UGANDA - Perla černého kontinentu!

Krásná země plná úžasných lidí!

Kapitoly článku

Asi nikomu nemusím vykládat, že plánování výletu do UGANDY netrvalo den nebo dva. To si asi většina může představit a tím pádem budu šetřit slova 😊

Původní destinací mělo být Maroko, ale nechal jsem se zblbnout kamarádem, že UGANDA bude lepší a víc pravá AFRIKA! Kámoš sice po nějaké době zařadil „zpětný chod“ a z dobrodružství vycouval, ale jinak měl pravdu!

Priorita byla: ubytko na první a poslední noc a samozřejmě motorky. Ty naše jsme nechali doma a v UGANDĚ jsme si půjčili ty jejich. Ty jejich ugandské „kochačky“ o objemu 150 ccm (víc tam nemají dovoleno 😊). Za celou dobu nás však nezradily, vyjely všechno, popř. jsme je tam prostě vytáhli.

Letiště v Entebbe je malinké a hned po příletu nás překvapila docela velká kontrola fyzického stavu našich osob (to jsme ještě nevěděli, že v ČR za pár dnů vyhlásí nouzový stav ohledně COVID-19). UGANDA již hygienu řešila, a tak jsme na každém rohu naráželi na desinfekci a nařízení mýt si ruce (v ČR se to začalo řešit až cca měsíc nato).

Všechno klaplo! Velmi děkuji jedné obětavé osobě, která umí držet slovo a moc nám se vším pomohla!!! Odvoz z letiště byl, ubytko bylo, motorky byly 😊

Hurá jsme na černém kontinentu!!! První, co zjišťujeme je, že v UGANDĚ mají všichni hoooodně času na všechno, mluví ukrutně potichu (občas musíme naslouchat i ve dvou) a hlavně se jim musí říkat naprosto přesně, co chceš! Nesmí být v požadavku skulinka na jinou alternativu řešení! Když se s tím Evropan smíří a smířit se musí, jde to! Pak už to šlo ráz na ráz… SIM karta od místního operátora, výměna peněz (konečně jsme milionáři), nějaké to jídlo, rady co vidět a co je nuda vidět a mohl bych pokračovat.

Co jsem ještě nezmínil, byli jsme čtyři. Jeden Pražák, druhý antiPražák, třetí Brňák a čtvrtý z Olomóca. Po celou dobu našeho tripu teklo pivečko, baštili jsme banány a hodnotili místní ženské.

Z cesty byl naplánovaný jen směr, který vedl po směru hodinových ručiček. Ze začátku na jih, kde jsme na dva dny zabrousili do RWANDY, pak podél hranic s Demokratickou republikou KONGO na sever a východním obloučkem zpět do Entebbe. Ubytování se řešilo buď den předem nebo vždy odpoledne ten den. Booking v UGANDĚ letí a jsou na něm všichni (sice občas je ubytko špatně zaznamenané v mapě, ale i to se dá vyřešit). Ceny se pohybovaly od 40 do 120 dolarů za čtyři chlapáky vč. snídaně a často i teplé sprchy. I zde platilo pravidlo, čím chudší a navenek horší ubytování, tím lepší lidi a větší ochota. Například takové ubytování „až na vrcholcích hor“ 0.2123403N, 30.0180094E (Mbunga Community Capmsite). V navigaci je ubytko napsané u silnice, ale ve skutečnosti bylo asi o 7 km dál a 1 km výš. Ani motorkou se tam nedalo vyjet, protože ve svahu byla jen stezka plná schodů a schůdků pro kozy a místní. Nakonec se u nás sešla půlka vesnice a krpál se schody urovnali, rozšířili a tradáááááá Evropan mohl dojet až k ubytku (pozn. jinak by se motorky musely nechat hooodně daleko na pěšině a ráno by už tam taky nemusely být!!!). Domečky byly z rákosu a hlíny, „postel“ pamatovala ještě „Operaci Blesk“ v Entebbe z roku 1976, ale byl to ten nejkrásnější zážitek z celé UGANDY. Malí lidičky z místní vesnice se o nás starali, povídali si s námi, všichni jsme se usmívali a všude na nás dýchala pohoda a vědomí, že v Africe je spousta volného času 😊

 

Policie a armáda je v UGANDĚ zastoupená v docela velké míře. Všichni však mávají na pozdrav a nikdo nás ani kontrolovat nechtěl. Když už se ale stalo a policie nás zastavila (asi jsme jeli moc rychle), zjistili, že jsme běloši (jejich řečí Muzungu – běloch, Bazungu - běloši), tak mávli rukou, ať pokračujeme dál. Asi by si s námi nevěděli rady, takže nikdy žádný problém.

Samostatnou kapitolou byly děti. Těch je v UGANDĚ opravdu hodně a jsou velmi fajn a zvídavé (51 % populace v Ugandě jsou děti do 14 let – celkem je v zemi 28 mio obyvatel). Školy jsou na každém rohu, v každém městečku nebo vesnici. Děti mají školní dresscode a každý kraj má jinou barvu dresscodu (45 krajů). Takže na ulicích to hýří barvami, radostným křikem a máváním. Nejčastější dětské hlášky: „Dej mi peníze“, „Ahoj“, „Odkud jsi?“, „Běloch“ a některé odrostlejší holky šly rovnou na věc a ptaly se: „Chceš se mnou dítě?“ A všichni, když vidí bělocha, tak k němu běží – prostě paráda a nám se to líbilo a smáli jsme se jako pitomí.

 

Národní parky mají v UGANDĚ obrovskou výhodu, že se do nich může i na motorce (v jiných zemích to tak není). Sice jedete na vlastní nebezpečí a túúúristi, které potkáváte v jejich Jeepech a Toyotách při vstupu do parků, jen nad námi kroutili hlavami a mumlali něco jako „dangerous a crazy“, ale stojí to za to!!!! Zážitky jsou opravdu nezapomenutelné. Po čase přestanete počítat zebry, pakoně, paviány i s jejich rudýma prdelema a soustředíte se na ty větší zvířata, jako jsou sloni, žirafy, buvoli. Blízkost tohoto setkání se opravdu nedá nahradit návštěvou Safari ve Dvoře Králové. Někde v hlavě máte pořád myšlenku na to, že ten buvol vás dokáže dohonit za 3 vteřiny, protože od něj sedíte na motorce cca 20 metrů. A věřte, že ugandské motorky v terénu nejedou rychleji, než běží nasraný ugandský buvol 😊. Každopádně to na savanách v UGANDĚ velmi žije a všechno se hýbe. Hlavou kroutíte ze strany na stranu a do komunikace se pořád řve: „Sloni napravóóó, žirafa nalevóóó, bacha díííra!"

 

Krásné také je, jak se příroda mění každých cca 100 km. Prales se mění v savany, savany se mění v hory, no prostě pořád změny a do toho všude vesničky a místní lidé.

 

Jako všude na světě i tady je vidět, že se věci rychle mění! V navigaci jsme měli často nakreslenou dálnici nebo silnici první třídy, i když jsme jeli právě po prašné stezce. Ale ty dálnice tam opravdu budou a budou velmi brzo. Číňané v tom hrají první ligu a v UGANDĚ staví dálnice strom ne-strom, napříč národními parky. Je to škoda a o to víc jsem rád, že jsem měl ještě možnost jezdit po cestách plných výmolů a kaluží, kde se ztratí celé auto a kamkoliv je daleko.

 

K místní dopravě už jen pár slov. Na motorku zde není potřeba řidičský průkaz, podle toho to taky tak vypadá. Auta ani motorky neprochází žádnými pravidelnými technickými kontrolami, což je kapitola sama o sobě. Motorka v UGANDĚ nemá žádná práva. Prostě je moc malá a musí se klidit všemu většímu z cesty. Největší dopravní kápo je zde dálkový autobus. Ten si to šine 80 – 100 km/h vesnice ne-vesnice, jen troubí a valí středem. Dokonce mám pocit, že ani nezastavují, jen přibrzdí a místní naskakují 😊. V centru hlavního města Kampale je do dopravní masakr, kde ve dvou pruzích nakreslených na silnici stojí vedle sebe i pět aut, deset motorek a do protivky to samé. Kupodivu jsme nejvíc troubili my a trochu to pomáhalo.

 

Myslel jsem si, že hlavním dobrodružstvím budou zvířata a zvířátka – to bylo splněno do puntíku, ale nakonec mě opět uchvátili místní lidé a jejich dobrosrdečnost. Anglicky se v UGANDĚ dá domluvit zcela bez problémů. Jídlo a pití se za peníze sežene všude.

 

Dva dny před plánovaným odletem domů se COVID-19 rozjel celosvětově na plné obrátky a už i v UGANDĚ na nás ukazovali prstem a zakrývali si obličej, protože běloch = nakažený. Této hysterii jsme naštěstí uletěli, i když nám Turkish Airlines zrušili let a nad námi visel otazník, jak se dostaneme domů. Domů jsme se dostali, protože jsme na letišti ukázali uganskému personálu, že máme víc času než oni a to rozhodlo!

 

Takže podtrženo a sečteno: ujeli jsme něco mezi 1910 - 1974 km, protože každému ukazoval tacháč něco jiného. Nikomu se nic nestalo – žádný úraz, žádné nebezpečí od místních jsme nikdy ani kousíčkem nepocítili a děti po nás v Africe taky asi nezůstanou…

Filip

Jeďte do Afriky…stojí to za to!!!

Příště snad Madagaskar nebo Togo

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (22x):


TOPlist