Na Ukrajinu, za pět dvanáct

Na Ukrajinu, za pět dvanáct!

Dvakrát muselo listí opadat ze starého dubu, než jsme znovu vyjeli ven. Tentokráte žádný dva pankáči, nýbrž jak tři bratři. Ba spíš žaludi. Obvyklá dvojka Miguel a Jarec, plus můj pokrevní brácha Vojtáno, kterýho znám od narození. I když s Jarcem už jsme za ty roky společnýho ježdění taky jako manželé.

Loni jsme podnikli trip Kolem Česka 2020, kterej byl sice nabitej zážitkama, ale prostě tomu chyběl ten punc cestování. A tak jsem se dodnes nedokopal sepsat ani čárku ze zápisků, který by leckerýho čtenáře možná pobavily.

Když to shrnu, v bandě pěti pardálů jsme objeli hranice Česka, navštívili nespočet zajímavejch míst, poznali spoustu super lidí a nadmíru dodrželi pitnej režim. Aspoň co se piva týče. Mně to ale na sepsání cestopisu prostě nestačí. A pět lidí je na Miguela až moc.

Proto jsme se rozhodli si to letos trochu okořenit a vyrazit na Ukrajinu. Žádná Koločava a endurko na Zakarpatské. Né, že by to nemělo něco do sebe, ale my chtěli něco víc. Třeba do Černobylu!

Působí to možná nepatřičně, dokonce přátelé z UA, cestovky "žijící" z utrpení jiných, odsuzují a zavrhují je. Ale nám to prostě nedalo a museli jsme se tam podívat!

Ne vždy se vše zadaří

Plán zněl jasně. Pojedeme autovlakem do Košic, ať ušetříme čas a síly. Jenže Vojtáno se na poslední chvíli rozhodl pořídit jinej stroj. Česká byrokracie zkomplikovala přihlášení dovezené motorky z Anglie a následná "poctivost" Českých Drah nedovolila koupit lístek na autovlak bez SPZky. Tudíž jsme místo v autovlaku prokaučovali a tím ztratili záložní den, kterej jsme měli pro případ ňáký komplikace.

Sobota 21. 8. 2021

Motorku mám nabalenou z předchozího dne a tak se ráno s kamerou v ruce snažím natočit startovní video, jakej že jsem profík cestovatel. Selfí záběr mi v zápětí kazí matka, loučící se se mnou, v okně za zády. Mami, já tady točim video!
 

Sedám na FJRko už takhle zpocenej, že jedu pozdě, otáčim klíčkem, a nic! Baterka mrtvá. Tak hlavně že posledních x dní řešim Vojtova novýho Triumpha, ale na svou motku se ani nekouknu. Přes měsíc stála a baterka už neni nejnovější nó.
Sundavám kufry, bundu a jdu tlačit. Kluci už mi nervózně píšou, kde jsem. Nejvtipnější na tom je, že čekají u Vojtána před barákem, prakticky za rohem. Roztlačil jsem jí! Projíždim bez helmy, bundy a kufrů kolem nevěřícně koukajících kluků.
Jarec: "Jedeš letos ňák na lehko, Migeli."
Vojtáno: "Tak si vem aspoň helmu."
Miguel: "Buzeranti!"
Po chvíli se už nabalenej vracim a vyslýchám si moudra o dochvilnosti.

Počasí, náš oříšek

Vyrážíme za totální mlhy, kdy prakticky nevidíme ani jeden druhýho. A tak volíme nejmenší zlo, dálnici na Hradec. Počasí se umoudřilo až u Mohelnice, tak hurá. Stavíme na čerpačce u Litovle, kde se potkáváme se spoustou motorkářů, mířících na sraz. Název jsem zapomněl. Od relaxu u kávy nás ruší nablblá blondýna, která svým (bo spíš ňákýho bohatýho strejčka) Meďákem shazuje něčí motorku ze stojánku. Zvedáme jí a snažíme se motorkářce pomoci s řešením situace. Tímto tě zdravíme.

Dál ValMez, Rožnov, hraniční přechod Bumbálka, a hurá do Tater. Na hlavním tahu se držíme až k Liptovu, kde kolem Liptovské Mary krájíme první pořádný zatáčky. Pozdní oběd v kolibě Červený Kút, tohle místo vřele doporučuju! Víc než jídlo, obsluhu. Hlavně ty zadečky... Ženo má, promiň :-)

Tatry

Kousek se vracíme, k odbočce do Vysokých Tater. Bereme to ze široka, až na pár zastávek. Ta silnice tě prostě nutí pořád jet. Štrbské Pleso ale nevynecháš. Mě osobně zklamalo, tolik lidí na jednom místě, děs. Šmaťchání po okolí Plesa nám zkracuje černočernej mrak, kterej určitě nepřinese nic dobrýho, a tak pokračujem v cestě. Plánovanou zastávku u Lomnického štítu necháváme na jindy a valíme na jih, k Spišskému hradu. Potkáváme dvě moc pěkný (myšleno ironicky) cikánský vesnice, kde jsem si vzpomněl na Martinice (nikdy více) v Bulharsku, o kterých píšu v cestopisu „Nejen bohové musejí být šílení, hlavně na Balkáně“.

 

Kolem Spišského hradu se poprvé potkáváme s partičkou z Gumbalkánu (neznáš? koukni na jejich web, jsou to celkem zajímavý akce). To jsme ještě nevěděli, že nás budou provázet v dalších dnech stovky kiláků. Původně jsme chtěli přenocovat ve Skalním mestě Dreveník, kde Jarec vyrůstal.

Jarec: „Tady jsem si jako malej hrával na indiány.“

Miguel: „Teď je tady ale podstatně víc rudejch tváří a ty nejsi žádnej Old Šetrhend.“

Vojtáno: „Kluci, nic proti vaší nostalgii, ale já bych nerad přišel o svého ohnivého oře a zásobu ohnivé vody.“

Jarec: „Třeba s náma vykouřej dýmku míru.“

Miguel: „Spíš bych to viděl na mučení u totemu. Jedém!“+

 

V záloze máme plán Bé, přespat u rodiny Jarcova švagra, jižně od Košic. No jasně, zní to lákavě, už na nás čekají, navařili, grilují maso a nalijou štamprlu... Ale kdo ráno vstane a pojede dál?! Páteční provoz v Košicích, za tmy, to fakt nechceš! Už se na tu borovičku fakt těšim!

Parkujem motorky na pozemku vedle karavanu, zaparkovanýho za bytovkou v Haniske, kterej je pro tuto noc jen náš. „Honem honem chalani, všichni už na vás čekají“, vítá nás pan domácí. Už slušně rozjetá grilovačka se koná u souseda z vesnice. Kančí gulášek, maso na grilu, pivečko, kdo by odolal... jen místo borovičky jsme dostali vodku. Uf! Po páté kořalce jsem si nebyl jist rána.

Víš, jak řikají slováci borovičce? Pomsta z lesa!

Pan domácí: „Chalani, až se zobudíte, doražte na raňajky. Dáme vodečku na spravení, pak obídek a pak můžem něco ogrilovat.“

Vojtáno: „To zní dobře, rádi přijdeme.“

Miguel: „Vůbec, ráno odjíždíme.“

Jarec: „Tak si Migeli tu Ukrajinu objeď a my tady s Vojtánem tejden vydržíme.“

Zabít je málo! Co já to mám za kamarády?

Najeto: 695 km

Ubytko: kamarádův karavan, Haniska, SK

Neděle 22. 8. 2021

Maďarský peklo

Vstávačka děs a hrůza, co ti budu povídat. V deset ráno na tajňačku mizíme, než nás zatáhnou na pokračování včerejšího večera k sousedovi. Trasu Maďarskem nechávám výhradně na TomTomu, což nebyl nejlepší nápad. Vede nás snad tou nejšílenější cestou maďarsko-slovenským pohraničím. Asfalt střídají kočičí hlavy, místy šotolina, do toho vedro, že by jeden pad. 4 hodiny trvá, než dorazíme k hranicím s Rumunskem. Zde přichází první Vojtánův styk s východem. Ten kluk procestoval zeměkouli, ale na Balkáně ještě nebyl. Téměř dvě hodiny na hranicích? Tady normálka. Opět se potkáváme s partičkou Gumbalkán!

Konečně Rumunsko

Objíždíme Satu Mare ze severu a Vojta nevěřícně kroutí hlavou, kde že je ta chudá Transylvánie, o které jsem vyprávěl. Popravdě jsem taky zaskočen. Vily střídají paláce, většina domů má drahé kované ploty a brány, dokonce míjíme celoskleněný plot, zdobený pozlacenou rytinou. O Mercedesech před domy nemluvě. Trochu jiný Rumunsko, než znám.

Míříme k vodní přehradě Lacul Calinesti Oaz, kde se chceme zchladit. Zaparkovat tady, to je um. Sem a tam, tam a sem, než najdeme místo na tři motorky. Když se konečně dostaneme k vodě, zjištění je zdrcující. V tomhle zeleném brčálu se koupat nedá, jen závistivě pokukujem na protější aquapark.

Pokračujem k průsmyku Pasul huta (587 m n. m.), kde už je cítit to pravé Rumunsko. Tucet vraceček nahoru nám zlepšuje náladu. Cesta dolů je o poznání horší, co se kvality asfaltu týče. Přijíždíme do vesničky Sapanta, kterou zná určitě každý motorkář a cestovatel, který kdy zavítal do Rumunska.

Sapantu proslavil Veselý hřbitov (Cimitrul Vesel), kde je téměř tisícovka dřevěných ručně tesaných náhrobků, které jsou barevně namalovány. S nadsázkou a humorem připomínají život zemřelých. Je to kýč jako prase, ale toho najdeš v Rumunsku mraky. Opět se potkáváme s Gumbalkány. Je čas najít nocleh a tak u místního kebabu hledáme v mapě, kde složíme hlavy. Jedu napřed na výzvědy a kluci zatím do sámošky pro pívo. Našel jsem parádní plácek u řeky, kousek za vesnicí.

 

Konečně koupačka! Ale za tmy tu mám trochu strach. Ani ne z těch špičatejch šutrů, po kterejch k vodě musim slézt. Řeka se tu stává hranicí mezi Rumunskem a Ukrajinou, a kulku do prdele od pohraniční stráže fakt nechceš. No jako bych to přivolal... Nestihli jsme vypít ani druhej rum a přijelo auto s modrými majáky. Kurva, to bude pokuta. Jarec se ujal diplomacie a vše s četníky vyřešil. Chtějí pouze vidět pasy a jestli s sebou někoho nepašujem. Což si na vlastní bulvy ten přísnější prověřuje. Tři floutci z Čech, sedící nad číňanem v ešusu, s pívem v ruce? Určitě.

Najeto 301 km

Ubytko: nadivoko, u řeky Tisy, Rumunsko, GPS: 47.98679271282617, 23.787825736208354

 

Pondělí 23. 8. 2021

Svítá, ranní koupačka a jedem. Najíždíme na DN18, kde Vojtáno konečně ohřejvá Triumpha. 300 kiláků zatáček, to chceš! Míjíme cedule NP Maramures a NP Muntii Rodnei, kde potkáváme spousty turistů. Taky že je tady na co koukat! Ty Karpaty jsou kouzelný.

Stoupáme k průsmyku Pasul Prislop (1416 m n. m.), kde opět předjíždíme Gumbalkány ve Feldách. Na vrcholu parkujem u stejnojmenného kláštera, kterej byl teprve nedávno dostavěn. Kdo byl na motce v Rumunsku, určitě tudy jel. Obídek v místní reštyce bodnul, ale my se těšíme na další bod cesty, Bicaz.

To pravé Rumunsko

Tady už jsme správně v Rumunsku. Mercedesy střídají koňské povozy, povozy tažené oslíky, dokonce zapřaženýho bejka jsme viděli. Míjíme několik cikánských vesnic, kde jsem se pokoušel vyfotit jejich prosté obydlí ze smrkových kulatin a igelitu, ale přátelsky na mě zrovinka nemávali. Potkáváme několik dědoušků a babiček valící po silnici Big bag plnej sena, jak hovnivál svou kuličku. Celkem zábavný. Ale při hlubším zamyšlení mám chuť zastavit a pomoci. Čím víc na východ, tím víc psů. Živých i přejetých. Barevné kostely zdobené zlatem, střídají dřevěné. Ale vstřícnost lidí je tu neskutečná! Mimo to, všichni nám mávají. Všichni.

 

Bicaz

Vesničky kolem Bicazského jezera a výhledy na něj, jsou až kýčovité. Až na ten asfalt! Vojtáno na Triumphu už roní první slzy. Stavíme na přehradě a dáváme se do řeči s párečkem v červené Feldě (Gumbalkán) a přemejšlíme, jestli to nezapíchnem zde na pláži. Nakonec ještě před západem slunce projíždíme Bicazskou soutěsku. Jedno z nejnavštěvovanějších míst na severu Rumunska. Paní štěstěna nebyla krutá a my si vychutnáváme úplně prázdnou silnici vedoucí soutěskou.

 

 

Vojtáno applikátor zážitků

K jezeru Lacul Rosu, nad soutěskou, přijíždíme téměř za tmy. Mává tu na nás spousta naháněčů s cedulemi ubytování. Jenže to né, my musíme spát nadivoko, že pánové?! Vojtáno (náš vrchní aplikátor, jak jsme ho později za jeho zády nazvali), našel ve své aplikaci jakejsi kemp v horách. Ba spíš tábořiště bez elektřiny, ale u potůčku, v přírodě... alespoň fotky tomu tak nasvědčovaly. Jedeme tedy tam. Sjíždíme z asfaltu a na štěrkovou cestu, postupně měnící se v hlínu a bláto.

Ztrácíme signál. Tudíž i data a Vojtánova aplikace nechce najít cestu. Tak jedeme a jedeme. A jedeme a jedeme. Až jsme na konci (sjízdné) cesty, kde je několik penzionů a chat. Vojtáno se svou appkou si jde tvrdě za svým a otáčíme motorky. Místní babičky nám dokonce nabízejí ubytování tady. Ne ne, my máme svůj kemp. A tak se opět vracíme na rozcestí, asi v půli tohoto offroad dobrodružství. Klukům důrazně opakuji, ať na mě počkají a já jedu na výzvědy druhou cestou.

 

Kopec jak prase a na blátě, super. Cesta se hned rozdvojuje. Doleva se dostaneš do lesa, kde by se daly točit horory. Doprava na soukromé pozemky, kde nebyl kousek roviny na vyspání. Otáčim FJR zpět, se zatnutými zuby a půlkami z toho blátivého kopce, na rozcestí. Kluci nikde! Signál žádnej! Jsem ztracenej jak Nemo. Paráda. Co teď? Jedu zpět na asfalt a signál, kde samozřejmě potkávám zbytek výpravy.

 

Miguel: „Neřikal jsem vám, ať na mě počkáte na rozcestí?!“

Vojtáno: „My jsme jeli jen dolu na asfalt, na signál. To bys nás našel.“

Jarec: „Jsme hlavně řikali, že seš zkušenej pardál a že kdyžtak přenocuješ někde sám.“

Miguel: „Jasně, ale stan vezeš ty, kamaráde.“

Votáno: „Já se chtěl ještě podívat do appky...“

Jarec: „Drž hubu, Vojto!“

Zkrátim to. Jarec jako vždy, diplomaticky zařídil s recepčním z pensionu Cerbul, kterej byl totálně vyprodanej, spaní na parkáči vedle šňůr na prádlo. V deset večer, v tý kose tady, už nebyl čas na hrdinství. Honem ňákej rum do chřtánu, natáhnout plachtu a na kutě.

Po pár rumech:

Vojtáno: „Stejně jsem se měl ještě jednou podívat do tý appky...“

Miguel a Jarec dvojhlasně: „Drrržžžž huuubuuu!“

Najeto: 358 km.

Ubytko: nadivoko, parkoviště pensionu Cerbul, Rumunsko, GPS: 46.773442047720245, 25.785543202203154

Úterý 24. 8. 2021

Z medvědího spánku mě budí děsná rána a zvuky, jak kdyby kolem jezdily tanky. Vylejzám ze spacáku, brrr, to je kosa. Rumuni jsou kluci pracovití, už od rána tu bagrují koryto potoka. S vtipem zjišťuju, že kemp, co jsme hledali, je vlastně tohle parkoviště, jen už jako kemp neslouží. Potůček tu teče, ale za plotem. A kadibudka je jako „pokojíček ze kterýho tě bude přecházet zrak“, z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Jdu si vysekat díru do ledu, ať si v potoce aspoň vyčistím zuby. Žert.

Dneska bez snídaně balíme a jedem někam níž, na kafe. Bagrista, respektive tatrista, vezoucí nakopané kamení z potoka, nám tu cestu trochu opepřil. Jedeme hned za ním a z korby mu crčí potoky vody. To chceš na tom blátě tady. Triumph znovu pláče.

Bicazská soutěska je opět jen naše! Jen včera jsem si byl trochu jistější. Kafe a ňákej místní koblih, a je nám hned líp. Vracíme se zpět do Bicazu, kde odbočujeme na Jasy a hranice s Moldávií. Na křižovatce s E85, uprostřed ničeho, tankujem zatím nejlevnější benzín a při pohledu na plnou zahrádku u reštyky, berem její jídeláky útokem. Není nad to, ztratit hodinu času obědem. Ale jakej byl... dobrej!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE