Balkánská pouť 2021

Na plánovanou výpravu jsme vyjížděli rovnou z končícího Honda Festu konaného letos ve Špindlerově Mlýně. První den jsme najeli pohodových, ale vesměs dálničně nezáživných, tisíc kilometrů a zakotvili jsme až v Bosně a Hercegovině na severovýchodě ve městě Tuzla. Večerní procházka městem a zvuk znějící z reproduktoru umístěném na minaretu zdejší mešity, který nahrazoval skutečný zpěv muezzina, dával tušit, že tady není výjimkou islámské náboženství, což je v mnoha balkánských státech naprosto běžné.

Následující den jsme projeli Bosnou a Hercegovinou ze severu na jih podél hornaté východní hranice se Srbskem. Část úseku jedeme zpevněnou šotolinovou cestou vedoucí hornatou zalesněnou krajinou. Jednu ze zastávek dáváme v dnes již nefunkčním lomu na těžbu mramoru. Jakoby se tu přestalo pracovat jen před pár dny. Veškerá těžební technika byla ponechána svému osudu a pomalu si jí bere příroda zpět do svých spárů. Po krátké zastávce pokračujeme lesní cestou vedoucí horami dál a dál a ukrajujeme další kilometry. 

Příroda je opravdu krásná a každých pár kilometrů nás nutí zastavit a kochat se překrásnými výhledy. Jako neblahá vzpomínka na válku, která tady před pár desítkami let probíhala, tu zůstaly na stromech umístěné výstražné cedule, které upozorňují na možnost zaminovaného území. V tento až skličující moment míjíme stádo volně žijících koní, které mizí kdesi v hlubokých lesích a jelikož se na štěstí žádné výbuchy neozývají, usuzujeme, že miny už tu snad nejsou. V druhé půli dne překračujeme hranice tvořené několika stavebními buňkami, zprvu jsme si ani nebyli jistí, zda se o hranice jedná. Přejíždíme po mostě přes řeku Taru a vjíždíme do překrásné Černé Hory. Jako že BIH byla nádherná, tak Montenegro je, alespoň pro mě, ještě o level výš. Úžasná příroda! Černá Hora patří v rámci Evropy mezi nejméně lidnaté a nejřidčeji zalidněné státy, tak že si zde můžete užívat svobodu a nádhernou přírodu téměř bez lidí. Pokračujeme kaňonem podél řeky Pivy a zanedlouho obdivujeme přehradní nádrž Mratinje s průzračně modrou vodou, která je po Skadarském jezeře druhou největší vodní plochou v zemi.

Ohromuje nás 200 metrů vysoká betonová hráz, která díky svým rozměrům patří mezi nejvyšší v Evropě. Před výstavbou vodní elektrárny a zahrazením kaňonu byla za pomoci tehdejší Jugoslávské lidové armády přeložena z údolí silnice, vystěhováno muselo být více jak 1000 lidí, pro které bylo vystavěno v 70. letech 20. století nové město Plužine na břehu právě napuštěného jezera.

Zároveň byl za mezinárodní účasti kus po kuse rozebrán pravoslavný klášter z 16. století Pivski monastir a převezen a znovu sestaven o 3,5 kilometru dále na novém místě. Právě před Plužine se stáčíme severně a vystoupáme serpentýnami na vrch kaňonu a míříme do překrásného národního parku Durmitor, který je od roku 1980 součástí světového přírodního dědictví UNESCO.

Při západu slunce zde zakončujeme den pohledem do údolí z horského sedla Prevoj položeném ve více jak 1900 m.n.m. Je to naprostá nádhera, kochá se nás tu jen hrstka nadšenců, tak že úplný klid a pohoda. Bylo to úžasných zhruba 400 ujetých kilometrů a neskutečných horských výhledů.

Třetí den pokračujeme jižně směrem na Nikšić a projíždíme kolem umělého jezera Slano jezero vzniklého v roce 1950 pro potřeby vodní elektrárny Perućica.

Pomalu se blížíme k pobřeží Jaderského moře do nádherného Kotorského zálivu (Boka Kotorska), který je nějvětším přírodním zálivem na jihu Jadranu a který bývá často mylně považován za nejjižnější evropský fjord. V těchto místech ale nikdy ledovec nebyl, jedná se pouze o zatopené ústí řeky, jehož někdejší zbytky koryta a říční naplaveniny jsou ukryty pod hladinou.

Za přístavním městem Kotor vystoupáme jednou z nejatraktivnějších horských silnic Evropy nad Bokokotorský záliv, odkud jsou úžasné výhledy až daleko na širé moře. Silnice z Kotoru vede nejprve do průsmyku Trojica a potom stoupá 25 serpentinami od úrovně moře až k průsmyku Krstac, který je 926 m.n.m.. Silnice je velmi úzká a zatáčky dost ostré, v některých místech musejí auta couvat, pokud se potkají v protisměru. K našemu údivu tu hodně jezdí dokonce i autobusy. 

Navštívili jsme Mausoleum Njegoš, což je hrobka Petara II Petrović-Njegoše, černohorského básníka, filosofa a vladyky žíjícího v letech 1813 - 1851. Nachází se na vrcholu hory Lovćen a stojí na místě původního kostelu zasvěcenému jeho předchůdci Petaru I. Petrović-Njegoši.

Kostel byl poškozen bombardováním v obou světových válkách a později zbourán. Také odtud jsou fantastické výhledy do širého okolí a člověk by tu mohl trávit celé hodiny, mlčet a jen pozorovat tu krásu.

Pokračujeme směrem k hlavnímu městu Černé Hory, Podgorici, kterou jižně podjíždíme a u krasového Skadarského jezera, které je největším na celém Balkáně a z větší části patří Montenegru, z menší pak Albánii, vstupujeme na chvilku do druhého ze zmiňovaných států a projíždíme zde na severu Albánie pár parádních zatáček v podobě např. serpentin na silnici SH20 v horském průsmyku Leqet e Hotit. Jako albánský předkrm to nebylo vůbec špatné, za pár dní se do této krásné země ještě vrátíme, ale na úplně opačném jižním konci.

K večeru se tedy vracíme zpět do Černé Hory a směřujeme do města Plav, kde trávíme naší poslední černohorskou noc. Jirka tu před lety už byl a má tu od té doby kamaráda, který vlastní jeden ze zdejších penzionů. Bohužel má akorát Covid a musí být v karanténě, ale jeho syn ho bez problémů zastoupí a ubytuje nás. Jako bonus dostáváme pokoj zadarmo, což je opravdu velmi milé a přátelské gesto.

Ráno, než opustíme Plav, navštívíme prvně na Balkáně mešitu, vlastně hned dvě. Jednu větší, novější, modernější a tu druhou původní, starou dřevěnou mešitu. Není tu ani noha, tak si v klidu užíváme krátkou prohlídku. Montenegro se s námi loučí málem pokutou, ale tamní kluci policejní na nás byli hodní, předjíždění na plné čáře nám odpustili a pouze s napomenutím a varováním nás nechávají pokračovat dále bez újmy v peněženkách. Následoval přesun do Kosova. Tento stát v roce 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku, které ho však stále považuje za své území a vzájemné vztahy těchto dvou států jsou velice napjaté. Kosovská republika je vlastně malá placka obklopená hornatými hranicemi okolních států a ze středu této malé země dohlédnete ke všem těmto hranicím. Vyřízení pojistky před celnicí byla brnkačka (naše Zelená karta zde neplatí), dokonce, netušíme proč, jsme nemuseli ani nic platit. Do teď tomu moc nerozumíme, protože chytrý Google mluvil o pojistce 15EUR, na místní ceduli na hranicích bylo psáno 13EUR za motocykl a vysmátý chlápek v "kukani" říká: free, gratis! Tak se na něj také zubíme a trošku rozpačitě přijíždíme k závoře, kde nás uniformovaný strážce přechodu po kontrole dokladů bez problému vpouští do země. Tím veškerá pozitiva z tohoto státu ale končí. Kosovo včetně hlavního dvousettisícového města Prishtinë nemá opravdu co nabídnout.

Z probíhající moderní výstavby je tedy vidět, že kosovci chtějí být pokrokoví a město vylepšují, ale v nás bohužel žádný pozitivní dojem i tak nezanechalo. Bordel, žebráci a samej fízl... Proplétáme se kolonami v tomto metropoli, abychom se dostali do středu města, které jsme si chtěli prohlédnout. Památky prakticky žádné, pokud nepočítáte nějaká betonová monstra znázorňující bůhví co... Jen Jirka si mohl užít, když mu při čekání na červené na semaforech nějaký týpek nabízel svou girlfriend nebo možná to byla jeho ségra, čert ví? Nicméně tato 12ti letá cikánka byla tak krásná, že zdvořile odmítl a po naskočení zelené uháněl rychle pryč.

Navštívili jsme alespoň Sultánovu mešitu, kterou nechal zbudovat turecký sultán Mehmed II. jen několik let po pádu Cařihradu. Kosovská vláda tuto stavbu eviduje jako kulturní památku a má k tomu jistě důvod, jelikož jich tu opravdu moc nemají. Kousek od mešity pořizujeme snímky Hodinové věže, což má být další místní trhák. Po požáru cihlami zrekonstruovaná věž v nás větší zážitek také nezanechává.

 

Prošli jsme si tedy trošku střed města, pojedli pizzu nedaleko památníku NEWBORN upraveného pro výročí deseti let od vyhlášení nezávislosti Kosova a pak už pokračovali po nové dálnici, která byla asi tím nejlepším z celého Kosova, do Severní Makedonie, kde jsme strávili další noc v hotelu u Mavrovského jezera. Toto umělé jezero se nachází v severozápadní části Severní Makedonie v pohoří Mavrovo v nadmořské výšce 1200 metrů mezi lesními porosty vysokých hor.

Severní Makedonií pokračujeme převážně při albánských hranicích horami, které spolu s protékajícími řekami určují geografii tohoto státu. Míjíme zdejší krásná jezera Debar, Globochica, Ohrid a Prespa. Zejména výhled na Ohridské jezero, perlu Makedonie, na hranicích s Albánií z téměř dvoukilometrové výšky z vyhlídky zvané Baba, byl i přes nepřízeň počasí nádherný.

Celé jezero i okolní krajina jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO. Dole u jezera v Zátoce kostí krátce stavíme a zdáli si fotíme komplex muzea na vodě, který tvoří zrekonstruovaná vesnice s domy na kůlech a předměty z doby bronzové i železné, které byly vyloveny z jezera. Na vyhlídce Baba se pak dáváme do řeči s čechem žijícím v Řecku, který je zde s řeckou skupinou paraglidistů a nacvičují nějaké neočekávané manévry. Chvilku je tu pozorujeme a pak se naše cesty rozcházejí. Po několika dnech se vracíme zpět do Albánie, tentokrát, jak jsem již psal, do její jižní části. Strávíme tu příští dva dny.

Šestý den pojímáme odpočinkově. Přemístili jsme se pouhých 150 kilometrů k pobřeží do Sarandë a užívali si Jónské moře při pohledu na řecký ostrov Korfu, který je odsud v dohledu.

Při přesunu z Përmetu jsme ještě nemohli vynechat návštěvu nedalekých teplých volně přístupných termálních pramenů Bënja s vodou o teplotě 28°C a opodál stojícího římského kamenného mostu Kadiut spojujícího břehy řeky Lengarica. Soudcův most, jak zní jeho překlad, nechal v roce 1760 postavit Ali paša Tepelenský. Most i lázně se nacházejí u vstupu do 4 kilometry dlouhého a až 100 metrů hlubokého kaňonu Lengarice, který je tím nejúchvatnějším v celé Albánii a je součástí národního parku Bredhi i Hotovës. Přímo z lázně můžete skrze most pozorovat táhlý hřeben pohoří Nemërçka a na druhé straně údolí řeky Vjosë. Jde zkrátka o úžasné místo, na které budete pro jeho magickou atmosféru dlouho vzpomínat.

Poté jsme ještě cestou k pobřeží zastavili u jedné přírodní zajímavosti, u tzv. Modrého oka. Jedná se o silný pramen vyvěrající odkudsi z hlubin Země a napájející řeku Bistricu vodou o stálé teplotě pouhých 10 stupňů.

Tento jedinečný přírodní úkaz určitě stojí za vidění! Řeka tu opodál vytváří jezero obklopené hájem z dubů a platanů porostlých břečťanem. Modré oko nese svůj název díky své barvě, která má při slunečním svitu na pozadí světlého vápence sytě modrou barvu, u okrajů je modravá, podobně jako duhovka a zornice lidského oka. Jedná se o nejvydatnější krasové zřídlo v celé Albánii, jehož průměrný průtok 6 m³/s kolísá podle ročního období. V minulosti už se také stalo, že na čas úplně vyschlo.

Odpoledne už se válíme na pláži v Sarandë a napájíme se chladivým mokem. K tomu báječná mořská kuchyně...to bylo blaho!

Jinak na celém Balkáně řidiči jezdí jako prasata, ale Albánci tomu nasadili korunu, někdy opravdu masakr, co předváděli!

Poslední rozloučení s Albánií proběhlo na hranicích s Řeckem, ze kterých jsme se po drobných peripetiích cca po hodině a půl úspěšně vymotali. Nejprve nás tady zdržela dost podrobná albánská celní kontrola, po které nás řecká strana vrací zpět na albánskou stranu pro nějaké vstupní lejstro, bez kterého nás do země nepustí. Asi za 5 EURo si ho necháváme vystavit, vtipně obcházíme tu nesmírně důležitou albánskou šacovačku a vstupujeme do Řecka, které nás přivítalo nádhernými horami a úžasnými kilometry klikatících se silnic téměř bez provozu. Navštívili jsme nejprve dechberoucí soutěsku Vikos, která je 20 kilometrů dlouhá a dosahuje hloubky až jednoho kilometru. Jedná se o kaňon řeky Voidomatis a tvoří součást národního parku Vikos-Aoős.

Naše cesta směřuje dál k pohoří Olymp. Před městem Kalambaka míjíme na dohled vzdálené monastýry Meteora na vrcholcích úchvatných slepencových skal. Bohužel na jejich návštěvu nemáme čas, moc by nás to zdrželo. V podvečer tedy ještě stíháme pokořit bájný Olymp tyčící se nad Soluňským zálivem v Egejském moři. Sice to nebylo až na jeho nejvyšší vrchol Mytikas, ale na motorkách se výš po silnici vyjet už prostě nedalo.

Ještě rychlá návštěva obnovovaného ortodoxního klášteru Agios Dionysios stojícího u rokle Enipeas a pak už jen do nedaleko vzdáleného hotelu u pobřeží. Cestou nám dávají lišky dobrou noc a to doslova, pobíhalo jich tu po silnicích fakt hodně.

Dálničním přesunem nedaleko pobřeží zdoláváme zbylý transfer na řeckém území a každých zhruba 50 kilometrů stavíme kvůli mýtným branám, na kterých platíme poplatky za ujeté kilometry. Za Alexandroupoli bez sebemenších potíží překračujeme hranici do Turecka. Hlídají to zde vojáci ozbrojení samopaly, ale usmívají se na nás a člověk tak z toho nemá vůbec pocit, že by tu nebyl vítán, naopak.

Uháníme stále po dálnici a u města Tekirdağ se silnice na dohled přiblíží a dále vede při pobřeží Marmarského moře, které je součástí strategicky významné vodní cesty spojující Černé moře přes Bospor a Středozemní moře přes Dardanely. Zhruba 60 kilometrů před Istanbulem vjíždíme v podstatě do jeho předměstí a jedeme několikaproudou silnicí v nekonečné zácpě, kterou se ale, stejně jako místní motorkáři, směle proplétáme. Řidiči jsou opravdu dost ohleduplní, motorky respektují, a v podstatě každý nám uvolňuje cestu a nechává nás projet. Hustota provozu je opravdu neuvěřitelná, ale my si to užíváme a i v té změti dopravních prostředků se snažíme kochat okolními muslimskými mešitami různých velikostí. Také se snažíme vzájemně se od sebe neoddělit, což je ne vždy úplně možné, ale pokaždé se zase po chvilce o pár kilometrů dále sjedeme a pokračujeme společně. Zkrátka průjezd městem je zážitek sám o sobě a jen tak na něj nezapomenete. Dojedeme až do srdce samotného Istanbulu, opravdu úžasného města s údajným neoficiálním počtem neskutečných 25 000 000 obyvatel! Oficiální čísla uvádí zhruba o 10 milionů obyvatel méně.                                               

Máme zde přes Booking zamluvený krásný hotýlek s honosným názvem World Heritage Hotel stojící přímo ve staré části města, jen pár minut chůze od slavné mešity Hagia Sofia a mešity Sultána Ahmeda nazývané též Modrá mešita díky modrým dlaždicím, které tvoří vnitřní výzdobu. Dostat se k hotelu byl trošku boj, protože většina ulic starého města se v určité dny a hodiny zavírá a navigace nás tak stále táhla buď do zákazů nebo protisměrů. Po několika neúspěšných pokusech jsme rezignovali a jeli zákaz nezákaz nejkratší cestou k hotelu. Minuli jsme několik policejních hlídek, ale motorky tu téměř nikdo neřeší, tak že jsme během chvilky konečně u hotelu, kde nás okamžitě vítá personál, nabízí nám výbornou tureckou kávu nebo osvěžující čaj a zve nás dál. Velice příjemné jednání, opravdu si tu turistů váží a podle toho se k nim i chovají. Ubytujeme se a než se setmí, chceme alespoň letmo navštívit zmiňované mešity. Ty shlédneme jen z dáli a místo toho se necháme zatáhnout do jednoho ze zdejších bazarů a nakupujeme první předražené dárky. Turci jsou neskuteční obchodníci, je to radost pozorovat, jak se vám zboží snaží prodat. Vtipkují při tom, řeknou vám o daném produktu naprosto vše, pohostí vás čajem nebo kávou… Tady se člověk nechá rád a bez námitek omámit a nakoupí téměř cokoliv 😁 Obchůdky jsou krásně čisté, upravené, vyvoněné.

Tento bazar je jeden z těch menších, nachází se tu zhruba 600 krámků, druhý den se chystáme navštívit kromě jiného Grand bazar, což je jeden z nejstarších a největších komplexů krytých tržnic na světě, ve kterém se tísní na ploše 45 hektarů zhruba 1200 krámků s nejrůznějším zbožím. Celý komplex zaměstnává až 20 tisíc osob a denně jej navštíví až 400 tisíc turistů. Vzhledem k stále probíhající covidové pandemii je v celém Istanbulu turistů podstatně méně, což je pro nás jen velká výhoda, jelikož nikde nemusíme vystávat jinak nekonečné fronty do jednotlivých pamětihodností. To vše ale až druhý den, dnes toho máme za sebou dost, tak se jdeme už jen dobře najíst, něco popít a pak konečně spát. Ještě však musím upozornit na jeden fakt. Až zde si všímám a zjišťuji, že vlastně celá ta léta kamarádím, jezdím a celou cestu podnikám s turkem. Pořádně mě to trklo až poté, co si každý druhý turek s Jirkou podává ruku a poplácává ho po ramenou v domění, že se jedná o jejich krajana. No prostě, moje Jiřinka není žádná Jiřinka, ale je to skrytý muslimák a já si na něj musím od teď dávat velký pozor!  😁  Celou cestu jedu s turkem do Turecka!  😁  No posuďte sami z fotografie u řeckého Vikosu, turecké předky prostě nezapře!!  😁 

 

Druhý den v Constantinopoli, jak se město dříve jmenovalo, je ve znamení pěší turistiky. Ani kilometr na motorkách, za to spousty kilometrů v nohách. Projdeme v podstatě celou starou část města.

Začínáme na bývalém Konstantinopolském hipodromu, nyní náměstí Sultanahmet, který byl tehdejším sportovním a společenským centrem a na kterém se nachází hned několik zajímavých antických fragmentů v podobě římského Zděného obelisku, staroegyptského Theodosiasova obelisku faraóna Thutmosa III a starobylého bronzového Serpentinova sloupu pocházejícího původně z Delf. Severní konec náměstí uzavírá Německá fontána postavená ve stylu altánu. Poté navštívíme druhou největší mešitu ve městě, mešitu Sultána Ahmeda. Celý vnitřek je bohužel v rekonstrukci schovaný pod lešením, které nám brání vidět krásnou modrou vnitřní výzdobu.

Tato mešita má 6 minaretů, což jí činí netradiční hlavně díky tomuto počtu. U mešit totiž platí pravidlo, že běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret. Z Modré mešity přecházíme během pár minut do té největší a nejznámější, do Hagie Sofie, čili chrámu Boží Moudrosti. Původně se jednalo o křesťanskou svatyni s centrální kupolí, ale po dobytí města Osmany byla upravena na mešitu a později opatřena minarety. Téměř tisíc let byla největší katedrálou na světě a největším uzavřeným prostorem na světě. Prvenství jí vzala až výstavba katedrály v Seville v roce 1520. Na krásně silném a měkkém koberci tu sedíme a z té velikosti nám padá brada, je to opravdu nádhera.

Po prohlídce procházíme skrz historický městský park Gülhane sousedící s palácem Topkapi. Park je jedním z nejrozsáhlejších a zároveň nejstarším veřejným parkem ve městě. Vycházíme z něj u samého okraje 31 kilometrů dlouhého Bosporského průlivu spojujícího Černé a Marmarské moře, který tvoří také část hranice mezi Evropou a Asií a kvůli kterému jsme naší cestu uskutečnili. Zítra na motorkách chceme přejet právě na asijskou část a alespoň symbolicky se tak ocitnout a dojet na našich strojích do Asie. Teď ale pokračujeme chvilku při pobřeží směrem k Velkému bazaru a dokupujeme si zde ještě pár drobností. Pak ještě návštěvy Sulejmanovi a Nuruosmaniye mešity a máme toho za celý den ažaž. První zmiňovaná byla postavená za vlády Sülejmana Překrásného, má 4 minarety a díky své poloze na jednom z istanbulských kopců je dobře viditelnou dominantou města. Obdivujeme ještě hned vedle stojící stavbu mauzolea Sülejmana Velkolepého a pokračujeme do druhé ze zmiňovaných mešit. Mešita Nuruosmaniye je součástí většího náboženského komplexu a její kopule je velmi zřetelnou, čtvrtou největší v Istanbulu.

Teď už nás čeká jen super večeře v jedné malé restauraci poblíž hotelu, kterou jsme si tu oblíbili a kde strávíme náš poslední zdejší večer. Ukončujeme tak prohlídku tohoto překrásného města, které nás doslova ohromilo svou čistotou, nádhernými památkami a velmi přátelskými lidmi. Vracíme se k hotelu kolem Constantinova sloupu, který je tamním nejstarším památníkem postaveným v roce 328 n. l. pro římského císaře Konstantina Velikého na památku zasvěcení Konstantinopole dne 11. 5. 330 n. l.

 

Ráno mě probouzí rána, kterou slyším přes okno našeho hotelového pokoje. Jako bych tušil nějaký problém, vykouknu z balkonu a vidím u mé motorky pobíhat hotelového recepčního. Ptám se ho, co se děje a sděluje mi, že mi do motorky nacouval nějaký magor s minibusem. Jako zázrakem se prakticky vůbec nic nestalo. Motorku nárazem posunul o několik centimetrů dále, ale naštěstí ji nepřevrátil přes stojánek a Cross tak zůstal dál stát a nestrhl s sebou i Jirkovu mašinu. O můj TopCase si jen rozbil zadní světlo a vztekle odjel. Na kufru mám téměř neznatelné odřeninky, jinak žádná újma. Uf, ještě že tak! Vypakujeme se a 14. září přejíždíme krátce do Asie...tedy na pomyslnou asijskou stranu Istanbulu, kam se dostáváme dvoupatrovým Euroasijským tunelem zprovozněným v prosinci 2016, který vede až 100 metrů pod Bosporskou úžinou. Vybírané mýtné jako motorkáři platit nemusíme a tak se po zhruba pěti minutách a necelých šesti ujetých kilometrech ocitáme na asijské straně města v rezidenční a obchodní čtvrti zvané Kadıköy. Dosáhli jsme tak našeho snu a cíle, dojet na motorkách do Asie a naše expedice zde končí a je tak splněna. Jedeme na sever k pobřeží Černého moře a cestou žasneme nad nepřeberným počtem moderních mrakodrapů a nejrůznějších architektonicky zajímavých staveb, kterým dominuje 369 metrů vysoká televizní a rozhlasová věž Çamlıca, ve které se nacházejí také restaurace a vyhlídkové plošiny. Věž byla dostavěná v září 2020 a slavnostně otevřena teprve letos v květnu. Dojedeme až do vesničky Poyrazköy nacházející se na pobřeží a fotíme si odtud naše motorky s pozadím tvořeným Bosporskou úžinou a mostem sultána Selima I. Hrozného (též Třetí bosporský most), který je třetím z mostů přes tento průplav a který byl uvedený do provozu 26. srpna 2016. Náhoda tomu chtěla, že právě v tento okamžik zobrazuje můj ukazatel najetých kilometrů úžasných 170000km, slavím zde tedy s mým Crossem krásné kulatiny.

Poslední okamžiky na asijské pevnině trávíme popíjením turecké kávy v jedné malé hospůdce a o pár minut déle se už vracíme zpět na evropský kontinent přes zmiňovaný most. Před vjezdem na něj krátce stavíme a Jirka stihne pořídit alespoň jeden snímek, než nás vyžene ozbrojená ostraha v podobě mladého tureckého vojáka, který to zde hlídá. S omluvným gestem nasedáme a loučíme se vzájemnými úsměvy.

Pak už jen uháníme asi pětiproudou zcela novou neplacenou dálnicí téměř bez provozu do Bulharska, jehož hranice překračujeme někdy po poledni. V podvečer projíždíme průsmykem Shipka ve vnitrozemí a vyjíždíme na zdejší kamenný památník, který byl postaven z darů celého národa jako vděčnost bulharského lidu za počin hrdinů, kteří průsmyk a svobodu Bulharska bránili při rusko-turecké osvobozenecké válce v letech 1877 – 1878.

Bulharské leva nemáme, eurem platit nelze a terminál na karty zde nemají a tak nás obsluhující personál pouští bez placení na téměř 32 metrů vysokou stavbu připomínající středověkou pevnost, ke které vede 890 kamenných schodů. V přízemí je mramorový sarkofág, ve zbylých sedmi patrech pak expozice odhalující hrdinství Rusů a Bulharů při pětiměsíční obraně průsmyku. Z vrchu stavby hledíme do překrásné okolní krajiny, kterou červenozlatě zbarvuje zapadající slunce. Ubytovali jsme se v nedalekém Gabrovu a následující den už chceme nocovat v Rumunsku někde pod Transalpinou.

 

To se nám také daří a příští večer nacházíme skvělé ubytování nedaleko Novaci. Celé dny se teď nesou už v duchu návratu domů a jsou jen ukrajováním z mnoha ticíce kilometrů, které máme před sebou. Rumunsko máme s Jirkou docela podrobně projeté z let minulých a tak si chceme znovu užít hlavně Transalpinu, která je malým motorkářským rájem.

Ráno vyrážíme z Novaci a užíváme si téměř prázdnou vysokohorskou silnici. Tentokrát jí jedu z jihu na sever do Sebeșe. Do Rumunska se osobně vracím po dvou letech a řekl bych, že každým rokem je zde znát posun ku předu. Vzrůstající turistický ruch už ale sebou přináší pro nás nepříjemný fakt, kterým jsou například velké skupiny čtyřkolkařů, kteří si platí fullservis a brázdí zdejší vrcholky s rumunskými průvodci. Hudba na plné koule, smích, řev….ne, to sem nepatří, takové Rumunsko už ztrácí své kouzlo, ale je to bohužel daň za vysokou návštěvnost, která samozřejmě přináší i peníze do kapes místních lidí. Zhruba hodinu se zdržíme v průsmyku Urdele, kde cesta dosahuje nejvyšší nadmořské výšky 2145 metrů.

Děláme fotky, ve stáncích si tu kupujeme poslední suvenýry a dárky domů a pokračujeme dále. Kolem jezera Oaşa sjíždíme do nižších nadmořských výšek a za Sebeșem míříme směrem na Temešvár, za kterým již brzy překračujeme hranice do Maďarska, kde strávíme poslední noc na naší výpravě.

Pak už jen závěrečných 800 kilometrů zpět domů přes zbytek Maďarska a Slovensko. Bylo to pro nás úchvatných 13 dní skvělých zážitků a stovky a stovky kilometrů úžasných silnic, ale také skvělých offroadů, nádherné přírody, úžasných památek a vstřícných a pohostinných lidí. V neposlední řadě ale hlavně splnění našeho snu a prožití velkého dobrodružství, které nám už nikdo nikdy ze srdcí a myslí nevymaže.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE