Mahindra - indická značka s českou stopou

Dneska si představíme značku, která je s naším domácím motocyklovým světem celkem úzce spojená. V sedlech závodních motorek se objevili dva naši jezdci, co je ale důležitější, tenhle indický gigant vlastní práva na používání značky Jawa pro indický trh. Díky tomu se po letech můžeme těšit na „novodobou Kejvačku“.

Mahindra - indická značka s českou stopou

Společnost Mahindra & Mahindra Limited (M&M) vznikla v Indii v roce 1945. Jejími zakladateli byli bratři Kailash Chandra Mahindra, J. C. Mahindra a Malik Ghulam Mohammed. Když získala Indie samostatnost a vznikl Pakistán, Mohammed tam emigroval a stal se tamním prvním ministrem financí. Společnost se potom přejmenovala na Mahindra & Mahindra. Do indického automobilového průmyslu vstoupila poprvé v roce 1954 montáží vozidla Jeep CJ3. Po ní následovala výroba zemědělských traktorů, užitkových vozidel (UV) a sportovních užitkových vozidel (SUV). Tím si společnost získala jméno v automobilovém průmyslu a mohla tak vstoupit na trh osobních automobilů. Stalo se tak díky joint venture spojení s francouzskou značkou Renault, výsledkem čehož byl sedan střední třídy Logan uvedený na trh v roce 2007. Pod ním nehledejte nic jiného, než nám dobře známou Dacii Logan. Jen pro zajímavost, Renault nebyl spokojený s prodeji, takže se rozhodl ze svazku vycouvat. Mahindra Logana přejmenovala na Verito, udělala pár kosmetických změn a od té doby každý měsíc jeho prodeje stoupaly, takže je v nabídce dodnes a dokonce i v elektrické variantě. Ve Francii si asi drbou hlavy. Ale zpátky k motorkám.

J. C. Mahindra a K. C. Mahindra

Od Jeepu k současnému indickému rodinnému snu

Jako část skupiny M&M vznikla v roce 2008 společnost Mahindra Two Wheelers Limited (MTWL), která se začala věnovat dvoukolové výrobě. Její hlavní výrobní podnik je v Pithampuru ve státě Madhya Pradesh. Všechny její výrobky jsou vyvinuty ve vlastním, dobře vybaveném výzkumném středisku v Chinchwadu v Puně. V něm se motocykl konstruuje, postaví se prototyp a provedou se tu i potřebné zkoušky. Do jeho vybavení společnost investovala 14 milionů dolarů. Podnik se řídí třemi pravidly pro vzestup: akceptováním všech novinek bez omezení, hledáním alternativních řešení a zaváděním pozitivních změn. MTWL také spolupracuje se společností Sanyang Industry (SYM) na Tchajvanu, díky čemuž mohly vzniknout první stroje. Úplně prvním jednostopým výrobkem nové společnosti byl skútr Mahindra Flyte 125 cm3, uvedený v roce 2009. Ten se stal hitem hlavně u indické mládeže, ale nejen u ní. Mahindra Flyte byl nesmírně živý stroj určený hlavně pro každodenní užívání. Hezký vzhled a velký komfort, díky tomu vyčníval ve své třídě. Poháněl ho vzduchem chlazený čtyřdobý jednoválec objemu 124,6 cm3 s výkonem 8 koní při 7 000 ot/min a maximálním krouticím momentem 9 Nm při 5 500 ot/min. Byl vybavený automatickou převodovkou, na přání se dodával buď s elektrickým startérem, nebo startovací pákou. Uváděná maximální rychlost byla 80 km/h. Skútr měl velmi pohodlná a dostatečné velká sedla, takže se s ním mohly absolvovat i dlouhé cesty. Zavěšení kol zajišťovalo příjemnou jízdu po silnici i mimo ni a příznivá byla i jeho udávaná spotřeba. Na 1 litr paliva ujel 38 až 40 km. 

Už o rok později přišla Mahindra s prvním motocyklem, přesněji řečeno se dvěma motocykly - Mahindra Mojo a Stallio. Zatímco Mojo byl typický sportovní motocykl, Stellio byl určen pro denní používání. Oba představila značka na přelomu září a října 2010. Stallio byl vhodný pro průměrného indického zákazníka, Mojo naopak pro městského zákazníka, který může za motocykl vysolit větší peníze. Z toho vyplývají i technické vlastnosti obou strojů. Mahindru Mojo v době jejího představení poháněl čtyřdobý kapalinou chlazený motor 300 cm3 s výkonem 27 koní při 8 500 ot/min a krouťákem 24 Nm při 7000 ot/min. Zapalování bylo elektronické ECU (Electronic Control Unit), převodovka šestistupňová a jako volitelný stupeň výbavy se nabízel elektrický startér a ABS. Mahindra Mojo zaujala na první pohled svým robustním a sportovním vzhledem, poprvé k vidění na indickém motocyklu. Není divu, že se s několika úpravami prodává dodnes. Například jeho přední strana je robustní a sportovní s atraktivním dvojitým reflektorem. Zadní světla mají LED diody. 

Mahindra Mojo

Jeho další verzí v prodeji je model Mojo 300 UT. Pokud jde o vzhled motocyklu, vypadá téměř stejně jako obyčejné Mojo s výjimkou několika změn. Přední vidlici USD nahradila běžná teleskopická, změněné je také výfukové potrubí. Motor je téměř stejný, ale s nepatrně nižším výkonem. Zatímco současné Mojo XT nabízí 27 koní v 8000 otáčkách a 30 Nm při 5500, verze UT si musí vystačit s 23 koni při 7500 ot/min a 25,2 Nm při 5500 ot/min. Zajímavé je nahrazení elektronického vstřikování paliva karburátorem. Stroj má přední kotoučovou brzdu 320 mm a zadní o průměru 240 mm. Na rozdíl od prvního typu není k dispozici možnost ABS. Je vidět, že se verze UT snaží tlačit cenu na nižší úroveň.

Mojo UT

Mojo je to nejsportovnější, co si u Mahindry můžete koupit

Úplně jinde bylo při svém představení mnohem skromnější Stallio. Jeho srdcem byl čtyřdobý vzduchem chlazený motor 106,7 cm3, který dával na svou třídu vysoký výkon a nízkou spotřebu paliva. Výkon byl 9,79 koně při 7500 ot/min a maximální krouticí moment 8,0 Nm při 5 500 ot/min. Převodovka byla jenom čtyřstupňová, obě brzdy bubnové 130mm, přední vidlice teleskopická, zadní kyvná. 18palcová slitinová kola nabízela dobrou jízdu i po městských komunikacích. Motocykl nabízel plně digitální displej vybavený rychloměrem, ukazatelem stavu paliva, tachometrem, ukazatelem ujetých km, denním ukazatelem ujetých km a hodinami. Malé předměty se mohly převážet v malém boxu umístěném pod nádrží. Jízda v hustém městském provozu není pro jezdce Stallia noční můrou, převodovka má velmi dobře odstupňované jednotlivé stupně a je možno řadit neutrál přímo z druhého převodového stupně, což v tamní produkci nebývá zvykem. Stroj měl elektrický startér i startovací páku.

Dalšími motocykly z portfolia Mahindry jsou modely Cevalo a Diablo. Mahindra Cevalo byl také uveden v roce 2010. Měl oslnit indický motocyklový trh atraktivním vzhledem a chvalitebnými jízdními vlastnostmi. Poháněl ho robustní motor 125 cm3 o výkonu 15 koní a maximálním krouticím momentu 17 Nm. Měl pětistupňovou převodovku a nejpokrokovější systém vstřikování paliva. Jeho design byl stylový a vkusný. Přístrojový štít nabízel digitální hodiny, digitální rychloměr, digitální indikátor zařazeného převodu, digitální ukazatel zásoby paliva a analogový tachometr a byl vybaven modrým a černým pozadím. Pro podporu sportovního a agresivního vzhledu měl Mahindra Cevalo stylová slitinová kola. Mahindra Diablo pochází také z roku 2010. Je to motocykl vhodný jak pro silnice, tak pro off-road. Poháněl ho čtyřdobý vodou chlazený motor dávající výkon 25 koní a krouticí moment 25 Nm. Motor byl spojen s šestistupňovou převodovkou a používal kondenzátorové zapalování Capacitor Discharge Ignition System.

Mahindra Cevalo

V roce 2012 přišel nový model Mahindra Pantero T1 s motorem stejným jako u následující řady Centuro. Motor měl objem 106,70 cm3 a šlo o dvouventilový jednoválec chlazený vzduchem. Převodovka čtyřstupňová, obě brzdy bubnové 130 mm. Zdá se, že Pantero byl inspirován prvním motocyklem Mahindry Stallio, stejně jako další motocykl uvedený na trh v roce 2013. Mahindra Centuro má také čtyřdobý vzduchem chlazený jednoválec objemu 106,70 cm3, který dává výkon 8,38 koně při 7 500 ot/min, převodovka je také čtyřstupňová, o plnění motoru se stará karburátor. Přední vidlice je teleskopická, zadní kyvná se dvěma pružícími a tlumícími jednotkami, brzdy jsou bubnové, kola slitinová.

Nahoře Pantero, dole Centuro

V roce 2018 přišla jeho nová verze označená jako Centuro NXT. Má prakticky stejný motor, je u něj uváděn jen nepatrně zvýšený výkon na 8,5 koně při 7 500 ot/min a maximální točák 8,5 Nm při 5 500 ot/min. Výrobce u tohoto modelu uvádí, že jde o motocykl s výbavou, jako mají auta. O co jde? Centuro XNT má v základu alarm s imobilizérem a vystřelovací klíč, kterým si můžete na dálku bliknout blinkry. To pro případ, že nemůžete v davu svůj stroj najít. NXT má také digitální přístrojový panel s kontrolkou připomínající servisní interval a indikátorem ekonomické jízdy. Další změny jsou víceméně estetické. Ve stejném roce byla také uvedena druhá verze Centuro Rockstar, která je v podstatě to samé, jen bez zmíněných elektronických vychytávek. Další varianta Centura se jmenuje Disk Brake, což značí jediné – na jeho předním kole najdete kotoučovou brzdu. Ve výbavě mu chybí pouze digitální přístrojovka.

Mahindra ovšem vyráběla a vyrábí také řadu skútrů. Kromě modelu Mahindra Flyte to bylo, respektive je, dalších pět typů. Jedním z prvních byla Mahindra Duro. Při konstrukci Duro M&M spolupracovala s italským Engines Engineering a se společností z Tchajvanu Sanyang Industry. Skútr pohání čtyřdobý motor 125 cm3 s výkonem 8 koní a 9 Nm. Jízdu značně zjednodušuje automatická převodovka, přídavkem ke komfortu je i prostor pod sedlem, do kterého je možné ukládat i větší věci. Delší rozvor (Mahindra Duro je nejdelší ve své třídě) zajišťuje dobré sezení na silnici. Skútr je na přání dodáván se startérem nebo startovací pákou. Vylepšenou verzí je skútr Mahidra Duro DZ. Hlavními změnami jsou halogenový světlomet, čtyřloukoťová kola, teleskopické zavěšení a vyšší světlost.

Duro a Duro DZ

V listopadu 2009 byl kromě Dura představený i skútr Mahindra Rodeo. Ten měl čtyřdobý motor objemu 124,6 cm3 se stejnými výkony. Stroj bez ozubeného převodu dává jako volbu startér nebo startovací páku. Digitální displej přístrojového panelu obsahuje tachometr, denní počítač kilometrů, otáčkoměr, ukazatel zásoby paliva a hodiny. Pod sedlem je velký úložný prostor a skútr nabízí i zásuvku pro dobíjení mobilního telefonu a ostatních elektronických zařízení. Jeho vylepšenou verzí je model Rodeo RZ. Ve srovnání s původním Rodeem, kde výrobce uvádí, že stroj ujede na 1 litr paliva 37 až 40 km, je u této verze udáváno ujetí na 1 litr paliva až 60 km. Jeho motor dává stejný výkon jako u původní verze, úspory paliva se dosáhlo hlavně použitím zapalovacího systému Dual Curve Ignition Systém. Změnou je i umístění palivové nádrže v předku vozidla, čímž se získalo větší místo pro odkládací prostor pod sedlem. Stroj má také prodloužený rozvor pro zlepšení stability. Také tato verze je vybavena mobilní nabíječkou.

Mahindra Rodeo RZ

V letech 2014 a 2016 se objevily další dva skútry - Mahindra Gusto VX 110 a Gusto 125. Jak je vidět už z jejich typového označení, liší se hlavně motorem. Model VX pohání vzduchem chlazený čtyřdobý dvouventilový jednoválec objemu 109,6 cm3 o výkonu 8,2 koně a 9 Nm. Je vybavený automatickou převodovkou a bubnovými brzdami 130 mm na obou kolech. Později uvedený model Gusto 125 je poháněn také čtyřdobým a vzduchem chlazeným motorem, ale objemu 124,57 cm3 s výkonem 8,7 koně a krouticím momentem 10 Nm při 5 500 ot/min. Ostatní údaje jsou shodné. Pozoruhodnou vlastností posledních skútrů Mahindra i některých motocyklů je systém centrálního zamykání proti krádeži s motorovým imobilizérem a multifunkční flip klíč s 96bitovým šifrováním, což je poprvé nejen u Mahindry, ale také poprvé u všech motocyklů a skútrů vyráběných v Indii. Tento šifrovací klíč vynalezl pan Annik Majumdar. Je to mladý vynálezce z Konnagaru. Ve své domácí laboratoři vyrobil řadu vynálezů a tento systém pojmenoval Holuni.

Gusto 110 a Gusto 125

Výrobky M&M, které jsme si tady trochu představili, se dobře prosazují nejen na indickém trhu, ale také v různých soutěžích a hodnocení. Tak například z těch posledních: motocykl Mahindra Centuro získal přes 11 průmyslových a spotřebitelských ocenění a skútr Gusto získal 5 ocenění v kategoriích Scooter of the year a Innovation of the year. Z těch starších byl Mahindra Duro v roce 2010 vyhlášen Skútrem roku na výročních soutěžích NDTV Car & Bike Awards. K oblibě vozidel Mahindra pomáhá i péče o zákazníky. Po celé zemi má přes 1500 styčných míst, navíc přes 200 mobilních služeb přímo na silnicích.

V říjnu 2014 došlo v životě firmy k důležité změně. Společnost Mahindra & Mahindra získala 51% podíl ve společnosti Peugeot Motorcycles (PMTC), která je součástí skupiny Euro Peugeot SA (PSA) se sídlem ve Francii. Peugeot Scooters nabízí jednu z nejkomplexnějších řad skútrů a mopedů od 50 do 400 cm3, včetně úspěšného tříkolového skútru Metropolis. Peugeot Scooters se prodávají ve více než 40 zemích Evropy, Afriky, Asie a na Středním východě. Toto spojení má pomoci k většímu rozšíření prodeje výrobků obou firem do dalších zemí, především do Jižní Asie, Afriky, na Střední východ a do Latinské Ameriky. Zapomenout nemůžeme ani na značku Mahindra GenZe. Ta je dceřinou společností skupiny Mahindra, sídlí ve Fremontu v Kalifornii a vyrábí v Ann Arbor ve státě Michigan elektrická jízdní kola a skútry. Elektrické skútry GenZe byly představeny veřejnosti v roce 2015  a už v prosinci 2015 se dostaly k prvním zákazníkům. Využívá je především doručovací služba Postmates. V lednu 2013 indická vláda oznámila plán na poskytování dotací pro hybridní a elektrická vozidla, kterých chce mít na silnicích a cestách do roku 2020 na sedm milionů. Je zřejmé, že M&M nechce zůstat stranou.

Skoro by se dalo považovat za drzost, že továrna Mahindra prakticky rok po vyrobení prvního motocyklu vstoupila v sezóně 2011 do mistrovství světa silničních motocyklů v tehdejší třídě 125 cm3. A nevedla si zase až tak špatně. Jejími jezdci byli Danny Webb a Marcel Schrötter. Oba celkem nasbírali 49 bodů a značka Mahindra se umístila na třetím místě Poháru konstruktérů, o 20 bodů před KTM. Nejlepšího umístění dosáhl Schrötter devátým místem na GP Holandska v Assenu, Webb přispěl desátým místem na GP Austrálie. Pro třídu 125 cm3 to byl poslední rok, ve kterém byla v mistrovství světa vypsána.

  

Webb a Schrötter

V sezóně 2012 ji nahradila nová třída Moto3. Pro novou třídu bylo nutné připravit také nový motocykl a ten představil už 5. listopadu 2011 místopředseda a výkonný ředitel společnosti Mahindra & Mahindra Mindy Mahindra. Motocykl v červenobílých barvách měl ocelový trubkový rám s hliníkovou kyvnou vidlicí, kompletní vážil jenom 83 kg. Měl motor 250 cm3 s rozvodem DOHC vyvinutý firmami Mahindra Engine Engineering a Oral Engineering. Na motocyklu startovali stejní jezdci jako v předcházející sezóně. Jejich výsledky ale nebyly nijak vynikající. Bodoval jenom Schrötter, který získal 4 body při GP Francie v Le Mans. To mu stačilo až na 33. místo celkové klasifikace a v Poháru konstruktérů to bylo pro Mahindru až 9. místo. Tady je nutné zmínit, že ve čtyřech závodech startoval za Mahindru i náš Miroslav Popov. Bohužel tři z nich nedojel a ve čtvrtém, to byla GP San Marina, nebodoval.

  

Schrötter a Popov

Daleko úspěšnější byla Mahindra v Itálii. Zúčastnila se tam národního mistrovství ve třídě 125 cm3. Tým tvořili indický jezdec Sarath Kumar a Ital Riccardo Moretti. Moretti byl v roce 2009 vítězem třídy 125 cm3, zatímco Kumar je bývalým indickým šampiónem v třídě 130 cm3 (třída Novice, 2008) a 165 cm3 Expert Class (2009). Moretti zvítězil v závodě v Mugellu a přinesl tak pro Mahindru vůbec první vítězství v závodě. Kumar byl třetí v závodě na Monze, ale potom závody z rodinných důvodů opustil. V týmu ho nahradil opět Miroslav Popov a nevedl si špatně. Startoval ve třech závodech, dva z nich vyhrál a v jednom byl druhý. V celkové klasifikaci skončil Moretti na druhém místě a Popov po pouhých třech závodech na čtvrtém místě. Pohár konstruktérů se stal majetkem Mahindry.

Míra Popov

Před sezónou 2013 opět zapracovalo ve spolupráci se Suter Racing Technology vývojové středisko Mahindry v italském Besozzu nedaleko Varese. SRT připravovalo stroje pro novou sezónu, středisko pracovalo hlavně na novém motoru Suter s označením Mahindra, odvozeném od motoru Honda. Jezdci Mahindry tentokrát byli Portugalec Miguel Oliveira a Španěl Efrén Vazquez. Sezóna byla mnohem úspěšnější než předešlá. Na GP Malajsie v Sepangu získal Oliveira pro Mahindru první postavení na stupních vítězů za třetí místo v závodě. Celkově získal v této sezóně 150 bodů a to mu stačilo na šesté místo celkové klasifikace. Mimo to zajel jedno pole-position, osmkrát dojel mezi první pěticí a zajel tři nejrychlejší kola. Jeho týmový kolega Vazquez skončil celkově na devátém místě s 82 body, nejlépe se mu dařilo doma ve Španělsku, kdy skončil na 5. místě v Katalánsku a ve Valencii. V Poháru konstruktérů byla Mahindra třetí. Také v této sezóně se Mahindra oficiálně zúčastnila italského mistrovství CIV. Tentokrát ve třídě Moto3 a dokonale ho ovládla. Její jezdci Andrea Locatelli a Michael Rinaldi obsadili v celkové klasifikaci v tomto pořadí první dvě místa a v Poháru konstruktérů ziskem 201 bodů také zvítězila Mahindra.

  

Oliveira a Vazquez

Pro sezónu 2014 opustil tým Mahindry Vazquez a nahradil ho Arthur Sissis. Nejlepším jezdcem Mahindry byl znovu Oliveira, který byl v celkové klasifikaci desátý s nejlepším výsledkem na 3. místě v Assenu. O jediný bod za ním skončil v konečné klasifikaci Brad Binder, také na Mahindře, ale soukromého týmu. Ten dokonce dojel na druhém mistě na Sachsenringu a třetí byl při GP Japonska. Pro slabé výkony byl z týmu vyřazen Sissis, který z 11 startů vytěžil jen tři body za 13. místo na GP Německa. Nahradil ho Andrea Migno, který ze sedmi startů získal 8 bodů a celkově skončil na 25. místě. V hodnocení konstruktérů byla tento rok Mahindra třetí. K dalším změnám došlo v sezóně 2015. Mahindra se stala nezávislým týmem v plném rozsahu a podporovala ještě čtyři zákaznické týmy. Začala také spolupracovat s bývalým mistrem světa Jorge Martinezem a jeho týmem Aspar. Tým tvořili vítěz Red Bull Rookies 2014 Španěl Jorge Martin, Ital Francesco "Pecco" Bagnaia, absolvent akademie VR 46, který přešel z týmu Sky VR46; a druhý Španěl Juanfran Guevara, který jel už třetí sezónu mistrovství světa. V celkové klasifikaci byl nakonec nejlepší Bagnaia, který obsadil 14. místo se 76 body a nejlepším umístěním na třetím místě v GP Francie Le Mans. V dalším závodě v Itálii mu uniklo umístění na stupních vítězů o neuvěřitelné 0,003 sekundy a skončil čtvrtý. Na 17. místě skončil Martin se 45 body a nejlepším umístěním na 7. místě při GP Aragonu. Guevara skončil na 24. místě s 15 body a nejlepším umístním také na 7. místě na GP Anglie.

  

Neúspěšný Sissis a Olivira v Assenu

Tým Aspar a nejlepší časy Mahindry v MS

Následovala sezóna 2016. Pro motocykl znovu upravili, především v oblasti převodovky a řazení. Současně také, na základě převzetí Peugeotu Mahindrou, vznikl nový tým pojmenovaný Peugeot MC Saxoprint Team Riders, který ovšem startovat s Mahindrou MGP3O. Jeho jezdci byli zkušený Francouz Alexis Masbou a Skot John McPhee. Pro Mahindru to byla vůbec nejúspěšnější sezóna. Úspěchy zahájil dvěma třetími místy v Losailu a v Jerezu Bagnaia. V domácím závodě v Itálii přidal další třetí místo, když porazil Niccolo Antonelliho o 0,006 sekundy. Po pádu v Barceloně přinesl Bagnaia pro Mahindru první vítězství v MS v holandském Assenu a bylo to také jeho první vítězství. Spolu s dalšími výsledky mu to vyneslo celkem 145 bodů a čtvrté místo v konečné klasifikaci. A to měl reálnou naději na celkové druhé místo, nebýt dvou nezaviněných pádů v Austrálii a ve Valencii. V týmu Peugeot byl nejúspěšnější John McPhee, který zvítězil u nás v Brně. Potom měl ale v Austrálii pád, při kterém se poměrně těžce zranil a mohl se vrátit domů až po dvou měsících v australské nemocnici. V celkové klasifikaci mistrovství skončil na 22. místě se 48 body. Mahindra byla opět třetí v Poháru konstruktérů. V této sezóně startoval na Mahindře také Karel Hanika v týmu Platinum Bay Real Estate Team. Bohužel se mu příliš nedařilo. Ze sedmi závodů čtyři nedokončil a nejlepší umístění měl na 20. místě v Itálii. Po sedmi závodech byl z týmu propuštěn a nahradil ho Danny Webb, ten jel jen dva závody a také nebodoval.

Slavil nejenom Pecco, ale i samotná Mahindra a to 100. závod v Grand Prix

Sezóna 2017 přinesla Jakubu Kornfeilovi členství v týmu Peugeot MC Saxoprint Team Riders, ale jistě si na začátku sezóny nemyslel, že bude v celkové klasifikaci sice nejlepší z jezdců na Mahindře, ale až na 22. místě. Celkem si vyjel 26 bodů s nejlepším umístěním na sedmém místě v San Marinu. Za ním o šest bodů zpět skončil Marco Bezzecchi, také na Mahindře, přestože získal třetí místo a tedy pódium v Japonsku. V klasifikaci konstruktérů byla Mahindra také třetí. Potvrdilo se, že po jídle bývá půst. A tady bude asi delší, protože v sezóně 2018 se Mahindra neobjevila na startu. Co bude v roce 2019, teprve uvidíme…

Kubajzovi Peugeot respektive Mahindra štěstí nepřinesla

Ale ať uvidíme cokoliv, české jméno na Mahindře zůstane. Mahindra totiž získala práva na značku Jawa a už připravila dva motocykly s tímto logem, třetí se objeví co nevidět. Tohle vám určitě neuniklo a pokud přece jen ano, provedeme krátké připomenutí. První model nese název Jawa, druhý Jawa forty-two (42), třetí Perak. Posledně jmenovaný stroj má do sériové výroby ještě nějakou tu chvíli času, a tak víme jen to, že by měl mít o něco větší objem než zbylá dvojice a že půjde o celkem radikální bobber. Jawa a forty-two pak sdílí základní techniku včele s čtyřtaktním jednoválcem DOHC o objemu 295 cm3 a s chlazením vodou, který nabízí 27 koní a 28 newtonmetrů. O přípravu směsi se stará vstřikování, převodovka šestistupňová, zkrátka moderní technika. Vše je uložené v dvojitém kolébkovém rámu s klasickou vidlicí vpředu a dvěma zadními tlumiči. Přední brzda je kotoučová, zadní bubnová, kola jsou o rozměrech 18 palců vpředu a 17 vzadu a celková hmotnost natankovaného stroje je 170 kilogramů. Podle všeho to vypadá, že se motocykly povede protáhnout veškerými homologačními a emisními útrapami, takže bychom se jich mohli dočkat i v Evropě. Může se tedy stát, že budeme motocykly Jawa dovážet. Jak by řekl Václav Havel: „Pane Vaněk, to jsou paradoxy!“

Autor článku obdržel prémii 24 Kč od 8 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist