PioneerRun 2017

Na Pionner Run jsem se toužil podívat od doby, kdy jsem se před čtrnácti lety o tomto „závodu“ dozvěděl. Pioneer Run je akce pořádaná anglickým motocyklovým klubem Sunbeam (založen roku 1924) a koná se pravidelně již od roku 1930. Za tu dobu se nekonal pouze během druhé světové války a ojediněle v následujících desetiletích. Naposledy se nekonal v roce 2013 kvůli počasí – byla tehdy hrozná zima a silnice byly zledovatělé. Letos se konal 78. ročník. O co vlastně jde? Pioneer Run je „závod“ veteránů, kterého se mohou zúčastnit jen motocykly vyrobené do roku 1915! Motorky jedou z města Epsom na jihu Londýna do města Brighton na jižním pobřeží. Trasa vede po normálních silnicích za plného provozu, a proto je možné jet současně s účastníky závodu a kochat se pohledem na jízdu 100 let starých motocyklů v běžném provozu. Ač se to může zdát zvláštní, počet zúčastněných motocyklů narůstá. Poslední roky dosahuje počtu až 370 motorek rozdělených do tří kategorií podle roku výroby: do roku 1905-1910-1915. Patrně je to jediné místo na světě, kde můžete vidět tolik stoletých motocyklů v provozu schopném stavu pohromadě. Jde o opravdové skvosty, které navíc musejí projít kontrolou Sunbeam klubu, jestli jde opravdu o veterány.

Nevýhodou je, že se akce koná vždy třetí neděli v březnu – letos 19. 3. – a to počasí v našich zeměpisných šířkách cestě do Anglie na motorce většinou moc nepřeje. Rok co rok jsem vyhlížel předpověď počasí, ale většinou byla zima. Jednou jsem byl odjezdu již velice blízko, ale jako naschvál jsem onemocněl. Asi to tak mělo být… Rodina i kamarádi mi říkali, že si tam mám zaletět, ale na to jsem nebyl ochoten přistoupit. „Přece na Pioneer Run nepoletím. Buď tam dojedu na motorce, nebo se tam nepodívám vůbec.“ Říkával jsem. No a tak se z očekávání dobrého počasí stal doma každoroční kolorit provázený úsměšky, když se blížila třetí neděle v březnu.

Letos však počasí vypadalo dobře a tak jsem chytil příležitost za pačesy a rozhodl se, že vyrazím stůj co stůj! Vidět ale jen Pioneer Run mi přišlo málo a přemýšlel jsem ,jak si cestu o pár dní prodloužit. Mé oko se zaměřilo na blízkou Normandii, kterou jsem chtěl také navštívit. Nakonec padlo rozhodnutí: dva dny v Normadii a jeden den v Anglii. Můj modrý pták (BMW R1100GS) má před cestou najeto 159 tis. km a jsme spolu již čtrnáctou sezónu. Oba jsme pořádně nažhavení.

Středa

Je středa 15.3. Den odjezdu. Brzy ráno se balím, ale bohužel se mi v úterý nepovedlo dodělat všechny věci do práce, a tak po půl osmé ráno vyrážím s naloženou motorkou a batohem s notebookem na zádech z Kroměříže do kanceláře v Brně. Po deváté hodině jsem konečně připraven vyrazit. Notebook nechávám v kanceláři a vyrážím po D1 směr Praha. Přes Vysočinu je zima. Vlhkost z mlhy se dostává do rukavic a studí i pod kombinézou. Vyhřívané rukojeti hodně pomáhají. Jinak cesta celkem ubíhá. Na pražském obchvatu sjíždím do obce Věstec, kde mají benzín za 30,50Kč. Dávám si zelnačku a čaj na zahřátí v blízké hospodě a pak frčím přes Plzeň na Rozvadov. Tam opět sjíždím a jedu do Přimdy natankovat až po špunt za 32,50Kč. Cesta po německé dálnici ubíhá rychle (jedu normálně 130km/h), ale je děsně nudná. Benzín přímo na dálnici je hodně drahý a pro natankování vždy sjíždím do nějaké blízké obce. Musím dnes přejet celé Německo, až do města Saarbrücken, kde mám zamluvený malý apartmán. Chvíli čekám na příjemnou paní domácí, dávám ji hned 40€, abych mohl ráno zase vyrazit a pak rychle mažu do horké sprchy. Po 1000km při teplotách okolo 7 - 10°C toho mám fakt dost. Sním svačinu, kterou mám ještě z domu, zavolám mamce (maminka má pořád strach i v mých 35 letech J ) a jdu spát.

Čtvrtek

Ráno se rychle navleču do kombinézy, zabalím kufry a jdu k motorce. Včera jsem přijel za tmy a nevšiml jsem si, v jak hezké historické části města jsem. Možná to bylo dřív samostatné městečko. Je tu hezké náměstíčko s hezkými, upravenými a starobylými domy. Trhovci si zrovna začínají stavět stánky se zeleninou. Kupuju si jeden croissant a jedu směrem Francie. Ráno je ještě zima, ale na obloze ani mráček! Je krásný den. Přejíždím čáru a jsem na francouzské dálnici. Francouzské dálnice jsou drahé, mýto musí platit i motorky, ale nemám čas na to, abych jel po normálních silnicích. První mýtná brána s automatem odmítá rozpoznat motorku a trvá na tom, že jsem auto. Nechci se s nikým dohadovat přes pomocný mikrofon a platím cenu za auto. Jedu směrem na Metz, Reims/Paris a pak na sever na Saint-Quentin a Amienes. Cestou musím tankovat. Zase sjíždím do nějaké obce a přijíždím na benzinku. Mají buďto Natural 95-E10 nebo Natural 98. Chci brát 95tku, ale paní na mě huláká, že to není dobrý benzín pro motorky. Jsem překvapen, ani nevím, jestli jsem takový benzín někde předtím viděl. Paní ale nemluví anglicky, proto se ptám mladého muže, který taky říká, že to není dobrý benzín pro motorky a že mám vzít 98čku. Ta však stojí skoro 1,6€, což odmítám dát. Přikyvuje, že tady je benzín drahý a ukazuje mi na Googlu, kde je kousek odtud levnější benzinka. Vyrážím tedy tam. Přijíždím na benzinku u obchodního centra. Je o dost levnější a hlavně tu mají i normální natural 95 za 1,34€. Je to pro mě dobrá zkušenost i pro další dny ve Francii – na dálnicích a spoustě větších benzinek firem Total atd, mají jen Natural 95-E10 nebo 98. Na benzinkách u obchodních center nebo menších benzinkách ve vesnicích a městech mívají i klasický natural 95. Člověk se musí při příjezdu vždy dobře podívat.

Je fakt krásně, relativně teplo a francouzská krajina se mi líbí. Další mýtné brány už bez problému rozeznávají, že jsem motorka a účtují správnou cenu. Placení kartou je v pohodě. Dálnice mají hezký povrch a provoz je velmi mírný – asi kvůli vysokým cenám za mýto. Cestou jsou cedule na bojiště u Verdenu, ale tam jsem již před lety byl, a proto jedu dál. Cílem je město Albert, kde je v bývalém podzemním bunkru hezké muzeum věnované první světové válce, konkrétně bitvě na Sommě z roku 1916. Po sjezdu z dálnice míjím spoustu válečných hřbitovů. Francouzi se o ně stále hezky starají. Město Albert má hezké centrum a muzeum je přímo ve středu města. Osobně se mi návštěva muzea moc libí. Prohlídka ale neprobíhá úplně v klidu… dorazí školní výlet – asi 30 dětí zhruba 4-5 třída. Dovedete představit, jak návštěvu „prožívají“ J. Není to pro ně ale jen výlet. Každé dítě má papír s otázkami a musí dopsat správné odpovědi. Ty se dozví čtením informačních tabulí, ovšem dojmy si sdělují dosti hlasitě J. Každopádně samotná expozice je moc zajímavá a při čtení popisu bitvy nechápavě kroutím hlavou proč a kvůli čím zájmům muselo vyhasnout tolik lidských životů… Expozice ukazuje i těžký život vojáku v zákopech s nulovou hygienou, všude přítomnými krysami až o velikosti králíka a broděním se vodou, když zapršelo. Východ z muzea ústí v hezkém parku, kterým se vracím zpět ke vchodu, kde stojí motorka. Na Sommě bojovalo hodně Angličanů, a tak jsou i častými návštěvníky, včetně školních výletů.

Musím zase do sedla, čeká mě ještě pár set kilometrů. Musím opět na dálnici a jedu směrem Rouen – Le Havre. Úžinu u Le Havre přejíždím po velkém vysokém mostě. Dost fučí a s motorkou to pěkně cloumá. Za přejezd se platí mýto, ale motorky to mají zdarma. Budu muset zase tankovat. Sjíždím a jedu po okresce, která vede hezkými městy. Už jsem v Normandii a styl a ráz měst se mi moc libí. Opravdu moc. Po okreskách jedu až do města Caen a z něj do Bayeux, kde odbočuji na cíl mé dnešní cesty, a to městečka Arromanches-les-Bains, kde mám zamluvený pokoj v hotelu De Normadie přímo na pláži. Těsně za Bayeux začíná hrozná mlha, která s blížícím se pobřežím stále houstne. Musím odklopit plexi, jedu 40km/h a vidím jen kus cesty před sebou. Chvílemi vůbec nevím, co je kolem. V mlze jedu asi 15km. Po celém dni a nějakých 800km se těším do hotelu. Mlha je vážně nepříjemná, ale nakonec se probíjím do Arromanches a navigace mě má navést k hotelu. Navigace však není přesná a přivede mě kousek jinam, ke krásné hospůdce v anglickém stylu. Okny vidím dovnitř a říkám si: „sem si po sprše zajdu na pár piv“. Hotel je fakt kousek. Ubytování trvá trochu déle, protože mají chybu v papírech a očekávali mě až další den. Nakonec všechno dobře dopadlo, pokoj jsem dostal a šupal do horké sprchy. Hotel je moc hezký. Pokoje jsou dosti malé – je to hodně stará budova – ale mají svoje kouzlo stejně tak i hotel. Jsem nadšen. Po sprše se hážu do civilu a jdu se podívat k pláži. Je mlha a tma, takže není co vidět, ale městečko působí příjemně. Jdu do oné hospůdky. Bohužel je tam dnes soukromá akce. Vracím se do hotelu a jdu do restaurace, kde si dávám tři piva nevalné kvality, ale i tak za ně musím zaplatit přes 15€. Ulehám do postele a těším se na zítřek!

Pátek

Dobře jsem se vyspal a jdu na snídani. Ta není v ceně, a tak se za 10€ snažím do sebe dostat co nejvíce J. Snídaně je bohatá a moc dobrá. Sedám na motorku a jedu na Caen. Najíždím na dálnici směrem Rennes. Příjemným překvapením je, že dálnice je zdarma. Dnes chci navštívit naprosto úchvatné místo Le Mont-Saint-Michel. Počasí se trochu kazí, přibývá mraků. V jednom úseku trošku prší, ale je to v pohodě. Radost mi dělá, že čím blíže jsem Saint-Michel tím lepší počasí je. Po sjezdu z dálnice vedou k Saint-Michel menší silnice a už z dálky je pohled na horu s klášterem úchvatný. Kvůli pracovnímu vytížení jsem neměl čas si přečíst nic bližšího. Jsem tedy překvapen, že cesta končí na parkovišti dosti daleko od hory. Parkoviště je úplně prázdné, tak zkouším jet co nejblíže, jak to jen jde. U malého obchůdku mě už zastaví zákaz vjezdu. Jdu se zeptat mladé slečny, jak se mohu k hoře dostat. Slečna mluví anglicky (to ve Francii není taková samozřejmost). Říká, že motorku musím nechat tady a jít pěšky na autobus, který je zdarma a doveze mě až na Saint-Michel. Vyrážím tedy pěšky do blízké vesnice a hledám zastávku autobusu. Vidím hlouček čekajících lidí, jdu k nim. Zrovna přijíždí autobus a pro jistotu se ptám, jestli je to správný autobus. Odpověď je pozitivní. Paráda. Nasedl jsem jako poslední a stojím opřený o přední dveře. Autobus jede možná 10min, ani ne. Čím blíže hoře jsme, tím úchvatnější pohled se naskýtá. Po vystoupení z autobusu zírám na klášter, pohled je opravdu působivý. Jsem ohromen. Po pár fotkách vcházím „dovnitř“. Policisté letmo kontrolují lidi s batohy / taškami. Dole je malé městečko. Krásné úzké uličky, krásné domy. Téměř ve všech domech jsou pochopitelně obchody nebo restaurace. Saint-Michel je třetím nejnavštěvovanějším místem ve Francii a obchodníci tu mají žně. Teď v březnu tu není zase tolik lidí, ale v létě to musí být naprostá hrůza. Část města se opravuje a je zavřená. Vůbec to nevadí, i tak je to paráda se tudy projít. Kupuji si znak řádu Templářů (dva jezdci na jednom koni) s háčkem na pověšení na zeď. Potom už následuje výstup po mnoha schodech nahoru ke klášteru. Spousta lidí si myslí, že je to hrad, ale to je naprosto úžasný klášter. Cestou jsou krásné výhledy na klášter i moře. Za vstup do samotného kláštera se platí několik euro (už nevím kolik asi okolo šesti, sedmi) a člověk musí projít bezpečnostním rámem. Samotný klášter je úchvatný. Jsem katolík a taková místa mám moc rád a rád v nich spočinu a v klidu přemýšlím. Tady to není možné, protože lidí je dost a do toho zase ty školní výlety J Taky se zdá, že klášter už dávno neslouží duchovnímu životu, ale z něj pouze atrakce pro turisty. Na jednom místě, odkud je hezký pohled na moře, vidím hezkou holku, co si zrovna dělá pár fotek. Něco mě na ni upoutá, vypadá trošku jinak než ostatní. Když přijdu ke kraji, najednou slyším, jak říká „to je hezká fotka“. Odpovídám „je tu nádherně“. Dívčina se téměř lekla, když uslyšela češtinu. Byly to dvě dcery s mamkou. Ptají se mě, kde jsem tu vzal, a když jim říkám, že jsem přijel na motorce až z ČR, tak si mě fotí J. Prohlídka kláštera stojí opravdu za to. Z místa stále dýchá obrovská duchovní síla a sobecky si přeji, aby tu nebyli turisti, ale mniši – byť sám jsem stejný turista jako ostatní J. Zahodit mobil a zůstat na týden dva na tomto místě a rozjímat a zapomenout na strasti příliš uspěchaného světa dole. Po prohlídce kupuji sestře puzzle, magnetku na ledničku a jdu na autobus. Autobusy jezdí každých 10 minut. Pěšky dojdu k motorce a jedu zpět. Odjíždím s krásnými pocity. I kdyby zbytek cesty nestál za nic, toto za to stálo. Jedu do města Avranches, kde sjíždím k obchodnímu centru a jdu si koupit do Carrefouru něco na pití a banány na svačinku. Pak jedu na sever. Cílem je pláž Utah.

Cesta ubíhá v pohodě, cestou nic zvláštního. Vesničky s krásnými kostely jsou druhý den pořád krásné, ale dojem už není tak silný jako první den. Pomalu přijíždím k památníku a muzeu na pláži Utah. Kolem modelu vyloďovacího člunu přicházím na pláž. Čekám, jaké budu mít pocity. Na samotné pláži není nic k vidění. Kdybych nevěděl, že toto je pláž Utah, vůbec by mě to nenapadlo. Trochu mě zaráží, že ani necítím žádný zvláštní pocit. Žádné „Genius loci„ toto místo pro mě nemá. Opravdu to tu vypadá jako „obyčejná“ pláž. Vím, že je to ode mě hnusné vůči těm, kteří zde položili své životy… Po pár fotkách jdu do muzea za 8€. Muzeum je hezké. Nevěnuje se jen těm, kteří se tu vylodili, ale i pilotům, bez kterých by se operace Overlord nikdy nezdařila. Asi největší atrakcí je bombardér B-26. Na recepci si beru brožuru o místech k vidění na plážích Normandie. Brožura láká na muzeum výsadkářů z 86 a 101 divize v Sainte-Mère-Église. Původně jsem tam nechtěl jet, ale mám ještě čas a expozice vypadá zajímavě. Od pláže Utah odjíždím se smíšenými pocity. Nakonec se ukázalo, že to byla nejslabší část z Normadie i Anglie.

Muzeum v Sainte-Mère-Église je hned na kraji města. Parkuju motorku a jdu do muzea. Cestou vidím kostel, kde visí maketa parašutisty, který se zde skutečně zachytil a zůstal na kostele viset. Prostranství před kostelem vypadá úplně jinak než v roce 1944 nebo 1961, kdy se zde natáčel film Nejdelší den. Jdu se podívat do kostela. Kostel je moc hezký. Venku si fotím parašutistu a posílám přes Whatsapp fotku taťkovi i s lokalitou. Pak jdu do muzea. Paní mě při placení upozorňuje, že běžná prohlídka trvá dvě hodiny a do zavíračky zbývá asi hodina a čtvrt. Nevadí, vezmu to zrychleně. Muzeum má čtyři pavilony. Nejlepší je druhý a třetí. V druhém pavilonu je vidět letoun C47 se spoustou figurín výsadkářů a dalších profesí. Ve vitrínách jsou různé zbraně obou stran a jedna ukazuje uniformy žen sloužících v tehdejší armádě. Některé uniformy musely na hezké ženské vypadat sexy. Je tu i malý kinosál, ale na sledování filmu bohužel nemám čas. V třetím pavilonu je ukázáno, jak to vypadalo uvnitř výsadkového letadla. Jsou tam figuríny s vybavením a celkový dojem je umocněn zvukovou a světelnou kulisou. Rachot motorů, příkazy vojákům, detonace. To vše hodně umocňuje celkový dojem. Člověk si může alespoň trochu představit atmosféru na palubě: v jakém stresu vojáci byli, a pak seskok do tmy doprostřed nepřátelského území… V pavilonu je ještě pár figurín a troška techniky. Poslední část pavilonu je věnovaná návštěvě Ronalda Regana v Normandii v roce 1984. Regan byl první americký prezident, jenž Normandii navštívil. Bylo to při příležitosti 40 let výročí vylodění a pronesl zde skvělý proslov hodný opravdového státníka. Poslední nejmenší pavilon je věnovaný bitvě v Ardenách v prosinci 1944. Prohlídka mi vyšla tip-ťop. V obchodě si beru magnetku a jdu k motorce. Celkově se mi v Sainte-Mère-Église líbilo mnohem více než na pláži Utah. Pokud budete mít cestu kolem a vojenství Vás alespoň trochu zajímá, určitě se tu zastavte.

Frčím zpět do Arromanches. Cestou se stavuji na „junk-food“ v McDonald ve městě Isigny-sur-Mer. McD nezklamal. Žádná kvalita, ale člověk ví, co dostane a dostane to rychle. V hotelu jdu unavený do sprchy. Už přesně nevím, kolik jsem zase ujel kilometrů, ale bylo to asi 400km. Nabíjí mě ale představa, že bych se dnes mohl dostat na pivo (miluju pivo J) do oné krásné hospůdky. A mám štěstí! Dnes je první den, kdy je otevřeno pro veřejnost. Je to asi úplně nová hospoda, říkám si. Vcházím dovnitř. Je tu veselo. Vypadá to tu moc hezky. Kouká na mě taková okatá plavovlasá holka s brýlemi. Je moc hezká. Jdu si k baru objednat pivo. Mají i Guinness. Dobrý Guinness není v ČR často k vidění, tak si jej dávám. Stojí 6€, ale mám na něj chuť. Sedám si k volném stolu hned kousek od vchodu. Od stolu mám dobrý výhled po celé hospůdce. Je to, alespoň pro mě, velice útulné místo. Nádherná hospoda. Mám rád hospůdky s atmosférou. Navíc se tu nesmí kouřit, což je super. Popíjím Guinness, je fakt dobrý. Ta krásná holka se stále dívá a sedá si i s pár chlapákama ke stolu vedle. Má nadherný úsměv. Chlapáci, kteří s ní sedí u stolu, však při pohledu na mě podobný úsměv na rtech rozhodně nemají J. Popíjím další Guinnessy a přichází stále další lidé. Většina lidí se zná, zdá se. V hospodě je rušno, tak jak to má být. Chlapáci od vedlejšího stolu se zvedají a přesouvají se horního patra. Berou sebou i tu krásnou holku. Dopíjím třetí Guinness a v tom si ke mně přisedne podsaditá, ale v obličeji hezká dívka a dává se se mnou do řeči. Za chvíli si přisedá i její přítel. Poznali cizáka a chtěli se dozvědět, odkud jsem a co tu pohledávám. Oba pochází přímo z Arromanches a dozvídám se, že hospoda není nová, ale byla nějakou dobu zavřená a má nového majitele – holčinu asi kolem třiceti let. Původní majitelkou byla Angličanka, proto ten anglický styl, a prý je to jediná taková hospoda v okolí. Klučina má s angličtinou značné problémy, ale holka mluví pěkně. Bavíme se o práci a běžných věcech. Rozhovor hezky plyne. Kluk pracuje v Caen jako kameník a dívčina pracuje v jedné kavárně ve městě. Říká: „jen za jídlo“. V oblasti je prý těžké najít dobře placenou práci, ale oba mají Arromanches moc rádi. Vyrostli tu a chtějí tu zůstat, i když budou mít nižší životní standard než někde ve velkém městě. Takový přístup se mi moc libí. Během hovoru opouští hospodu ona krásná dívčina. Po čtvrtém Guinnessu je čas jít na kutě. Zítra mě čeká dlouhý den. Ulehám s krásnými pocity a hlavou mi proběhla myšlenka: naložit tu krásnou holku a odvézt ji do ČR J ale … česká holka je česká holka! 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE