Po Španělsku na skútru aneb méně je někdy více

Jak jsem se ocitl ve Španělsku

Na podzim 2018 jsme s přítelkyní vymysleli, jak se na chvíli vymanit ze systému „z práce do práce“. Přítelkyně jela do Valencie na studentský pobyt Erasmus a já si zařídil měsíc dovolené plus měsíc neplaceného volna v práci. Už při plánování se mi v hlavě zrodil nápad. Nebudu se přece válet celou dobu ve Valencii. Půjčím si motorku a pojedu na týden podél španělského pobřeží. Budu se jen tak courat, kam se mi zachce a večer složím hlavu na pláži. A přesně tak se i stalo.

Valencie

Velkoměsto ve kterém se necítíte stísněně. Široké vzdušné ulice, nekonečná pláž a noční život. To je jen několik z mnoha důvodů, proč je tady krásně. Za návštěvu rozhodně stojí historické centrum, park Turia, který leží v bývalém korytě stejnojmenné řeky, futuristické stavby v Ciudad de las Artes y las Ciencias a velká pláž, kde je dostatek místa pro všechny.

Noční život lze poznávat v klubu L'Umbracle - Mya, který je také součástí moderního komplexu.

 

Proč skútr a ne motorka

Protože prachy:-) Půjčení motorek je často až nesmyslně dražší než půjčení auta. Navíc potřebuji udržet na uzdě rozpočet pro příští dva měsíce ve Valencii. Po důkladném hledání jsem se nakonec rozhodl půjčit si skútr 125 ccm u velké půjčovny Cooltra. Byl fungl nový a půjčovné stálo cca 500 Kč na den.

V půjčovně jsem nafasoval taiwanský stroj Sym Symphony 125, který disponuje „ďábelským“ výkonem 8 kW. No, to jsem zvědavý, jak se mi pojede. Chlapík mi všechno vysvětlil dobrou angličtinou, což ve Španělsku rozhodně není pravidlem. Na závěr mě upozornil, abych nejezdil dále než 100 km od města. Pak už totiž nebudu mít nárok na 24 hodinovou asistenci. Já se jen usmíval, pokyvoval hlavou a v duchu myslel na to, že můj dnešní cíl je město Alicante. To je vzdáleno skoro 200 km.

Jedu!

Nabalil jsem všechny věci (spacák, karimatku a 2 plechovky piva) a vyrazil. Přejíždím most přes nejvýraznější stavbu Valencie - Ciudad de las Artes y las Ciencias. Usmívám se jak malé dítě a tetelím se blahem. Vždyť tohle je po šesti letech motoabstinence první moment, kdy zase jedu na motorce! Vlastně na skútru. Ale to je jedno. Prostě jedu!

Proplétám se ven z velkoměsta, postupně mizí okolní budovy a všude okolo je rákos. Ano, představa o panoramatické pobřežní cestě bývá občas naivní. Žádná kochačka se nekoná, všude je rákos, občas budova a pak zase rákos. Připomíná mi to Balaton.

Jízdní požitek

Moje poslední vlastní mašina byla Suzuki SV 650, ale je pravda, že už 6 let abstinuji od motorek. Takže jsem sám zvědavý, jak budu vnímat malý skútr. Jedu na tom prvně v životě. Je to zvláštní pocit. Je to židle s dvěma malými koly a motorem. Není to tak jistý posed jako na motorce. Ale zvykám si, postupně se uvolňuji a užívám si akceleraci. Po šesti letech bez motorky, je pro mě skútr něco jako supersport :-)

Navečer přijíždím do Alicante. Ubytování mám domluveno přes Couchsurfing. Bydlím u slečny, která je z Maroka a studuje zde medicínu. Jdeme projít centrum města a potom sednout na pivo. Ráno balím věci a vyrážím na cestu.

 

Sůl nad zlato / Costa Blanca

Z Alicante jedu podél pobřeží zvaného Costa Blanca (Bíle pobřeží) a mířím směrem k Laguna Rosa (Růžová laguna) poblíž města Torrevieja. Laguna opravdu stojí za návštěvu. Je zde velmi růžová voda, dokonce i na satelitních snímcích je to dobře vidět. Voda je velmi slaná a na pobřeží je místy tolik soli, že to vypadá jako sněhová nadílka. Důvodem zabarvení vody je přítomnost řasy, která obsahuje velké množství beta-karotenu. Koupání v laguně je sice zakázáno a kontrolováno, nicméně existují místa, kudy lze do vody vlézt. Já mám před sebou ještě dlouhou cestu, takže koupel oželím, jen cvakám několik fotek a jedu dál. Po chvíli nevěřícně zírám na velkou bílou hromadu o velikosti letištního hangáru. Když přijíždím blíže, tak vidím, že to je sůl. Tady se produkuje ve velkém.

 

Pokračuji v cestě a uvědomuji si, že okolní krajina je čím dál vyprahlejší. Už dávno nejsou silnice lemovány rákosím a vysokou trávou, jako to bylo okolo Valencie. Okolní půda má načervenalou barvu, tu a tam je palma. Dokonce i města jsou taková polomrtvá, hotely prázdné. Nevím, jestli je už po sezoně nebo prostě krachují. Objíždím velkou lagunu Mar Menor (Menší moře). Laguna obsahuje velmi slanou vodu a na dně je jemné bahno, kterým se lidé natírají. Prý je velmi léčivé. Mně přijde především smradlavé:-)

Laguna je od moře oddělena velmi úzkým a dlouhým pásem pevniny zvaným La Manga. Pás je místy jen 200 metrů široký, ale je hustě zastavěn hotely. Turisté tak mají možnost koupat se jak v moři, tak v laguně. Já pokračuji přes město se zajímavým názvem Playa Honda. Nikde žádnou Hondu nevidím, takže jedu dále. Přijíždím do dnešního cíle a sice do obce Cabo de Palos. Leží na výběžku pevniny a na konci města je krásný maják. Doporučuji zajet až sem a pokochat se pohledem na moře. Silné vlny se rozbíjejí o pobřeží a průzračná voda se rázem mění na bílou pěnu. To mi připomíná, že bych si měl koupit pivo a něco k snědku na večer. Takže jedu do obchodu a beru moji oblíbenou kombinaci: místní pivo, bílé pečivo a Jamón (sušená šunka). Pro dnešní nocleh jsem si vyhlédl pláž za městem. Chvilku pozoruji, jak tady místní borec oře písek svou kroskou, nicméně po chvíli odjíždí a já si můžu jít ustlat. Tohle je skutečná svoboda. Večerní koupel v moři, pivo a nocleh pod hvězdami.

 

Sierra Minera

Ráno balím věcí a vyrážím po silnici RM-314 přes pohoří Sierra Minera. Držím skútr pěkně pod plynem a ženu ho do kopce, co jen to jde. Silnice je jen má. Zatáčky se příjemně klikatí a okolní krajina vypadá jako z Marsu. Všechno je rudé a skalnaté. Nikde ani živáček. Dokonalý motorkářský zážitek (až na ten skútr tedy).

Míjím pár zchátralých domků a poté zastavuji na odpočívadle, abych se rozhlédl. V údolí jsou skupiny polorozpadlých budov, komínů a jiných průmyslových staveb. Popojíždím dále a objevuji zatopený lom a dále dokonce celý zchátralý areál s něčím, co vypadá jako vysoké pece na zpracování železné rudy. Všechno fotím, ale do areálu nejdu. Určitě tady je spousta hadů a jiné havěti. Poté sjíždím dolů do ospalé vesnice Portmán. Tady je velká mořská zátoka, která je však přehrazená a naplněná jakousi šedohnědou hmotou.

Po návratu domů jsem hledal na internetu a zjistil, že v této oblasti skutečně těžila a zpracovávala železná ruda. Při výrobě samozřejmě vznikalo velké množství hlušiny a různých jedovatých látek. Všechen tento odpad byl jen tak ledabyle vyvážen do zátoky a jedovaté látky unikaly přímo do moře. Dělo se tak neuvěřitelných 30 let v době mezi roky 1958 a 1988. Místní lidé marně bojovali za záchranu svého pobřeží, zatímco španělské instituce tiše tolerovaly, jak byly přímo do moře vypouštěny sloučeniny arsenu, kyanidu, kadmia nebo olova. Celý záliv se tak postupně stal obrovskou toxickou skládkou. I přes protesty místních vše přestalo až tehdy, když se těžba přestala nadnárodní firmě vyplácet. Nejhorší na tom je, že firma převedla své závazky na jinou účelově vytvořenou firmu a odešla z oblasti bez jakékoliv odpovědnosti za zničenou krajinu. Špinavá zátoka a zchátralé budovy jsou tak smutným pomníkem jedné z největších ekologických katastrof ve Středozemním moři.

V roce 2019 se konečně podařilo najít část peněz na vytěžení znečištěné půdy a sanaci okolí. Jedná se však o proces, který potrvá ještě mnoho let.

(zdroj informací: https://murciatoday.com/the-ecological-disaster-of-portm%C3%A1n-bay_24099-a.html?fid=173&action=feed#top)

 

Vojenské pevnosti

Mizím z postapokalyptického krajiny železné rudy, míjím město Cartagena. Určitě by bylo stálo za to navštívit historický římský amfiteátr. Já ale nemám na velkoměsta náladu a pokračuji po silnici E-22 přes pohoří Sierra de la Muela. Okolí už je o poznání zelenější a silnice jsou opět famózní. Hornaté pobřeží nabízí nádherné výhledy do údolí. Doporučuji zastavit na vyhlídce Mirador Cuestas del Cedacero.

Okolí je zajímavé také tím, že je zde několik dělostřeleckých baterií. Město Cartagena je významným přístavem a během občanské války se stalo hlavním přístavem námořnictva Španělské republiky. Bylo tak zapotřebí jej důkladně chránit. Po překonání pohoří odbočuji doleva směrem k bateriím Atalayón, Castillitos a Jorel. Musím říct, že jsem trochu zaskočen. Vojenská opevnění jsou stylizována do podob antického chrámu, středověkého hradu a jiných historických stylů. Nepodařilo se mi zjistit, jestli jde o maskování vojenského objektu nebo jen bizarní stavební styl. Nicméně pevnosti rozhodně stojí za návštěvu. Je zajímavé projít napodobeninou středověkého hradu a na jeho střeše objevit obrovský kanón o délce 20 m.

(Více informací k nalezení zde: http://zapisnik.fortif.net/opevneni-pristavu-cartagena/ )

 

Policie

Od vojenských pevností sjíždím zpět na hlavní silnici jen tak bez spuštěného motoru. Skútřík má totiž malou nádržku na benzín a já musím tankovat 2x až 3x denně. Teď jsem to špatně odhadl, a tak se modlím abych dojel až někam na pumpu. Jak si tam jedu tiše krajinou, všímám si, že okolí už není ani červené, ani zelené ale spíše žluté. Na hlavní silnici startuji a s lehkou rukou na plynu naštěstí dojíždím k benzínce bez nutnosti tlačení. Tankuji plnou, platím 3,5 eura a jedu dále. Přejíždím další masiv po silnici RM-D20 a navečer přijíždím do města Águilas, za kterým se nachází pláž, kde hodlám dnes přenocovat.

K pláži vede polní cesta. Jak po ní jedu, tak vidím, že je pláž poměrně široká a na straně od moře je háj s nízkými stromy, mezi kterými už si chystají nocleh cestovatelé v autech a karavanech. Při hledání ideálního místa si všímám, že se tady motá i německý motorkář na starší motorce BMW, tak u něj zastavuji a ptám se, jestli se tady dá přespat. Chlapík se zarazí a nedůvěřivě se ptá, jestli jsem od policie. Já nechápavě kroutím hlavou a říkám, že jsem cestovatel, jedu až z Valencie a hledám místo na nocleh. Po chvíli se začnu smát, protože mi dojde, že jsem tady na bílém skútru s modrým nápisem, mám koženou bundu a hlavně žlutou reflexní vestu! Vždyť já vypadám jak měšťák, který tady chytá nelegální nocležníky :-) Takže v klidu vysvětluji, že jsem z Česka a mám stejný plán. Složit někde hlavu. Načež mě kolega překvapí dotazem, jestli ho nechci okrást. Už se směji o trochu méně, ale vysvětluji, že ne všichni Češi kradou. Nicméně nakonec jsme si docela dobře pokecali a já jsem si rozbalil spacák kousek opodál. Usíná se lépe, když vím, že nejsem jediný, kdo tady ilegálně bivakuje.

 

Systém silnic, parkování, ohleduplnost aneb proč je Španělsko motorkářský ráj

Ráno pokračuji v cestě a už po několikáté žasnu nad španělským systémem silnic. Je zde poměrně hustá síť rychlostních silnic (autovía), které se svými parametry v podstatě vyrovnají dálnicím. Mají středová svodidla a může se zde jezdit stejně rychle jako po dálnici tedy 120 km/h. Všichni řidiči pak jezdí po bezplatných rychlostkách. Není tedy zapotřebí budovat drahé dálnice a podél nich ještě silnice pro řidiče bez dálničních známek. Jedna rychlostka stačí pro všechny. Je to efektivní a levné.

Jako obslužné silnice (vía de servicio) pak slouží původní staré cesty. A ty jsou teď jen moje! Všichni ostatní frčí po rychlostkách. Málokde jsem se cítil na motorce tak bezpečně jako zde. Přispívá k tomu i přátelské chování řidičů, když už občas zabloudím na hlavní tah. Všichni jezdí svižně, ale ne vyloženě rychle. Každý sleduje své okolí a v případě potřeby přibrzdí nebo se vyhne.

Další příjemnou záležitostí je parkování. Nejen že se na mě nikdo nezlobí, když zaparkuji skútr na chodník, oni by se vlastně zlobili, kdybych zaparkoval na parkoviště a blokoval místo pro auto! Kéž by tohle bylo zvykem u nás. Taky by bylo fajn, kdyby v Česku vznikla parkovací místa přímo pro motorky, jako je běžné ve všech středomořských státech.

 

Andalusie, nářečí

Vjíždím do Andalusie – nejjižnější a druhé největší oblasti Španělska. Zastavuji na nákup potravin a narážím na už po několikáté na specifický problém. Vyrazil jsem z regionu Valencie, přejel region Murcia a teď jsem ve zmiňované Andalusii. V každé z těchto oblasti mají svůj oficiálně uznávaný dialekt. Nápisy v obchodech jsou tedy uvedeny v místním nářečí a v oficiální španělštině, což je ta z Madridu čili kastilština. S angličtinou tady člověk nepochodí. 

 

Pláž mrtvých

Tohle místo doporučuji! Playa de los Muertos vůbec není mrtvá, je to nejhezčí pláž, jakou jsem ve Španělsku navštívil. Podle turistických průvodců i jedna z nejkrásnějších v této oblasti. Úžasné je především průzračně čisté moře. Dávám si osvěžující koupel a s plaveckými brýlemi objevuji podmořský život. Jen pozor na útesy! Vlny jsou silné a kameny ostré. Po koupeli sedám na pláž, piju pivo, nasazuji sluneční brýle a pozoruji, jak se místní holky opalují nahoře bez. Bože, tady je krásně!

 

Měsíční krajina

Pokračuji podél pobřeží na jih a krajina se opět mění. Je ještě vyprahlejší a pustější. Půda už není ani červená, ani žlutá, ale postupně se barví do šeda. Domy podél silnic jsou čím dál více zchátralé. S lehkým splínem projíždím ospalým ušmudlaným městečkem a najednou se přede mnou zjeví Lidl. Krásný čistý s velkými barevnými billboardy. Normálně se mi supermarkety a obchodní centra hnusí, nicméně tady působí jako krásná čistá oáza. Jdu si nakoupit a pokračuji dále. Přejíždím přes menší pohoří a pode mnou se rozevírá obrovské údolí poseté stovkami fóliovníků. Koukám na to! Tak tady se v zimě pěstují rajčátka, která jsou pak v kaufu v akci! Zajímalo by mě, čím je hnojí, aby jim rostly v té šedé prašné půdě…

 

Konec Evropy

Míjím městečko Cabo de Gata a před očima se mi otevírá rovná pláň. Po ní vede silnice AL-3115, která je rovná jako když střelíš. Napravo se táhne nekonečná pláž, nalevo jsou velké solné laguny s vodním ptactvem a přede mnou v dáli se rovná pláň prudce zvedá do kopců. Chvíli to trvá, než ji přejedu. Na takové rovině se opravdu těžko odhaduje vzdálenost. Ale už jsem na konci, silnice jde do kopců, začíná se klikatit a před nosem se mi otevírá nádherná scéna: Maják na skalách, kousek pod ním malá pláž s několika „hipísackými“ karavany Volkswagen Transporter, a to celé zalité večerním sluncem. Nádhera. Tady u majáku se láme východní pobřeží Španělska do jižního. Směrem na jih už je Afrika.

 

Je večer, takže je čas najít místo pro nocleh. Z kopců vede dolů několik kamenitých cest k plážím. Pro nocleh si vybírám parkoviště u malé pláže Cala Arena. Na pláži je jemný černý písek a voda v moři je průzračně čistá. Příjemná večerní koupel.

Vracím se pár metrů zpět k plácku, kde parkuji a rozbaluji spacák s karimatkou. Jsem tady úplně sám, jen na kopci nade mnou se svítí ve velké vile. Jsem trochu nervózní, protože je tady docela tma. Před spaním dávám dvě štamprlky slivovice, aby se mi lépe usínalo.

Na pár hodin jsem usnul, ale můj lehký spánek v noci budí hluk z několika motorových člunů na moři. Jsou tři ráno, takže jen ležím, dívám se na hvězdy a sním o tom, že bych se někdy podíval i do té divoké Afriky která je za mořem směrem na jih. Během romantického snění slyším, že zvuky člunů postupně zesilují. Dívám se k moři a slyším, že se jeden člun z dálky blíží směrem ke břehu. Ale proč nesvítí? Na moři vidím několik světýlek od ostatních plavidel, které tam krouží, jako by něco hledaly, ale tenhle jede bez světel. Proč? Nechce být viděn? V hlavě mi začne chroustat: Afrika – člun ve tmě – hlídkové čluny. Do háje! Vždyť tady už je to do Afriky fakt blízko! Co když jsou to běženci, kteří nechtěli být viděni těmi hlídkovými čluny v dálce?!

Asi jsem jen paranoidní, ale balím věci a jedu pryč. Stejně mě dnes čeká dlouhá cesta.

Dnes nadešel čas otočit se směrem zpátky na sever. Měl jsem v plánu dojet dále, přejet přes pohoří Sierra Nevada a dojet do Granady. Dokonce mám koupený lístek do paláce Alhambra. Ale na skútříku to nejde tak rychle. Musím plánovat přejezdy hor, protože nádrž je opravdu malá, jsem unavený ze spaní pod širákem a jízdní pohodlí taky není žádná sláva. Navíc mám skútr vracet za dva dny v 600 km vzdálené Valencii. Nechápu, že jsem na něčem takovém dojel až sem :-)

 

Návrat domů a Gérard Depardieu

Cestu zpět už beru svižněji, nekochám se tolik a nezastavuji na focení. Užívám si jízdu. Navečer přespávám na parkovišti pro karavany, další den se chci dostat až nad Alicatne. Navečer jsem si vyhlédl spaní na pláží v zátoce Cala Moraig. Jestli tady přijede policie a dá někomu pokutu za nelegální nocleh, tak to nebudu já. Nocuje tady asi 30 obytných vozů a karavanů. Ustlal jsem si kousek od nich a usínám s dobrým pocitem. Cítím se bezpečněji, když tady nespím sám.

Moje radost ale netrvá dlouho. Po setmění okolo mě začne kroužit spousta komárů. Za celou cestu jsem s nimi neměl problém, ale tady je jich celé hejno! Balím se celý do spacáku, ale po chvíli se zase rozepínám, protože je hrozné horko. Pak zase do spacáku a zase ven. Zkouším se polévat vodou, pak polévám i spacák, ale celkem rychle schne. Nakonec mě napadlo znovu se zabalit a přes celý obličej si převázat velký tenký šátek. S pocitem vítězství usínám a směju se komárům, kteří okolo mě hladově bzučí. Na pár hodin jsem usnul a to byla zásadní chyba! Po pár hodinách se budím s totálně napuchlým nosem. Hejno komáru mě do něj celou dobu štípalo přes i přes ten šátek. Vypadám jak Gérard Depardieu. S tím frňákem bych mohl hrát hrabě Monte Christa! Merde!

Naštěstí se rozednívá, takže balím věci a jedu. Po cestě ještě dávám koupel v moři, abych zchladil obličej a po poledni už přijíždím „domů“ do Valencie.

Oteklý jsem byl ještě týden. Ani jsem nevylézal z bytu, abych neděsil lidi. Nicméně zážitky z cesty mám krásné. Nikdy předtím jsem nikam nevycestoval sám, nespal osamocen pod širákem a nejezdil jen tam, kam se mi zrovna zachce. Tohle byla opravdová svoboda.

 

Závěr

Na cestování není potřeba velké cestovní enduro, vlastně není potřeba ani mít motorku. Stačí cokoliv, co jede dopředu a vyrazit. I s minimálním vybavením se dají podniknout zajímavé cesty. Méně je někdy více.

P.S.: Zpětně jsem si uvědomil, že spaní jen tak pod širákem nebyl nejlepší nápad. Kromě komárů je ve Španělsku spousta hadů a štírů, kteří vyhledávají teplá místa, jako může být nocležníkův spacák. Pro příště bych určitě přibalil moskytiéru a nějaké skládací lůžko, ať nejsem přímo na zemi.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE