Uzbekistán, země hedvábné stezky

Díky problémům s jednou z motorek (650GS) nám už na návštěvu Uzbekistánu nezbývá moc času. Ale to není jediný problém, který nám zdejší pobyt bude „zpříjemňovat“. Zůstat tu bez víza by se nám nemuselo vyplatit a skončit v Uzbeckém vězení by asi nebyl žádný med. Vízum se sice prodloužit dá, ale jen v Taškentu a jen za předpokladu, že stávající vízum je pořád platné.
Další takovou oblíbenou libůstkou je, že minimálně každé tři dny se musíte někde registrovat. To v praxi znamená, že se musíte ubytovat v hotelu. Dnes už to sice není tak časté, ale dříve Vás nezaregistroval každý hotel a Vy jste tak museli hledat důkladněji. No a pokud tyto tři dny překročíte, ve většině případů Vás už nikde neubytují. Na západě země Vám to možná projde bez povšimnutí, ale v Taškentu s tím nepočítejte. Tím se uzavře bludný kruh a vy budete mít v lepším případě jen hodně vysvětlování na hranicích.

Ano, tohle se stalo i nám. Jedním z hlavních cílů totiž bylo vidět zbytky Aralského moře a pokud možno se v něm i vykoupat. To ale zabralo více času, než jsme čekali a to z několika důvodů. V Uzbekistánu není benzín. To je prostý fakt. Devět z deseti benzínek ho prostě nemají. Místní tohle moc neřeší, protože se tu hodně jezdí na plyn. Pro motorizovaného cizince to ale může být dost problém. Zvlášť, když potřebujete přejet skoro dva tisíce kilometrů dlouhý pouštní stát. To platí obzvlášť pro západ země - Karakalpastán. Na řadu tak přichází černý trh. Ale i zde, jsme kolikrát neuspěli.

Klasická Uzbecká hranice

Od kamaráda Roca, který jede pár dnů před námi, máme informaci o tom, co se všechno na Uzbecké hranici kontroluje. Jeho zpráva je dost emotivní a my se podle jejího obsahu ani nedivíme. Ve zkratce se dá zpráva interpretovat asi takto: Schovejte veškerou elektroniku a harddisky, jinak si Vás tam nechají několik hodin jako mě.
Přes tento hraniční přechod už jsem v minulosti jednou přecházel a i tenkrát to bylo nadlouho. Celníci se nerozpakují vzít si Váš telefon a kompletně si ho prohledat. Hraje u toho Vaše hudba a celník se ptá, jestli na fotce je Vaše žena. Vy pak jen bezmocně koukáte. Schováváme tedy všechno, kam se dá a že je to na motorce docela problém.
Na hranicích fronta v několika řadách. Místní jsou zřejmě zvyklí, a tak jen posedávají. Ve stínu máme kolem 40°C. My se snažíme procpat dopředu, jak to jen jde, ale auta jsou hodně natěsno. Zhruba uprostřed to dál nejde. Řidiči by nám i rádi uhnuli, ale nemají kam. Vše je namačkáno na sebe. Po pár desítkách minut čekání to vzdávám a jdu k bráně. Překvapivě se mi dostane odpovědi, ať jedeme dopředu, když jsme turisti. Tohle ve střední Asii kupodivu funguje na každé hranici. No jo, ale jak teď zpět? Snažíme se těžké motorky vytlačit úzkou uličkou plné výmolů mezi všemi těmi auty. V tom nám ale, pro nás zcela nepochopitelně, začnou místní pomáhat a ukazovat, kudy můžeme kamiony objet. Jak by tohle asi dopadlo u nás?

OK, jsme na hranici a celý kolotoč může začít. Klasická procedura vyplňování papírků je za pár desítek minut za námi a hurá na prohlídku motorek. Elektroniku sice nenašli, ale zato jim udělala radost lékárnička. To se mohli kluci konečně přehrabovat a hledat důvod proč nás nepustit dál. Na další cesty ji asi zredukujeme. Mirka neopatrně vypustila informaci, že Paralen je prášek na hlavu a na problém je zaděláno. Do země se prostě nic takového vozit nesmí, to dá rozum! Naštěstí to zachraňuje scénka, kdy na mě Mirka křičí a já si jakože beru Paralen. Všichni se baví a tohle nám naštěstí prochází. Pomyslnou korunu tomu ale nasazuje mladý celník, který se ptá na antikoncepci a jak se to vlastně používá. Prý jestli po souloži? Na to už jen kýveme hlavou.
Na hranici jsme dorazili po obědě a nyní už slunce zapadá. Při tomhle stavu silnice a přicházející tmě, do prvního města Jasliq, nemáme šanci bezpečně dojet. Spát budeme někde v poušti.

Aralské moře, uvidíme ho?

O Aralském moři a jeho zániku toho bylo napsáno již mnoho. Hodně jsem se mu věnoval i v mém předchozím cestopisu zde na motorkářích „Silk RoadTrip 2014“. Minule jsem ho neviděl a teď to hodlám napravit. Na jediném místě, na které sázím, že zde bude benzín, není ani litr. Takže hurá do pouště a doufat, že ve vesničce uprostřed ničeho vzdálené asi 50 kilometrů bude dostatek benzínu k návratu.

Na gůglmaps Komsomolsk na Ustyurte snad ani není. V mapě ji máme, ale pro jistotu do ní nevede žádná cesta. Sledovat elektrické vedení je ale jistota, která nás dovede až do cíle. Po příjezdu jsou místní obyvatelé víc překvapení, než my. Sem asi moc turistů nejezdí. Vesnička je to ale pěkná. I s tím málem co tu mají, se snaží, aby to nějak vypadalo. Benzín se nám sice sehnat podaří, ale je ho tak akorát na cestu zpět do prvního většího města a za dvojnásobnou cenu. S tím se asi dále k moři nedostaneme. Všude okolo je navíc jen písek a Mirka se moc necítí v něm jezdit. Ani se jí nedivím, taky to nemám rád. K moři se tak necháme zavézt autem. Stojí to o trochu víc než jet po ose, ale zas ne o moc a bude to rychlejší.

Řidič jménem Toli si pouští ruskou obdobu Kabátů a žene nákladní UAZ až nemilosrdnou rychlostí směrem ke zbytkům vody. Prý se s rodinou jezdí koupat ještě o kousek dál. Ukazuje nám na telefonu fotku krásné oblázkové pláže. Ta je ale skoro 170 kilometrů daleko. My jedeme jen 65km od vesnice.

Je to tady! Z bývalých útesů koukáme na blankytně modrou vodu. Na to, co zbylo z moře. Trochu obrazně řečeno, na zbytek vody velikosti kaluže, která zbyla z rybníku.
Spouštíme se dolů a po překonání pár set metrů písku stojíme u vody. Až po tom, co do ní skočím, a sůl mě nadnáší na hladině, mi to dochází. Je to jako scéna z postapokalyptického filmu. Na pláži dlouhé několik desítek kilometrů jsme jen my. Informace od Toliho, že veškeré peníze ze světa, na záchranu jezera se „prožrali“ v Taškentu, tuto chvíli jen umocňuje. Už se prý jen čeká, až voda ustoupí a bude se zde těžit plyn. Peníze prostě hýbou světem.

Po zdařeném výletu jsme u Toliho doma pohoštěni masem a vodkou. Potom vodkou, vodkou a vodkou. Další den jen tiše trpíme při sledování ruské televize. Z krátkého výletu se tak stal dvoudenní pobyt.

To pravé hedvábné

Město Chiva a náš hlavní cíl - vnitřní opevněné město Ičan Kala. Za vysokými hradbami jako by se zastavil čas. Všechno je téměř původní, mešity, medresy a domy. Ano, stále zde žijí lidé, není to jen mrtvé město přetvořené na muzeum. Je to sice hlavní turistická atrakce, ale stále se tu dá najít klidný kout, kam davy turistů nechodí a můžete tak nasát atmosféru starobylého města.

Majitel hostelu, kde se ubytováváme, nás upozorňuje na taneční festival. Začíná zítra a díky němu se sjedou tanečníci z celé země. Paleta tanců a tanečníků je opravdu pestrá a spolu s nimi vystupují i populární zpěváci. Je tu plno. Jakmile nás ale zahlédnou u vstupu, jsou nám nabídnuty židle k sezení. Cizinců je tu docela dost. Musíme uznat, že zábava je to velkolepá. Podle počtu televizních kamer, je to opravdu velká událost. Bohužel díky turistům není dost míst i pro místní, což pochopíme až vidíme bezvýsledně mávat za branou pár lidí se vstupenkami… raději tedy odcházíme dříve a přenecháváme jim naše místa.

Víza fuč, co teď?

Jak jsme již zmínili na začátku, díky všem možným průtahům a problémům, jsme sem dojeli hodně pozdě. Hlavní cíl, vidět Aralské moře už máme naštěstí úspěšně za sebou. Nyní ale ta horší část. Jak se dostat téměř bez benzínu přes celý Uzbekistán? Nebudu Vás napínat, šlo to a zvládli jsme to. Byla to ale honička, ze které se stala naše denní rutina. Ta se skládala z jízdy, shánění benzínu po lidech, jízdy, trochy jídla a zase jízdy a jízdy.

Z Chivy jsme jeli trasou po velkých městech, jako je Buchara a Taškent. Samarkand už jsem si nechal ujít podruhé a v Buchaře mě přepadly střevní problémy, takže jsme se jen prošli po okolí guesthousu.

Původně jsme si chtěli víza v Taškentu prodloužit, nakonec ale padlo rozhodnutí, že raději odjedeme ze země dříve a tím alespoň trochu vyrovnáme časové zpoždění, které jsme nabrali.

Naší poslední zastávkou bylo rušné hlavní město. Zde jsme se opět potkali s Rocem. Musíme si totiž domluvit společný výlet po Tádžikistánu. Pojedeme ve čtyřech a to už se docela vyplatí půjčit si auto. Naše zadky už si potřebují odpočinout a navíc chceme zkusit něco nového. Otestujeme také před Jižní Amerikou, jak naše těla snáší vysoké nadmořské výšky, a projedeme si cestu, na kterou bychom si s našimi motorkami netroufli – Údolí Bartang.

Dovolte, abychom se s Vámi ještě před cenovou statistikou podělili o aktuální novinky. Přemýšleli jsme, jak nabídnout něco trvalého. Něco, co je skutečné a není to pouze v online světě. Po večerech tedy vznikl Kalendář pro rok 2017! Je doslova přecpaný fotkami z našeho putování Evropou a Asií a jeho koupí nám přiteče pár litrů benzínu do našich strojů. Kalendář ale není jedinou novinkou. Zajímá vás víc? Jste zvědaví a zvídaví? Stačí kliknout na eshop.jedemkolem.cz a uvidíte.

Cenová statistika:

• směnný kurz - oficiální je 1$=3.000 sumů, na černém trhu 1$=6.000 sumů
• benzin 3.000-6.000 podle dostupnosti
• voda 1,5L 1.500 - 2.000 vždy vychlazená
• kvas 1L 3.000
• nanuk 1.000
• vařená kukuřice 2.500
• snickers 6.000
• oběd 30.000 pro 2 osoby
• ubytování na vesnici 60.000 pro 2 osoby
• ubytování Chiva 25$ za pokoj pro 2
• ubytování Buchara 23$ za pokoj pro 2
• hostel Taškent 18$ pro 2 osoby

Ideální měnou s sebou jsou dolary. Malé bankovky Vám jsou většinou k ničemu. Místní preferují hodnotu alespoň 50$.

Informace o redaktorovi

Vojtěch Lavický - (Odebírat články autora)