„Veteránské nabarvení“ nádrže, aneb proč raději pracuji rukama.

Je mnoho teorií, nebojím se napsat přímo škol (škola je v tomto případě ucelený a nejlépe i kodifikovaný názor či teorie na nějaké širší téma), jak by měl takový veterán vypadat. Na tomto poli panuje doslova bratrovražedná řež mezi příznivci několika směrů. Ti nejortodoxnější nejenže nechávají své miláčky rezavé a omlácené, ale ještě jim další šrámy ručně a zručně zhotovují. Oproti jejich konání jde jiný názorový proud, který fandí nejen novému kabátku přestárlého pekáče, ale bezostyšně mění klíčové součásti stroje za nové, materiálově i konstrukčně lepší a modernější, avšak nepůvodní, což jejich konání v očích těch „jedině správných“ veteránistů degraduje na trestný čin.

Tolik k dosažení alespoň povrchní orientace potenciálního čtenáře v problému oprav a provozu prastarých křápů. Pro další ilustraci takových prací zařazuji do textu pár foteček k dotvoření obrazu, kolik taková práce vyžaduje času, znalostí, úsilí a rovněž peněz.
Loni v srpnu jsem se neprozřetelně zmínil kamarádovi, že by pro nás nebyl problém zrenovovat kabát benzínové nádrže motorky Jawa Californian z roku 1969. Slovo dalo slovo a kamarádův soused „dovalil“ nádrž z motorky. Po jejím ohledání mi ovšem lehce ztuhl úsměv na rtech. Tohle rozhodně nebude jen oprava laku, jak bylo původně domluveno…
Prvním úkolem bylo nalézt firmu, která zajistí opravu pochromovaných částí nádrže. Z pestrého výběru firem na českém trhu Pinocchio vcelku rychle vyselektoval budoucího zhotovitele zrcadlově lesklého povrchu za co nejméně bolavou cenu a přijatelnou čekací dobu. Následovalo změření lakovaných ploch za účelem pozdějšího zhotovení nástřiku, protože nádrž, potažmo její původní barevná úprava se souměrně pouze tváří a to je asi tak vše. Po „zhotovení dokumentace“ (viz foto) šla nádrž do chromovny. Zde se odstranil rez, nanesením měděné vrstvy se vyrovnaly všechny nerovnosti, aby se po vyleštění nádrž nachromovala.

Ovšem když se nádrž objevila doma, čekalo nás rozčarování. Dodavatelská firma naplácala chromem nejen boky nádrže, ale polila ji tímto kovem naprosto všude. To je možná dobré pro antikorozní úpravu, nikoli však pro nanášení tmelů a laků. Po několika pokusech a několika dotazech jsem si ověřil, že tmelení nerovností pod lakovanými částmi nádrže opravdu nehrozí. Tmely všech značek prostě padaly dolů. Naprosto stejné to bylo i s barvou. Nakonec jsem zanechal marných pokusů (byly naštěstí jen tři) a připustil jsem, že je nutno chrom řádně zdrsnit. Padly na to asi čtyři hodiny broušení smirkovým plátnem. Nejdříve bylo nutno nádrž hezky oblepit, takto vytýčené plochy zdrsnit a po odprášení a odmaštění nastříkat speciální základovou barvou, které by nevadil jako podklad barevný kov.

Po nanesení základu jsme z nádrže strhli papír a pásky, abychom byli schopni odbrousit „schodky“, které barva udělala, jakož i zdrsnit barevný povrch jemným smirkem č. 400. Následovalo další oblepení a nanesení vrchní barvy, jejíž odstín jsme předtím vybírali podle jiných dílů s originální barvou.

Tomu ovšem předcházela jiná kalvárie. Před provedením opravy této nádrže jsem byl požádán, abych se pokusil co nejvěrněji napodobit původní vzhled. Z toho důvodu jsem nechal namíchat několik kelímků barvy stejného odstínu, ovšem různého stupně lesku, protože dnešní barvy se prostě lesknou mnohem více, než ty původní. Následně jsem si vybral z několika zkušebních zástřiků ten, který se nejvíce blížil dnešnímu lesku třiapadesát let staré barvy. To byl asi nejtěžší úkol při tomto velmi amatérském pokusu o renovaci.

Vrchní lak jsem nanášel ve třech vrstvách a v poněkud hutnější konzistenci, než by bylo třeba. Měl jsem totiž strach, že při nanášení dalších vrstev se barva tzv. utrhne a na lakovaném povrchu steče do kapek, neboli „soplů“.
Výsledek mé opatrnosti byl předem daný – lakovanou část pokryl namísto lesklé a hladké vrstvy klasický „pomeranč“. Tento výsledek jsem více méně očekával a nežádoucí krupici jsem „strhnul“ pomocí smirku zrnitosti 3 000 a následným přeleštěním lešticí pastou na staré autolaky. Tím jsem docílil dalšího jemného zmatnění oproti lakování „do lesku“ a zároveň srovnání povrchu při zanechání jisté nerovnosti laku, jaká se běžně vyskytuje při průmyslovém stříkání autosoučástí a karosérií. Tímto postupem jsem podpořil vznik jistého rozptylu konečného lesku lakovaných částí nádrže.

Přeleštěním nového laku ovšem renovace nádrže nekončila ani náhodou. Starší čtenáři si budou jistě pamatovat, že staré Jawy, přezdívané lidovými názvy „kejvačka“, či „panelka“ byly krášleny zlatým linkováním. Vyrobit linky, které by alespoň připomínaly někdejší zdobnost československých motocyklů, je dnes dost problém. Tehdejší syntetický lak, obohacený „zlatými“ šupinami je sice k dostání, nicméně příliš nesplňuje dnešní požadavky na trvanlivost a stálost. Vždyť původní linky šly „sundat“ kusem hadru a trochou lešticí pasty, či minimálního množství ředidla C 6000. Tenkrát to nikomu moc nevadilo, protože zlaté linky byly v základní ceně a malířky, které motorky linkovaly na výrobní lince ručně, to uměly zatraceně dobře a ještě zatraceněji rychle. Třeba takový blatník dokázaly nalinkovat dvěma tahy. Já jsem na tom poněkud hůř, protože to jednak neumím, za druhé se mi tak třepe ruka, že bych mohl profesionálně akorát tak cukrovat koláče, za třetí nemám na takovou práci vercajk. Štětce, které jsem si k tomuto účelu koupil, jednoduše nefungovaly. Takže opět nastoupila lakýrnická izolepa a Pinocchio s pravítkem.

Pinocchio všechny budoucí linky hezky z obou stran olepil a vrhli jsme se do práce. Za deset minut jsme toho nechali, protože zakoupená zlatěnka jednoduše na polyuretanovou „jednošichtovku“ nechytala, ať jsme štětkovali a matlali, jak jsme chtěli. Následovala přestávka vyplněná vyjmenováváním všech nám známých gynekologických výrazů, abych vzápětí poté, co jsem zjistil, že výrazy opravdu, ale opravdu nic na neutěšeném stavu nezměnily, vybral jsem po dlouhém zvažování proužek smirku zrnitosti 320 (prdlačku, ležel mi pod nohama!!!), obalil jím speciálně vystřižený kousek hrubšího hliníkového plechu (prdlačku, ležel pod pákovými nůžkami!!!) a prostůrek mezi dvěma izolepami jsem začal usilovně třít až do jeho zmatnění.

Následovalo „vylepšení zlaté šmakulády“, jak tuto operaci nazval Pinocchio. To spočívalo ve smíchání zlatěnky, ředitelné obyčejným acetonem, s průhledným lakem, vyrobeným na epoxidovém základě. Po namíchání této „jedině správné“ tekutiny, resp jejím vyzkoušení na pokusném kusu plechu se vrhli na vyleštěnou nádrž dva blázni se štětci a bleskově napatlali tenké proužky obroušené barvy, protože tekutina měla kupodivu tendenci expresně rychle schnout! Následně Pinocchio ještě bleskověji strhnul své modré lepicí veledílo a už jsme se jen smutně dívali na drobné vady na kráse. Když jsem totiž chtěl zlaté linky opravit smirkem či leštidlem, nepotázal jsem se ani se zlou, ani s dobrou. Smirek prostě nefungoval!

Epoxid vytvořil na zlaté lince takřka nerozbitelnou krustu, takže má představa o finálním doladění linky klasickým smirkem a lešticí pastou vzala za své.
Konečný výsledek naší třicetihodinové práce však Pinocchio mazaně opatřil tabulí s nápisem „přístup na vzdálenost kratší dvou metrů je přísně zakázán“, čímž vtipně, levně a hlavně rychle odstranil všechny viditelné vady a kazy našeho bohulibého počínání. … prostě dítě nové doby…

… až po odevzdání nádrže majiteli mne napadla možnost opravy nádrže Pinocchiovým speciálním postupem, zvaným „NA HULVÁTA“, a to pečlivým omotáním nádrže páskami patřičných barev a umístěním nápisu tohoto znění:
„Přístup na vzdálenost kratší jednoho sta metrů je přísně zakázán!!!“
Mohl jsem být s renovací hotov za dvacet minut a ne za třicet hodin…
… a těch peněz…
Njn., stane se…
… příště…