Stopa na Zakarpatské

Něco málo o výletu do kraje Nikoly Šuhaje loupežníka :)

Kapitoly článku

Jako každý rok i letos se naše motoparta, kterou Karas nazval Stopa opět vydala na týden cestování a poznávání. Rozhodnutí, kam pojedem, padlo už na cestách minulý rok a volbou byla Ukrajina – respektive  Zakarpatská Rus. Cílem bylo projíždět co nejvíce vedlejšími cestami a poznat tak pravou Zakarpatskou. Účastníci jako vloni, já na Africe Twin750, Bob na Stromovi 650, Kuča na X-Country 650 a Karas na GS 650. Na Zakarpatskou nás doprovodil a po dvou dnech opustil Karasův brácha Tomin na Stromovi 650.

Odjezd padl na neděli 16.6.2019, kdy cílem bylo dojet k údolí smrti, kde by jsme přenocovali. Cesta skrz Slovensko měla být přes Tatry, ať si to užijeme. Na Bumbálce po čůrapauze se jen tak optám kluků, jestli mají pasy. Vypuká první smích, kdy Karas řekne, že pas nikdy s sebou nebere a jezdí všude na občanku. Hezky si s náma vyjel, ale musí chtě - nechtě domů pro pas. Odjíždíme na Slovensko bez něj. Člověk plánuje a pánbůh se směje a mění... Od Slovenských hranic chcalo a chcalo a za Ružomberokem se k tomu chcaní přidaly kroupy a pozdějc i blesky. Schovávali jsme se po cestě kde se dalo, snažili se bouřce i ujet, ale marně. Přejezd přes Tatry se nekoná, tam je úplný černo. Útočiště jsme nalezli v kempu Podlesok u obce Hrabušice, kde je vstupní brána do Slovenského ráje. Všichni promočený, takže volba padla na chatku. Pozdě večer dojíždí i Karas a slibujeme si, že je to poslední spaní v kempu a odteď už jen na divoko. Ujeto kolem 450 km. Letos jsem kilometry zapomněl počítat, takže předem upozorňuju, že budou jen odhadem.

2. den

Ráno po snídaní odjezd směr Údolí smrti a Dukelský průsmyk. Údolí smrti projedeme, dáme pár fotek u tanků rozsázených po louce a hned mě mrzí, že jsme nedojeli večer až sem, kde je krásná pergola s ohništěm a je zde možnost pro volné přespání.

 

Odsud míříme na Dukelský průsmyk. U památníku kromě převráceného kamionu na cestě jsou i vojáci a něco stěhují, údajně je zavřeno. Vyjíždíme k rozhledně a muzeu a tady opět vojáci a zavřeno. Odjíždíme směr hranice a přejezd Ubl’a/ Velykyi Bereznyi. Pro motorkáře tento přejezd doporučuju, není tu takový provoz a jde to celkem rychle na obou stranách. Na Slovenské straně provedou zběžnou kontrolu topcasu, zapíší stav km a zjistí kolik je paliva v nádrži a pokračuješ k druhé straně. Tady už jsou o něco důležitější. Kápnu na hrozně ochotnou dámu za komplem, která se ptá co a kam a proč jim budeme ničit těma smradama z motorek ovzduší a hory, prostě měla svůj den. Kázání vyslechnu a po vyřízení potřebnýho odjíždím. Na UKR hranicích taky nic zvláštního a proběhlo všechno celkem rychle, ale i tak si říkám zlatej šengen a EU. Na hranicích potkáváme dva kluky na červených Jawách 350, kteří míří na Koločavu. Hurá všichni jsme v poklidu projeli, poslední závora a dáváme fotky u cedule Zakarpatská. Za hranicemi na první benzíně tankujeme. Benzín 28 hřiven. V místním obchodě měním eura za hřivny v kurzu 1 E ku 30 hř a kupuju první Zakarpatské pivka na spaní. Těším se, že včíl to začne a taky že jo. Asfalto-offroad začíná. Slyšel jsem, že cesty tu nejsou nic moc, ale až takhle. I tak mě to baví. Je večer a sháníme hned, kde rozděláme bivak. Zajíždíme v obci Dubriniče podél řeky směrem do lesů. Podél řeky je spousta volných tábořišť místních, kteří sem chodí rybařit.

První bivak nalezen, klidný hezký místo a rozděláváme oheň, stany a pivka Zakarpatské. Ujeto asi 250 km.

3. den

Dnes zdoláme poloniny Runa a pojedeme na Synevir. Asfalto-offroad pokračuje a občas ho střídá kousek hezčího úseku. Krajina pěkná a pro nás zajímavá, ostatně jak na horách. Na poloniny Runa míříme od vesnice Turi Remety směr Turychky, potéto cestě asi uprostřed je odbočka vpravo do lesa. Po lesní cestěze začátku asfalto-offroad dál kameny a potom panely. Výjezd pořád do kopce a pěknej ofroudek začíná. Při výjezdu minete pár baráků s místními. Přímo na Poloninách na kopcích nám opět mrholí, ale cesta je po panelech tak se to dá. Na kopci je starý bunkr, který prolízáme. V bunkru spousta sprejerských výtvorů. Protože mrholí je jasný, že nebudeme poloniny moct přejet na druhou stranu protože po dešti je tu dost bláta. Vrátit se musíme stejnou trasou. Po cestě zpátky zastavujeme a fotíme. Dole se potom všichni scházíme a dozvídáme se, že Tomin Stroma položil, když mu zadní kolo sjelo mezi panely... Takže letos první položení. Po cestě dolů zdravím dva borce na KTM, kteří míří nahoru. Odsud to míříme zpět do Turi Remety a po cestě napouštíme vodu do zásob z jedné z mnoha studánek, které tu všude po cestě mají. Z Turi Remety směřujeme k městu Poliaha. Po cestě sjíždíme na polňačku směr restauraceTurdvir. Po polňačce asi 2 km se nachází krásný areál u rybníka. Je zde mladá krásná servírka, která dobře rozumí česky a domlouváme k obědu pstruhy a šašlik. Sedáme na terasu u rybníka a jdeme se koupat. Po koupání přináší jídlo, jako dárek dostáváme reklamní magnetky. Dají se zde pronajmout i chatky za 300 hřiven na noc se snídaní. Po obědě pokračujeme směr Volovets. Bereme to po malých cestičkách asfalto-offroadem přes město Vorota. Od Voroty po Volovets je pěkný úsek cesty a na kopci nad Volovets, kde se vyjede k nějaké továrně krásný výhledy na Karpaty. Z Volovets dojíždíme do Pylypets, kde nás opouští Tomin, který se jde  ubytovat do penzionu u Lva, kde má kamaráda Leonida, protože zítra bude směřovat zpět domů. Naše stará parta pokračuje dál směr na Synevir přes Mizhiriu. Za městem Mizhiria v kopcích poutní místo, kde si můžete pořídit suvenýry, my dáváme café a colu. Cesta přes kopce pěkná. Ve městě Synevir se hned dáváme do kopců vlevo k jezeru Synevir a Synevirské polonině. Cestou nám, jak jinak, opět chčije. Přijíždíme k závoře k cestě na Synevirské jezero, prší, je 19 hod., tož se ptám panáčka u brány, kolik stojí vjezd a on povídá 60 hřiven. Zeptám se ho ještě, jestli je možnost přespání u jezera ve stanech a on na to, že ne. Necháváme teda návštěvu jezera na zítra a jedem cestou zpět najít nějaký ten přístřešek, kterých je po cestě spousta. Jsou zde odpočinková místa s malými přístřešky  a my zabíráme každý jeden a každý má svůj vlastní domeček.

Bude luxusní spaní na stole, hlavně, že sem neprší. Na pivko se scházíme v přístřešku u Karase a je tu dobře. Najeto cca 200 km.

 

4. den

Ráno se vzbudím první a hned volám na Karase, že tam má zloděje! Přišli nás navštívit místní koně a hrabali se jak v dřevěných odpadkáčích, tak v Karasově tašce a tento přichází o snídani v podobě banánů. Koně s náma stráví celou snídani, než je přijedou místní děti odehnat. Po snídani odjíždíme k jezeru Synevir.

 

Panáček u závory v 9 ráno nestojí a závora je zdvižená. Jedem tedy bez placení. U jezera rozkládají místní stánky se vším možným, přece jen turisticky vyhledávaná oblast. Dáváme se zde do pokecu s českými turisty a taky s místní prodávající slečnou, která prodává med s různými příchutěmi. Po prohlídce okolí jezera odjíždíme směr Koločava. Po cestě mi kluci ujíždí a u cedule Koločava zastavuju a davám fotku i se zde v potoku prádlo peroucí dívčinou. Mířím dál Koločavou, ktrerá je celkem roztáhlá a zastavuji u cedule Četnická stanice. Kluci nikde. No nic, počkám je, sraz byl přecetady... Po chvíli se kluci vrací a dáváme nealkopivko, kupujeme suvenýry. Ptáme se obsluhy na hrob Nikolaje Šuhaje, ale oni neví. Načteno mám, že jsou tu hřbitovy dva a oni mě na jeden z nich posílají. Vedro je jak sviňa, tož návštěvu vzdávám. V četnické stanici se opět setkáváme s Jawařema od hranic. Jsou to borci a vykládají nám jak projeli na Jawách i Gruzíi. Tímto vás kuci zdravím. Vygúglujeme společně hrob Nikoly loupežníka a vyfotíme se. Úrá, viděli jsme ho, můžeme jet dál.  Za Koločavou vjíždíme po kamenité cestě do hor směrem na Dubové. Cesta jedna velká paráda s rozhledy a dobrej offroudek. Za vesnicí Nyzhnii Dubove se dáváme ještě na offroudovější cestu směr Vodytsia. Šutry jsou tu velký smíchaný s malejma, ale hlavně hluboký, kdy to s předním kolem celkem hází. Cestou jedeme asi 5 kiláků, kde narazíme na díru místo cesty. Cesta odeplula... Na druhou stranu by jsme mašiny těžko dostávali. Na ceduli nás tu taky upozorňují na medvědy. Musíme zpět a v tom okamžiku to vidíme – protože Karas nemá na GS šusplech, dostal ránu od kamene a kape mu z olejové vany. Jedem zpět do Nyzhnii Dubové, kde se koupí olej a bude se dolívat. Hned u křižovatky je malá benzína a hned vedle servis – garáž. Kluci v servise ochotní, pokecáme co a jak a pouští se do práce. Svařit hliník nemůžou, tak ho zalepí a navíc udělaj GéeSu šusplech. Mezi tou dobou se u nás prostřídá spousta místních se kterejma kecáme o životě. Dozvídáme se mimo jiných věcí i to, že ta cesta byla spláchnutá při záplavách před 14 dny. Po opravě jedeme směr město Teresva. Odsud podél Rumunských hranic, kde všude postávají mladí vojáčci na stráži, aby sem nepronikl žádný narušitel. Směřujeme to až k městu Rakhiv, kde za městem vjíždíme po malé cestičce vlevo do kopců, kde hledáme nějaké útočiště. Toto nacházíme i když kousek odsud jsou ještě chalupy místních. Rozděláváme po dlouhým dnu bivak. K večeři nás navštíví místní dva kluci, kteří zde bydlí a dáváme pokec. Oba makají v ČR v Hradci a jsou na dovolené doma. Po nich za náma přijíždí jejich strýc - místní podnikatel a dáváme pokec i s ním. Od něj staršího se dozvídáme spoustu názorů na život tady. Jedno i se servisákem mají společnýho oba dva - nemají zájem o EU, ale radši by zpět k Rusku. Koupel dáváme v místním potoku, pár piv a spát. Najeto cca 200 km.

 

5. den

Po snídani úklid, sbalení a dál cestou necestou. Dnes máme v plánu vyjet k nejvyšší hoře Ukrajiny Hoverle. Jedeme z Rakhivu směr Yasinia. Je to jedna z hlavních cest a to byla chyba. Na cestě policejní kontrola. Mají zde check pointy se závorou a budkou. Staví nás 4 dopravní policajti. Kontrola proběhla normálně. K dechové zkoušce do drägru jde nejdřív Kuča za nula potom Karas. Tady je zádrhel. Karas naměřeno 0.08, což je vlastně nic, ale... Ještě před dýcháním se ptám kontrolujícího jestli je něco v toleranci a tvrdí, že 0.2 není problém, i když je tu nulová tolerance, takže podobně jako u nás. Problém začal být až teď, kdy už tvrdí, že 0.02 není problém. Dohadujeme se asi deset minut, že jsme určitě nic nepili, Karasovi je hrozeno bání. Až slova volám na konzulát, kde se zeptám, co a jak, vše mění. Dávájí nám zpět doklady a posílají pryč. O úplatek si nikdo neřekl, ale i tak to bylo celý divný, každopádně pro nás to dobře dopadlo a kuci policejní se k nám chovali slušně. Jedeme dále směr město Vorokhta. Cestou projíždíme lyžařské středisko Bukovel, kde v kopcích pořizujeme suvenýry pro naše manželky. U jedné z chatek pokecáme s místním dědou, který nás hned zve na svůj dvorek a ukazuje nám zde osazený hraniční kámen Československa. Dál jedeme po P-24 ze které odbočujeme dle směrovek k Hoverle. Mělo by se dát vyjet asi na nějaké poutní místo. Zastavuje nás zase závora a vojáček. Tvrdí nám, že se musíme jet kdesi zaregistrovat a zaplatit poplatek k vjezdu. Vúbec netušíme, kam nás posílá, takže výjezd pod Hoverlu se konat nebude. Fotíme horu ze silnice odkud jde vidět nejlépe. Poté směřujeme dál na sever opět po silnici H-09 k městu Nadvirna, kam vede tato hlavní cesta, nuda, nuda, rovina, ale nebylo kudy objet. Odsud se dáváme směr na město Rozhniativ už po vedlejších cestách. Dáváme koupačku v nějaké řece, bo je vedro. K večeru nás stíhá bouřka. Útočiště jsme našli na benzínce, kde nás hned upozorňují ať vypnem telefony. Je to tu samá rovina a minulý týden tu blesky zabily dvě ženský, co telefonovaly. No teď mě odsud nedostanou. Čekáme asi hodinu, potom vyrážíme ještě za deště někam do dáli za světlem. Noclech nacházíme v lese někde za městem Vyhoda. Najíždíme s mašinama do lesa, safra plno komárů, musíme rozdělat oheň, dát pivko pak se to uklidní. Najeto cca 250 km.

 

6. den

Dnes to berem podél Polských hranic směr k Ubl’e. Cesta zvolená perfektně i se zajížďkami. Udivuje mě, že po kamenitoblátité cestě narazíme na tolik rozrůstajících se horských resortů. Trasu je těžko popisovat, protože jsme vyhledávali vedlejší cesty, to bych se upsal… Na jednom z krásných úseku silnice zastavuju u pastevce krav, které nám jdou přes cestu a dáváme se do řeči. Krávy zažene z cesty dobře vycvičený čoklisko. Vykládá mi od koho a čí krávy jsou a za co dělá. Když se toto dozvídám je mi ho líto a tomu dobrému muži dávám poslední polívky v sáčku, co mám, ať si na oběd pochutná gulášovky. Snad mi rozuměl. I tak vypadal spokojeně, možná je mu líp než všem, co se za něčím pořád honí... Podél hranic check pointy pohraničních vojáků a kontrola pasů. K večeru na hranicích utrácíme poslední hřivny. Provézt můžeš jen litr tvrdého na osobu a dvě krabičky cigár. Já vezu bonbóny dětem. Za hranicemi nám ujíždí Bob a směřuje to co nejrychlejc na dálnici a domů. My ostatní rozděláváme stany pod Šarišským hradem s krásným výhledem na hory. Vlevo to bouří vpravo to bouří, ale my máme krásně. Najeto cca 250 km.

 

7. den

Ráno odjíždíme směr Vysoký Tatry a projíždíme tatranskou magistrálou až do Liptovského Hrádku, kde dáváme oběd v restauraci Route 66, kde se člověk fakt dobře nají a dávám za jedna. Krásu Vysokých Tater netřeba rozepisovat. Odsud už odjíždíme každý sám. Kuča na dálnici co nejrychlejc domů, bo spěchá na oslavu, Karas jede nahoru na Oravu a já to dávám skrz Malou Fatru na Banskou a směr na Harmanec. Nebyla to dobrá volba, protože chčije a chčije a cestu si tím pořádně ani neužiju. Na hranicích Starý Hrozenkov sundávám nepromoky a tu ke mně přijíždí Karas. Za Zubercem ho chytla bouřka a blesky, tož to radši otočil a jel na jih. Loučíme se a jedem si dál zase každý po svým. Domů dojíždím kolem 19 hod. a týden svobody mi končí.

Za letošní dovolenou celkem ujeto 1993 km dle tachometru Boba. Celkové náklady 5.500,- Kč, které jsem měnil za Eura a následně za Hřivny. Na lidi ze Zakarpatské nemůžu říct špatného slova, protože všude se k nám chovali přátelsky. Už teď se těším na další rok a přemýšlím, kde příště zanecháme svoje stopy… Chorvatsko - bosenské šotoliny, těšíme se na vás. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (10x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist