Pořád říkám, že jsem na Harleye „moc mladej“. Jenže nenamlouvám si to?

Já bych ale rád mluvil o motocyklovém guilty pleasure. Testování motorek se věnuji už pěkných pár let a samozřejmě mě, tak jako každého, některé stroje „vzrušují“ víc než jiné. Pokud vím, že příští týden nasednu na čínskou pětistovku nebo městský skútr, pochopitelně se netěším ani zdaleka tolik, jako když mě čeká sportovně laděný naháč, velký motard nebo prostě jen stroj se zajímavým motorem. Už dlouho mě ale samotného vnitřně trochu děsí, jak moc se těším na každého Harleye…

Harley-Davidson má coby značka mezi motorkáři trochu zvláštní postavení. Spousta lidí automaticky řekne, že je to vlastně tak trochu krám a motorka pro dědky, a že by na Harleyi nikdy nejezdili. Druhá spousta lidí ovšem na Harleye nedá dopustit, a i když na něm třeba nejezdí, adoruje ho jako svojí modlu – takovou tu motorku z plakátu, kterou si „jednou pořídí“. Ať už patříte do jedné nebo druhé skupiny, troufnu si tvrdit, že prakticky celá motorkářská komunita Harley-Davidson přinejmenším respektuje. Je to historicky nesmírně významná značka, která byla u samých počátků motorkaření, vozila americkou armádu a dala vzniknout jedné z nejstarších a nejvýraznějších motorkářských subkultur na světě.
A pak jsem tu já, který Harleye nejen respektuji, ale vlastně bych ho i tak trochu chtěl. I když se to bojím přiznat nejenom světu, ale i sobě. Nemluvím teď o nových strojích jako Pan America nebo Sportster S, s nimiž americká značka cílí na mladší motorkáře, mezi které spadám. Mluvím o těch modelech ze staré školy – o vzduchem chlazených Softailech a Grand Tourerech.

Myslete si o mně co chcete, ale jsem těmi motorkami vlastně fascinován. Strašně mě baví jejich syrovost, kovovost a dojem, jako by byly vykovány perlíkem z jednoho ingotu oceli. A samozřejmě si moc dobře uvědomuji i všechna ta „proti“. Harleye vibrují, v zatáčce drhnou stupačkami a umí být nepohodlné. Navíc jsou těžké jako kráva, z čehož plyne, že navzdory mamutímu krouťáku vlastně nijak zázračně nejedou, a že modely s jedním kotoučem vpředu nebrzdí nijak zázračně. Ale i přes to všechno mám pro ty motorky slabost. Když zaduní ohromný dvouválec a celá strojovna se svižně a důstojně odlepí z místa, je to prostě zážitek. Úplně jiný druh zážitku, než který zprostředkuje třeba sportovní naháč, ale stejně se v sedle bavím způsobem, který jen těžko někomu vysvětlím.
Jsem o ocelových ingotech z Milwaukee schopen dlouho mluvit v superlativech a potom zakončit větou, „ale zatím jsem na to moc mladej“. Jenže poslední dobou se ptám, komu to vlastně pořád namlouvám. Asi spíš sobě. Protože jak jsem loni definitivně zjistil, moje „guilty pleasure“ touha po klasickém Harleyi není orámovaná ani tak věkem, jako spíš prostředím.

Sranda na rovné silnici

Jak se bavit na klikaté silnici, to ví každý správný motorkář. A protože v naší kotlině, ale i u našich sousedů, se okresní silnice klikatí celkem často (a na dálnici je to na prd úplně všude), neuměl bych si představit, že by mi tady Harley dělal společnost jako jediná motorka. Jenže pak přišla příležitost svézt se za mořem, konkrétně v kanadské Albertě, a najednou to všechno zapadlo do sebe.
Když jsem v rámci press tripu, na který mě velkoryse pozvalo české zastoupení automobilky Audi, dostal pár dní k dobru, abych si prodloužil pobyt, byla volba dvoudenního programu naprosto jasná – půjčím si Harleye a pojedu se projet po kanadských Badlands. Právě tady, ve společnosti ikonického Road Kingu, kterého jsem si vysnil už jako malý kluk, jsem definitivně zjistil, že na Harleye nejsem „moc mladej“. Ale že prostě jenom země, ve které žiji, není dostatečně placatá.

Desítky a desítky kilometrů rovně, pak křižovatka, pak mírná zatáčka a zase rovně. Všude kolem úchvatně syrová erodovaná pustina se skalními věžemi a taky minimální provoz, takže mě nic neruší od poklidného rozjímání, když si to můj Harley příjemnou stovkou valí krajinou.
Všechno mi v tu chvíli dávalo smysl. Několik Kanaďanů mi řeklo, že motorky jsou alespoň v téhle části země nový velký trend, a že mu vládne právě Harley, potažmo další zástupci chopper/cruiser kategorie. Nikdy bych neřekl, že dokud budu „moc mladej“, mohla by mě motorka na rovné silnici tolik bavit. Ale v tomhle prostředí tuhle konkrétní motorku najednou úplně chápu. A vyloženě mě baví na ní jezdit.

Když pak říkám chlapíkovi v dealerství, kam Road Kinga vracím, a kam se při úplně normální sobotě jen tak sjelo asi 100 motorek, že se na motorky tohohle druhu cítím pořád příliš mlád, jenom nechápavě kroutí hlavou. Prý si prvního Harleye koupil ve dvaadvaceti a nad ničím jiným ani nepřemýšlí.
Naprosto ho chápu. Žít zrovna tady, měl bych to naprosto stejně, protože žádná z těch motorek, co mám, by na rovinách kanadské Alberty nedávala smysl. Tak jako by mi v současné době nedával smysl Harley v garáži v Česku, protože jak už jsem tady mnohokrát zopakoval, přijdu si na něj v tomto prostředí „moc mladej“.
Jenže to na mojí guilty pleasure nic nemění, a tak stejně po večerech prolézám inzerci tady na Motorkářích a pokukuji, co je k mání a za kolik. Už aby konečně nastala ta krize středního věku. Nebo už abych si konečně připustil, že pořídit si Harleye je v pohodě i kousek po třicítce.

Informace o redaktorovi

Dominik Valášek - (Odebírat články autora)