ktm_duben




Jak se zlepšit v provozu

Možností, jak se zlepšit v ovládání motorky, je v dnešní době nesrovnatelně víc než deset-dvacet let zpátky, ať už jde o zástup motoškol nebo samotnou přípravu v autoškolách. Se svojí trochou do mlýna přispívám i já. Možností je spousta, tak jdeme na rady.

Ještě něco k dřívějším dobám. Když jste se chtěli zlepšit, moc příležitostí nebylo. Představte si, že je rok 2000, máte silniční motorku a chcete si zajezdit svižně a zároveň bezpečně. Na internetu toho moc nenajdete a možná nenajdete ani ten internet, v časopisech se nějaké rady moc nenosily, v sektoru motoškol pusto prázdno a o testech v autoškolách škoda mluvit, sláva dnešní situaci. Rady dávali spíš mudrlanti a jediná možnost byla chytnout se někoho, kdo třeba jezdil závody, ale i to byli z dnešního pohledu spíš samouci. Takže jste to zkoušeli metodou pokus/omyl/pád/uzdravení a važte si toho, co je dneska za možnosti a využívejte je.

Motorka je prostě nebezpečná, ale zároveň nádherná zábava a abyste měli víc té nádhery a míň nebezpečí, dejte na rady. Věcí, které se dají probírat, je hromada, a tak si to trochu zjednodušíme, ať vám v tom neuděláme hokej. Jako první si řekneme, že na motorce děláte prakticky jen tři věci – buď brzdíte, přidáváte nebo zatáčíte. Do toho všechno výrazně ovlivňujete vlastním tělem. Dejme tomu, že motorka má dvě stě kilo, vy sto (ať se nám to dobře počítá) a z toho jasně vyplývá, že vaše hmotnost tvoří třetinu hmotnosti celé soustavy. Jenže jste hmota, která se hýbe, takže do toho motorce dost mluvíte, nehledě na to, že hamtáte po stupačkách a hrabete do řidítek. No a tohle všechno je potřeba zkombinovat, takže když se chcete zlepšovat, je co dělat.

Jak často a kde

Klíč ke všemu je jezdit a jezdit, protože jedině trénink dělá mistra. A to jak v sezóně, tak během celého roku. Co je podle mě nesmysl na druhou, je zazimovat v říjnu a vytáhnout to další květen, protože po šesti měsících pauzy budete zase začátečník. Sice si na všechno postupně vzpomenete, ale na průběžné zlepšování to prostě moc není a tímhle stylem se vám taky může stát, že v padesáti budete jezdit podobně jak ve třiceti, možná i hůř. Na druhou stranu, když motorku sem tam vytáhnete i v listopadu, prosinci a únoru, nastoupíte do další sezony v rytmu a už to půjde jen nahoru. Asi si říkáte, co to melu, když je v prosinci zima, ale ucházející den se občas najde i v lednu a stačí se projet třeba sto kilometrů po známém úseku.

To bychom měli tajemství, jak se zlepšovat v čase a teď ještě jak v průběhu sezony. Tady je to dost podobné a ideální je na motorce sedět aspoň jednou v týdnu, to je pro zlepšování tak minimum, jednou za dva týdny je to spíš pro udržení toho, co umíte. Jděte jednou za tři týdny a jste pořád na začátku. Samozřejmě každý je nějaký, někomu to jde líp, někomu hůř, ale v základu platí, co jsme řekli. Úplně jednoduše jde o to, abyste motorku znali jak kovboj svého koně, a když k Šemíkovi přijdete po půl roce, sotva vás pozná, natož aby vás poslouchal.
Když teď víme kdy, řekneme si kde a tady nejlíp uděláte, když si jednak vyhlídnete nějakou volnou plochu na trénování základních dovedností a za druhé nějaký volnější úsek v provozu, kde budete dovednosti aplikovat.

Práce s plynem

Pověděli jsme si tedy kdy, kde a přejdeme na nejzajímavější část, a tou je co. Jako první začneme otřepanou myšlenkou, že byste měli mít motorku v lati. Pro kutily radost, pro kancelářskou krysu z paneláku velká neznámá, ale nejde o nic neřešitelného. Že nám někde kape olej, poznáme asi všichni, že je destička sjetá, se taky dá zjistit raz dva a tlak v pneumatikách taky umí změřit každý. Tolik k úplně základní kontrole, která by měla proběhnout před každou jízdou, s výjimkou gum, ty si překontrolujte jak před jízdou, tak po dvaceti třiceti kilometrech, protože tlak se na základě podmínek umí změnit dost na to, aby ovlivnil jízdní vlastnosti.

Přesuneme se k základům a jdeme na volnou plochu. Protože na mašině buď přidáváme, brzdíme nebo zatáčíme, nebudeme trénovat nic jiného, takže na první pohled nuda, ale možností, jak to zkoušet je dost na to, abychom si to pokaždé udělali zábavně. Začneme u přidávání, tady je největší nebezpečí v tom, že nám někde ulítne zadek, takže se na to v bezpečí zkusíme připravit. Skoro u všech silničních motorek od šestikila výš máte v pravé rukojeti nabito přes sto koní a minimálně proto je lepší rukojeť ovládat jinak než vypnuto/zapnuto. Na to, aby motor znatelně zareagoval, stačí v otáčkách i pár milimetrů a podle toho je potřeba postupovat. Poznat, kde má přesně hranici zadní guma, je těžké bez toho, abyste ji překročili. Podle hesla, že smyk překvapí jen toho, kdo v něm není, se do něj zkusíme opatrně dostat, nejlíp někde, kde je třeba větší vrstva prachu, případně mokro. Pak stačí na bordel v malé rychlosti najet, prudce přidat, případně to vzít přes spojku a vnímat, co se děje, když se zadek utrhne. V opravdu malé rychlosti se vám nic nestane, seďte uvolněně, po ustřelení plyn hned zavřete a všechno se srovná. Postupně manévr opakujte, pořád tak, abyste měli jistotu, že víte, co se děje a neděsili se, až vám zadek ustřelí na podzim na listí nebo na jaře na štěrku. Samozřejmě v případě, že nezůstanete u pěti pokusů, ale věnujete tomu pár chvil co jeden/dva týdny.

Další možností, kterou můžete zkoušet, je točit se na place pomalou rychlostí v nějakém větším náklonu a přes spojku nakrmit plyn. Zní to strašidelně, kdekdo se hned uvidí na zemi, ale taková hrůza to není, jen to chce trpělivost, krmit nejdřív málo, postupně plyn přidávat a snažit se, aby se zadek utrhl, jen co se za nehet vejde, stačí tak pět deset centimetrů, žádný bok jak na ploché dráze. Je to už sice taková pokročilejší záležitost, ale zase když to existuje, proč vám to tajit. Zejména když pro trénink s plynem a poznání chování ve smyku asi nic lepšího nevymyslíte. Teda pokud si nebudete chtít koupit krosku. Ale jak říkáme, je to hodně o trpělivosti, sebekontrole a citu s plynem a snad jako bychom vám to ani nedoporučili, aby nám pak nechodily účty za kapoty. Ale zase kdo to dá, ten dostane cit první třídy.

Brzdýýý!

Po neotřelém způsobu, jak neušpinit trenky, když vám v provozu ustřelí zadek, se můžeme podívat na opačný proces, tedy brzdy. Začnete u zadní, ze které má kdekdo vítr. Opět není nic lepšího, než si smyk zkusit, nejdřív v pomalé rychlosti, po získání jistoty ve větší. Jako u všech pokusů je zase klíčem jednak uvolněnost a za druhé vnímání, co se s motorkou děje, když se zadek zablokuje, čímž získáte povědomí o tom, co dělat, aby k zablokování nedošlo.

Když začneme tušit, co šlápnutí na zadek způsobuje, přejdeme na kompletní proces. Nejlepší způsob je vzít tři předměty (můžete si třeba překrojit dva tenisáky a ještě vám jeden bod zbyde), jeden položit, tam kde si uděláme start, druhý třeba o padesát metrů dál. U prvního vystartujeme, u druhého začneme brzdit a kde zastavíme, položíme třetí. Při dalším pokusu se snažíme zastavit o pár centimetrů před třetím bodem, a tak pořád dokola. Jako vždycky uvolněně, bez stresu, přece jenom jsme na motorce a ne na útěku. Jak ovládat zadní brzdu, jsme zmákli v předchozím bodě, tak se věnujeme hlavně tomu, jak nakládat s páčkou brzdy přední. Vždycky to musí být plynule, nikde ne cukáním a ideálně tak, aby na ní byly dva prsty a zbytek se mohl držet řidítka. Spojku se snažíme mačkat stejným počtem prstů jako brzdu a motorku držíme stehny, ruce volně, ať je cit na páčku a snažíme se sedět zhruba uprostřed motorky. To proto, aby se váha nenavalila na předek, ale rozprostřela se pěkně odpředu dozadu a obě gumy mohly ukázat, co unesou.

Abychom se i tady neochudili o nějaký adrenalin, můžeme brždění proložit pokusem o smyk předku. Komu přejel mráz po zádech, bojí se zbytečně, myslíme v úplně malé rychlosti, ze začátku někde na prachu a hned brzdu pustit. Ne každému se do toho bude chtít, kdekdo si řekne, že zkoušet tohle je pěkná píč…na. Ale lepší se párkrát vystrašit a získat důvěru a povědomí o tom, jak se motorka chová a jak se dokáže srovnat, než smyk poznávat v provozu někomu za kufrem.

Dokolečka

Po dvou, třech měsících pravidelného zkoušení těchhle skopičin máme na plynu i brzdách takovou jistotu, že se sami divíme, co v nás dříme za potenciál. A protože jsme to prokládali trénováním zatáčení, jde nám i to. Tady nám zase poslouží pár bodů, ze začátku klidně dva, úplně na začátek i jeden. A nebudeme dělat nic jiného, než kolem něj kroužit. Nejdřív pomalu, uvolněně (to je základ u všeho) a na stoprocentní jistotu. Motorku držíme stehny, ruce volně a pohyb začne sám od sebe tím, že se podíváme, kam chceme jet. Tady malá vsuvka, dívání je základ proto, že zrak je impuls, který zahajuje práci zapojených svalů, a když kouknete na motorce doleva, tělo už se tam nahne samo. Zní to možná divně, ale zkuste pokus – podívejte se doleva a pohněte hlavou doprava. A teď se podívejte doleva a zahněte hlavou doleva - to je, co? A tak nějak je to na motorce.

S tím, jak se zkoušíme točit kolem bodu (samozřejmě doprava a i doleva, ne že to budete dělat jen na tu stranu, kam vám to jde líp), si zkoušíme další věci, abychom v provozu věděli. Sem tam si v náklonu zkuste zatlačit nohou do stupačky, někdy rukou lehce zatlačit do řidítka a pozorujte, co se děje. Potom, co to kolem jednoho bodu mrskáme doleva i doprava, dáme si body dva a jezdíme osmičky, pak si můžeme přidat další body a jezdit cik cak. Kolem jednoho bodu se zatočíme, další projedeme jako slalom, prostě si takhle trénink co trénink uděláme jinou zábavu, ať nás to nenudí, ne?

Trénink v provozu

Takhle šaškovat stačí jednou týdně hodinu, z bodů si můžeme stavět primitivní tratě, kde budeme kombinovat zrychlování, brzdění i zatáčení a po pár měsících budete vodit motorku jak kolo. Nebo se minimálně dostanete do fáze, kdy stroj dělá, co chcete vy a ne naopak.

Kdo si doteď nezaklepal na hlavu a připustil, že by na tom mohlo něco být, ten se po zábavě na cvičáku dostane k tomu hlavnímu – zlepšení v provozu. V úvodu jsme řekli, že kromě volné plochy si najdeme i nějaký úsek, ideálně přehledný s volnějším provozem, zatáčkami a nejlíp někde blízko u baráku. A tady budeme dělat co? No přece aplikovat dovednosti ze cvičáku, soudruzi. Úsek nemusí mít víc než pět, deset kilometrů a zase se vyplatí se tam vydat aspoň jednou týdně a párkrát si ho projet.

Jako u všech uvedených vylomenin, i tady platí, že začneme úsek jezdit v klidu, jistota na tisíc procent (na parkovišti stačí sto, v provozu je potřeba víc), UVOLNĚNĚ a postupně si zkoušíme přidávat na tempu. Víc a později brzdit, dřív a víc přidávat, svižněji v zatáčce, ale pořád uvolněně, s jistotou a pořád se snažíme vnímat, co dělá motorka, jak se zanořuje podvozek, jak drží gumy a tak dál. Prostě jak to známe z volné plochy, ale už ve větší rychlosti a v provozu a pořád tak nějak v bezpečí. Žádné prudké pohyby, všechno plynule, trpělivě týden po týdnu v kombinaci s ježděním na parkovišti a za jednu sezonu v tomhle režimu nasbíráte zkušeností víc než dřív za pět let. Výsledkem bude, že začnete chování stoje víc a víc poznávat, víc věřit motorce i sobě a teď přijde to hlavní – ježdění vás bude víc bavit. Nehledě na to, že výrazně snížíte riziko, že si v provozu ublížíte vlastní chybou.

Jak sedět

Teď ještě něco k jízdní pozici, ke které byste asi čekali pár slov spíš na začátku, Ale není to tak jednoduché, protože jinak sedíte na čopru, jinak na silnici a do toho je každý člověk jiný. Obecně se dá říct, že byste měli sedět tak, aby vaše váha nezatěžovala jedno kolo výrazně víc než druhé a prsty a nohy by měly být připravené k okamžitému použití ovladačů. Další sága by se dala napsat k pohybu na motorce, ale aby to sedělo přesně vám a přesně vaší motorce, už je složitější. K tomu, abyste si našli to svoje, slouží jen a pouze hodiny a hodiny pokusů na parkovišti, zkoušejte si, co vám vyhovuje a sami přijdete na to, co vám sedí a co po vás motorka chce. To poznáte tak, že si budete jezdit uvolněně, budete cítit, že máte manévry víc a víc pod kontrolou, křeč je pro nás sprosté slovo a základem je přirozenost a pohodlí, protože cesta ke zlepšení vede jedině tudy. A ještě jinak – síla je dobrá do posilovny, tady potřebujete cit, takže tak.

Co dál?

Potom, co se dostanete do fáze, kdy budete znát chování vlastní motorky jak svoje boty, můžete jít dál a kromě toho, že na volné ploše můžete zkoušet větší a větší náklony nebo tvrdší a tvrdší brzdy, najdete prostor ke zlepšení i na technice. Jasná věc jsou pneumatiky, kde začnete vlastnosti poznávat na vlastní kůži, ale jde i o věci jako je nastavení páček nebo promazání lanek, případně vyleštění řidítka pod plynem, ať nám ovladače chodí jak po másle. V provozu si můžete rozšiřovat obzory tak, že si najdete další úsek, a to takový, kde se bude střídat několik typů asfaltů, od nového po starý, od hladkého po rozbitý a průběžně poznávat, co se kde děje, jak to kde drží, jak to kde odskakuje. Samostatnou kapitolou je jízda v dešti, a i když to není kdovíjaký komfort, pro nadšence do vlastního pokroku není nic lepšího, než si zajít na parkáč i testovací úsek, když zaprší. Tady je rada jednoduchá, dělejte všechno jak za sucha, ale v menší rychlosti a výrazně větším důrazem na plynulost všech pohybů a manévrů.

Základem průběžného a dlouhodobého zlepšování je prostě získávání vlastního zkušeností, to hlavně proto, že při ježdění není čas, abyste přemýšleli, že teď musím udělat to a ono, ale všechno se musí dít podvědomě, a to do sebe jinak než vlastním ježděním nedostanete.

Autoři článku obdrželi prémie 210 Kč od 36 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (4x):



TOPlist