Za krásami bývalé Jugoslávie

První den v duchu transferu vypadal asi takto: dálnice, dálnice, dálnice, tankování, vyčůrat, najíst, napít a to pořád dokola, jen poslední 4 zmiňované činnosti se střídaly v pořadí. Přejezd ČR po D1 no problem, rychlý průjezd Slovenskem no problem, Maďarsko two problems... Jednak je to země placatá, to každý ví, tak že vopruz a nuda, a druhak Maďaři jsou strašní řidiči! Tak jako Jágrovi zatajili elektrokolo, tak běžnému Maďarovi asi nikdo neřekl, že má v autě zpětné a boční zrcátka...To, co za volanty nacvičovali, no comment! Dálniční stereotyp nám zpestřilo čekání na maďarsko-srbské hranici, kde jsme se, tak jako pokaždé, zdrželi díky lustraci při pasové kontrole, kterou prochází každý turista. Pečeme se na sluníčku a pozorujeme, jak celňáci posílají zpět do Srbska nelegální utečence. Cesta do dnešního cíle Novi Sad po téměř prázdné srbské dálnici byla už jen maličkost a tak máme dnes pohodově zdoláno téměř 1000km, Jiřina o něco méně, ten je z Prahhhyyy a ti mají vždy něco extra! :-) Jsme v nějakém, na zdejší poměry, luxusním hotelu, samá místní celebrita v róbě se tu fotí a mezi nimi my!

V podvečer stíháme ještě výjezd na Petrovaradínskou pevnost stojící nad Dunajem, odkud je moc pěkný výhled na město a okolí. Pevnost přezdívaná také Gibraltar na Dunaji sloužila na obranu Habsburské monarchie od Osmanské říše a až od druhé světové války jí využívala armáda. Po prohlídce ustájíme u hotelu motorky a dáváme si konečně tolik vytoužené pivo a relaxujeme.

Druhý den se přesunujeme do hlavního města Srbska, Bělehradu, kde navštívíme Bělehradskou pevnost nacházející se nad ústím Sávy do Dunaje. Je tu vystavená vojenská technika, tak se kocháme a celý komplex si pomalu procházíme.

Poté jedeme na nedalekou, jen pár desítek kilometrů vzdálenou, 205 metrů vysokou Avalskou televizní věž, která byla záměrně zničena během bombardování Jugoslávie silami NATO 29. 4. 1999. 21. prosince 2006 byla zahájena výstavba nové věže a roku 2010 byla opětovně otevřena. Výhled z věže je neskutečný a díky jasnému počasí a dobré viditelnosti si ho fakt užíváme.

Odtud naše cesta vede dál na východ blíže k rumunské hranici. Zde konečně ochutnáme pořádný Balkán. Všudypřítomné volně pobíhající skupinky psů, asfaltové silnice, které vám mnohdy zmizí doslova před očima a stanou se z nich tankodromy, chudí, ale pohostinní lidé, kteří žijí z toho, co si sami vypěstují a vychovají, asi navěky rozestavěné domy, které jsou v protikladu honosných, někdy až kýčovitých sídel opodál stojících, a samozřejmě krásná nedotčená příroda. Poslední úsek dnešního transferu je parádní. Klikatící cesta se jak had vine údolím mezi sytě zelenými zalesněnými kopci, žádný provoz, i v podvečer téměř 30 stupňů, jedeme jen na "lehko" a ve stínu občas pocítíme chlad z protékající řeky. Cítíme se svobodně...šťastně...proto tu jsme.

Nocujeme v Majdanpeku, je tu obrovský 250 metrů hluboký povrchový důl na porfyrovou měď, zlato a stříbro, opravdová díra do pekla! Jinak odpadní vápenec se zde přidává i do povrchů silnic...klouže to jak prase!

 

Třetí den v Srbsku nejprve navštívíme archeologickou lokalitu Felix Romuliana nacházející se u Gamzigradu, která má rozlohu asi 4 hektary a je zapsaná na Seznamu světového kultuního dědictví UNESCO. Prohlížíme si zde zbytky starořímské pevnosti, paláců a chrámů vystavěných mezi roky 297 a 311 našeho letopočtu.

Po tomto krátkém návratu do minulosti projíždíme překrásnou krajinou až téměř k bulharským hranicím a u města Poganovo stavíme u stejnojmenného pravoslavného klášteru, který byl vybudován v roklinách řeky Jerma a je jednou z nejcennějších srbských památek středověké kultury.

Pochází nejspíše z roku 1390 a je postaven z vrstev kamene a cihel. Příroda tu kolem vytváří malebné scenérie, tak jsme uchváceni tou krásou a jelikož se naše hladové žaludky už také hlásí o slovo, parádně se zde nadlábneme v nedaleké restauraci. Den zakončíme v Niši. Cesta sem byla super! Vedla vesnicemi, ve kterých se zastavil čas, kde se asfaltové silnice opět rozpadaly pod našimi koly a místy to byl slušný off... Pevnost stojící v centru Niše na pravém břehu řeky Nišavy se rozkládá v místě, kde kdysi bývalo antické město Naissus. Je tu veliký park plný vzrostlých stromů a my nabíráme síly opět u pivečka.

Čtvrtý den byl posledním dnem v Srbsku a zároveň tím nejlepším, který jsme v této nádherné zemi strávili. Čím začít... Tak asi tím, že jsem dostal další žihadlo. Včera do ramene, dnes vedle oka. Ani to moc nenateklo, tak nevypadám jak Sloní muž! Pak jsem cestou sejmul levým blasterem ptáčka a nakrmil jeho peřím Jiřinku, který pádil za mnou. Nezačalo to vše tedy nejlépe, ale zbytek dne to vynahradil.
Ujeli jsme dnes přesně 400km a přes 250km z toho bylo překrásnými horami s miliony zatáček, kde nás silnice místy zavedla až do výšky bezmála 1800 m.n.m.. To bylo pro nás doslova porno, fakt úžasné! Během cesty jsem protnul na ukazateli kilometrů 190000, ta dvoustovka už se nezadržitelně blíží.

Projeli jsme NP Kopaonik rozprostírající se ve stejnojmenném pohoří, který je skutečně famózní a je tím nejvýznamnějším v celém Srbsku. Zahrnuje několik přírodních rezervací, památek a významných kulturně hodnotných objektů. Ta vůně ze stromů a květin, posekané trávy, ty výhledy a nekončící zákruty...zanechává to v nás bomba pocity!

Náhoda nás donutila zastavit u slavného starobylého klášteru Studenica, který jsme spatřili ze silnice. Je tvořen třemi kostely a jsou od něho odvozovány počátky samostatného Srbska, osamostatnění Srbské pravoslavné círke i počátky srbštiny. Samozřejmě ani on nechybí na Seznamu světového kultuního dědictví UNESCO. 

Dále navštěvujeme skanzen v Sirogojnu, který leží v pohoří Zlatibor a jedná se o místní regionální skvost a zrcadlo srbského života v 19. století. Na 5 hektarech plochy je vám nabídnuto více jak 50 tradičních dřevěných budov rozdělených do několika sekcí.

Prošli jsme také úchvatnou 1691 metrů dlouhou vápencovou jeskyni Stopića pojmenovanou podle nedaleké vesnice, kterou protéká Trnavský potok a v tak zvané „Velké síni“ jeskyně jsou ojedinělé jeskynní travertinové vany. V jejím nitru je také ukrytý téměř 10 metrů vysoký vodopád zvaný „Jaro života“. Jeskyně je chráněna státem jako přírodní památka a do roku 2022 se stala nejnavštěvovanější jeskyní v Srbsku. Prohlídku stíháme jen taktak, doslova pár minut před zavírací dobou.

Večer přecházíme hranice do BIH a loučíme se tak se Srbskem, jehož hlavně jižní část nás fakt dostala. Zakotvili jsme ve Višegradu a jsme hladoví a žízniví, jak kdyby bylo celý den 30 stupňů! Z terasy hotelu koukáme na historický kamenný most Mehmeda Paši Sokoloviće postavený v 16. století, který vede přes protékající řeku Drinu a je také zapsán na Seznam památek UNESCO.

Plán na pátý den byl jasný. Brzy vstát a přesunout se do částečně orientálního Mostaru ležícího v údolí řeky Neretvy. Vyrazit včas se nám podařilo. Zároveň se mi podařilo nechat u hotelu mé rukavice... No a, že stály dvojku a měl jsem je asi jen měsíc! Stejně mě sraly, špatně se nasazovaly. :-) Po zhruba hodině jízdy se rozhodujeme sjet z hlavního tahu a dát si menší offroad nádhernou soutěskou.

Vedla tudy zřejmě kdysi jediná silnice. Jsou zde vysekané tunely do skal a cesta dnes připomíná horší zarostlou "polňačku". V tunelech je naprostá tma, chladno a stékajicí vysrážená voda činí hlinitý povrch dosti kluzkým a na našich silničních pneumatikách hůře sjízdným. Větší popadané kameny ze stropů tomu také moc nepřidávají, ale průjezdy zvládáme naštěstí bez pádu nebo nějakých karambolů. Po čtrnácti kilometrech nám plán nakonec hatí spadlý most přes řeku Prači a tak nezbývá, než se tou samou cestou vrátit zpět! Ztratili jsme tak téměř 2 hodiny, najeli zbytečně skoro 30 kilometrů, ale fakt jsme si to užili a stálo to za to.
Tak nám zabili Ferdinanda! :-D Ano, projíždíme hlavním a zároveň největším městem v zemi, Sarajevem a jedeme omrknout bosenskou Pyramidu Slunce, která se vypíná u města Visoko. Je vyšší než egyptská Cheopsova pyramida a v tomto směru nese dokonce světové prvenství, má být tou největší.

Že se nejedná pouze o zalesněný kopec vyřkl prvně bosenský soukromý badatel ze Spojených států Semir Osmanagić. Tento schopný byznysmen se již dlouho amatérsky zajímá o záhady spjaté s pyramidami a bosenské kopce srovnal s mayskými výtvory, jež jsou také zanesené hlínou a vegetací. Semir Osmanagić začal projektu věnovat spoustu času a peněz. Díky tomu se o pyramidách dozvěděl celý svět. I přesto, že geologové, archeologové, egyptologové i historici z celého světa jsou za jedno s tvrzením, že bosenské pyramidy jsou pouze obyčejné kopce, lidé v Bosně a Hercegovině jsou však jiného názoru.

Přejíždíme si užít trošku URBEXU v podání vzpomínky na zimní Olympiádu v Sarajevu z roku 1984. Prolézáme ruiny hotelu Igman stojícího na stejnojmenné hoře, je to tu celkem hororové a celou temnou atmosféru dokresluje zatažená obloha, jejíž mraky napovídají, že nezůstaneme suší, což se později i potvrdilo. V době své největší slávy ubytovával hotel 502 soutěžících a další doprovodný personál. Během války v roce 1993 byl Igman vypálen a od té doby zůstává opuštěný a chátrá. Jeden čas to dokonce vypadalo, že se dočká své rekonstrukce, byl nabízen k prodeji za tehdy 5 000 000 BAM (zhruba 67 milionů Kč), žádný nový sponzor se ale nenašel a nynější stav vidíte sami.

Ve zbylém odpoledni ukrajujeme poslední dnešní kilometry skrz tamní hornatou krajinu kolem umělého jezera u města Jablanica až do Mostaru, kde tu noc chrníme.

Večerní procházka prohřátým jádrem Mostaru posazeným mezi horami Hum a Velež je velmi příjemná. Město bylo založeno osmanskými Turky v 15. století a je pojmenováno podle "mostarů", což byli strážci ve věžích proslulého mostu. Jedná se o jedno z největších měst v zemi a díky právě ikonickému Starému mostu přes řeku Neretvu je také turisticky velmi atraktivním a zřejmě také tím nejnavštěvovanějším. Na jedné straně vás uchvátí minarety a mešity a na druhé kostely. Náboženství se zde dělí na muslimské a křesťanské a to přesně napůl. To bylo také důvodem, proč zde vypukla v roce 1993 válka.

24 metrů vysoký most původně z 16. století plnil svou funkci celých 427 let, než se 9.11.1993 údajně po více jak šedesáti zásazích granáty chorvatské armády zřítil během bosenských nepokojů k zemi na dno řeky. 23.6.2004 byl po rekonstrukci znovuotevřen a následující rok zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Opět se tu tedy mohou pořádat závody ve skocích do vody, které lákají mnoho diváků hlavně z řad turistů.

Dnes to byl další parádní den s teplotami kolem 35 stupňů a také s několika bouřkovými sprškami, které nás ale příjemně zchladily…

Šestý den se loučíme s BIH návštěvou nejprve městečka Blagaj, kde zpod dvě stě metrů vysoké skály vyvěrá řeka Buna hned u dervišského klášteru Tekija využívaného stále mnichy tohoto mírumilovného bratrstva. Název města Blagaj by ve volném překladu mohl znamenat přibližně „oáza uprostřed vyprahlé země“, což zřejmě souvisí i s tím, že se zde nachází pramen zmiňované řeky. Původní klášter byl vybudován před rokem 1664 a v roce 1851 byl pak přestavěn. Při návštěvě je nutné vybavit se dlouhými rukávy a nohavicemi, ženy si navíc před vstupem musí zahalit vlasy šátkem.

Druhá zastávka s koupáním je u smaragdových vodopádů Kravica s křišťálově čirou vodou, která padá z výšky až 25 metrů. Je neskutečné vedro, takže vychlazené pivo a průzračná studená voda jsou k nezaplacení. Stihneme se vykoupat a osvěžit dřív, než sem autobusy navozí masy turistů a odpočatí pokračujeme dále k chorvatským hranicím.

V samotném Chorvatsku si pak nedaleko za oblíbeným přímořským letoviskem Podgora platíme vjezd do chráněné krajinné oblasti Biokovo, která je součástí stejnojmenného vápencového horského masivu nad Makarskou riviérou. Jedná se o druhé nejvyšší pohoří Chorvatska a zároveň patří mezi nejvýznamnější horské celky jižní dinárské soustavy. V této oblasti se odehrávají častá malá zemětřesení, která ničí především horské vesničky. Úzká, 24km dlouhá silnička s nespočtem zatáček vede až na vrchol Sveti Jure ve výšce 1762 m.n.m., kde se nachází retranslační stanice a opodál malá kaplička. Cestou se kromě aut budete nejspíše vyhýbat také kravám nebo koňům, kteří se zde volně pohybují.

Při výjezdu stavíme na 25 metrů dlouhé celoprosklené vyhlídkové plošině ve tvaru podkovy Skywalk, která zde byla v roce 2020 zpřístupněna a ze které si užíváme parádní výhled na moře a celou riviéru. Jsme okouzleni úžasnou přírodou, čistým horským vzduchem a okolní nádhernou flórou. Trávíme na samém vrcholku dost času a kromě focení mlčky koukáme do známých i neznámých dálek.

        

Ty pohledy jsou nezapomenutelné a tento výjezd v nás zanechal nečekaně milý a překvapivý dojem, je to tu fakt boží. Ubytko dnes máme kousek od Omiše u kamaráda, který nám tu poskytl pokoj ve své útulné vilce u pláže. Den završujeme v blízké restauraci, kde je třeba vše rozebrat a hlavně opět pořádně zapít.

 

Sedmý, předposlední den zahájíme ranním koupáním v moři a poté si jedeme prohlédnout Split plný lákavých historických památek, z nichž nejznámější je asi katedrála svatého Domnia, kterou poznáte podle vysoké věže zvonice. Druhé největší město země stojí ve střední Dalmácii hned u pobřeží Jaderského moře. Nasáváme zdejší pohodovou atmosféru pomalu se zaplňujících ulic turisty a po druhé hodině odpolední se pakujeme a jen neradi opouštíme tento významný přístav.

Přesunujeme se po dálnici 300km na sever k chorvatsko-bosenským hranicím, kam míříme za další zajímavostí v podobě letiště a podzemních hangárů tehdejšího jugoslávského letectva u Željavy. Celý podzemní komplex uvnitř horského masivu Plješevica v délce 3,5km projedeme na motorkách, je to opravdu nevšední zážitek a musíme být opatrní, protože je tu v totální tmě mnoho děr a trčících ocelových drátů. Oficiální označení komplexu nesl název Objekt 505 a mohl ukrývat až 58 letadel v tunelovém rozpletu ve tvaru písmene M. Celková kapacita areálu byla 100 letounů typu MiG 21, které měly startovat proti vrtulníkům kontrolovaným tehdejším chorvatským ministerstvem vnitra.

Do areálu vedly celkem čtyři vstupy. Okolo samotného letiště se nacházel značný počet raketových odpalovacích zařízení a radarových stanic. Po válce bylo letiště postupně zdevastováno a celé okolí letiště hustě zaminováno. Než odtud odjedeme, nesmí samozřejmě chybět fotka u opuštěného letadla, posledního co tu zbylo z původně mnohem většího počtu. Na Željavě letadlo přistálo naposledy údajně v květnu 1992 a zůstalo tam. Jedná se o starý Douglas C-47B „Dakota“, vojenská dopravní verze civilního osobního letadla DC-3. Odborník nejsem, je to pouze informace, kterou jsem se dočetl, tak opravdoví znalci letecké techniky ať případně prominou a opraví mě, pokud se pletu...

K večeru jsme se ubytovali v hotelu kousek od Plitvických jezer a Jiřinka tady perlí se svou angličtinou... Na číšníka: hallo, please, popelník! Fakt mě baví ten kluk! :-) Naplníme tedy naše kručící břicha, ukojíme zase touhu po zlatavém moku, probereme celou naši dosavadní cestu a pak už příjemně unavení do pelechu nabrat síly na zítřejší návrat k domovu.

Osmý den jsme tedy na konci naší výpravy. Byl to týden plný dobrodružství, zážitků a nových poznaných míst a opět skvělá motodovča s tím nejlepším parťákem! Díky Jiřinko! Čeká nás už jen přesun domů zbytkem Chorvatska, dále přes Slovinsko a posledních 500 kilometrů nám z části krátí rakouská dálnice, kde cena za litr benzinu dosahuje strašlivých 60Kč! Vychází nám to tu ale pouze na jedno tankování, takže se bez větší finanční újmy za pár hodin ocitáme na hraničním přechodu u Dolního Dvořiště a jsme oba téměř v cíli…Loučíme se, rozdělujeme a každý už ten závěrečný úsek uháníme svým směrem do rodných měst. Tak snad zase společně někam za rok, kamaráde...

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE