Ceccato – Jak lékárník začal vyrábět motocykly

Ten syn se jmenoval Pietro Ceccato. Po základní škole a gymnáziu v Montecchio Maggiore přešel na vysokou školu do Verony a nakonec na univerzitu v Padově, kde získal vzdělání nutné pro profesi lékárníka. V době jeho studia se celá rodina přestěhovala do Padovy, kde jako lékárník začal pracovat, nicméně lékárnické povolání vykonával jenom několik měsíců. Ve svém volnu hrál na různé hudební nástroje (uměl hrát na klavír, violu, saxofon a harmoniku) a zajímal se také o elektroniku a současnou techniku. S hudbou souvisí i jeho první technický vynález. Aby si ulehčil práci s obracením listů v notovém partu, zhotovil si stojan, na kterém mohl obracet listy pomocí nožního pedálu. Zajímal se také o motocykly a hlavně o silniční závody. První znalosti o motocyklech začal získávat už v patnácti letech, kdy dostal první motocykl italské značky Vicentini. Ten ale brzy nahradil francouzský Gillet 500 cm3. S ním se začal zúčastňovat prvních soutěží a závodů. Potom se dostal do Moto Guzzi v Mandello del Lario, kde v nově vznikající továrně viděl sice nemoderní výrobní zařízení, ale také technický pokrok a symbol síly vystupující z jedinečných a extravagantních strojů.To na mladého Pietra silně působilo a bylo to základem pro jeho pozdější velmi moderní konstrukce.
Rok před dokončením studia, které ukončil v roce 1933, se objevil na startu první motocyklové soutěže s anglickým strojem Velocette 350 cm3, který získal od stáje Patavina. Zúčastnil se, aniž by měl při svém prvním startu větší štěstí. Potom získal motocykl Vicentini s jednoválcovým motorem Rudge 500 cm3, se kterým se zúčastnil dalších podniků. S ním skončil druhý na mistrovském závodě na okruhu Portogruaro a čtvrtý byl na okruhu Castelfranco Veneto. 24. září skončil na okruhu ve Vicenze za jezdci Fongarem, Waxedem, Merlem a vítězem Girottem. Pietro byl také 17. září na startu klubového závodu Real Motion Vicenza Club na trati Vicenza-Recoaro Campogrosso, se zvláštní zkouškou Pasubio-Recoaro, ve kterém byl znovu za svým přítelem Enrico Fongarem na motocyklu Rudge druhý. V březnu 1933 startoval na okruzích Otto Euganeo a Otto Mantovano. Potom se zúčastnil závodů italského mistrovství třídy 500 cm3 v Littoriu a v Římě, kde zajel Spaggiari průměr 131 km/h a Pietro odpadl pro technickou závadu. V roce 1933 se ale také stihl oženit s Marií Schenardi, původem z Trevisa, se kterou se seznámil na univerzitě. A když se jim roku 1934 narodila první dcera Adriana, nechtěl riskovat případné zranění a s aktivní účastí na závodech skončil.

V roce 1934 také omezil provoz v lékárně a poprvé vážně uvažoval, že se bude živit hudbou. Nakonec ale dostala přednost technika. První podnikatelskou zkušenost získal s výrobou svého stojanu na noty. Ten si sice původně udělal pro sebe, ale zjistil, že je o něj, sice malý, ale zájem. Aby získal prostředky pro financování výroby, prodal v roce 1934 svůj dům a začal vyrábět kancelářské pomůcky. Ty šly dobře na odbyt, takže si brzy mohl koupit stavební pozemek 10 000 m2 v městském obvodu Alte v Montecchio Maggiore. V továrně začal vyrábět kvalitní produkty, o kterých si myslel, že je veřejnost bude potřebovat. Postupně zkoušel další věci a rozvíjel svého geniálního ducha. Svoji lékárnu přitom řídil až do čtyřicátých let a svoje podnikatelské aktivity zaměřil k elektrickému topení pro pekařské pece a vybavení pro dílny.
Hned po skončení druhé světové války začal s výrobou leteckých turbodmychadel a kompresorů, hydraulických automobilových zdviháků a dalšího vybavení pro autodílny. V té době Italové potřebovali levné dopravní prostředky a tuto příležitost nemohl Ceccato přehlédnout. Nabídl tak veřejnosti sportovní zářivě červené motokolo Romeo s dvoudobým jednoválcovým motorem 38 cm3 umístěným nad zadním kolem, které poháněl třecím kolečkem. V roce 1948 následoval také dvoutaktní motor, ale objemu 48 cm3. V roce 1951 přišel moped s dvoudobým motorem 49 cm3 a dvoumístný motocykl s motorem 75 cm3. Krátce nato přišly další modely s motory 100; 125 a později i 175 kubíků. Všechny tyto modely byly testovány na vlastní zkušební dráze a první modely byly většinou prodávány vlastním pracovníkům. Na začátku roku 1953 byl také představen dvoudobý horizontální dvouválec 200 cm3. Tento motor vypadal téměř identicky jako Motobi Catria. Který byl první, zůstává otázkou. Protože se dařilo, rozrostla se plocha továrny až na 16 000 m2 a počet zaměstnanců stoupl na 700. Protože byl Pietro velký místní zaměstnavatel, a mimo to měl velké sociální cítění, městský obvod byl lidově zván „Alte Ceccato“, což se později stalo i jeho oficiálním názvem.

Motorové kolo Romeo, moped a první pětasedmdesátka z roku 1952

Protože měl Pietro Ceccato velký zájem o motocyklové závody, tak nepřekvapuje, že se firma přihlásila ke startu v dálkových závodech Milano-Taranto a Motogiro d´Italia 1953. Startovalo po dvou motocyklech ve třídách 75 a 125 cm3, ty ale skončily daleko od pódiových míst, což bylo pro firmu málo. Pro zvýšení odbytu bylo zapotřebí daleko lepší umístění. Naštěstí právě v té době dokončil mladý konstruktér Fabio Taglioni návrh závodního motoru třídy 75 cm3. Byla to Taglioniho vůbec první konstrukce, ještě před známou Ducati Marianna 98 cm3. Ta přišla až o dva roky později po přechodu Taglioniho k Ducati. Pětasedmdesátku sice nabídl napřed značce FB Mondial, ale její šéf Giusseppe Boselli o ní neměl zájem. Byl úspěšný v mistrovství světa ve třídě 125 cm3 a třída 75 cm3 nebyla v mistrovství světa vypisována. Doporučil ale Taglionimu, aby svůj motor nabídl právě Pietru Ceccatovi. Ten samozřejmě nabídku rád přijal a hned se s konstruktérem Quido Mentim dali do práce. Motor s vačkovým hřídelem v hlavě byl namontován do prozatímního rámu a už v listopadu 1953 s ním Angelo Marelli na okruhu v Monze dosáhl rychlost 115 km/h na letmou míli. Motor přitom dával výkon pouhých 6 koní při 10 400 ot/min.

Závodní pětasedmdesátka od Taglioniho

Od roku 1954 byla již postavena celá řada závodních strojů. Motor dostal 18mm karburátor, řetězový pohon vačkového hřídele změnili na pohon soustavou ozubených kol a ventilový rozvod byl zakrytý. Výkon se zvýšil na 8,5 koně při 11 000 ot/min. Rám dostal speciální kyvnou vidlici a používal se i u jiných strojů. Brzo přišly také první úspěchy. V roce 1954 skončil Vittorio Zito sedmý v závodě Milano-Taranto a Eugenio Fontanilli předtím v Coppa UCMI. Ghiro vyhrál v Moto Giro di Toscane a skončil jedenáctý v Moto Giro d´Italia, zatímco Carlo Carrani skončil jako první v Trofeo Cadetti. V roce 1955 skončil Ghiro na 4. místě v Milano-Taranto a Pozzoni byl druhý v Giro d´Italia. Ve stejném roce Ghiro také překonal na modelu 75 cm3 s částečným aerodynamickým krytem světové rekordy ve třídách 75 a 100 cm3 na okruhu Castelfusano u Říma. Na letmou míli dosáhl rychlosti 134,672 km/h a nové rekordy ustavil na také letmý i pevný kilometr.

Povzbuzen těmito úspěchy Ceccato také rozšířil řadu silničních strojů o motocykly se čtyřdobým motorem s rozvodem OHV. Atraktivní byly zejména motory 125 cm3. V jednoduchém rámu byl motor 6,2 koní Gran Turismo s karburátorem 16 mm, brzy po něm s dvojitým kolébkovým rámem Gran Turismo S s motorem o výkonu 7,5 koní a 18mm karburátorem. Zrodil se také model GT s motorem 150 cm3, vrcholným modelem roku 1954 byl pak stroj 175 cm3 s rozvodem OHC poháněným řetězem. Těch se ale vyrobilo jen málo. V továrně postavili také model s motorem 100 cm3, odvozeným od závodní pětasedmdesátky. Ten dával s 20mm karburátorem výkon 11 koní při 10 500 ot/min. U jedné z jeho verzí bylo dosaženo dokonce o tisíc otáček víc. Prvního ledna 1955 překonali s tímto strojem Orlando Ghiro a Vittorio Zito 14 světových rekordů platných pro třídy 100 a 125 cm3. Vznikly také závodní motocykly ve třídách 125 a 175 cm3. Dváca dávala 13 koní při 10 000 ot/min a vyrobilo se jich asi dvacet. Deset závodních motocyklů 175 cm3 vzniklo v továrně FB Mondial a jejich motor dával 14,5 koní výkonu. Tyto motocykly ale nebyly tak úspěšné jako jejich menší sourozenci, hlavně kvůli těžké konkurenci Ducati a FB Mondial.

Rok 1956 se ukázal pro továrnu jako nejúspěšnější. Bohužel, jeho zakladatel Pietro Ceccato už o tom nevěděl. Krátce po oslavách Nového roku jej postihl infarkt, kterému podlehl. Společnost převzala další rodinná společnost, která ale nezměnila kurz vytýčený Pietrem. Zito v tomto roce vyhrál třídu sportovních strojů 75 cm3, když z 32 startujících strojů jich do cíle dorazilo jen sedmnáct. Mezi nimi bylo 12 Ceccat a z toho jich bylo devět v první desítce, když se jenom na čtvrté místo mezi ně vklínila jedna Laverda. Trať dlouhou 1289 km projel vítězný Zito v čase 14h 40' 15", druhý jezdec v pořadí k tomu potřeboval 15h 09’ 56’’ a třetí Gino Marchezzolo 15h 34’ 00’. V tomto roce už z bezpečnostních důvodů v závodě nesměly startovat čistě závodní motocykly.

V sezóně 1957 se Ceccato dočkalo dalšího vítězství, tentokrát v Motogiro d´Italia, kde ve třídě 75 cm3 zvítězil Orlando Ghiro. Ten projel trať dlouhou 2060 km za 28h 48' 01´´. To byl ale poslední ročník tohoto závodu, protože po havárii španělského jezdce Alfonsa de Portago při automobilové Mille Miglia byly v Itálii zakázány závody na silnicích při běžném provozu.

Ale nejenom v silničních závodech získávalo Ceccato vavříny. Vítězilo také ve svých třídách v motokrosu, na travnatých drahách a v závodech do vrchu. V roce 1960 vytvořila značka také nový světový rekord na 24 hodin na francouzském okruhu Montlhéry. Zasloužili se o něj závodní šéf Ceccata Olindo Fongaro a slavný francouzský silniční závodník George Monneret. Měla ale ještě přijít doba poněkud obtížnější. Na začátku šedesátých let došlo k všeobecnému poklesu prodeje motocyklů a postiženo bylo samozřejmě i Ceccato. Vedení společnosti tak v roce 1961 rozhodlo o přerušení výroby motocyklů. Skladové zásoby ale byly tak veliké, že poslední stroje byly prodány až v roce 1963. Až do poloviny šedesátých let Ceccato stále závodilo v italské formuli 2 a v závodech do vrchu. Pier Carlo Borr získal dokonce titul italského mistra v Campionato Montagna v letech 1965 a 1966. V této nelehké době získala společnost několik exportních zakázek do Libye, Holandska a Francie, nakonec ale bylo rozhodnuto prodat výrobní zařízení motocyklové části továrny argentinské značce Zanella a výroba Ceccato v Itálii už nikdy nebyla obnovena.

Továrna Ceccato z roku 1953 a 1957

Na značku Ceccato se ale nezapomnělo. V Brendole byl založen klub Registro Storico Ceccato sdružující všechny majitele motocyklů značky. V Montecchio Maggiore se každoročně pořádaly také Ceccato Days, kterých se zúčastňovala i řada bývalých továrních jezdců. Předseda klubu, tehdy to byl pan Giampiero Vezzaro, dokonce objevil v Argentině závodní stroj 175 cm3 a dovezl ho zpátky do Itálie.

Tovární jezdci Vitorio Zito a Orlando Ghiro v roce 2001

Protože motocykly byly jen částí výrobního sortimentu, Ceccato nikdy nemusel zavřít podnik úplně, tak jako téměř všichni jeho konkurenti. V současné době je společnost jedním z největších výrobců mycích strojů pro automobily a vlaky na světě a má globální síť vlastních zastoupení a importérů. A kompresory vyrábí už více než šedesát let. Pietrova původní továrna na Via Bataglia 1 v Alte Ceccato byla uzavřena v roce 2002, protože už byla příliš malá. Podél dálnice Milano-Venice, nedaleko od Vicenzy, byla na ploše 60 000 m2 vystavěna továrna nová. Na paměť slavného motocyklového období je v recepci na Via Bataglia stálá výstava tří zbrusu nových motocyklů z posledního výrobního roku. Konec motocyklové značky tak nemusí být jenom smutný.

Současnost a minulost, tak jak byla vystavena na recepci původní továrny 

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE