Švajc 2015 - 2 v 1

Oťas: Jak jsem to viděl JÁ  aneb  ZELENÝ BACIL ZLOBIL NA VÝLETĚ.

Toto je velmi neobjektivní popis událostí, které se odehrály mezi daty 13.6 – 21.6.2015  na cestách českých, rakouských, německých, italských a švýcarských.

DEN 0.      NA KŮŇ…

  Na jih vyrážím už v pátek po šichtě. Byl jsem tam úplně zbytečný, zlí jazykové tvrdí, že nic nového. Krátká zastávka v Kovalovicích – potěšit vnučky kokinama, pomudrovat a směr Borkovany – Pepanovo. Cestou neprovádím žádná alotria, za zmínku snad stojí akorát malá skoronehoda u Pepy na zahradě.
 Při večerním plánování jsem to naklopil tak, že jsem se málem utopil.
Zvítězilo ovšem moje lepší já. Plácám a přitom si spletu flašky. Naplno glgnu. Jistěže ne pivo, ale slivovici.

DEN 1.      NA KŮŇ…

Ráno, skoro za tmy bez problémů vyrážíme, postupně nás přibývá a v Hnanicích za Znojmem na pumpě se sjíždíme všichni včas. Tucet.

  Přivítat, dotankovat, nalepit známky, rozdělit a NA KŮŇ !  

  Dělíme se tradičně na Lubošáky (Luboš, Tomáš, Petr, Roman, David) a Pepiňáky (Pepa, Roman, Igor, Franta, Zola, Ota). Počasí nádherné. Zpočátku kopírujeme českou hranici z rakouské strany na západ.
  První zastávka je pod hradem Hardegg. Kluci fotí a já, pod záminkou lepších záběrů, si dávám ještě jednou serpentiny nad hradem. Pokračujeme zvolna do rakouského vnitrozemí – občas ujedu, pak se kochám… V Kautzenu otáčíme na jihozápad – Schrams, Weitra, Freistadt do Linze, odkud si pomůžem po dálnici na Salzburg. Odtud už je to do dnešního cíle, Berchtesgadenu-Oberau, slabých 25 km. Krajina se postupně mění, kopce rostou. Cestou jako vždy pár zastávek na protažení, nějakou dobrotu z domova a kafe z Igorova kávovaru.

  V úplné pohodě přistáváme kolem třetí v Berchtesgadenu – Oberau u kamaráda Miloše Ptáčka v jeho penzionu Auerwirt.

  Ubytujem se, někdo jde na pivko, “někdo“ má málo, tak jenom v triku a kraťasech, aby „ho“ nervalo, vyráží na Kehlstein.
  Křižuju to ze všech stran kolem „Orlího hnízda“, ale k Hitlerově usedlosti se dá dojet pouze speciál busem. A „šalinkartu“ nemám.
  Narazím na boudu se závorou s nějakými pokyny. Jelikož jsem ale jeliman, německy umím stějně jako anglicky a svahilsky, tak netuším, že jsem u brány do „RÁJE“ !!! Horská asfaltka, 13 kilometrů dlouhá a to vše jen za 4 Eura. Jde tam ale lítat celý den od brány k bráně. Toto se dozvídáme od Miloše, až když jsem se večer připojil ke svým kumpánům na terase.         

  Pak Miloš přidal mapku a … bylo rozhodnuto. Okamžitě si s Pepanem posunujem snídani s tím, že si to ráno projedem a pak s ostatníma zamíříme k italskému Livignu.
  Dnes všechno klaplo, spokojenost, 360 km - částečně po dálnici.
 

DEN 2.   VIVA  ITALIA…

  Nemůžu dospat, vrtím se. Pepan se znechuceně zvedne a odkráčí na WC a tam ho osvítí: “ Proč nejedem před snídaní ? A zadarmo!?!“ .

  Za deset minut už to drtíme do kopců. Nádherné nedělní ráno, nádherná cesta, nádherné výhledy plus bonus v podobě zavřené mýtnice (začínají vybírat až v 8:00). Projedem to tam a zpět a ven vyjíždíme kolem osmé. Když Pepanovi sdělím, že jsme si kvit, jakože on mi včera dvě piva, já ho na oplátku vzal na horskou cestu, reaguje kouzelně. Ještě, že ta kamera jela a máme to zdokumentováno. Škoda, že bylo málo času a Pepa stejně nebyl moc nakloněný nějakým nepředloženostem. Loučíme se s Milošem a mírnou oklikou jedeme na sever, Grodig, Piding, Bad Reichenhall, kde měníme směr. Opět jihozápad - Lofer, St.Johan a kolem spousty jezer (asi Finsko). Pořád samé See,See See…, po úzkých cestách se pomalu posunujem k dnešnímu cíli, asi 400 km vzdálenému Trepalle.

  Je neděle a Rakušáci mají svátek, asi „den Svatého Traktora“. Potkáváme nazdobené povozy i prehistorické traktory. Potud super.
         Skoro půlka za námi.
  Začíná se ale zatahovat a brzy přichází déšť. NEMOKY VEN !!!
  Nedá se svítit, do cíle daleko, někde u Worglu najíždíme na dálnici. Najednou je všechno špatně. Lije, hustý provoz, čtyři pruhy, špatná viditelnost, zaflákané plexi, možna svižnější tempo než bylo zdrávo a je tu chyba. Moje chyba. Neuhlídal jsem kluky za sebou a po sjezdu z dálnice u Innsbrucku zjišťujeme, že jsme s Pepou sirotci. Zbytek „Pepiňáků“ (Zola, Igor, Roman, Franta a Honza) se bohužel valí dál, bez možností výjezdu, na placený průsmyk Brenner do Itálie a následně do Švýcar.
  Já s Pepou dojíždím v dešti kolem řeky Inn (dělala nám společnost po vetšinu dovolené) ke švýcarským hranicím přes Telfs, Otzal, Landeck do Pfundsu. Potom přes Nauders do Itálie kolem jezer Lago di Resia a Lago di Muta do Sluderna a Trafoi. Odtamtud nám už jenom zbývá přejet dva horské průsmyky - passo Stelvio a passo di Foscagno do horské vesnice Trepalle, kousek nad Livignem. I když je Stelvio (2760m.n.m) jeden ze 7 motorkářských divů světa, tentokrát to není ono. Jednak se to od Trafoi jede hůř, jsme naloženi, zmrzlí, mlha jak sviňa … Aspoň že jsem sebou neflákl jako loni. Ubytování v Trepalle (2200m.n.m) nacházíme lehce, motorky Lubošáků už odpočívají před „Bait del Pont“. Tak se jmenuje náš pětidenní azyl. Samozřejmě zabrali pohodlnější flek – nemusí po schodech. Zato nemají balkón. No co, byli tu dřív. Sice jsme je cestou dojeli, pak chvíli pozorovali a pak zase ztratili. To když jsem Pepovi fotil reklamu na jeho „Stroma“. Hezký výhled, ale taky memento, že ne vždycky všecko dobře končí… Tak se budu snažit mít to na paměti. Taky jsme se chvíli zdrželi u vojenské pevnosti Nauders. Asi dvě hodiny po nás přijíždí zbytek – kluci odpojení. Nedávají to moc najevo, ale vím,že jsou naštvaní. Nejen že jeli zbytečně po placené dálnici přes Brenner, ale navíc přijeli ze Švajcu čtyřkilometrovým tunelem za 12 €. Snažím se to kapku žehlit, ale co naděláš, zpátky se to vzít nedá. Celkem 410 km, spokojenost nic moc - 50/50.

DEN 3.   MALÝ OKRUH…

  Ráno chčije. Kluci, že v děšti nikam, tak s Pepou vyrážíme do té sloty sami. Jedem přes Livignopass na švýcarské Poschiavo a potom se uvidí podle počasí. Málem to tam oba položíme ve stejném místě, na mokrých kolejích alpského expresu, jehož trasu jsme nějakou dobu sledovali.
  Chčije skoro celé dopoledne. Pak přece jenom po pauze v Tiranu vykoukne slunko a chvíli nám dělá společnost. Odbočujeme na Passo del Aprica a hned je veseleji. Skoro suchá cesta a „Hory a zatáčky“. Podle nápisů na cestě se tu nevyžíváme jenom my, ale i profi peleton. Vždyť jsme v Itálii. Namlsaní, plánujem ještě nějaké zpestření nad Edolo a návrat přes passo Gavia. U kafe v Ponte di Legno.taky srovnáváme s Pepou účty. Vyplatí mi dvakrát 10 €, položím si je pod popelník a svlíkám nemok. Pepa se docpe, odnesu sklo a jedem. Po kiláku si vzpomenu, že dýško 20 „éček“ je přece jenom moc, tak otáčím. Dorazil jsem právě včas. Mladý pár, co přišel po nás, na mě zdálky mává těma prachama. S „Grazia“ na rtech odfrčím za mírně nervózním Pepanem. Počasí se opět kazí, žádné zpestření se nekoná a míříme přímo na Gaviu a domů. Znova sračky a mlha, není vidět na 20 metrů, cesta rozbitá. Do toho Pepa mele a mele „Tady by byl krásný výhled, tady ještě hezčí…“. Nejhezčí nakonec našel těsně pod Gaviou, kde jsem čekal na jednoho veterána, kterého jsme minuli. Vlastně tři veterány. Posádku tvořil manželský pár, určitě starší než to auto.

  Zima jak sviňa, kolem projíždí mladí cyklisté. Snažím se slečnu povzbudit a ejhle – Poláci. Ještěže ovládám aspoň nějakou řeč.
  Po přejezdu vršku sluníčko definitivně vítězí a Pepíno mě opouští. Já se kochám sjezdem, dokonce bez motoru – takže potkám sviště i duhu v lese. Přes Bormio a Valdidentro se navečer vracím na základnu, se zajížďkou na „ horní “ konec Trepalle. Jedu se podívat na tratě pro downhill a freestyle, na kterých se tu jezdí SP a někteří mí kamarádi tuto kratochvíli provozují. Odstavec o žrádle vynechávám záměrně, tady to není pro mě důležité. A mám to podobně jako jeden anonymní český paštikář. Den, i přes tu ranní bídu, super - 190 km.

 DEN 4.   LAGO DI COMA

  Nové ráno je velmi podobné tomu včerejšímu – chčije jen o něco míň. Jako cíl si dáváme Lago di Coma, posílení o Honzu, ostatní Pepiňaci se věnují údržbě ( a chlastu). Cesta nic moc. DOPLŇ - Fuj roviny, fuj „padesátka“, fuj provoz. Ale sranda byla. Několikrát za den zazněl povel „NEMOKY VEN“ a Honza už byl z toho tak tumpachový, že si rval nohy do rukávů… No, málem jsem si (do svých nemoků) cvrknul. Původní úmysl objet jezero dokola bere za své v Domaso, díky časovým a meteo důvodům. Klasická „paštička“ na břehu jezera nechyběla, hodiny pokročily, tak směr Chiavenna. Těsně před ní, u Mese, super kafe u přátelského „italského“ Chorvata. Uděláme si malou zajížďku do „Myších děr“ mezi obcemi Campodolcino a Pianazzo. Skoro suchý asfalt, tak si jako správný nenažranec dávám repete. A opět jsem sirotek. Kluci jedou někde vepředu. Potřebuju krmit a 20 kiláků před hranici I/CH ani jedna pumpa. V Castasegna jsou hned čtyři za sebou, ale za „frantíky“. Tam někde přišel liják. Vydatný. Trvalý. Podél řeky Inn, jezer na ní, přes passo Majola, známé středisko St. Moritz a další passo Bernina, kde už mi opět dělá společnost „Alpský express“ do Livigna, odkud je to coby kuk.
  Jedu opatrně a dorážím skoro za tmy, zmrzlý jak ten kravinec na Gavii. Dokumentace celkem bídná, díky zamlženému foťáku a zmrzlým prackám. Naštěstí sprcha a parta bodrých Brňáků mě vrací do normálu.
  Výživných 350 km, hodnocení opět půl na půl.

 DEN 5.   SAN BERNARDINO

  Ráno nezbytné foto oblohy a konečně změna – VYLEZLO. V pravý čas. Jedem totiž na San Bernardino, dnes v kompletní sestavě. Z mého pohledu zábavnější a hezčí než opěvované Stelvio. Mimochodem, dnes jsme ho měli skoro po cestě do Švýcar, tak minout ho by byl hřích.
  Krátké zdržení nahoře na Stelviu a sjíždíme kousek zpět, odbočujem na Santa Mariu a dál přes Zernez, v  La Punt-Chamues-ch doprava na č.749 a přes Albulla Pass  na Thusis a na legendární starou „13“, vedoucí až na San Bernardino. Mám to najeté z loňska, tak si to užívám. Se Zolou a Frantou si dáváme ještě odvrácenou, stejně hezkou, stranu San B. Otáčíme zpět a přes Splügenpass, kolem jezera Monte Spluga, Pianazzo a přes „Myší díry“ do Chiavenny. Opravdické kafe opět v Mese, s tím, jak se může pohled změnit za 24 hodin.
  Odmaturujem na samoobslužné pumpě a jedem stejně jako včera.
  Z Itálie do Švýcar a zpět - Chiavenna, Castasegna, Silvaplana, St.Moritz, Celerina, Pontresina, Livigno. Dnes suchou gumou přejíždíme passa Majola i Bernina. To je jiná liga. Přijíždíme skoro za tmy. Na Bernině nám sluníčko zdrhlo za „kopečky“. Motoden dle mých představ, 100%, cca 300km.

 DEN 6.   OKOLO KOMÍNA…

  Poslední den v Itálii volíme kratší výlet, jelikož nás v pátek čeká docela dlouhá štreka do Rakous. Jedem nad nedaleké Valdidentro (loňské ubytování)  na zříceninu Torri di Fraele a dál k přehradě Lago di Cancano (1900m.n.m.). Překvápko jako hrom. Loni jsme měli kousek za barákem neskutečně napentlené serpentiny a neměli o nich ani páru. BOMBA !!!   Postupně se ztrácíme, až zůstanu s Igorem a Zolou. Jedem dál. Opravdický „off road“. Na konci světa si dá Zola kafe, já stopuju vysokou a Igor zkoumá parametry vodního díla. Vracíme se na „bazu“ a po nezbytné „paštičce“ jedu s Pepou do  bezcelního Livigna pro nějaké suvenýry atp. Ještě zajíždíme na I/CH hranici, která probíhá po hrázi další přehrady „Lago di Livigno“ a za kterou začíná onen již zmiňováný tunel do Švajcu. Motorka = 12 €. Byli jsme svědky úsměvné epizody.
  Pro nás. Zatímco jsme okouněli a fotili, přifrčel přes mýtnici ze Švajcu motorkář s hradeckou SPZ a začal telefonovat. Nemohli jsme neslyšet, že tudy ne a že jeho parta jede jinudy. Takže otočit a zurück. Zpět do Švajcu a opět za 12 €. Smůla. Pár posledních záběrů fotogenického Livigna a pro dnešek konec.
  Jak bylo řečeno na začátku – odpočinkový den, 130 km.

 DEN 7.   DO RAKOUS

Opouštíme pohostinné Trepalle. Počasí nic moc. Paní domácí nám dělá společné foto, ale nějak to nedala. Odřízla dva lidi. Dělíme se, tak jako celou dovolenou, na dvě samostatné buňky. A tehdy jsem kluky Lubošáky viděl letos naposled. Natankovat ještě za levňocha a tradá. Vezmem to přes Bormio na Gaviu, ať tu krásu taky vidím a neznám ji jen z Pepova vyprávění. Povedlo se. Úžasné. Kochám se tak intenzivně, že brašnami málem srazím Frantu do propasti. UF,UF,UF. Radši jedu dopředu.
  Klukům vyhládlo. Po těstovinách v Ponte di Legno pokračujeme dál, passo del Tonale – Mezzana – Cagno (posezení u kapličky s výhledem na údolí a jezero Lago di Santa Giustina) – Dimaro, sadařská oblast kolem Revó. Tolik jabloňí, ještě k tomu pod sítěma, jsem v životě neviděl. Kafe bodlo. Necháváme za sebou Fondo, passo Mendola, „jen“ 1430 metrů vysoko, za to nádherné, pak Bolzano a Brixen. Doteď jsem si myslel ,že Brixen je v Rakousku.

  Krátká návštěva u K. Havlíčka B. – nacházíme ho skoro na první dobrou. Zároveň s cyklopartou kopřivnických důchodců. Všiml jsem si jednoho společného znaku. Přestože byli nesporně starší než my, lezli na ty kola podobně jako my na naše miláčky. Ty MOTOROVÉ !!! V poklidu projíždíme Bruneck, Toblach a pozdě odpoledne vjíždíme do rakouského Sillianu.
  Do dnešního cíle – pro mě Flattach, pro kluky Mallnitz, zbývá necelých 80 kilometrů. Malá mýlka těsně před koncem. Ve Winklernu nás to posílá na další vyhlášený motocíl - Grossglockner. Dal bych si asi říct, ale je pozdě a ani to nikdo neřeší. Většina už tam byla. Já zatím ne.
  Ve Flattachu se odpojím a navzdory svému jazykovému vybavení lehce nacházím apartmán, včetně klíče pod rohožkou. Ten mi laskavě zapůjčil kamarád z vojny Libor. Neviděl jsem ho 35 let a v kontaktu jsme byli, díky FB, pár dnů před odjezdem. V době mé návštěvy pobýval samozřejmě v ČR. Kraluju sám v apartmánu pro 6 osob. Luxus. Původně jsem měl v úmyslu zajet za klukama do Mallnitz, ale sprcha, kafe a televize vykonaly své. Čumím na ČT 24 a nestačím se divit.
  Podařený den bez zádrhelů, 350 km.

DEN 8.   NENÍ MALTA JAKO MALTA

  Noc skvělá, ráno horší. Pošmourno, lezavo. Než pojedu za klukama, chci zmapovat 8 km vzdálený ledovec Molltaler Gletscher. Dostávám se, bohužel, jen k dolní stanici lanovky, kam se pinoží lyžařské týmy různých národností, ověšené slalomovými tyčemi. Je 20.6.2015.  Hezké, ale čekal jsem víc. Cestou do Mallnitz (16 km) začína pršet. Jak překvapivé. Lubošáci se neozvali, asi jeli domů. Honza, Roman a Franta mají stejné (zaječí) úmysly. Dojemné loučení a zůstáváme čtyři, stejně jako tři mušketýři. Na programu je obdoba našich Dlouhých strání, horská přehrada s přečerpávací elektrárnou, nějakých 1800 m.n.m., kousek nad vesnicí Malta. Hned po startu známý povel. Liják, liják, liják. Naštvaný jsem jak čert. Krásná, klikatá silnice kolem řeky Mőll do Spittal a pak do Gmündu a my jedem max. 60, já funguju jako průtokáč. Někudy vrchem to do mě nateče, na zádech to ohřeju a botama vyteče. Poprvé protestuju a po 80 kilometrech v dešti to chci zabalit. Nic z toho nemám. Kluci mě přemluví, že dáme kilo a tam to rozseknem. A co se nestalo?
  Za Gmündem přestalo pršet a v okamžiku, kdy se rozhodujem na mýtnici co dál, vykoukne slunce. Na chvíli, než zaplatíme 10 € za vjezd na 14 km dlouhé stoupání k přehradě. Funguje tam kyvadlo a než naskočí na semaforu zelená (20 min.), opět leje. V tomto počasí jedou nahoru jen volové… Ale za 10 € se to nedá vzdát. Během stoupání déšť přestal, ale jenom proto, aby ho vystřídalo sněžení. Dojezd nahoru připomínal prosinec. Už nejsme mušketýři, ale Pankrác,Servác,Bonifác a Bumbác. Zachrání nás kachlákama vytopená  restaurace, stylizována jako loď.

  Že se na Maltě nemusí sedět jen „za pecí“, dokazuje video mého kamaráda, hostitele, spolubojovníka a trochu blázna Libora, ze srpna letošního roku. Zola si pobrebentil se servírkou, pocházející z Maďarska, jazykem svého kmene, bo nejenom Čech všude bratry má.
  Rozmraženi a nadopováni kofeinem jdeme odhodlaně ven na obhlídku. A stal se zázrak. Přestalo sněžit, vylezlo slunko. Bohužel to vydrželo na pár fotek, i tak díky za něj. Cesta  dolů – setrvalý stav. Počasí se rozhodlo s námi laškovat. Zastavujem asi po 30 km,za námi v dálce zasněžená, zamlžená Malta, v Gmündu peče. Pokukáme na hrad, místní domorodce a objevujem muzeum. Ne ledajaké – muzeum vozů Porsche. Jdem na čučku a potkáme i zajímavý šroťák. Místní umělec zde tvoří ze „šmelcu“ zajímavé sochy. Zbytek cesty je už v klidu. Opět se trhám s tím, že se za klukama stavím u nich a doladíme cestu domů. Počasí mě ovšem zažene přímo do Flattachu. Doma po vyzutí mě čeká překvapení - tak čisté nohy jsem v životě neměl. Po telefonu upřesňujem zítřejší „menu“, zabalím, zahladím stopy a hajat.
  Hezký, zajímavý výlet, 200 km, ale 95% na vodě, škoda…

DEN 9.   DOMŮ, PANE BERKA, DOMŮ…

  Vyrážíme brzo, cesta je daleká. Vše klapne a zpočatku jedem cestou, kterou už známe – Mallnitz, Spittal. Ve Spittalu si z nás Pepova navigace (opět) udělá prdel a táhne nás do Gmündu lesní cestou L11. Jak na sviňu začalo včera v Alpách sněžit… Do Spittal kolem řeky tentokrát paráda, do Gmündu přes Perau po lesní pěšině vlastně taky. Nevím jestli to byl záměr nebo „kufr“, každopádně pochvala (Pozn.red. Byl to kufr). Parádní výhledy na čerstvě zasněžené Alpy. Je chladno a zataženo. Neprší, ale hrozí to každou minutou. Dešťové mraky jednou zleva, jednou zprava, pak projedem mezi nimi a když nás to honí, uděláme ten správný pohyb – a Twist of the Wrist, otočíme zápěstím. Tím jsme taky otočili po jedné občerstvovačce, kde byly jasné náznaky toho, že místo nemusí být až tak bezpečné… Co se týká deště, výsledek byl ten, že cesta byla suchá, místy mokrá, ale zmokli jsme jenom jednou. Po 400 km, kousek před hranicemi do republiky. Z doslechu vím, že našim parťákům, kteří odjeli v sobotu, Roman, Honza, Franta, taky přálo štěstí. Jeli v dešti po dálnici a pršet jim přestalo už v Pohořelicích – 25 kiláků od domova.
  Co fakt byly prokřehlé krizovky, kdy jsme kvůli zimě lezli do nemoků a ruce bez citu skoro nepoužitelné se jmenovaly Katschberg (1740 m.n.m) a Obertauern (1690 m.n.m). Po této nepříjemnosti už je to jenom lepší.

  V Radstadtu opouštíme „99“ a měníme směr – známý Schladming, Liezen do Palfau. Pauza na omeletu, kafe a po sice mokré, ale krásné „20“, kolem vodácké řeky Salzy na Mariazell dál, přes poslední prima klikyháky s příznačným názvem Josefberg (co by ten Pepajz pro nás neudělal), do St.Polten.
  Tam na parkingu pro čokly poslední kafíčko od Igora, s tím, že domů už je to coby kuk. Tam někde nás přece jenom dožene voda a zůstáváme s Pepou sami. Zatímco jsme na sebe celkem zbytečně rvali nemoky – po průtrži bylo za 5 minut – Zola s Igorem zmizeli v dáli. Aspoň pak byl důvod zastavit pod hradem Roseburg a zbavit se této účinné, leč nenáviděné pomůcky. A Pepino získal inspiraci pro svůj byznys v DPMB.     Pak už to bylo snadné. Eggenburg, Pulkalz, Retz, Znojmo a kolem půl sedmé parkujem naše „Sůziny“ před Pepanovem v Borkovanech. Krátká pauza, guláš od Majky a pá,pá… sólo dorážím zbývající kilometry. Užiju si teď už opravdu poslední serpentiny nad Slavkovem – nuda - dotankuju v Rousínově plnou a dnes poprvé dálnice. Doma jsem sice za hodinu a něco, ale po 170 kilometrech je nádrž suchá… HUKOT. Dnes celkem 760 km a nejsem ani moc rozbitý. Hlavně, že jsem naplnil základní pravidlo. PRAVIDLO ŠŤASTNÉHO NÁVRATU - nabádalo mě k tomu spousta billboardů cestou. A to je konec mého pohledu na „ŠVAJC 2015“ s partou betélnéch borců ze Štatlu a okolí. Díky pánové.Váš Bacil Zlobil

  P.S.: Nakonec se omluvám všem, které jsem během těch pár dnů omezil, ohrozil, nasral nebo jim způsobil nějakou psychickou, fyzickou, finanční či jinou újmu. Nechť mi prominou a já slibuji, že se nezměním. Ale bude to fuška.

SUMÁŘ

NOCLEHY: 

1x Borkovany – gratis,výměnný pobyt
1x Oberau – 20 E (se snídaní)
5x Bait del Pont 65 E
2x Flattach – zatím nic, ještě jsme se nepotkali

BENZÍN:  nevyčísleno (toto nepočítám,nemoh bych jezdit, jak mě baví.    Spotřeba zhruba o třetinu vyšší než ostatní

ŽRÁDLO: To, co uveze na motorce průměrný český paštikář – kořalka, 5 piv, 5 polévek mistra Wonga, 10 játrovek, 5 řízků, buchty, vepřovka a guláš chalupářský…

KILOMETRY:  cca 3500 – ČR, Rakousko, Německo, Itálie, Švýcarsko     

ÚČASTNÍCI:  ze startu
TUCET ŠPINAVCŮ (bez urážky,hodil se mi počet)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE