Zakarpatská Ukrajina 2012

Po dovolené v Chorvatsku jsem si řekl, že musím jet ještě někam. A cíl byl jasný. Ukrajina.
Nejprve sehnat někoho kdo pojede se mnou. Takže týdny strávené na motorkářích, koukání po fórech a psaní inzerátu jsme se našli. Petr a David z Karviné se ozvali, že by jeli se mnou. Takže jsme byli tři chlapi na třech motorkách. Já na Yamaha TDM 850, Petr na Kawasaki KLE 500 a David rovněž na KLE 500.
Nejdřív bylo nutnost se setkat a zjistit co naše motorky, respektive my, zvládneme. Asi 14 dní před odjezdem jsem tedy dorazil do Karviné a zajeli jsme na enduro trať zkusit co dokážeme. Všechno bylo v pohodě. Terén jsme zvládali, až na můj lehký karambol, který odnesl pravý blink. Tak byl důvod koupit nové.

Je 3. září ráno. Vše je nabaleno, vše je nachystáno. Vyjíždím tedy za klukama do Karviné, kde máme sraz v 9:00 u Tesca. Kupujeme poslední věci jako je svačina a v mém případě i pivo na úplatky pro policajty. V 9:15 sedáme na motorky a vyrážíme směrem na Bilasko Biala. Po hodince jízdy zastavujeme na benzínce a tankujeme. Před náma je zákaz vjezdu a šílená objížďka. Ptáme se proto paní na pumpě a ta nám říká, že máme jet do zákazu, že tam jezdí každý. Chvíli váháme ale David sebral odvahu a jel jako první. Opravdu tam jezdili všichni a když kolem nás projelo policejní auto a nic se nestalo, tak jsme byli klidní. Jedeme ještě půl hodiny a dáváme si první pauzu u cesty. Něco málo sníme napijeme se a jedeme dál. Před náma se objevil semafor a na něm červená tak zastavujeme. Při rozjezdu nás čeká první maličký problém a to když Petr nemůže nastartovat motorku při rozjezdu. Takže zapínáme výstražné světla a jdeme rozebírat motorku. Nejhorší asi bylo posundávat bagáže a pak to šlo rychle. Zjistit co se stalo a opravit. Naštěstí jenom uvolněný kontakt na baterce. Cesta Polskem byla opravdu na pohodu. Slušné cesty i provoz a tak nám nic nebránilo v tom najet dnes co nejvíc kilometru. Objížděli jsme Vysoké tatry ze severní strany a kopírovali slovenskou hranici. Těsně před hranicemi u města Vyšný Komárník na jihovýchodní straně Polska jsme tankovali, jelikož poláci mají levnější benzín než na Slovensku. Já pro jistotu si kupuju 1 litr oleje, jelikož moje TDMko si trochu přicucne. Dávám za litr oleje okolo 150 Kč a říkám si, že je nějaký moc levný. Zaplatím, jdu k motorce  a čeho si nevšimnu? Není to olej do čtyř taktu ale do dvou taktu. Je mi líto to tam nechat, když mi na benzínce odmítli vrátit peníze a nic jiného neměli, tak se olej vozil celou dobu se mnou. Hned za hranicí začaly cestu lemovat tanky, děla a obrněné vozy.Blížíme se k údolí smrti, kde byla svedena bitva mezi Poláky a Slováky. Zastavujeme se v přírodním muzeu Údolí smrti,. Po loukách jsou rozeseté tanky a děla. Dáme si první malinkou enduro vložku a jedeme k tanku. Uděláme pár fotek. U památníku nasedáme do sedel a přijde první kolize. Davidovi ujela na štěrku noha a se svojí KLE padá k zemi.Nic se nestalo ani jemu ani motorce a tak můžeme jet. Chceme dojet kousek před hranici s Ukrajinou a někde přenocovat. Koukli jsme na mapu a máme vybráno. Na přenocování jsme si vybrali přehradu Velká Damaše. Dojíždíme tam těsně před stmíváním, ale místo toho abychom našli místo a postavili stany jdeme do hospody. Už bylo po sezóně, takže nikde nikdo. Kluci si dali pár piv a dobili baterky do interkomu. Já si dal fantu a sebral jsem Petra a šli jsme stavět stany. Ale bylo pozdě, už byla tma. Takže baterky do ruky a stavíme. Byl to docela zážitek. Necelých 15 minut po nás dorazil David pomoct. Můj stan už stál, ale kluci zápasili s tím svým, tak jsem přiložil ruku k dílu a bylo hotovo. Otevřeli jsme jídlo z domova nějaké to pití a sedli si na břeh jezera. Pokecali jsme a šli spát. Je za náma první den a my máme ujeto 450 Km.

 Ráno vstaneme a čeká nás krásný pohled na východ slunce z po za jezera. Hned na to ale už né tak hezký pohled na Davidovu motorku která ležela na zemi. Urval se s ním kus asfaltu a spadla. Ale jak se ukázalo KLE bylo nerozbitné. Opět se jí nic nestalo. Sbalíme stany a jedeme směr Humenné a zastavujeme v Tescu. Koupíme si snídani a jelikož jsem byl nervózní z toho, že nemám sebou olej navíc, tak po radě místních jedeme do mototechny. Nádhera litr kvalitního oleje stál okolo 100 Kč. Nadšený a spokojený s klidem na duši odjíždíme na hranici s Ukrajinou. Přejíždíme na přejezdu Ubla, což všem doporučuji. Po to co jsem slyšel o Užgorodu bylo tohle jako procházka sadem. Sice odbavení a zkontrolování 3 lidí a 3 motorek trvalo cca 45 minut a stálo mě to jedno pivo, ale i tak to byla malá cena za překročení hranice. Celníci na ukrajinské straně byli docela vlezlí a doslova si říkali o úplatek, ale víc než jedno pivo nedostali. Nikdo z nás na Ukrajině ještě nebyl, tak hned po překročení hranice jsme jen koukali nejen na ceny benzínu, jídla a pití, ale na úplně všechno. Taky kvalitu cesty. Ale pro to jsme tu jeli. Cesty byly čím dál horší a nám se to líbilo. V prvním městečku Veliky Bereznyi zastavuje abychom mohli vyměnit peníze. Posouváme si hodinku o hodinu dopředu a musíme si počkat až otevřou směnárnu. Sedneme si na schody rozpadlého domu a vytáhneme jídlo nabalené z domova. Máme krásný výhled na panelák s desítkami satelitu, což vyvrací vše o té Ukrajině, která má být několik let za námi. Ale žádný omyl to nebyl, hned jsme zpátky v realitě, když vidíme auta co jezdí kolem, lidi jezdící na oslech a koukající po nás jako po nějakých atrakcích. Peníze vyměněny a jdeme do prvního obchodu pro pití. Nádhera Evropské výrobky za směšné ceny. Už teď milujeme Ukrajinu.

Nakoupeno a sedáme do sedel s cílem prostě jenom jet. Užíváme si těch rozpadlých cest a kocháme se krásnou krajinou. Ale když se musíte vyhýbat asi miliónům děr na cestě tak toho kochání zase tak moc není. Netrvalo dlouho a začali jsme bloudit, jelikož klukům nějak blbly zásuvky na 12 V, tak mi dali navigaci, která nám ale nebyla moc platná. Spoustu cest neznala, ukazovala špatné kilometry, ale navigaci jsme měli. Takže zastavujeme taháme mapu a v tom k nám přijdou dva kluci ve věku asi cca 10 – 12 let. Na mapě nám ukazují kudy máme jet. Nic po nás nechtěli ani nijak neotravovali. Podali nám ruku a odešli. Takže se kousíček vracíme a sjíždíme ze silnice 1. třídy na 2. třídu. No hned po sjezdu nám cestu zkříží krávy. Vyhýbáme se kravincům a už nejedeme po cestě, ale jen po hrubém štěrku. Jedeme překrásnou krajinou a pořád stoupáme, terén je docela náročný, přesně na tohle jsme se těšili, takže jedeme pořád ve stupačkách, až vystoupáme do cca 1000m.n.m. Mimochodem jedeme po cestě kde jsme za celou dobu nepotkali ani živáčka, poslední auto tady projelo naposledy před 100 lety, kdy tady byla ještě slušná cesta. Cestou míjíme prorezlé značky a vjíždíme do vesničky. Tak už jsme opravdu jak kolotočáři, když zastavíme abych si zkontroloval olej, tak ve mžiku jsou u nás davy lidí a chtějí si povídat, koukat a pomáhat. Rychle nasedáme a pryč od nich. Projedeme vesnicí kde cesta připomíná koryto řeky. Z ničeho nic vjíždíme na čtyř proudovou cestu, kvalitou německých dálnic. Po ní jedeme asi 10 kilometrů a sjíždíme s našim překvapením do městečka Volovec. Projedeme městečkem a hledáme nějaké místo, kde složíme hlavu.

A najednou hle penzion U Leva, kde jsme mysleli že dojedeme až další den. Takže nadšení zastavujeme u penzionu a náhle cedule zavřeno. Sakra. Zvoníme na zvonek a vyleze mladý klučina a ochotně nás zve dál. Není problém s ubytováním, jen rodiče jsou na nákupu. Ubytujeme se v krásném a opravdu levném penzionu U Leva, všem doporučuji, Všichni mluví lámanou češtinou, a po čase se tam setkáváme s dalšíma čechmana, ať už na kolech nebo na Dněprech a Uralech se sajdama. Dáme večeři z domu a jdeme spát.

Dohodli jsme se, že tady zůstaneme dvě noci a uděláme si celodenní výlet po okolí. Ráno budíček v 8:00.

 Pan domácí nám dělá dvouchodovou snídani a místní bylinný čaj. Vyrážíme tedy směr polonina Boržava s vrcholem 1650 m.n.m. Cestu není problém najít, dostali jsme podrobný popis od domácího. To co se děje ten den je zážitek na celý život. Vyjet do cca 700m.n.m není problém cesta připomíná cestu kterou jsme už jeli, takže samý šutr výmol atd. Stoupání dalšího kilometru vzhůru už taková legrace nebyla. Malé kameny se změnily ve velké, výmoly se změnily v neskutečné díry a celkově cesta místy vypadala jako vyschlá řeka. Škrábeme se nahoru a samozřejmě si musíme pomáhat, takže motorku na stojan a tlačit ostatní. Bohužel jsme se v jedné osudové klopené zatáčce nevyhnuli tomu, že Petr neudržel motorku najel do díry a motorku položil tak blbě, že padal směrem dolů.

 Ihned jsem mu přiskočil na pomoc, ale i tak jsme měli problém motorku ve dvojko zvednout, jelikož David byl před námi a neslyšel naše volání a troubení o pomoc. Ještě jednou jsme se oba vyváleli, když nás motorka porazila. Ale nakonec jsme jí zvedli a v tom přispěchal i David na pomoc. Já jel jako poslední a s mým TDMkem jsem měl opravdu strach. Ale bez pomoci jsem to vyjel i já. Blížili jsme se k poslednímu stoupání a tak jsem pro změnu jistil Davida který mi to potom vrátil. Jsme na vrcholu a po hřebenu jedeme dál v domnění, že uděláme takové kolečko a jinudy pojedeme dolu. Ujeli jsme cca 3km po hřebeni a přišel problém, před námi se objevil takový kopec že si na něj netroufáme, jenom Petr říkal že to dáme. Tak jsme ho tam poslali samotného a samozřejmě to nevyjel. To bylo opravdu už na ostrou krosku a né na velké endura. Takže se otočil a jel za námi zpět. Zastavoval a asi unavou už neudržel motorku na noze a vybulil se i s motorkou. Uděláme pár fotek, odpočneme si a stejnou cestou se vracíme. Na hřebeni potkáme české cyklisty, kteří měnili pneumatiku. David jim kolo nafouká kompresorem a jedeme dolů. Když jsme měli cestou nahoru strach, tak dolů to byl opravdu horor. Celou cestu na jedničku, ve stupačkách a na brzdách. A zkuste jet ve stoje cca 30Km a brzdit zadní brzdou. No žádná prdel. Ale sjeli jsme to všichni a bez nehody. Nádherný výlet to byl. Přijeli jsme celí zaprášení do penzionu a domácí nám nabídl vapku, ať můžeme naše miláčky umýt. Ani jsem se nesvlíkal a běžel jako první ošetřit svou krásku. Po mě Petr a pak i David. Po sprše mažeme řetězy a jdeme na večeři. Dnes máme Šašlík – místní tradiční jídlo. Bylo tak tak výborné že se těším až tam pojedu znovu a dám si ho. Pokecáme a jdeme spát.

Ráno si nabalíme motorky a jdeme opět na dvouchodovou snídani. Za dvě noci, dvakrát snídaně, jednou večeře a pití po celé dva dny platíme cca 1000 kč. Vysmátí sedáme na motorku a jedeme směr Koločava hospoda Četnická stanice. Cestou ale sjíždíme do národního parku podívat se na jezero a na medvědy. Pokocháme se a zastavuje v nádherné krajince na odpočívadle a vaříme si oběd. Naštěstí jsem byl lehce unavený a tak že si dám energeťák. Ještě že tak. Celý se mi vylil do spacáku. Naštěstí bylo teprve poledne. Takže jsem spacák rozbalil a dal ho nahoru na motorku ať pěkně vlaje a schne. Podařilo se. Spacák byl po hodince úplně suchy. Jedeme směrem na Koločavu. Ve městě musíme tankovat, tak jedeme na jedinou benzínku v okolí. Ceny tam jsou opravdu krásné cca 24 Kč/l. Před námi se objevila hospoda Četnická stanice děláme pár fotek a jdeme na vychlazenou sodovku. Uvnitř potkáváme opět pár Čechů s batohama. Dále jedeme dolů na sever, když jsme přejeli odbočku na silnici první třídy a dojeli na konec cesty, tak se otáčíme a vracíme. Přijedeme na křižovatku a říkáme si že to přece nemůže být naše cesta. Cesta nám připomínala výjezd na Boržavu. Jedeme po žlutě značené v mapě cestě první třídy a stěží zařadíme trojku. Jedeme cca 70 km a najedeme na rozunou cestu už směrem na Mukačevo, kterému jsme se ale chtěli vyhnout kvůli policajtům. Už se blíží večer tak hledáme kde složit hlavu. Sjedeme z hlavní cesty na polňačku a skrz vinici jedeme na malinký plácek i s ohništěm. Postavíme stany okoupeme se v místním potoce, který nám tekl za zády. Rozděláme oheň, uvaříme si večeři a jdeme spát.Ráno se opět spakujem a hecujeme se kdo projede brod potoku jako první. A byl to David. Bez problémů ho přejel a tak jsem na šel na to já. Já s mým TDMkem samozřejmě nabírám do bot vodu bot. Ale pohoda. I Petr to zvládl bez problému a jedeme s cílem přespat už na Slovensku někde v Tatrách. Kousek od hranic se Slovenskem se oblíkáme do nepromoků, jelikož se blíží bouřka. Všichni tři zásadně v dešti nejezdíme, takže máme premiéru. Chytáme šílený liják, ale nezastavujeme a projíždíme ho. Zvládli jsme to. Před hranicemi v obchůdkách utrácíme poslední Leva. A jdeme na celnici. Tam potkáváme celníka který nás odbavoval 5 dní zpět. Ten nás taky poznává, takže není problém se dostat na Slovenskou stranu. V Prešově jedeme do města na nějaký oběd. Je docela zima tak se chceme i ohřát. V hospodě si dáváme pizzu a koukáme na předpověď počasí. Tam hlásí na noc pouze jeden stupěň. To se nám nelíbí a tak jsme se dohodli že jedeme domu. Naskakujeme na dálnici a podél Vysockých Tater si to mažeme směrem na Žilinu. Poté projíždíme kolem Nízkých Tater a zanedlouho okolo čtvrte hodiny přejíždíme hranice u Jablůnkova. V Třinci se loučíme a kluci jedou směr Karviná a já směr Klímkovice. Domů jsme to měli každý kousek, takže hodinka cesty a byl jsem doma.

Šťastný a plný zážitku jsem zaparkoval TDMko do garáže a už s výhledem na další rok na podobnou cestu jsem ukončil toto dobrodružství v teple domova. Na závěr bych chtěl říct každému kdo si na to troufá , opravdu se seberte a jeďte na Ukrajinu. Je to neskutečná země, pro nás velice levná, a krásná. Michal Petr a David 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE