Turecko a kousek Gruzie
Text: mich29 | Zveřejněno: 8.3.2025 | Zobrazeno: 8 318x
Malé nahlédnutí do země rychle rostoucí infrastruktury a vlídných lidí.
Kapitoly článku
Bulharsko – Turecko – Gruzie
Po dvou letech nás opět svedly cesty dohromady s parťákem Ferou (Frenkie65 , GSA1250 Triple Black). Tentokrát směrem východním.
Den 1, sobota 31.8.2024, ujeto 650 km
Tranzitní etapa, kousek po Rakousku, potom Maďarskem na Szeged, před nímž máme sraz na benzince. Fero z Uherského Brodu volil slovenskou stopu. Cestou vychutnávám krásy maďarského venkova – vlevo turkyňa, vpravo turkyňa, z hora topí na 37°C.... Poprvé za 6 let jsem na srazu dřív než on. Společně do Temešváru na nocleh.
Den 2, neděle 1.9.2024, ujeto 420 km
Časný odjezd z temešvárské vilky směr Železná vrata. Návštěva muzea za 12 RON. Za skleněnými dveřmi hlídač, změřil si mě pohledem, tak říkám „Muzeum?“, mávl rukou a hotovo. Znuděná děžurná, expozice o historii říční soutěsky, která je dnes pod hladinou přehrady. Nevěděl jsem, že tu už ve starověku Římané vybudovali dřevěný placený most a před první válkou zde byla silná turecká menšina. Celé i s filmem tak na 30 min.
Pokračujeme dál přes hráz přehrady do Srbska a podél bulharsko-srbských hranic na jih. Pěkné boční cesty, jezero Vlasina, a hraniční přechod Ribarci. Tam jsme personál téměř vyrušili, na takové návaly tu nejsou zvyklí. První kilometry bulharského pohraničí mě zaskočily. Polorozpadlé domy, údržba silnice před mnóóha lety, když už nějací lidé, tak vesměs staří. Klasické vysídlené pohraničí. A už jenom sjezd do Bulharska na město Kyustendyl. Bereme ubytko v areálu automyčky za 56 Leva. Pěkné, čisté, moto u dveří.
Den 3, pondělí 2.9.2024, ujeto 430 km
Cesta z podhůří bulharských hor, částečně dálnicí až do Petrič a Rupite. Baba Vanga je zde pojem a cedule nás směrují k jejímu „muzeu“ v Petriči. My ale chceme k jejímu poslednímu sídlu – chatce a hrobu u Rupite. U cesty je jen jedna nenápadná cedule u odbočení. Z hlavní silnice je vidět zlatě svítivá kopule nějakého kostelíku z 10.století. Samozřejmě to není ono, takže se ze šotoliny vracíme zpět na vedlejší a pokračujeme po zdánlivě nikam nevedoucí cestě. Je kolem deváté, vítá nás prašné parkoviště s trhovci, kteří teprve chystají své stánky. Celý areál „zázračného“ údolí se postupně opravuje a buduje. Prohlédneme sochu a hrob Baby Vangy i zahradní domek, ve kterém trávila poslední roky života a věštila příchozím. Nemohu se ubránit srovnání s Járou ležícím, spícím. A až sem pojedu příště, udělám si čas i na návštěvu termálních jezírek vedle parku.
