Tureckem na Jawě

Den 1

Hranice s Tureckem jsem chtěl překročit po 3 dnech, tak jsem třindu naložil už v pátek večer a druhý den jsem vyjel brzo ráno. Z Frýdlantu přes Liberec a pak už jen po dálnici – je jasné, že na Jawce nenaženu kilometry rychlostí, alespoň mě nebrzdí plechovky ve městech, i když spotřeba byla jako bych jel na dvou třistapadesátkách. V Maďarsku jsem kupoval dálniční známku (zhruba70 kč na 3 dny) a navečír jsem už dojížděl před město Szeged v Maďarsku, našel útočiště na noční „plachtování“. To bylo prvních 710 km a pocitově jsem byl za barákem, jen pěkně naklepanej.

Den 2

Další cestu jsem volil místo rychlé, ale drahé dálnice v Srbsku raději Rumunskem a samozřejmě jsem narazil. Ujel jsem jenom 317km, ale přes cestu za kterou by se i naši silničáři styděli (myšleno s nadsázkou). Také jsem prvně využil pláštěnku na báglech a nepromok. Cestu mě zpříjemnil alespoň pěkný pohled na Dunaj – hranici mezi Rumunskem-Srbskem a následně Bulharskem, kterou lemovaly „kopečky“ a vodní elektrárny, ale souvislá lajna odpadků podél cest zároveň označovala již východní země. Večer jsem zapadl do osamění a klidu v horách. 

Den 3

Třetí den jsem přeplul hranici do Bulharska ve městě Calafat (přes Dunaj). Paní s lístkama za 6eur na trajekt řekla, že pojede do 30 minut. Tak jel už za 3 hodiny! Další zpoždění. Čas jsem si zkrátil povídáním s rumunským kolegou na GS, který měl namířeno do Chorvatska. Upozorňoval mě, že spát u nich v horách je risk kvůli medvědům (tak teď nevim – myslel mě?). Taky jsem se dozvěděl, že bulharské dálnice jsou pro nás free. Lodička připlula a už jsem byl v zemi kde nikdy předtím – v Bulharsku.
Další lán cesty mířené přes Sofii. Obchvat hlavního města je skutečně jen pro odborníky (zvané GPS), ale za rad trafik polisi jsem ho i v úmorném vedru zdolal a nabral směr Türkiye. To už byl ale zas večer, zdolání hranic jsem tedy nechal na 4 den. Zvláštní – Bulhaři zřejmě nejsou příznivci stanování. Podél cest rozprostřeli odpudivé dámy s kabelkami. Narazil jsem na TIR stop s pláckem pro kamiony a budovou s občerstvením. Paní mi řekla, že si stan můžu postavit kdekoliv, nabídla čaj. Stan skoro stál a muž který přijel říká – stanovat tady můžeš, ale ta mašina do který leju naftu – vedle které chceš spát – je agregát, kterým napájim v noci světla. Ale nabídl mi místnost v budově a pro motorku přístřešek u venkovního krbu. Ten den jsem najel 401km.

Den 4

Další den jsem vyrazil kolem 7hod. ráno a pokračoval přes mlhavé a ledové pohoří. Za vrcholkem už bylo hezky a cesta pěkně ubíhala. Doposud jsem všude platil kartou a na Turecko jsem už měl připravenou raději hotovost v eurech. Tachometr psal najetých 1665km když jsem konečně dojel k přechodu do Turecka. První zastávku jsem si udělal ve městě zvaném „brána orientu“ – Edirne. Bike jsem nechal zaparkovaný před bankou, použil jsem zámečky na báglech a za hojného doprovodu místních dětí jsem šel omrknout zdejší „bazaar“ tržnici. Děcka byly jako má ochranka, no byl jsem radči, že šly se mnou a nezůstaly u motorky. Přes jednoho obchodníka jsem promluvil s angl. mluvící dívkou, která poradila běžný kurz liry(ytl) k euru. Další cesta směřovala k Marmaskýmu moři – městu Tekirdag.
Rozhodl jsem se trochu dohnat zpoždění a jel dlouho do večera, ikdyž se stmívalo už od 16-17 hodin. Nakonec jsem dojel až do Istanbulu, který jsem jen přejel. Ve městě jsem ocenil, že policisté mají na autech zapnuté majáky – bylo jednoduché je najít a zeptat se na cestu. Vždy byli přátelští a pomohli. Horší byl most přes Bosporskou úžinu spojující Evropu a Asii. Předem jsem se dočetl, že je placený, měl jsem proto připravené drobné. Brány s mýtným byly až na konci dlouhého mostu, tolik pruhů snad nemá ani německá dálnice. Krajní pruh na který jsem si najel najednou začla auta přede mnou opouštět a mladík pobíhající mezi nimi říkal „machine broken“. Taky jsem přejel, po chvíli se dostal na řadu a bylo zle. „machine“ neměla otvor na vhození připravených mincí. Za mnou troubící fronta. Chvilku jsem tam šaškoval, nadával, marně se snažil otočit. Pak přiběhl odkudsi kluk v helmě a ptal se co je za problém. Říkám, že asi nemám lístek jen peníze. Ochotně přiložil svůj a ukazoval, že to je dobrý ať jedu. Tak mě nakonec zachránil turecký motorkář. Rychle jsem odjel z města směrem na Černé moře a už hodně pozdě za tmy zalehl nedaleko cesty v lesíku jen pár desítek kilometrů oproti původnímu plánu. Ujeto 573km.

Den 5

Úžasný dojem nádherné přírody kazí všudypřítomné odpadky. Ráno zjištuji přítomnost smečky psů. Evidentně jsem je děsil víc než oni mne. Poznatek – než turecký pes vstoupí do vozovky, tak se několikrát rozhlídne a přesvědčí jestli nic nejede. Později jsem podél silnic jasně viděl proč. Další zastávka byla ve městě Agva, kde jsem v místní bance narazil na kurz lepší než udávala ČNB. Než zkončila polední pauza, prošel jsem se prvně po pláži Černého moře a dal si „tuhou“ zmrzlinu. Netušim z čeho byla, ale nikdy jsem tak dobrou nejedl. Prvně jsem taky ochutnal šotolinové cesty a kilometry jsem rozhodně nekrájel velkým nožem.Navečer jsem již velmi znavem byl rád za hotel ve městě Zonguldak. Najeto 283km Recepční mě nechala jawku zaparkovat přímo před jejím pultem, tak jsem si šel ještě projít město. Turci si potrpí na tržnice s ovocem a zeleninou a konečně jsem viděl i hospodu – ale místo pípi tam mají konvici s čajem a hrají kostky, což střídají s návštěvou mešity. Ve fastfoodu s gyrosem jsem narazil na bandu Číňanů, pěkné panoptikum národů. Pivo se tam taky koupí, ale jen v zapadlých krámcích a dají vám ho do černé igelitky. Ale pozor jak vás s tím uvidí dorostenci, začnou otravovat a vyžadovat ať ho vypijete s nimi.

Den 6

Další den jsem chtěl trochu nahnat, abych nenabíral zpoždění hned ze začátku, kdoví co příjde za potíže. Ale při pohledu na klikatou čáru značící cestu v mapě bylo jasné, že to jednoduché nebude. Bláto, serpentíny s ostrým převýšením a zase šotolina a když asfalt tak z velmi hrubých šutrů. Pěkné na zážitky, ale nic na rychlost. Však pobřeží Černého moře zato stálo. Úžasný pohled na moře z vrcholků zdolaných zakroucených cest lemujících zelené bujné hory. Ten den po 388km jsem se ve městě Gerze poptával na možný nocleh ve stanu. Člověk na kterého jsem narazil říkal, že mám štěstí. V této oblasti moc lidí anglicky nemluví (ne že já bych na tom byl o moc líp) a on, že je profesionální průvodce pro turisty. Ochotně mě autem navedl k molu, kde bylo možné si stan postavit. Večer mi pak ještě přivezl tašku s vlastním ovocem a zeleninou a dal všelijaké rady.

Den 7

Průvodce mi řekl, že od Samsunu už vede „highway“ tak se dalo něco nahnat. Pauzu jsem si dal až v Trabzonu, kde jsem měl ještě bez potíží dostat „evropskou“ vodu. Zastavil jsem v centru a šel se kouknout na tržnici. Turci si taky potrpí na nejrůznější fontány a výzdoby uprostřed četných kruháčů, jež mají ve městech místo klasického křížení. Už se zase stmívalo a podél moře byl docela problém najít místo na stanování a kempy zde neexistovaly. Daleko z cesty se mi sjíždět nechtělo. Jel jsem zase do tmy a rozhodl se pro hotel. Ptal jsem se u místních kasáren na cestu, byli to asi jediní vojáci co se nechali i vyfotit, asi tam neměli velitele. Nakonec jsem dojel až do „čajového“ města Rize, ubytoval se v hotelu Kačkar a jako vždy jsem turka stáhl na poloviční cenu. Při procházce jsem byl pozván do antiku na čaj s dobovou živou hudbou. Najeto 480km 

Den 8

Další den jsem si zajel pár kilometrů podívat se na hranice s Gruzií. Samozřejmě se celníkovi nelíbil foťák, ale to měl smůlu. No a tady končilo mé letošní setkání s Černým mořem a vydal jsem se do vnitrozemí kolem opěvovaného pohoří Kačkar směrem k jezeru Van. Cesta opět lemovala hory a místy to vypadalo, že jedu spíš po velkém staveništi. Ale pohled mi zpříjemňovala velká řeka s příjemně zeleným nádechem utápějící se v obří přehradě. Mezi kopci zely hluboké kaňony jak vystřižené s fantastického filmu. Zajel jsem si kousek do hor u města Yusufeli podél malé horské říčky s četnými políčky místních domorodců. Nakonec jsem u jedné menší přehrady „ustanoval“. Ten den po 316km úžasné krajiny konečně došlo na oheň, avšak palivo spočívalo pouze v suchých zbytcích klečí, celkem složité a zdlouhavé na sběr. 

Den 9

Vůbec nejtěžší den celé dovolené. Hory se změnily v uhlazené vlnité kopečky příjemné na pohled. Chtěl jsem jet kolem biblické hory Ararat. Už od oblasti města Erzurum se změnilo i obyvatelstvo. Domy vypadaly, že jsou postaveny z exkrementů a to nejen zvířecích a hlíny. Skupinky podivně vyhlížejících individuí na mě mávaly, abych u nich zastavil, jako by kousek za nima byla velká pohroma a oni mě vlastně chtěli zachránit život. Ale vypadali, že by mě tak možná zapíchli a obrali, tak jsem koukal jet a pokud možno stavět jen pro benzín. 5 165m vysoký Ararat byl samozřejmě od pasu v mracích. Taky začalo celkem přituhovat a obloha se kabonila jako by Iránci naznačovali, že se blížím k jejich území. Což ostatně ukazoval i zvýšený počet hlídkových stanic turecké „jandarmy“ – armády. Dál při přejezdu pohoří vedla cesta hodně vysoko a mraky mi spadly do klína. Přišla první pohroma – při nešetrném řazení ve vysokých otáčkách jsem vylámal zuby na 4ce. Do 3 to jelo normálně, ale netušil jsem co to udělá dál, do toho přišlo to úplně nejhorší co si může motorkář „přát“. Začal ukrutný lijavec ve kterém zastavovali i auta a co hůř, blesky z nízko ležících mraků se svíjely tak blízko, že ve vzduchu byla cítit elektřina. Nebylo kde zastavit, respektive schovat se. Nezbývalo nic než jet prostě dál a dojet do města do hotelu. Tam jsem si říkal, že jestli tohle přežiju, tak už si musím dávat pozor do čeho vjedu. Konečně jsem dojel do turisticky atraktivního města Van u stejnojmenného jezera a našel hotel. Od bagažisty jsem se ještě dozvěděl, že servis na Jawu problém nebude, jenže teď mají 4 dny ramadán a nemakaj. Najeto 472km
 

Den 10

Další den jsem sice vyjel, ale hned mi bylo jasné, že jen najdu levnější ubytko a zalezu. Počasí se moc nezlepšilo a po předchozích zkušenostech jsem se nikam nehnal. Navíc tohle byl bod zlomu mojí cesty, tak jsem chtěl trochu nasát atmosféru. Voda v jezeru Van má kvůli své zásaditosti nezaměnitelné aroma a při dopadu slunečních paprsků se modře rozzáří. Objevil jsem za svou cestu první kemp – Sahil, Kurdové. Nepředstavitelně a nezapomenutelně vstřícní lidé. Angl. sice neuměli, ale zavolali učitele, který vše vyřídil i poradil. Počasí se v té oblasti mělo zlepšit až za několi dní a dál směrem na Diyarbakir bylo hezky. Proto jsem se rozhodl další den pokračovat dál a vynechat zajížďku k jezeru v kráteru sopky na hoře Nemrut(2). Částečně i kvůli obavám z převodovky. Ten den jen 34km.

Den 11

Cestou spálenišť a kaňonů. Kolem jezera Van jsem už jen projížděl než se ztratilo mezi kopečky hor. Dál přes Bitlis směrem na Diyarbakir jsem si připadal jak na Merkuru, spálená místy stále hořící kouřící pole mezi nima rovná cesta a na obzoru jen tetelící se horký vzduch. Asi tak místní „Merkurčani“ likvidují nevyužitelné plody zemědělství. Nad tou vší zkázou hlídkoval vrtulník asi aby nechytla hlína plamenem. Velkým městem Diyarbakir nepříliš věhlasným pro turisty projíždím bez potíží a už se blížím k přívozu přes řeku Eufrat. To bylo dobrodružství samo o sobě. Nepříliš velká loď s příliš velkým autobusem a spousty aut. Na mě s motorkou už zbylo místo jen na sklápěcí rampě. Z motky jsem neměl prostor ani slézt. Ale to už se přede mnou rozprostřel pohled na obzor plný kaňonů, zmiňované řeky a Atatürkovi přehrady. Byl čas to zalomit a já našel v jednom z kaňonků místo přímo pod fíkovníkem, co víc si přát. Ten den najeto i přes útrapy pouhých 3 převodových stupňů 414km. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE