globalmoto_duben_nolan




AJW - motocykly vzniklé z nadšení

Velká Británie je nekonečná studnice motocyklových značek. Další z nich je AJW nesoucí ve svém názvu iniciály jejího zakladatele. Jak už to tak bývá, motocykly ho fascinovaly od raného mládí, takže to vlastně nemohlo dopadnout jinak, než že se jeho láska stane i jeho zaměstnáním. Nicméně se řídil heslem, že přestat se má v nejlepším.

Jejich původcem byl Arthur John Wheaton, známý také jako Jack. Pocházel z velmi slušně zabezpečené rodiny, která vlastnila vydavatelskou společnost A. Wheaton & Company (založenou okolo roku 1850). Jeho zájem o motocykly začal už ve škole. Stejně jako dnes, i tehdy se školáci zajímali hlavně o všechno, co nesouviselo se školou a jedním z jejich zájmů byly také právě motocykly, jejichž výroba se právě začínala rozvíjet. Wheatonův zájem se ještě zvýšil, když si otec jeden z motocyklů koupil. Byl to stroj značky Coventry Eagle vybavený motorem Abingdon Dick s výkonem 3,5 koně. Otec se ale s motocyklem příliš neskamarádil a brzy ho synovi přenechal. Toho bavila nejenom jízda, ale i údržba. Netrvalo dlouho, než si uvědomil, že jeho budoucnost bude muset být spojena právě s motocykly. Když dokončil Exeter School (mimochodem, stejnou školu navštěvoval i Harry Weslake, konstruktér a výrobce motorů stejného jména), nastoupil do učení k firmě Bown. Ta vyráběla hlavně jízdní kola, ale vyrobila také malý počet motocyklů pod vlastním jménem. V podstatě vyrobila jen vlastní rám a ostatní bylo smontováno z nakupovaných dílů včetně motorů Villiers, Blackburn a JAP. Tam získal Wheaton nové zkušenosti. U Bownu zůstal asi rok a potom přišla další změna. Jeho otec zjistil, že Nový Zéland nabízí nové příležitosti jemu i celé rodině a rozhodl se tam vystěhovat. Mladý Jack byl v té době ještě příliš mladý na to, aby mohl zůstat v Anglii sám, takže se musel vystěhovat s rodinou, ale byl mu jasné, že i na Novém Zélandu ho bude motocyklová scéna zajímat. Navíc si s sebou mohl vzít i starou Coventry Eagle. Nechtěl ale ani zanedbat svoji vybranou životní dráhu, proto si našel v nové zemi zaměstnání u strojírenské společnosti, kde získal další cenné zkušenosti. Na Novém Zélandu ale zůstal jen dva roky. Potom rodina rozhodla, že se vrátí do Anglie a nastoupí pětileté studium na bristolské univerzitě. Studium ale nedokončil, protože považoval vyhlídky na zaměstnání po skončení studia neadekvátní času, který by studiu musel věnovat do doby, než by získal inženýrský diplom. Vyhlídka na práci nějakého mistra ve strojírenské dílně ho nijak nelákala, takže se vrátil do Exeteru. Tam nastoupil u firmy Frank Chick Ltd, která se zabývala motory a setkal se tam se skupinou stejných nadšenců, z nichž mnozí stáli u vzniku West of England Motor Clubu, který je aktivní dodnes. V tu chvíli potřeboval nový motocykl, ale na jeho koupi neměl dostatek peněz, takže se znovu musel obrátit na starou Coventry Eagle. Ta byla ovšem už ve zbědovaném stavu, a tak se pokusil ji vylepšit tím, že do ní dal dvouválcový motor Anzani s výkonem 8 koní. Přineslo to potíž v tom, že musel upravit rám, aby se do něj motor vešel. Namontovat mnohem výkonnější motor do starého rámu, který pro takový výkon nebyl konstruován, představovalo samozřejmě velké riziko. První zkušební jízda ale byla úspěšná, takže potom ještě upravil motocykl Bown pro svou přítelkyni Unu Chickovou, dceru jeho zaměstnavatele. Společně mu dali nesmyslný název What is it? (Co je to?).

John Wheaton v roce 1996

Stále to ale nebylo to, co Wheaton považoval za ideální motocykl. Nevyhovoval mu ani žádný z anglických nebo amerických strojů, tak mu nezbylo nic jiného, než se postavit za rýsovací prkno a "ideální" motocykl si vytvořit sám. Motorem, který si pro něj vybral, se stal nový Anzani Vulpine. Byl to dvouválec objemu 996 cm3 se zcela zakrytým rozvodem OHV a s polokulovým spalovacím prostorem. Další novinkou byla čtyřstupňová převodovka Jardine s koly ve stálém záběru a s ručním řazením dlouhou pákou. Kola byla použita od Royal Enfieldu a také ostatní záležitosti byly od různých dodavatelů. Doma zhotovil jen hlavu řízení a stupačky. Následně přišel problém s tím, kdo by mu vyrobil rám, na jehož výrobu neměl potřebné vybavení. Jeden ze zaměstnanců jeho otce měl syna, který pracoval ve firmě Heavitree, a ten mu zajistil prostor a svářecí vybavení. Svařovaný rám byl v té době novinkou, většinou byly rámy pájené, protože výrobci se obávali praskání trubek v důsledku vysokých teplot při sváření. Po dokončení montáže samozřejmě přišla zkušební jízda. Z té se Wheaton vrátil nadšený. Motor byl absolutně skvělý, zrychlení kolosální, ovládání bylo dobré, všechno zkrátka fungovalo jak mělo. Potom jezdil na motocyklu po celé zemi, najel mnoho tisíc kilometrů, dokonce připojil sajdkár a vydal se na cestu do Švýcarska a zpět, dlouhou asi 2000 km. Celkem měl motocykl najeto asi 16 000 km. John postavil také druhý stroj pro svou přítelkyni Unu Chickovou. Ten byl prakticky identický, s výjimkou lehčího rámu, karbidového osvětlení a menšího motoru.

Pětistovka Uny Chickové

Když se později jeho stroji dostala pozornost v motoristickém tisku, nestačil se divit. Ke svému překvapení dostal John v prvním týdnu po zveřejnění asi padesát dopisů s žádostí o informace a specifikaci a jedna osoba mu dokonce nabídla využití své agentury. John se radil se svými přáteli o možnostech zřídit malou továrnu na omezenou výrobu AJW a všichni mu to doporučili. V časopise MotorCycle byla dokonce uveřejněna reklama, že je AJW na trhu a hned začaly přicházet objednávky. Otec mu nabídl objekt v jeho tiskárně a také základní kapitál. John tak začal upravovat dvoupatrovou budovu bývalého skladu na motocyklovou továrnu. V prvním podlaží byla strojovna a lakovna, ve druhém montáž a kanceláře včetně jeho. V prvním roce John postavil asi 20 motocyklů s pouhými dvěma spolupracovníky. Každý v jeho továrně či spíše dílně musel umět dělat všechno. První vyrobený stroj byl pod číslem FJ 4759 zaregistrován 11. března 1927, jedenáct měsíců po vyrobení původního stroje.

    

První motocykl AJW

Hned se ale objevilo několik zádrhelů. Hlavním byla skutečnost, že společnost Anzani Engine Co. náhle upravila konstrukci motoru s vyššími ventily. To znamenalo, že John musel přepracovat všechny rámy. Původně se počítalo jenom s motory Anzani 996 cm3, ale přicházely i požadavky na stroje s motory JAP 845 cm3 OHV a také s motory JAP 830 cm3 SV. Se třemi stroji s motory Anzani a sidecary vyrazili v roce 1927 na soutěž Land's End Trial. I když jeden z nich odpadl, sám John a Fred Knill (ten získal zlatou medaili) zajeli nejrychlejší čas při výjezdu na Rogule Roost. A když získali v tomto roce zlatou a stříbrnou medaili na Mezinárodní šestidenní soutěži, zažili na podzimní Olympia Show velkou slávu. O rok později představil na výstavě Wheaton působivou sestavu svých strojů. Jedním z nich byl model 8-30 Standard s motorem JAP 980 cm3, čtyřstupňovou převodovkou Jardine a osmipalcovými bubnovými brzdami Enfield. Stroj mohl být vybaven také motorem Anzani 996 cm3 OHV nebo JAP Sports SV. Dál byly také vystaveny modely Two Port Special a Twin Port Special. Velký rozruch ale způsobila novinka Super Four. To měl být vlastně "automobil na dvou kolech". John musel dokonce přivolat policii, aby na výstavě obnovila pořádek, takový byl zájem. Když se začal Super Four připravovat, musel pro něj najít vhodný motor. Johnovi se pozdával vodou chlazený motor Coventry Climax 1500 cm3, který se montoval do automobilů Frazer Nash. Nakonec se ale dohodl s Nashem, že lepší bude zkonstruovat zcela nový motor s objemem sníženým na 986 cm3 (56 mm x 100 mm), aby odpovídal vypisovaným třídám při soutěžích. Tento motor dával ohromný výkon už na zkušební stolici, až o 10 koní více než bylo potřebné. Motor byl chlazen vodou a od počátku bylo zřejmé, že rám bude muset být automobilového typu. Třístupňová převodovka Albion byla za motorem, spojka kuželová, také automobilového typu a konečný převod byl zajišťován řetězem. Vznikla také závodní verze tohoto stroje, nikoliv snad pro silniční závody, ale Wheatonovou touhou bylo být nejlepším na letmém kilometru. Ta doznala řadu změn, spočívajících především ve snížení váhy a také byl připojen sidecar Swallow, od čehož se očekávalo zlepšení stability stroje. Největší změnou ale bylo použití kompresoru Cozette poháněného od klikového hřídele. Při zkouškách na Brooklands ovšem došlo k neočekávané události. John sice řekl, že výkon byl úžasný, ale na konci rovinky u zatáčky Byfleet vinou nerovnosti na vozovce došlo k velkému skoku, který jezdci ustáli jen tak tak a po návratu do depa oba svorně prohlásili, že to bylo naposledy, kdy se Super Four jeli. Jedním z nich byl sám Wheaton.

8-30 Standard a Super Four

Ale velké dvouválce dobře pokračovaly. V roce 1929 byly v nabídce jednak sportovní model Two-Port Sports s motorem Summit 996 cm3 (v podstatě přejmenovaný Anzani), čtyřstupňovou převodovkou Jardine, přední i zadní bubnovou brzdou 9 palců. Dalším strojem, který byl v tuto chvíli k dispozici, byl AJW 497cc Double Port s motorem JAP 497 cm3. Tento motor byl speciálně vyladěn tak, aby byl jeho výkon stejný jako u strojů pro Tourist Trophy. Čtyřstupňová převodovka nahradila dosud používanou třístupňovou Sturmey-Archer. V této době už bylo zřejmé, že trh s velkými dvouválci začne ztrácet v konkurenci s automobily. Velké dvouválce stály v rozmezí od 95 do 170 liber, zatímco malý automobil se dal koupit i za 110 liber. Proto se Wheaton rozhodl vyrábět menší dvoudobé stroje a čtyřdobé motocykly do 500 cm3. Tak se stalo, že na podzimní Olympia Show AJW vystavovala tři dvoudobé stroje Utility, Black Fox a Silver Fox v objemech 172 až 342 cm3 s motory Villiers a čtyřdobé stroje Double Port Special Racing s motorem JAP 497 cm3 OHV, model s motorem JAP 680 cm3 OHV a model s motorem JAP OHV 996 cm3 OHV. Rozdíl v cenách byl podstatný. Zatímco dvoutakty se nabízely za ceny v rozmezí 31 až 43 liber, čtyřtakty stály od 89 do 125 liber. Novinkou bylo umístění rychloměru do krytu světlometu, tohle řešení použil AJW jako první na světě. Druhou novinkou bylo odpružení zadního kola vlastním systémem u nejsilnějšího modelu. Zdvih zadního kola byl necelé 4 mm. Dvoutakty měly třístupňové převodovky Albion a rámy zajímavé konstrukce. Hlavní část rámu tvořily dva odlitky probíhající od zadního kola k přední části motoru po obou stranách. Zbytek rámu tvořily ocelové trubky, spoje byly sešroubované. Přední vidlice byla nejnovějšího systému Druid s tlumičem s výjimkou nejlevnějšího modelu, který měl stejnou vidlici ale bez tlumiče. Vrcholem dvoudobé řady AJW byl model Silver Fox s objemem motoru 346 cm3. Tyto modely se za příplatek 3 libry mohly dodávat v soutěžním provedení se zvýšenými výfukovými trubkami, sportovními pneumatikami, číslovými tabulkami a s pogumovanými páčkami.

Velké dvouválce z roku 1929

Cílem výroby pro rok 1930 bylo osm strojů týdně. Pokud ho bylo dosaženo, Wheaton byl spokojen. Do konce roku 1930 se jeho dvoutakty prodávaly docela dobře. Stále se prodávaly i velké dvouválce, přesto znovu začal uvažovat o výrobě stroje 500 cm3. Asi v této době se Rudge-Whitworth Co. rozhodla nabídnout svoje velmi úspěšné motory samostatně pod názvem Python. Tento motor byl prodáván za velmi rozumnou cenu a měl také velmi dobrý výkon. Proto se Wheaton rozhodl, že nový stroj o objemu 500 cm3 by měl mít právě tento motor. První AJW Flying Foxes, 350cc a 500cc, byly představeny na motocyklové výstavě Olympia v říjnu 1930 a pro rok 1931 byly připraveny dva extrémně kompaktní stroje vybavené Pythony, jeden s radiálními ventily o objemu 350 cm3 a druhý čtyřventilový 499 cm3. Standardní výbavou bylo bateriové zapalování a elektrické osvětlení, za příplatek 2 libry mohl zákazník dostat zapalování magnetem. Spojka a čtyřstupňová převodovka byly také od Rudge. V roce 1931 těchto strojů továrna vyrobila 175 kusů.

  

Flying Fox z roku 1932

V lednu 1932 AJW oznámila svou novou řadu strojů, opět s působivou sestavou velkých dvouválců. Byly to typ 680 s motorem JAP 675 cm3 s magnetem ML, karburátorem Amal, třístupňovou převodovkou Sturmey-Archer a přední vidlicí Druid OES, dále typ 8.55 s dlouhozdvihovým motorem JAP 994 cm3, typ 8.30 se čtyřvačkovým motorem JAP 980 cm3 a typ Sports Four Port. Ten měl čtyřvýfukový motor Anzani 996 cm3 a vidlici Druid AES. Dále to byl typ FourPort Special se závodním motorem Anzani 996 cm3, dvojitým karburátorem Amal, čtyřstupňovou převodovkou Jardine a přední vidlicí Druid HRT. Rok 1932 byl také poslední rok výroby těchto velkých dvouválců. Prodej totiž klesl tak, že se vyráběly pouze na objednávku. Výrobu ovšem úspěšně doplnila dvoudobá řada tvořená modely Black Fox 172 cm3, Black Fox 195 cm3, Silver Fox 247 cm3 a Silver Fox 346 cm3, všechny s motory Villiers. V roce 1932 bylo vyrobeno 106 modelů Flying Fox a na konci roku se Wheaton věnoval přípravou nové řady Vixen, která dostala jméno Red Fox.

Velký 8.55 a drobný Silver Fox

Zatímco konstrukčně je řada Vixen podobná řadě Flying Fox, rozdíl je ve vybavení a vzhledu. Jedním z modelů této řady, o kterém nejde získat další informace je model Vixonette 350 cm3, pravděpodobně určený pro dámy. Red Foxy měly zapalování magnetem Lucas a karburátor Bowden, elektrovýzbroj Miller 6 V a také jen třístupňovu převodovku. Red Fox stál na trhu 42 liber a byl tak nejlevnějším půllitrem. Byl to první stroj AJW, který prodala londýnská společnost Pride & Clarke. John Wheaton už měl několik docela úspěšných let. Ve skutečnosti byl podnik dobře zavedený a vykazoval celkem dobrý zisk, ale Wheaton už viděl na obzoru temné mraky. V březnu 1933 byla na společnost Rudge uvalena nucená správa a jmenovaný správce zastavil prodej samostatných motorů Python. Wheaton se hned vypravil se svým londýnským dealerem Glanfieldem do Rudge, aby uzavřel dovou dohodu, ale vrátil se s příslibem pouhých šesti motorů. Wheaton už měl ale motocyklů dost a chtěl firmu prodat. Zájemce našel rychle, byl to jeho dlouholetý spolupracovník Geoff Corby. Dohodli se a Wheaton měl dál zájem a spolupracoval jako konzultant. Pomohl například zajistit novou prodejní smlouvu s Pride & Clarke, kteří měli být od konce roku 1933 do roku 1939 výhradními zástupci společnosti AJW.

Modey Red Fox

Rok 1934 začal AJW s řadou tří modelů. Red Fox a Flying Fox byly vybaveny motorem Python 499 cm3 a Flying Vixen vybavený motorem Ulster 499 cm3. Některé stroje byly vybaveny v průběhu roku motory JAP a změnou proti roku 1933 bylo použití převodovek Albion. Když přišel nový rok 1935, očekávalo se, že všechny jejich stroje budou vybaveny motory JAP a převodovkami Albion nebo Burman. Některé však měly stále motory Python a převodovky Albion nebo motory JAP a převodovky Python, dokud v továrně nezpracovali všechny své staré zásoby. S novými motory AJW aktualizovala svůj sortiment. Motorem JAP, který byl nyní montován do aktualizované Flying Vixen, byla replika TT motoru objemu 498 cm3. Převodovka teď byla čtyřstupňová Burman se zcela uzavřeným nožním ovládáním s krátkým krokem. Byla montována čtyřlamelová spojka s tlumičem rázů, upraven byl také rám a některé stroje byly dodávány s přívěsným vozíkem od firmy Pride & Clarke. V roce 1935 bylo postaveno sto čtyřicet šest strojů. Společnost AJW byla v tomto roce vyloučena z motoristické výstavy Olympia, protože všechny jejich stroje se prodaly prostřednictvím Pride & Clarke. Prodejce si proto najal obchod naproti Olympii a vystavil svůj sortiment tam. V roce 1936 proběhly jen malé změny u modelu Red Fox s motorem JAP 490 cm3 a také změny u Flying Foxů byly nepodstatné. Do některých strojů se montovaly motory Stevens 495 cm3, přímo navržené pro AJW. Celkem v tomto roce AJW postavila 242 strojů. V roce 1937 měl typ Red Fox 490 dvouvýfukový motor JAP 490 cm3 a třístupňovou převodovku Albion se čtyřlamelovou spojkou s tlumičem rázů. Vpředu i vzadu byly sedmipalcové bubnové brzdy. Model Flying Fox měl stejný motor ale jinak uspořádané výfukové potrubí. Převodovka byla také čtyřstupňová s nožním řazením. Spojka měla vylepšený přítlačný mechanismus, snadno nastavitelný bez použití nářadí. Řídítka byla uložena v gumě.

Modely Vixen z let 34 a 35

V roce 1938 začala AJW dobře - uvedením modifikované Flying Fox. Hlavními změnami byly aktualizované motory s jedním výfukovým kanálem a možností volby karburátorů Amal nebo Bowden. Byl to ale poslední rok výroby tohoto typu. AJW byla opět vyloučena z účasti na Olympia Show a tak představila dva modely pro rok 1939 v showroomu Pride & Clarke. Oba to byly dvoudobé stroje s motorem Villiers 250 cm3 s písty bez deflektorů nazvané Lynx a Lynx de luxe. Motor standardního Lynxu měl setrvačníkovou magnetku a karburátor Villiers s velkým čističem vzduchu. Přední vidlice byla lisovaná z ocelového plechu s ručně nastavitelným tlumičem. Model Lynx de luxe se lišil jen bateriovým zapalováním a čtyřstupňovou převodovku Albion.
Když byla v září vyhlášena válka, John Wheaton a Geoff Corby se rozhodli ukončit práce na motocyklech AJW a v roce 1940 byla továrna AJW dokonce zničena při náletu.

Lynx a Lynx de luxe

Po válce byl John Wheaton osloven demobilizovaným důstojníkem RAF panem O. J. Ballem. Ten se Wheatona zeptal, zda by mu prodal starou společnost. Po krátkém dohadování se dohodli a Ball se za 50 liber stal novým majitelem. Za své libry toho ale mnoho nedostal - dobrou pověst, několik přípravků a nic jiného. Začátkem roku 1948 Ball našel prostory v částečně postavené továrně v Poole v Dorsetu, ale bylo mu zamítnuto povolení k dokončení budovy a šest týdnů na to tam musel skončit. Když byl v Poole, začal stavět své první plochodrážní stroje. Dráha Poole speedway byla funkční a někteří přátelé ho žádali, aby pro ně upravil nebo dokonce pro ně postavil kompletní stroje. Motocykly pro plochou dráhu dostaly jméno AJW Speedfox, měly motory JAP a vyráběly se od roku 1949 do roku 1953. Celkem během té doby vzniklo jen 15 kusů.

Plochodrážní AJW

Ball musel rychle najít nové prostory, které našel v Bournemouthu, kde byla výroba motocyklů AJW znovu zahájena. Novým poválečným modelem byl AJW Greyfox s dvouválcovým motorem JAP 494 cm3, nikoliv do V, jak bylo dříve obvyklé, ale vertikální s válci paralelně vedle sebe a převodovku Burman, i když sám Ball chtěl převodovku Albion. V poválečném přídělovém hospodářství dostal skříně Burman a musel být rád alespoň za ně. Motor měl už poněkud zastaralý rozvod SV, ale motocykl disponoval přední teleskopickou vidlicí. Vzniklo ale jenom 70 kusů. V roce 1952 se objevily dva prototypy s motory JAP, které byly namontovány horizontálně. Jeden z nich byl AJW Fox Cub s prototypovým motorem JAP, který se vyráběl do roku 1953, kdy skončila výroba motorů JAP. Ve stejném roce se Jack Ball přestěhoval do Wimborne v Dorsetu.

Když JAP skončil s výrobou motorů vhodných pro motocykly, byla to značná překážka pro AJW, stejně jako třeba pro Cotton a další malé britské výrobce padesátých a šedesátých let. AJW se tak zapojila do trhu s italskými ultralehkými stroji 50 a 125 cm3, které měly na nádrži znak AJW. V roce 1958 to byl model známý také jako Fox Cub, což byl lehký motocykl s dvoudobým motorem Minarelli. A přišly další. Byly to modely se jmény Giullietta, Greyhound, Pointer, Whippet Wolf-Cub a Wolfhound. Mohlo by se mluvit o hlubokém pádu po tak exotickém a úspěšném začátku, ale společnost tak alespoň přetrvala až do roku 1981 a přežila tak mnoho větších konkurentů. Zakladatel firmy John Wheaton zemřel 14. srpna 1999 v úctyhodném věku 94 let.

Malorážky, které pomohly přežít AJW až do začátku 80. let

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)

Autor článku obdržel prémii 12 Kč od 4 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Marenekk přispěl 3 Kč
Cifa přispěl 3 Kč
medvidek78 přispěl 3 Kč
Honza-K přispěl 3 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist