raceczech_spain



Na tripu, aneb jak rychle do Istanbulu

Jak se projet do Tróji a poté přes Blakán domů.

Kapitoly článku

Reportáž se pokusím pojmout tak trochu s nadhledem, protože co psát o normálním výletu s kamarádem. Takže, nejdříve byla myšlenka – tedy, někam pojedeme. Pojedeme na Ukrajinu, střihnem to na Rumunsko a projedeme transalpinu a transfagaraš a bude.....Jo a pojedeme tři, ne jen dva. Tak to bude lepší. Jak se blížil datum odjezdu, došlo ke změně. Bude ještě zima, Rumunsko je zavátý a transfagaraš ještě nebude otevřený a ani průjezdný. Tak jedeme do Tróji. Samo sebou dotaz: to jako do ZOO? Ne, idea je Turecko. I v Turecku mají Tróju, asi trochu starší a určitě menší. Myšlenka dobrá, ještě jsme tam nebyli, teplo by tam mělo být, tak proč ne? A když budeme v tom Turecku, mrkneme i do Istanbulu. Je to na cestě, tak co.

V průběhu přípravy vypadl jeden účastník – podcenil přípravu a neměl opravenou motorku. Holt s řídící jednotkou, která hlásí error se blbě jede, respektive se nejede. No co, jedeme dva. Pavel a Vlasta, oba muži v nejlepším věku, co něco vydrží. Na doporučení Vlasty jsem v Istabulu zabookoval pokoj, přeci jen by se tam asi dost mizerně někde zatloukaly kolíky od stanů. Vlasta jasně zavelel, za 2 dny tam jsme, takže, když v pátek ráno vyjedeme, v sobotu večer se ubytujeme a ještě koukneme po městě. Jak chtěl, tak jsem učinil. Přípravy byly u konce. Každý si zabalil oblečení, něco skromných zásob potravin a samozřejmě stan, karimatku a spacák. Kontrola dokladů, vybavení se financemi a zubním kartáčkem a jede se!!!! Ještě stahovací plastový pásky, izolepu, doplnit žárovky a hlavně! Něco na čištění helmy a další a další nakonec nepotřebný věci. Plynový vařič, o kterým mi syn sdělí, že je tam nová náplň. Samozřejmě nebyla, ale protože vím, co můžu čekat od syna, vzal jsem náplň náhradní, kterou jsem použil ihned při prvním použití vařiče.

Dne 19.5.2017 v 8:00 vyjíždím z Plzně a jedu po dálnici D5 ku Praze a před Prahou samozřejmě zácpa, ale objedu ji v závěsu za hasičema. Na dálnici hoří auto. Takže nic momiřádnýho a valím to na D1. U Humpolce sjíždím a tankuju doplna a hned za Humpolcem u první benzinky máme bod setkání. Zaparkoval jsem svou BMW 1200 GS (2004) a za chvíli je tu Vlasta na takymotorce (KTM 1190 Adventure 2016). Dotakuje, uděláme nějakou fotku, tedy necháme se vyfotit před cestou, protože kdo ví, co nás čeká a v jakým stavu přijedeme. Víme jedině to, že ne v jiným. Dáme kafe a jedeme. U Brna je KFC – podle Vlasty na dlouho nějaký lepší jídlo. S tím moc nesouhlasím, přeci jen mám v kufru 2 konzervy fazolí s trenčianským párkom, takže fakt nevím, jak to myslí, ale jdem se nadlábnout. Tam se domlouváme, že ještě v ČR před hranicí natankujeme za kačky, protože dál nám budou na prd. Samozřejmě za sjezdem na Břeclav už žádná benzinka není, takže tankování až v Bratislavě. Protože jsme v Bratislavě, tedy na Slovensku, mluvím slovensky. Držím se toho, že když si v nějaké zemi, mluv jako oni. Vlasta mi na to sdělí: "To jsem na tebe zvědav u sousedů" (myslí v Maďarsku). A to se jen usměju, dáme další kafe (sakra, takhle se daleko nedostaneme) a už dále frčíme na Maďarsko. V Maďarsku je nutné zaplatit poplatek za dálnici, takže jdeme na to. Dostali jsme potvrzení, takže si ho schováme a jedeme Maďarskem. Kdo tam jel, ví, že to není moc zábava, samá rovina a nic zajímavýho. V Maďarsku taky tankujeme, takže říkám Jo napot – jakože dobrý den a poté késenem. Vlasta jen kouká a já se jen opakuju s tím, jak mluvit.....

Projedeme Maďarsko a už je tu Srbská republika. A první hranice, které si chvíli vystojíme. Pasy, techničáky a kontrola zelené karty. Vše v pořádku a jsme v Srbsku. Už se stmívá a tak tedy ještě chvilku pojedeme a pak se někde složíme. Stmívalo se rychle a tak stavíme na benzince a ptáme se na nějaký autokemp. Nikde nic, jen poblíž je turistické středisko PALIČ. Takže tam jedeme, ale žádný kemp. Jak tak hledáme, padne nám do oka rovinaté a velké místo – travnaté parkoviště v Paliči. Nikde nikdo, parkoviště úplně prázdné, tak to prubneme. Asi ani parkovné tu nechtějí, takže ubytování zdarma. Rozbalujeme nové stany a zjišťujeme, jak je postavit. Čelovky na hlavě, takže tam běháme okolo jak světlušky. Ale dílo se podaří, necháme nafouknout karimatky, vyndáme spacáky a jdem se nadlábnout – tedy z vlastních zásob. Hovězí konzerva a paštika zasytí, ale příliš nenadchnou. Ale pořád lepší než kručení v břiše.

Hurá do hajan, po dlouhé době ve stanu, takový trochu divný pocit, ale usínáme a ráno v 6:00 jsme vzhůru. Takže vybalím plynový vařič s údajně plnou náplní, zapaluju, ale hoří to nějak málo. Tak vyměňuju náplň a najednou to fajruje a za chvíli je uvařená voda na čaj. Po ránu to bodne a chlebík zase s paštikou zažene hlad. Zabalíme a po anglicku se vytratíme. Nikdo nás neotravuje, prostě v pohodě. Domluvme se na tom, že Istanbul přeci už není daleko. Máme za sebou asi 800 km, tak kolik může chybět.....A hlavně, večer tam máme být.

Turecko

Vyjíždíme a za chvíli stavíme – mýtná brána. Platíme 1.5 Eura jedeme dále k Beogradu. Ten projíždíme a upalujeme na Bulharsko. Stabilní rychlost 140-150 km/hodinu. Projedeme Beogradem a další mýto. Tentokát 3.5 Euro. Stejně to nějak neutíká a jsme pořád v Srbsku, ale už je tu hranice a zase EU a Bulharsko. Takže opět kontrola, ale je to rychlý, moc nás hranice nezdržují a jedeme a jedeme. Tankujeme v Bulharsku, dáváme jídlo – burek a něco podobnýho, co jsme si s Vlastou koupili na předchozí pumpě. Obsluha k nám příchází a zajímá se odkud jsme a kam jedeme. Tak se bavíme a on nám řekne – Istanbul je 710km. Moc mu nevěříme, ale měl pravdu....Trochu na sebe koukáme, ale máme zabookovaný pokoj, kde je postel, sprcha, tak to musíme dát. Dodáváme si odvahy a kuráže a jdeme na to....Cesta utíká, počasí dobrý, mohlo by být trochu míň teplo, ale pořád lepší, než kdyby pršelo. Na posledním taknkování v Bulharsku a nutné kávě se setkáváme s 6 motorkáři z Turecka. Jeden z nich umí anglicky, takže rychlej výslech. Je v Turecku nějaký speed limit pro motorky – odpověďje příjemná. Není. Po dálnici jeďte klidně 150, ale v místech, kde je výjezd z benzinky zvolněte tak na 120. Dálnice jsou placený, požiďte si PTT kartu s nabitým kreditem. Ta se prodává na začátku dálnice. Jo a ještě – Istnabul je stále hodně daleko. To jsme tak chěli slyšet. Poslední část bulharské dálnice nás překvapila – nová a hlavně prázdná. Nikde nikdo, až jsem trochu znejistěl, ale jeli jsme. A už narážíme na kamiony. Stojí v levém pruhu a tak je bereme zprava, posléze zjišťujeme, že dobře a už jsme na hranici. Bulharská je OK, rychlá a přejíždíme k turecké. Co nás tady asi čeká... Je tu mírná fronta a přijede k nám motorkář – Turek. Má Suzuki V-Strom 650, podle něj nejúžasnější motorka. No, když myslí. Ale umí anglicky a tak se s ním bavíme. Jmenuje se Némét a dává nám tel. číslo s tím, že mu můžeme kykoliv zavolat a on nám pomůže a taky říká, že na dálnici nemusíme mít PTT kartu, ale zaplatíme jen to, co projedeme. Taky nás zve na večeři. Hned za hranicí je mešita, tak tam bude večeře. S díky nabídku nevyužíváme, ne že bychom se báli muslimů v mešitě, ale musíme valit do Istanbulu a hlavně, co kdyby nám smrděly nohy. Do mešity musí člověk bez bot... Kontrola na hranici - první okýnko – pas a techničák a zelená karta. Do PC datluje VIN kód, SPZ, pas a můžeme jet k dalšímu okýnku. Opět to samé a jedeme k další kontrole – to je celník. Zkoukne velmi ledabyle naše zavazadla a můžeme jet. Za hranicí je ta mešita, tak se fotíme a jedeme dále.

Projíždíme bránou na dálnici a nikde nevidíme tu, jak se berou papírky na placení ujeté vzdálenosti (viz Itálie) za branami je nějaký panák a mává. Stavíme tam a tam nám jeden starší muž říká, že musíme mít PTT kartu. Tu prodávají naproti – přes dálnici a máme si ji jít koupit. Nechce se nám přeskakovat dálnici, ale nakonec jdeme. Chtějí za ní 20 Euro, takže na to kašleme a jedem bez ní. Dálnice je OK a blížíme se k Istanbulu. Míjíme města, všude to vypadá, jako když mají ke startu připravené rakety, ale jsou to minarety. Trochu nezvyk, ale jiný kraj, jiný mrav. A co vidíme- Istanbul. Víme, jakou čtvrť máme chytit a zkoušíme to bez navigace. To bylo trochu naivní. Istanbul není vesnice, takže se ptáme na cestu a narážíme na problém. Ulice nikomu nic neříká, zabírá jen Hagia Sofia. Jsme asi 20 minut od ní a tedy asi stejnou dobu od ubytování. Vlasta nastartoval turistickou naviaci a jedeme. Pár krátkých zajížděk, několik jednosměrek a jsme na kopci mezi Modrou mešitou a Hagií Sofií. Je sice 23 hodin, ale co. Lidí je tu hodně, jsou tu policajti, ale jinak vše OK.

Za chvíli jsme ubytováni, motorky zaparkovány a my se umyjeme a jdem na večeři. O půlnoci nám v restauraci hotelu připraví kebab azad – fakt ňamina a pak do peří. Vlasta má problém s kyčlema, asi jak měl roztažený nohy na motorce.....no, ještě že není ženská. Domlouváme se tedy, že pobyt v Istanbulu prodloužíme o 1 den. Ještě že jsme to udělali. Začalo pršet a druhý den do odpoledne prší. Takže jsme si dali free day a nakupujeme něco pro naše blízké. Smlouváme, urážíme se a odcházíme a pak kupujeme za slušné peníze. Vlasta si kupuje bederní elastický pás, podle prodejce ze srsti velblouda.

V pondělí dokupujeme ještě dárky, balíme a v 11 vyjíždíme. Nejdříve dohady – jedeme přes most do Asie, nebo tunelem? Recepční sděluje – tunel je jen pro auta a proč jako nejedem ferry – přívozem. Je to jen 1,5 km od hotelu a stojí to 4 liry (1 Euro). Most je přes celé město. Tak tedy jedeme k přívozu a během chvíle jsme na lodi a po 15 minutách v Asii, i když pořád v Istanbulu. Tak jsme zdolali Bospor a vyrážíme na Bursu. Na cestě za Gebse zdoláváme most směrem na Altinova, kde je mýtnice – ouha, nemáme kartu PTT, ale nevadí. Je tu obsluha, chce naše techničáky a podle SPZ nám vyměřuje každému poplatek 45 lir. Takže jejich elektronika asi funguje a oni ví, kde jsme jeli... No nic, za mostem stavíme u dělníků, co opravují svodidla a děláme fotku mostu. Dělníci obdivují motorku tu KTM a pak zjistí, že BMW má kardan a hned je favoritem.

Jak jinak... Jedeme dále přes Bursu na Bandirma a dále na Biga. Tady se k nám přidává na křížovatce místní motorkář, teenager na nějaké SYM 125. Velmi oblíbený nástroj v Turecku. Zařadí se před nás a začne "pracovat" s plynem a kouká, co my na to. Vlasta se přidává a je tu zelená. Maldík vyráží, co mu koně stačí a Vlasta jede vedle něj a ukazuje mu sílu motorky, ale nechává jej vyhrát. Mlaďoch má spokojený výraz ve tváři, vyhrál... Z Biga na Can vede velmi příjená silnice. Téměř žádný provoz, příroda a pěkně se to tu kroutí. Z Can do Ezine to také pěkně ujíždí a za chvíli jsme v další cílové destinaci – Troja. Z hlavní silnice Ezine - Canakale je to jen kousek a k samotné Troji vede slepá ulice. Příjíždíme asi půl hodiny před zavíračkou, ale lístky jsme koupili a šli se podívat. Hned nás tu nahání chlapík, co nám nabízí přespání, tak ho posíláme pryč. Procházeli jsme, fotili a samozřejmě nesměl chybět kůň. Přicházíme k východu a osazenstvo odjíždí autobusem a nás tam nechali. Chvíli přemýšlíme, že se vyspíme v koni, ale Vlasta si všímá, že dále po silnici někdo chodí. Je tu jejich "check point" a mlaďas na nás čekal, až odjedeme. Bohužel uměl jen turecky a to nějak neovládáme, takže domluva na přespání nejde udělat. No nic, jedeme a vidíme - camp. Tak se zastavíme a tady je chlapík, co nám nabízel přespání. Tak jsem mu řekl: "We are here", a bylo to. Na otázku How much říká 60 lir. Já hned – 50 lir a on jako že jo.... Takže si na zahradě rozhodíme stany a koukáme, někdo tu má KTM Duke 200. Je to mladý Turek, který objíždí Turecko – má před sebou dlouhou cestu.

A máme tady ráno 5. dne a nás ve 4 budí muezzin nebo spíše reproduktory na minaretu. Ráno po snídaní balíme a začínáme se bavit s chlapíkem, který je tu na kole. Je ze Švýcarska a ani jsme se nedozvěděli, kam jede. No nic, jedeme na Canakale a tudy přívozem přes Dardanely do Evropy a Řecka. Na trajektu jsme atrakce pro malý děti, okukujou nás a motorky. A přijde chlap, mluví anglicky s tím, že je z Antalye a má manželku z Čech – z Křivoklátu. Tak jsme chvíli pokecali a jsme na druhé straně. Dali jsme kafe a jedem směr na Řecko. To projíždíme a někde u Ipsala přejíždíme k Řekům. Dál jedeme po dálnici a zajeli jsme se podívat do Kavaly. Tak jsme se i vykoupali. Moře bylo tak na 1 cm, ale dali jsme to. Dál na Soluň a tam už na sever směrem na Ohrid – podle Vlasty úžasný jezero v Makedonii.

Závěr?

Asi 40 km před řecko - makedonskou hranicí se optáváme, kudy se jede na Makedonii. Skoro jsme utekli z obchodu, kde tento dotaz byl vnímá asi jako útok. Jasně jsme se dozvěděli, že v Makedonii jsme. Takže jinak. Optal jsem se, zda jedeme do státu, jak se o něm mluví, že se jmenuje Makedonie, ale Makedonie to není...? Prodavač sdělil něco jako Firom, což jsem netušil. Ale později pochopil. Pro Řeky je Makedonie sever Řecka, a ten stát Makedinii nazývají FYROM... No nic, ustlali jsme si ještě v Řecku, opekli nakoupené buřty, vypili pivo a v klidu vyspali.

6. den ráno jsme vyjeli směr Ohrid. Tam jsme dali oběd a začalo nám pršet... Takže nepromoky a směr Albánie.

 

Ohrid jsme objeli severně a na Tiranu. Už po vjezdu do Albánie jsme poznali, že tam jsme – klasické kloboučky bunkrů na stráních a všude mercedesy. Všude samá myčka aut, ale žádná na motorky :-). No nic. Tirana nás čeká a my jsme čekali v Tiraně. Zácpy, kolony a horko. A vzhledem k tomu, že zde panuje chaos v dopravě, jsme rádi, že vyjíždíme z města. Vlasta tankoval a sdělili mu, že karty neberou. Chtěli hotovost, Eura nejsou problém, ale cena za litr snad po přepočtu 50 Kč. Nakonec zaplatil kartou v sousedním dealerství Mercedesu. Dálnice je šílenství. Chvíli je, pak není, tam kde není se jede ve třech pruzích, i když je tam jeden. Nic pro nás a pospícháme na Ulcinj. Černá Hora, Vlasta už v Ulcinju byl, já ne. Prej je to už tedy dlouho, ale dobře se vyzná. Nevyznal. Ale zaparkovali jsme asi uprostřed Ulcinju a hned jsme měli ubytování – 20 Euro za oba ve velkém apartmánu. Večeře byla skvělá za pár euro. Hovor s domácím – bývalý policista, poté řidič kamiónu. Nadával na Albánce, tam se taky vždy bál jezdit kvůli tamním řidičům.

Další den, tedy 7. si to valíme v dešti z Ulcinju do Srbska. Jedeme při moři a potom na Podgoricu, Nikšič a údolí Piva.

Neustále v dešti, silnice kloužou, takže rychlost není závratná. Jedeme a sjíždíme do Bosny a Hercegoviny. Hranice je zajímavá, obytná buňka a to je vše. Za hranicí cedule – vítejte v Srbsku, i když víme, že jsme v Bosně... No nic. Dále pokračujeme v dešti po spíše rozblácené cestě s kousky asfaltu a nebo bez. Asi 25 - 30 km. Celkem adrenalin, zvlášť mokrý hladký prkna na mostících. Projedeme Bosnu, na cestě si dáme kafe a jídlo a do Srbska. Tady jsme to vzali přes národní park Tara.

 

Fakt dobrý svezení, hlavně už v suchu. Projeli jsme kolem Bělehradu a dál už po dálnici na Maďarsko. Spali jsme u dálnice na bezinové stanici. Dali nám svolení si tam postavit stany, takže OK.

8. den jsme to již dotáhli domů. Před Prahou jsme se rozdělili. Vlasta jel ještě na sever a já až do Plzně.

Asi ani nebudu psát, jak do mne v Srbsku na zpáteční cestě při rojíždění trochu strčil motorkou Vlasta tak blbě, že mi ihned ulítnul můj vario kufr a oba jsme se váleli na zemi. Motorkám se nic nestalo, ale kufr byl v prd... Ulítl držák, takže jsem ho připevnil stahovacím popruhem a drželo to. Rozhodně plastový kufry nejsou zrovna ideál.

Na cestě jsme neměli žádné problémy technického typu, jedenkrát nás stavěla policie v Černé Hoře. Tam jsme asi po 10 km mohli konečně předjet auto, ale tak trochu tam, kde se nesmělo a co byste řekli – byl tam! Zastavil nás, nechal projet několik aut a pak nás policista bez dalšího pustil... Dobrej trest.

Spotřeba motorek v průměru kolem 6 litrů. Jeli jsme doopravdy dost rychle do Istanbulu. Ubytování v Istanbulu – 2 noci po 50 Eurech, v Ulcinju 20 Euro. Jinak ve stanech zdarma.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist