Adler – jak byla orlu přistřižena křídla

Již roku 1880 založil jeden ze synů darmstadtského továrníka Heinrich Kleyer (1853-1932) obchod s velocipedy. O rok později začal ve Frankfurtu nad Mohanem s vlastní výrobou tehdy ještě vysokých kol a o dva roky později již vyráběl v továrně pod názvem Adler Fahrradwerke takzvané bezpečníky - nízká jízdní kola. Od roku 1886 kola opatřoval pneumatikami Dunlop s dušemi, věnoval se ale i zlepšování konstrukce velocipedů. Tak například začal používat volnoběžný náboj zadního kola, později vylepšený brzdou ovládanou zpětným pohybem pedálů. Dalším vylepšením u horských kol byl zadní náboj se dvěma převody. Novinkou u Adleru bylo použití kol s tangenciálními paprsky místo dosavadních radiálních. Naopak nepovedenou cestou byl pohon zadního kola kardanovým hřídelem, i když měl proti řetězu některé výhody. Výrobně byl ale příliš drahý a zvyšoval cenu konečného výrobku. Sečteno a podtrženo, nemůžeme se divit, že už roku 1898 měl Adler (v překladu orel) na kontě 100 000 vyrobených jízdních kol. To byl více než dobrý základ pro výrobu motocyklů.

Adler – jak byla orlu přistřižena křídla

Ještě předtím, v roce 1889, Kleyer postavil novou velmi moderně vybavenou továrnu. Nejenže byla vybavena moderními přesnými obráběcími stroji a při výrobě se úzkostlivě dbalo na čistotu. Měla dobré osvětlení, ústřední vytápění, odsávací zařízení pro dosažení a udržení čistého ovzduší. Nezapomínal ani na své spolupracovníky, součástí nové továrny byly i moderní jídelny a zdravotnické zařízení. Strojní vybavení továrny umožnilo v roce 1896 rozšíření výroby i pro nový obor. Začaly se vyrábět psací stroje podle amerického patentu. A vyráběly se tak dokonalé, že brzy psací stroje Adler obsadily německý trh. Ale to již pomalu přicházela doba motorizovaných dopravních prostředků, a to nemohl ignorovat ani u Adlera.

V roce 1900 začal Adler s výrobou automobilů; o rok později přišel na trh první motocykl. Nejdříve do vlastních podvozků montoval francouzské motory De Dion, ale již v roce 1903 nabízel Adler vlastní motory vynikající kvality o výkonu 3; 3,5 a 5 koní s automatickým sacím ventilem. Tady Adler poněkud ovlivnil i počátky motocyklové výroby u nás. Ústecká firma  Rösler&Jauernig totiž zakoupila jeden motocykl Adler jako vzor pro uvažovanou vlastní výrobu motocyklů.

Adler 1903

Adler 1906

Ale motocyklová výroba firmy Adler netrvala dlouho. Již v roce 1907 byla ukončena ve prospěch výroby automobilů, která firmě vynášela větší zisk. V této oblasti byl Kleyer natolik úspěšný, že v roce 1914, v předvečer první světové války, měla pětina všech automobilů v Německu značku Adler. K pokusu o obnovení motocyklové výroby došlo na začátku třicátých let, kdy se firma Adler připojila k boomu motokol a až do počátku druhé světové války vyráběla motokola s motory Sachs. Od roku 1930 do roku 1932 to byl model MF s dvoudobým motorem Sachs 74 ccm, mezi lety 1937 až 1939 s motory 98 ccm stejné značky. Byly to modely MF1, MF3 Sport a MF2 s dámským rámem. Všechny tři modely byly poháněny shodnými motory s dvourychlostní převodovkou. Přední vidlice paralelogramové konstrukce byla zpočátku z ocelových trubek, později lisovaná z ocelového plechu od značky Tiger. Motorová kola Adler měla některé pokrokové detaily, jako například ukazatel hladiny paliva v nádrži v jejím uzávěru a zcela zakrytý hnací řetěz. Motor byl chlazen vzduchem, píst měl s deflektorem, výkon byl 2,25 koně při 3 500 ot/min., dvoustupňová převodovka s ručním řazením na nádrži, primární převod byl ozubenými koly, sekundární řetězem. Obchodníci chválili i jejich ceny, které byly 281 říšských marek, katalogová cena pak 333 RM. Jako dodatečný zisk poskytovala továrna Adler při odběru 10 motocyklů další rabat ve výši 1%, při odběru 20 motocyklů ve výši 1,5% z nákupní ceny.

Adler MF1 1939

To už byla za humny druhá světová válka. Továrna Adler byla od jejího začátku převedena na válečnou výrobu. Během války byl do továrny na nucenou práci převeden velký počet válečných zajatců i vězňů. Továrna utrpěla ve dnech druhé světové války velké škody. V roce 1944 byla po prudkém bombardování těžce poškozena. V září, tři dny před příchodem Američanů do Frankfurtu, bylo 1 600 zde pracujících vězňů přesunuto do pobočky v Katzbachu, jen 60 z nich válku přežilo.

Po druhé světové válce se vedení společnosti ujal Ernst Hagemeyer, a řídil její přestavbu. V podstatě byla postavena nová továrna. Bohužel po roce 1945 přijali u Adlera některá podnikatelská rozhodnutí, která v sobě neměla průkopnický duch a prozíravost zakladatelského období. Ve svém důsledku to vedlo k tomu, že poznenáhlu celá odvětví výroby byla zastavena nebo prodána dalším koncernům (Grundig, Litton, Volkswagen, Olivetti).

Výroba jízdních kol a kancelářských strojů sice znovu začala hned v roce 1945, ale až do roku 1949 se muselo čekat, než mohl ředitel Friedrich představit nový motocykl s emblémem Adler. Podle takzvaného „1. Industrieplan" byla spojeneckou komisí povolena jen výroba nejmenších strojů s motorem objemu necelých 60 ccm, a tak se Adler pokusil o vývoj takového motoru. Měl málo uspokojující výkon cca 1,2 koně při 3 600 ot/min (max. rychlost 35-40 km/h). Po druhé světové válce začala firma Adler vyvíjet vlastní moderní dvoudobé motory. Když bylo úřední omezení částečně zmírněno, vedlo to k postavení silnějšího motoru objemu 98 ccm.

Adler M100 1951

Model M 100 měl okamžitý úspěch. Brzy si získal přezdívku „Butterbrot“ (v překladu chléb s máslem). Šest let po druhé světové válce to byl pro mnoho zaměstnanců vhodný dopravní prostředek pro dopravu do práce. Dvoudobý motor s vratným vyplachováním měl snímatelnou hlavu válce z lehké slitiny a výkon 3,75 koně. Podvozek měl dvojitý trubkový rám a byl vybaven vpředu krátkou kyvnou vidlicí. Nezvyklé je velmi nízko umístěné sedlo a systém nožního řazení třístupňové převodovky, kdy se všechny převody řadily směrem dolů. Tyto stroje se vyráběly v letech 1949 až 1956. Jen v letech 1954 až 1956 jich bylo vyrobeno 35 000 kusů. Výroba byla oficiálně ukončena v říjnu 1957, potom byly ještě v prodeji u dealerů cca do roku 1958. Od roku 1953 se vyráběly s některými změnami.

Adler M100 1956

V roce 1952 přišly větší modely. Nejdřív to byl model M 125, který měl vzduchem chlazený jednoválec s vrtáním a zdvihem 54 mm, třístupňovou převodovku a vyráběl se v letech 1952 až 1957. Celkem jich bylo vyrobeno 5 500 kusů. Všechny tyto modely měly suché lamelové spojky. Dalším byl model M 150. Ten měl také vzduchem chlazený jednoválec, ale s vrtáním zvětšeným na 59 mm při zachování zdvihu 54 mm, což dalo celkový objem 147 ccm. Výkon byl 8,4 koně při 5 840 ot/min. Měl už čtyřstupňovou převodovku s lamelovou spojkou v olejové lázni. Dosahoval rychlosti 95 km/h při výrobcem udávané spotřebě 2,35 litru na 100 km. Vyráběl se jenom v letech 1953 a 1954, bylo jich vyrobeno 2 500 kusů. Silnější model M 200 z roku 1954 měl dvoudobý dvouválec 195 ccm s vrtáním 48 mm a zdvihem 54 mm, byl tedy dlouhozdvihový. Vyrobeno jich bylo 4 000 kusů. Model označený M 201 měl naproti tomu dvoudobý jednoválec 65 x 60 mm, což dalo objem 199 ccm a opět čtyřstupňovou převodovku. Vyráběl se jen v roce 1954 a na trh jich přišlo 3 000 kusů. Dalším dvoudobým dvouválcem byl model M 250 o přesném objemu 247 ccm při vrtání i zdvihu 54 mm. Výkon byl 16 koní při 5 590 ot/min, ten mu umožňoval rychlost až 115 km/h. Patřil mezi oblíbené motocykly, což dokazuje 10 000 vyrobených jednotek.

Adler M250 1951

Adler M200 1952

V roce 1954 se začala vyrábět modelová řada označená jako MB. Nejoblíbenějším z nich byl model MB 250 s dvoudobým dvouválcem 247 ccm, opět čtvercovým s vrtáním i zdvihem 54 mm o výkonu 15 koní při 5 600 ot/min. Ten mu umožnil dosáhnout rychlosti až 115 km/h. Motor byl opět namontován ve dvojitém trubkovém rámu, přední vidlice byla s krátkými tlačenými raménky, zadní kolo bylo odpérované kluzáky. Na trh jich Adler dodal 11 000 kusů. V dalším roce přišly do výroby modely MB 200 a MB 201. První z nich měl dvoudobý dvouválec o vrtání 48 mm a zdvihu 54 mm, což ukazuje na to, že byl použit stejný klikový hřídel jako u modelu MB 250. To jednak zrychlilo jeho vývoj a hlavně zlevnilo výrobu. Na trh bylo dodáno 5 200 kusů. Podobně jako u řady M 200 byl stroj s označením MB 201 vybaven dvoudobým jednoválcem s vrtáním 65 mm a zdvihem 60 mm, bylo jich vyrobeno 3 500 kusů. Všechny motocykly Adler od roku 1954 měly primární převod ozubenými koly.

Adler MB 250

V posledním roce výroby dal Adler na trh i modely s označením Favorit, Sprinter, Sixdays a Motocross. Jak z označení vyplývá, jednalo se o sportovní typy a jejich výroba byla omezená, dohromady jich bylo vyrobeno jen asi 800 kusů. Adler se chtěl prosadit i na trhu skútrů s modely Junior a Junior Sport, ale v konkurenci příliš neuspěl.

Adler Sprinter, Favorit, Sixdays

Adler Junior

Motocykly Adler jsme také mohli vidět v motocyklovém sportu. Adlery byly úspěšné v soutěžích enduro i v motokrosu, ale nejúspěšnější byly v silničních závodech. Zpočátku se jednalo většinou o stroje upravené amatérsky samotnými jezdci, ostatně, v té době to u nás bylo podobné. Mezi těmi, kdo začínal závodit na upravených Adlerech byl například i u nás známý Helmut Hallmeier, ovšem u nás se představil už jako jezdec na Sportmaxu NSU. Když továrna Adler viděla zájem závodních jezdců, rozhodla se dát na trh v omezeném množství závodní dvouválec Adler 250 RS. Odvozený byl ze sportovního modelu MB 250 S. Byl to paralelní dvouválec a oproti svému vzoru měl nové hlavy válců z lehké slitiny, samozřejmě upravené kanály, výrazně odlehčené písty a válce. Konstruktérem motoru byl původně letecký konstruktér Kurt Grasman, který ho do silničního motocyklu namontoval až po důkladném odzkoušení v terénních závodech a soutěžích. Tvůrcem silničního podvozku byl Friedrich Drkosch. Vytvořil velmi lehký dvojitý trubkový rám s přední vidlicí s krátkými tlačenými raménky, zadní kolo bylo odpérované kyvnou vidlicí s, na tehdejší dobu, neobvyklými nekrytými spirálovými pružinami. Adler ale nepostavil vlastní tovární tým. Na jeho strojích startovali jezdci, kteří se už předtím osvědčili na svých upravených strojích. Takže se na těchto strojích objevili právě Helmut Hallmeier a Walter Vogel. Jejich mistrovská premiéra se odehrála v červenci 1954 na Grand Prix Německa na okruhu Solitude. Hallmeier tam obsadil třetí místo za Wernerem Haasem a Rupertem Hollausem (oba NSU) a před Irem Arthurem Wheelerem (Moto Guzzi) a Walterem Reichertem (NSU). Úspěch Adleru potvrdil šestým místem Walter Vogel. V srpnu na Velké ceně Švýcarska na okruhu v Bernu dojel Vogel znovu na šestém místě. V celkové klasifikaci stačily získané body Hallmeierovi na dělené deváté až jedenácté místo, Vogel byl klasifikován jako osmnáctý. Jistě ne špatná bilance pro premiérový rok. Hallmeier v tomto roce vyhrál ještě Dierburger Dreiecksrennen a v Zandvoortu (před Františkem Bartošem na ČZ a Walterem Reichertem na NSU). Ještě v předposledním kole závodu Feldbergrennen jel na třetím místě, ale bohužel pro technickou závadu závod nedokončil. Závodní Adlery pro tuto sezónu měly výkon 27 koní při 8 500 ot/min.

Adler 250 RS

Pro sezónu 1955 provedla továrna podstatné změny. Hlavně to byla změna způsobu chlazení. Z chlazení vzduchem přešli na chlazení vodou. Aby vodní čerpadlo neodebíralo z motoru část výkonu, byl použit termosifonový způsob chlazení. Úzké chladiče byly namontované vedle válců motoru z obou stran. Dále byla zvýšena účinnost přední brzdy. Ta byla zdvojena a měla čtveřici čelistí. Stroj byl vybaven také aerodynamickou kapotáží delfínového typu. Výkon motoru byl zvýšen na 30 koní a maximální rychlost se vyšplhala na 195 km/h. Zdálo by se, že nic nebrání získání dalších úspěchů v mistrovství světa, ale opak byl pravdou. Adleru se nepodařilo v sezóně 1955 získat v mistrovských závodech ani jeden bod. Největším úspěchem sezóny bylo vítězství v belgickém závodě na 24 hodin ve Warsage, kde zvítězila ve třídě 250 ccm dvojice belgických jezdců Marcel Albert a Paul Rousselle. A podobně to dopadlo i v následující sezóně 1956. V mistrovských závodech opět ani bod. Největším úspěchem bylo vítězství Dietera Falka ve třídě 250 ccm v Eifelrennen na severní smyčce Nürburgringu. Teprve v roce 1957 se Adler dočkal dalšího mistrovského bodu. Zařídil ho Günter Beer šestým místem v GP Belgie na okruhu ve Francorchamps. To mu ale stačilo jenom k zisku děleného osmnáctého místa v celkové klasifikaci mistrovství světa. Dělil se o ně s Hallmeierem (Sportmax NSU), Montanarim na Moto Guzzi a Angličanem Hodgkinsem na Velocette. Úspěchem bylo i opakované vítězství v závodě na 24 hodin ve Warsage, kde zvítězila ve třídě 250 ccm dvojice belgických jezdců Pierrot Vervroegen a Jules Nies. K úspěchům Adleru v této sezóně patří i vítězství Güntera Beera na okruhu Obernai-Bernardswiller a v Zandvoortu.

Adler 250 RS

Je ironií, že největších úspěchů dosáhly motocykly Adler v době, kdy už továrna s výrobou skončila. Willy Klee se skupinou spolupracovníků totiž upravil motor Adleru RS 250 tak, že výkon zvýšil na 38 až 40 koní a tím stoupla i rychlost. Až na 220 km/h a to se nutně projevilo ve výsledcích. V sezóně 1958 byl jeho nejúspěšnějším jezdcem Dieter Falk, který v mistrovství světa bodoval dvěma třetími místy na GP Holandska v Assenu a doma na GP Německa na Nürburgringu. Ještě k tomu přidal páté místo z Tourist Trophy na kratším okruhu Clypse Course, a to ho dovedlo na deváté místo celkové klasifikace. Navíc se stal i mistrem Německa ve třídě 50 ccm. Tam, kde by jiný jezdec přemýšlel o správné cestě do budoucnosti, ohromil Dieter Falk rozhodnutím ukončit po úspěšné sezóně jezdeckou kariéru. Práce v rodičovském podniku dostala přednost. Rozloučil se se závodní kariérou stejně tak rychle, jako se v ní objevil. V mistrovství světa ještě bodoval Günter Beer, který skončil dvakrát čtvrtý na GP Švédska a na Monze, to ho vyneslo na deváté místo celkové klasifikace. I na menších závodech získával Adler v tomto roce úspěchy. Dieter Falk vyhrál třeba ve Schleizu a ve St. Wendel, Rudi Mayer v Bourgu nebo Siegfried Lehmann na okruhu Obernai-Bernardswiller. Jezdec Knipp vyhrál závod Eifelrennen na jižní smyčce Nürburgringu. I později o sobě jezdci Adleru dávali vědět, i když továrna neměla s motocykly už nic společného. Tak Günter Beer v roce 1959 vyhrál v Zandvoortu, stejný jezdec v sezóně 1960 vyhrál v Mettet a v Tubbergenu, kde vítězství zopakoval i v následujícím roce. Ještě v roce 1962 se setkáváme s úspěchy Adleru. Na GP Německa na okruhu Solitude skončil Günter Beer na čtvrtém místě a vyhrál v Beverenu, jezdec Jürgen Karrenberg vyhrál závod Eifelrennen (opět na jižní smyčce Nürburgringu). A to je zřejmě posední vítězství Adleru. Všechno se to stalo ještě sedm let po skončení výroby. I u nás se objevoval německý jezdec Adolf Heck s Adlerem, ale žádných pronikavých výsledků nedosáhl.

Závodní stroje Adler

Jak již bylo řečeno, výroba motocyklů Adler skončila roku 1957, kdy továrnu převzal koncern Grundig a firma přešla na výrobu kancelářských strojů. V roce 1961 byl podnik prodán americké firmě Litton, roku 1979 se majitelem stal koncern Volkswagenwerke. Roku 1987 se dostal do rukou italskému výrobci kancelářských strojů Olivetti a roku 1992 vstoupil do výroby kancelářských počítačů a opustil své objekty na Kleyerstrasse. Takový je konec orla.

Autor článku obdržel prémii 36 Kč od 12 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist