Krátký výlet na Ukrajinu
Text: Vencajanov | Zveřejněno: 3.5.2018 | Zobrazeno: 24 579x
Krátký výlet do kraje Ivana Olbrachta na Ukrajinu. Bohužel psaný hodně pozdě a to vzhledem k mým zdravotním problémům a doháněním ztraceného času
Kapitoly článku
Nejsem první ani poslední, kdo bude psát o cestě do kraje Ivana Olbrachta, ale přes to všechno bych se rád s vámi podělil o zážitek z cesty, který jsem společně s kamarádem a jeho rodinou (Michal, Jarka a Tomáš) uskutečnil.
1x Honda Varadero Michal s Jarkou
1x Suzuki DL1000 V-strom Já a Tomáš
Původně jsme neměli vůbec v úmyslu vyjet za hranice Slovenska, ale chtěli jsme pouze navštívit naše sousedy a zejména místa, kudy prošla II. světová válka tj. Dukelský průsmyk. Nakonec jsme zvolili variantu směr Ukrajina a strávit pár dní v zemi, kde jsme nikdo nikdy nebyl.
Příprava na cestu nebyla zase až tak horentní. Zajistit si nějaké náhradní díly na naše motocykly, mapy alespoň pro představu a shlédli několik cestopisů, kde jsme mohli alespoň pochytit několik informací do začátku.
Samotná cesta začala v pondělí po pracovní době v obci Hůrky, kde jsme si dali sraz. Překontrolovali bagáž, doplnili drobnosti, domluvili znakovou řeč na cestu a vyrazili.
Tento den pro nás znamenal přesunout se do Brna, kde jsme měli zajištěno ubytování. Cesta probíhala bez problémů a hlavně jsme se vyhýbali dálnici, na kterou jsme najeli až teprve před Brnem. Měla to být taková ta „kochací“ jízda a ne se lopotit po dálnici. Zastávky jsme dělali zhruba po 100 km a spojili jsme je alespoň s hledáním pokladů (geocaching). Po 21:00 jsme dorazili na ubytovnu, kde s námi již počítali. Ujeto celkem 352 km.
Druhý den po snídani a nabalení motorek jsme se s Brnem rozloučili a pokračovali směr Slovensko. Opět zhruba po 100 km nám dávala zadní část těla vědět, že jí máme a tak v klidu a bez stresu jsme vyhledali místa k odpočinku a pokračovali v cestě. Musím podotknout, že se vyplatila připravenost Michala s plánem trasy, kdy já jsem trochu selhával a to hlavně díky navigaci. Ne vždy všechno funguje tak jak by si člověk přál. Ale měli jsme Michala a to byla jistota. Slovensko jsme přejeli po dálnici a až na několik drobných uzavírek z důvodu oprav komunikací nás nic nepřekvapilo. Tomáš vzadu za mnou dělal indikátor přestávek, protože jak se začal vrtět, bylo jasné, že máme za sebou něco přes 90 km a že je třeba udělat zastávku. V klidném a pohodovém tempu jsme dorazili na Slovensko-Ukrajinské hranice – Vyšné Nemecké. Tak tady jsem zaperlil. Při popojíždění ve frontě jsem špatně odhadl šířku mého motocyklu, líznul jsem kufry o Michalovo kufry a bohužel se odporoučel k zemi. Naštěstí se nic nestalo-nikomu, ale byl jsem pro smích zejména slečně, která jela před námi v autě. To byla první a poslední „nepříjemnost“ na celé cestě. Na hranice jsme dojeli po 585 km.
Nabytí vědomostmi díky googlu jsme byli připraveni snad na všechno nejhorší. Články o čekací době, úplatkách apod. byly asi doopravdy z dřívějších dob. Trochu mne překvapil požadavek celníka na stav tachometru a počet litrů benzínu v nádrži (nerozumím k čemu to bylo dobré). Papírek na který tyto informace poznamenal, nás doprovázel až k poslednímu ukrajinskému vojákovi. Ten si jej ponechal a to bylo vše. Na Ukrajinské straně jsme se trefili zrovna do střídání směn, takže na pasové kontrole, kde jsme čekali zhruba 20 minut nám s úsměvem (malým) sdělili, že máme jít ke druhému okénku, takže dalších zhruba 20 minut. Celková čekací doba činila „pouhé“ 2 hodiny.
Pokračovali jsme do Užhorodu, kde jsme díky Michalovi věděli o ubytování a po chvíli hledání jsme našli již skoro za tmy vysnění hotýlek Malá Praha. Po zazvonění nás přivítala ochotná paní domácí a po ujasnění, že nemáme pobyt zajištěn nás ochotně ubytovala ve dvou apartmánech na jednu noc i se snídaní. Trochu nás děsilo místo, kde se hotel nacházel a tak jsme si dovolili požádat o uschování motorek, ale ani tohle nebyl problém a tak naše stroje trávili noc v garáži. Pokoje super, velké, prostorné, čisté to samé příslušenství. Večeři jsme si dali v restauraci kam jsme po malém bloudění dorazili i přesto, že nám byl doporučen taxík. K večeři byla ryba, šašlik, zeleninový talíř, trochu piva a káva. Přestože jsme se vraceli zpět na pokoje dost dlouho, byli jsme očekáváni. Prostě nebyl problém. Ráno jsme měli na domluvenou hodinu snídani (vejce, párek, chleba, zelenina, káva nebo čaj) a po pěkném rozloučení s majitelkou jsme pokračovali do našeho cílového bodu a to Koločavy.
Na cestě jsme byli překvapeni, krátkým, vydatným deštěm a traktoristou, který táhl asi 30 m dlouhý sloup. Při odbočování se jaksi nevešel do křižovatky a všichni jsme museli čekat na jeřáb, který jej pomalu a postupně nasměroval do směru, který potřeboval.
Příjezd do Koločavy začal tím, že jsme minuli policejní stanici, kde jsme se chtěli ubytovat a tak jsme město projeli od začátku do konce. Tady musím upozornit. Pozor na krávy, které se vraceli domů z pastvy. Nemají žádné vychování a chodí si jak chtějí. Obrátili jsme stroje a konečně trefili ubytování v četnické stanici. Motorky uklidili zezadu na dvůr, ubytovali se příjemných malých pokojích a vyrazili na krátkou prohlídku Koločavy.
Celá vesnice má zhruba délku 8 km a tak jsme si udělali jen takovou seznamovací procházku a těšili se na večeři a hlavně na postele. Ujeto celkem 1165 km
Nebudu popisovat všechno do detailu, myslím, že toho o Koločavě bylo napsáno a popsáno dost. Já osobně oceňuji úctu k padlým místním hrdinům, ačkoliv nevěřím, líbí se mi jejich kostely a velmi mne zaujal skanzen, kde je vidět historie místních staveb. Zaujal nás místní trh s množstvím ovoce, zeleniny a dalších potřebných komodit. Trochu mne zarazili čtvrtky kuřat v novinách, ale říkal jsem si, že možná jejich čtvrtky v novinách jsou lepší než naše vakuované. Nesmím zapomenout na tradiční návštěvu hřbitova, kde je pochován Nikola Šuhaj. Navštívili jsme snad všechny muzea, které v Koločavě jsou. Po vydatné večeři (pelmeně, šašlik) káva a pivo jsme si domluvili pěší výlet na poloninu a šli spát.
Následující den jsme absolvovali po vydatné snídani (boršč, vejce se slaninou, palačinky) celodenní výlet na poloniny. Číšník nás po domluvě a dohodnutém poplatku odvezl za vesnici, ukázal nám cestu a nechal nás napospas přírodě. Kdo má rád turistiku a přírodu – nádhera. Škoda jen, že všude se povalují PET lahve, papírky a další odpadky. Přesto se jedná o velmi půvabný a malebný kus země, kterou stojí za to navštívit.
Cestu zpět jsme změnili a nasměřovali k Maďarským hranicím přes Shayan (lázeňské městečko velikosti asi jako Konstantinovy lázně), Chust a na Maďarsko-Ukrajinské hranice. Zde jsme se nezdrželi dlouho (necelou hodinu). V Maďarsku jsme nakoupili dálniční známky, kde opět zachraňoval situaci Michal, protože mojí češtině paní za pokladnou prostě nerozuměla. Po zakoupení jsme směřovali nejrychlejší cestou ke Slovensku. Přejeli jsme u města Putnok a V Rimavské Seči hledali ubytování. 60 EU za ubytování se nám zdálo moc a tak jsme již za tmy pokračovali do Rimavské Soboty, kde jsme složili hlavy na turistické ubytovně.
Ještě večer jsme se domluvili vzhledem k Michalovo povinnostem, že další den prostě pojedeme tak, abychom byli v noci doma. Opět se opakovali po zhruba 100 km přestávky a nakonec jsme unavení ale spokojení dorazili ve 23.30 hod domů.
Nebudu popisovat co nás kde stálo, chtěli jsme něco vidět a užít si pár dní volna. Jen pro představu :
Užhorod apartmán – 420 HR, Koločava ubytování 110 HR, vydatná večeře v restauraci pro 4 dospělé osoby 420 HR, benzín 21 HR/litr (Slovensko a Maďarsko skoro jako u nás), vodka 60 HR (to na památku).
Celkový počet ujetých kilometrů . Hůrky – Koločava – Hůrky 2228 km
Trasa :
1.den Hůrky – Brno
2.den Brno – Vyšné Nemecké – Užhorod
3.den Užhorod – Koločava
Cesta zpět :
1.den Koločava – Vilšany – Drahovo – Čumalevo – Tereblja – Buštyno – Lázně Shayan – Chust –
Vynohradiv – přechod Berehovo – Csaroda – Tokaj – Miskolc – Putnok – Král – Rimavská
Sobota
2.den Rimavská Sobota – Nitra – Sereď – Trnava – Senica – Holíč – Hodonín – Břeclav – Brno –
Jihlava – Tábor – Rožmitál – Mirošov - Hůrky