ktm_listopad




Jak jsme vyjeli bednu ve vytrvalostním závodě

Abyste si jako nemysleli, že umíme jenom psát a neumíme přitom pořádně jezdit, rozhodli jsme se absolvovat 2hodinový vytrvalostní závod týmů. Jelikož to byla zábava náramná a navíc z toho cinklo třetí místo, musíme se o to s vámi podělit, a třeba vás tím taky do podobného závodu trošku pošťouchnout. Stojí to totiž za to.
 

Kapitoly článku

Abychom se dostali k úplnému jádru věci, musíme se přesunout do letošního ledna, respektive na konec loňských prázdnin. To se kolega Martin Hakl, tou dobou čím dál častěji měnící krosové holínky za boty silniční, zúčastnil posledního závodu Kasyja Motoriders Cupu. Chytlo ho to natolik, že se rozhodl zabřednout do silničářského řemesla hlouběji, dohodl si „angažmá“ v týmu Full Gas, který závodí v mistrovství republiky Jawa 50 a k tomu si ještě poladil dvoutaktní Derbi GPR 125 R. V zimě pak přišla do redakce nabídka, že hledá parťáka na dvouhodinovku do Písku. Nikomu se do toho naštěstí moc nechtělo, takže došla řada i na mě a já, duchem závodník a blázen, co taky musí vyzkoušet všechno, jsem byl pro všema deseti.

Termín závodu se neodbytně blížil a s tím se začala objevovat otázka, na jakém stroji to absolvuji. Ve hře bylo několik možností, nakonec to ale dopadlo tak, že jsem na vozík kurtoval svého starého dobrého milovaného Monstera S2R 1000. Ten je v poslední době dost zanedbáván, loni odjel asi 1500 kilometrů a vzhledem k tomu, že jsem letos dostal do rukou dlouhodobě testovanou Moto Guzzi V85 TT, nevypadá to s nájezdem o nic lépe. Jenže už nezbytné montování baterky, odehnání pavouků a probuzení ze zimního spánku ukázalo, že to bude dobrá volba. Jak se na několikeré otočení motorem rozduněla země v rytmu Lkového dvouválce, které doprovodilo nezbytné řinčení suché spojky, rozjel se mi na puse úsměv hodný puberťáka zasaženého amorovým šípem. Pořád tu motorku miluju.

Přišel den D, což znamená vstávání ve čtvrt na šest, přesun pro vozík s naloženou motorkou a vcelku nudná cesta do jihočeského Písku. Přijel jsem tak akorát na čas, abych stihl pozdravit pár známých, co se téhle veselé taškařice také účastní, podepsal svůj ortel vypsaný ve formuláři, nafasoval transpondér, dal rychlý zrnkový životabudič a zvolna se začal chystat. Před každým z účastníků byly nejprve dva tréninky, potom pauza, během které se přerozdělovali jezdci do skupin podle dosažených časů, a dále opět dva tréninky, z nichž se už ale počítaly nejlepší časy pro postavení na roštu. Zlatý hřeb dne pak měl přijít v 14:45, kdy byl naplánovaný start závodu.

Účastníci co se dostavili večer před závodem si užili okruhovou romantiku, procházku tratě a do nového dne je pomohla nastartovat hromadná rozcvička 

Protože jsem na trati v Písku nikdy nebyl, navíc jsem na své Příšeře letos ještě neseděl, zvolil jsem pro začátek zlatý střed, čili skupinu B, což se ukázalo jako dobrá volba. První trénink byl hlavně o poznávání trati, hledání stopy a sžívání se se strojem. Není totiž nic lepšího, než když si člověk rozmazlený moderními motorkami s vstřícným plynem, posezem, podvozkem a vlastně vším, sedne na litrovou Ducati staré školy. Studené gumy, studený motor, cukavý plyn, tuhá spojka… Ale tak to mám rád. Když se s tím člověk musí poprat, jsou ty zážitky intenzivnější. Každopádně se to všechno odrazilo na výsledku, včetně toho, že jsem odpadnul téměř ihned, co jsem začal trošku jet. Po devíti kolech vedle jména svítilo 14. místo, čas 1:06.108 a ztráta na nejrychlejšího hrozivých 4.860 vteřiny. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že o místo nade mnou skončil Jakub Králík (to přeci nejde, aby Králík byl rychlejší než Zajíček, vždyť jenom sedí v kotci a nic nedělá, zatímco zajíc lítá celé dny po polích :)))). S novou technikou se poprvé na suchu sžíval evidentně i Martin, který po prvním tréninku obsadil 27. flek. No, na nějaké úspěšné tažení to fakt nevypadalo.

První kola se nesla v poklidném tempu

Do druhého tréninku jsem nastoupil s jistou znalostí tratě, Monstera už jsem zase trošku začínal dostávat do ruky, takže jsme se mohli zaměřit na správnou stopu, brždění a rychlost. Tedy to platí u těch rychlejších zatáček, ve třech šikanách, které v Písku jsou, to byl stále spíš boj o přežití. Nicméně to bylo rychlejší nejen pocitově, ale i reálně. Sedmé místo s časem 1:02.446 už bylo o dost příjemnější, navíc se mi povedlo být rychlejší než Králík :D. Ten ale patřil spolu s dalšími třemi mezi pětici, která byla ve vteřině. Pěkně vyrovnané, a že to v boji o nějaké solidní umístění nebude jenom tak, potvrdily první časy pod minutu. Martin také zrychlil, stáhl dvě vteřiny, přesto si pohoršil o dvě místa na výsledné 29. Se stopětadvacítkou se velkým motorkám konkuruje dost těžko, to už chce hodně šikovnosti a rychlosti, aby člověk dokázal využít muší váhu stroje a dohnal výkonovou ztrátu v zatáčkách.

Po krátké pauze začalo jít do tuhého, přišly na řadu kvaldy. Předtím po závodnicku jeden rychlý banán a počkat, až přijde na řadu skupina A, kde jsem se měl kvalifikovat. Martin jel v Bčku, tak jsem si říkal, že nasadím na přilbu kameru a aspoň ho natočím pro pozdější rozbor na elektronické tužce :) Jen co jsem ale přišel k motorce, říká mi Martinův syn, že to v pravé za cílovkou asi zahodil. A taky že jo. Za chvíli je vidět, jak s pomocí traťáků sbírá motorku a ohledává škody na stroji, na těle a na duši. Stojí na vlastních nohou, za nic se nedrží, vypadá v pořádku. Sláva. Možná ještě bude moct pokračovat! Při návratu do depa ale koukáme na roztržený prst na ruce a usuzujeme, že místo dalšího útočení na lepší časy, bude lepší zaútočit na píseckou nemocnici. Pořád mám ale naději, že mu to třeba jenom vydesinfikují a budeme moc dál držet prapor Motorkáři.cz nad vodou.

Na závodech se pamatuje na všechno, takže nechybí ani záchranka

S tím jdu i do první kvalifikace. S tratí už jsem si celkem potykal a jízda mě začíná hodně bavit. Pořád mám dost ale tak po patnácti minutách, kdy se ozývají ruce. Na motokárové trati zkrátka není moc míst, kde by si člověk odpočinul, zvlášť když ji ještě nemá tak najetou a nedokáže se pořádně uvolnit. Jenom pro představu – výjezd na rovinku, za dva a plný plyn u obrubníku, chvilku za tři, hned potom krátké brzdy, podřadit na dvě a rychlejší pravý protahovák. Hlavně neuspěchat zatočení, aby člověka na výjezdu nevynesla. Při překlápění do následující rychlé levé přeřadit na tři, trefit apex a pod plným se nechat vynést až k obrubníku. Miniaturní rovinka uplyne mrknutím oka a přichází tvrdé brzdy do kopce. Sklepávám na dvojku a snažím se prokroužit první vlásenku. Zase je lepší zatočit později, projet to co nejrovněji a když míjím obrubník pravé zatáčky, už je na čase jít na plyn. Občas to vyjde tak, že to beru přes poslední obrubník rovně, asi jako kluci v Assenu :) Když výjezd hodně trefím, Monster se na dvojku topoří na záda, což je sice super zábava, ale vzhledem k tomu, že se blíží zatáčka dost na srdíčko, nejde si to moc vychutnat. Dlouhá levá vede z kopce dolů, těsně před apexem je tak metr a půl od obrubníku díra, za ní je to v ďolíku zvlněné a hned následuje pravý protahovák do levé vracečky. Tady se musí pěkně od prostředka a trefit to mezi obrubníkem a dírou. Navíc jak je to z kopce, nezbývá než věřit gumám a poslat to tam, což mi moc nejde. Tady se hodně získává a hodně ztrácí. Levý vracák je už v pohodě, jen si pohlídat výjezd kvůli highsideru, a už se zase tvrdě brzdí, pro změnu do pravého vracáku, který je ale hodně široký a rychle se otevírá. Tohle je asi má nejoblíbenější část trati. Na dvojku se zrychluje do kopce, který se pomalu láme, těsně za jeho vrcholem je apex a pak rychle dolů do vracáku (pro změnu) s vlásenkou. V té dlouhé ještě pod kopcem řadím za tři, Monster má krouťáku a výkonu dole dost, visím z motorky a držím plný. Krásný úsek. Následné brždění už tak krásné není, protože mi brzdný bod vychází přesně do místa, kde je zvlněný asfalt, následkem čehož se motorka vlní, kroutí a dělá ostatní "zábavné" věci. Levý pomalý vracák následuje pravá se dvěma vrcholy, kde to chce jet utaženou stopu, abyste mohli brzo dávat plyn do levé na krátkou rovinku. Po ní to chce zase neuspěchat zatočení a projet sérii levá pravá co nejpříměji, pak s tím praštit do delší levé a je tu cílovka a konec. Čas - 1:02.972.

Konečně ta jízda dostala nějakou jiskru :)

Sakra, pod tu minutu bych chtěl. Jel jsem to klasicky, pořád co to dá, což mi s okolním provozem celkem ubíralo síly. Do druhé kvaldy jsem tak nasadil taktiku alá velký závodník z MS. Ze začátku je to klasika, pár volnějších kol, aby se zase ohřály gumy. Jedu silniční SportAttack3 bez nahříváků a studených gum se bojím jako čert kříže. Mám k tomu své důvody O:) Následuje pár kol ve svižnějším tempu, a když je přede mnou prázdno, posílám to tam naplno. Potom zase volněji, poslat to tam a takhle ještě jednou. Osobní rekord z toho sice je, ale pořád je to přes minutu. 1:01,590 a pro změnu sedmé místo. To je určitě ta dlouhá levá z kopce… K čemu mi ale je sedmé místo, když se závodí v týmech a můj parťák je ve špitále. Ještě ho zkouším po telefonu, už spíš tak ze slušnosti, jestli náhodou nepojede a pak jdu se svou kůží na trh, což připomíná tak trochu oblíbený pořad Chcete mě? Nejdřív, že by mě vzali známí, ale ti už jsou tři a jet to ve čtyřech by bylo nečestné, nesportovní a ani bychom se pořádně nesvezli. Takže mě nakonec ulovili lokalmatadoři Honza a Franta, oba na KTMkách. První má EXC 300 na motardových kolech, druhý jede SMC 690. Fajn je, že jsme rychlostně celkem vyrovnaní, takže by tu nějaká šance být mohla.

Je fakt, že jsem klukům ty motárdy občas trošku záviděl, hlavně v těch vlásenkách...

Rychle do sebe poslat hermoše z grilu, vyslechnout rozpravu, vybrat si box a připravit taktiku. Ta zní jasně a podobně jako u všech ostatních. Až nebudeš moct, mávni. Dobrý je, že jsem tři, což zrychlí výměnu transpondéru. Na rozdíl od EWC tady totiž každý jede na svém stroji a přehazuje se krabička na měření času. První přijede, druhý přehazuje, třetí vyráží. To ale předbíhám. Nejdřív je na čase start, do kterého jde Honza. Stojíme na šestém fleku a už start jako v Le Mans je zážitek. Kdo má závodění v sobě, musí se mu rozehrát v podbřišku divadlo, už když jenom drží motorku. Start, Honza běží, a protože má dlouhé nohy, poradil mi, ať si dám pozor. Díky. Takticky jsem si dřepnul, fakt jsem nechtěl okusit vyzrálost kůže jeho krosových topánků, takže z první ruky slyším, jak dvoutakt naskočí a Honza raketově mizí v první zatáčce jako třetí. Tam se celkem dlouho drží, ale na tak malém okruhu se brzo začne předjíždět o kolo a je v tom hokej. Sledujeme průjezdy, a když přijde mávnutí, startuje opět dávka adrenalinu do krve. V boxech se dá hodně získat, ale také ztratit, takže hlavně neupustit transpondér a na 100 % zajistit závlačku. Povedlo se a do boje vyráží Franta. Je na čase se jít taky obléct. „Blbý“ amatérský závody a já jsem nervózní, jak kdybych měl jít na poslední stint Bol D´Or. Co tam asi ty kluci musí zažívat…

Před startem se soustředí všichni, dokone i Yetti :) Není divu, v prvních kolech je to pěkná tlačenice...

Přichází mávnutí a já se rychle soukám do přilby a rukavic. Příšera už nějakou chvíli běží, protože dlouho stála a ohřát zase vzducháč není tak jednoduché. Má už aspoň 70°C, což je fajn. Ale ty gumy. Ty nijak neohřejete, takže jsou první kola hodně vlažná. Hlavně to nezahodit, nerozbít si motorku a nezkazit ostatním závod. Později z časů koukám, že jsem to s opatrností asi vážně přeháněl. První kolo 1:14, druhé 1:09... No, ale jsem doma v celku, a to se taky počítá. Taky jsem během pauzy pěkně ztuhnul, protože jsem dal devět kol, a mám dost. Zvedám ruku a jedu střídat. Klopím do sebe asi čtvrtou dvoulitrovku s vodou a čekám na další střídání. To už je s o něco málo nižší dávkou adrenalinu, ale pořád tu je. Začátek mého druhého stintu se nese v podobném duchu, jako ten první, ale na motorce se cítím lépe a užívám si to plnými doušky. Během prvních dvou kol mě předjela spousta lidí, které začínám stahovat a vracím jim to. To je hned něco jiného, když jste v závodě, máte před sebou někoho podobně rychlého a jeho náskok se snižuje… Stejně jako jako v případě toho Triumpha. V prvním kole mě předjel a teď ho mám před sebou. V těch rychlejších pasážích je to tak na stejno, ale v technických jsem o kus lepší. Kolo za kolem se přibližuju, hlavně to ale nepřehnat a neudělat nějakou chybu. Ták, tvrdě na brzdy, pasáž s esíčky, už jsem na jeho zadním blatníku a… Odjíždí střídat. Škoda. Taky už jsem si našel dvě místa na trati, kde si odpočinu. Za cílem po kombinaci pravá levá, tak už v té levé se uvolním a asi tak na vteřinu a půl povolím svalům před bržděním a paradoxně také v té proklaté levé z kopce. Tam se jede dlouho v náklonu, takže se jenom zaklesnu do motorky a relaxuju. Jestli se to tak dá nazvat. Každopádně jsem zajel v kuse 26 kol v rozpětí 1:03 až 1:05, podle provozu na trati. Předávám Honzovi a jsme na třetím místě ve své kategorii, což jsou motorky s SPZ. Stejný počet kol má ještě jeden tým, ale jsme o vteřinu před nimi. Honza se nesmí nechat předjet a hlavně už to musí dojet. Střídáním bysme to ztratili.

Předstartovní nervozita opadne hned po rozjetí, aby se vrátila během fandění týmovým kolegům

Nakonec to vyšlo a můžeme slavit. I když kluci se tváří, že by chtěli výš. No, co si budeme povídat, všechny zajímá jenom vítěz, ostatní není důležité, ale i tak musím poděkovat klukům, že mě vzali do party a mohl jsem pro redakci vyjet bednu. Snad jsem jim to moc nezkazil :) Za dvě hodiny jsme nakroužili 110 kol, což by dalo i na druhé místo ve třídě No Limit pro okruhovky, ostré motárdy a další. Vítěz kategorie SPZ ujel kol 113, na druhé místo jich bylo potřeba ujet 112. Následují stupně vítězů, pohár, medaile a…. stříkání šampaňským se nekoná. Tady by tým organizátorů mohl trošku máknout, aspoň ty rychlý špunty kdyby byly :P :) .

Celý den proběhl v pohodě, v přátelské atmosféře a také bez nějakých větších karambolů. Vlastně padl akorát Martin a v závodě všem divákům na výjezdu na cílovou rovinku všem ukázal parádního highsidera pilot Horneta, ale to se také naštěstí obešlo bez větších újem. Konec dobrý, všechno dobré. Po vyhlášení a nezbytném focení následuje volné ježdění, kam se už nikdo nehrne. Více méně všichni toho mají dost, i já balím příšeru na vozík, loučím se se všemi a vyrážím ku Praze. Jsem celý rozlámaný a to mě večer ještě čeká fotbal. Motorku druhý den už nechci ani vidět, třetí už ale jedu do práce na Monsterovi a čtvrtý bych si už zase zazávodil. Teda kdyby mě ještě všechno nebolelo.

Sluší se také ukázat stupně vítězů kategorie No Limit

Rozhodně tenhle zážitek musím doporučit všem, kdo má v srdci lásku k závodům a je trošku soutěžní typ. Už jenom to, že o „něco“ jde, na vás hodí úplně jinou atmosféru a zážitek z ježdění, navíc to kde koho dokáže vyburcovat k lepším výkonům a v neposlední řadě – když to porovnáte se závoděním na velkých dromech, skoro nic to nestojí a zábavy si tu užijete stejně, možná ještě víc. Tak jak loni v létě Martin propadl silnici, tak můžu slíbit, že jsem rozhodně nezávodil naposled.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 51 Kč od 17 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):



TOPlist