PYRENEJE 2008

Sobota 26. července, den 1

Budík nás probouzí v 5.30 ráno. Snídáme, balíme si poslední maličkosti a přesouváme se do garáže, kde už čeká připravený Bulldog. Oblékáme se do motorkářského a v 7 hodin startujeme, loučíme se s rodiči a vyrážíme na nedalekou Shellku. Beru plnou nádrž, kontroluju tlak v pneumatikách a v 7.30, už společně s Honzou, vyrážíme na dalekou cestu. Cílem je zamluvený hotel ETAP ve francouzském Besanconu, od kterého nás dělí tisícovka kilometrů. Hned po příjezdu na dálnici ladím nastavení tempomatu, který mi během dálničních etap hodně usnadní cestování - pravá ruka už nemusí svírat plynovou rukojeť, stačí ji jen opřít a tradá. Držíme 130km/h, při kterých mají naše stroje ještě přijatelnou spotřebu benzínu. Před Prahou děláme zastávku na Shellce, káva přichází velmi vhod a dokonce si vzpomínám i na špunty do uší, které jsem dosud měl nevyužité v kapse od bundy; další kilometry jsou tak ještě příjemnější (dá-li se vůbec při dálničním přesunu použít termín "příjemný"). Znovu stavíme až u McDonalda v Rozvadově, kde obědváme. Další cesta po německých autobahn je velice nudná; v sedle vydržíme něco přes 100km v kuse, nádrže nám vystačí na 250-300 kilometrů. Tímpádem stavíme každých 120-150km střídavě na protažení a tankování. Stále vyhlížím bouřková mračna, která jsem ještě ráno kontroloval na vyzkoušeném portálu MAP24; během zastávky před Heilbronnem registruju temnou oblohu nad západem, a tak i když na nás svítí slunko a je pořádné vedro, velím obléct nepromoky. Během půlhodiny se spouští ukrutný liják, který naštěstí netrvá dlouho; byl tak silný, že motorky jsou dokonce čisté. Nepromoky jdou zase dolů a pokračujeme. Na zastávce před francouzskými hranicemi se Honza dává do řeči s osádkou české felicie; vyrazili prý v poledne z Prahy a udržují si cestovní tempo 110km/h (my jsme Prahou projížděli v 9 ráno, takže se ukazuje, nakolik jsou naše časté zastávky časovým handicapem proti cestování autem). Na francouzských dálnicích nás čeká mýto: sice budeme platit přibližně polovinu toho, co osobní auta, ale pořád nás cesta ke španělským hranicím vyjde na nějakých €35. Jak se později ukazuje, některé mýtnice vyžadují platbu "předem", na jiných vyjede pouze lístek a platba probíhá až na nejbližším sjezdu. Na motorce je to trochu zdlouhavější než v autě, ale za celou cestu jsme neměli jediný problém. Karty pro elektronické použití (např. naše VISA ELECTRON) tu ale nejsou akceptovány. Před Besanconem se začíná blýskat, ale před hotelem stavíme v suchu. Je krátce před desátou, máme za sebou 1000km, sedací partie o sobě dávají bolestivě vědět; postele v hotelovém pokoji jsou příjemným zakončením náročného dne.

Ujeto 1037
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh ETAP hotel Besancon
GPS: ---
Cena: €45 včetně snídaně

Neděle 27. července, den 2 MOST MILLAU

Vstáváme v sedm ráno a tak nějak podvědomě tušíme, že další tisícovku kilometrů - byť původně plánovanou - dneska nezvládneme. Snídaně v ETAPu je sice skromná, ale každý si najde co mu chutná, kafe s croissantem je nezbytností. Balíme si věci a na nedaleké automatické čerpací stanici po pár neúspěšných pokusech plníme nádrže; v 9:30 vyrážíme na pokračování dálniční etapy. U Lyonu si děláme pauzu na oběd na větší benzince, pár obložených baget z místního bistra plní naše žaludky a ještě chvíli relaxujeme v trávě u kávy. Využívám pauzy, během které zchladly pneumatiky, i ke kontrole jejich tlaku: zadní guma povážlivě ubývá, tak ji foukám na přípustné maximum a doufám, že cestou nebudu muset měnit. Kousek před Montelimar pak konečně opouštíme dálnici - konečně po dlouhých 1350 km! Hned první kilometry silnice N304 jsou pro nás jako balzám - zatáčky, až se z nich skoro motá hlava. Kousek za Aubenas nás Honzova navigace odvádí z plánované trasy na bíle značenou menší cestu; sice nemá moc dobrý povrch, ale několik desítek kilometrů projíždíme zajímavou a velice řídce obydlenou krajinou. Před Mende se napojujeme na hlavní silnici N88, po níž jsme původně měli přijet; sice je fajn na svezení, ale hustý provoz zatíná tipec veškerým choutkám na sportovní svezení. Abychom se dostali do cíle dnešní cesty, musíme absolvovat ještě 60 kilometrů po dálnici A75 a jsme konečně v Millau.
Právě zde se nachází jeden z nejvyšších mostů na světě - "Viaduc de Millau": bezmála 2,5 km dlouhý viadukt s vozovkou 270m nad úrovní údolí je výsledkem dvacetiletého projektu. Nejvyšší ze sedmi pilířů měří 343 metrů, čímž překonává mj. i Eiffelovu věž. K dispozici je i turistické centrum - Leviaducdemillau
Projíždíme městem hledajíc kemp, ale vypadá to bídně; jedeme tedy k turistickému centru, umístěnému stylově přímo pod mostem. Návštěva se bohužel nekoná, mají otevřeno jen do 19h. Sjíždíme tedy do Millau; hned na vjezdu do města jsou 2 cedule s kempy - po včerejším hotelovém noclehu teď vybíráme 2-hvězdičkový St. Martin. Mají volno, prostředí je příjemné a zůstáváme. Jakmile stojí stan, jedeme znovu k mostu udělat pár fotek v zapadajícím slunci.

Ujeto 676
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh St. Martin, Millau
GPS: +44° 4' 26.40", +3° 2' 54.60"
Cena: €14,80

Pondělí 28. července, den 3 FRANCOUZSKÁ RIVIÉRA

Nevím už, jestli to tak vnímal i zbytek kempu, ale podle mne velmi tiše jsem v 8 ráno nastartoval svou dvouválcovou jedenáctistovku a zajel jsem do nedaleké pekárny (zmerčil jsem ji včera cestou do kempu) pro bagety a croissanty. Po snídani, tvořené kromě zmíněného pečiva především kávou a instantní polévkou, balíme tábor. Ve třech to jde docela rychle, i tak ale odjíždíme až o půl desáté. Obloha je krásně modrá a tak je první cíl - jedna z vícero značených vyhlídek na most - perfektním místem pro dokumentaci velkolepého díla. 
Dál pokračujeme stepní krajinou přes Brunas až na hlavní silnici N9, která nás po chvíli přivádí zpátky na dálnici A75; té se držíme až k Béziers, kde končí a my začínáme hledat benzinku. Na první nemáme štěstí, je to automatická stanice pouze pro držitele speciálních karet. Na té další už je obsluha, ale musíme si vystát frontu; na konci si nás ještě ke všemu pletou, takže my platíme za Honzu a ten zase za nás. Není si ani co dorovnávat, protože mají motorky skoro stejnou spotřebu. Ještě chvíli jedeme po dálnici A9 podél pobřeží Středozemního moře (které ale není vidět), až za Narbonne definitivně opouštíme nudu a šeď 4-proudých silnic. Konečně vidíme moře, je to nádherný pohled (kdyby to snad někdo ještě nevěděl). Záliv u Leucate nás kromě vzrostlých palem vítá také nechutným zápachem rybiny, prcháme rychle pryč po pobřeží na jih. Už bychom rádi do nějakého kempu, užít si ještě nějaké to koupání; všechno je tu ale přelidněné a najít volné místo v přijatelné lokalitě bez návalů tisícovek rekreantů bude problém. Projíždíme jedno město za druhým, vysílačky jedou jako o závod: tady se něco nelíbí jednomu, jinde zase dalšímu, nakonec v Argeles-sur-mer, vyčerpaní z popojíždění v zácpě, zkoušíme první kemp, byť je to přímo v centru letoviska. Mají volno (poslední 2 místa), takže rádi bereme (jak budeme mít možnost přesvědčit se za pár dní u Atlantiku, hledání noclehu může být i podstatně složitější). Stan stavíme v prašném koutě hned u zdi, která kemp odděluje od silnice - nic lepšího už pro nás nemají. Jen co je hotovo, bereme si plavky a jdeme na pláž. Všichni jsme u teplého moře poprvé po delší době, takže až do sedmi se rácháme ve vlnách. 
Večer jdeme do centra na něco k jídlu; venkovní zahrádky praskají ve švech, a že jich tu není málo - Argeles je dost profláklé letovisko (a nebo je to po celé francouzské riviéře stejně beznadějné). Nakonec ale máme štěstí a dáváme si dobrou pizzu s vínem. S příchodem noci se zvedá vítr a na obzoru se blýská, místní počasí ale respektuje předpověď a tak v noci nespadne ani kapka.

Ujeto 254
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh kemp na Avenue de General de Gaulle, Argeles-Plage
GPS: +42° 33' 2.48", +3° 2' 35.43"
Cena: €33

Úterý 29. července, den 4 – OKRUŽNÍ VÝLET PO POBŘEŽÍ

Čtveřice pubescentů ubytovaných hned vedle nás dělala do 4 hodin ukrutný bordel, budím se velice nevyspalý. Sprcha a kafe to ale spolehlivě napravuje a po krátké poradě prodlužujeme pobyt o další noc, protože se nám tady vcelku líbí. Oblohu máme pošmournou, ale na déšť to nevypadá a navíc známe předpověď – na dlouho dopředu jenom jasno. Během snídaně už se obloha vybírá, takže na dnešní výlet vyrážíme nalehko: v šortkách, tričku a keckách :-) aneb jak si zahazardovat dva tisíce kilometrů od domu. Jediné, co nás teď odlišuje od místních motocyklistů jsou CZ-ky na horních kufrech (ty boční jsme nechali ve stanu). Míříme po pobřeží do Španělska, na nějaké to koupáníčko. Silnice nevede ani 50 metrů rovně, navíc je tu docela silný provoz takže nikam nespěcháme. Za Portbou se poprvé v životě dostáváme do Španělska, tak to dokumentujeme u cedule a míříme k dnešnímu cíli – mysu Creus. V Port de la Selva se koupeme na městské pláži, motorky jsou na parkovišti jen 20 metrů od nás (s autem by to tak jednoduché nebylo). Jsme v zátoce, takže je tu mělké dno, krásně klidná voda a jemný písek. Po hodině ráchání zjišťujeme, že sprchy se sladkou vodou jsou mimo provoz, tak rovnou zůstáváme v plavkách a jedeme dál (jako jediný s sebou nemám tenisky, takže jedu v Oxtarech a s plavkami to vypadá obzvlášť komicky). 
Projíždíme už hodně vyprahlou krajinou až do Cadaqués, kde se pod velením Garmina dereme skrz ty nejužší uličky ve městě. Samotný mys je chráněnou oblastí se specifickou přírodou, po uzoučké silnici dojíždíme až k majáku. Pro informace chtivé je zde turistické centrum s výstavou, pro hladové pak restaurace. Nás nezajímá ani jedno, ale fotíme si krásné útesy lemované průzračnou mořskou vodou. Cestou zpátky si všímám podezřele rudých kolen: Zdeňka mě sice řádně namazala opalovacím krémem, ale to jsem na sobě měl ještě šortky a po převléknutí do plavek, které jsou kratší, už zůstala kolena nenamazaná. To s mým fototypem znamená jisté spálení už po pár minutách na takovém slunci, jako je v místních končinách. Do kempu to sice není daleko, ale jak je místní silnice klikatá, vůbec to neutíká. Cestou nakupujeme něco k jídlu a tankujeme španělský benzín - €1,20 za litr je výrazně lacinější než u nás. Zpátky v Argeles nás čeká ukrutná dopravní zácpa, kterou po vzoru místních projíždíme bez potíží po středové čáře a jen co jsou motorky zaparkované, jdeme řádit do vln. Moře je o chlup studenější než včera, ale to nám rozhodně nebrání v radovánkách. K večeři jdeme na kebap jen pár metrů od kempové recepce. Je to taková hromada jídla, že s funěním hážu poslední zbytky do koše a vracíme se do kempu vypít víno, co jsme koupili. K němu po zdolání lahve přidáváme nějaké to "příjemně" vyhřáté plechovkové pivo.
Honza, nedbaje mých informací o snadné dostupnosti laciného piva po celé Evropě, nelenil a přibalil si čtyřiadvacet půllitrových plechovek různých českých piv. Po příjezdu do slunných Pyrenejí se teplota plechovek vyrovnala s okolím a tak nám nezbylo než popíjet sice znamenitý, leč řádně vyhřátý zlatavý mok.

Ujeto 155
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh kemp na Avenue de General de Gaulle, Argeles-Plage
GPS: +42° 33' 2.48", +3° 2' 35.43"
Cena: €33

Středa 30. července, den 5 PRVNÍ KONTAKT S PYRENEJEMI, ANDORRA 

Sousedi zase dělali bordel, ale dneska mi to bylo fuk a spal jsem jako mrtvola. Budík zvoní v 7.30, máme se ke vstávání, ale Zdeňka hlásí, že Honza spí mezi motorkama jako pařez. No co naplat, tak si ještě taky dáchneme. Za hodinu nás ale Honza budí a ptá se, jak dlouho ještě budeme spát, že už si udělal fotky ranní pláže a už by rád vyrazil - Zdeňka teda viděla prázdný spacák a domyslela si, že je Honza pořád v něm. Po probuzení přicházejí ke slovu spálené nohy, není to žádná sláva. Po snídani se balíme, po dvou nocích je to krapet náročnější a všude máme zanesený prach, ale nakonec to máme všechno na motorkách a vyrážíme do hor. Argeles je příšerně zacpané, ono v těch úzkých uličkách stačí jeden šikovně načasovaný semafor. Ve vedru se popojíždění nedá vydržet, takže i s naloženýma motorkama se proplétáme mezi auty a docela to jde. Za městem se napojujeme na rychlejší silnici, míjíme města Le Boulou a Céret. Tam nás čeká nemilé překvapení, když v protisměru jedoucí cyklista z nepochopitelného důvodu klouže a rozplácne se přesně uprostřed jízdního pruhu. Auto za ním to nemá šanci ubrzdit, ale ještě než vyletí do protisměru, kde by na 100% srazilo Honzu, pumpičkářské nemehlo se sbírá a klidí se z cesty. Moc nechybělo... První plánovanou zastávkou na naší cestě jsou v mapě vyznačené Gorges de la Fou (bláznovy soutěsky) poblíž města Arles-sur-Tech. Jak nás již zdálky cedule informují, jedná se o nejužší soutěsku na světě; všichni tři jsme ale natěšení na Pyreneje a nechce se nám absolvovat prohlídkovou trasu, která by zabrala značnou část dne (původně jsem totiž myslel, že to bude jen přírodní zajímavost typu „zastavit-vyfotit“) - pokračujeme tedy v cestě. 

Těsně před průsmykem Col d'Ares míjíme značku ESPAŇA, takže zastavujeme a fotíme se; opodál je piknik-plácek, rovnou zůstáváme na něco k obědu.
Zde máme první kontakt s Pyrenejemi a jen částečně se mi daří skrývat zklamání: vypadá to tu jako v Orlických horách – stejná scenérie, stejná flóra, do toho silnice s drsným asfaltem, který mi zadní Roadsmart zlikviduje během pár kilometrů, a kvůli tomu se trmácím dva tisíce kilometrů... Věru není mi do skoku, ale jak se již zanedlouho ukáže, první dojem byl zcela nesprávný. Zanedlouho jsme zpátky ve Francii a přes průsmyky Col de Puymorens a Pas de la Casa vjíždíme do Andorry. Svezení už je špičkové, na kvalitu vozovky si ani v nejmenším nemůžu stěžovat a teploměr ukazuje 26°C i v nadmořské výšce 2000 m.n.m. Jediným trápením je ta spálená levá noha, jejíž sebemenší pohyb např. řazením vyvolává nepříjemnou bolest; nakonec učím našeho Bulldoga, že i v plné náloži se umí ze 40 km/h sesbírat na poslední rychlostní stupeň. 

Co říct k Andoře? Malý daňový ráj na hranicích Francie a Španělska o rozloze necelých 500 km2 je pod společnou vládou francouzského prezidenta a španělského biskupa; oficiálním jazykem je katalánština, ale bez potíží jsem se domluvil francouzsky. Litr benzínu v době naší návštěvy stál €1,10 / litr, což při tehdejším kurzu eura ke koruně bylo skvělých 26,50 Kč / litr – tedy cena u nás obvyklá tak možná na přelomu tisíciletí. V Andoře se také neplatí žádné přímé daně, což znamená perfektní možnosti nákupu čehokoliv. Pro příklad – v obchodech je většina prostoru vyhrazena alkoholu, přičemž nikde jinde jsem neviděl tak obrovské lahve. Litr pravé stoličné vodky vyšel na € 8.
Při zastávce na focení u nás zastavuje postarší Yamaha XT nabalená až k prasknutí a dává se s námi do řeči pár českých cestovatelů z řad studentů, kteří jsou na čtyřicetidenní (!) cestě do Maroka. Přejeme šťastnou cestu a vyrážíme na nejvyšší bod letošní dovolené – průsmyk Port d'Envalira (2408 m.n.m.). Cestou míjíme malou závodní dráhu pro motokáry a na vrcholu, světe div se, benzinová pumpa. Na průsmycích už jsem viděl ledacos, ale tohle je tedy unikum. Jakmile máme dofoceno, vracíme se na silnici a sjíždíme z průsmyku. Na silnici je tu a tam rozházený štěrk z okolních staveb, zřejmě aby se motorkáři nenudili. 

Klesáme, okolní teplota nám (ne)příjemně stoupá a k tomu dojíždíme skokově popojíždějící kolonu aut. Chvilku stojíme, pak zkoušíme předjíždět, ale v zatáčkovitém profilu silnice je to dost riskantní, jak mi názorně předvádí taxík nečekaně se objevivší přímo přede mnou během jednoho takového manévru. Proto jsme jedině rádi, když v Canillo nalézáme kemp. Je to spíš menší zařízení, nepříliš obsazené, zato velice pěkné a čisté. Hned za stanem protéká malá strouha, tak do ní pohotově ukládáme dvojici Prazdrojů a se Zdeňkou jdu pro nějaké jídlo do města.

Ujeto 250
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh Camping Jan Ramon, Canillo
GPS: +42° 34' 8.04", +1° 36' 19.13"
Cena: €19,80

Čtvrtek 31. července, den 6 ANDORRA

Budík nás probouzí v 7 hodin; nikdo výrazně neprotestuje, tak jdeme se Zdeňkou do města pro čerstvé bagety. Všude mají ještě zavřeno, ale v právě otevírající cukrárně slavíme úspěchy a odnášíme si ještě teplé pečivo (a pro mě samozřejmě pár croissantů a jako přídavek rozinkový motanec). V kempu se ještě trochu ředím instantní polévkou, balíme se a vyrážíme.
V celé Andoře se mohutně staví. Potkat zde na nejzastrčenější silnici míchačku nebo kamion s návěsem není nic neobvyklého, na každém rohu roste nový dům s převážně betonovou střechou (bydlet přímo pod skalním masivem asi přináší jistá rizika).
Obloha je – jako obvykle – azurová a tak je sjezd do hlavního města Andorry (Andorra la Vella) provázen oteplením. Ve městě tankujeme a dáváme si záležet, takhle laciný benzín už asi dlouho nebude. Při té příležitosti kontroluju tlak v pneumatikách; u tak bezúdržbové motorky jako je Bulldog se prostě něčím zaměstnat musím.
Dál se naše cesty rozdělují: Honza, inspirován zmínkami o šotolinové cestě a vybaven cestovním endurem s echtovním obutím od Mitasu, míří na západ. Z Andorry totiž vede kromě dvou cest asfaltových i jedna cesta nezpevněná, brody lemovaná, v mapách jen zřídka se vyskytující a přesně ta je jeho cílem. Náš Bulldog by v podobném prostředí aspiroval na infarkt myokardu a i já sám obvykle hledám objízdnou trasu, jakmile se v cestě objeví jen malý kamínek, takže si domlouváme sraz v Llavorsí a loučíme se. 
Na výjezdu z Andorry míjíme zastoupení snad všech automobilek, zřejmě tu nákup auta patří ke stejně výhodným položkám v rodinném rozpočtu hned vedle paliva a alkoholu. Pro ty, kdo ale překročí vývozní limity, čeká na výjezdu do Španělska obrovská celnice, kde probíhá 100% kontrola projíždějících vozidel. Podezřelí musí odstavit auto na zastřešené parkoviště a podrobit se prohlídce. My hladce projíždíme – asi je na první pohled zřejmé, že bychom kontraband neměli kam naložit, a jsme opět ve Španělsku. Kolem La Seu d’Urgell je silnice nudně rovná, ale jen co odbočíme na N260 spojucící Adrall a Sort, začíná motorkářské nebe. Žádné vesnice, žádná města, kvalitní asfalt, modrá obloha, nulový provoz – a silnice nevede kousek rovně. Kousek před Sort vidím v zrcátku, jak se na mě zvolna dotahuje jedna z motorek, které jsme potkali chvíli předtím na odpočívadle při focení. Zvažuju okolnosti – gumy máme dobré, v tomhle hicu nemůžou být neohřáté; naložený Bulldog je sice handicapem proti lehkému stroji domorodce, ale proč to nezkusit; následující kilometry se pak důkladně starám o to, aby si večer do vyhledávače vyťukal, co že je to „CZ“ za zemi :-) Ze Sort jsme po chvíli v Llavorsí, kde máme sraz s Honzou. Nikde ho ale nevidíme, tak si na oficiálně vyznačeném piknik plácku dáváme ve stínu studený oběd z vlastních zásob a píšu Honzovi, jak to s ním vypadá. Zpátky přichází zpráva, že se musel vrátit (jak později vypráví, úspěšně překročil hranice do Španělska a jen pár kilometrů od cíle se musel vrátit kvůli rekonstrukci vozovky, která kompletně uzavřela průjezd) a dorazí k nám nejdřív za 2 hodiny.

Jak to viděl Honza:
Volný čas do Honzova příjezdu využíváme k prohlídce okolí, nejdřív jedeme do národního parku Aiguestortes and Sant Maurici Lake, což by mělo být spousta vysokohorských jezer. Dřív, než ale cokoliv vidíme, nás čeká závora přes silnici a odstavné parkoviště. Dál se jet nesmí, buďto můžeme vyrazit na tůru (nejbližší jezero je odsud 2,5 km) nebo se vrátit. Na pěší výlet ale nejsme vybavení, takže se vracíme. Cestou zpátky chytám přímo do tváře motýla – jezdím tady většinou s vyklopenou bradovou částí helmy, jenom se sluneční clonkou a tak jsem pořádně oslizlý - nevěřili by jste, kolik toho dovede docela malý motýl zaneřádit. V Llavorsí Honza ještě není, tak bloumáme po okolních údolích, nikde ani živáčka. Všímám si že i k docela malým obcím o pár duších míří silniční ukazatele ve velikosti odpovídající těm našim dálničním, o infrastrukturu se tady starají velice dobře. Od Honzy dostávám SMSku, že už nás vyhlíží na piknik plácku, tak se vracíme. Jeho Transalp konečně vypadá jako pořádné cestovní enduro, zaprášený a zablácený – však taky ujel pořádný kus po šotolině a prý tam byly i nějaké brody. Potřebujeme nutně nakoupit něco k pití, 1,5 litrovou láhev Tangu jsme už dávno vypili. V celém Llavorsí ale není jediný obchod, tak vyrážíme na cestu a nakupujeme ve Valencia d’Aneu. 
Další úsek naší cesty je, co se kvality povrchu týče, to nejhorší, co nás má za celou dovolenou potkat: průsmyk Port de la Bonaigua (2072 m.n.m.) je kompletně v rekonstrukci a asfalt povětšinou chybí, celou cestu nahoru jedeme po šotolino-kamenité cestě, místy zpestřené blátivým úsekem od kropení vodou. Hrozně se tu práší, stavaři mají většinou roušku přes pusu a nos a tak na druhou stranu chápu, proč to občas zkropí. Aby ušetřili za semafory, jsou ve zúžených sekcích pokaždé 3 postavičky tmavé pleti: jeden nahoře a jeden dole – oba s plácačkou, a mezi nimi „koordinátor“, který kontroluje zda mají oba správně natočeno. Nahoře na průsmyku je silnice obsazená stádem koní, kteří jsou zcela apatičtí ke vzteklému troubení a najíždění ze strany německého Audi; teprve když ze vzadu stojícího auta se španělskou značkou vystoupí řidič a osobně koním domluví, ochotně se rozestupují. Honza zkouší některého z nich pohladit, ale nedaří se; dvojice hřebců je navíc dost prudérní, tak raději odjíždíme. Ještě pár zatáček jedeme po rozestavěné cestě, pak už ale pokračuje kvalitní povrch a tak se mi lepší nálada. Ve Vielha se dáváme na jih po N230 a po chvíli vjíždíme do 5,3km dlouhého tunelu, ještě zářícího novotou. Po celodenním vedru tu je docela příjemný chládek. Dnešek končíme v terasovitém vyprahlém kempu kousek pod Vilaller; mají tu bazén, takže se večer nenudíme.

Ujeto 311
Trasa: GOOGLE MAPS
Nocleh Camping Alta Ribagorca, Villaler
GPS: +42° 26' 53.08", +0° 42' 38.98"
Cena: €23,-

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE