reline_unor



Tenerife 2021

To, co mělo být původně příjemné zpestření motorkářského zimního spánku, se stalo osvobozujícím nadýchnutím a opušťákem z koronavirovou depresí a frustrací (alespoň mýma očima viděno) sužovaných Čech.

Kapitoly článku

Přípravy

Původně jsme laškovali s myšlenkou motodovolené v Andalusii, ale barva Španělska na cestovatelském semaforu nás od úmyslu odradila. Při sjíždění motorkářských videí na YouTube jsme narazili na příspěvky z Tenerife a bylo rozhodnuto! Abychom si ušetřili nervy v době, kdy se podmínky cestování mění ze dne na den, chopili jsme se nápadu kamarádky motorkářky Evy a pro výpravu si zvolili cestovní kancelář, kde bylo možné celý zájezd pojistit pro případ onemocnění covid-19. Navíc jsme měli v ceně zajištěnou letenku, transfer z letiště do hotelu na severu ostrova, službu delegátky (zajistila a i zaplatila antigenní covidové testy před odletem do Čech) a hotel, který nebyl žádný luxus, ale poskytnul nám dostačující zázemí. Ostrov Tenerife je malý, takže je možné se odkudkoliv vrátit pohodlně zpět. Kufr tak mohl zůstat na pokoji a my si na cestu brali jen to právě potřebné.

Smartwings sice na pětihodinovém letu neposkytují zdarma nic než pohár vody, ale zavazadlo smí vážit 23 kg – pro motorkáře ideální. Zabalili jsme si vlastní helmy, páteřáky, rukavice, kalhoty, boty, dovolenkové propriety a nepromoky a ještě jsme měli 2 kg rezervu.

Úkol číslo dvě byl obstarat motorky – mám ráda své jisté a nechtěla jsem nechávat věci náhodě a ztrácet čas po příletu na ostrov. Moje volba nakonec padla na White Stars Moto Rent z Puerto de la Cruz. Asi by se dala sehnat levnější půjčovna, ale tato byla kousek  od hotelu, nabízela motorky, které máme rádi  (takže Hondy :-) ), nechtěli  depozitum ve výši několik stovek euro za stroj a ani netrvali na tom, že musím mít alespoň dva roky starý řidičák na motorku, protože to by mi pár měsíců chybělo.  Zamluvila jsem Hondu NC700S pro sebe a Hondu NCX750 pro manžela, poslala zálohu 150 euro a těšila se na zážitky.

Těsně před odletem se česká vláda postarala o cestovatelský bonus v podobě rozhodnutí, že zpět do vlasti se smí i vlastní občan vrátit jen, pokud bude mít negativní PCR nebo antigenní test na covid. Jeden nikdy neví, co kde chytne, a představa, že si dovolenou prodloužím o karanténu nebo izolaci, mě rozhodně klidnou neudělala. Několikrát jsem si řekla, že vědět tohle v době rezervace zájezdu, nešla bych do toho… To by ale byla velká chyba!

Po příletu mě negativní myšlenky rychle přešly. Tenerife nás přivítalo sice větrem, ale i sluncem a společností, která funguje – je možné si dát kafe, pivo, oběd, cestovat po ostrově, děti chodí do školy. Všichni všude nosí roušky, ale žije se tu. V obavě, abychom přece jenom něco nechytili, jsme až na dvě výjimky, kdy byla v horách opravdu zima, jedli na venkovních zahrádkách a pozorovali přitom bouřící oceán, anebo se jen kochali pohledem na malebné uličky nebo krajinu ostrova. Tolik předehra. A jak to bylo s ježděním?

Den první: Puerto de la Cruz – Tacoronte – Bajamar – Punta del Hidalgo – Las Mercedes – Mirador de Jardina – La Laguna – Puerto de la Cruz (cca 100 km)

Ráno po příletu jsme procházkou došli do půjčovny, kde nás přivítal postarší manželský pár a jich dva černí psi. Krátce jsme vše zúřadovali, doplatili (včetně pojistky 10 EUR na motorku a den), nechali si poradit, kam se podívat a vyrazili k hotelu (ne že bychom neměli vlastní plány, ale vždy je dobré nechat si poradit od místních). Už po prvních metrech  jsem měla divný pocit – nějak mi nešlo zatáčet, kolo se jakoby „žvejkalo“, ale mlčela jsem a přemýšlela, jestli je možné za měsíc a kousek zapomenout řídit motorku. A do toho manžel do interkomu: „Hele, mě ta motorka nezatáčí!“ Aha, takže problém není ve mně. Na nejbližší benzince jsme zjistili, že kola jsou nahuštěná jen na 1 - 1,5 baru, dofouknuli je a bylo po problému. Řidičské schopnosti se vrátily. Pravdou ale je, že manželova motorka měla zadní kolo téměř holé a ještě navíc sjeté na placku, řetězy byly rezavé jako lišky, ale plni víry ve šťastnou hvězdu jsme se hned po informační schůzce s delegátkou a obědě vydali na první seznamovací výpravu.

Vyjeli jsme podél pobřeží silnicí vedoucí řadou obcí k Bajamar a dále do Punta del Hidalgo, kde jsme si dopřáli v restauraci na břehu Atlantiku pizzu a fantastický zeleninový salát (s těmi se na Tenerife nikdy nemůžete splést – prostě je umí), desítky minut se nabíjeli sluncem a pohledem na nekonečnou frontu vln rozbíjejících se o pobřeží a poté se vypravili hledat cestu k poměrně atypickému majáku, kterou jsme ale nenašli a dojít pěšky jsme byli líní, a tak jsme se vydali do Las Mercedes a dále směrem k Parque Rural de Anaga na vyhlídku Mirador de Jardina. Průjezd zatáčkami v parku Anaga byl krásný – větve stromů se spojovaly nad silnicí a tvořily trochu strašidelnou klenbu, zatáčky se krásně kroutily a podél cesty rostly 50 – 60 cm vysoké rostliny hodně podobné našim pampeliškám. Jen to byli takoví mutanti. Příroda byla neuvěřitelně svěží. Na parkovišťátku Mirador de Jardina nás přivítal starý pán prodávající sladkosti a ovoce a na uvítanou nám oloupal kus slaďoučkého pomeranče. Covid necovid jsme nabídku přijali, osvěžili se, pokochali pohledem, koupili si od něj koblih plněný pomerančovou marmeládou a vydali se zpátky k hotelu. Navigace nás shodou okolností vedla po silničce podél letiště, a tak jsme doufali, že bude přistávat letadlo, abychom si mohli zahrát na Toma Cruise z Top Gunu. Bohužel zůstalo jen u přání a u představ. 

První den nám přinesl několik poznání: jezdit obcemi je hrozná nuda, protože je poměrně provoz (Tenerife je nejlidnatější ostrov Španělska) a jedete maximálně 40, neustále dáváte přednost chodcům a musíte mít oči jako ostříž, i když místní řidiči jsou neuvěřitelně ohleduplní a nejezdí do nepřehledných úzkých zatáček jako blázni. Řízení motorky na Tenerife otestuje vaše jezdecké schopnosti, protože silnice a cesty se leckdy spojují v tak neuvěřitelných úhlech a zatáčkách (mnohdy nepřehledných), že si opravdu vyzkoušíte, jak jste na tom s rovnováhou a ovládáním motorky vůbec. Byla jsem ráda, že jsem si vybrala nízkého a obratného naháče, i když jsem si musela chvilku znovu zvykat na manuální spojku, protože doma jezdím na Africe s DCT. Obecně jsou ale cesty ve velice dobrém stavu, který můžeme v Čechách závidět. Jen je potřeba počítat s tím, že tu a tam se na silnici válí kus kamene, anebo šišky, která si s kamenem v ničem nezadá. A kdo by měl chuť na offroad, našel by si vybití také. 

Den druhý: Puerto de la Cruz – La Orotava – Teide Cable Car – TF24 – Arafo – TF24 – La Esperanza – Tacoronte – Puerto de la Cruz (cca 150 km)

Nedočkavě jsme se vyhrabali zpod hromady dek na posteli (v noci bylo poměrně chladno, dveře na balkon netěsnily a netopilo se), abychom zkontrolovali zasněžený vrcholek Pico del Teide, nejvyšší hory Španělska, který se koupal ve slunečních paprscích. Tak dneska by to šlo!

Cesta k Pico del Teide má podle navigace trvat  asi hodinku. Ve skutečnosti nám ale trvá asi hodiny dvě, protože co chvíli stavíme, fotíme, kocháme se výhledy a jsme i trochu opatrní, protože v noci pršelo, cítíme chlad a nejsme si úplně jistí, jestli by mokrá silnice nemohla být místy namrzlá. Ani ne po půlhodině oblékáme bundu od nepromoku, aby na nás nemohl studený vzduch. Škoda, že Hondička neměla vyhřívané hefty!

Cesta se krásně kroutí vzhůru až mi z toho praská v uších.  Byť je to k dolní stanici lanovky asi 40 km, příroda se cestou neskutečně rychle mění. Zatímco u oceánu rostou palmy a řada dalších rostlin, které jsem do té doby nikdy neviděla, o něco výše pokrývají jehličnany závoje tilandsií. Čím jsme blíže Pico del Teide, rostlin ubývá a krajina připomíná neobývaný Mars – jen samá vyvřelá láva a šutry, slunce a vítr, že by mě skoro sundal z motorky dolů. Zastavujeme na focení a jakmile zvednu štítek helmy, mám plné oči písku. Sundavám helmu, pokládám jí na zem a hned se ve větru kutálí někam pryč. No, to lanovka asi nepojede. Nejela, ale přesto jsme ke stanici do výšky 2 350 m n.m. dojeli, abychom se pokochali výhledem do okolí, a rozhodli se pokračovat směrem na La Esperanza po hřebenu hor vedoucím směrem na východ ostrova. K lanovce je důležité podotknout, že jízdenky je možné zakoupit pouze on-line – vše potřebné je možné najít na www.volcanoteide.com.

 

Obídek dáváme na terase restaurace Papillon, odkud zrovna odjíždí banda natěšených motorkářů směrem, odkud jsme my přijeli. Menu za 12,50 euro je víc než vydatné a káva výborná. Cestou na La Esperanza odbočujeme z hlavní silnice k observatoři Izaňa. Až k ní se nedostaneme, ale i zpovzdálí jsou její rozloha i stavby opravdu impozantní.  Jen pod kola musíme dávat pozor, protože cesta je samá díra. A jak tak jedeme, nevynecháváme jedinou odbočku k vyhlídkám, i když jsou všechny na jedno téma: Pico del Teide. Ale věřte mi, že byste duchu hory podlehli pravděpodobně stejně jako my.

 

Na jedné ze zastávek chci natočit manžela, jak klopí zatáčku. Bohužel jsem si neuvědomila, že můj nepromok má barvu policejní bundy, a tak u mě téměř zastavuje auto v obavě z policejní kontroly, čímž donutí zastavit i manžela, a tak se akční záběr nekoná.

 

Jak si tak jedeme po TF24, míjíme odbočku na Arafo na TF523. Času máme dost, a tak se otáčíme a měníme plán – zařazujeme do programu Arafo. A bylo to víc než dobré rozhodnutí – dolů jedeme snad 17 km krásnou silnicí plnou zatáček, po které skoro nikdo nejede – jen my a pár motorkářů. Máme všechnu tu nádheru sami pro sebe. Za mě asi nejhezčí silnice na ostrově. Pod kopcem stavíme u kavárny, dáváme další výbornou kávu (ano, jsme kofeinoví závisláci) a džus  a jedeme  stejnou cestou nahoru – prostě si jen tak užíváme jízdu. Vždyť i cesta je cíl. Jenom ty všudypřítomné šišky a kameny na silnici! Jakmile se napojíme na TF24, pokračujeme do La Esperanza a odtud do Tacoronte a nám již známou silnicí do hotelu.

Den třetí: Puerto de la Cruz – Teide – Vilaflor – San Andres (Playa Las Teresitas) – Taganana – Playa de Benijo – Las Mercedes – Puerto de la Cruz (cca 250 km)

Tento den bylo na programu konečně i koupání v oceánu, a to na údajně nejhezčí pláži Las Teresitas. Atlantik v Puerto de la Cruz byl tak rozbouřený, že by nás ani nelákalo v něm smočit nohy. Jih ale sliboval větší teplo a klidnější moře.

Ráno jsme jako každý den dotankovali a dofoukli pneumatiky a vydali se známou cestou k lanovce na Teide. Tentokrát nám cesta trvala opravdu jen hodinku, protože už jsme ji znali a nenechali se ničím zdržovat. Počasí se zdálo být ideální – slunce a bezvětří, takže jsme doufali, že tentokrát pojede lanovka a my si budeme moci prohlédnout kráter sopky pěkně shora. Jenže byl opět problém – tentokrát v namrzlých kabelech. Já měla pro změnu namrzlé ruce, a tak jsem na parkovišti sundala rukavice  a nahřívala se o teploučký chladič motorky. V kavárně u lanovky jsme si dali svačinku a vyrazili směrem k Vilaflor.

 

Přijde mi, že na Tenerife nejsou kromě dálnice téměř žádné rovné úseky silnic, jen samé zatáčky, ale tady uprostřed skoro nekonečného lávového pole byla silnice jako když střelí. Tím se stala raritou hodnou zadokumentování. Navíc skýtala pohled na Pico del Teide z jiné strany.

Silnice k Vilaflor je zábavná – lemovaná voňavými borovicemi, kvalitní, široká, její zatáčky se vlní v pravidelném rytmu, takže se dalo jet pěkně svižně a přitom bezpečně. Protože jsme před sebou měli ještě pěkný kus cesty a zajímavé cíle, rozhodli jsme se  nahnat čas jízdou po dálnici. S ohledem na silný vítr to na naháči nebylo nejpohodlnější, ale úsek 90 km jsme měli relativně rychle za sebou. Ještě v Santa Cruz bylo zataženo, ale o pár kilometrů dál v San Andrés už nás vítalo slunce.

 

Po obědě v restauraci na pláži jsme shodili motorkářskou výbavu, obnažili se do plavek a otestovali vodu. Upřímně řečeno byla pěkně studená, a tak jsem smočila jen nohy a raději si prohřívala tělo na písečné pláži. Odstranit z těla všudypřítomná titěrná zrnka písku a nasoukat se zpátky do motokalhot byla bojovka dne. Věřím, že řada dovolenkářů na pláži se na náš účet pěkně bavila.

 

Ze San Andrés jsme serpentinami zamířili zpátky do kopců a z kopců dolů směrem na obec Taganana a dál na Playa de Benijo a těšili se dalšími dechberoucími výhledy. Jeden z nejhezčích byl na vyhlídce kousek za výjezdem z Tunel de Anaga. Také samotná pláž Benijo byla pro suchozemce ze středu Evropy jako z pohádky. Masy vody rozbíjející o pobřeží a zádumčivá zamženost útesů mě prostě nepřestává fascinovat.

 

Ač neradi, od oceánu jsme vyrazili opět do hor směrem na Las Mercedes a k hotelu. Počasí nám přálo, i když sluníčko sklánějící se nad obzor nepříjemně bodalo do očí a nebylo moc vidět na cestu. Asi je namístě pořídit si adventure helmu s kšiltem. Tato část ostrova, kdy z řady míst bylo vidět na jižní i severní pobřeží, nás uchvátila. Okolí Las Mercedes mi, nevím přesně proč, připomínalo čajovníkové plantáže Srí Lanky. Všechno bylo ještě umocněné různorodostí rostlin a jejich vůní podél cest – od palem, papájí, dracen, přes borovice, eukalypty, pomerančovníky či banánovníky až po kaktusy na jihu ostrova.

Při tomto výletu se také projevily do té doby ne úplně doceněné vlastnosti našich strojů. Moje NC700S měla top case o objemu 40 l a kromě toho v místě, kde je běžně nádrž, byl další objemný úložný prostor (stejně tak u manželovy NCX750), a tak jsme téměř všechnu výbavu pěkně uschovali před případnými nenechavci a při cestování jsme měli pohodlně uschované pití, doklady, svačinku, foťák, náhradní boty i nepromoky. Nevýhodou mého naháče bylo snad jen sedlo bez jakékoliv protiskluzové úpravy, ale i na to se dá zvyknout a v zatáčkách to přišlo vhod.

Den čtvrtý: Puerto de la Cruz – Teide – Los Gigantes – Masca- Punta de Teno – Puerto de la Cruz (cca 200 km)

Vyjíždíme již poněkolikáté směrem na Teide, kde je lanovka opět mimo provoz, ale vůbec nám to nevadí, protože dnes máme atraktivnější cíle – útesy Los Gigantes a soutěsku Masca.

 

 

K Los Gigantes jedeme značnou část cesty úseky, které už známe, a tak můžeme pilovat techniku zatáček. V kopci před Los Gigantes před sebou ale chytáme vozidlo autoškoly, za které se zavěsilo další auto. A rovnější přehledný úsek vhodný k předjetí nikde. Už už jsem z nudy dělala za jízdy holubičky, ale šanci předjet jsme nakonec našli.

Někteří řidiči aut zatáčky prostě psychicky nedávají a jedou úplně krokem a pro jistotu pěkně prostředkem. To je jeden z extrémů na tenerifských silnicích. Druhým jsou cyklisti – kopce jsou tak příkré, že sem na kola jezdí jen namakaní borci a borkyně. Důsledkem toho je, že z kopce jedou skoro stejně rychle jako vy (nebo aspoň já) na motorce. Jejich předjíždění v zatáčkách pro mě bylo snad ještě větší oříšek než předjetí pomalu jedoucího auta. Při jednom takovém manévru jsem si vyzkoušela hranici svých možností a možná i možností půjčené Hondičky, když po rychlém předjetí následovala ostrá brzda a ostrá levá – zkrátka jsem ne úplně dobře odhadla zrychlení cyklisty a svoje a zatáčku už jsem klopila tak, jako nikdy žádnou před tím. Vyklepaná jsem byla ještě dlouho potom – andělíčci strážníčci měli náročnou službu.  O další překvapení se postarala dvojice cyklistů v růžových trikotech, kteří bleskově předjeli dlouhou kolonu aut a najednou se zjevili kdesi zleva vedle mě na kruháči a „myškou“ před kolem ho zase rychle opustili. Asi měli pocit, že jsou nesmrtelní, anebo že si té růžové barvy každý všimne. Člověk se musel mít neustále na pozoru.

 

V Los Gigantes jsme do navigace nastavili Mirador Puerto de los Gigantes a cesta nás dovedla na konec slepé uličky k jednomu z obytných domů, odkud jsme se mohli přes zábradlí pokochat výhledem na útesy. V plánu jsme ale měli, neznalí situace, dát si oběd někde na pláži, a tak jsme chvilku projížděli městečko než nám došlo, že to prostě možné není. Zaparkovali jsme stroje, vydali se na pláž udělat pár fotek a poté si dopřáli oběd alespoň na náměstíčku s malebným kostelíkem. Očekávání od tohoto místa bylo asi větší než samotná realita.

Posilněni omeletou a kávou jsme pokračovali k soutěsce Masca. Pro mě to byl jednoznačně nejnáročnější úsek za celou dovolenou. Krajina byla úchvatná, ale ty srázy!!! Silnička směrem od Los Gigantes do Mascy byla uzoučká na jedno auto, neuvěřitelně příkrá, prošpikovaná pro zpestření vracáky „na pětníku“ do prudkého kopce, kde hrozil pád pro nedostatek rychlosti, anebo přejetí do protisměru. Vracáky z kopce dolů byly o něco snazší, jen si člověk nesměl  představovat sráz, který číhal za svodidly. Po pravdě jsem byla zkoprnělá hrůzou a to se jednomu hodně špatně zatáčí. Manžel naštěstí vyhodnotil situaci a jel přede mnou a hlásil mi, jestli v protisměru něco jede, abych si mohla dovolit komfort bezpečného najíždění do protisměru.

Teď už opravdu vím, proč v autoškole tak bazírují na osmičkách, které mi nikdy moc nešly – a tady jsem je měla a  ještě navíc v neuvěřitelných stoupáních a klesáních a náklonech vozovky. A taky jsem pochopila, proč některé půjčovny nechtějí půjčovat motorky nezkušeným jezdcům, protože třeba tato silnice opravdu není pro začátečníky. Byť moje motorečka měla pouhých 35 kW, její výkon na krkolomně klikaté cesty bohatě stačil. Důležitější byla její dobrá ovladatelnost, manévrovatelnost a funkční brzdy. Bez těch to na Tenerife nejde.

Masca je úžasné místo se zvláštní atmosférou, které připomíná peruánské Machu Picchu. Rozhodně doporučuji zařadit ji jako hlavní cíl výletu a dopřát si čas na pořádnou pěší túru. Ale i samotný pohled do údolí přes skalní výčnělek dokáže do člověka napumpovat pořádnou dávku energie.

Odpočatí po náročném úseku jsme pokračovali do kopců a zemědělskou oblastí  k Punta de Teno, kde je na nejzápadnějším výběžku Tenerife postavený malebný maják. V Buenavista del Norte se mě z motorky pokusila sundat rezavá kočička, která mi před kolo vystřelila mezi auty stojícími podél silnice, ale přežily jsme to obě.

 

Asi 7 km před majákem jsme narazili na závoru a dámu, která ji bedlivě hlídala. Španělsko - anglicky nám sdělila, že bychom museli přijet do 10.00, protože potom je silnička zavřená. Bylo něco málo po 15. hodině. Za pomoci překladače jsme se dozvěděli, že silnice k majáku je zavřená pro veřejnost od pátku 10.00 hodin do pondělí 19.00 hodin a potom v úterý až čtvrtek vždy od 10.00 do 19.00 hodin. V těchto časech je možné vjet jen na povolení, autobusem z Buenavista del Norte, anebo vozem taxi. Strážkyně byla neoblomná, a tak jsme se otočili – o programu poslední den našeho pobytu bylo rozhodnuto, protože maják jsme prostě chtěli vidět.

Adrenalinových zážitků bylo toho dne opravdu hodně. Ve volném tempu jsme se vypravili podél pobřeží zpátky do Puerto de la Cruz. Počasí bylo nádherné, a tak jsme se zastavili u Playa Jardin a v odpoledním slunci jen tak pozorovali oceán. Na památku (nechtěně) tam kdesi na zídce zůstala krytka objektivu, což jsem bohužel zjistila až večer na hotelovém pokoji. Kromě toho mi také několikrát z objektivu spadl polarizační filtr a poničil se, takže náklady na dovolenou o trochu vzrostly… Neumím si vysvětlit, proč se tak stalo, ale při drncání v kufru motorky asi závit povoloval tak dlouho, až se úplně uvolnil.

 

Den pátý: Puerto de la Cruz – Punta de Teno – Garachico – Santiago del Teide – TF38 - Vilaflor – Arco de Tajao – Arafo – TF24 – TF21 – Puerto de la Cruz (cca 280 km)

Jediným pevně daným cílem poslední den dovolené na motorce byl maják Punta de Teno. Nechtěli jsme riskovat, že bychom se někde cestou zasekli, a tak jsme vyrazili brzo ráno. Za Buenavista del Norte byla cesta opravdu volně průjezdná. Silnice vedoucí po okraji útesu pod skalním převisem měla kvalitní asfalt, nicméně byla vystavená poryvům větru. Vzhledem k tomu, že jsem byla v minulosti svědkem toho, jak vítr dokáže člověka lehce shodit ze skály a zabít, na duši mi moc dobře nebylo. Tohle trauma si už zkrátka budu navždy nosit s sebou.

Jakmile se nám otevřel výhled na maják  a vlny, které se s burácením rozbíjely o skaliska pod ním, zapomněla jsem na všechno špatné a nechala se totálně pohltit atmosférou.  Zastavili jsme na malém parkovišti a šli na obhlídku, která nakonec trvala dvě hodiny. Stále bylo na co koukat, objevovala jsem nové a nové pohledy na oceán, maják, skály, kaktusy, oceán… Do bezprostřední blízkosti majáku ale není možné dojít, protože je chráněný za zavřenými vraty. Chvíli jsme ještě „asistovali“ rybářům lovícím na pruty ze stanovišť na skalách a potom už nezbylo nic jiného než jet dál.

Původně jsme laškovali s myšlenkou, že bychom mohli zajet na nějakou černou pláž, a dokonce jsme měli i plavky, ale bylo tak větrno, že jsme si ani jeden neuměli představit, že bychom se vysvlékli a nedej bože vlezli do vody. A tak jsme jeli jen tak, kam nás napadlo – v obci Garachico jsme vyjeli zatáčkami nahoru a poté jsme sjeli do Santiaga del Teide, kde u kostelíka kvetly mladé sakury, odtud jsme zamířili k silnici TF38 vedoucí k Teide, stočili se do Vilaflor a rozhodli se najít Arco de Tajao, který byl v jednom internetovém příspěvku označen jako místo, které byste měli na Tenerife rozhodně vidět. No to jsme si nadrobili!!!! Z dobře naaranžovaných fotek jsme měli dojem, že oblouk bude téměř tak impozantní jako třeba skalní oblouk na pláži Legzira v Maroku, jenže  navigace hlásila, že jsme na místě a ono nikde nic nebylo. Tak jsme zajeli až do obce Tajao jak nejblíže k moři to šlo, zaparkovali a řekli si, že oblouk najedeme pěšky.

No, ve čtení map nejsem nejlepší, takže jsme se vydali na místo, o kterém jsem se domnívala, že bude pláž, a došli jsme na konec uličky, která končila na kraji skály, pod kterou se vzdouvaly pěkné vlny. Žádní giganti, ale jakmile se o skálu rozbily, byli jsme během chvilky od soli.  Jak je možné, že jsme se tam dostali (a oblouk nikde), jsem nedokázala hodnověrně vysvětlit. A jak nám bylo čím dál větší horko, houstla i atmosféra. Nevím proč, ale předpokládali jsme, že musíme hledat u moře, a tak jsme byli velice překvapeni, když nám číšník v restauraci řekl, že se máme vrátit směrem k dálnici, kde je vpravo u silnice parkoviště. Mě už ani nebavilo slézat z motorky a z interkomu jsem jen slyšela manžela, jak se ptá místních chasníků, kde ten Arco de Tajao je. No – byla to taková díra v kameni na místě kudy možná občas teče voda z hor. Kdybychom nebyli bývali v minulosti viděli něco impozantnějšího, možná bychom byli ohromeni, ale s klidným svědomím říkám, že celá ta peripetie za to nestála.

 

Na hotel jsme se rozhodli vrátit cestou přes Arafo a po TF24, která se nám tolik líbila. Tenerife se ale rozhodlo, že si tu radosti i strasti spojené s jízdou na motorce musíme pořádně užít. I když jsme u moře byli propocení jako myši, o kousek výš ležel mrak a začalo být poměrně chladno. Místo plavek jsme tedy sáhli po nepromoku. Jakmile jsme vyjeli na hřebenovou TF24, zase krásně svítilo. Zastavili jsme se proto na kávu v nám známé restauraci Papillon s výhledem na Pico del Teide a zjistili, že lanovka jezdí, nebo spíš jezdila.

Bylo 17 hodin a tedy nejvyšší čas zatáhnout na hotel. Po pár desítkách výškových metrů jsme vjeli do mlhy husté tak, že by se dala krájet. Všudypřítomné vlhko se lepilo na štítek helmy tak, že nebylo vůbec nic vidět. Občasné stírání vody rukavicí skoro nefungovalo a s otevřeným hledím to také nešlo. Připadala jsem si jako na Islandu – co pět minut jiné počasí. Za chvíli z nás kapala voda, dojeli jsme pomalu jedoucí auta před námi a udělali vláček. Manžel se držel koncových světel auta před sebou a já zase těch jeho. Občas mi kola poskočila o nějaký kámen, který ležel na cestě a nebyl v mlze vidět, ale bez karambolu jsme se doplazili pod mrak a viděli pod sebou slunné pobřeží. Na poslední chvíli se nám ještě podařilo zakufrovat v Orotavě a nuceně tak absolvovat pár otoček v kopci s takovým sklonem, že pro něj v Čechách ani nemáme dopravní značku. Pan instruktor z autoškoly by se divil, co zvládnu! Byl to náročný den, a tak jsme se právem odměnili lahvinkou dobrého španělského vína a dobrůtkami z místního supermarketu. Neměli jsme sílu kamkoliv chodit.

Den šestý:  loučení

V 9.00 máme vrátit motorky a předpověď počasí není dobrá. Přesto jsme si oblékli jen „civilní“ oblečení a jeli k půjčovně. Co by se asi tak na těch dvou kilometrech mohlo stát! Cestou jsem měla pocit, že mi podklouzlo zadní kolo. Přičítala jsem to mokru na bílé čáře přechodu pro chodce, protože v noci pršelo, ale na křižovatce mi při zastavení podklouzla noha. A já nevěřícně zírám a zjišťuji, že je na silnici rozlitý olej. V nejlepším se má zkrátka přestat.

Večer jsme se u místní nemocnice při čekání na antigenní covid test setkali se třemi chlapíky z Čech, kteří dovolenou strávili na motorkách jako my a dokonce jeli se stejnou cestovkou, jen byli na ostrově o něco déle. Negativní výsledek testu jsme pak společně oslavili a u výborného jídla jsme rozebrali zážitky a zkušenosti z cest. Zkrátka konec motorkářské dovolené jak se patří.

Týden je málo

Když jsme sháněli parťáky na cestu, odbyl nás kamarád s tím, že je to škoda týdenní dovolené, protože se ostrov dá projet křížem krážem za dva tři dny. Rozhodně nesouhlasím. I po týdnu pobytu zůstalo mnoho a mnoho míst, kam jsme nestihli zabočit, offroad jsme ani neokusili a to nemluvím o možnostech turistiky. Stezky jsou všude a rozhodně by stálo za to zkusit ty v Národním parku Teide nebo Anaga parku. O soutěsce Masca už jsem psala – i tam by se dal strávit celý den. A kdo by na to měl fyzické schopnosti, mohl by potrápit tělo na kole.  Mimo sezónu bych ale Tenerife nevolila jako koupací dovolenou u moře, protože alespoň na severu ostrova na plážích povětšinou vlály červené vlajky. Naše motorkářské očekávání ale Tenerife plně uspokojilo. A jako bonus jsme všude narazili na velice milé a optimistické lidi, co se nestydí si při práci před cizími lidmi zazpívat španělskou lidovku  – to byl balzám na duši.

Poděkování

Tímto děkuji manželovi Pájovi za zpracování videa z cesty – svojí posedlostí natáčením mě občas vytáčel, ale výsledek jeho snažení je pěknou vzpomínkou a snad i inspirací. A taky děkuji naší dceři a jejímu příteli, kteří se doma postarali o dům a všechna zvířátka.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (23x):


TOPlist