sumoto_listopad



Třicátníci na dvacítkách v Alpách III.

Již třetí rok po sobě jsme se ve stejné pětičlenné sestavě vydali za alpskými zatáčkami, pro tentokrát se zaměřením na Švýcarsko. O tom, jak jsme řešili nepojízdnou motorku na dálnici, proč jsme s sebou nevzali kamaráda na VS 800, a také o tom, proč jsme se vrátili domů v pořádku jen dva, se dočtete v tomto cestopise.

Kapitoly článku

Přípravy:

Tomik, do teď virtuální člen naší party, který s námi měl jet oba předchozí ročníky, zatím vždycky našel vážný důvod k odřeknutí, jako třeba absence stroje.

Letos to však vypadá velmi slibně a Tomik s námi aktivně řeší výběr vhodného stroje. Jelikož dříve jezdil na CBR 929, doporučovali jsme mu FZS1000, CB900F nebo třeba Z1000, načež Tomik z nich nakonec vybral kladivo v podobě Suzuki VS 800, jejíž fotku nám hrdě zaslal se slovy: „Zdar k.ndy, čumte co sem koupil“ :D Asi si umíte představit naše reakce, které jsme vedli na pozadí společného chatu. Vzhledem k tomu, že jsme dobří kamarádi, jsme mu chtěli dát najevo ne úplně šťastnou volbu. Domluvili jsme tedy společnou projížďku, abychom si zkusili naše cestovní tempo a něžně Tomikovi ukázali, že toto dost dobře nepůjde. Dle očekávání se nám Tomik při zběsilých 120km/h na rovné dálnici po dvou minutách ztrácí...

Stále veříme, že to prodá a koupí něco rozumného. Obvoláváme potenciální kupce a později se mezi sebou skládáme a hledáme bíleho koně. Naštěstí se chytá Tomikův kolega z práce ročník 1932, který ocenil brutální výkon a nadčasový desing plastových kufrů. Tomik to však vzdává, jelikož  se termín odjezdu blíží a již by si nestihl nic koupit a připravit se na výlet. Abychom mu nekřivdili, hlavním důvodem je narození potomka a jeho vítání občánků v den odjezdu. Ještě během výletu kupuje od Roberta CB 1300, na které snad už příští rok vyrazí!

V sobotu 22.6.2019 jsme vyrazili ve složení:

Tomáš (já) na Hondě CBR1100XX Super Blackbird (1997), která má natočeno již přes 150 000 km

Robert na Yamaze MT-10 (2018), kterou si půjčil i přes doma stojící Hondu CB 1300

Vráťa na Yamaze FZS 1000 (2002), kterou koupil minulý rok jako cestovní verzi své R1 

Láďa na Hondě CB 900F (2002), kterou koupil letos jako cestovní verzi svého fároše

Roman na Kawasaki Versys 650 (2007), se kterou zahájil svou 3. motosezonu

VIDEO:

Den 1. (22.6.2019):

Jako každý rok se setkáváme v 6:45 u Vráti před domem. Letos však bez Roberta, který přijíždí se značným zpožděním a výmluvou v podobě brutálních střevních potíží.

Ihned po vyjetí nadává Vráťa na Roberta za neplynulý styl jízdy, na nějž jsme však zvyklí z minulých let a raději ho přesouváme z vedoucí pozice někam dozadu. Již před Táborem jsme nuceni udělat zastávku na navléknutí nepromoků, kde se z Vráti kvůli bílým igelitkám místo návleků na boty a rukavice okamžitě stává „krtek“. Láďa to jako správný brácha nezapomene okomentovat slovy “návrat idiota”. Roman pro změnu vyrazil v rybářském kompletu, ale toho už si ani moc nevšímáme.

I na další zastávce v Českých Budějovicích Vráťa zůstává středem zájmu pro svůj praktický nákup v podobě celého bochníku chleba, vína a koly, obhajující se slovy „tohle za hranicema nemaj“. Až ve Freistadtu se soukáme z nepromoků, kupujeme dálniční známky (5x 5,30E) a míříme na první průsmyk - Postalmstrasse (1288 m n. m., 5x 5E). Ještě než se přiblížíme k mýtné bráně, opět se soukáme do nepromoků. Kluci přichází s komfortním řešením zatékání vody podél zipu do rozkroku u jejich jednodílných nepromoků. Lepicí páska však příliš nelepí, a tak je z toho spíše módní záležitost. Romanovi asi promokly boty i rukavice, protože si jinak neumíme vysvětlit žadonění  u Vráti o jeho fajnové bílé “krtčí” igelitky, kterých má snad plný horní kufr. Nutno podotknout, že se mu několik hodin zpátky smál a najednou mu jsou Vráťovy igelitky dobré.

Po parádní Postalmstrasse pokračujeme dalším hezkým úsekem okolo Muhlbach am Hochkonig a cílem dnešní cesty se stává jezero Walchsee. Na recepci platíme 58E, a co nejrychleji se snažíme postavit stan než se zase rozprší. Trochu zápasíme s fungl novým Vráti stanem pro 4 osoby. Během 10 minut jsme nuceni boj přerušit kvůli dešti a schováváme se u recepce. Nakonec nad ním vítězíme a čekáme tentokrát uvnitř stanu až trochu přestane a budeme moci vyrazit na obhlídku jezera.

Trasa: Křesetice - Tábor – České Budějovice – Linz – Strobl – Lofer - Walchsee

Počasí: Ráno 18°C oblačno, odpoledne 22°C déšť

Najeté km: 560/560/2510

Den 2. (23.6.2019):

Budíme se do deštivého rána s nadějí, že včera bylo oblékání nepromoků dost a dneska to zvládneme i bez nich. Mokré boty nutí Láďu k igelitové spodní vrstvě v podobě dvou šedesátilitrových sáčků do koše. Robert přináší v ruce trenky ze sprch, odkud jsem před chvilkou přišel a radostně mi je předává. Rychle je zase odnáší napíchnuté na klacku, jakmile mu oznamuju, že nejsou moje.

Kousek za Walchsee najíždíme na dálnici a rychle se přesouváme za Innsbruck, kde sjíždíme z dálnice a užíváme si klikatící se silnici I. třídy podél dálnice. Nevíme, co se tu děje, ale počet policajtů u silnice se skoro rovná počtu účastníků silničního provozu. Překračujeme hranici do Itálie a míříme na průsmyk Giovo (2094 m n.m.), na kterém si dopřáváme kafe s perfektním výhledem. Cestou dolů potkáváme nehodu motorkáře, který vyletěl ze silnice. 

Stoupáme zpátky na rakouské hranice přes průsmyk Rombo (2509 m n. m., 5x 14E). Po peripetiích s velkou nadmořskou výškou Ládi Fireblada minulý rok, letos objevuje kouzlo průjezdu průsmyků bez odstrkování. Pod průsmykem projíždíme zase okolo nehody motorkáře, pro nějž už přistává vrtulník.

Před několika lety, když jsme se vraceli z cesty okolo Itálie s přítelkyní Jájou, jsme měli v obci Tumpen velmi dobrý kebab, na který lákám i kluky. Po jídle se zastavujeme na pár kilometrů vzdálené hospodě a pumpě v americkém stylu, od které už dojíždíme do dnešního nocoviště - jezeru Plansee. Sice máme namířeno do Švýcarska, ale jelikož Robert se musí zítra vrátit domů kvůli pracovním povinnostem, vycházíme mu vstříc a nocujeme blíže k neměckým hranicím. Za to to několikrát schytává od Vráti, protože nám podle něj zkurvil původní itinerář a kvůli němu jsme zmokli jak psi. Dalo by se říct, že na všechno, co se stane na cestě může podle Vráti Robert a všichni ostatní mu dáváme  za pravdu… :)

Na recepci hotelu platíme 55,5E a dostáváme instrukce, kde si můžeme rozložit bydlení. Láďa nám opět dokazuje svou brilantní angličtinu, když vidí sousedy, jak se trápí se zapichováním kolíků k ukotvení stanu. „Hej mistr, tš tš tšš tššš“, oslovuje je a podává kladívko. Po rozložení stanu bereme plavky a skáčeme do vody průzračného jezera Plansee. Vráťa, Láďa i Robert vypadají jako teplí batři, protože si nezávisle na sobě koupili stejnou barvu plavek. My se s Romanem docela bavíme, když se hádají, kdo si tu barvu koupil jako první...

 

Robert se minulý rok vsadil, že pokud nepojede na stejné motorce (CB 1300), platí nám letos rundu v hospodě. Slib plní, my sedíme v hotelové hospodě a pijeme na něj. Zanedlouho za námi přichází zoufalý Němec a prosí o pomoc s motorkou. Na parkovišti stojí BMW K1300 s technickým problémem vyznačujícím se zasekáváním předního kola. Pořád nás nutí k jízdě, abychom mu řekli, co s tím je. Nakonec se po parkovišti projíždí Vráťa a jasně stanovuje jako závadu vadné ložisko v předním kole. Překládám mu to, ale pořád to chce opravit na místě. Vysvětluju mu, že nářadí sice máme, ale jeho ložisko ne. Nakonec volá synovi, který přijíždí asi za 30 minut. A my mysleli, že to má domů přes celé Německo, když to tak hrotí.

Když přijíždí syn s vozíkem, Němec pro nás přichází s žádostí o pomoc při nakládání. Máme za to, že když je nás tolik, motorku v klidu po fošně vytlačíme na vozík a přikurtujeme. Než se rozkoukáme, Němec káčko startuje, sedá na něj a vydává se vstříc úzké fošně. Naše pohledy mluví za vše - co to sakra dělá? :D

Jakmile vyjíždí kousek po fošně nahoru, hned prošlapuje nohama do vzduchu a jen díky našemu přidržování z obou stran zdárně vyjíždí na vozík. Za pomoc nám vděčně cpe 20E, což s díky odmítáme.

Trasa: Walchsee – Innsbruck – Sterzing – Solden - Plansee

Počasí: Ráno 15°C déšť, odpoledne 24°C oblačno

Najeté km: 357/917/2510

Den 3. (24.6.2019):

Hned ráno se s námi Robert loučí se slibem omezovače od recepce, na který však čekáme marně. My se ve čtyřech vydáváme ke švýcarským hranicím přes Fernpass (1212 m n.m.), Imst a Pfunds. Ve Švýcarsku překonáváme jako první průsmyk Albula (2294 m n. m.). Za obcí Thusis mi za zatáčkou vystrkuje čumák do silnice Octavia, ale naštěstí si mě všímá a nevyjíždí. Mám na reakci příliš krátkou dobu a těžko bych to ubrzdil. O kousek dál ztrácíme Láďu, kterému vylétávájí věci z otevřeného horního kufru. Sbírá pouze ručník, který dle něj fakt potřebuje a zbytek raději nekontroluje.

Smějeme se Vráťovi za pozdrav “brý den” na pumpách nebo i v obchodech. “Voni když přijedou k nám, tak taky nemluvěj česky”, obhajuje se.

Přes průsmyk San Bernardino (2066 m n. m.), kde se Láďa předvádí před německýma holkama 70+ koupáním v ledovém jezeře, sjíždíme do Locarno a rychle stavíme stan v kempu (81,80E) u jezera Maggiore. Vyjíždíme okolo přehrady Verzasca do vesnice Lavertezzo až k nádherným skalním útvarům v korytě říčky Verzasca. Po koupaččce se vracíme do kempu, kde trávíme příjemný večer na břehu jezera klábosením. Tesně před ulehnutím nás Roman baví přiznáním, že asi právě použil dětské záchody. Shodujeme se na faktu, že prostě odpovídají jeho tělesným proporcím.

Trasa: Plansee – Pfunds – Thusis – San Bernarnino - Locarno

Počasí: Ráno 10°C jasno, odpoledne 36°C jasno

Najeté km: 362/1279/2510

Den 4. (25.6.2019):

Vráťa si ke snídani vaří ovesnou kaši, kterou nechává chvilku bez dohledu a v tu ránu do ní zobe malý ptáček. Jediný Roman si toho všímá, ale místo odehnání ho pozoruje a jen se suše Vráti ptá, zda-li mu nevadí pták vrtající se v jeho snídani. Když se to dozvídá Láďa, dává Vráťovi další otázku: “Ti nevadí, že si ten pták předtím mordoval zobákem kloaku?”

Vyjíždíme z jižní strany na Gotthardský průsmyk (2106 m n. m.), kde se s Láďou při zastávce na vyhlídce vydáváme hledat záchody. Pánské,  dámské jsou po jedné míse, a tak beru pánský a Láďa dámský. Při odchodu na něj houkám, zda už jde. “Jooo, já přijdu”, ozývá se Láďa dámským hlasem z kabiny.

Dalším průsmykem na naší trase je Furkapass (2429 m n. m.), na kterém zastavujeme kvůli vstupu do ledovce Rhone (36 Fr). V areálu jsou informační tabule s přehledem procesů tvorby ledovců, rychlostí jejich ústupu a mnoho dalších zajímavých faktů. Roman celou cestu k ledovci brečí, že mu uvnitř bude zima, což nenechalo chladným Láďu a my se máme zase čím bavit. Po návratu z útrob ledovce, který opravdu stojí za návštěvu, se kluci nepřestávájí špičkovat a vsází se o 500 E, kdo dokáže vyjít po hladké skále až k ledovcové hraně morény. Hned na to se jako správní vojáci, vsází o delší hod granátem (=kamenen) do ledovcového jezera. Do třetice se dohadují, kdo má hezčí kámen, který si berou na památku. Roman si, dle Ládi, kámen strká do slipů, protože se bojí kontroly u vstupu. Roman však tvrdí, že se nebojí a má kámen v kapse. Láďa ještě váhá, zda se nevykoupe v ledovcovém jezeře, ale absence německých důchodkyň, na které by mohl dělat dojem, ho odrazuje a raději mizí pryč. Na parkovišti u motorek svačíme sedíc v trávě s parádním výhledem do údolí. Já skoro přicházím o hlavu, když mi při otevírání vybuchuje PET lahev přímo do obličeje. Víčko dopadá na zem asi až po 20 vteřinách. Láďá tu rozsedává žvýkačku, což zjišťuje až o několik kilometrů dál, když se při zastavení na fotku pod Grimselpassem (2164 m n. m.) nemůže odlepit od sedla.

Po projetí Grimselpassu pokračujeme okolo přehrad na sever na Innerkirchen a pod Sustenpassem na nás mává místní u domu, že je průsmyk zavřen. Zastavujeme a ještě si odchytáváme cyklistku jedoucí z průsmyku, která potvrzuje otevření až zítra. Máme dvě varianty. Buď se vrátíme přes Grimsel a Furka průsmyk nebo pojedeme podél jezer severní cestou přes Stans. Vzhledem k teplotě, která i tu ve švýcarském podhůří činí 37°C a může za ni samozřejme podle Vráti Robert, volíme variantu č. 1.

 

Dojíždíme za Altdorf, kde nakupujeme jídlo a pití na večer. Než stačíme vyjít z obchodu, Vráťa už lemtá zakoupené ovocné pivo. V nedalekém kempu (48 E) dostáváme fajn místo na travnatém plácku blízko pláže jezera. Až na pár výjimek je kemp obsazen Asiaty, což se neobejde bez Ládi poznámky o “samých rákoskách”, a také že cestou do sociálek potkal Xi Xaa. Hned po rozbalení stanu skáčeme do plavek a koupeme se společně s našimi asijskými přáteli v jezeře. Se šnorchly a brýlemi se potápí pouze ve vodě po kolena, což Láďa chce využit a ukázat jim průplav pořádné bíle velryby. :D Rovněž si tam všímáme nablýskané Suzuki GSX-R 1000 stojící vedle holandské dodávky.

Při vaření párků se trumfujeme, kdo má lepší - masitější. :) Vráťovi, Romanovi i mě padá párek do trávy, za což jsme odměněni poznámkou o “návratu idiota” jedna, dva a tři. Po jídle se odhodláváme zajít za majitelem GSX-R na kus řeči. Holanďan nám vypráví, jak nikdy nejezdí v dešti, zimě nebo jiných nepříznivých podmínkách. Motorku si přivezl v dodávce a jezdí po okolních průsmycích až po dokonalém prověření předpovědi počasí.

Tipujeme kolik má asi najeto, jelikož to vypadá, jako by právě vyjel z fabriky. Motorku si koupil novou v roce 2001 a dodnes najel 15 300 km! Tvrdí, že má cenu 4000 E a to už si ji raději nechá. Nakonec otáčí klíčkem a ten skvost nám startuje. Už když jsme se předtím koupali, tak mu někdo ukazoval na poserproužky, které fakt zabírají více jak půlku pneumatiky. Prostě jezdí na pohodu – něco jako Robert, jak by zmínil Vráťa. V kempovém kiosku si dáváme pivo, které bohužel nemají točené, ale jen lahvové. Když už sedíme, tak jednu rundu dáváme (4x5 Fr). Robertovi musí pěkně pískat v uších, jelikož mu Vráťa nedá spát. Kdybychom jeli původní trasu, nebyl by zavřený průsmyk Susten, jeli bychom passa z opačné strany, která by byla ta lepší ve směru nahoru a další události, za které prostě dle Vráti může. 

Trasa: Locarno – Airolo – Realp – Innerkirchen – Andermatt - Gruonen

Počasí: Ráno 19°C jasno, odpoledne 20-37°C jasno

Najeté km: 284/1533/2510

Den 5. (26.6.2019):

Loučíme se s Holanďanem a vyrážíme na nejbližší benzinku. Platím uvnitř a při cestě k motorce slyším pískaní a Vráti hlas: “Hej šéfe, jede ti auto”. V tom vidím kabriolet s německou značkou, jak odjíždí od stojanu bez řidiče. U spolujezdce seděla docela v klidu Němka, která jenom čekala, až starouš doběhne auto, skočí do něj a zabrzdí ho. “Gertrůda seděla a nechala se zachránit”, pronesl nevěřícně Vráťa.

Stoupáme na průsmyk Klausen (1948 m n. m.) a po krátké přestávce v nejvyšším bodě pokračujeme do rozpáleného údolí a okolo jezera Walensee pokračujeme do Rakouska přes lichtenštejnský Vaduz. U Lidlu se nám Láďa chlubí zbroušenými slidery na botách, jenže my mu to nebaštíme a víme, že si to tam přejel o zeď, když jsme byli nakoupit. Vráťa do sebe zase žene pivo, ještě než vůbec vyleze z obchodu. Se divíme, že to vydržel ke kase.

 V Rakousku vyjíždíme na průsmyk Silvretta (2032 m n. m., 4x 13,50 E), který se stává osudným pro Romanovu motorku. Po krátkém zastavení nahoře už prostě nenastartuje (startér točí). Bavíme přítomné, když se ho snažíme bez úspěchu roztlačit. Motorku rozebíráme, abychom se dostali ke svíčce. Je suchá, takže nejde do motoru palivo. Mírným poklepem jsme docílili kýžené funkce palivového čerpadla. Po 40 km tankujeme a situace se opakuje. Bohužel na mírné poklepání už čerpadlo nereaguje a musíme přistoupit k důraznějšímu přesvědčení k funkci. Věříme, že dojedeme ještě pár desítek kilometrů do plánovaného kempu na rakousko-neměckých hranicích.

Nechávám jet Romana jako druhého, abych měl přehled o jeho jízdě. Přejíždíme kus po dálnici, kde se mi začíná v zrcátku zmenšovat. Naštěstí dojíždí za tunel na odpočívadlo, kde však už motorku nenastartujeme. Nejbližší kemp je vzdálen asi 10 km v obci Stams. Zavolat odtah by bylo zbytečně drahé. Táhnutí motorky motorkou na nejbližší sjezd by mohlo být ještě dražší. Přespat tam se nám také nechce. Rozpletení dálničního pletiva a dostání motorky na vedlejší silnici pod dálnicí by asi také rakouští policajti neocenili, i když se Láďa dušuje, že by to zase “zaplet”. :D Nakonec necháváme Romana na pospas rumunským kamioňákům (Roman se vrací během krátké chvíle do středověku) a jedeme shánět auto s vozíkem.

Kluky posílám do nejbližšího města na nákup, jelikož se blíží zavírací doba a my nemáme co jíst. V kempu mě recepční a majitelka v jedné osobě odpálkovává s angličtinou, takže se musím velmi rychle rozpomenout, jak to všechno vysvětlit německy. Několikrát někam volá a nakonec přijíždí její manžel a dokonce mi dává vybrat, který vozík vezmeme. Vzdušnou čarou je od nás asi 7 km, ale jelikož je málo nájezdů a stojí v protisměru, najíždíme asi tak 40 km, než se k němu dostáváme. Motorka stojí na stejném místě, ale Roman nikde. Trochu se bojím, že si z něj udělali králíčka na mazlení Rumuni, ale po pár minutách se objevuje.

V kempu motorku spokojeně vykládáme a s radostí dáváme našemu zachránci 20 E, o které si říká. Láďá vítá Romana slovy „to je lůzr“. Našeho rakouského zachránce zveme na točené kempové pivo. Roman řeší odvoz motorky do Čech na pozítří, tak mu platíme ještě jednu noc (49 E + 15 E). My se ráno už chystáme domů.

Trasa: Gruonen – Glarus – Vaduz – Galtur - Stams

Počasí: Ráno 19°C jasno, odpoledne 36°C jasno

Najeté km: 330/1863/2510

Den 6. (27.6.2019):

Při loučení se s Romanem mu Láďa říká, že ať si z toho nic nedělá, jelikož sám ještě nedojel domů, a že to ještě určitě rozseká. O takových věcech není radno žertovat, což si Láďa zanedlouho uvědomí.

Jedeme přes Garmisch-Partenkirchen, Mnichov a Plzeň domů. Cesta hezky ubíhá a odpoledne se již blížíme k domovu. Těsně před cílem zastavujeme kvůli nasazení kamery na helmu, abychom zaznamenali příjezd domů. Láďa pronáší, že před domem zahrabe. Nevěnuji tomu moc pozornost, ale těsně před jeho domem zapínám kameru.

Než se stihne zapnout, Láďa si stoupá do stupaček a pokouší se hrabat za jízdy před svým domem cca 100 m od místa odjezdu. Dobře zahřátá guma, hezký asfalt a těžký horní kufry zamezují proklouznutí zadního kola a Láďa je ve vteřině katapultován do škarpy. Přibíháme k němu včetně jeho manželky Ivči, zda je OK a on celý vykulený jako první pronese: “Máš to natočený, ty vole”? :D Po chvilce přichází i Vráti manželka Monča, které Ivča říká „Pojď se podivat na debila“, když se Monča ptá, co že tam hledáme. Kdyby se Láďa zmohl na odpověď, bylo by to něco ve stylu „aleee, někdo tady nechal Horneta“.

Motorku rveme s velkými potížemi z hluboké škarpy traktůrkem a rudlikem do 30 m vzdálené Láďovy garáže. S Vráťou jsme tedy dva, kteří se vrací na místo odjezdu. :)

Trasa: Stams – Mnichov – Nýřany – Křesetice

Počasí: Ráno 18°C jasno, odpoledne 35°C jasno

Najeté km: 647/2510/2510

Náklady na cestu:

Palivo: 5508 Kč

Mýtné: 995 Kč

Ubytování: 1752 Kč

Jídlo: 1966 Kč

Pojištění: 286 Kč

Celkem: 10499 Kč

Foto a video:

Fujifilm X-T3 + XF10-24F4, XF50F2; GoPro 6 Black, DJI Mavic PRO

Web:

www.blackemsvetem.cz; IG

Předchozí ročníky:

20172018

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):


TOPlist