reline_unor



Silk Roadtrip 2014

Po loňské cestě kolem Černého moře mě to táhne někam dál, dál na východ. Pamír a vlastně celá Hedvábná stezka mě láká už dlouho a ještě na cestě po Gruzii tohle téma nadhazuju. Plán jet na Pamír je na světě ještě na konci roku 2013. Bez informací, bez představ kolik to vůbec bude stát a jestli na to vůbec budu mít, ale s jasnou vidinou, že se to prostě povede.

Kapitoly článku

Po loňské cestě kolem Černého moře mě to táhne někam dál, dál na východ. Pamír a vlastně celá Hedvábná stezka mě láká už dlouho a ještě na cestě po Gruzii tohle téma nadhazuju. Plán jet na Pamír je na světě ještě na konci roku 2013. Bez informací, bez představ kolik to vůbec bude stát a jestli na to vůbec budu mít, ale s jasnou vidinou, že se to prostě povede. Myšlenky na neúspěch se dostavují až mnohem později s prvními neúspěchy. Takže koupit mapy, průvodce a hurá na internet! Honza se letos účastnit nemůže, takže plán házím na internet a doufám, že nepojedu sám, až takový dobrodruh opravdu nejsem.

Cesta se plánovala jakš takš sama, zdrojů bylo dost, ale zkušenosti lidí co tyhle končiny navštívili, jsou vždy k nezaplacení. S jejich pomocí jsem navrhl prvotní trasu. Ta se ale s postupem času a změn ve východní Evropě docela měnila. Nakonec i ta v podstatě finální trasa nebyla dodržena do puntíku. Ale co už, ležet v mapě mě prostě baví. Víza jsem letos nechal na prověřené agentuře a dobře jsem udělal. Pan Opatřil z Moravia Contactu udělal vynikající práci. I přes lehkou časovou tíseň se všechno podařilo vyřídit a motorku před cestou oservisovat, což pro mě pro změnu udělal BMW guru Tonda. Co se nestihlo, bylo očkování a balení, které jsem musel zvládnout v pátek před odjezdem. Jasně měl jsem si to vyzkoušet sbalit týden předem, ale prostě nebyl čas. Nakonec to dopadlo vcelku dobře a cestou jsem to stejně všechno přebalil, jak jsem potřeboval, takže pohoda. Stejně jedu první den jen z Brna do Havířova za Honzem, rozloučit se a na pivo.

Tak a je to tady, odjezd, první loučení, strach, euforie... snad jsem nezapomněl nic, prý to stejně potřebovat nebudu. Ale víte jak to je, možná budete potřebovat přesně tu věc nebo lejstro co jste zapomněl a přesně víte, kde doma leží. Už první kilometry na dálnici jsem atrakce a staří chlapi ve škodovce mávají stejně zvesela jako děti v mercedesu.

Po včerejším pivku ještě snídaně na terase, druhé loučení a jedu směr Polsko. Setkání s parťákem uprostřed Polska probíhá naštěstí bez větších obtíží. Ještě sežrat zbytek řízků od maminky a je to opravdu tu, už není návratu, vyrážíme.

 

Není čas ztrácet čas a tak to hrneme po dálnici a protože nestojíme o zbytečné problémy, tak ne na Ukrajinu jak by se mohlo zdát, ale tam, kde je prý touhle dobou docela hezky. Kde nedělají problémy na hranicích, kde rostou obří hříbky a kde občas světélkuje v noci les, do Běloruska. Jak tušíte, neviděli jsme z tohohle téměř nic...hříbky jsou normální, les přes den nesvětélkuje, na hranicích si počkáte a žilou Vám taky něco pustí (i když možná oprávněně). Ale hezky tu je. Celník nám na uvítanou dopřává ve frontě okusit místní solárko a je mu divný, že nám to už stačí a mohutnou gestikulací nás posílá zpět. Po nákupu v supermarketu v Brestu to frčíme po překvapivě dobré silnici na Gomel a do Ruska. Hranice přejíždíme asi kolem druhé v noci a trošku mě zaráží, že nás nikdo nestaví, nikdo zběsile negestikuluje, nikdo nedělá problémy. Nevím, co jsem vlastně čekal, ale raději se vracíme a ptáme se celníka, jestli nám alespoň nechce zkontrolovat víza. Mávne rukou a mumlá cosi o unii. Hmmmm, unie...a už i tady, nu dobrá, raději zmizíme, než si tu unii rozmyslí.

Rusko, na první pohled nikde nic, silnice je pár kilometrů rovně a pak mírně doprava a tak pořád dál. Povrch je nadmíru kvalitní a kde není, tak se staví a bude příští rok. Aspoň to říkal v televizi strýc Putinů. Chtít to tady projet podrobněji, vzhledem k událostem z 2.světové války co se zde všude okolo odehrávali, by zřejmě zabralo dost času, který nemáme. Takže drtíme kilometry do Volgogradu a prokládáme je noclehem u řeky. Cestu nám dnes zpestřil snad jen kamion bez omezovače, který mě předjížděl asi ve 140ti kilometrové rychlosti (mojí). Měl jsem vcelku stažený půlky, jeden z mnoha důkazů, že je tu možné hodně věcí. Když už sjedeme z dálnice, vede cesta malými vesničkami. V řadě vedle sebe tu stojí krásné dřevěné domky. Některé jsou krásně opravené, jiné zase ruiny. Sem a tam se krajina zvlní, ale jinak je to obrovská, obrovská placka, lány polí a březové háje. Celý den na ty pláně zírám a říkám si, jak si to asi ten německý pán představoval, že sem přijde a řekne něco ve smyslu: "Tady je Německo". Cestou do Volgogradu (bývalý Stalingrad) potkáváme pomníky těch, kteří se mu postavili a že jich je, velké i malé. Rusové jsou na svoji minulost patřičně hrdí a například při průjezdu kolem pomníku troubí na počest.

Po příjezdu do Volgogradu jsou krásné silnice ty tam a město je jeden obrovský tankodrom, po kterém jezdí společně žigulíky a mercedesy. Vážně, opravou děr nebo narovnání kolejí se tu opravdu nikdo nezabývá. Na hlavních ulicích to ještě jde, ale zajeďte do bočních uliček a možná už se nevrátíte. Spíme v Business hotelu u Denise, což se nakonec ukáže jako dobrá volba, protože Denis se o nás dobře stará a radí co vše vidět a nevynechat. Nakonec tu zůstáváme i další noc. Na prohlídku města si necháváme celý den, je tu co k vidění. Protože taxíky jsou tu za docela slušné peníze a městskou si moc netroufáme, Denis nám jednoho domlouvá až před hotel. Taxikář nás vozí po městě a na místní tržnici sháníme nabíječku na Tomášovu ledničku k inzulinu, která se nám odporoučela. Nedaří se a inzulin to bude muset vydržet. Chlápek taxikář je srandista, pořád se směje, jezdí polorozpadlou Dacii Logan, která vydává dost strašidelné zvuky při přejezdu každé díry, takže pořád. Na nové prý není. Cestou nám vypráví něco o Volgogradu, o ženě, která mu utekla s o dvacet let mladším Uzbekem a o dětech co mu tu nechala. Chlápek se sice smál, ale spíš už mu nic jiného nezbývalo, než že by to byla taková legrace. Domlouváme se, my lámanou ruštinou, on lámanými deseti jazyky, kde nás má vyzvednout a bereme si na něj pro jistotu číslo ať má další rito.

Matka Rus neboli Mamajevova Mohyla (rusky Mamayev Kurgan) je dominantou města a je vidět ze širokého okolí. Cesta s přesně dvou sty schody (počet dnů bitvy o Stalingrad) k mohyle samotné je lemována památníky a sochami. Je krásný teplý den a tak je tu plno. Rodiny s dětmi sem chodí na procházky a mnoho lidí také kupuje karafiáty, které posléze pokládají pod věčný oheň. Ten se nachází v kruhové místnosti s čestnou stráží. Na zdech jsou obrovské mozaiky se jmény padlých vojáků. Odtud stoupáme kolem náhrobků se slavnými jmény (Čujkov, Zajcev) až k patě samotné sochy, která je největší sochou ženy na světě. Zajímavostí je, že není nikterak upevněna k podstavci a stojí zcela volně. Je odtud téměř panoramatický výhled na celé město a na řeku Volgu, proto bylo toto návrší během druhé světové války strategický bod a byly o něj sváděny urputné boje. Další zastávkou je muzeum bitvy o Stalingrad a sem už jedeme městskou, ať je sranda. Krom maršrutek tu jezdí trolejbusy a jakási obdoba metra, což je jen v podzemí naša stará česká šalina (čti tramvaj). Bereme trolejbus. Trochu se bojím lístku, ale strýc Putin vymyslel jak na umělou zaměstnanost. Každý trolejbus má svého průvodčího, který nám lístky prodává. Místní bábušky z nás mají srandu, protože jízda v polorozpadlém historickém voze po tankodromu je pro nás zážitek, který si natáčíme. Pro ně každodenní chleba. U muzea stojí oplocená původní budova mlýnu ponechaná ve stavu, v jakém ji viděli obklíčení Němci. Muzeum rozhodně stojí za vidění a neměli byste ho vynechat, i když Vám válka nic neříká. Je to unikátní sbírka zbraní, uniforem a dobových artefaktů doplněných o dobovou propagandu. Na samém vrcholu muzea se nachází panoramatická instalace ukazující pohled z Mamajevovy mohyly v době největších bojů.

Už při návratu na hotel se zajímám o nějaký motorkářský obchod, ale vcelku neúspěšně. Potřebuju si koupit kalhoty, jelikož jedu v chráničích a motokrosových kalhotech a tahle kombinace se na celodenních přesunech jeví jako značně nepohodlná. Kluci z Motozemě prominou, fakt to nejde. Ale protože jsou ty chrániče tak super, tak je vezu celou cestu s sebou. Nedaří se, nikdo o ničem neví a ani strejda gůgl si neví rady. Dokonce mi v jednom motorkářském obchodě tvrdí, že ve Volgogradu nemám šanci kalhoty pořídit. Vracíme se tedy na hotel a cestou zahlédnu pár stojících motorek před obchodem. Vydávám se tam pěšky a nestačím se divit, kousek od hotelu kompletně vybavený motorkářský obchod. Majitel na mě čumí jak péro z gauče, ale kalhoty mi prodává. Snažím se mu vysvětlit kam jedem, ale nejspíš nechápe, nebo ho to nezajímá. Ono taky když přijde borec v žabkách a v kraťasech a vykládá, jak jede na Pamír tak se není čemu divit. No co, kalhoty mám. Cestou zpět nakoupím něco na večeři a vyrážíme až další den.

 

Bucali jsme dlouho, takže budem muset pohnout. Přes město ve stupačkách a už to fičíme na Astrachaň. Tu rychle profrčíme a krásně zelenou deltou Volhy přijíždíme navečer ke Kazachstánským hranicím. Při průjezdu kolem jedné z čajchan si všímám motorek a stejně máme hlad, takže zastavujeme. Švýcar na Africe a jeho kolega s tříkolkou BMW se právě vracejí z Pamíru a tak nám předávají cenné informace o stavu silnic a poloze benzinek. Společně poobědváme, dáme společnou fotku, vyměníme si kontakty a loučíme se. Ruská strana je rychlá, ale druhá trvá a trvá a trvá. Za hranicemi se ihned sbíhají naháněči a vexláci všeho druhu. Jeden to zkoušel už před hranicí, měl na sobě i maskáče a tak jsme ho hned nepoznali. Vše pod bedlivým dohledem celníků. Nakonec vyměňujeme nějaké dolary, ale kurz nebyl vůbec dobrý. Ještě koupit strachovku a pokračujeme po cestě, kde nejspíše chytají mamuty, nebo alespoň velbloudy. Prokličkovat mezi těmito pastmi, auty a kamiony nám trvá a tak stavíme u prvního motorestu už za tmy. Místní se druží, ale jsou už mírně posilněni a tak se nám tu nechce jen tak nechávat motorky přes noc. Nakonec spíme za plotem na parkovišti pro kamiony v písku a za dva dolary nás hlídá bábuška za závorou. Lehnout si musíme až na kraj, kam chodí kamioňáci na malou, aby nás v noci nepřejeli. Moc poetická noc to nebyla, ale ráno to vynahradil pohled na první velbloudy. Jo, jsme už daleko, říkám si.

V podstatě rovinatou krajinou pouští a po ne zas tak špatných silnicích chceme tento kousek Kazachstánu, kde nemáme v plánu nic vidět, přejet co nejrychleji. To se nám ovšem za nedlouho vymstí. Při průjezdu jednou vesnicí, která vypadala, spíše než jako vesnice, jako obydlená zatáčka v poušti vidím, jak Tomáš přede mnou zastavuje a zároveň slyším hulákání do amplionu. Nejspíš od začátku vesnice, což bylo asi 3 kilometry, za námi jeli policajti a vůbec jsme si jich nevšimli, jak čumíme okolo. Tušíme řádnej průšvih. Ze zbrusu nové Octavie vystoupí Kazach se satelitem místo čepice, salutuje a hned nám podává ruku a ptá se:"Odkudá?" Vysvětlujeme odkud, kam, proč a klasika - kolik to jede, kolik to stojí. Jen se usměje, podává nám ruku na rozloučenou a přeje mnoho zdaru na cestě. Čekali jsme přinejmenším vězení, ale tohle teda ne.

Kolem cesty je velbloudů čím dál víc a až je jich tolik, že musíme zastavit, stavíme a fotíme jak o život. Kluci hrbatí mají svázaný nohy, aby moc daleko neutekli, ale vypadají, že se k tomu ani moc nechystají a dá se k nim přijít docela blízko.

Protože teplota už přes den stoupá opravdu vysoko, docela často musíme zastavovat a doplňovat vodu. Ono se sice dá zastavit a nabrat vody co uvezete, ale tu budete mít už za dvacet minut vlažnou a za dalších dvacet teplou tak, že se nebude dát pít.

Posledním městem před Uzbeckou hranicí je Beineu. Skromně vyhlížející městečko s pár obchody a hlavně s benzínem, protože podle mapy to vypadá, že dalších pár set kilometrů není nic než poušť. Dnes bereme hotel a užíváme si wifi, večeři a hulákající Kazachy sledující v noci fotbal za dveřmi co nejdou zamknout. Ráno máme štěstí a potkáváme druhé motorkáře na naší cestě. Dva maníci, Španěl a Australan, přijeli pro rozlámané R1200GS jejich kamaráda a společně ho vezou do Evropy. Tomu říkám pomoc na cestách! Kluci varují, že dalších několik set kilometrů není benzín a tak bereme do plné a do petek. Protože se také vrací z Pamíru, vyměňujeme jejich zbylé Kirgizské peníze za naše dolary. Na hranice je to cca 80km šotolinou a pak není dalších 160km vůbec nic než poušť. Šotolinka je v pohodě a místy se nechá jet i těch 80km/h, ale jinak 30km/h a po písku ještě míň. Zde začínáme dodržovat pořádné rozestupy, hodně se práší, jednak to není dobré pro oči a druhak pro vzduchové filtry. Tohle nám vydrží až na Pamír. Po krátké době jsme opět na hranicích. Kazašská strana probíhá vcelku rychle, ale Uzbeci mají oběd a tak musíme čekat. Čekání nám krátí veselá skupinka celníků. Cokoliv vytáhneme, budí okamžitě rozruch. Tomáš neopatrně vyndává telefon a už ho drží místní velitel a začíná lustrace. Ta spočívá v přehrání všech empétrojek, prohlédnutí fotek jestli jsme náhodou nefotili něco přísně tajného v písku a dožadování se přístupu na internet. Na oko je to sice legrace, ale oni to zřejmě berou docela vážně. Trochu mi to připomíná situaci, když deváťáci vezmou čtvrťákovi mobil a nechtějí ho vrátit, nenadělá nic a prát se nemá cenu. Další problém je s inzulinem, o kterém netuší na co je a jestli to náhodou nejsou drogy. Tohle začíná už být lehce komické. Až jedna starší celnice to klukům vysvětlí a oni nám ho s důležitým gestem vracejí. Říkám si, že tohle už by mohlo stačit, ale Tomáš vytahuje tablet a studuje google mapu s další trasou. Najednou je oheň na střeše a div se nespustil alarm. Jeden celník tablet okamžitě bere a utíká ho ukázat veliteli. Tohle už je vážně k smíchu. Po pěkných pár hodinách konečně odjíždíme a já si ještě neodpustím fotku dvou chlápků u motorky. Jenže bohužel to bylo ještě před tou nejposlednější závorou a tak je z toho opět průšvih, který se mi ale daří ukecat.

Hned za hranicí měníme cca 200 USD a opět za ne moc dobrý kurz. Za odměnu ale dostáváme 4 kupičky tisícových bankovek. V první budce taky kupujeme místní strachovku za celé 2 USD. Kluci, co nám ji prodávají v budce nejspíš i bydlí, není tu elektrika a tak musí nakopnout generátor, aby rozjeli počítač a mohli nám vše vytisknout. Vše probíhá s úsměvem a na dotaz, kam můžeme vyhodit plastové láhve od vody, ukazují na rygol v poušti. Stylem Železný hadra tak prázdný lahve odhazujem. Eko teroristi už si brousí zuby.

Protože máme informaci, že dalších pár desítek km nebude benzin, stavíme hned u prvního obydlí u cesty, které vidíme. Shodou náhod se tak stává přesně ve chvíli, když už mi benzin téměř dochází. Komplex je něco jako all in one. Je zde hotýlek, čajchana, kemp a majitel nám dokonce slibuje i benzin. Už je vcelku dost hodin, tak místo hledání místa na spaní v poušti, bereme místo na hotelu. Soudě dle samolepek u vchodu z různých motoexpedic nejsme první. Pan majitel nám při čerpání benzinu z vlastní dodávky radí kudy jet zítra do Moynaku. Rada zní jasně: Za dvěma betonovými sloupy zahněte doleva do pouště a držte se elektrického vedení. Po cca sto kilometrech bychom měli dojet k místu, které místní nazývají Spuska – místo, kde se dá sjet na dno bývalého Aralského moře. Cesta vede jenom pískem, ale i tak se někde dá jet i 80km/hod. Zde se mi poprvé parťák ztrácí, tak se vracím a dozvídám se, že hodil v písku kotoul i s motorkou. Naštěstí to odneslo jen ulomené plexi a zrcátka. Po troše bloudění se ke Spusce opravdu dostáváme a nestačíme se divit. Kde dřív bylo moře, je dnes jen obrovská, vyschlá, písčitá díra. Stojíme na útesech, které jsou asi 40m nad dnem a je odtud dobrý výhled na tuhle smutnou scenérii. Zanedlouho přijíždí dva offroady s turisty a jejich řidiči vystupují a nabízí nám chlazenou vodu. V tomhle počasí se to víc než hodí. Turisti raději z klimatizovaných aut ani nevystupují. Auta odjíždí a zanedlouho i my se spouštíme na dno Aralského moře. Několik dalších desítek km pokračujeme vyjetými kolejemi od offroadů. Z nich není radno odbočovat, protože dno tvoří suchá krusta s jemným bahýnkem, ze kterého dostávat motorku je fakt čistá radost. Po vyschnutí moře je půda kontaminovaná a není tak možné na ní nic pěstovat. Za to se tu ovšem těží zemní plyn.

 

Moynak – dříve třicetitisícové město na břehu Aralského moře, kde byl rybolov hlavní obživou je dnes dvoutisícové město duchů uprostřed ničeho. Slavnou rybářskou éru dnes připomíná už jen ryba ve znaku města. V posledních deseti až patnácti letech probíhaly projekty na záchranu a znovuobnovení Aralského moře. Proces vysychání už ale natolik pokročil, že jej nelze zvrátit. Na vině je především rozhodnutí sovětů vybudovat z Uzbekistánu předního vývozce bavlny na světě. Zavlažování polí bavlníku od roku 1965 tak vedlo k velké spotřebě vody, která měla původně napájet jezero a zavinilo tak jednu z největších ekologických katastrof na světě. V Moynaku se dnes nachází muzeum a pomník. Od roku 2010 je pod tímto místem hřbitov lodí, které sem byly svezeny z pouště. Lodě jsou volně přístupné, ale i když jsou vzdáleny jen pár desítek metrů od silnice, nechtělo se nám k nim jet blíže – písek je svině. Šli jsme radši po svých. Nahoře u pomníku nás odchytává domorodec z čajchany a zve nás na občerstvení. To prostě nemůžeme odmítnout a alespoň lehce podpoříme místní ekonomiku.

V dalším městě nám místňáci svařují zrcátka. Chlapík nemá ani stůl, svařuje před garáží na zemi v písku. Cestou na Nukus, zrovna ve chvíli, kdy mi opět dochází benzin, na nás mává klučina, co prodává u silnice chlazenou vodu. Jeho táta nám nabízí benzin a později navrhuje nocleh u nich doma. Pan domácí je šikula. Peče nám k večeři rybu a vypráví čím se tady živí. Krom výroby cihel, ze kterých si sám postavil dům, má rýžové políčko a u silnice prodává chlazené nápoje a benzin. Bydlí zde jen se synem. Ten si nás pořád fotí a hlavně motorky. Ráno ho odchytáváme s tím, že teď si vyfotíme my jeho. Loučíme se.

Během dopoledne se přesouváme jen 150km do města Khiva. Na tuhle krásnou oázu si necháváme celý den. Hlavní atrakcí je malé opevněné město ve městě - Itchan Kala. Je obehnáno místy až 10m vysokými hradbami a uvnitř se nachází mnoho mešit, minaretů, muzeí a paláců. Do komplexu vstupujeme v poledne, což vzhledem k teplotám není zrovna dvakrát rozumné a ani pohodlné. Snažíme se chodit jen ve stínu tak jako všichni ostatní, ale neunikneme teplu, které sálá ze všeho kolem nás. I přes vysoké teploty je město plné turistů. Jdeme na hotel a do města se vrátíme v odpoledních hodinách, kdy už slunce není tak silné. U kávy v místní kavárničce vymýšlíme plán na další dny. Večer se vracím do města potřetí a dělám noční fotky nasvícených paláců a mešit.

 

Ráno před odjezdem nám paní domácí doporučuje hotel v Buchaře, kam dnes míříme. Lehce kufrujeme a nenacházíme tu správnou hezkou silnici k hlavnímu tahu na Bucharu. Ze severu na jih země existuje v podstatě jen jediná silnice, která je z větší části v ne moc dobré kondici. Ovšem zhruba uprostřed je úsek 160km, kde je zbrusu nová dálnice. Buďto ještě není protisměr v provozu, nebo nejsou místňáci zvyklí na 4 pruhy a tak potkáváme všechna auta v protisměru jen na naší straně dálnice. V Buchaře nalézáme hotel hned napoprvé a pan domácí už na nás čeká. Cena je o něco vyšší jak v Khivě, na smlouvání tu nehrajou. Při vybalování mi z motorky padá brašna s foťákem a vylomí se mi objektiv z těla foťáku. Cítím, že v těchhle končinách to bude problém. Jdeme na prohlídku centra a při té příležitosti se všemožně snažím sehnat nový objektiv. To se mi ale vůbec nedaří a místní říkají, že v Uzbekistánu to bude oříšek. Místo objektivu se mi daří v Buchaře koupit aspoň tradiční šátky jako suvenýr domů. Daří, není úplně výstižné, doslova mi je natlačili a já se nechal. Ale co, stejně jsem je chtěl. Buchara byla v minulosti velmi bohaté město, protože bylo významnou zastávkou na Hedvábné stezce. Navíc kromě obchodní činnosti byla také významným centrem islámu. V 16. století se stala hlavním městem nově vzniklého Bucharského emirátu, který přetrval až do počátku 20. století. Většina památek pochází z tohoto období, jsou zde však i takové, které přetrvaly nájezdy Čingischána. K těm patří zejména dvě mauzolea, nacházející se v městském parku.

Po silnicích, které jsou místy krásnější jak u nás a místy přesně naopak, ženeme naše oře do dalšího slavného města hedvábné stezky – Samarkandu. Jako správní Češi jedeme přímo k pivovaru a přímo k tomu českému. Hláška, že jsme inspekce z Prahy, už tu nikoho nevytrhne, asi nejsme první ani poslední. Máme štěstí a ujímá se nás nejhlavnější pivovařič pan Jaroslav. Ukáže se jako velký sympaťák a tak se tu zdržujeme a Jaroslav nám povídá o Uzbekistánu. No, tohle se v průvodci většinou nedočtete. My bohužel na prohlídku města nemáme moc čas – spěcháme do Dushanbe zažádat o Pamírský permit a musíme tam být za dva dny, což je pátek. Já ale musím sehnat ten objektiv, jinak je vše ztraceno. Ve městě se ne a ne zadařit. Až v jednom obchůdku blízko pivovaru nacházím snad jediný objektiv Nikon v Uzbekistánu. Ovšem pan prodavač vycítil šanci a pěkně mě sdírá z kůže. Sázím poslední dolary, ale odcházím zachráněn. S panem Jaroslavem ještě dáváme večeři v místní pivovarské restauraci a už jsme zase na cestě.

Včera jsme si ustlali přímo na zahrádce restaurace, kde jsme večeřeli a ne moc dobře vyspaní míříme k hranicím. Kvalita cest je opět dost různá, ale celkově nic moc. Však co, jsme na výletě, svézt se můžem v Alpách. Překonávání hranice je opět na dlouho, ale už jsme si za posledních pár dnů zvykli. Hned za hranicemi stoupáme do hor. Cesta vede hlubokým průsmykem, hned na to se hezky klikatí po vrstevnicích a je plná dýchavičných Kamazů. Skály okolo se zbarvují do červené. Spolu s modrým nebem, žlutým pískem a zelenými stromy okolo řeky, je to hezký kontrast. Pod každým kopcem se opravuje nějaký kamion. Většinou se teda opravují ty, co mají na kabině rozsypaný čaj. Asi to ty kluky Čínský baví. No a přitom to jsou věrné kopie Mercedesu Actros. Dlouho před cestou jsem slyšel o tunelu Anzob. Asi pětikilometrový rozestavěný tunel, který není nejenže příliš osvětlen, ale ani odvětráván. A teď si ho střihnu taky, zapnout kamery a jde se na to. Je dobré chvíli vydržet a nechat odjet pár kamionů, spíš jen tak pro pocit, než že by to pomohlo vzduchu uvnitř. Není to zas tak hrozné říkám si, než zahučím do kaluže, která byla hlubší než by mi bylo příjemné. Sem tam se na Vás ze stěny nebo z vozovky usměje trčící armatura, tak bacha. Někde v půlce už se cítím jako starý tunelový mazák a tak se kochám boční štolou, když mi najednou celá motorka mizí pod rukama. Když se vzpamatuju, koukám, že zahučela až po zobák do díry. Jen zadní kolo kouká ven, naštěstí. Sami ji ovšem nevytáhnem a tak začínáme lehce, ale jenom lehce panikařit. Zastavuju první auto, plné policajtů, jaké štěstí, opět. V pěti lidech se nám ji už podaří vysvobodit a rychle ujíždíme na konec tunelu. Konečně na konci a jsem docela rád, že je to za námi. Nebylo to sice až takový mega peklo, ale zpět už se mi rozhodně nechce. Sjíždíme do Dushanbe a zjišťujeme, že zase taková bída tu asi nebude. Tady bych možná i ten objektiv sehnal a to jsem si myslel, že tu chcíp pes. Možná ho přejelo to Ferrari, co mě minulo. Nenecháváme nic náhodě a spíme na lavičce přímo před migrační službou, ať jsme první na řadě a vůbec ne proto, že za hotel tu chtěli asi 5x víc, než v Uzbekistánu. Sice jsme ušetřili, ale nestálo to za nic. Aspoň jsme první. Nadšeně naklušu za vojáčkem k okýnku a plynulou češtinou mu sdělím, kam chci jet. Chvíli si to v hlavě překládá do svého jazyka a pak zkříží ruce a řekne, že zatvoreno a že mám přijít příští týden. Cože??? „To si jako kámo děláš prdel?“ Zavře okýnko a můj odpor je marný. Tak já sem jedu takovou dálku a mám přijít příští týden? V hlavě se mi mísí nápady na rozkopání celýho kanclu, počítání kolik obětuju na úplatku až přes náhradní plán trasy, který ovšem nemám. Nic z toho by mi ale zřejmě v danou chvíli nepomohlo. Celou situaci sleduje z povzdálí chlapík a směje se pod fousa. Už při čekání se se mnou anglicky bavil a říkal, že víza nedostaneme. Celá oblast byla po střelbě a demonstracích v Khorogu dlouho uzavřena. Nakonec ale nabízí, že nás přidá na svůj seznam žádostí a pokusí se s tím něco udělat přes cestovní agenturu, kterou vlastní. Jedem přes celé město vytisknout nový seznam, kopie pasů a tak dále. Teď už jen čekat. Odpoledne, po dlouhých hodinách, nás čeká překvapení. Víza dostáváme spolu s ostatními na seznamu. Téměř jediní ten den. ANO! Tak tohle se povedlo. Spolu s námi víza dostávají ještě dva Poláci s batůžky, kteří jsou na cestě do Afghánistánu. Je to pro Poláky zřejmě populární destinace, ale o tom až později. Protože nás zachránce nechce ani dolar, zveme ho alespoň na oběd. Ušetřené peníze prý máme utratit na Pamíru, letošní rok byl na turisty mizerný.

Další noc už trávíme v Kulobu, v hotelu hrůzy. Chánov hadra, jinak to nejde popsat, na jediné silnici přes město je celý den zácpa, auta se nehýbou, ale jen troubí. Hotel vypadal, jako kdyby ho před lety všichni opustili a vzali si s sebou, co mohli. Potom ho zabrali místní a začali znovu provozovat. Ze sedmi pater fungovaly jen dvě, výtahy už dávno nebyly na svých místech a zbytek vypadal trochu jako v Pripjati. Zato cena se od dob největší slávy nezměnila. Naštěstí nám nikdo nevzal motorky a tak je můžeme v místním pneuservisu přezout, což je příběh sám o sobě.

Za Kulobem, kromě asi 150km nového povrchu, téměř mizí silnice a když už se objeví kousek asfaltu, je to ještě horší, jak kdyby tam nebyl. Cesta vede asi 800 kilometrů kolem Afghánské hranice v kaňonu hraniční řeky Pandž. Ten je občas hodně hluboký, silnice je vytesaná do skály a místy široká jen o něco víc, než na jedno auto. I přesto se tudy prohání kamiony. Drsný, nezávidím jim. Ale ani pro nás to není med, když jednomu kamionu praskla guma téměř vedle nás, tak mě to málem shodilo do řeky.

 

Na obou stranách hranice jsou opravdu vysoké hory, sem tam malá vesnička a spousta malých políček. V Afghánistánu se prý hodně pěstuje mák. Jedou si tam holt jiný bomby. Vzhledem k tomu, že jsme v hraniční oblasti a prakticky na hranici, je zde hodně kontrolních stanovišť. Ale policajti to mají hodně na háku, zapíšou si nás do deníčku a tu závoru si objeď nebo zvedni sám. Celkem nám cesta do Khorogu, hlavního města GBAO – Autonomní oblasti Gorno Badakšan, trvá dva dny. Z vesnic zmizeli čajchany a sem tam se objeví malý obchůdek. Kupujeme hlavně vodu a sladkosti, jinak tu na jídlo mají pytel rýže nebo brambory. Holt jsme se nezásobili dopředu a teď trpíme hlady, nebo aspoň já dost. Prvním jídlem je tak často až večeře v jedné z mála „restaurací“ po cestě. Khorog je jediné velké město v oblasti, bohužel je neděle a restaurace jsou zavřené. Naštěstí je otevřený místní koloniál a tak kupuju halal salám a čakra mirindu, to se pojede. GBAO sice zabírá polovinu rozlohy Tádžikistánu, ale žije zde pouze asi 4% jeho obyvatel. Z toho vyplývá, že nakoupíme něco s sebou a natankujeme, protože nevíme, co bude dál. Z Khorogu se můžete vydat dvěma směry, buď rovnou do hor po M41, nebo údolím Vakan, stále kolem Afghánské hranice. My volíme tu druhou variantu. Historie Vakanu (koridoru Vakan) stojí za přečtení. Do hor tedy nestoupáme, zatím. Hned za městem probíhá zajímavé setkání se Zacem kolistou (thesolocyclist.com). Vyměníme si poznatky o cestě, jedeme oba jiným směrem, tak se to hodí. Dostali jsme od něj také tip na místní teplé prameny, prý vypadají úplně jako Turecké Pamukkale. Prameny nacházíme asi 5 kilometrů od hlavní silnice v horách. Je to populární místo, zdá se. Jsou tu dva hotely, mrtě stánků a lidi s lupénkou z celé střední Asie. Do Pamukkale to sice nemá daleko, jen je to asi stokrát menší. Zrovna se koupou dle rozvrhu ženy a tak dovnitř nesmíme, do toho všude ti loupající se lidi. Kašlem na to, přespíme tu a ráno vyrazíme, tentokráte už do hor. Cesta z údolí se totiž na M41, Pamir Highway, zanedlouho napojí. Poslední šance na výběr nebo výměnu peněz je v Iškašimu. Jsou tu dvě banky a v každé jeden člověk, který je proškolený na používání platebních karet. Nicméně ani jedna karta nefunguje a tak aspoň měníme dolary, aby bylo za co jíst a tankovat. Silnice se mění v dost hnusnou roletu, aspoň že ty výhledy stojí za to. První zasněžené vrcholky jsou neklamným znamením, že brzy ochutnáme obrovskou nadmořskou výšku Pamíru. Poslední tankování, najednou mizí domy, stromy a lidi. Prudkými serpentýnami stoupáme stále výš a výš. Asfalt zmizel úplně, silnice je zaříznutá do skály a ty panoramata okolo! Když padá večer, rozhodujeme se spát u cesty, chvíli nám ovšem zabere hledání místa. Když je na jedné straně skála a na druhé prudký sráz do údolí, jde to špatně. Místo nicméně nacházíme a jsme odměněni západem slunce mezi vrcholky Afghánských hor. Tohle se nedá popsat, to se musí zažít. V téhle nadmořské výšce už nežije téměř žádný hmyz ani zvířata, takže se v noci nemusíte bát hluku a tak. Ovšem to ticho je vcelku děsivé. V kombinaci s bolestí hlavy nebyla noc nic moc a přitom to vypadalo tak slibně. Hned první pohled ze stanu to ovšem bohatě vynahrazuje. Pokračujeme opět výš a dál. Nikde ani živáčka, jen hory. Po písku a kamení se pomalu drápeme na náhorní plošinu, střechu světa, jak se Pamíru říká. Potkáváme zde poměrně dost kolistů. Blázni, říkám si, oproti nim jsme masňáci. Hodně jich je z Francie a já myslel, že nejvíc jezdí na kole Vietnamci. Pořádně se namazat je zde nutnost, kdo to neudělá, toho slunce nemilosrdně spálí během několika minut. Helmy tedy raději ani nesundáváme. Napojujeme se na slavnou Pamir highway, ta už je z větší části vyasfaltovaná a tak se žádné drama nekoná. Jen občas si poskočíme na zvlněném asfaltu. Celý den se pohybujeme ve výšce kolem čtyř tisíc metrů, a ačkoliv jsou sousední hory více než pět tisíc metrů vysoké, nám to tak nepřijde. Výhledy alá Alpy tu nečekejte. V dáli jsou jen písčité pláně obklopené horami a mezi tím se jako had proplétá naše silnice. Je to téměř měsíční krajina. Cílem dnešního dne je Murghab, kde je benzinka a hotel. Po celém dnu bereme útokem hotelovou restauraci a pořádně se nadlábneme. Vzhledem k tomu, že tohle městečko je jediná civilizace široko daleko, je tu spousta turistů, vesměs pěšáků. Podruhé se zde také setkáváme se starším Turkem jedoucím na nové Tenerce. Vypráví, jak každý den něco ztratí, ať už něco z motorky, nebo peníze a karty co měl u sebe. V noci se nám oboum opět hodně špatně spí, teda spíš nespí. V posledních dnech jsme také málo pili a to se nám mstí. Ráno nicméně musíme vyrazit. Na dnešek jsem se těšil celou cestu, pojedeme totiž přes sedlo Ak-Baital, které se svou nadmořskou výškou 4655m.n.m., tvoří nejvyšší motorkou dosažitelné místo naší cesty. Vlastně všech mých dosavadních cest. Pohybujeme se v pohraniční oblasti, o čemž nám dává vědět vysoký ostnatý drát vinoucí se několik set kilometrů podél silnice. Ale protože hranici, na rozdíl od té Afghánské nikdo nehlídá, využíváme díry v plotě k návštěvě Číny. Bylo to krásné, ale krátké, jak se říká. Kolistů po trase neubývá, ba naopak. Dokonce potkáváme rodinku s dětmi na cyklo výletě, jedou všichni krásně vedle sebe. To bych čekal u nás, ale ne tady. Po chvíli přijíždíme k nádherně modrému jezeru Karakul. Vzniklo zaplavením kráteru po dopadu meteoritu a je bezodtokové. Jezero je obrovské, rozloha činí 380km2 a voda je nádherně průzračná. Ačkoliv by v létě měla její teplota dosahovat dvanácti stupňů, do koupání se neženeme. Jezero objíždíme a zastavujeme se až v další vesničce u jednoho z mnoha domácích ubytování (Homestay) kde si na radu Poláků co jsme zde potkali, dáváme chleba ve vajíčku. Kluci jedou na lehkých mašinách do Afghánistánu. Je jich asi 14 a nějaké z nich už jsme potkali cestou. Jejich holky se vezou ve 4x4 dodávce. Když se ptám, proč to tam všechny Poláky táhne a proč zrovna Afghánistán, dostává se mi naprosto vše říkající odpovědi: „Protože Afghánistán!“.

 

Kluci odjíždí a my ještě dojídáme. Dnes budeme opět překračovat hranici, ale nejdřív musíme zdolat pěkných pár desítek kilometrů rolety. Tady na severu už je aspoň pár kopečků a silnice není tak jednotvárná. Pořád se je ale na co koukat. Okolní kopce se začínají opět zbarvovat do červena a spolu s modrým nebem a zasněženými vrcholky to opět vytváří překrásnou scenérii. Tádžická celnice je v sedle a Kyrgyzská pro změnu pod kopcem. Kluci Tádžický po nás chtějí jakýsi papírek (migration card), ale ten mi nemáme, chvíli se dohadujeme a pak promluvíme řečí peněz. Bohužel, poprvé na celé cestě a také naposled. Jinak to nejde. I když všechny ty veledůležité papírky hází do krabice a večer s nimi nejspíš topí, bez nich nás nepustí a chtějí nás poslat zpět na hranici s Uzbekistánem. Dodnes si myslím, že ani žádný úplatek nechtěli, ale chtěli fakt jen ten papírek. Ke Kyrgyzské straně sjíždíme po prašné a vcelku prudké cestě. Ještě že neprší, říkám si. Záhy ovšem začíná a k tomu fouká opravdu silný vítr. Vstup do Kyrgyzstánu díky tomu, že nemusíme mít víza, probíhá nadmíru hladce a s úsměvem.

 

Za námi jede Angličan na starším XTčku a celník se mě ptá, jestli mu nepomůžeme s překladem, načež Anglán vysype pěknou Ruštinou, co chce. Všichni jsme lehce opaření, ale pak se tomu zasmějeme. Anglán se k nám přidává a domlouváme společný nocleh v Oši. Jede napřed s tím, že bude pomalejší díky rozsypanému zadnímu ložisku. Po cestě ještě lepí píchlou gumu a já mu půjčuji svoji náhradní duši. Stále mírně prší, ale na první pohled se mi Kyrgyzstán opravdu líbí. Oproti Pamíru je to úplně jiná planeta. Krásně zelené kopce, perfektní silnice, zatáčka střídá zatáčku a pořád se je na co koukat. Kolem silnice jsou všude ovce a koně. A jurty, hlavně jurty! I lidé se změnili, oproti Tádžikům vypadají o poznání „asijštěji“. No jo, za humny je Čína a Mongolsko. Navečer se scházíme v hotýlku. Konečně zase normální strava, obchůdek přímo před hotelem, wifi, sprcha, klimatizace a evropský záchod, jsme zpět v civilizaci a konzumu. Ráno kecám s Anglánem, vrací mi duši a vykládá, odkud a kam vlastně s kámošem jedou. Jejich původní cíl je Magadan. Jeho kámošovi ukradli v Kyjevě motorku a tak koupil po cestě nějakou čínu, u které pro změnu ulomil celou přední vidlici v krku řízení. Měl pech, ale ještě ji za 100 dolarů střelil. Smějem se, že by si už konečně měl koupit něco pořádnýho. Do Magadanu to už stejně nestíhají, je půlka července. My ráno pokračujeme na sever na Torkent. Opravdu hodně bych chtěl vidět jezero Song-Kul, ale opět nás odrazuje šílená roleta. Otáčíme proto a přes Biškek to hrneme výhradně po silnicích k největšímu Kyrgyzskému jezeru Issyk-Kul. Kolem jezera jedeme vcelku dlouho, má totiž na délku téměř 200 kilometrů. Je opět průzračně modré a je obklopeno zasněženými vrcholky hor. Je to kýč, ale krásný kýč. Konečně se mi daří odškrtnout další položka ze seznamu a to, přespání v jurtě. Do noci povídáme s paní domácí, má u jurty obchůdek a je na noční, tak jí to aspoň rychle utíká. Druhý den ráno překračujeme hranice do Kazachstánu, je strašné teplo a ten největší podržtaška na celnici, se rozhodl, že nás do stínu nepustí. Je to velký pán, všichni skáčou, jak on píská. Náladu nám spraví starší celníci, kteří za nás vyplňují papíry a povídají o službě v Milovicích a tak různě u nás. Celý Kazachstán musíme během dalších pár dnů přejet, bude to nuda. V podstatě jediná naplánovaná atrakce poblíž, je kaňon Čaryn. Doporučuju nevynechat. Je to taková zmenšenina Grand Kaňonu. Sice je trošku těžší ho najít, ale zato nás odměňuje nádherným výhledem na rudě zbarvené skály při západu slunce. Dolů k řece se sice dá sjet, ale raději to neriskujeme, sráz je vcelku prudký na plně naloženou motorku.

 

Další dva dny jen jedeme a jedeme. Krajina je jedna velká placka a není tu nic k vidění. Zato Novosibirsk, to je jiná písnička. Obrovská metropole, luxusní auta, krásný holky. Odtud chceme jet vlakem do Moskvy. Na nádraží probíhá klasická přetahovaná o to, kolik váží motorka. Chlapík za přepážkou je neoblomný a naštěstí nám dává kontakt na spedici, která by nám mohla motorky do Moskvy dopravit. Ještě že se tak stalo, jinak bychom nepotkali Kolju a jeho známé a neměli bychom na Novosibirsk tak pěkné vzpomínky. Kolja se svou CBR se k nám přimotal u spedice, protože viděl motorky. Nabídl nám ubytování a hlavně pomoc s naložením motorek a vyřizování ostatních věcí. Patří mu velké díky, protože bez něj bychom tam byli ještě možná teď. Naložení motorek máme přislíbeno na zítřek a dnes pojedeme s Koljou na prohlídku města a na pláž. Vzhledem k tomu, že motorkářská sezóna je tu krátká, každý den se na promenádě kolem řeky sjíždějí motorkáři z celého města. Dnes byla prý účast slabá, sjelo se asi jen 50 motorek. My a naše stroje jsme středem pozornosti. Večer jedeme na koupačku za město. Řeka Ob se zde rozlila a vytvořila velkou vodní plochu s písčitými plážemi. Jsou zde stánky s občerstvením a půjčovny surfů, jak u moře. Po návratu samozřejmě probíhá družba. Měli jsme prý dorazit o týden později na moto festival. Jako nejvzdálenější účastníci bychom vyhráli titul Železnaja žopa, škoda. Druhý den nakládáme motorky do vagónu a kurtujeme k paletám. Dohlíží na nás přímo místní šéf spedice Denis. Chlap jak hora. Do Česka prý občas jezdí, tak domlouváme pivko. Bez něj bychom možná nejeli nikam. Cena lístků za obyčejnou jízdenku nám trochu vyrazila dech, nejspíš špatný den na přesun. Loučíme se, vyměňujeme si kontakty a Kolja nás zve příští rok opět na návštěvu a slibuje, že nám ukáže Altaj, což je velice dobrá nabídka! Ve vlaku jsme schytali horní palandy s minimem místa a dvě upovídané důchodkyně pod námi. Naštěstí ty dva dny docela utečou, když je člověk prospí. Z Moskvy se vymotáváme vcelku rychle za pomoci místních čopráků, kteří rozhánějí provoz před námi. I tak nám to trvá skoro hodinu. Je to vcelku velký město a když vidím, jak tu bojují sanitky a nikdo je nepouští, nechtěl bych v ní být. Už se vidíme doma a tak to hrneme, co to dá. V noci si chvíli zdřímneme v motorestu a brzo ráno opět vyrážíme. Zpět jedeme přes Litvu a Lotyšsko a musím říct, že se mi tu dost líbí a asi by stálo za to, udělat si sem samostatný výlet. Už v Litvě mi facebook (zase jak jinak, nic se tu neutají) prozrazuje, že strejda, kterého jsem neviděl snad od patnácti, se sem přestěhoval za prací. Když už jsem tu, tak proč toho nevyužít. Tomáš se odpojuje a maže domů. Já žhavím telefon a zjišťuju číslo. Slovo dá slovo a už jsem ve Vilniusu. Málem jsme se ani nepoznali za ty roky, ale je to moc příjemné setkání. Vyjedeme si společně i s tetou na hrad Trakaj a já vykládám zážitky z cesty. Večer ještě prozkoumáme historické centrum Vilniusu, je to tu opravdu moc pěkné a obzvlášť ty Litevky. Brzo ráno se loučíme a já si to dávám až do Brna. Hned na hranicích schytávám brutální déšť, ale to už jsem doma, takže je to dobrý.

 

Co říct závěrem. Určitě to za to stálo! Viděli jsme světa kraj a poznali spoustu milých lidí. Celkem jsme během měsíce na cestě najeli více než 12000 kilometrů po ose a dalších asi 3500 kilometrů vlakem. Na cestě se nic výrazného nepokazilo, vysypali jsme jenom pár šroubků a ani jednou jsme nepíchly. Už teď vím, že se nutně musím vrátit do Kyrgyzstánu a projet si ho trochu víc, ta země má hodně co nabídnout. Určitě ještě musím víc prozkoumat Uzbekistán a pár dnů také vyčlenit na pobaltí.

 

Úplným závěrem ještě poděkování lidem co se na mé cestě jakkoliv podíleli.

Obrovské díky Víťovi z Motozemě, který mi na cestu daroval mnoho věcí, jako třeba chrániče na kolena. I přesto, že to ode mě nebyla moc dobrá volba pro tak dlouhou cestu, využívat je budu velice rád i na dále. Sada nářadí se často hodila, ale lepící sadu jsem naštěstí vůbec nevyužil. Ale i tak jsem byl moc rád, že jsem všechny tyhle věci měl. Lepší být připraven. Rozhodně se za ním vypravte, ze širokého sortimentu si tam vybere si každý.

Velké, díky patří také Willovi z firmy Motovaky. Jeho lodní vak s bočním plněním jsem si opravdu oblíbil a je to jednoznačně jedna z nejlepších investic do zavazadel co jsem udělal. Festovní materiál by vydržel snad i tahání za motorkou a tam kde se moje předchozí vaky prodřeli, tenhle drží. Navíc je i chytře tvarován a po kompletním zarolování uzávěru, nezmenšujete vnitřní prostor. Vynikající je také popruh na rameno, díky kterému jsem si jednoduše do hotelu přenesl jen vak s oblečením. Jedinými vadami na kráse snad mohou být jen dvě věci. V černém vaku se potmě těžko cokoliv hledá (v nabídce zatím nejsou pro 60-ti litrovou variantu jiné barvy) a poutka na upevnění by mohla být řešena jinak a na více místech. Za tyto peníze je to ovšem bezkonkurenční výrobek a navíc Český. A to se vyplatí.

Speciální díky přítelkyni Mirce, za trpělivou pomoc se psaním tohoto cestopisu a neustálou korekci mých gramatických chyb.

Úplně největší díky ovšem patří mojí mamince, za to jak mě podporovala a denně na mě myslela.

 

No a kam příště? Plán na rok 2016 už je na světě. Budem si trochu honit triko, mrkněte na http://www.jedemkolem.cz

 

Vojta

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (42x):


TOPlist