Lukáš Pešek 52 Riding School na vlastní kůži

Už když jsem četl Honzův úvodní článek, bylo mi jasné, že do toho musím jít také! Strašně rád „vymetám“ podobné akce – jsem totiž zastáncem toho názoru, že člověk se musí zdokonalovat neustále, a ten kdo si myslí, že se nemá co učit, už v podstatě ve svém vývoji skončil. Tahle akce mě lákala o to víc, že jsem sice už pár kiláků v jedné stopě natočil, ale buďto v terénu, případně s velkými endury či cestovními mašinami - jakmile měla motorka řídítka níž nežli sedlo, bylo zle. Stále jsem nemohl nalézt správnou jízdní polohu a pohyb na mašině pro byl rozhodně jiným, nežli přirozeným. Je to trošku paradoxní, protože i když se na našem webu nejčastěji věnuju testování offroadových motorek, vždycky jsem byl hlavně fanouškem "silnice". Také proto jsem i do téhle akce šel - ochutnat něco ze světa, který jsem vždy obdivoval - osahat si „silničářský“ posed a vyzkoušet pohyb na motorce, který je značně odlišný od toho, čemu jsem se doteď věnoval. Spolu se mnou na trať vyrazili další tři parťáci – dva motárdisté a jeden hobby okruhář. Zpravidla ale Lukáš bere na tyhle kurzy pouze tři klienty, čtvrtý motocykl značky Ohvale 160 pak osedlá sám. Preferuje totiž individuální přístup, a tři fárové jsou prý odpovídající počet na to, aby měl na trati nad každým skutečný dohled a mohl správně vnímat a řešit jejich individuální potřeby.

Po úvodním seznámení s obsahem kurzu, základními bezpečnostními pravidly a osahání motocyklů „nasucho“ jsme vyrazili na kratší část radotínské tratě. Ta je hodně zakroucená, s krátkými rovinkami, hodně utaženými zatáčkami a hlavně přehlédnutelná s jednoho místa. Lukáš tak na pár metrech mohl rozpoznat první nedostatky a udělit první rady. Všichni do jednoho jsme se shodli na tom, že nám po pár okruzích tvrdla předloktí a opouštěla nás síla, jistota a hlavně uvolněnost, tak potřebná pro jízdu na motorce. Lukáš nám tedy poradil, jak zůstat v „silničářské“ pozici, ale váhu pomocí břišních svalů přenést více na nohy tak, aby zůstaly ruce stále volné a schopné optimálního kontaktu s řidítky. Další důležité informace byly směřovány hlavně mně a týkaly se volby správné stopy – v utažených zatáčkách se mi totiž dost zavírala řídítka, což bylo způsobené zejména tím, že jsem je projížděl moc „hranatě“ a ve chvíli zlomu se mi řídítka zkrátka „uzamkla“. Využívaný motocykl Ohvale je totiž svými rozměry někde na třetině cesty mezi minibikem a dospělou mašinou a veškeré vaše povely (a chyby) se tak projeví daleko výrazněji nežli na běžném stroji.

Při další rundě jsem se už cítil líp díky jízdě, při které jsem volil plynulejší oblouky a ochranné bariéry už mě a moji ohvalku nepřitahovaly tak jak v první jízdě, během které jsem dokonce vyzkoušel tvrdost tamní tratě a pevnost italských plastů. Lukáš nám nyní také v některých zatáčkách pomocí kuželů vytýčil ideální jízdní linii. V prvních kolech jsem ji sice vůbec nechápal – byla naprosto odlišná od té, kterou jsem původně volil já, ale po pár kolech jsem zjistil, že je daleko lepší – řeší totiž nejenom průjezd konkrétní zatáčky, ale hlavně plynulý nájezd to té následující. Trať v Radotíně (hlavně její kratší varianta) je totiž namotaná tak, že pokud pokazíte nájezd do jedné zatáčky, následky téhle chyby ponesete ještě v následujících třech obloucích.

Nejvíc jsem se ale potýkal s tím, že jsem se stále nemohl na motorce uvolnit. Jednak pro mě byl pohyb na podobné motorce něčím novým, ale určitě na to měla vliv i zimní pauza spojená s vánočním obžerstvím. Nejvíc jsem to pociťoval při průjezdu slalomu mezi kužely - ruce už sice nebyly jak odlité z betonu jako v jízdě první, ale pořád jsem byl na motorce moc toporný, doslova k ní byl přišroubovaný… Každý kontakt s kuželem se „trestá“ pěti kliky, takže jsem si pořádně zatrénoval nejenom na motorce. Postupně se to ale s přibývajícími koly stále lepšilo, jednak jsem se s motorkou i tratí více sžíval, ale hlavně pomáhaly Lukášovy rady, jak své tělo a tuhle malou potvoru ovládat. Nebylo totiž možné se celou dobu držet pouze jednoho jízdního stylu – občas bylo lepší mašinu tlačit pod sebe, jindy zase vysednout, někde využívat povolenější kolena a volnější kontakt s motorkou, na jiném místě naopak ohvalku pořádně přitáhnout. A také neustále myslet i na to, jak držet těžiště těla tak, aby váha nespočívala pouze na rukou, hledat správně zvolenou stopu, řešili jsme i důležitost správného pohledu… Během tříhodinového kurzu se neustále střídaly desetiminutovky strávené za řídítky s těmi, během kterých se rozebíraly chyby.

Závěrečné dvě jízdy proběhly na celé délce radotínské tratě, která se svojí bezmála kilometrovou délkou patří v největším v Evropě a nacházejí se na ní jak utažené zatáčky kolem nohy (pardon, kolem kolene!), tak i rychlejší protahováky a delší rovinky. Při závěrečné jízdě jsem už cítil, jak i tenhle krátký kurz mě po zimě pomohl rozhýbat a přispěl k mému přerodu z pravověrného offrouďáka na potencionálního brusiče kolenních sliderů – v Radotíně jsem si totiž na mašině „dal“ první koĺínko! Na závěrečnou jízdu mi Lukáš půjčil svoje slidery, které jsem v pár zatáčkách potahal po tamní betonové dráze. Sice to zatím nemělo s klasickou s klasickou kontrolou náklonu moc společného, spíš jsem s jeho pomocí řešil pár krizovek „á la Marquez“, a navíc to bylo na „tříčtvrteční“ motorce, ale moji radost to určitě nezmenšilo! Druhý den jsem byl po tříhodinové rozcvičce s touhle dvoukolovou potvorou parádně rozlámaný a nejvíc o sobě dávala vědět stehna. Vzpomněl jsem si na rady kamaráda, se kterým jsem chodil lézt na horolezeckou stěnu: „jakmile tě budou druhý den bolet ruce, dělal jsi to špatně! Bolet tě musí břicho a záda – pak poznáš, že lezeš správně!“ Podobně to funguje samozřejmě i s jízdou na motorce, a když si vzpomenu na to, jak „betonové“ jsem měl po prvních jízdách svá předloktí, a to o kolik uvolněnější jsem se cítil při závěrečné jízdě, musím říct, že to, s čím jsem do tohohle kurzu šel, se povedlo splnit! Určitě by na to chtělo navázat dalšími lekcemi, při kterých Lukáš dále navazuje na základní dovednosti, ještě více je individualizuje a „šije na míru“ každému klientovi.

Možná někdo pochybuje o přínosu jízdy na mašinách se „tříčtvrtečními“ rozměry, ale obavy jsou naprosto zbytečné - pokud se vám povede všechny jízdní aspekty zvládnout na téhle Ohvalce, o to snadněji se pak zvládají na velké motorce. Své o tom vědí i piloti, kteří se jinak prohánějí nejen na tuzemských, ale i evropských či světových tratích. I Lukáš má mezi svými klienty pár známých jmen, které znáte s výsledkových listin mistrovství ČR či seriálu Alpe Adria. Pro podobné zájemce z řad aktivních závodníků pak pořádá speciální kurzy, kde se zaměřuje na „vyšší školu pilotáže“. Nejvhodnější ale tahle rozcvička podle mého názoru bude pro výkonnostní závodníky či hobby ridery, kteří nejraději krouží při agenturních jízdách či volných ježděních na autodromech. Samozřejmě nejen pro ně - moji parťáci byli motárdisté, a také oni si kurz pochvalovali – určitě se vydají na jeho pokračování, při kterém Lukáš bude jejich základní dovednosti dále rozvíjet. To je další velké plus malého počtu klientů – pokud by složení grupy bylo v rychlosti a zkušenosti pilotů příliš nestejnorodé, je možné je rozdělit na ty, kteří budou na kratší trati pilovat základní prvky, zkušenější pak na delší trénovat náročnější pilotáž… Tenhle trénink je přínosný během celého roku, ale jeho největší výhoda je v tom, že i během otravných zimních měsíců jste stále kontaktu s řídítky a můžete se stále rozvíjet a zlepšovat.

Na pár slov s Lukášem

Lukáši, kdy a jak tě napadlo založit podobnou školu?

"Myšlenka první motoškoly vznikla v roce 2013, neměl jsem ale čas se jí naplno věnovat, v té době jsem ješte profesionálně závodil. V roce 2017 jsem oznámil ukončení kariéry jakožto závodního jezdce a pokračování s vlastní motoškolou byla jasná volba."

Jakým klientům je určena?

"Moje motoškola je určena pro širokou veřejnost, jak pro začátečníky a pokročilé, tak i pro závodníky, muže i ženy."

Najdou si své i piloti se závodními zkušenostmi?

"Určitě ano, už tyto závodní skupiny dochází na tréninky."

Absolvoval jsi určitě spoustu jezdeckých škol. Byly mezi nimi velké rozdíly v kvalitě či metodice výuky?

"Ano to je pravda, prošel jsem motoškoly jako jsou California Superbike school, Race academy by Troy Corser, Bezpečně na motorce s Mírou Lisým, Bezpečně na motorce akademie a další. Rozdíly v kvalitě učitě jsou. Každý má svůj pohled na výuku a metodiku jízdy."

Z jaké metodiky či školy vycházíš?

"V první řadě vycházím z vlastní praxe (25 let závodně na motorce, jako profesionál). Potom z teorií, které jsem se v průběhu své kariéry naučil od trenérů, koučů a instruktorů."

Co bys viděl jako největší přínos tréninku na téhle motorce?

"Největší přínos vidím rozhodně ve velikosti, motorka je menší a mnohem rychleji reaguje. Pokud máte špatné návyky na motorce, zde se o nich velmi rychle dozvíte, ať je to posed, špatné pozice těla, zbytečně agresivní akcelerace a mnoho dalších chyb."

Jsou nějaké výhody ve srovnání s velkou motorkou?

"Výhoda je, že pokud na téhle motorce spadnete, tolik to nebolí a ani nestojí."

Pokud klient přijede na další kurzy, čím pak na základní dovednosti navazuješ? Brzdění do zatáčky? Využívání sliderů během průjezdu zatáček?

"Kurz má výhodu v tom, že je hodně individuální a mám prostor se věnovat každému zvlášť. Neučím dle osnov a proto každý následující kurz je jiný, ale z běžné praxe navazuju na brždění v náklonu a plynulý průjezd zatáčkou."

Lukáši, díky za rozhovor i kurz!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)
Michal Kohout - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE