Gran Canaria 2018

   Na začátku byla depka z práce a ze zimy. V sobotu 24. 2. ráno u kávy jsem plácnul totální kravinu „Venku je kosa jako kráva, pojeď se projet na motorce na Kanáry“ a čekal zasmání se dobrýmu vtipu. Odpověď „tak jo“ mi trošku rozhodila, no ale přece neztratím tvář, že jo? ;-) Zapnuli jsme s přítelkyní noťas a za půl hodiny měli vyhlídlou letenku, zamluvenou motorku a ubytování. Hostel  Del Pino:  6 nocí pro dva – 4200,-. Motorka Yamaha YBR 250 – 39 Euro/den. Zpáteční letenky s minimální čekačkou v Madridu za cca 15000,- pro oba. Všeobecnej jásot a natěšenost „Hurá jedem se svézt“. Jenže….. něco prostě musíš zaplatit první, tak platíme ubytování (bez možnosti storna). Motorka se platí na místě, tak je na řadě letenka a první průser :-D „Vámi zadaná letenka nelze objednat“. Panika a hledáme jiný spojení. Poletíme o den dřív, na ostrov dorazíme v 23:30, nějak se přeplácáme do rána a na zpáteční cestě holt počkáme 15 hodin v Madridu.  Zabukováno, zaplaceno a je na řadě gúglení zajímavostí a plánování tras do navigace (Pro všechny odpůrce navigací rovnou říkám, že bych se tam bez ní asi posral a nikdy nikam netrefil). Ve středu mi přišel mail „ motorku nemáme“, opět panika a rozesílání dalších poptávek. Mimochodem, na můj dotaz, zda nemají nějakou jinou mi neodpověděli vůbec.  Jediná kladná odpověď mi přišla z Motos Tivoli (Honda CB500X – 55 Euro/den), férový jednání a můžu je jen doporučit. 

   Pátek 2. 3. ráno jedem do Prahy. Přítelkyně do práce, já na výstavu do Holešovic (nemít okolo cestu, tak bych si nadával, proč jsem tam lez). V půl druhý jsme na letišti a přítelkyně (dále jen Lišák) vytahuje notebook. Kupuju jí jídlo, který vedle ní postupně stydne – pořád maká. Někdy kolem 15:30 jsme ve vzduchu a Lišák zase pracuje. Končí až v Madridu, protože už sama vidí, že začínám bejt nasranej.

   Před půlnocí vylejzáme na Gran Canaria z letiště a ještě že nemáme ubytování, protože venku krásně prší. Jedem někam autobusem a vystupujem v prvním městě. Hned u zastávky je otevřenej bar, tak jedno pivko a jdem si sednout na zastávku pod střechu, že jako vymyslíme, co budem dělat. Pojedem až na konečnou do Maspalomas a uvidíme (tam je půjčovna moto). Autobus jede až za hoďku a tak si jde Lišák do automatu koupit vafli. Vedle je automat na limči, tak si říkám o Fantu a sleduju neuvěřitelné představení. Lišák vyhrává vafli a pořád hází vedle do druhý bedny Eura. Slyším přes celou ulici padat Fanty do toho spodního výdejního boxu a nechápu, co se děje. Lišák se na mě otáčí a volá, že je to asi rozbitý. Nevim, je rozespalá, to jo, ale že by čekala, že jí to z tý mašiny někdo podá??? Jdu tam a řehtám se jak blázen. Vybírám Fanty ze dvířek a jdem si zas dřepnout. Lišák si rozbaluje vafli a je celej smutnej, že prej na obrázku je vafle s čokoládou a ona tam má jenom hnědej papírek. Beru jí tedy ten papírek, roztrhávám ho a leju jí čokoládu na vafli s hodnocením, že ta dovolená přišla na poslední chvíli. Když pak vlezem do autobusu, je v něm příjemné teplo, upadáme do kómatu a přejeme si, aby jel celou noc.

(Tuhle mapku sem dávám jen pro orientaci. Plány jsme měnili průběžně podle sesuvů půdy, skal a zákazů vjezdu)

Za hodinu jsme na konečné v Maspalomas u majáku, chvíli se jen tak bincáme, fotíme a když mrholení zesílí, berem azyl v čekárně na taxíky. Okamžitě na lavičce usínáme a vždycky, když přijede taxi, že nás někam hodí, jen v polospánku mávnu rukou. Ráno Lišák poťapává a vyrušuje s požadavkem na snídani. Nereaguju a tak jde sama na průzkum. Za chvíli je zpátky a že prej našla otevřenej bar u pláže, kde je mladej barman s fousama delšíma než mám já, a že už tam sedí i nějakej host. Tak jo, snídaně a kafe by nebylo špatný. Přijdem do baru a hledám barmana, asi někam odešel. Ten jedinej host (děda) na nás divně kouká. Za barem běží v televizi záznam fotbalu, tak se aspoň kouknu na góly. V tom střih a v televizi je mladej fousatej moderátor. Spadne mi brada a říkám: „To si děláš prdel, ty sis spletla frajera v televizi s barmanem?“ . Řehtáme se na celou prázdnou hospodu, děda se zvedá a jde nám nabídnout snídani a kafe v konvici……..

V devět ráno je přistavená motorka, platíme, přiděláváme navigaci, nakládáme všechny věci a začíná chcát. Nandaváme nepromoky a přestává chcát. Ještě že jsme je měli, do konce dovolený už nepršelo.

Vyrážíme první naplánovanou trasou do Teroru, kde je zaplacenej hostel. Nádherná vyhlídková cesta (jiný tu ani nejsou, tak nemá cenu je konkrétně jmenovat). Bohužel než jsme dorazili na ostrov, tak tady musel bejt pěknej šrumec, jak často zjišťujeme podle napadaných kusů skal na silnicích, tekoucích potoků po cestách a podobně. Zkrátka  se po třech hodinách jízdy musíme před velkým sesuvem otočit a potupně to objet po dálnici. Po probdělé noci už nemáme sílu na další stokilometrovou objížďku. Po šesti hodinách jízdy jsme třista metrů od půjčovny motorek :-D. Odpoledne dojíždíme na barák, padáme a spíme asi dvanáct hodin. Ani nám tolik nevadí neustálý hučení nějakýho čerpadla a příjezd dalších hostů  (každý prásknutí dveřma dělalo celkem dost randál, jinak byl hostel v pohodě)

Teď píše Lišák: na svoji obhajobu několika extempore při příletu můžu říct jen tolik: Nejsem tak blbá, jen blbě vidim! :-D

Ráno vyrážíme na první delší vejlet, včera to bylo přeci jen trošku kratší. Rozhodujeme se pro cestu západním pobřežím. První zastávka v Las Palmas na promenádě s vyhlídkou na skály dává tušit, že to tu bude fakt dobrý. Pořizujeme pár vzpomínkových fotografií a už zase frčíme, protože toho klasicky máme moc. Z města prcháme podél pobřeží a pak uhýbáme do hor, kde prakticky trávíme celý týden. Postupně ztrácíme platební kartu, kabel do nabíječky a náhradní kartu do foťáku. Jíme popadaný pomeranče, sesbíraný po pangejtech a cpeme se plody opuncií (jsou fakt výborný). Nebudu zde uvádět přesné trasy, nemá to smysl, jelikož Gran Canaria je takovej hornatej koláč o průměru cca 50 km, ostrá pravá střídá levou, nejdelší rovina má tak stopadesát metrů a když už si myslíte, že to nemůže být hezčí, další vyhlídka za nejbližší zatáčkou vás vyvede z omylu. Tady prostě nemůžete udělat chybu! Projeli jsme co šlo projet na půjčené motorce, bohužel jen na prý poslední divokou pláž jsme se nedostali.

Šotolina v pohodě, ale když se to pak zlomí do vyschlého koryta řeky (viz fotky)…..to vážně nešlo. Užili jsme si pěknej tejden a teď zas do práce. Mimochodem: V létě Petrohrad a když vyjde počasí a hlavně zbyde čas, tak domů přes Norsko. Kdyby měl někdo zájem.....

Pár informací na závěr: Najeto za šest dní 1200km. Průměrná rychlost, tak 30 km/h. Policajti v pohodě. Nádherný hory, zatáčky a kaňony. Benzín cca 23,-Kč/l. Jídlo cenově jak u nás, jen chuťově lepší. Velkej panák dobrýho rumu v baru: 1Euro. Spát se dá asi v klidu i venku, ale za ty prachy, co jsme platili za hostel, jsme to neřešili. Hlavně se vyhnout turistickým letoviskům. V horách jsme byli prakticky sami! A ještě jsem si vlastně vzpomněl na jednu zajímavost ;-). Nikde není na cedulích napsaná vzdálenost. Takže i když třebas do cíle vidíte, můžete jet ještě dvě hodiny.

Jo, a když vracíte motorku, tak si nedávejte klíče od ní do kapsy jako já. Majitel  Vás pak nebude muset nahánět po městě na skůtru  :-D. Ještě mám napsat, že za ty klíče nemůže Lišák, ale já. Má pravdu!  Tak pic!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE