Zimní motomodelaření 4: Konverze aneb Když z Hondy děláte Kawasaki

Co že za stroj z našeho motoživota nám uvízne nejvíce v srdci? Ruku na srdce, není to náhodou náš první motocykl? Vsadil bych se, že ano. Já mám takto v mysli uchovaného hráškového Simsona S51, což nejenže byla má první, ale zároveň i skvělá motorka! Potom mé vzpomínky často vyvolávají ducha prvního Japonce. Pro mladší ročníky malé vysvětlení: před rokem 1989 jsme měli možnost vlastnit motocykly domácí produkce, tedy Jawa + ČZ, a při protekci Simsona a MZ. Jen pár šťastných a vytrvalých se pomalinku dopracovávalo k prvnímu japonskému stroji. U mě ta první „šikmooká kráska“ byla Kawasaki KL200, kterou v katalogu nenajdete. Byla to původně klasická „lavička“ KL250A , prostě jako endura podobná těm ve filmu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí. Design roku 1977 majiteli už zřejmě v roce 1990 nevyhovoval, a tak předělal, co se dalo. Nebyl to originál, nebyla to moderna (motor pamatoval den, kdy rozvod OHC zaregistroval patentový úřad), ale byla to Kawasaki! V mém případě Kawasaki zelená, na okrese (Český Krumlov) jediná :-) Tu prostě alespoň v měřítku 1/12 ve vitríně MUSÍM mít!

Původní Kawasaki KL250 ze 70. let a autor se svou přestavěnou KL200 z počátku 90. let. A pak z téhle přestavby ještě dělejte přestavbu modelovou...

Jak začít?

Při přestavbě se neobejdete bez 1mm destiček z ABS plastu, potom 2mm a 5mm destiček z měkčeného plastu a dvousložkového epoxidu. Ale nejprve potřebujete návod. Když modeláři přestavují letadlo, bojovou techniku, loď, prvně musí sehnat slušný výkres. A to je přesně to, co nám u motocyklů chybí. Prostě výkresy na motorky strejda Google nenabízí. Musíme si tedy pomoci co nejlepšími fotografiemi z boků a z toho následně odměřovat. „Výkres/fotky“ si nejdříve zmenšíme na potřebné měřítko, následně k nim přitáhneme fotografii výchozího modelu, který se nám zdá použitelný, tedy který je co nejvíce podobný. Předem upozorňuji, že představy stylu „jen zkrátím blatník a upravím sedačku“ se nám zbortí jako domeček z karet. Těch odlišností je vidět nyní mnohem více. Ale nedejme se odradit! Jestli ten model fakt „musíme“ mít, nezbude než zatnout zuby. Ono to půjde.

První říznutí „flexou“

Kdo někdy předělával skutečnou motorku, má výhodu. Je to jakási „stavba“, jen v malém. Když vybíráme model na rozřezání, je ideální koupit někde na bazaru vrak za stovku a ten následně odstrojit. Ale to bývá spíše náhoda. Takže jakmile koupíme stavebnici, v mém případě jsem zvolil za základ Hondu XR200 od značky Bandai, vezmeme rám, vidlice, kyvku, kola a zkoušíme je napasovat na fotku budoucího stroje. Tohle je pro nás základ. Zkrátka vezmeme si gravírovací brusku, kotouček, a řežeme, následně dočisťujeme skalpelem a díly „heftneme“ vteřinákem, jen tak na špičku špendlíku, ať to zase můžeme rozebrat. Většinou nám nic nesedne na první dobrou, chce to několikrát. Když máme podvozek usazen, zpevníme spoje i dvousložkovým modelářským epoxidem. O něm si něco ještě řekneme později.

Úprava menších častí

Nyní je čas na motor. V mém případě byl motor XR200 tomu v KL200 velice podobný. Pouze jsem odřízl víka a z plastových destiček o síle 1 mm vyrobil nová. Různé výstupky na nich vyrobíme opět z plastových destiček o různých tloušťkách. Motor je hotov, ale opět ho do rámu jen ťukneme milikapkou vteřiňáku. Dále bychom měli překopat nádrž a sedačku, jsou to stěžejní body, na které můžeme dále navazovat. Větší úpravy menších častí si ukážeme právě na nádrži, ta vždy bývá nejsložitější tvarově. Začneme tím, že kde lze přidat rovnou plastovou destičku, tak ji tam nalepíme. Zařízneme dle požadovaných tvarů, a až to už nepůjde dolepováním plastu, vyrobíme si jakousi modelovací hmotu z výše zmiňovaného epoxidu. Ideální je takový, který se míchá v poměru 1/1, prodává se běžně v prodejnách s funkční modelařinou. Rozmícháme obě složky a přisypáváme dětský zásyp, to je ideální zahušťovadlo.

Často se mi stává, že v drogerii žádám o ten úplně nejlevnější dětský zásyp. Přál bych vám vidět pohledy prodavaček, když zdůrazňuji slovo NEJLEVNĚJŠÍ. Totálně mnou pohrdají! Co to asi může být za zjev, šetřit na dítěti?! Jenže na co je modelářům přídavek složek XY na jemnou pleť? :-) Tato hmota ideálně imituje tmel i lepidlo zároveň, ale tím, že si můžeme epoxid zahustit, dokážeme vytvořit hmotu, ze které můžeme vyrábět tvary jako z modelíny. Náš „tmel“ naneseme na nádrž, konečky prstů si namočíme do technického benzínu, a dotvarujeme. Po vytvrdnutí hmotu přebrousíme nejprve velmi hrubým šmirglem, asi o hrubosti 80. Během chvilky budeme překvapeni, jak snadno a rychle máme před sebou nádrž na úplně jinou motorku! Tento tmel je úžasný na tvarovaní, ale je ještě třeba použít jemný modelářský tmel z tuby (nejlépe šedá Tamiya), kterým celou nádrž „natáhneme“. Je to proto, že náš epoxid s práškem obsahuje póry, a ty nám právě vyplní jemný dokončovací tmel. Po zatvrdnutí jen přebrousíme nádrž smirkovým papírem pod vodu, cca hrubosti 240, a následně 1000. Nádrž, sedačku a mnoho dalších dílu si takto lehce a snadno vyrobíme.

Výroba menších částí

Co lze upravit z původní stavebnice, to upravíme. Pak ale přijde moment, kdy některé drobnosti musíme vyrobit od nuly. Jestli jsme zvládli přetvorbu pomocí samo-domo tmelu, určitě zvládneme i drobnosti, kde nemáme v ruce žádný základ. Ukážeme si novovýrobu třeba na přístrojové desce. Opět nám nejlépe poslouží plastové desky. Vedle nejběžnějšího materiálu (ABS), který je hutný a pevný, máme dnes k dispozici měkčený plast. Na výrobu celých dílů je vhodná síla 5 mm. Vykroužíme si potřebný průměr a skalpelem vyřízneme. Oproti ABS máme díl vyříznutý opravdu za chvilku. Stejně dobře se opracovává. Kde nepotřebujeme nosné díly, je toto ideální alternativa. Během 15 minut máme hotový základ tachometru a otáčkoměru. Tento plast je malinko porézní, a tak nám opět pomůže lehké přetáhnutí jemným tmelem Tamiya. Přebrousit, vyleštit šmirglem 1000 a přístroje jsou připravené pro natření, nejlépe syntetickými barvami (např.Revell). Pak už jen záleží na naší trpělivosti, jak jemně namalujeme budíky. Opravdu to není žádná věda. Pak je tu ale trochu složitější část, a tou zadní blatník. Avšak nic se nejí tak horké, jak se to navaří. Z měkčeného plastu vybrousíme „kopyto“ podle bokorysu, který jsme si hned zpočátku stáhli. Kopyto uchytíme do svěráku, odstřihneme čtverec z 1mm destičky, nahřejeme nad svíčkou a rychle přetáhneme. Po vyhladnutí ořízneme skalpelem a blatník je na světě.

Kopyto na zadní blatník z měkčeného plastu a svíčka, nad níž nahříváme 1mm plast

Finální sesazení

I když se řídíme naší náhradou za výkres a myslíme si, že nám vše bude pasovat, nebývá tomu tak vždy. Všechny hlavní i drobné díly opět „ťukneme“ špičkou sekundového lepidla na správné místo a vidíme ihned, jestli jsme se trefili. Když ne, snadno díl odlepíme a poupravíme. Jakmile už máme všechny dílky slícované, vezmeme jednotlivé části, upevníme je na špejle a „foukneme“ sprejem Tamiya, nebo natřeme štětcem. Po 24 hodinách nás čeká to úplně nejpříjemnější, sestavení a slepeni „natvrdku“! Jestli vám vše připadalo jako peripetie (věřte, že to jen tak vypadá), tohle je prostě balzám na nervy. Za půl hoďky stojí na stole náš model, kterému jsme dali mnohem více času a práce, než kdybychom původní typ „jen“ slepili.

Poslední třešničkou na dortu jsou obtisky, které je potřeba vyrobit. Před 20 lety věc velmi složitá. Při dnešních cenách tiskáren si ale řada modelářů „namaluje“ těch pár nápisů v počítači a vytiskne si nápisy, loga, proužky na obtiskový papír (běžně k sehnání v modelářství za 60 Kč za arch), nebo můžete na modelářských fórech oslovit někoho, kdo vám pomůže.

Tak líbí?

Máme před sebou model motorky, která je nám nějak víc blízká než všechny ostatní. Máme před sebou model, který jsme z 1/3 až ½ vytvořili opravdu „hand made“. A máme před sebou něco, co nikdo jiný nemá! No není to úžasná odměna? Všem, kteří se nezaleknou „trochu“ více broušení, řezání a tmelení, přeji hodně úspěchů a nevzdávejte to v polovině! Uvidíte, že radost z výsledku za to stojí.

Informace o redaktorovi

Martin Decarli - (Odebírat články autora)