Kde se rodí motocykly BMW: Na návštěvě v továrně

Kam byste geograficky zařadili značku BMW? Jasně, Bavorsko, vždyť to má i v názvu. A Mnichov, jednoznačně. Tam probíhá vývoj, tam probíhá výroba. Tedy, výroba aut. Motocykly se už bezmála půl století, od roku 1969, montují v Berlíně. Zajeli jsme se tam podívat!

Kde se rodí motocykly BMW: Na návštěvě v továrně

Kapitoly článku

Továrna BMW sídlí v berlínské čtvrti Spandau alias Špandava, již najdete v západní části německé metropole – v které jiné taky? Upřímně si nedokážu představit, jak složité muselo být 20 let řešit z imperialistické Německé spolkové republiky výrobu motocyklů v srdci Německé demokratické republiky. Ale asi ne tak složité, jak si myslím, když do továrny, kterou BMW založilo v roce 1939 coby výrobce leteckých motorů a která od roku 1949 vyráběla součástky do motocyklů, přesunula bavorská značka kompletní výrobu jednostopých vozidel z Mnichova vlastně uprostřed Studené války. Politiku však nechme jiným médiím, nás zajímá železo! Tedy železo, hliník, titan, karbon a pochopitelně plast.

Dnes není berlínská továrna, v žargonu značky BMW Group Plant Berlin, jediným místem, kde se vyrábějí motocykly s modrobílým logem. Připočíst musíme ještě brazilský Manaus a thajský Rayong, ačkoli tam se vlastně nedá tak úplně mluvit o výrobě – v těchto dvou továrnách se stroje montují z tzv. CKD kitů, které vznikly kde jinde než v Berlíně. Řečí čísel, vezmeme-li si na pomoc údaje z roku 2017, z berlínské továrny vyjelo něco přes 155 000 hotových strojů, v Brazílii to bylo přes šest a půl tisíce a v Thajsku patnáct stovek. Speciálním případem je indické město Hosur, kde sídlí partnerská značka TVS, jež pro BMW vyrábí její malé jednoválce G 310 a loni jich tam vzniklo přes 20 000. A od letoška vlastně ještě čínský Loncin, kde se vyrábí skútr C 400 X. Suma sumárum, současné portfolio BMW Motorrad tvoří 29 modelů a 26 se dělá zde, v Berlíně. Kdysi to bývalo 100 % celé produkce, v historii prý akorát model C1, kapotovaný maxiskútr, vznikal jinde.

Když v roce 1969, dva roky po začátku přesunu výroby z Mnichova, kde potřebovali místo pro rostoucí produkci aut, sjel z výrobní linky první motocykl kompletně vyrobený v Berlíně, což byl model R 60, pracovalo zde 400 zaměstnanců. Ti byli schopni vypustit do světa denně 30 motocyklů. Dnes je počet lidí pětkrát takový, ovšem produkce zejména na jaře a v létě dosahuje až 800 kusů! Také se zde pracuje na tři směny, 24 hodin denně, šest dní v týdnu. V BMW nevyrábějí „na sklad“, u každé motorky se předem ví, kam zamíří, a výroba je tak logicky nejsilnější v první polovině roku, kdy jedna stopa zajímá uživatele ze severní polokoule.

My jsme berlínskou továrnu navštívili na pozvání českého importéra BMW, ale vy se tam můžete klidně zajet podívat taky. Prohlídky probíhají v pracovním týdnu od rána do večera, v sobotu jen zkráceně, vstupné je osm éček a musíte se dopředu objednat, formulář, termíny a kontakty najdete tady. Výklad je v němčině, pro větší skupiny v angličtině. Z Prahy je to nějakých 360 km pořád po dálnici, což je super, bohužel továrna je na té vzdálenější straně Berlína, takže při plánování času musíte vzít v potaz také případnou dopravní špičku, která dokáže dojezd prodloužit o desítky minut. Aspoň si prohlídnete Berlín, já mu říkám „město červených cihel“, protože domů bez omítky s krásnou cihlovou strukturou je tady plno.

A touhle formou je postavena i část továrny. To je sice pro naše oči krásné, ale pro vedení značky trochu problém, neboť tyhle staré budovy jsou památkově chráněné, což vylučuje stavební úpravy. Vedle sebe tedy v areálu sousedí staré i hypermoderní stavby, ale ač z tohohle mám jinak osypky (třeba když se ve starousedlické zástavbě se sedlovými střechami objeví nějaká šedá krychle), tady to dělá takový zajímavý historický průnik – začali jsme před půl stoletím tady, pokračujeme dnes tamhle.

Jedna z těch moderních budov v areálu, který má cca 230 000 m2, nesouvisí s motocykly. V Berlíně se totiž vyrábějí také brzdové kotouče pro automobily BMW a udělají jich tu ročně pět a půl milionu! Jinak je ale vše zaměřeno na jednu stopu. A už jsem v několika továrnách velkých značek byl, ale ještě nikde jsem neviděl, že by na jednom místě dělali opravdu celý motocykl. Někdo si nechává rámy vyrábět, jinému chodí od dodavatelů už hotové motorové díly a ty potom pracovníci skládají na lince, ale v Berlíně ty motocykly fakt vznikají skoro celé. Tím „skoro“ myslím, že hliníkové díly sem dovážejí buď z továrny v Landshutu, nebo ve Wackersdorfu, hliník se zde nezpracovává, ale i tak to jsou pořád továrny BMW a ne nikoho zvenčí. V Berlíně se sváří, obrábí, lakuje a až potom montuje.

To vy ale při prohlídce neuvidíte a neviděli jsme to ani my. Protože to by ta prohlídka trvala asi tak tři dny a ne dvě a půl hodiny, na které je naplánovaná. Málo? Věřte tomu, že už po hodině vám ze všeho jde hlava kolem, zejména když chytnete jako průvodce sympatického mladého Martina, který sype z hlavy čísla týkající se produkce, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Pro někoho, kdo má dojet koupit tři věci, přičemž jednu z toho zapomene a jednu koupí blbě, je to těžko pochopitelné. Pokud si něco z toho chcete zapamatovat, musíte si vzít tužku a blok, případně diktafon, jiná záznamová technika tady není povolená. Fotit se nesmí (nesměli jsme ani my, takže obrazový doprovod této reportáže musel být odkázán na to, co nám BMW dalo k dispozici, a berte ho spíše jen jako ilustrační), což je ale tak nějak věc společná snad pro všechny západoevropské značky. Nejde přitom o nějaké vyzrazení technologického tajemství, kdyby byla hala prázdná, můžete si nafotit i pavouky v rozích (ne že bych nějakého viděl, ba naopak jsem viděl během směny mop v akci, ale kdyby, tak určitě bude mít modrobílé montérky), ale problém je v lidech. Na to, abyste si mohli vyfotit dělníka v akci a tu fotku následně zveřejnit, byste museli mít jeho písemný souhlas. Ale aspoň nebudete furt čučet do hledáčku a budete pořádně poslouchat.

Prohlídka, při níž se neobejdete bez sluchátek, abyste slyšeli vašeho průvodce mluvícího do mikrofonu (rozumné řešení, nemusíte být kolem něj pořád v hroznu a slyšíte všechno), začíná v komunikačním centru, kde se ještě fotit smí a je to dobře, protože tam najdete i několik historických modelů, technických průřezů a také nejmodernějších strojů. Jedna celá místnost je tady vyhrazena elektromobilitě, v ní najdete ten původní Concept E, předchůdce současného skútru C evolution. Dostanete přednášku o historii výroby a můžete vyrazit na obchůzku.

Ta obsahuje tři budovy a začíná se v pěkné historické, kde se připravují jednotlivé mechanické součástky. My jsme si prohlédli především obráběcí centra, kde bylo krásně vidět, jak z hrubých odlitků vznikají motorové díly. S jednou výjimkou, a tou jsou šestiválce K 1600, ty do Berlína putují přes Mnichov, do Berlína už přijdou hotové. Dvou- i čtyřválce se dělají kompletně tady. Klikovky, válce, ojnice, to vše přijde jako takový ošklivý hliníkový odlitek velmi přibližného tvaru a za chvíli z nich je finální produkt, který prošel frézováním, tvrzením, vyvážením a byly do něj navrtány mazací kanálky…

V téhle hale je neskutečné množství velkých obráběcích mašin a samostatných robotů. Ti jsou v uzavřených klecích, my jsme vydrželi celkem dlouho pozorovat jednoho takového průmyslového robota, který měřil, vážil a následně třídil ojnice. Jak říkal náš průvodce Martin: „Mně by z téhle monotónní práce po hodině asi švihlo, ale robot je fakt šťastný, když může dělat právě tohle.“ A k čemu to? Do jednoho motoru přijdou ojnice, které si jsou hmotnostně nejpodobnější, což zjemňuje chod.
Fascinovala mě mnohonásobná kontrola kvality všech dílů. A potom i hotových motorů a motocyklů. Skoro mi přišlo, že je ta kontrola důležitější než samotná výroba. Martin nám ukazoval jednu mašinu, za kterou prý BMW dalo 200 000 eur, protože prostě daný díl dokáže prověřit nejlépe. A když už jsme u těch peněz, předloni zde vyrostlo zbrusu nové obrovské logistické centrum za 50 milionů eur. Těch kamionů, co se tady denně otočí…

Montovna motorů je čistě moderní barák a tady už je podíl lidské práce podstatně větší, ale zapomeňte na to, že byste tu viděli pobíhat dělníky se šroubováky a kladivy, vše řádně zadělané od šmíru. Tohle je čistá prácička podle standardizovaných postupů, hlídaných výpočetní technikou. My jsme viděli dokončování boxerů (jejich kompletní sestavení trvá hodinku a půl, čtyřválce dvě hodiny, šestiválce tři), torza motorů byla uchycena v hydraulických držácích, přičemž každý byl v jiné výšce – to podle dělníka, který na tom kterém stanovišti právě pracuje! Přijdete ke stroji, ten si vás načte podle čipu, co máte u sebe, a připraví motor do výšky, kterou obvykle používáte. „Když bude vysoký člověk dělat u nízkého držáku a stráví osm hodin v předklonu, po týdnu ho máte na neschopence. A to jako výrobce rozhodně nechcete,“ vysvětloval Martin. Mimochodem, v továrně mají dokonce své vlastní zdravotnické středisko.

Složit motor špatně vlastně ani nejde. My jsme sledovali, jak se montuje olejová vana. Všechny potřebné díly má pracovník v takové lehké nerozbitné formě, vlastně je to jak forma na odlévání. Nikde nehledáte šroubky nebo dekly, vše má své místo. Tyhle formy jsou umístěny v pojízdných držácích, kolem pravidelně jezdí skladníci a prázdné vyměňují za plné. Mimochodem ty pojízdné držáky jsou velmi praktická věc, dovolují totiž velmi flexibilní rozmístění – když se přijde na to, že by bylo vhodnější linku trochu přeskupit, je to během chvíle hotovo.
Každý krok je kontrolovaný počítačem. Dělník přiloží vanu s těsněním, nasází šroubky a na displeji se mu zobrazí jejich rozmístění, a to modrou barvou. Jen jeden je žlutý, a to ten, kterým se začíná. Stáhnete si dolů pneumatický utahovák, ten šroub utáhne na přesně daný utahovací moment a na displeji daná pozice zezelená a další modrý se změní na žlutý. Utáhnout, zelená, přejít na další žlutý. Nemůže se tedy stát, že byste se zrovna zaposlouchali do rádia, když se hraje MS ve fotbale, a potom nevěděli, co jste už utahovali a co ne.

Když už jsme u toho rádia, tak různých hudebních produkcí jsme ten den na halách slyšeli opravdu hodně. Jak nám Martin s úsměvem říkal, občas je to pěkný maglajz, když se Rammsteini tlučou s discohity 80. let. Není to ale řev, v jednu chvíli kdosi rádio hodně zesílil a už tam byl mistr, který zjednal pořádek. Tohle mě docela mile překvapilo, já jsem čekal, že továrna BMW bude německy neosobní dril, kdy všichni v hrobovém tichu pojedou jak fretky, bez úsměvu, a ono naopak. Pracovní tempo tady je, ale ne takové, že by se z něj slabší kusy hroutily. Najde se čas na vzájemné pošťuchování a ze všech dělníků, co jsme potkali, čišela překvapivá pohoda. Na tom si prý také v BMW zakládají – aby u nich lidé pracovali rádi a bylo jim na pracovišti fajn. Pak je totiž jejich efektivita práce vyšší, než když je drtíte a oni vám za rok odejdou. Spokojený pracovník, výkonný pracovník. Na halách nechybějí relaxační koutky, kde se všichni v době předepsaných pauz scházejí, viděli jsme tam kulečník, stolní fotbálek… Bohužel na oficiálních fotkách najdete pochopitelně jen to pekelné soustředění a vražedné pracovní tempo :-)

Poslední halou, kterou v rámci prohlídky navštívíte, je finální montáž motocyklů. To samozřejmě nemůže chybět, každý přeci chce vidět, jak se z těch mnoha součástek nakonec stává hotový stroj. Tahle dvoupatrová hala má rozlohu asi jako menší vesnice a jsou tady čtyři kompletní montážní linky, přičemž bokem najdeme ještě speciální plac, kde probíhá příprava výroby elektrických skútrů C evolution. Dokonce do té míry, že se tady vytvářejí kompletní battery packy z jednotlivých článků.

Připravované motocykly jsou zavěšeny na známých velkých žlutých hácích a jejich doprava probíhá pomocí kolejnicového systému ve stropě. Začíná se v horním patře, dokonce, když zvednete hlavu nahoru, uvidíte nad sebou nad železným mřížovím další zavěšené motocykly, a jeden z prvních úkonů je svatba motoru s rámem. No a potom už to jde ráz na ráz a za nějaké dvě až tři hodinky je z toho hotová motorka. Výjimkou jsou policejní a jiné speciální stroje, na těch se „vyšívá“ klidně další tři hodiny nad běžný rámec – nevěřili byste, v čem všem jsou jiné.

Zajímavé je, že v jednu chvíli se dělá třeba 20 různých modelů. Není to totiž tak, že by se třeba v pondělí vyráběla géesa, v úterý „najntýčka“ apod. Montáž probíhá v pevně daných skupinách, aby to „odsejpalo“ a bylo možné v pravidelných intervalech motocykly posunovat po stanovištích. Takže na lince za sebou vždy uvidíte pětici R 1250 GS, ani čtyři, ani šest, ale přesně pět. Cestovní R 1250 RT budou zase jenom dvě. Vždycky. Ostatní modely se vyrábějí po čtyřech nebo po třech. Ta pětice gées, co jsme měli před sebou, byla celá objednaná ze Španělska, což je pro logistiku vždycky super zpráva. Nicméně každá motorka byla jiná, tři byly HP se zlatými vyplétanými ráfky, jedno obyčejné na liťácích, ke každému stroji je objednací formulář s vypsanou příplatkovou výbavou, která se musí namontovat…

Závěrečná důkladná kontrola probíhá v uzavřené „kukani“, kam jde každý motocykl. Technik stroj nastartuje a prověřuje jeho funkce podle přesně daných instrukcí na displeji, což trvá několik minut a kontroluje se fakt úplně všechno. My jsme přišli zrovna v okamžiku, kdy se prověřoval skútr, to bylo rychlé, ale když potom máte „čeknout“ takové RT s maximální výbavou, tedy včetně rychlořazení, tempomatu a bůhvíčeho, tak to nějaký čas zabere. Ale počítač dbá na to, aby se nezapomnělo vůbec na nic. Když to neuděláte, nepustí vás k dalšímu kroku. A proč to vlastně nedělá celé robot? Inu, protože ani ten nejlepší nedokáže nahradit člověka, který má čich, hmat a zrak. A když máte za sebou stovky, tisíce či desetitisíce zkontrolovaných motocyklů jednoho typu, dokážete velice rychle odhalit, jestli je nějaký v nepořádku, i podle nezvyklého zvuku.

No a to je celé, hotový motocykl se upevní do přepravního boxu a odešle do logistického centra. Tedy skoro hotový, kvůli přepravě nemá zrcátka, plexi apod., to se domontuje až u dealera. Stejně tak musí prodejce upravit tlaky v pneumatikách, z továrny odjíždějí hodně přefoukané, aby se nepoškodily stáním v onom přepravním boxu. Těch BMW používá dva druhy. Do vzdálených destinací menšího významu se stroje převážejí na dřevěných paletách, které jsou jednorázové, po Evropě v kamionech a na hlavní zámořské trhy motocykly putují v přepravních boxech tvořených železnou skládací kostrou, které dealeři posílají zpět do továrny. Když děláte přes 150 000 motorek ročně, má to smysl!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 48 Kč od 16 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist