NC 500 Skotsko

2criusery 2pary na 17dni po NC500 alias R66

Kapitoly článku

Jak to celé vzniklo

V květnu 2018 jdeme do Sokolovny na Hradčanské, nevim jesti před fotbalem na Letné, či jen tak, když jeden u piva říká: koukal jsem… kam by se dalo vyjet a co takhle Skotsko?
Karel: ono to bylo trochu jinak… někde na iDnes vyšel článek o tom, kdo touží po R66 a z různých důvodů nemůže … nemusí se vláčet do USA, ale ve Skotsku najde podobné… ten článek na iDnes byl spouštěč…vnuknutí North Coast 500.
Slovo dalo slovo až se z toho začal klubat plán. Postupným zjišťováním rodinných, pracovních,finančních možností a nabýváním informací o zvolené destinaci, několikrát měníme čas odjezdu, až z toho vzniká po 2 měsících datum 17.5.2019 na skoro 3 týdny. V tom roce je dnes s odstupem času třeba přiznat, že se stal trip naší milenkou a našli si na ní čas minimálně každých 14 dní ne-li týden. A vlastně na co?
Karel: asi je potřeba dodat, že jsem si sám sobě ze začátku vůbec nevěřil, že se to pojede. Ať si každý říká, jak si říká, není nás moc, těch „bohémů“ co lousknou prstem a jedou. Od toho je tu kámoš, co v oněch chvílích vidí plán z jiného pohledu. Jen sehnat hlídání na 3 neděle pro dítě z prvního stupně a v kuse…není nic jednoduchého a proto jsme kolem sebe všichni tak nějak poskakovali, nežli nastal čas první nevratné investice – lístky na trajekt z Holandského přístavu Injungen.
Na 17 dní na motorce a nějakých 3200 km v sedle? Dyť tohle se dá zvládnout s prstem v nose za 10 dni :-) Domluvit za 14 dní, žádný víza, žádný karnety, samí asfalt tak vo co jde?
Karel: No, to se teprve dovíte, ono to nebylo tak jednoduché ☺.

17.květen 08:30 pátek

Sraz klapl hned chvíli po 9 té, poté co jsme spolu nepromluvili 14 dní před odjezdem ani slovo a poslali si jednu SMS. Ano, stres, odpovědnost a nervozita vzali za své. Asi i to bylo příčinou, že na první křižovatce, místo doprava, zahýbáme doleva. Místo 4,9 km na Kralupy zatáčíme doleva na Louny, kde chytáme hnedle štau. Předjíždíme po 16 tce co se dá. Silničáři vykonávající rozhodnutí při pátku frézovat 10 metrů, způsobují kolonu 10 km na obě strany. Teprve v 11 hodin najíždíme na Teplickou dálnici z Lysolaj. Z plánovaných 650km, máme za sebou asi 30 km :-) SUPER ! Jeden sedlá Hondu Shadow 750 z roku 1997, Druhý Kawasaki Vulcan 900 z roku 2008. Dálniční rychlost stanovena na 110 km/h, motorky obalený jak kočovný barbaři. Projíždíme po D8 za Lovosicemi, krajina českého středohoří se otevírá a pomalu se začíná plnit kousek po kousku mozaika výletu. Projetí tunelů do Německa, první tankování a jako by motorky chytli nový dech ! Jiný povrch dálnice? Jiný benzín ? Nebo jen přepnutá hlava? Každých cca 80 km zastávka, ručička teploměru 30C a více, sem tam vytahujeme vařič, kafe, cigárko, pohoda. 100, 200, 300, 400 km přijíždíme před Hannover. Na hodinkách něco okolo 17té. Jak se traduje, že německo je až na výjimky placka, tahle část je kopcovitá, zelená a říkáme si, že jsem se jednou na nějaký prodloužený víkend mrknem. Cílem dnešního dne je camp u jezera Mohensee. Konečně sjíždíme z dálnice mimo kamiony a páteční tepnu aut. Prázdná klidná okreska, navigace nám odečítá v tuto chvíli již vytoužené poslední metry z dnešních 650km k nedalekému cíli. Camp zavírá ve 21, na check in parkujeme o 30 min.dříve. Ufoukaný z celého dne, nacházíme flek pro stan za dlouhodobě stojícími karavany se zahrádkami, hnedle u vody a lavičky. Rozděláváme bivak, motorky stejně jako vždy táhnou své obdivovatele, padají úsměvy s opodál válejícími se němkami. Do toho nám dcery od protějšího karavanu přinášejí světlo na lavičku, vaří kafe. Obloha se mění ze dne na noc a zatímco stojíme na kraji jezera, naproti v městečku odpalují, že by pro nás, 10ti minutový velkolepí ohňostroj :-)
Karel: jednoduché počty –máte 17dní, a chcete objet nejen Skotsko, ale i ostrov Skye. Vycházelo to tak, že z Prahy se potřebujeme dostat k lodi co nejdříve. Ale nejsme střelci, takže za dva dny chceme dorazit k přístavu na dojezdových nedělních 20-30km. Donutí vás k tomu trajekt sám o sobě. Odráží od pevniny v 17h, ale vy tam musíte dorazit už na 14h. Nechtěli jsme si neděli vystresovat a tak jsme první den natáhli k Mohensee, kde je v pohodě kemp: www.campingplatz-moehnesee.de Jídlo si přivezte, recepční se s námi podělil o 2 poslední housky :-) A cesta je zajímavá. Dálnice je fajn.

Den 2

Denní plán je oproti předchozímu dni 320 km do holandského Alkmaaru. Dopolední dálniční provoz až na hustotu kamionů se příliš od pátečního neliší. Jedeme po dálnici E30, když z ničeho nic, 1-5-8-9-20 mušek páchá sebevraždu na štítu helmy každého z nás. Ještě že tak a nemáme jen brýle a otevřenou pusu se zaťatými zuby. Znamení, že jsme právě překročili hranice do Holandska. Zatím co v Česku rybáři utíkají za klidem a relaxem, zde si pán u bahňáku vysedává hned za svodidly dálnice. Všude plno zelených polí, stáda pasoucích krav, ovcí a koní. Zanedlouho však začíná pro řidiče, moto zvlášť, dálničními spojnicemi vytvořená divočina. Je zde vytvořen dálniční uzel spojující silnice se všech míst severu, jihu, západu i východu. Každý účastník se snaží hlavně projet a to bez ohledu co je vpravo, vlevo, předním, za ním. Kapku Asie. Všechno jednou končí a my přijíždíme do zvoleného místa. Města proslulého sobotní tradicí sýrových trhů s vyvrcholením jejich kutálení po náměstí. Město je zároveň označováno za malý Amsterdam s rozdílem mnohem menšího výskytů turistů,, avšak zachováním jeho architektury a atmosféry. Camp Zell am see i okolní v Amsterdamu jsou dražší jak místní hostel, k tomu minimálně na 2 dny a i to je jeden z důvodů proč právě zde. Navíc nechte si věci na 17 dní ve stanu a jděte do města. Údajně avizované ubytování s parkingem pro motorky bere za své. Ale, kdy se nám zas podaří parkovat ve 2,5 metrové uličce před dveřmi nepoužívaného obchodu? Hned před hospodou a cca 100 metru od centra, kde se protáhne sem tam i auto? Naproti hostelu se zahrádkou, hlídání tak zajištěno. Přes příjemnou rybí hospůdku hostelu, táhneme v bagančatech a kůži naše vaky do hned za zdí přiděleného pokoje, který nemá ani okno. Za to je vytapetován v cestovatelském duchu monumentů z Paříže, New yorku, Londýna apod. Jdem se projít. Po sobotních trzích ani památky, z místní gastronomie bereme za vděk kebabem, na který nám k dokreslení místa útočí neodbytný racek :-) Po jídle se ráčí coffee, ale to má přece jinou vůni, nebo kam jsme to vlezli? Toho dne zjišťujeme, že holandani jsou posedlí právě probíhající Eurovizí. Něco jako by naši sportovci hráli rozhodující utkání. Z každého podniku či soukromého okna se valí zvuk televize, společně s hodnotícími hlasy jednotlivých sledujících. Bohužel tohle trvá i v našem hostelu z druhé strany společné zdi do hospůdky asi do půl druhé rána.                                                                                                                                           Karel: je mi 43 let, nemohu „už“ vědět všechno a tak jsem žil v představě, že přístav je v Amsterdamu. Nevím proč a dnes je to jedno. Proto jsme celkem dlouho hledali jak se ekonomicky vyspat. Levně myslím. A nějak to nešlo najít, alespoň dle našich představ v kapse. Stany máme, ale nechtěli jsme pokoušet štěstí. Vyrazit na lehko do ulic se nabízelo. Pak jsme na to přišli. Přístav je v Injungen a to je na druhé straně mapy. Jede se přespat do Alkmaar a to se fakt povedlo. U přístavu jste max. do hodiny a to máte stále fóra na to se ztratit – čehož jsme tehdy využili. Na Alkmaar jsme šli přes Booking a našli celkem fajn www.kings-inn.com Městečko má vše co potřebujete.

Den 3

Jsme téměř v místě, pouhých 28 km od trajektu a tak si dnes dáme spíše takovou flákací poznávací pohodu. Rozdělávat horák v pokoji hostelu nám s ohledem požárního hlásiče nepřijde zrovna příhodné, platit 5x více za hostelovou snídani nám přijde zbytečné, když 50 metrů je místní Spar. Dali by jsme si vejce, ty však nejsou. Bohužel až při odchodu z obchodu zjišťujeme, že nestydět se otevřít naše jinak žoviální ústa, avšak aktuálně poněkud líná, holky zde za pultem dělají v ceně 4,5E plněnou bagetu čímkoli zvoleným, s kafem a džusem. Snídáme na náměstíčku zalitém raním sluncem, v zahrádce večerního baru. Vracíme se k hostelu a sníme či bdíme, na ulici před námi leží balení 3 nerozbitých vajec. Skrytá kamera ? Škoda jen, že je nemáme kam dát. Nabalujeme motorky, když vidíme v ulici sedící slečnu v Converskách. Chvíli stojí okukuje 1 patrový domek. Respektive okno v první patře. Nikdo není asi doma. Zase si sedne. Pak se snaží otevřít dveře, zase si sedne a bloumá. A takhle se to opakuje po celou dobu co strojíme motorky. V našem případě, to s celou kampovou výzbrojí a vynesením ven, trvá i půl hodiny. Až nám to před odjetím nedá, jdeme k ní a ptáme se co se děje, jestli můžeme pomoc. Říká, že včera natírala dveře a že jí dnes nejdou otevřít. Ptáme se, jestli je to opravdu její dům, opakovaně tvrdí, že ano. Mno pro motorkářské boty, žádné dveře nejsou překážkou. Na to přijíždějí její dříve přivolaní kamarádi a ty nám už jen potvrzují, slečny tvrzení o důmu a děkují. Sedláme oře a s pocitem dobrého skutku vyrážíme po lokálních silničkách směr oceán. Silnice jsou kvalitou podobné např.Rakousku.  Zde v holandsku navíc odpadá i dopravní hřiště. Ministerstvo dopravy, světe div se, cedule zde nikoho neotravují, neplní veřejný prostor. Lidé mají také mozek a používají jej. Navigování je zde logické a cedule je opravdu až když je třeba, bez třech předchozích ukazujících to samé. Stejně tak rychlost je jednoduše daná a není potřeba na jedné cestě ji několikrát regulovat nahoru či dolu. Je neděle a tomu odpovídá i provoz. Tak nějak je tu větší klid a ohleduplnost na lokálních silnicích. Navigace nám připravuje milé setkání s trhem uprostřed uzavřené silnice, nabízející lokální produkty. Po chvíli projíždíme srazem amerických vozů. Dorážíme ke břehům Severního moře ve městečku Egmond. Co si budeme namlouvat, počasí nám nabízí sotva 50 metrů výhledu, vítr ohýbá tyče praporů avizující fastfoodový stánek s mořskými plody. Zatim co si pod plastikou vytvořenou místním umělcem a ohraničenou plotem, sedící na zídce vedle motorek, pochutnáváme na smažených kouscích Haringu s jogurtovou omáčkou a sendvičem čerstvé makrely se salátem obojí v ceně do 5E, parkuje vedle nás otec s dcerou. Jsou na cestě okolo komína, každý na svém Cruiseru. Shledáváme na jejich motorkách pod padáky natažený jakési větrolamy na boty. Bavíme se o cestách, pán vypráví o cestě po evropě. Nám doporučuje tzv. Německá cesta do pohádek www.e15.cz-magazin-nemecka-cesta-do-pohadek-1248231, vedoucí kousek za Německo-Českými hranicema! Vaříme kafe když, přijíždějí další výletníci. Tentokrát jakási banda cca 20 lidí důchodového věku. Každý má takové jako bytelnější kolo s motorem na předním ráfku. Všem to prská, jsou vysmátý od ucha k uchu, jeden překřikuje dalšího, žádná helma maximálně čepice, až neuvěřitelná nabíjející atmosféra. Je čas vyrazit na trajekt. Je sice jen pár km, pro turistu však i ty mohou býti delší než se může zdát. Porovnáváme navigaci s místními značkami, ve snaze neskončit při otočení hlavy ve vodě a poněkud se začínáme zamotávat. Ve snaze se vyhnout dálničnímu okruhu, na kterém nakonec i tak skončíme, přijíždíme ke trajektu v Ijmuidenu. Nikoli našemu, ale lokálnímu. Až později zjišťujeme, že stojí 1E, jezdí pravidelně co 15 minut a je součástí běžné dopravy. Tak jsme to z neznalosti hold objeli, abychom byli již 2 hodiny před vyplutím u trajektu. Bylo by hloupé, když už jsme kvůli včasnému nalodění v 15:00hod. jeli o den dříve, jej dohánět na poslední chvíli. S občankou a palubenkou projíždíme odbavením, kde každý zároveň vyfasujem 2 popruhy s háky na uchycení motorky. Lístky na trajekt máme koupené již od září, za minimální cenu 3259Kč, ke které jsme si mohli tak v klidu dopřát i večeři : all you can eat. Se zkušeností přepravy motorek vlakem www.motorkari.cz/cestovani/cestopisyslovensko/autovlakem-do-popradu-a-zpet-34917.html a očekáváním co nás čeká na trajektu, sledujeme mix najíždějící dopravních prostředků. Ten se skládá z kamionů, autobusů, obytných aut s vlekem, osobních aut a cca 50 ti motorek. Tohle všechno se vejde do podpalubí? Na cruiserech jsme ve spleťi spíše cestovních motorek výjimkou, když v tom přijíždějí 3 zástupci finských Hells angels. Žlutá bunda mává plácačkou, je čas vyrazit do lodi.

TRAJEKT

Přes plechovou nájezdní rampu nás ženou navaděči přes další rampy do 4tého nejvyššího patra, kde po cca 1,5m širokém kovovém roštu jedeme až téměř dopředu. Super, jsme hned mezi prvními. Máme spousta času na vše. Na zemi jsou ocelová lanka, na zdi spousta úchytných bodů. V lodi je po zdech na trubkách nesčetně dalších pásů s ráčnami. Přichycení 20 ti motorek v řadě jednotlivci, jejich výrazů, vzájemného fungování, by bylo na celý další odstavec. V podpalubí jsou nápisy, že si každý ručí za věci sám, přesto ihned po nalodění všech, se dolní paluby zamykají, bez možnosti odemknutí dříve než 30.minut před připlutím. Výtahy jsou opakovaně obsazené, volíme cestu po schodišti. To byl zas nápad, stoupat 3.patra po strmém půl metrovém schodišťátku v plné polní, bagančatech s věcmi. V sedmém patře vcházíme přes hlavní recepci ještě o patro výše. Hledáme číslo kajuty, I´m sorry girls, this is not your number, chichichi : to je v pohodě, odpovídají nám česky 18tky mířící na volejbalové soustředění. Ok, s díky se jdeme složit do naší 2x2m kajuty bez okénka s větrákem a sprchovým koutem,včetně mísy. Večeře je už za půl hodiny. Chodí se sem v rámci udržitelného komfortu, ve skupinách po 1,5 hodině. V přípravě zjišťuji, že mi chybí obálka s dokumenty a hotovostí na cestu. STRES ! 5 minut do uzavření prostoru. Běžím dolů k motorce, nacházím potřebné a co čert nechtěl, rozpadá se mi plastová obálka a vše padá na zem. Sbírám co vidím, jdu k výtahu. Otevírají se dveře, koukám do obálky. Kde mám peníze? Otáčím se, jdu zpět k moto a tam přímo na RZ jsou vyrovnané bankovky. Tohle nevymyslíš :-) Večeře je jedním slovem opravdový zážitek. Bavíme se o jídle, nikoli o 200 lidech. Lze si zde postupně vybrat z pečiva, sýrů, paštik, uzenin, celé palety na x způsobů mořských plodů, indické, italské, americké kuchyně, pult s koláči, dorty, pudinky a to celé završené navrch zmrzlinou na x druhů. Jen pití není součástí. Obsluha je mixem Indů, Asiatů i Evropanů, nesmí se však bavit svým rodným jazykem, pouze a jen anglicky. To jsme zjistili při procházení lodi, nabízející na svých 12.patrech mnoho zábavy. Vyjma třech kinosálů v 1.patře lístek za 7E, přes 2 kavárny, cukrárnu, hudební klub s živým kytaristou, hracími automaty ať už simulátorů motorek, masážních strojů, šipek či kasina nebo diskotéky pro důchodce. Kajuta je povinná, jídlo je na každém. Jednotlivá 4 přístupná patra nabízejí nesčetné směsice lidí, vykonávajících nesčetné společenské záliby. Na vrcholu lodi je venkovní SKY bar, který nám počasí však umožnilo pouze projít. Součástí je i duty free shop přes půl patra. V něm nás nejvíce zaujala degustace lihovin. Ta je neomezena, je u ní celkem obsazeno. Tím lépe, protože nejste tolik nápadní, když se opakovaně vracíte se zájmem ochutnat 15ti letý rum, skotskou ci vodku a další. Za největší objev ovšem považujeme místní observatoř. Ta je umístěná na špici lodi v 8.patře. Usadíte se v prosklené místnosti vedoucí od boku po bok s výhledem, hned pod kapitánským můstkem. Jsou zde animátoři, kteří Vám ochotně vysvětlí co vše a kdy můžete vidět vyskakujícího z vody. Vyhlížíme stále vyhlížíme, pořád vyhlížíme, dobře jdu zapsat pár záznamů do deníku. Nic... Zároveň jsou zde k dispozici deskové hry či si sem jen můžete jít něco přečíst či napsat. Jak již bylo zmíněno, naše low coast kajuta, protože na lodi jsou k dispozici i apartmány, měla k dispozici jen ventilaci. Až při cestě nazpátek jsme zjistili, jak při cestě tam, byla rozbitá. A tak jsme strávili noc se studeným větrem na plný knedlík. Že by Skotská příprava? 
Karel: do trajektu se na motorce dostanete se vším, co potřebujete. Jeli jsme do celkem často odlehlých míst, kde se může proti vám vše otočit z hodiny na hodinu, přesto paranoia, ta přirozená lidská vlastnost nám nedovolila vzít sekeru a větší nože. Nechtěli jsme o to přijít, čekal jsem šťáru jak v letadle, ale nikdo si mně vlastně nevšiml. Nebo já o tom nevím. Dokonce nám v UK nedali ani fouknout pro „zbytkáč“ přesto, že foukali snad všichni z okýnek automobilů. Motorkáři ne. Prostě jen najedete na loď a sjedete. Nevím jak po Brexitu, ale občanský průkaz zatím stačil. Vše dohledáte na www.gov.uk Je tu další alternativa jak se do Skotska dostat. Po vlastních, přes kanál. Ale my jsme nechtěli. Určitě bych nepodceňoval kapacitu trajektu. Vypozoroval jsem, že lidé tuhle cestu volí celkem přirozeně. Podruhé bych udělal to samé, nežli se motat kolem Londýna apod. Ale samozřejmě každý si volí co je mu příjemnější, plus nás čekalo v Edinburghu očekávané setkání a dost dlouhá štreka na to, přidat si ještě další 4 dny v sedle přes kanál.

Den 4                 

Po divoké severské noci, přichází konečně to ráno, kdy se naše motorky dotknou vytouženého ostrova. Všichni z přední paluby sledují objevení a přiblížení se k pevnině. Hurá k moto, všichni už mají odvázáno, lidé v plechovkách jsou připoutáni. Výjezd ze spuštěné rampy, druhy vozidel se dle typů řadí k odbavení. V našem případě to vypadá na slušný motosraz. Přecijen to  co jsme viděli při nalodění, nebylo vše co ve skutečnosti loď pohltila. Řadíme se k odbavovacímu okénku. Nepochopím lidi, co čekají půl hodiny ve frontě, sledují každého, aby už byli na řadě. Opakovaně vidí celý proces a když jsou konečně na řadě, tak se asi domnívají, že v jejich případě bude něco jinak. Začnou se divit, že mají ukázat pas, který mají přinejlepším pečlivě schovaný v nepromokavé obálce ve spodní třetině bagáže. Na druhou stranu, je zde vidět spousta postarších chlapíků, kteří chováním a výbavou vypadají, že je tohle jejich první cesta, ačkoli by se kolikrát dalo konstatovat, že spíše rozlučková. 
Huráá, sláááva vyrážíme! Všeobecně instruováni, uf, skoro, voláme přeci na sebe: BACHA VLEVO ! Koukám do zrcátka, otáčím se, Kawasaki nesvítí. Že by se jí nelíbilo v podpalubí? Přepnutí na dálkové, přičemž se ve vzduchu z legrace vytvoří myšlenka : "opravdu celé Skotsko ?! " Asfalt je hrubý. Připomíná vozovku po vyfrézování, která je otevřená provozu, než se znovu natáhne nový koberec. Společně s motorkama do sebe natahujeme svěží severský vzduch. 100 metrů od shromaždiště míjíme vysněnou sámošku pro doplnění zásob. Plni endorfinu a síly okamžiku, kdy jsme konečně tu, motor brumlá, kola se točí. V onu chvíli jde vše stranou. Ten pocit tahat za plyn, slyšet sbor kovu-oleje-benzinu jak z výfuku pěje svůj baryton, naklopit motorku do zatáčky, přeřadit na vyšší rychlost, sledovat okolo sebe vše nové nás absolutně pohlcuje. Z mapy máme načtené a s pomocí navigace vyrážíme skrz přístavní části Newcastlu. Architektura odpovídá našim představám o takovém místě v Británii. Jednopodlažní domky max. s jedním patrem. Naskládané jeden vedle druhého, přesně jak vídáme v dokumentech. Na ploty si nikdo příliš nepotrpí, a když, tak jsou ze dřeva či kamene do vyšky pasu. Žádný složený materiál před domem či jiné okrasy pod igelitem. Sušáky s trenkami ani poházené plastové hračky. Řidiči jezdí v klidu, nikam se necpou, vidí 2motorky, počkají, než vjedou do svého směru. Snažíme se vyhnout městu a co nejdříve se napojit na přímořskou dálnici A2. Pod slovem dálnice si člověk může představit lecos. Tedy pro upřesnění, co slovo znamená v Britském podání. Jedná se o byť v obráceném složení s jízdou vlevo, stále o stejný již zmíněný hrubý povrch, nyní navrch doplněný vyjetými kolejemi a hrubokamenným jako asfaltem. 2 pruhy tam, dva zpátky, spíše připomínající silnici pro motorová vozidla. Nikterak širokou, zapomeňte na nějaký odstavný pruh, maximálně krajnice jak na okresce. Možná se zde bavme o dopravním značení, kdy před sjezdem, je na silnici nakreslená 20 cm široká mnohonásobně faakt dlooouhááá šipka s rozdvojením. Jiný kraj, jiný mrav. Pak se na navigaci také začínají objevovat poněkud neobvyklá čísla rychlosti. Nejdřív omezená rychlost 48, pak 97, ve finále 113. Jo a háááááá, ono je to v mílích! Dyť jsem si nic nepřepínal, tohle nechápu. Hold technologie jsou někdy předvídatelnější, než si jedinec kolikrát dokáže uvědomit. Táhneme se pondělním provozem, zvykáme si, že pravé zpětné zrcátko je najednou tím užívanějším. Postupně polykáme jiné, nové kilometry. A jak se tak kocháme, plníme mozkovnu novými poznatky, začínají se o slovo hlásit z rána opomenuté žaludky. Bez jakéhokoli dorozumívání, bereme pocitem první možnou odbočku. Vjíždíme do městečka, nikde žádné žrací okénko, přívěs, asiat. Když v tom si všímáme jakéhosi hradu na kopci, intuice říká, tam by něco mohlo být. Hele není. Za to zjišťujeme, že jsme právě přijeli na náměstíčko před nádvořím hradu, kde se natáčel Harry Potter - ten první díl, jak na dvorku testují letecká košťata. Hlídač nás sám od sebe s úsměvem od ucha k uchu naviguje kam postavit motorky. Jsme tu fakt prvně a není to kámoš dědy. Jo oni se mu líbí naše motorky, tak to k nim asi nechtěl mít daleko. Vstupné pro jednoho stojí jako společný oběd se zákuskem a pitím. K tomu žaludky nepolevují trvat na svém a tak se s doporučením posouváme ke žvanci. Zaparkujeme přímo před kramkem místní sítě sendvičáren Glosser, kde zrovna odpočívá na lavičce asi 90ti letá babička. Ptáme se, jestli neví, kde je obchod před kterým právě stojíme. Ta nám promptně odpovídá, omlouváme se jí, že už jsme staří. Načež paní padá smíchy málem z lavičky :-) Cítíme se báječně, úsměvy, skvělá nálada. Ano, až uvnitř, po prohlédnutí regálu, nám postupně dochází, že jsme v zemi, kde opět nemají chléb, ale jen veku. Kde se nevaří, ale připravují polotovary. Za to, jak je všeobecně známo, obědvá se sendvič. I když sendvič bez valné kreativity, je k němu kafe a to se k lehkému obědu s vidinou vydatné večeře dá skousnout. Na ulici při přežvykování, máme prvně možnost důkladněji okukovat místní povrch. Ten se skládá z jakého si cca 5 ti centimetrového hrubého zalitého stěrku. Jestli mají takové silnice úmyslně z důvodu vlhkého počasí či jsou levnější nebo vyžadují menší údržbu, jsme již blíže nezjišťovali. Sláva, přijíždíme do Edinburghu. Náš dnešní cíl, kde nás již z pronajatého apartmánu u moře, od včerejška vyhlížejí naše drahé manželky. Ty přišly již v přípravách na tuhle geniální myšlenku, abychom ušetřili naše milé stroje a jejich zadky o stovky dlouhou kilometrovou přepravu. V podstatě za více jak poloviční peníz, než jsme zaplatili za benzín, 2 ubytování s trajektem včetně jídla, si v klidu sedly o 2 dny později na letišti Václava Havla do Easyjet. Za zpáteční letenku v hodnotě 2612 Kč kupované půl roku předem, hnedle u jejího uvedení do předprodeje. Město již v klidu s kávičkou prošli, měli čas na aklimatizaci, vzájemný pokec u vínka, okoukli, jak funguje městská doprava. Naházíme věci do pračky, slibovaná véča je na jedničku a vyrážíme za 4 Libry stojící celodenní jízdenku dopravního podniku do víru města. Hrad na kopci nám zavřeli před očima, dudák zahrál tu svojí, kromě památek jsme zkoukli z průvodce doporučenou čajovnu i pekárnu. Objevili i městské letní kino se zahrádkou, okusili jsme první Fish and Chips s jogurtovou omáčkou za 10 Liber a pořídili první láhev Skotské.
Karel: to je vlastně ta pointa, všeho. My to celé jedeme s batohy. Proto ty přípravy. Máme cestu naplánovanou na dny, kilometry nebo míle i s tím, že vím, kde co bude. Takový jsme s ženou. A když jsme se tehdy nad článkem o NC500 rozhodli pro skotskou Route 66, tak jsme věděli, že takhle to musíme naplánovat. Což o to, prostor na improvizaci bude, ale kostra musí existovat. Proto hrad v Alnwicku - Herryho Pottera nebyl překvapením, ale logická zastávka na jídlo. Tenhle hrad je krásný sám o sobě, ale pokud nechcete platit vstupné, je fajn se na hrad podívat z dálky. Možnosti jsou – objeďte hrad podél zahrad a koukejte, ten pohled se vám v jednu chvíli otevře. Je to taková první vhodná zastávka potom, co vypadnete z víru města Newcastle.
JAKUB: Zde je videt jasny lec rozdilny pohled na plánování cestování. Dalo by se říci, že do jisté míry, Karlovo planování obdivuju, prestože osobně jedu kam mě nos táhne. Neplánuji, zařídím se ahod. Max si dohledám pár zajímavostí co neminout po cestě a jen řeknu jedem. Karel sjíždí rok dokumenty na youtube, zná! a pamatuje! si téměř každý roh. Koupí si průvodce a před odjezdem si cestu projede na googlu. Ano přiznávám, sem tam se něco hodí, je zajímavé si o tom či onom místě něco poslechnout a dozvědět, ale kde je touha, objevování ? Jo a taky je na tomto mistě nutné dodat, že mám doma s uvedeným přístupem o fous větší Italii :-)                      V Edinburghu bylo vše připraveno tak, aby ženský přiletěly o den dříve a ubytovali se, tak jak se k ženám sluší a také vzhledem k tomu co nás dalších 10 dní čeká – resp. co si myslíme, že nás čeká. Vzali jsme apartmán v přístavu GRAND HARBOUR APARTMENTS, rezervaci jsme dělali dost dopředu, vlastně ihned jak jsme koupili lístky na trajekt a letenky. Ono to je v Edin celkem nacpané. Město je lákavé. Tuny turistů a já se na tohle místo těšil leta. Motorkářům doporučuji do centra se necpat – jednoduché počty, cena ubytování s parkovištěm pro stroje je smrtelná kombinace. Prostě jsme se ubytovali někde na Proseku a na Můstek si dojeli MHD, což je dle mého víc, nežli vylézt z pokoje u Václava na koni. Jsme s ženou na hrady a zámky a tohle město má historii. Když tehdy přišla Jitka s nápadem, že poletí do Edinu, jak popsal myslím Jakub, celé se to krásně uzavřelo. Dává to smysl po všech stránkách. Tak jsme se setkali s holkami. Teď nastává doba, kdy naše stroje povezou půl tuny. Určitě vezeme více, nežli doporučují v příručkách a návodech motorek. Ale nic se neděje. Ten den jsem si plnil přání a prošel se městem Edinburgh. 

Den 5

Skládáme věci na motorky v párech. Vše je jinak. Na prvním možném sjezdu zastavujeme, holky bolej zadky. Potřebují čůrat, chtějí kafe. Znovu si ujasňujeme způsob jízdy. Kamioňáci a řidiči dodávek jsou stejný všude. Chápu, že tyhle kluci sedí v autě denně, najezdí spousta kilometrů a oproti běžným řidičům mají více zkušeností. A možná proto by mohli mít více pochopení pro běžné situace. Jenže ona se poslední vykládka protáhla a v další volají, že chtějí už domu.... Plán je přejet na druhou stranu země, což obnáší nějakých 320 km v plné náloži. Drahé motorky dělají, co mohou, aby nám vyplnili naše přání. Zadní tlumiče vytažené na nejvyšší zátěž, nádrž stále pokud možno plná, rozložení věcí v kufrech i na nádrži, jen ta naše osobní váha se nám od vánoc nějak nepodařila snížit, oproti původnímu plánu. S tabulkovým přetížením cca 30 kg a i přese vše lehce nadzvedlým předním kolem, vyrážíme vstříc k ostrovu Sky. Po 200 km na dálnici, pokračujeme po silnici první třídy. Krajinu plnou pastvin ovcí napravo nalevo, kopečky, lesíky z ničeho nic doplní právě ze stanice vyrážející parní lokomotiva.

Přibrzdíme v čemž na nás modrý team ( druhý je zelený ), jak jsme se v přípravách označili s ohledem na náhodné spojení barev motorek a stanů, že to je vlak jak jinak než z Harryho Pottera. Ač jsem film neviděl a knihu nečetl, přijde mi vtipné si s vidinou pořízení fotografie kapku s vlakem zazávodit. Po neznámé silnici, kde má vlak s přímými kolejemi a tunely výhodu oproti vlnité úzké silnici, se nám ta fotka na opakovaný pokus povedla. Vlak zmizel, pokračujeme dále a hle, navigace nás přivedla ke trajektu. Tohle ale ještě není přece ten, ke kterému míříme. Ne. Není. Lokální trajekt s holandskou zkušeností za 3 Libry/10 minut použijeme. Nová cesta však stojí za to. Silnice podél řeky, jako by byla nečekanou předzvěstí a malou ochutnávkou toho, čeho nás jen zlehka tušící, čeká v příštích dnech přehršle. Silnice široká sotva na jedno auto, bez krajnice, s pasem pro vyhnutí, se všudypřítomnými stády ovcí.

Ručička tachometru se jen zřídka přiblíží ke 40cítce. Proti nám týpek s obytňákem, brzda, kapka v helmě. Ovce se i přes burácení 2 cruiserů nehybně pasou, když tu najednou jedné v příkopu, hladím špičkou boty chlupy na zadku. Nebýt výkřiku manželky, ani bych si toho býval s očima kochajícími se okolím všiml. A aby toho testu nebylo málo, hned po několika kilometrech se napojujeme na tu samou silnici, ze které jsme před necelou půlhodinou sjeli k trajektu. No co, cesta je cíl, máme dovolenou a nač se někam honit. Dyť přece náhody jsou tím pravým cestovatelským kořením. Už jen kousek a vítá nás Atlantický oceán. Jen co přijedeme do Grand Harbour, světe div se, co to syčí, co to houká? Po několika hodinách na nás kouká náš parní vláček. Po odbavení na Ferry směr ostrov Skye, při čekání, se baví 2 postarší dámy.

Jedna říká druhé, odkud jsou a kam jedou. Otáčí se na nás, to už se smějeme a vyprávíme, jak jsme byli před 20ti lety sousedy v Tennessee, USA a nyní máme společný směr, kdy ony jedou navštívit z jedné strany světa příbuzné a my z té druhé za poznáním. Svět je malý. Motorky dáváme jen na boční stojan, kurty netřeba. S vidinou kosatek a delfínů si pasažéři sichrují místa na horní palubě. Upřímně, dole u topení s kafem z automatu je lépe. Původní plán byl spát ve stanech, jak jen to bude možné. Přesto když jedete celý den ve vlhku, k tomu s nemalou zátěží, navrch k tomu máte sebou své křehké polovičky, dali jsme si dárek. Neobvyklé ubytování v jurtách, máme domluvené předem. Částka 200E za jurtu na 2 noci se kapku vymyká našemu budgetu, přesto když nám Majkl s Anie po internetu umožnili u nich spát místo stanovených 3 nocí jen 2 noci, protože jedeme z takové dálky, proč si nedopřát nevyzkoušené.

Prostředí je vskutku magické. Kousek od silnice, bez výhledu na oceán, přesto louka uprostřed lesa plná kvetoucích rododendronu a lučního kvítí se 4mi jurtami a slepicemi. Následně se dozvídáme, že kytka, kvůli které se v Čechách stoji fronty do botanické zahrady, je zde plevel a snaží se jej zneškodnit. Hnedka, jak na místo přijíždíme, máme tu čest se při slezení setkat s obávanými místními Medžís. Tyhle malé sviňky velikostí podobající se sotva mušce rozpláclé na hledí, si přiletí v celém hejnu velkém metr na metr. Nebzučí, za to žerou jak regulérní komáři. Panika! Holky pištějí, máchají okolo sebe. Zkušení nasazují síťku na hlavu, stříkají se místním právě pořízeným sprejem na havěť a pokračují v poznávání místa. Jurta je pro 4, uprostřed malá kamínka. K dispozici je i kuchyňka s posezením za skly, které máme vzhledem k termínu výletu jen pro sebe. Sprcha stlučená z pár prken, suchý záchod s pilinami jen dotváří celkovou báječnou atmosféru. Po výjezdu z trajektu a ani v místě nic k nákupu není. Po 3 dnech jízdy na obtěžkané motorce je nákup v 10 km vzdálené sámošce s lehkou vybalenou motorkou jasnou výzvou. A ještě větší výzvou je, že za 20 minut zavírají.

Cruiser sviští co to dá, když v protisměru na obzoru se přibližuje auto. Na tachometru ručička zasekla na druhé straně, v helmě by se dal vzduch krájet, co to to hovado dělá? Dyť von jede, jo ahááá ve svém levém, tedy zde správném pruhu! :-) Skotská na stole - lijeme.      Karel – tenhle den byl dle mého jeden z těch epických. Rok plánování, studování jiných cestopisů,Youtube klipů, a čtení knihy North Coast 500. Když jsme nad tím seděli, na tento den jsem se soustředil nejvíc. V té celé matematické rovnici, kdy víte, že trajekt zpět do Evropy jede v tenhle den a čas a vy máte tolik a tolik mil a dnů, bylo jasné, že musíme šlápnout na plyn. Jenže, to se jednoduše plánuje, hůř provede, pokud poprvé vezete vše zabalené na stroji a na zádech čerstvý batoh. K tomu jedete vlevo a napříč celým Skotskem. Jste 2 posádky a 4 hlavy názorů. To se vždy ujistím, že předem dohodnutý plán hraje prim. S Jakubem máme dost naježděno, známe se, víme co od sebe čekat. Jenže i přesto, že jsme v Čechách několikrát vyrazili i s holkami na víkend, abychom se seznámili s kočovným životem zvaným rosložka-složka, realita na konci světa je pak jiná.

Tady se poprvé trochu ukazovalo, že očekávání má každý jiné i přesto, že jsme mnohokrát cestu projížděli prstem po mapě a mnohokrát vysvětlovali, jak to na podobných akcích den co den v sedle funguje. Jenže mluvit o tom je jiné, nežli to prožít. A pro každého z nás to bylo nové a nešlo o víkend na Šumavě. Tušili jsme, že další dny budou potřeba na aklimatizaci. Že si i holky budou muset najít svou roli, své místo a pochopit nás. A my co držíme ty železná řídítka nonstop od rána do večera, musíme najít cestu k nim. Záměrně na tuhle část poukazuji, protože se často stává, že tahle část z mnoha popsaných expedic jakoby vypadne i když je jasné jak nebe, že to je část zásadní – jak si lidé sednou, jak spolu mluví, jak si dokáží odříkat věci pro dobro celku apod. My jsme se opravdu náležitě připravovali, ale až realita ukázala svou tvář. Ale nebylo to nic extrémního, leč bylo to poučné. Vše by to bylo o něco jednodušší, kdyby se ručička teploměru alespoň na chvilku dostala přes deset céček. Ale zpět k cestě. Ostrov Skye je pro mě stále záhada. Dodnes nevím, jestli se mi tam líbilo, na druhou stranu jsem nikdy neviděl něco tak živelného. Sranda je, že podobně jsem to někde již zaznamenal, ale nikdy nebral v potaz. Z Edinburghu vedou 3 cesty, ale šlo vybrat jen jednu.

Ta kolem Glasgow padla jako první, nechtělo se nám do velkých měst. Zvolili jsme cestu, která měla ten den vše, dva trajekty, obrovské údolí Sterling apod. .Přes Glan Cou a na Skye jsme chtěli dojet tak, jak se na Skotsko sluší – trajektem. A z ostrova odjet tak, jak se sluší a patří po hyper moderním mostě, který jsme nikdy neviděli. Jak už psal kolega, plán se nám rapidně měnil pod rukama. Ani ne směr cesty, ale plán ubytování. 2.týdny před odjezdem nahlásili kousek od Edin sněhové závěje a mně osobně trochu zatrnulo. Květen jsme plánovali od počátku – důvody byly prosté, nejméně srážek v roce, vše v květenství a eliminace těch jejich super pakomárů. Počasí o rok zpět hlásilo průměr mezi 7-15C. O sněhu v květnu nikdo nikde nepsal. Ostatně jako o sněhu na Transfagaraši v červenci. Všechno špatné je k něčemu dobré – a i tentokrát jsme zareagovali v čas a našli zcela náhodou (Google Maps a chuť si hrát, stačil) moc hodný lidi, kteří měli k pronájmu Jurty. www.skye-yurts.co.uk Nebojte se – když jim napíšete, dostanete strohé ale vstřícné odpovědi. Oni existují a vše pro vás připraví. Možná budou chtít peníze dopředu, ale nám to nakonec tak nějak odpustili, protože nemám PayPal. A vše dopadlo na jedničku. 

Nc 500 byla vyznačena teprve roku 2014. Po vzoru americké Route 66, se skotští představení rozhodli v rámci podpory cestovního ruchu, že za pomoci plechových tabulek na tyči, označí v místním měřítku 500mil cestu, podél celého ostrova. Ostrova plného nekonečných výhledů na rašeliniště, lemující nádherně upravenými křovinami, holými kopečky a plné divoké zvěře. To celé umístěné na okraji pevniny, lemované Atlantickým oceánem z levé strany a severním mořem ze strany pravé. Krajiny s jednotnou architekturou a populaci 5 lidi na 1 kilometr čtvereční. 

Den 6

Dnešní kilometry výletu okolo ostrova Skye, se vyznačují ojedinělým zážitkem, ke kterému by šlo s lehkou nadsázkou, doplnit i slovo testovací. Jako jediný den se nám nabízí vyrazit bez veškerých věcí, jen tak okolo komína. K výběru máme hned 3.varianty cest. Ty si vybereme, až co nám dovolí počasí. Vyrážíme do slunečného dne s ústy od ucha k uchu. Shledáváme první nekonečná panoramata pokrytá jen rašelinou a mechy. Nízké kopečky neberou konce a lehce by se daly přirovnat poušti v jiném prostředí. Klima hnedle po ujetí sotva 30km, nás ochladí mlhou s mrholením. Pche něco takového nás nezastaví. Přeci jen když jsme si už pořídili po všech peripetiích věci do sychravého počasí, vzhůru je rovnou vyzkoušet. Sotva zastavíme na odpočívce, nestihneme si ani rozevřít kufry, když přijde dnes již nám známé, Skotské počasí. Fajn! Prstové nepromoky na ruce jsou kapku porod. Že já si nevzal ty prodavačem nabízené 3prsťáky. Jinak vše ok. Vstříc novým zážitkům, vyrážíme do městečka Porte. Limit tankování 15L na platbu kartou, dává slečna s 13,28L v pohodě. Blokovaný našima motorkama, týpek s dodávkou zasobující čerpačku dřevem, dává 15minut sledováním našeho počínání v klidu. Barevné domečky fotíme z klasického místa parkoviště k tomu určenému. Zároveň přichází první rozhodování, zdali vůbec pokračovat v dešti, větru a 5C dále. Že bude počasí jaké je, s tím jsme museli počítat dopředu, dopravní chaos v místě je přeci jen tady. Pokračujeme. Po chvíli míjíme původní domorodou vesnici. Následuje horské seskupení, v našem případě zahalené mlhou.

O kus dál na vyhlídce je plné parkoviště, když tu potkáváme kluky na cestovních endurech. Petr s Honzou vyrazili okolo Skotska pravou stranou proti nám. V plánu mají dát v celkovém počtu jednoho týdne to, co my za 17 dní a navrch ještě připojit Irsko. Kapku jinej gang. Výhled na divoký oceán plýskající do skalnatých stěn pevniny je úchvatný. Válíme se po mechu. Ve větru a mlze si užíváme momentální opojné atmosféry. Při večerním počítání jejich nájezdu, docházíme k číslu 550Km denně. Pro nás, co jsme jezdili v tu dobu max.300km, scifi. U lahve skotské rozebíráme, jak zajistit sušení věcí pod stanem a dáváme dohromady realitu s představami.

Karel: Ve Skotsku není míle jako míle. A prvně jsme to pochopili na Skye. Jurty splnily svůj účel, celé to zázemí je kouzelné – soukromí, ale i společenská místnost, pohodlná kuchyňka. Vše. O snídaně se nebojte – vajíčka tam na vás budou vždy čekat a ta barva omelet je neuvěřitelná. Zvláštní místo. Něčím tajuplné, ale neumím říct, čím. National Geographic tento ostrov vyhlásil pátým nejkrásnějším?? na světě pro 2020. Jenže ten ostrov je loterie. Kdo chce, ať si o počasí na Skye něco přečte. Stejně jako já. Beztak pokud tam pojedete, budete doufat, že se „to povídání“ nenaplní. A stejně jako my, zjistíte, že se naplní. Proto Skotsko plánujte s rozumem. Nepromoky nakupte kvalitní, a obalte se – ruce, nohy, kalhoty, bunda. Voda bude součástí, ať chcete nebo ne. Voda je všude kolem vás. I kdyby ráno svítilo slunce a bylo modré nebe – nevěřte tomu ani minutu. Vždy buďte připraveni – my byli. Zima byla ale neskutečná, zeptejte se ženských. Motorka jak plachetnice nad útesem. A míle zase moc tak neutíkají. Nu jak jsem psal – ten ostrov je záhada. Večer to chce vždy pořádně prolít nějakou místní Blended. Dodnes víme, že v prvním draftu plánu, dva dny pod stanem byla jen nováčkovská iluze a jsem rád, že jsme našli Jurty. Rozloha ostrova je kapitola sama pro sebe - k neuvěření. Místní motorkáři mají objetí ostrova za místní Giant Loop. My jsme to v polovině vzali zpět do Porter. Chtěli jsme si odpočinout a hlavně na severu ostrova jsme toho měli všichni tak akorát. A druhý den nás čekal druhý Giant Loop.

Den 7

Cesta bez promoků nám dnes vydržela opět jen pár kilometrů. Pomalu si zvykáme, na skotský způsob počasí. Ráno sluníčko, za chvíli deštík, pak již bez slunce, ale bez deště či s deštěm a takto se to střídá po většinu dní. Silnice se nemění, ve stejném jako již uvedeném duchu se táhne téměř celou cestu. Před výjezdem na Apple cross zastavujeme na jediném vystrčeném místě s lavici, bohužel je součástí Cafe and Gallery. Na pankáče si zde rozděláme bivak, po kterém následuje rozmluva s majitelem a střetu názorů. Kafe jsme již na vařiči měli uzavřené. Ostatním doporučujeme si buď dát kafe za 5 liber nebo se venkovnímu posezení raději vyhnout. Když ale ono je to jediné místo s lavicí široko daleko navíc přímo umístěné u směrové cedule oblepené samolepkami cestovatelů z celého světa. Po silničce široké na jedno auto, se šplháme k vrcholu Apple crossu. Mineme pouhé jedno foto místo. Táhneme se na jedničku do strmého kopce. Než vjedeme do mlhou zahaleného vrcholu, snažíme se byť marně přeci jen ještě jednou zastavit v passu určeném pro vyhýbání vozidel. Je to zakázané, ale spíš než to, nám to nedovoluje aktuální stav, kdy se za námi hrne úplně nepochopitelně, kamion z prázdnou korbou návěsu. Tohle faaakt nevymyslíš. My naložený po střechu, ve dvou, krpál srovnatelný s výjezdem na úplný vrchol Grossglockneru. Více jak sledováním, jak vůbec dokázal projed zatáčkama se zabýváme samy sebou. Pohled na šněrovací silnici v kaňónu nám zůstává jen v mysli a pohledu do zpětného zrcátka. K radostnému zdoláním vrcholu, si plácáme five, když tu nás osloví o pořízení fota cyklisté.

Těmhle klukům, co si oblíbili jezdit navzdory místním podmínkách v 5ti stupních, větru i dešti a to celé v krátkých elasťákách a krátkých tričkách, patří můj obdiv. Na kole měli ještě max. lahev a v ledvince tatranku. Vždy, když jsem měl po 6ti hodinách v dešti jízdy po úzké silnici a opakovaného zastavování plné zuby, vzpomínal jsem pro doplnění energie, právě na ně. Do dnes pro mne zůstává záhadou, že když jsme dorazili do přístavu, kde se na místní fish and chips sjížděli evidentně lidé ze širokého okolí, sedí zde na lavičce ten samí cyklista, co jsme jej před několika hodinama fotili na Applecrossu? Asi vidiny z hladu nebo vypadají všichni stejně. Tenhle den se ještě více než ostatní vyznačuje momentem, kdy projíždíte nekonečnou krajinou. Každá jednou končí, blížíte se horizontu a hle, za ním začíná další nová krajina, nyní např. s jezírkama. Za horizontem následuje další nyní třeba s domečky a pak zase ta první a přitom každá i když jako stejná, přesto úplně jiná, ale pokaždé úžasná. Kaňony, kopce, vše bez zeleně, jen rašeliniště. Kavkaz bez zeleně ? Ochutnáváme zde plnými doušky jízdu s passy.

 Jedeš jedeš, proti tobě bílá krabice v podobě obytného auta. Ty jsou nejen místními označování za největší nešvar zdejší turistiky. Lidi v tričku uvnitř s puštěnou televizi, zastavující si, kde se jim zrovna zlíbí či jim je povoleno. Z místa si odnášejí nádherné zážitky s euforickou volností. Naopak do místa, kde si vaří sami, překážejí všem okolo, ubytování mají své, vypouštějí z vozidel co jim přebývá, přinášejí nechuť jak místním, tak ostatním cestovatelům. Počítat, kolikrát jsme se rozjeli max. na 40 km/h, zastavili v passu na vyhnutí se s nimi, jsme přestali řešit už u čísel opakujících se desítek. Ano, semtam 2 naložené motorky vytvořili dojem a i obytňák zastavil. Míjet se skrz bahno v našem případě ani moc nešlo a ničit krajinu není náš způsob. Jsou místa, kam se tenhle způsob cestování prostě nehodí. Potrženo zejména druhem vozovky, kterým je tento usek NC 500 vyznačený. Ono taky chtělo pochopit, jak vlastní vyhýbání funguje.

Vždy uhýbá ten, který má na své straně pass. Nikdy se nepřejíždí na druhou stranu, byť by to kolikrát bylo logické. Boudu řidič vidí většinou dost dopředu, pak už se na drsňáka jede na win win. Většinou bouda zastaví dříve. Najdou se ovšem vyjímky, kdy i boudě dojdou nervy s opakovaným zastavováním a ten jede dál. S osobním autem se ještě dá jízdou mezi asfaltem a hlínou projet, s boudou však nikoli. To pak následuje brždění, oči v sloup, zastavení v rozmočené hlíně, lomcování rukama a kyselé úsměvy.  Kdo měl komu uhnout, když je stanovený pass, není třeba uvádět. Mno, v teple a triku pantáta, je v tomto případě na tom co se týče komfortu kapku lépe, než motorkář v nepromoku, dešti a plně naložený. Část krajiny od Applecrossu po celou dobu lemovaná stády ovcí, končí přijetím na pláž a opět dalším dechberoucím pohledem. K dnešnímu bydlení si vybíráme Vigvam. V překladu chatka se 4mi molitany, stolem a kamínky. Camp u oceánu,je stejně jako ostatní vybavený kuchyní k vaření se stoly, sprchami, vše v základní ceně 25 Liber na osobu.
Karel: abychom byli přesní, po vystěhování z Yurt jsme zamířili na Skye Bridge, postavený nedávno a v moderním stylu. Spojil ostrov s pevninou. Podívejte se na fotky. Ne, na naše fotky ne. My z mostu neviděli nic. Začalo to nejdříve apokalypsou zabarvenou oblohou, pak přišla mlha, zatímco mi čekali na zelenou na tom slavném mostě. Pak to začalo padat. Krutě.

Nasadili jsme „ufo“ obleky a jeli dál. V dešti a do nepromoku – ten stav si osvojíte celkem rychle a je to do budoucna obrovská škola. Dnes když jedu po té naší krajině české a vidím, že se něco žene, spíše mi to rozesměje, nežli naštve. Bývalo to naopak. Ale zpět k cestě. Čekala nás druhá hurá akce do vrcholů, ale já měl od Skye Bridge nějaké svědění, že se to nemusí podařit. Ono to není jen tak. Tam, kam se dnes chceme vyšplhat, tam se nevyšplhá zrovna každý. Záleží na štěstí. A Matce Přírodě. Applecross je pěkná mrcha. Když jsme seděli dole na kafíčku, které si výhradně vozíme sebou a vaříme dle nejlepšího svědomí - jsem se raději ještě ujistili, že ostatní chápou, co nás čeká, táámhle za obzorem. Dole totiž svítilo slunéčko, jarní pohoda, která se může změnit během 10 minut v průser. Holky byly již aklimatizované a plné pozitivní energie, takže shoda přišla hned. Myslím si zpětně, že nikdo z těch tří netušil, co nás tam nahoře čeká, ale za to je mám rád. Přejet skrz Bealach na Ba nahoru k Applecroos je celkově výzva. Ze začátku takový alpský idylický průsmyk, ve výšce se blížící mraky, do kterých vjedeme, ať chceme nebo ne. Otočit už nemělo smysl, v tom úhlu stoupání motorky bych to spíš položil, plus nezapomeňme, že tam jedete po jednosměrce pro oba směry. Pořád bylo krásně vidět, říkala žena, která se mohla vzadu otočit. Když jsme se dostali pod mraky, bylo mi jasné, že každá chyba bude drahá. Vjeli jsme do mraků, mlha, počítám 2C max, chcavec. Nebylo vidět na metr. V helmě už vůbec nic. Tma. Silnice měla v tu chvilku pekelný sklon. Nahoře jsem měl stísněný pocit. Byl jsem nahoře, ale chtěl pryč. I přesto, že nahoře lze objevit spousta zajímavostí – tentokrát to nevyšlo.

Chcalo, vichr a tma. Rukavice přestaly fungovat, to si dobře pamatuji. Rozmrazil jsem se až dole. I dolů si dejte bacha, nemáte vyhráno nahoře, ale vždy až dole. Odměna za odhodlání pokoušet osud přišla vzápětí. Nejdříve úžasný pocit projet mraky a sjet na metr pod ně. A pak bezkonkurenční pohled na Skotskou Vysočinu rozloženou před vámi jak v nějaké Playstationové hře. Věděli jsme, že tam někam vlastně teď jedeme. Byl to vlastně jeden z prvních přímých pohledů na „Highlands“. Do této doby jsme o Vysočině věděli pouze z knih, vyprávění, internetů apod. Teď jsme naživo viděli, že „Vysočina“ tak jak to slovo známe, nemá s tou u Žďáru nic společného. Ale to jsme samozřejmě věděli. North Coast 500, na kterou jsme se napojili potom, co jsme odjeli ze Skye Islandu vede kolem celého severního Skotska. Označení má A896a je dobré si dopředu nastudovat cestu. Přejetím přes Bealach na Ba via Aplecross a objetí poloostrova se dostanete do kouzelného městečka Shieldaig. Tam toho máte tak akorát.

Nám byla zima a měli jsme v kolech celé dopolední dobrodružství na Bealach na Ba a následné „dojetí“ do Shieldaig není jen tak, stále jedete po nekončící dvousměrné jednosměrce, takže soustředěnost se doporučuje. Okolí krásné a proto jedete pomalu. V tomto nádherném městečku, rybářské vesničce jsme zapluli do místní restaurace. Maličké, roztomilé, čerstvé, drahé, ale v tu chvilku to dává smysl. Venku si uvaříte těžko, jste polo zmrzlí a máte hlad a máte hlad teď. Plus věděli jsme o tomto městečku z knihy, která nám celou dobu pomáhala odhalit, co neznalé oko nezahlídne – The North Coast 500, guide book by Charles Tait. Je to ale celé v angličtině a česky není. Pro anglicky nemluvící toho o NC500 opravdu moc není. Někde se občas najde nějaký cestopis, ale člověk mého ražení z toho moc nevytahá. I proto tu dnes s kolegou sedíme a píšeme, abychom někomu třeba do budoucna pomohli s plány.

V roce 2011 jsme cestovali s manželkou po Austrálii, po 8 letech jsme si to znovu zopakovali. Kdo by řekl, že nás takový zážitek opět potká chvilku potom, co projedeme mraky nad Aplecrossem, nacpeme se v maličkém městečku Shieldaig dobrotou a hned vzápětí se vrátíme o 8 let zpět a jsme v Austrálii – tedy zde se to jmenuje Torridon. Po pravé straně hory po levé řeka a za řekou se tyčí skotské borovice a mnoho dalších stromů, které tu celou fantazii dokreslují. Ten Tolkienův svět mám stále před sebou. K večeru jsme přijeli skrz městečko Gailroch na pláže Big Sand, kde nás čekal vytápěný wigwam. Opět něco nového, opět zajímavá zkušenost. Šli jsme tedy hledat místní Skotskou, abychom oslavili vzácnou chvilku, které se ten večer odehrála na pláži, při větru a dešti, ale to je zbytečné podotýkat. 

 


JAKUB : Zde příspěvky Karla bohužel končí...Měl jsem nápady na průvodce v českém provedení, vyjádření holek, jak oni vidí takový výlet svým pohledem batůžků, ale....Scházíme, bavíme se spolu všichni 4 nadále. 2 roky Covidu jsme ilegalne přežili na motovýletech po ČR. Při první možnosti vyrazili na 10dní do pro nás překvapivého Rumunska se severskou pohostiností, medvědy na Trasfagaraši, motofantazií na Transapline. Pracovně je pretížen, což jej dovedlo až k psychoterapeutovi. Přesto po roce přemlouvání jsem jej k PC znovu nedostal. Přijde mi nefér, se o tenhle trip nepodělit, protože byť by jen někoho při čtení potěšil či se jím dokonce inspiroval tak jako dříve zmíněný a rozhodl se jej podniknout, protože stojí za zážitek, byť patří mezi dražší, by mi přišlo prostě nefér, vůči všemu.  

Den 8

Skotské pro nás vrtošivé, pro místní standardní počasí nás provází i tento den. Povrch silnice se nemění. Stejně i tak styl jízdy s passy. Ano jsou zde úseky, které mám dávají se nadechnout a vzpomenout, že jsme motorkáři. Pár zatáček se dá příjemně projet v náklonu pod plynem. Přesto se jedná spíše o výjimky. V dešti s nepřehlednými úseky, naloženými motorkami naše cestování pokračuje v kochání. Užíváme si rozsáhnou krajinu, vstřebáváme místní atmosféru klidu. Aktuálně se přepravujeme v duchu, jeď kam ti až v dnešním dnu dojdou síly a bude tě den bavit. V tom nás předjíždí něco jako fichtl gang. Mají na svých přibližovadlech, každý přidělanou na boku buď lahev s olejem či kanystr benzínu.

Padí si to, co jim dvoutakty dají a je jich dohromady okolo 30ti. Stroje mají od vymazlených kousků po ty v nálezovém stavu, přesto vzpomínka na aktuálně rozebranou Jawu 20 v garáži okamžitě naskakuje. S ní okamžité spřádání plánů, jak se po návratu musíme dát do díla k jejímu znovuzprovoznění. To už přijíždíme do přístavu, kde má SPAR rovnou s obchůdkem i svou pidi čerpačku, kde je možné tankovat i z vody. Zazvoníme, přes ulici s obchodu vyběhne holčina s klíči. Odemkne, zaplatíme a je zde i jedna z mála možností si zakoupit suvenýry s potisky NC 500 v podobě samolepek za 5L, tricek za 20L, přívěsků či hrnků apod. Nechat na později, znamená již nemít. A aby toho nebylo málo, našli jsme první ze dvou masen, kde mají zvěřinové klobásy. Kolikrát jsme jen k dnešnímu dni od výjezdu nasadili a sundali nepromok, jsme přestali počítat ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsou nepromoky plně funkční a začali je brát i jako dobrou krom vlhkosti i tepelnou izolační vrstvu.

Přesto být celý den v žábím převleku, rádi měníme vždy alespoň na chvíli za pocit volnosti. Je až neskutečné, jak je možné, že se každým dnem a kilometrem neustále objevuje neopakovaná krajina. Kaňony vystřídali vrchoviny. Na nich se mění jen a právě nyní, v aktuální jarní době, povrchy barevné sestavy. Keře, co budou po celou roční dobu max. zelené, nyní hrají všemi barvami květů. Vše ostatní je pokryto mechy či travinami. Každý den potkáváme nespočet pasoucích se ovcí. Sem tam koně, highland krávy. Přijíždíme ke zřícenině hradu, kde hodláme rozbít stanoviště. Stanovat kdekoliv na ostrově je možné a max. platí stejné  pravidlo jako všude. Stačí se chovat normálně, odvést si sebou co jsem přivezl. Když se někdo objeví, být normální, prohodíme pár slov a život plyne dál. Ve zřícenině leží zarostlé kameny, zelené okolí je krom zvířecího trusu nasáklé vodou. Stále prší, mlha lehce na krajinou.

Na dohled vzdálený statek nám dává malou naději, že se třeba někdo slituje nad promočenými poutníky. Při příjezdu kde se vzala tu se vzala, statek je jelení farma. Majitel nás vyvedl z omylu a pouze konstatuje, že si zde tak nějak jeleni navykli. Ono co jim zbývá, když více nahoru jsou jen holá skaliska, zatímco on má okolo stromy a louky. Jeleni jsou obrovský, srstnatý a zdobí je jejich majestátní paroží. Blíže jak na 5 metrů nám nedovolí se přiblížit. Jsou plaší a hned utíkají. Ještě že tak, páč ve chvíli rozplývání se, k nám přistupuje dáma v letech a začíná vyprávět, kolik přidaných se živočichů na takovém jelenu žije. Přechází nám zrak, jeleni jsou stále super, jen již víme, že o pohlazení divokého zvířete plného breberek v podobě klíšťat, blech,......nestojíme. Co je však v tuto chvíli ještě důležitější, nacházíme nový, nikde nezmíněný způsob přenocování. Jmenuje se B and B neboli Bed and Breakfast. Stojí 25L na hlavu.

Jak pozdeji zjišťujeme, s ohledem na místní počasí, se jedná o způsob jak si místní farmáři na označené cestě přivydělávají. Ubytování je spíše v duchu hostelu, ale kdo ví, úplné soukromí jsme nevyzkoušeli. Již v plánování s ohledem na prostor v bagáži a počasí, jsme plánovali spaní střecha, camp, divoko. Jak již to tak bývá, člověk míní život mění. A tak ubytko v teple se snídaní za rozumný peníz, považujeme za objev všech objevů.

Den 9

Nepromoky oblékáme rovnou, přesto se dnešní den od jiného má lišit dobytím severního moře. Jízdně bych si dnes rád konečně užil a nebýt váhy na motorce, i by to krajina dopřála. Jestli se v průvodci uvádělo, že Skotsko je před miliony lety bývalý ledovec, na místní krajině se toho od té doby moc nezměnilo. Projíždíme krajinou, kde kromě silnice, není absolutně nic. Jen jedete, jedete, jedete, žádné kopce, traviny, zvířata, prostě nic. Na silnici by se konečně vešli i 2 auta vedle sebe, ale ani ty zde nejsou. Silnice je rovná, sem tam dlouhá zatáčka na jednu či druhou stranu a zase rovina. Pár kilometrů od naší levé ruky je oceán, na ten však nevidíme, pouze jej cítíme ve vzduchu. Postupně ukrajujeme kilometry nedohledné krajiny, hodina, další hodina. Zatímco si bloumám v helmě o jednom z mnoha hlubokých zamyšlení nad nesmrtelností chrousta, klepe mi žena na rameno a nabývám informace pro zastavení na záchod. Kam jen oko dohlédne 10 km vpravo, 10km vlevo, 10 km před náma, 10 km za náma ani větvička.

S úsměvem od ucha k uchu říkám ok, zastavuji u krajnice. Na to se dozvídám, až prý to bude možné. Marně hledám v computeru svého mozku záznam, ze kterého by bylo možné čerpat informaci, co tím má drahá chce říci. Ok když tohle řekne v civilizaci, rozumím slovům až to bude možné, že sjedu na polňačku s remízkem. Nebo že potkáme benzínku. Nic takového se však posledních 100 km neděje. Máme všichni vlhkých podmínek pro cestování plné zuby. Jedeme v nich více či méně 4tý den. Navigace ukazuje nějakých 60 km do cíle. Beru za plyn, trháme partu a s lehkým nasráním si plním co jsem si ráno vysnil. Stehna manželky mě začínají svírat, párkrát dostávám štouchanec do žeber.

Cesta nabírá nový rozměr, Honda si zvesela brumlá, očička září a vše špatné je pro něco dobré. U kempu na útesu jsme najednou coby dup. Po chvíli doráží modrý team a pánská polovina skáče radostí nad dobytím severního bodu ! Místo, o kterém jsme snili měsíce je tu ! Severní moře, na jedné straně útesy, uprostřed pláže, na dohled ostrovy, nádhera ! Šťastní jako malí kluci, se plácáme, radujeme, jsme tady, jooo pyčo ! V kempu je plno obytňáků, minimálně stanů, přesto kdy jindy než tady si dát spaní ve stanu.

Co nejdále od všech, opojeni momentem TĚD A TADY stavíme stan na útesu. Občas na nás mrkne i sluníčko na znamení všeho dobrého. Úspěšně, avšak naivně pod pocitem euforie, odrážíme praktičtější a logičtější nápady dámské poloviny s výběrem na spaní. V nedaleké sámošce nakupujeme večeři se snídaní. Potutelně na sebe s Karlem nenápadně mrkáme, že slečnu v červených elasťácích ten nahoře obdařil ňuf ňuf prdelkou. Matně si projíždíme vzpomínky posledních dní, kolik že jsme viděli jakých dam a slečen.

Něco tu nesedí, raději tlumíme hlas. Hezký holky se přece rodí zejména ve Slovensko - Česku. Což se nám potvrzuje v momentě placení. Aleš s Luckou završili studium na VŠ před necelým rokem. Místo docházení na brigády v Česku, se vydali dělat do severní země, kde jak nám vysvětlují dostanou za práci prodavačů v sámošce český manažerský plat. K tomu pracují od do, s čistou hlavou a odpoledne mají ještě čas na své koníčky a při více volnu na cestování a poznávání okolí. Plánují zde být ještě jednu sezónu a následně vyrazit na jihoamerický jih, kde jsou ceny naopak nižší, si užívat. Do našeho snu si přidáváme ještě jejich. Berem skotskou, vyrážíme na svou dnešní beach party. Lezeme po skalách, do jeskyní, blbneme jako malý. Po setmění vyrážíme po týdnu mezi lidi na bar, z reproduktorů se linou hity z Juke-boxu, alkohol se valí proudem. Žijeme jen jednou ! :-)

Den 10

Kde to jsme, co to je? Stan nám létá z jedné strany na druhou, za jeho tenkou stěnou vlajou jak vlajky plachty našich motorek. Déšť v podobě sršící hadice se s námi vůbec nemazlí a ta řeka co teče ze svahu pod námi chladí i mou ženu používající spacák v extrému do -30C. Mno, dobré ráno, pane vašnosto :-) Jeden pár je na kaši více než druhý. Můžeme se mít rádi sebevíce, přesto přichází moment, kdy bude nejlépe se rozdělit. Zapnout vnitřní automat, dělat jen nevyhnutelné věci. Ve společných sprchách balíme stan, ve společné kuchyni vaříme čaj, kaše, teplé do pochroumaného žaludku. Déšť ve vlnách kapánek polevuje, přesto pláže jsou zahaleny do mlhy. Prdíme si to po svém, v duchu: co se vleče neuteče. Únava bere za své. Cesta je danná, není moc kam odbočit. Promrzlí se potkáváme po u hospůdky.

Ta je jak vystřižená z britského seriálu. Ještě není ani poledne. Osazení je již v opojném stavu. Holky byť utahané jim přijdou jako báječné doplnění jednostranné zábavy. Vypráví jak se zde věci mají, že do minulého týdne bylo 3 týdny slunečno. Jak grilovali na zahrádce. Po cestě potkáváme uprostřed vsi parkoviště s veřejnými záchodky. Nikdy bych nevěřil jak takový fukar s teplým vzduchem může přijít vhod :-) Jako jo. Člověk je tvor věčně nespokojený. Jezdíme li dole ve Slovinsku, Itálii v +35C a více vedru, nedej bože mít červenou nebo potkat kolonu v obtížnějším úseku pro předjíždění. Každé přibrždění znamená peklo a proud potu po těle, únava z vedra, doplňování tekutin. Zde na severu, se stačí správně obléci a pak už jen doufat, že hustého deště a mlhy bude co nejméně. Jako vůbec nepršet, je z knihy snů a nadějí. Pěkné počasí se poštěstí snad jen lidem zde žijícím a dle dostupných informací, 20 dní v roce. V hlavách nám vyskakuje poznámka čerpadláře z Edinburghu. Jo když Vám vyjde počasí, jsou nahoře hotové Thajské pláže. Pláže ano, thajské možná a každopádně určitě né dnes :-)

Silnice jsou krásné malebné, přesto jízda v dešti pro nás není něčím vyhledávaným. Místní farmáři, mají svůj pohled na věc a zde je pravidlo passu více méně danné. Ono rozjetému pickupu s vlekem naloženým ovcemi, prostě raději uhneš. Ve chvíli, kdy projíždíme krajinou podobné Corsice, si říkáme, že bychom snad mohli tahat za plyn o něco více. V tu chvíli, se vyvalí z horizontu či ze zatáčky zas nějaké překvapení v podobě pojízdného domu, které nám dává jasně najevo, jak se to zde s rychlostí má. Po cestě potkáváme konečně benzínku. Tankování je v místních krajinách vůbec oříšek. Rozhodně se nevyplácí byť jen jednu minout. Minout znamená v podstatě nedojet. Benzínky na NC 500 jsou po cca 200 km, tedy slovy asi 4. Ano, kdyz nepojedes mimo trasu nejakou hledat. Benzínky se nacházejí u dílen či statků. Stojany jsou ve formě automatů. Většinou max. 2 stojany se dvěma pistolema. Jedna benzin druhá nafta. Kartičkáři sbírací body se s nimi zde mohou maximálně vyfotit.

Obchody a restaurace je zde slovo nepoužívající se. Zde hraje prim příroda. Když už něco takového, tak je to max. kavárna v přístavu pro turisty. Bohužel s příchodem moderní doby, i sem dorazila televize, telefony a tak stejně jako všude, většina lidí je zalezlá u svého ze Svěrákova filmu "Akumulátoru". Ruce si ohříváme ještě jednou ve městě v sámošce u grilovaných kuřat. Výhledy dneska na prd, silnice stále stejné. To už přijíždíme do dalšího ze sítě 80ti Vigvamu. www.wigwamholidays.com 18L/osoba, tentokrát umístěného na statku farmářské rodiny. Pani Jaine Sven s manželem, sem přišli před 30ti lety z města. Stojíme na zápraží, srkáme čaj a z vyprávění se dozvídáme, že mají 300 ovcí a 100 krav.

Co je nám však záhadou, kam putuje všechna vlna a maso. Nikde v obchodě, ani v žádné budce nikdo neprodává ovčí či kraví výrobky. Nikde z nich není maso, mléčné výrobky. Ve finále se dozvídáme, že hlavním produktem je bavlna na výrobu šál, sukní, svetrů a těch je ve městě požehnaně. Maso je zřejmě na vývoz, vyjma pochutiny z vnitřností. Vigvam, B and B mají ještě jednu specialitu. V každém z nich jsou vždy vejce od farmářů. K tomu ještě místo od místa ten má navíc jablka, tamten bylinky. Každý čaj, polívky, koření to je tak nějak erární. Něco použiješ, něco přivezes a tak nějak nikdo stále neřeší moje, tvoje, ale jde o to, mít všichni co potřebují, klid a pohodu. V nemalé vyhřívané garáži, dostáváme možnost vyždímat a usušit durch promočené stany. Elektrické topení z chatky dělá finskou saunu. Větráme, sušíme a připravujeme se na další den.

Den 11

Přírodnější část ukládáme v paměti. Dneškem přichází postupný návrat do civilizace. Druhá polovina/myšleno pravá část Skotska/ nabízí nespočet kulturních památek, přehlednější silnice a pak je také čas, podívat se na místní výrobu ohnivé vody. Hned za bukem po projetí mezi pastvinami, vjíždíme na upravenými keři lemovanou, kilometrovou příjezdovou cestu, k letnímu sídlu královny Elizabeth. Je umístěné jak jinak než s výhledem na oceán, posekaný britský trávník. Vlajky hrdě plápolají ve větru. Je zde přiměřeně turistů, žádné autobusové nájezdy se právě nekonají. Cesta ven nás zaujme svým zřejmě místně přirozeným, pro nás nezvyklým. Příjezdová cesta na jedno auto s retardéry je jednosměrná.

Cesta výjezdová, vede přes další vesnici, mezi poli, další vesnici a až teprve pak, najíždíme o 1 km dále na stejnou silnici než jsme vjížděli. Jsme v zemi klidu, rozvahy a pohody. O pár kilometrů dále, při přejíždění 15 km dlouhé planiny, nás někde uprostřed zaujme taťka s dětmi, co si to kráčí ve větru bez čepice v šusťákovce, děti v péřovkách s kulichem. Procházení je přirozené, prostředí je oč tu běží řeč. Jasně jeden, ale když potkáváme v průběhu dne další, říkáme si, jestli zde je absence stezek, nebo se jedná o národní sport. Jedním z nejfocenějším míst je rozcestník John O Clock, umístěný na pravém horním rohu kontinentu. Místo je usazené vedle kulaťáku. Po něm se plynule sřídají příjíždějící lidé s odjíždějícími, co nekonečně zaznamenávají rozcestník do svých záznamových zařízení. Pár jich využije občerstvení, kavárnu či se zajdou podívat na bárku vystavenou u barevných domků místního muzea. I sem dorazil projekt označený cedulí, vybudováno za podpory Evropské unie.

Ocitáme se na pravé nefalšované černé hladké silnici. Jedinečný moment umocňuje žlutá cedule s vyznačenou částí auta, zaměřenou na zrcátko s textem :" Sledujte pravé zrcátko, jezdí zde motorky!" Děláme přesně to, co se od nás očekává. Řadíme, předjíždíme a svištíme. Otevírá se krajina, cesty jsou přehlednější. Potkáváme motorkáře, ke kterému již dorazila asistenční služba. Jízda se dnes diametrálně mění. Nikoli počasím, dnes sotva mrholí, ale přeci jen se dá alespoň volněji plachtit. Jedeme podél pobřeží, které lemuje němu blíže než silnice, první Britská vlaková trať. Celkem si říkáme, jak super trať má službu vykonávající mašinfíra. V důchodu se sem třeba vrátíme prožít tuhle nádheru s pohledem z vlaku.

Vlak na pláži se přeci jen tak často nevidí. Tahle pravá strana NC 500 je jízdně z úplně jiného soudku. Mít pod zadkem něco silnějšího, byť to dopravní značky neumožňují, dá se tu jed naprosto normálně. I tak jedeme na hranici našeho možného a jen kroutíme hlavami, jak je možné na jednom ostrově najít tolik k vidění a přesto stále se neopakujícího. Naopak stále udivující nové a nové pohledy. To už přijíždíme na dohled k majáku Keepers cottage v mistě Noss Head. Kousek od něj značí cedule, že zde je zřícenina hradu Sinclair Girnigoe. Předpokládáme, že roční dobou a dni v týdnu, máme to štěstí být zde bez návalu turistů. Cca 1,5 km procházkou, zpestřenou otvíráním si dobytčích vrat s rohožema, přicházíme k prohlédnutí bývalého hradu. Zajímavostí je kreslená cedule, znázorňující pohled na hrad, za dob jeho plné krásy. Ukazuje, k čemu sloužila jaká místnost, kudy probíhalo zásobování a jak fungoval pobyt královské rodiny a jejich poddaných. Z další cedulky se dozvídáme jací ptáci zde žijí nebo jaký druh ryb je možné na rozlehlé vodní ploše zahlédnout. Pro milovníky historie neujedeme ani 100km, kdy přijíždíme k dalšímu skvostu www.dunrobincastle.co.uk . Svou majestátností a způsobem zpracování, připomíná lehce hrad Hluboká. Jeho součástí jsou přenádherné zahrady.

Počtem druhů květin a množstvím mísících se barev se oči nemohou nabažit. Zde nás přepadá únava a zároveň od hladu zachraňují poslední kousky z původně 3,5kg následně usušeného masa, které si vakuované vezeme od začátku sebou a používáme na svačiny místo sendvičů z obchodů a benzínek. Jednak z finančních důvodů a za druhé nejíme stále nějaké pečivo s něčim. Den se chýlí ke konci. Naším původním přecevzetím, mít předchystané varianty ubytování, bylo i nic neplánovat a nechat tomu volný průběh. Déšť neustává, civilizací obsazená krajina vylučuje požadovaný způsob spaní na divoko a co se to stalo, ani žádné B and B se neobjevuje. Projíždíme vesničky, nikde nic, až se dostáváme do města Inverness. Využíváme moderní technologie, zapínáme chytrý telefon a už kroužíme hnedle na okraji náměstí okolo hostelu. Motorky necháváme pod okny na ulici, překrýváme pro jakýs takýs klidnější pocit plachtama. K pokojům přicházíme mezi kýbly zachytávajícími vodu. Na dveřích je mechanické číselně-znakové kódové zařízení, jakýsi předchůdce elektronické klávesnice.

Uvnitř prokoplé dveře do koupelny, klasické v polovině výsuvné kazetové okno. Celé místo působí jak scéna z Transpotingu a tím je pro nás opět jedinečné. Večer trávíme v doporučené sportovní nádražní hospůdce. Na jedné polovině se nachází boxy pro 6 lidí, každý osazený vlastní TV, aby návštěvníci mohli sledovat svůj sport. Na stěnách jsou umístěné další větší TV. Uprostřed je velký bar z jedné strany pivní, ze strany druhé barový. V rohu pak sedí lokální hráči pokeru. Těm se promítají na plátně výsledky hráčů z jiných podniků, zapojených do online soutěže. Na stolku jim podnik připravuje po celou dobu hry pohoštění pochutin i pití. Atmosféra je skvělá, ochutnáváme prvně i tradiční skotský pokrm Higgis aneb ovčí žaludek plněný vnitřnostmi s vločkami. Mají i černý pudink, který není nic jiného než jelito v trojobalu. Zajímavostí je i samotné využití nádražní budovy, ze které je knihovna a prodejna knih. Jak příznačné pro cestování vlakem.

12 DEN

Dnešní silnice jsou stvořené k svižné jízdě. Široké, přehledné s překážkami hodnými k přejíždění. I v největším klidu, je pro nás složité jed za postaršími občany v klobouku s platem vajec na zadním okénku. S přibližováním se na jih Skotska charakter skanzenu mizí. S civilizací houstne i doprava. Za městem se však rozhoshostí krajina hodná mongolských prérii. Se svižnější jízdou se zde počítá. Na silnici se v dostatečné vzdálenosti objevují žlutá návěstidla s radary. Ty jsou dopředu značena, aby měl řidič dostatečnou možnost s nimi pracovat. Pro doplnění, policie používající BMW X3, 5 combi, Peugeot 308 ST verzi. Kamiony závodí, dokud je nepředjedeme. Naopak v jiných místech, se řidiči v autech za námi táhnou i 50km/h a nikdo nepředjíždí, až je i samy zajetím blíže ke krajnici, vyhozením levého blinkru a ukázáním ruky pouštíme.

Oprava 100 metrů DÁLNICE je k neuvěření. Semafor. Vytvoří se malá kolona např. 40 vozů. Vpředu vyráží safety car, který jede 60 km/h. Dělníci na úseku opravdu pracují v hojném počtu. Na konci opravovaného úseku, se auto otočí, pouští provoz a vrací se zpět do svého procesu. Dálnice má ještě jedno specifikum a to ve způsobu odpočívadel. Ty zde sice existují, ale je to jen další pruh, nyní v podobě 50-100m. Źádná lavička, odpadkový koš a na záchod se dá po překonání 5 ti metrového valu, do strouhy. V míjejícím národním parku, shledáváme na přelomu května/června na vrcholku hor Aviamore stále sníh. Původně jsme jej měli v plánu projíždět a spát zde na divoko. Při nutné zastávce z důvodu dřevěných zadků, konečně zastavujeme na benzínce, kde mají potřebnou žárovku do Kawasaki. V přípravě se objevila mezera a místo potřebných H4 žárovek vezeme v krabičce úplně k ničemu H7 a H1. Měníme na místě, přesto zjišťujeme, že na potkávací není moto téměř vidět a přepínáme tak znovu na dálkové. Co bychom to byli za návštěvníky Skotska, minout a nezařadit do cesty alespoň jednu destilerku. Aby toho nebylo málo, padla nám do cesty rovnou jedna z nej, produkující pálenku s názvem Amous ( Kohout ). Ze široké, rychlé silnice A9, jakoby nám chtěla krajina dát jakousi odměnu a se sumarizovat co jsme doposud viděli. Neuvěřitelně se znovu ocitáme na jihočeské silnici, bez aut, lidí, za to s vůní lesů, luk, ovcí a opakovaně nezapomenutelnými kopečky. Projíždíme nahoru dolů, kocháme se, když tu se již ocitáme u brány www.ianmacleod.com, abychom po dědečkově vyasfaltované polňačce přijeli k v lese zapomenutém statku.

DESTILÉRKA

Vyasfaltovaný dvorek pro 30 aut sotva ze třetiny zaplněný, obklopují tři různorodé svému určení přizpůsobené přízemní budovy s doškovou střechou, které z jedné strany doplňuje protékající říčka. V předem rezervované komentované prohlídce o 10ti návštěvnících složených z lidí celého kouta světa ( představujeme se ), se dozvídáme, že zdejší místo v rámci lokální podpory, funguje pod záštitou prince Williama a Kate. Tradice se zde udržuje od 17.století. Proces ječmen, několika fázové drcení a to i na jednom z původních strojů probíhá dodnes. Bohužel s informací, že zbývá pouze jeden člověk, který jej dosud dokáže opravovat. Následovat pak bude výměna za stroj nový. V kádích s upravovanou teplotou zůstává ječmen 3-4dny. Následuje fragmentace, z níž se dostává 70% lihovina. Tu zředí na zákony upravovanou normu 40% a ukládají do sudů od cherry na 14 dní. Poté přelévají do sudů od vína, kde musí zůstat nejméně 3 roky a 1 den.

Finálem prohlídky je degustace 3 ks výrobků (blended 3 roky, blended 5 let, blended 10 let )pro nás s upozorněním, že díky evropské unii skončila jen před 3 lety 0,5 promile tolerance alkoholu pro řidiče. Vzorky však na pozdější zážitek, dostáváme do připravených kelímků. 
Krajina pecka, jakési připomenutí a rozloučení se ze Skotskem a počátek loučení s holkama. V Perthu dochází k cestovatelově ráně do přípravy. Ubytování zde jako poslednímu společnému večeru dovolené, máme rovnou dvě. Jeden apartmán poblíž centra, kde si můžeme posedět, vyprat, uvařit, každý svou ložnici, obývák s kuchyní nebo echt 5ti hvězdičkový lordský hotýlek s postelemi s nebesy, lokaji a výhledem na město. Jak čert nechtěl obojí máme rezervované předem přes booking a jak je známo, zde úhrada propadá v plné výši.

A když máme zaplaceno za až přehnaný luxus, přece jej nenecháme propadnout. Na druhou stranu můžeme s klidným srdcem říci, že jsme hotýlkem doplnili kompletní mozaiku tradičního Skotského ubytování, byť za cenu několika nocí předchozích. Večer dáváme procházku přes řeku Tay do centra. Napálíme se lákavou nabídkou stylového podniku The Tavern s fish and chips, kde se v obřím pivním obalu nachází jedna sardinka. Naopak se bavíme nápisem na tabuli hlásající : odkladovna manželů, jeden drink do 15 minut zdarma, při vyzvednutí do půlnoci 20% sleva. Při procházení pustou promenádou, nás míjejí rovnou 2 policejní auta - jsme snad obávanými návštěvníky? Možná při check inu na hotýlku, v ošlehaných bagančatech z cest s nepromokavýma pytlema přes ramena, na recepci s krémově bílým vysokým kobercem, nás recepční nahlásil za podivná individua ? Na břehu řeky procházíme nasvíceným parkem. Svým zpracováním a navíc doplněným barvami světel je úchvatným bodem v rozlučkovém večeru plném nezvyklých zážitku.

13 DEN

Nenecháme se zviklat, snídani v hotelu řešíme v pokoji po svém. Slunko svítí, nádhera, vyrážíme lesní výpadovkou na dálnici zpět do Edinburgu. Za 30 km jak jinak, rozborka. Nepromoky nasadit, přece dnešním dnem nebude něco jinak. Rychlostní silnicí M90 přejíždíme v Edimburghu po mostu Forth road bridge do míst dříve nenavštívených.  Fotíme zároveň vedle stojící jeden z prvních a nejdéle stojící most,  nosící červenou barvu Forth bridge. Sjíždíme do původní zachované přístavní čtvrti Queensferry, dýchající geniem loci, kde chybí snad jen potkat námořníka a nevěstku. V 11 dopoledne zřejmě ještě vyspávají. Za to naše holky zde mají v dobovém penzionu The Hawes inn www.vintageinn.co.uk svou poslední noc, odkud jim z nedalekého letiště startuje v 6 ráno odvoz domů.

S napětím dřímajícím ve vzduchu, cvak,cvak - cvak,cvak, zaklapáváme zadní stupačky. Odhazujeme kapesníky a vyrážíme vstříc 3denní pánské jízdě! Vyrážíme po druhé možné cestě A68 než jsme přijeli směr Newcastl. Mno není zlato všechno co se třpytí. Zanedlouho při přepínání na rezervu zjišťujeme, že nejbližší benzínka na námi zvolené okresce, se nachází 49 km. Rychlost uplně neřešíme. Rumunsko to sice není, ale Rakousko také ne. Dlouhé rovinky, nahoru, dolů, skrz pár vesniček o 5ti domech, po převýšení 5 metrů 3x za sebou, dlouhá zatáčka pravá, levá se staženýma půlkama jsme u benzínky. Smějeme se, přijíždí taxikář v Zafiře. Potetovaný, klobouček jak Bruce Willis v filmu " Můj soused zabiják"  v téhle zapomenuté vesničce. Tentokrát vjíždíme do farmářských cest mezi pastviny ohraničené upravenými keři ve tvaru střech, místo zídek. Dumáme, jak místní jezdí s nějakým sekacím strojem nejspíš za traktorem a upravují kilometry dlouhá křoviska. Kocháme se obzory, rychlost max. 40km/h, asfalt neřešíme, krávy, ovce, bažanti, koně, pohoda, relax. Po chvíli zas širší silnice.

Motory zaburácí, jedem. Městečko Belford je svým kolem od povozu, uvázanou slámou, květinami v malých okénkách domečků s dřevěnými štíty jasným označením, lidové. Uprostřed, zde od našeho ( oranžového )rozdílně barevný modrý COOP, v něm lidé v holinkách, kostkované košile, lacláče. Stylovka z obrázků. Pár piv na večer, bez batohů je to zase jiná jízda. Lehčí, zároveň nám však nikdo nepomáhá se zatáčkama, na manévrování však lepší. Kemp Budlebay je plný sotva z půlky. I sem dorazil cyklista v šortkách s jednostanem. Pifka, ešus, stan, klídek. Irma, čundračka z recepce zmiňuje, že břehy severního moře jsou 10 minut pěšky. Na hodinkách 6:30pm, jasná výzva. Přicházíme k vyschlým břehům oceánu. S cedulí jednou, označující POZOR TEKUTÉ PÍSKY, druhou, přírodní ptačí rezervace. V dáli vidíme šplouchat vlnky oceánu. Jak to může být daleko? Když už jsme tady, co? Táhneme se podel břehu, míjíme labutě, kachny, racky, přicházíme k první duně. Říkáme si, že by zde mohl být již oceán.

Mno, za touhle není, ale co třeba za tou další. Nevím dnes, jak nám tohle bylo přáno, míjíme sem tam chatku s úchvatným výhledem, pláž už si zkracujeme, nehledíc upozornění tekutých písků, s viditelnými lidskými stopami, jak to jen jde. Další duna, za ní další, pořád ty vlnky šplouchají přece tak blízko. Začíná se smrákat, pršet. Po 2 hodinách chůze v písku, prochcaný v reflexním nepromoku, spatřujeme hrad! Slávaaa ! Kde je hrad, bývá i podhradí a tam jistě něco vymyslíme. Dříve než se k němu přiblížíme, objev ! 

Kámo, kámo pojď sem, rychle! Na tohle čekáme celou dobu! CO? CO? Foť to! Dělej ! Neboj ten nám již neuteče. Na pláži vedle 20-ti metrového korálu odhaleného odlivem, leží od lebky napůl rozežraný, chcíplej 1,5 metrový lachtan. S úsměvem nám vzniká další humorná historka do hospody. Jak se mělo stát, stalo se. Ve vesničce typu Jetřichovice, se zjevuje hotýlek. Náš budget dostává v posledních dnech za uši. Předním stojí nejlevnější auto Porsche Carrera S4, ale fakt tu nic jiného s dohledem na konec každé strany není. Vcházíme promáčený v botama od písku, dáváme pifka po 5ti librách, křídla z předkrmu za 10 liber a voláme taxi. Páč v 9:45 pm zpátky v dešti z původně 20ti minutové prochajdy, fakt nejdem. O pár desítek minut později, nás nakládá auto a veze za 10 liber zpět do stanu. Taxik je to tentokráte Mercedes Vito. Oni si zde vůbec nelámou hlavu s malými auty pro tuhle službu. Nevíme co v nich vše převážejí, ale 9 ti místná dodávka jako taxik, upravená bez prostřední lavice se stěnou za řidičem, je v těchto končinách standard. Většinou spíše Opel Vivaro, Ford Tourneo či Toyota Proace.

14 DEN

Slunce nás zvedá ze stanu. Vůbec ve Skotsku, jak nám potvrzují místní motorkáři a sami poznáváme, je nejlépe jezdit mezi 6-10 hod. ranní, ale také jak kdy. Co víme je, že malý deštík netřeba brát hned vážně, někdy jen zamrholí a po cestě hned zase uschneme. Dnes máme zas ten den, kdy víme v kolik máme být na trajektu. Jsme sotva 100km od přístavu. Co jsme nestihli na začátku při vylodění, na to máme čas před odjezdem. Když už jsme v Newcastlu, nabízí se navštívit fotbalový stadion. Na A1 začne pršet, zajíždíme na prvním sjezdu zajíždíme k bytovkám. Ej, tady bydlí Karlos Terminátor Vémola. Nebo je to tedy alespoň dost podobné místo, kde ukazoval plecháče v internetovém projektu "Ukaž Káru". Pokračujeme a dneska na dálnici vítr fučí o 106. Držíme naše plachetnice v náklonu ač jedeme rovně.

Při poryvu větru občas přejedeme i do vedlejšího pruhu, odkud se zas rychle, při pohledu do zrcátek okamžitě vracíme. Jako kamion se dvěma vleky už jsme zažili v Severní americe. Ale dvoupatrový kamion je pro změnu Britská specialita. V onom větru mu fakt nezávidíme ani metr. Do toho zácpa. Přeci jen jsme u většího města a to je hold standard všude. Nespěcháme, rozhlížeme se kudy by to šlo vzít s našima obloženinama. Na to přijíždí místní týpek s kočkou na cesťáku. Rovnou stříhá mezeru mezi pravým a prostředním pruhem. Nezůstáváme nic pozadu, využíváme jej jako beranidla a už jsme před zácpou. Tu tentokrát zavinil střet osobáku se svodidly a ještě ani nedorazili záchrané složky. Sjíždíme z dálnice na centrum, pravá levá, pár uliček a už kroužíme okolo. Vybíráme místo zezadu u kontejneru a doufáme, že je vyvezený. Stadion pro 80 tisíc lidí, stojí v kopci. Z předních dvou stran k centru, je 7 pater s kancelářema, ubytováním, prezentační prostory. Zezadu jsou vidět ochozy ze spodu a jednou škvírou dokonce vidíme i na trávník a protější tribuny. Stadion je umístěn v centru města.

Okolo další kanceláře, naproti přes náměstí čínská čtvrť, nákupní centrum. Po vzoru easyriders, se protahujeme uličkama, sledujeme holky. Ty jsou místní asi jako černoška v albínově rodině, ale tak to v dnešní době hold je. Přístav navigace nachází celkem hladce. Čas máme a tak hledáme, co jsme při výjezdu zanedbali. Zanedlouho již parkujeme u Tait´s Fish and chips. Ten se nachází na adrese : 16 Howdon Rd., North Shiels , NE29 6TH. Zvenku vypadá jako jeden z mnoha. Objednáváme, místo chips si dávám mé oblíbené onion rings. Ty jsem prvně ochutnal před 20ti lety v chromovaném přívěsu fast food Meal dinners v jižní Karolíně. Od té doby si je opakovaně objednávám kdekoli je nabídnou a pokaždé se zklamáním sobě vlastním. Zde v očekávání, jak vytáhne polotovar z mrazáku, byť místo všudepřítomných mastných hranolů velkých jak ukazováček, spíše volím menší zlo.

Na to paní říká, příprava bude ale trvat 10 minut! Jako čeho nechápavě kroutím očima, souhlasím a jdem ven. Po necelém uplynulém čase paní volá, že už. Nejprve šok první, ryba s kroužkama stojí 3,5 Libry ??? Když dosud jsme pod 8 liber nešli? Fajn to asi bude šmakuláda. Zaplatíme, jdeme ven a nevěřime svým očím a chuti vůbec. Bistro má tradici 112 let od roku 1910. Cibulové kroužky: šla paní očistit cibuli, nakrájet a obalit v těstíčku čerstvou. Ryba je ta nejlepší z 5 ti, co jsme dosud ochutnali. Doporučujeme neminout ! Před trajektem je ještě nákupní centrum, kdyby si snad někdo chtěl pořídit co si koupí doma. Proces nalodění stejný, trajekt známe, poučeni využíváme všeho známého, již vyzkoušeného a zde by se dalo říci, naš příběh končí.

15 DEN

Po výjezdu z trajektu, stojí na pa parkovišti již přichystaná moto assistance. Holanďanovi na GSu vytekl kardan, domu pokračuje vlakem. Klukům na cruiserech přivezli jen novou baterku a jedou dál. S úsměvem zpět na pevnině. V přístavu hned naproti nevěstinci se fotíme u HA clubu. Plánujeme navštívit jeden ze dvou možných, po cestě skanzenu u Zaandamu s větrnými mlýny, dřeváky, tulipány a výrobou sýrů. Ten se nachází za sjezdem po A8 na N515. Ale je pátek a po projetí kolony v zatáčce, zapomínáme uhnout na odstavné parkoviště. Na tom příštím, při pohledu na hrnoucí se davy lidí, si v duchu zavzpomínáme na poslední návštěvu a těšíme se na tu někdy příští. Palci pravé ruky mačkáme tlačítko start, vstříc více jak 800 kilometrům domů, kam i když bychom mohli dorazit již zítra, dáváme si ještě dvě noci v kempech. Znovu v Mohensee a Drážďanech. Závěrem. Tuhle kaši, doporučujem ;-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (9x):


TOPlist