Levou lajnou (občas pravou) na sever (a na jih)

Když vám zavolá někdo, koho jste dlouho měli za cestovatelský vzor, slintali nad jeho cestopisy a nabídne vám společný výlet, tak se prostě taková nabídka neodmítá. Takhle nějak se zrodil výlet do Anglie a Skotska veteránů na veteránech. Já mám kývačku z roku 1953, Martin panelku z roku 1956. My jsme sice o něco málo mladší, ale stejně opotřebovaní, takže se řadíme do stejné kategorie. Zásadní rozdíl mezi našimi stroji je ten, že moje kývačka, nalezená na půdě tátova kamaráda po 30 letech, vyžadovala kompletní renovaci, Martinova panelka je v původním stavu. Samozřejmě kromě motoru, který Martin kompletně dal do kupy, a protože ho to bavilo (a taky mu motor hrozně zvonil po ubrání plynu), tak si rozborku a sborku zopakoval ještě dva dny před odjezdem znovu. Zvonění sice nepřestalo, ale Martin to prohlásil za opravené a tak bylo všechno v pořádku.

V listopadu 2018 jsme dali dohromady termín, který jsme skloubili hlavně s mými pracovními povinnostmi, takže v červnu vyrazíme na dva týdny do UK (nikoliv Ukrajina, jak si myslelo pár lidí, kterým jsem psal). Kvůli tomu, že jsme měli jen dva týdny, jsme se domluvili, že pojedeme autem, motorky dáme na vozík a na motorkách pojedeme až v UK, ať maximálně využijeme čas na samotnou Anglii. Mám v Southamptonu nejlepší nejroztomilejší nejskromnější kamarády, u kterých si uděláme základnu, necháme tam auto s vozíkem a odtud vystartujeme.

Přípravy

Moje kývačka byla nalakována a nalinkována někdy v březnu, tak jsem mohl začít pomalu skládat. Vyměnil jsem původní zapalování za VAPE a překopal jsem původních 6V na 12V. Martin to měl jednodušší, udělal jen generálku motoru a taky vyměnil zapalování a jeho „original condition“ motorka byla ready. Zajímavější to bylo s PAVy, které ani jeden nemáme. Já koupil nenalakovanou repliku a dokončil ji. Přitom jsem dovnitř natáhl zásuvku na nabíjení čehokoliv, co bude potřeba. Martin našel starého PAVa u souseda na zahradě pod stromem zarostlého kopřivami, přemluvil souseda k prodeji a dal se do renovace. Podvozek byl ok, ale bouda byla prakticky rozpadlá, tak se rozhodl, že si ji vyrobí z laminátu novou. Má doma věci, co jsou k tomu potřeba, a hlavně ví, která páčka. Takže si vyrobil formy a potom novou boudu, kterou následně patinoval tak, aby ladila s jeho motorkou v původním stavu. Všechno dopadlo, jak mělo, motorky jsme stihli zajet, vychytat mouchy (ne úplně všechny) a byli jsme připravení na výlet.

31.5.2019

Den D. Trajekt máme na sobotu ráno, takže v pátek odpoledne po práci vyrážíme. Martin přijede ke mně po ose, naložíme motorku na vozík, PAV do auta a můžeme vyrazit. Počasí nám přálo, posuďte sami: Teplá fronta….
Hned od startu nás lidi zdraví a mávají na nás. Jsme pyšní na naše stroje a nadšeně odpovídáme. Nakonec ale přece jen pochopíme a jdeme zavázat kurtnu, která nám vlaje za vozíkem. Cestu si krátíme žvaněním o všem možném, ale jedno téma nám zůstane na celou dobu výletu.
Martin: Hele, jednou jsem se díval z domu (bydlí na Valachoch) na letadla na obloze a zároveň jsem se díval na flightradar, kde zrovna jsou. Jedno letadlo jsem sledoval tak dlouho, jak to šlo, byl západ slunce, tak jsem viděl jen odraz slunce od letadla, jen zlatou tečku, a hádej, kde jsem ho viděl naposledy.
Já: No já nevím, možná tak 100km
Martin: Podle flightradaru byl na západních hranicích ČR, tzn. asi 400km.
Já: Citoslovce smíchu, doprovázené prskáním na přední sklo, kličkováním auta z pruhu do pruhu, jaké jsem měl křeče od smíchu v rukou…
No, tohle téma nás doprovázelo celé dva týdny, kdykoliv Martin něco neviděl, nebo se jednalo o nějaký odhad, nebo se našla jiná souvislost, tak jsme hned měli o čem mluvit…

1.6.2019

Po cestě se nic zvláštního nestalo. Teda kromě toho, že jsme po cestě zjistili, že Calais je asi o 300km dál než jsem si myslel a naše tříhodinová rezerva je v čudu. Přesto jsme ráno na trajektu včas a po osmé hodině se vyloďujeme v Doveru. Čeká nás jen přejezd do Southamptonu k mým úžasným kamarádům Radanovi a Betty, kteří nám poskytnou azyl a parkoviště. Zvykáme si na levostranný provoz a v klidu přijíždíme do Southamptonu. Bětušce to neskutečně sluší, mládne nám, holka jedna, z roku na rok. Odpoledne přijíždí Radanův vypelichaný (takže budeme ladit) kamarád Simon na starém BSA, tak se s ním jedeme projet jen kolem Southamptonu. Tam poprvé zjišťuju, že mi motor moc netáhne ve vysokých otáčkách a dusí se. Do té chvíle jsem to nezjistil, protože jsem najel jen asi 600km na zajetí a do vysokých otáček jsem se vůbec nepodíval.
Radan má Citroen 2CV, úžasnou kachnu, která se jmenuje Šušán. Odpoledne jedeme na projížďku se Šušánem po SH a užíváme si naplno kouzlo tohoto francouzského předválečného výdobytku techniky, který se vyráběl neuvěřitelných 60 let. S Radanem se domlouváme, že si v úterý a středu vezme volno v práci, vezme Šušána a pojede první dva dny s námi. Na tohle jsem se těšil a doufal, že to Radanovi v práci klapne a bude moct jet s námi…

2.6.2019

Dopoledne jsem se snažil vyčistit vzduchový filtr, protože ve vyšších otáčkách se motor nějak dusí a nechce jet. Mám pocit, že je to po vyčištění lepší, tak jsme připraveni na cestu. Do úterka se chceme pomotat po jižní Anglii, takže se balíme do jednoho PAVa a jedeme směr první cíl, kterým je opuštěná vesnice Tyneham, kousek od jižního pobřeží Anglie. Martin bere PAVa, jeho panelka je silnější a navíc je on lehčí než já, tak aby byly síly aspoň na chvilku vyrovnány. Pochopitelně po pár desítkách km chytáme první déšť, jak jinak. Je to ale jen přeháňka, tak ji přečkáváme na benzince, kde vidíme nádherný stroj, který by se osvětlením mohl měřit s lecjakým kamionem. Zajímavá byla technika tankování majitele, nejdřív natankoval, a potom teprve odměřil olej a nalil ho do nádrže. Jaké míchání…

Tyneham je vesnice, kterou po několika staletích museli obyvatelé „dočasně“ opustit v roce 1943. Hezké místo, které určitě stojí za zastávku.

Po krátkém průzkumu jedeme na pobřeží podívat se na skalní útvar Durdle Door. Když přijedeme na parkoviště, je mlha a fouká studený vítr, tak jdeme hrdinně v bundách a s helmama na hlavě dolů po pěšině k moři. Cestou potkáváme lidi v kraťasech a tričkách, my klepeme kosu a oni, no prostě asi lepší oddíl. Celé pobřeží je krásné, čisté moře, brána, skály, pláž - nebýt mlhy, cca 15 stupňů a ledového větru, tak by to bylo krásné místo na dovolenou. Angličani to zjevně vidí jinak, protože i v tomto počasí jsou v moři dva lidi a vypadá to, že si to dokonce užívají. Po nějakém tom kochání a mnoha poznámkách na adresu těch šílenců šlapeme zpátky k motorkám. To je celkem do kopce, tak se u šlapání zahříváme a statečně sundáváme helmy, abychom aspoň trochu zapadli mezi ostatní.

Napínavá akce hledání noclehu má relativně rychlý konec, daří se nám najít otevřený vjezd na pole, které lemuje několikametrový pás trávy, tak si tam roztáhneme stany a jdeme na kutě. První noc pod stanem má svoje kouzlo, zelená je zelenější a pohoda pohodovější. Sakra, nemáme pivo ani panáka, kaňka na zelené trávě (modrá obloha nebyla).

3.6.2019

Dnes máme v plánu jen přejet zpátky do SH, ale po cestě máme tankové muzeum v Bovingtonu a nestavit se tam by byla fakt chyba. Je to největší muzeum hraček pro chlapy široko daleko. Já už tam byl, ale klidně to dám znova. Po cestě trénujeme jízdu vlevo, což nám teda upřímně moc nejde. Když se jede rovně, tak je to ok, ale jak je křižovatka a odbočujeme vpravo, automaticky se dáme do pravého pruhu a vlevo nás celkem často vrací až vyděšené pohledy protijedoucích řidičů. Naštěstí tady fakt jezdí všichni hrozně opatrně a empaticky, takže máme čas rychle se vrátit bez následků. Myslím ale, že několika řidičům jsme zamávali s jejich pověstným anglickým klidem. Nejhorší to má Martin, protože má navigaci a jede první, takže se mu posmívám, kolik dělá chyb. Rychle mě to přejde v momentu, kdy si vyměníme role vedoucího a já se dívám z očí do očí anglickému řidiči a jeho výrazu ve tváři – něco jako kombinaci – proč a wtf dohromady.

Bovington je super a doporučuju prohlídku všem, které aspoň trochu zajímají tanky, fakt to stojí za to. Z muzea jedeme přímý směr SH, abychom doladili stroje a připravili se na zítřejší ostrý start na sever.
Já dotahuju kolena výfuků, páč mi tudy teče nespálený olej, utěsňuju koncovku výfuku, páč mi tudy taky teče nespálený olej, posunuju jehlu na bohatší směs, protože motor ve vysokých otáčkách pořád není ve své kůži, a kuchám taky filtr, nechám tam jen jemnou drátěnou síťku. Připravuju PAVa a balím si do něj věci, sušíme stany atd. Martin to má jednodušší, jeho original condition stroj nepotřebuje nic. Vlastě kecám, jako vedoucí výpravy si Martin musí hlídat rychlost, takže si na tachometr dělá speciální značky limitů rychlostí, aby je nemusel pořád přepočítávat a pamatovat. Ovšem k čemu je tam dělal, když mu stejně ručička tachometru létá od nuly do stovky jak zběsilá za jakékoliv rychlosti, je mi záhadou. No a poslední značka na 80km/hod je podle mě opravdový optimismus.

Večer máme úžasnou večeři od Betty, něco na způsob pivního guláše zapečené s listovým těstem nahoře a malým překvapením pro nás. Já, zapřisáhlý odpůrce focení jídel a ještě hůř jejich zveřejňování, musím udělat výjimku. Na závěr otevíráme koňak a pomalu nabíráme cestovní horečku pondělní noci.

4.6.2019

Ráno při přípravě k odjezdu si Martin všímá, že na mém PAVovi jsou pérovací gumy vyhnuté do boku a lezou ven z uložení. Asi ta váha, co chudák veze, bude trochu moc. Rovnáme je jak to jde, oblečeme nepromoky za Radanova posmívání se (on je v tričku s krátkým rukávem) a můžeme vyrazit. Ještě jsme na si rozloučenou vyfasovali přezdívku žlutí medvídci a jedeme.
Radan se ujímá vedení, vymyslel nějakou trasu po luzích a hájích jižní Anglie, která vede naším směrem, takže nám odpadá jak navigace, tak starost o udržení se ve správné lajně. Po cestě míjíme nějaký kostelík, tak zastavujeme a jdeme se na něj podívat. V Anglii jsou kostely otevřené a kdokoliv se může jít podívat dovnitř. Celkem nemyslitelné v našich končinách. Shazujeme nepromoky, krásně se vyjasnilo a po prohlídce bychom rádi vyrazili na další cestu, kdyby ovšem Martinova panelka neodmítla poslušnost a nastartovala. Po několika marných pokusech s roztlačením jdeme hledat problém. Výborně se nám u toho spolupracuje, Martin hledá závadu, já se mu posmívám, pečlivě dokumentuju jeho pátrání a Radan si pochvaluje, jaký má super silný a spolehlivý stroj, což do té doby neměl šanci s ničím porovnat. Po kratším pátrání Martin odhaluje závadu, odešlo relé od VAPE. Má ho umístněné v hrnci za předním světlem (tohle si zapamatujte, ještě se k tomu vrátíme), tak ho jednoduše odpojíme a motorku bude chcípat přes brzdu se zařazenou rychlostí. A je to, jedeme dál, nic nás nezastaví.

Děláme si přestávku v městečku Bath, je to naše první a poslední město na cestě. Jsme spíš na samoty a zvláštní šutr někde na pláži je pro nás oba větší atrakce než turisty nadupaný kostel z 9. století. Je ale fakt, že Bath má svoje kouzlo a líbí se nám tam.
Chvilku po opuštění Bathu Martinovi upadává klakson, což má za následek další vlnu mého posměchu (však ono mě to brzo přejde) a dalšího posílení sebevědomí a důvěry Radana v jeho Šušána.
Dalším cílem je letiště, kde končí svou pouť dopravní letadla a kde je rozebírají na kousky. Je tam odstavené hned u cesty Jumbo a to je pro mě lákadlo jako hrom. Něco jako výloha s kabelkami Louis Vuitton pro ženské.

Po cestě mám celkem hororový zážitek, při jízdě z kopce kus před námi chce vyjet auto z vedlejší na hlavní silnici. V ČR by si normálně počkal, ale v Anglii prostě ti na hlavní zabrzdí, zastaví a pustí jej. Jenže nikdo z nich asi nezná Jawu, která nebrzdí, nýbrž jemně zpomaluje, navíc s novými brzdami, které si ještě nesedly, to skoro ani zpomalování není. Se štěstím se prořítím plnou rychlostí (cca 60km/h skutečných ale aspoň 130km/h pocitových) skulinou, co se mezi auty objevila, a s neskutečným štěstím, vyděšeným výrazem, modrými prsty a staženým zadkem projedu bez ztráty kytičky. Myslím, že ostatní účastníci si o tomhle povídají někde v pubu dodnes. Ufff, tohle bylo fakt o prsa vietnamské ženy.

Moje kývačka ztrácí výkon, chrchlá a vynechává, tak pro změnu zastavujeme kvůli mně. Při čekání na silnici stojí Martin u silničářů, kteří se zajímají o motorku, když si ujasní, že je to dvoutakt, tak Martinovi zahlásí – two stroke, too smoke.
Role se obracejí, já opravuju, Martin se posmívá, jen Radan má roli pořád stejnou, jeho hrdost na Šušána nezná mezí. Chci vyzkoušet úplně odstranit vzduchový filtr, dám ho pryč, posunu jehlu, filtr dám Radanovi do auta a jedeme testovat. Kývačka se probudila k životu, jede úžasně v celém spektru otáček, takže mám v plánu večer z filtru oddělat síťku, co tam je, a dát ho zpátky. Bohužel mi v tom zabrání moje senilita kombinovaná s Alzheimerem a filtr zapomenu u Radana v Šušánovi, takže celou cestu absolvuju bez něj. Ještě, že mají v UK takový čistý vzduch.
Tentokrát nepodceňujeme situaci a kupujeme v obchodu pivo na večer. Taky pokračuje nekonečný kolotoč rozhovorů s náhodnými kolemjdoucími, kteří poznají naše krásky a nostalgicky vzpomínají na časy, kdy je vlastnili nebo znali.
Zase trochu složitě a v nepromocích hledáme místo na spaní, což se nám nakonec zadaří, a potom už zase za slunečného počasí stavíme stany, ztrestáváme piva, v Šušánovi baštíme salát, co jsme dostali na cestu od Betty, a skvěle se bavíme.

5.6.2019

Ráno vstáváme v 6 hodin (dobrovolně). Balíme mokré stany a vyrážíme na cestu. Hned po startu Martin zjišťuje, že ztratil tyčinku z pantu na kastlíku, tak použije univerzální opravný prostředek- lepící pásku a kastlík je zase jako – no, original condition.
V nějakém ospalém malém městečku nás Radan zve na snídani, tak se vyhříváme na sluníčku a dáváme si netypickou anglickou snídani. Po snídani se loučíme s Radanem a Šušánem, on jede přes Brecon Beacons National Park domů na jih a my na sever. Bylo to s nima oběma moc fajn.

Při jízdě ve vyšších otáčkách slyším nějaký divný zvuk a celkem mě děsí představa, že se něco podělalo v motoru. Naštěstí je to jenom ulomený jeden držák předního blatníku, který při vibracích vydává hrozivé zvuky. Večer provedeme odbornou opravu.
Jedeme se podívat na Pontcysyllte Aqueduct. Je to akvadukt na kanále Llangollen Canal v severním Walesu zapsaný na seznam UNESCO. Akvadukt byl postavený na přelomu 18. a 19. století a jedná se o nejvyšší a nejdelší akvadukt ve Velké Británii. Procházíme se po něm a pozorujeme lodě, které se vracejí do přístavu. Jsou hodně dlouhé a prudké zatáčky musí vybírat na několikrát. Výhledy z akvaduktu do údolí jsou taky moc hezké.

Je čas hledat místo na spaní a měli bychom taky trochu usušit stany. Dnes je ale hledání celkem peklo. Obecně najít v Anglii volně přístupný pozemek na stanování je těžké. Pozemky jsou oplocené a brány zavřené, kroužíme po okolí jako supi nad mršinou, ale nedaří se a čas ubíhá. Nakonec najdeme posečenou louku, kde je otevřená brána. Ze zoufalství vjedeme dovnitř a čekáme, jestli na nás někdo vyběhne nebo ne. Po pár desítkách minut klidu stavíme stany, řešíme nejdřív moji motorku, když spadne v měkké trávě ze stojanu na zem, potom ulomenou vzpěru blatníku a nakonec Martinův pant v kastlíku. Pak už se jen kocháme výhledem a užíváme si slunce.
Najednou se v houští ozve chrastění a vynoří se starší pán s hrozivým výrazem ve tváři jasně říkajícím – hned vypadněte. Okamžitě startuju svou osvědčenou metodu a s otevřenou náručí a bezelstným výrazem ve tváři mu jdu naproti s prosbou, jestli tam můžeme přespat. Pán je ale neoblomný, jde prej jen zavřít tu bránu, kterou jsme sem vjeli, a máme vypadnout. Tak nasazuju těžší kalibr vyjednávacích metod, vytahuju minilahvičku s domácí ořechovkou a příběhem. Nejvíc ho ale odzbrojí, když mu ukážeme igelitku, kam dáváme všechen odpad a slibujeme mu, že tu po nás nezůstane žádný nepořádek. Nakonec je z toho úžasný dlouhý rozhovor, pán se jmenuje David, je mu 84 let a vypráví nám o tom, jak se tu kdysi dalo pít z potoka, jak chová koně a je to čím dál horší, další příběhy jeho života. Nakonec nám potvrzuje zásadní informaci, že je ve Walesu opravdu více ovcí než lidí.

6.6.2019

Slíbili jsme Davidovi, že vypadneme brzo ráno a tady se chceme vyhnout husté dopravě u Manchesteru, takže budíček máme 5.30. Je zima jak sviňa, ale krásně jasno. Sotva vyjedeme, tak Martin hlásí, že se mu nedobíjí telefon, který používá jako navigaci. Zjišťujeme, že baterka je úplně mrtvá a nedobíjí se. Zatím to řešíme připojením telefonu na powerbanku a jedeme dál, dnes směr Ribblehead Viaduct. Jedeme nádhernou kopcovitou krajinou. Byl jsem v Anglii několikrát, ale vždycky jen na jihu a vždycky jsem si myslel, že Anglie je jen rovná placka s pár vlnama na severu Skotska. Velký omyl, po přejetí Forest of Bowland zastavujeme na benzínce a jdeme hledat závadu na elektrice. Respektive Martin hledá, já se sluním, fotím ho, posmívám se a bavím se postupně se všemi, kteří se u nás zastavují, aby obdivovali naše krasavice (jednu trochu ošuntělou, teda pardon, original condition). Toto se mi ale vymstí, když se opírám o plastové ohraničení parkoviště, kde je pod plastem voda od deště a já rázem vypadám, jako by mi protekla plenka. Postupně zkoušíme všechny možné varianty řešení problému s dobíjením, ale vůbec to nedává logiku, nakonec se doptáme na benzínce na nejbližší servis, který je hned za rohem, a jedeme tam. V servisu nám dobrosrdečný mechanik změří dobíjení a problém je jasný, dobíjení dává jen 8V, takže asi odešlo VAPE, což by byl celkem průšvih. Je to celé ale nějaké divné, naštěstí Martina napadne změřit ještě dobíjení hned za regulátorem a bingo, tam je 14,9V. Systémem pokus omyl zjistíme, že problém je v jednom drátu, co vede od regulátoru k baterce. Na jednom konci je 14,9V a na druhém je 8V. Takže si vyptáme nový drát, natáhneme pro jistotu i novou kostru, všechno složíme, slavnostně nastartujeme a zjistíme, že nesvítí světlo a palubka. Do pr… Naštěstí je řešení jednoduché, když vám pár dnů před tímto problémem upadne klakson, tak od něj vezmete přívod elektriky, napojíte na to, co nefunguje, a oprava je hotová. Celkem nám tenhle příběh vzal asi 3 hodiny, ale díky jemu jsme přečkali jeden déšť bez nepromoků. Mechanikovi děkujeme, rezolutně odmítá jakékoliv peníze, tak dostane několik lahviček s ořechovkou a my můžeme pokračovat.

Ribblehead viadukt je největší a nejslavnější viadukt v celém údolí po železniční trati Carlisle. Viadukt má 24 oblouků, je 104 metrů vysoký a 440 metrů dlouhý. Postavený byl v letech 1870-1875. Výstavba Viaduktu trvala 5 let, a až v prosinci 1872 bylo rozhodnuto, zda bude mít 24 nebo 18 oblouků. Záleželo tehdy na počtu kameníků a celkově na pracovní síle, která byla k dispozici. V devadesátých letech byl zrekonstruovaný. Potkáváme spousty motorkářů na krásné silnici okolo a zase si užíváme jízdu.
Abychom dohnali zpoždění nabrané opravou dobíjení, najíždíme na dálnici a pekelným tempem 70-80km/hod (podle tachometru) upalujeme na sever.

Sjíždíme z dálnice směr Castlerigg Stone Circle. Podobně jako u Stonehenge na jihu země není původ a význam kruhu úplně jasný. Podle odhadů historiků je starý několik tisíc let. Castlerigg je volně přístupný, dá se celý obejít, na kameny si lze sáhnout a nejsou tam masy turistů… Když jsme tu ale my, je hrozná zima, takže opakujeme trapnou scénu z jižního pobřeží a jdeme ke kamenům v bundách a helmách, zatímco domorodci se promenují okolo v šortkách.

Pokračujeme dál na sever po dálnici, kývačka jede čím dál líp, občas atakujeme i tachometrových 90km/h (kolik to bylo ve skutečnosti, prozradím až na konec, aby to nekalilo radost z rychlosti), brzdy už začínají dostávat svému názvu, no prostě čistá radost.
Hledání místa na spaní je opět problém, nakonec to řešíme tak, že si otevřeme nezamčenou bránu na pozemku, kde je nepoužívaná silnice pod mostem, a tam ve skrytu postavíme stany na betonu.
Tady se seznamujeme s novým fenoménem severní Anglie a Skotska – Midges - mušky, prokletí Skotska. Kam se hrabou komáři. Jsou to malé kousavé svině, před kterými není obrany ani útěku. Jediné, co pomáhá je neustálý pohyb, takže vypadáme jako dva epileptici, kteří zabloudili na 10m čtverečních. V rekordním čase stavíme stany, Martin se obětuje, vaří polévku a potom už jen ze stanů vedeme čilou konverzaci na téma mušky a jsme veeelmi neslušní. Později se dovídáme, že na ně funguje repelent s názvem Soft skin, ale praktickou zkušenost nemáme. Já si teda příště beru moskytiéru. Jo, a je zima jak hrom.

7.6.2019

Ráno díky nezbedným, skotačivým a rozverným muškám (svině jedny kousavý) balíme stany v rekordním času a s rekordním počtem kroků během balení - kdo uteče, vyhraje (na chvilku). Máme nádherné počasí, a tak si užíváme cestu k Devil’s pulpit, úchvatné roklině s potokem na dně. Po zastavení zjišťuju, že ani můj klakson nevydržel sílu vibrací svalnatého motoru značky Jawa, a jak se houpal na drátech, tak vytvořil na mém blatníku krásný žíhaný vzor. Odteď si slibujeme, že pokud se cokoliv po cestě stane, tak si dáme znamení zatroubením.

Devil’s pulpit je hluboká rokle, kam se jde po něčem, co kdysi dávno mohly být schody, sestup je to možná tak 30m pod terén, ale stojí za to. Říčka dole je kouzelná, zbarvená do červena. Postupně propátráváme celou soutěsku a šplháme po kamenech, kam až to jde. Já v teniskách se snažím vybírat místa tak, abych neměl potopu v botách, Martin v trekových botách prostě jde jako tank dopředu.

V městečku Fort Willliam je soustava zdymadel s názvem Neptunovy schody, je to soustava osmi zdymadel na Kaledonském kanále, který spojuje západní a východní pobřeží Skotska. Zdymadla překonávají rozdíl hladin 28 metrů. Celý systém výrazně zjednodušil lodní dopravu v této oblasti, protože lodě už nemusely absolvovat dlouhou cestu kolem severního Skotska. Jedna plavební komora se naplní nebo vypustí během asi 5 minut, je to fakt rychlovka a je vážně skvělý zážitek pozorovat lodě, jak postupně stoupají nahoru nebo klesají dolů. Dáváme se do řeči s chlapíkem, který obsluhuje vrata. Pracuje u toho zdymadla už 46 let a prý je to the best job of the world.

Odsud jedeme omrknout most, přes který jezdil Harry Potter vlakem do Bradavic. Bohužel musím konstatovat, že to bylo první mírné zklamání z našich cílů. Mraky autobusů s turisty, lidí jako píp a vyhlídka na most je z druhé strany, než je ve filmu. Asi by se dalo dojít na místo, odkud by most byl vidět i z druhé strany, ale nějak se nám moc nechce to hledat. Zase na druhou stránku je tam krásný výhled na jezero na druhé straně, až na ty lidi teda.
Na parkovišti potkáváme holandský pár na kolech, chlapík měl kdysi JAWU Californian, takže si máme o čem povídat. Největší radost udělal Martinovi, když konečně někdo obdivoval jeho „original condition“ a nad mou leštěnkou ohrnoval nos. Konečně došel uznání a díky tomu vyrostl minimálně o 5 cm. Díky délce našeho rozhovoru a příjezdu dalších autobusů s turisty se stáváme hlavní atrakcí na parkovišti. Připravujeme se na odjezd, což je povel pro minimálně 30 Japonců a mnoho dalších turistů vzít do rukou kamery a natočit si ty dva exoty. Bohužel jsme jim zahráli spíš komedii. Mě chcípla motorka při rozjedu a nebyl jsem schopný vylovit neutrál v převodovce, až jsem musel sesednout z motorky a jemnější pravou nohou jsem ho konečně našel, nastartoval a dojel k čekajícímu Martinovi na brumlající panelce, která zrovna chcípla, protože si Martin zapomněl otevřít benzín, takže ji tam chuděru asi 10x nakopával, než chytla.

Začíná pršet, tak zase hupneme do nepromoků a přejedeme na ostrov Skye, kde najdeme celkem rychle místo na spaní, za mírného deště a našich věrných mušek bleskově stavíme stany, kašleme na vaření a jdeme na kutě.

8.6.2019

Ráno pochopitelně pochodovým krokem balíme mokré stany. S muškami opět prohráváme boj, ale vynalezli jsme aspoň mírnou ochranu před těmi potvorami.

Jedeme k šutrům, které někdo nazval Old Man of Storr, protože svým profilem připomínají starého muže. Ke vzniku tohoto čedičového skaliska se váže množství příběhů, v nichž vystupují nadpřirozené síly, často obři či víly. Jeden z nich říká, že skála je vlastně palec z nohy velkého obra, který je na tomto místě pohřben. Martin je pochodovací typ člověka, zatímco já klidně obkroužím 4x parkoviště před obchodem abych ušetřil 10 kroků. Takže on chce jít nahoru, mně se moc nechce, klidně bych na něj počkal dole, ale všudypřítomné mušky a hezká Holanďanka, co se zrovna vrátila z treku, slibující hezké výhledy po cestě, mě přimějí ke společnému výletu. Výšlap je celkem v pohodě, pocitové převýšení asi milion metrů (ve skutečnosti myslím 250), ale výhledy z vrcholu hory jsou opravdu krásné.
Po cestě dolů potkáváme pár z Moldávie, viděli dole motorky a celou dobu po cestě nahoru číhali, až nás uvidí. Žijí v UK už dlouho, ale samozřejmě znají JAWU, navíc Martin byl v Moldávii, takže je o čem povídat.

Kilt Rock View point, krásný barevný mořský útes ve tvaru kiltu, je 55 m vysoký a do moře z něj proudí vodopád Mealt. Tato oblast je obvykle poměrně větrná, což vytváří údajně strašidelné zvuky (my teda nic neslyšeli). Někdy je vítr prý tak silný, že voda sestupující z útesu nedopadne do moře, ale je rozptýlena do vzduchu. Kvůli četným úmrtím je okraj útesu oplocen, ale stejně se tam najde hromada lidí, lezoucí za plot. Na parkovišti je pouliční hudebník, stejně jako u našich památek, jen tady je v kiltu a hraje na dudy – možná tohle byly ty strašidelné zvuky.

Následuje zážitkových 150km v dešti a zimě, mám sice nepromokavé rukavice, které ale v praxi nejsou zdaleka tak nepromokavé, jak tvrdil prodejce. Mám ruce prokřehlé na kost a skoro ani nemůžu zmáčknout spojku, ještě že se dá řadit i bez ní. Navíc mi zase nějak začíná stávkovat motor, vynechává a netáhne. Dojíždíme do městečka Ulapool a já přemlouvám Martina na penzion. K mému překvapení Martin souhlasí a po delším hledání najdeme volný B&B. Večer věnuju tvorbě návleků na rukavice, ulovím dvě igelitky z Tesca a tvořím z nich dokonalé návleky, které mi vydrží celou cestu až domů. Vedlejší efekt je, že když je dám k sobě, tvoří skotskou vlajku, čímž si sem tam vysloužím uznání od skotských patriotů.

10.6.2019

Ráno, po skvělé skotské snídani a za slunečného počasí, vyrážíme dál na sever. U motorek zjišťujeme, že Martin má opět vybitou baterii, ale dobíjení funguje, tak to řešíme systémem, že 95% problémů se vyřeší samo. Tento fakt odmítá akceptovat moje kývačka  a pořád kucká a netáhne. A tak nám začíná nová kapitola, a to je čištění svíček. My jsme vždycky říkali, že na svíčce je šušeň, ale díky reakci Martina, lámajícího se v pase, nechápajíc o co jde, tenhle termín používat teda nebudu. Po očištění svíčky zase kývačka jede jako z praku. Navíc mi přestal fungovat interkom, takže už nemůžeme vést moudré rozhovory, kterými si krátíme cestu.

Old Man of Stoer, další starší pán, tentokrát na pobřeží. Skála, která je oddělená od pobřeží, fakt by mě zajímalo, jak tohle postupně vznikne a proč to nespadne. Zkoušíme jet podle navigace ze severu a tahle cesta patří mezi to nejkrásnější Skotsko, které jsme viděli. Vřesoviště, kopce, modré moře, ovce, prostě všechno, co ke Skotsku patří - a jako bonus modrá obloha. Ke staříkovi vede pěší trek asi 3km po pobřeží, a to opravdu stojí za to. Když jsme nadohled od skály, Martin tvrdí, že na ní vidí horolezce v červené bundě, což nám opět vrací do hry historku s letadlem, ale nutno dodat, že tentokrát měl pravdu. Na skálu se drápou horolezci a jeden má opravdu červenou bundu (snad mu začnu to letadlo věřit). Po cestě zpátky, hrdý sám na sebe, že jsem cestu zvládl suchou nohou, se snad na posledním vřesovišti bořím až po kotníky do vody, ale tenhle výšlap fakt stál za to. Dosáhli jsme nejsevernějšího bodu naší cesty a otáčíme na jih, jedeme kolem jezera Loch Ness, ale vítá nás tam temná obloha a déšť, tak otáčíme stroje a pokračujeme dál na jih naším směrem. Nocleh je opět problém, ale Martin najde cestu do lesa, kde se dají postavit stany, jen je potřeba trochu popotáhnout pár spadnutých stromů. Nocleh je klasika, déšť, mušky, neustále v pohybu a jako bonus železniční trať kousek od nás.

11.6.2019

Nechápu, jak je možné, že ty debilní mušky vstávají současně s námi, proč si trochu nepřispí? Takže klasika, další rychlostní rekord v balení stanů a vyrážíme na Old military road, vedoucí přes Cairngorms National Park.

Potřebujeme natankovat, a jak si to tak hrnu do nádrže, Martin vychází od pokladny se zajímavým výrazem v tváři. Všechno vysvětluje věta: Ty vole, já ztratil platební kartu a techničák od motorky. Uznávám, že můj smích byl asi za hranicí slušnosti a solidarity, ale nemohl jsem si pomoct. Kartu blokujeme a rád bych zdůraznil, že jsem to byl já, kdo odhalil Martinův pin do internetového bankovnictví, aby se tam vůbec dostal. Bez TP se snad obejdeme, zatím jsme policii ani neviděli, natož aby nás někdo stavěl…

Old military road je označovaná jako scenic road. Scenic asi opravdu je, bohužel déšť a nízká oblačnost nám tak nějak brání ty scenérie naplno vychutnat. Za to si opět můžeme užít další kapitolu série jak čistit svíčku snadno a rychle, tentokrát Martin. Cesta je to opravdu krásná, sice je zima a prší, ale i tak musím uznat, že je opravdu skvělá. Kopce, lesy, zatáčky, dobrý asfalt, fakt dobré, doporučuju. I přes hnusné počasí potkáváme spoustu motorkářů, kterým tohle počasí zjevně vůbec nevadí. Občas, když se počasí na chvilku umoudří, tak se trochu rozvášníme, a já až doma zjišťuju obroušené gumy na PAVovi. Sem se musím někdy vrátit, až bude hezky.

Příjíždíme k lodnímu výtahu Falkirk Wheel. Je to originální rotační lodní výtah, nacházející se nedaleko města Falkirk ve Skotsku. Propojuje průplavy Forth and Clyde Canal a Union Canal a překonává výškový rozdíl 24 m. Umožňuje vnitrozemské vodní spojení mezi městy Edinburgh a Glasgow. Jako na objednávku se po příjezdu vyjasní, tak se zase ze žlutých medvídků stávají lidi a jdeme se podívat na ten vynález. Pochopitelně v bundách a čepicích, protože sice svítí slunce, ale fouká ledový vítr a je tak max. 15 stupňů. Což teda ale vůbec nevadí dětem, vesele se koupajícím ve vodních atrakcích kolem výtahu. Nechápeme to, oni snad nemají nervy nebo pud sebezáchovy. Výtah zrovna mění lodě, takže máme možnost jej vidět v akci. Klobouk dolů, tady soudruzi z UK žádnou chybu neudělali. Jakmile jsou lodě tam, kde mají být, opět začíná pršet, takže další proměna ve žluté medvídky a jedem.
Postupně se vyjasňuje, a tentokrát nacházíme luxusní místo na spaní, posečenou louku, sušíme všechny věci a skoro bych zapomněl, Martin opět šudlal svíčku, kterou už rezignovaně vyměnil za novou.

12.6.2019

Ráno nás vítá silným větrem, tak se bavíme tím, že stany pouštíme jako draky při balení. Spadne pár kapek, já se vzdávám a jdu se přeměnit v medvídka, Martin hrdě vzdoruje a jede bez nepromoku. Sice neprší, takže se mi samozřejmě Martin posmívá, ale teplota taky nebyla žádná hitparáda, takže nějaký smysl to mělo.

Posměšky mu můžu oplatit, když suverénně přejede ceduli jak vrata se směrem ke Skotskému národnímu leteckému muzeu, kam máme namířeno. Čekám u cedule, až se vrátí. Trvá mu to celkem dlouho, protože všimnout si ve vibrujícím zrcátku, že někdo chybí, je celkem obtížné. Potom se trapně vymlouvá na navigaci, ale já vím svoje.
Největší lákadlo v muzeu je vystavený Concorde, to je hlavní důvod, proč tam především já chci, tohle letadlo je prostě něco fantastického. Nejvíc mě na něm fascinuje to, že zblízka vypadá všechno jako smontované někde v dílně na koleně, spíš hračka a ne stroj, který létal přes 2000km/h a za letu se jeho trup protáhl až o 30cm. Prostě neuvěřitelné, že tohle bylo schopné létat tímto způsobem.
V dalším hangáru mimo jiné objevujeme Aero S 100, licenčně vyráběný MIG 15 s českými výsostnými znaky. Ptáme se průvodce, co je to za erb na přídi, neví, tak hned gůglíme a zjišťujeme, že je to erb Ostravy. Vyprávíme průvodci historii mošnovského letiště. Prý tyhle informace přidají do popisku u letadla, tak jsem zvědavý, jestli to fakt udělají…
Na parkovišti máme další z desítek rozhovorů s nadšenými lidmi, kteří poznali naše stroje. Je neuvěřitelné, kolik lidí je tu zná.

Jedeme směr jih, fouká silný vítr, naštěstí do zad, takže máme pocit, že máme pod sedly nějaké splašené oře navíc. Cesta je nádherná, kopce, zatáčky, krajina, vítr v zádech, čištění svíček (oba), co si víc přát. Moje zrcátko se třese jak ratlík v mrazu, ale mám pocit, že vidím něco jiného než obvykle, tak ho chci narovnat, a v momentu, kdy k němu přiblížím ruku, sprostě a bez varování upadne. Pohotově ho chytnu a vypnu světlo, což je znamení pro Martina, aby zastavil, že mám nějaký problém. Martin si všimne poměrně rychle, tak zastaví, já za ním, otočím klíčkem, a motor si vesele přede dál. Tak tam sedím s tupým výrazem ve tváři, v jedné ruce zrcátko, v druhé klíček ze spínačky, motor si klidně brumlá a Martin má záchvat smíchu. Zrcátko dám do PAVa a po Martinových zkušenostech s relátkem od VAPE je nám jasné, kde je problém. Takže vezmu šroubovák, odmontuju světlo a zírám dovnitř jako tele na nová vrata, žádné relátko tam není. Ani být nemůže, když jsem ho namontoval pod nádrž. Pamatujete, jak ho odpojoval Martin? Prostě efekt tupého stáda ovcí, kam jde vůdce, jdou všichni, a já vůl prostě následoval příklad, místo použití mozku. No nic, složím vesele světlo a na druhý pokus jdu už na jistotu po relátku. Odpojím ho a budu chcípat motorku stejně jako Martin prakticky celou cestu.
Před námi na jihu prší a má pršet zítra celý den, tak se rozhodujeme, že zastavíme před hranicí deště a aspoň budeme stavět stany za sucha. Stavíme ve městě Corbridge, kde chceme koupit nějaký žvanec. Před obchodem se dáváme do řeči s nějakými domorodci a mimo jiné se ptáme, jestli neví o nějakém místu na stanování. Jeden se ochotně ujímá role vedoucího a vede nás přes město k parku, kde se prý může stanovat. Odměníme ho ořechovkou, kterou si hned dá, a po té vesele sedne do auta a odjede pryč. Nám se to místo moc nezdá, je hezké, ale máme strach, že nás někdo vyhodí, Martin ale objevuje kousek od nás plac, kde jsou stany, tak se tam jde zepta,t a hned máme luxusní místo vedle ragbyového hřiště. Zítra tu mají být pivní slavnosti, tak se tu už lidi sjíždějí. Kdyby nehlásili tak hnusné počasí na zítra, Martin nebyl sprostý abstinent a já neochutnal tři druhy piva ten večer v hospodě (byly hrozné všechny tři), tak by to mohla být krásná neplánovaná zastávka na naší cestě.

13.6.2019

Déšť, déšť, déšť. To je stručný popis dnešního dne. Prší už od rána. Máme v plánu jen přejezd co nejvíce na jih, takže je to celkem fuk. Jedeme po okreskách, ale cesta je to celkem náročná, mlha, déšť a absence stěračů je celkem na pytel.

Občas se mi stávalo, že mi po zařazení spadnula řadící páka dolů. Zatlačila se do startovací polohy a spadla dolů. Stačilo ji nohou pozvednou, ona vyskočila do řadící polohy a jel jsem vesele dál. Jenže za jednou zatáčkou spadla dolů a už se vůbec v řadící poloze nechtěla udržet. Pořád padala dolů a nešlo mi řadit. Zhasínám světlo, Martin si toho hned všimne a zastavujeme. Tohle je celkem průšvih, bez řazení se jezdí celkem blbě. Hledáme řešení, jak zajistit, aby řadička byla pořád v poloze řazení. Hlavně aby šlo řadit, startování vyřešíme roztlačením. Martin se projeví jako pravý Mc Gyver. Vymyslí, že mezi víko a řadičku nacpeme stahovací pásky, tím pádem se nebude řadička zatlačovat a já budu moct řadit. Nacpeme tam tři pásky, a když uklízíme vercajk, vedle nás najednou zastavuje kouzelný dědeček. Zastaví u nás auto, vystoupí sympatický stařík a ptá se, jestli máme nějaký problém. Popíšeme mu co a jak a on hned na nás: Hele, tady za rohem bydlí můj kamarád, on obchoduje s motorkami a má dílnu, já mu zavolám. Chlapík přijde hned a chopí se iniciativy, hned je mu jasný problém, sedá do auta, my ho následujeme a po pár stovkách metrů jsme u něj. Jsme v ráji, stodola plná motorek, veteránů, nářadí, dílů, prostě všeho, co by si člověk s porouchanou motorkou mohl přát. Najdeme vhodnou podložku, která pasuje mezi víko a páku, párkrát jí domluvíme pilníkem a bruskou, aby tam opravdu pasovala, složíme to a můžeme jet. Páka je trochu na těsno, takže se nevrací sama zpátky. Tím pádem vypíná spojku a musím ji tudíž vracet nohou, ale to je prkotina. Nemůžu sice startovat, nemůžu motor ani zdechnout, ale můžu řadit!
V těchto souvislostech najíždíme na dálnici a jedeme na jih po ní. Každé řazení, které ušetřím, je dobré a stejně je počasí opravdu pod psa, takže bychom si jízdu tak jako tak nijak neužili. Po cestě na dálnici Martin 2x opět čistí svíčku, až ztratí nervy a oddaluje od sebe elektrody na celkem velkou vzdálenost. Tím uzavírá skoro nekonečný příběh svíček. Od té doby je pokoj. Po celodenní jízdě v dešti se Martin nechává přemluvit na nocleh pod střechou. Nakonec sám rád musel uznat, že by to dnes pod stanem fakt stálo za prd. Má pršet celou nos a zítra taky. Najdeme si nocleh v Cambridge s nadějí, že nasajeme nějaké to moudro a musím uznat, že jsem dlouho neměl tak dobrý pocit z horké sprchy jako tam.

14.6.2019

Dnes máme v plánu letecké muzeum v Duxfordu. Rosničkáři se nespletli a ráno prší, takže nepromoky, asi 15km do Duxfordu a nepromoky dolů, cvičení dělá mistra.
Muzeum v Duxfordu by si neměl nechat ujít nikdo, koho jen trochu zajímá létání a historie, tohle je naprostý ráj. Dal by se tam strávit celý den. Fascinující je B 52, která je přes celý pavilon a okolo ní jsou naskládané prťavé bombardéry z 2SV a další letadla. Možnost projít se restaurátorskou dílnou, kde se letadla renovují, atd. atd. atd. Je toho fakt hodně. Já ale trochu prohlídku ženu, protože nás čeká ještě přejezd do Southamptonu.

Vyrážíme odpoledne po prohlédnutí muzea a sotva vyjedeme, Martin zastavuje. Nechápu, proč se na mě tak tázavě dívá. Co se děje? Nesvítíš, tak zastavuju - co potřebuješ? Ale já svítím. A tak odhalujeme spálenou žárovku. Takže zapnu dálkové, že bych někoho oslnil, z toho opravdu strach nemám. Po dalších pár km Martin zastavuje. Nechápu, proč se na mě tak tázavě dívá. Co se děje? Nesvítíš, tak zastavuju - co potřebuješ? Ale já svítím. A tak odhalujeme spálené vlákno žárovky i na dálkovém světle. Rozumně si domlouváme nové znamení klaksonem (ha ha) a vyrážíme směr Southampton.
U Londýna absolvujeme vyhlídkovou trasu naordinovanou navigací, kdy děláme takové okruhy, že vůbec netušíme, kde jsme a po cca 10km kroužení se vracíme do bodu kde jsme začali. Potom někde mezi Londýnem a Southamptonem mi upadává ručička na tachometru, což považuju za znamení, že toho má kývačka už opravdu dost a jsem rád, že to máme už jen asi 100km do cíle. Navíc mi Martin oznamuje výsledek měření naší rychlosti navigací. Ta tvrdí, že naše 90km/h na tachometru je reálných 75km/hod, což je teda celkem zklamání a rozhodl jsem se, že satelity měly zrovna nějaký problém a prostě to tak není.
Tiše si v hlavě přehrávám zážitky z cesty, kilometry ubíhají, kapky deště bubnují do helmy a najednou se ozve dunivý rachot jako prase, skoro jsem si cvrkl leknutím, to mi snad musel uletět výfuk nebo nevím co. Naštěstí ten hrozný rachot přestává a já pozoruju vrtulník v minimální výšce mizící v dálce…
U Southamptonu netrefujeme odbočku, tak si dáváme ještě závěrečný asi 10km okruh navíc a nakonec šťastně trefujeme na naši základnu, k Radanovi a Betty. Doma je jen Betty, Radan je v práci a děti ve škole, ale Betty nám připraví úžasné přivítání, oblečená v kroji nás vítá ošatkou s chlebem a solí.

15.6.2019

Do Southamptonu jsme dorazili s plánovanou jednodenní rezervou, takže další den využíváme na vysušení, odbahnění, sbalení věcí atd. Kromě toho se podíváme už autem po okolí Southamptonu, zamíříme do blízkého Portsmouth, kde zajdeme do muzea ponorek s prohlídkou ponorky z dob studené války, kde průvodce dělají bývalí námořníci, kteří na těchto ponorkách sloužili. Potom vyjedeme nahoru na Spinnaker Tower, mrkneme na loď HMS Victory, do muzea explozí a spoustu dalších věcí. Celý areál Royal Navy Muzea je obrovský a projít úplně všechno je na celý den. V přístavu zrovna taky kotví letadlová loď, na kterou je krásný výhled ze Spinnaker Tower.
Večer vypijeme chudákovi Radanovi prakticky všechen alkohol, co doma má, a jsme připraveni na cestu domů.

Dovětky po té…

Najeli jsme přes 3500 km na strojích z 50. let za necelé dva týdny. Prakticky všechno, co se nám pokazilo, byly nové věci a ne ty původní. Až tedy na nejvážnější problém s mou řadící pákou. Jinak nám prakticky vždycky odpadlo něco, co jsme vlastně ani nepotřebovali, nebo se to dalo nějak opravit.
Já doma kývačku prakticky celou rozebral, nechal nalakovat poškozené části, upravil pérování na PAVu, všechno vyčistil, jak jen to šlo, a při každém utahování šroubu jsem jí sliboval, že už jí nikdy nic takového neudělám. Projížďka okolo Pálavy za slunného počasí, to budou naše výlety…
Martin s klidem sobě vlastním jezdí na své panelce „original condition“ tak, jak na ní přijel, a jeho největší poznatek z cesty se mnou byl prý ten, že se dá absolvovat takováto cesta a u toho si občas i vyměnit ponožky.

Asi za týden si s Martinem voláme a mimo jiné mi oznamuje, že mu přišel dopis z Anglie. Pochopil jsem to tak, že mu přišla pokuta za rychlost a začnu nadávat jako špaček. Ten hajzlík mě v tom nechá několik minut vymáchat a potom mi v klidu oznámí, že mu přišel poštou domů techničák a platební karta. Ztratil je na benzince kousek od Old Man of Stoer, která byla v nedělním automatickém režimu bez obsluhy. Takže ji tam musel najít někdo, kdo tam tankoval po nás, někde ji nechat, a potom ji z benzínky poslali do ČR. To je, co?

Kauza letadlo. Na přímou žádost Martina doplňuji potvrzení Radana, který je vědec v oboru optiky, laserů a dalších věcí, kterým vůbec nerozumím, že je možné vidět letadlo na 400km. Situace proběhla asi takto. Při popíjení koňaku jsme rozebírali danou situaci, Radan podřimoval a nevěnoval nám pozornost a když jsme ho probudili s otázkou – je to možné? Automaticky odpověděl – ano, to je možné… Stejně jako je možné vzít si papouška na lov zmijí.

Na úplný závěr bych jako vždy rád poděkoval Betty za vyhledání a opravu chyb a nesmyslů, co jsem vyplodil v textu. Tentokrát (jak jste jistě poznali) navíc propašovala do textu pár sebehodnotících slov, které jsem tam z úcty, vděčnosti (a strachu) nechal.

P.S. - v galerii je víc fotek (pro ty, co mi minule psali zprávy že fotek bylo v cestopisu málo :))

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE