Slovinsko

V pondělí 15.7.2019 jsme vyrazili na cestu. Slovinsko jsme si rozdělili na tři části dle ubytování a na každý den jsme měli naplánovaný program. Vždy, když někam jedeme, potřebuji vědět, co kdy a kde budeme dělat. Spontánní výlety mi zatím moc nejdou. 😃

Z Brna jsme po dálnici přejeli Rakousko až do Slovinska. Po cca 5 hodinách jsme dojeli do prvního kempu Capming Plana & Bar 66. Kemp byl tehdy nový a patřil mladému klučinovi, který si většinu věcí prý udělal sám ze dřeva během zimy.  Měli jsme tu rezervaci, zeptal se jen s čím jsme přijeli a dle toho nám ukázal místo, kde si můžeme sami vybrat a postavit stan. Kolem bylo jen pár stanů a dva motorkáři - byl to spíš takový rodinný kemp. Postavili jsme teda stan, zabydleli se, udělali večeři a vyčerpaní po celodenním výletu jsme zalehli.

Další den jsme po královské snídani v kempu vyrazili na prohlídku do Postojenské jeskyně. Na začátku prohlídky jsme si půjčili audio průvodce a nasedli na vláček, který nás odvezl až do nitra jeskyně, kde jsme pak mohli obdivovat krásy vykouzlené přírodou. Všude byly samé veliké a třpytivé stalagmity, stalaktity atd... No celý náš Moravský kras se může jít bodnout v porovnání s touto jeskyní a to nás čekala ještě jedna.

Cestou k další jeskyni, jsme se zastavili u Predjamského hradu. Také zde mají české audio průvodce a celým hradem procházíte sami dle bodů. Hrad se nachází napůl v jeskyni a napůl z ní vystupuje. Nikdy jsme nic takového předtím neviděli a i lidi, co se bojí výšky, jako já, nemusí mít z prohlídky obavy. 

Poté jsme se vydali na poslední bod toho dne a to byla Škocjanská jeskyně. Už jsme byli docela utahaní, tak jsme byli rádi, že už nás nic víc ten den nečeká. Ale to jsme ještě nevěděli jaký bič jsme si na sebe upletli.

Přijeli jsme na parkoviště, odemykali si kufříky a když jsem si otevírala já ten svůj, klíče se mi v zámku zasekly, zalomcovala jsem s ním a klíče jak ve zpomaleném filmu vypadly ze zámku a pomalu padaly až propadly do kanálu, který byl přímo pod mým kufrem! Ondra se na mě jen podíval a řekl, ať si to jdu vyřešit. Jediné štěstí co jsme měli bylo, že kanál nebyl extra hluboký a ani v něm nebyla voda. Víko nám nešlo odklopit, a tak jsem se vydala do info centra k jeskyni. Cestou jsem si chystala, jak to řeknu anglicky a když jsem dorazila dovnitř, kde k mému štěstí ještě byli samí puberťáci na brigádě, zmohla jsem se jen na to říct, že jsem přijela na motorce a spadly mi klíče do "díry", že potřebuji pomoct. 😂 Hned mě odvedli k nějakému zaměstnanci, kterému to zopakovali a šel se mnou na místo činu. Zkoušel taky víkem pohnout, ale nic. Až přiběhl po chvilce další místní zaměstnanec s drátem v ruce. Vymodeloval si háček a snažil se na něj navléct spadené klíče. Po nějaké době a našem modlení se mu to nakonec povedlo. Klíče nám předal s tím, že mi je Ondra nemá už dávat, ať jsme opatrní a za chvilku jsme se s ním potkali u pokladny do jeskyně, kde se nám smáli už všichni zaměstnanci. 😅

Vchod od jeskyně byl vzdálený asi 10 minut lesní cestou. Pak si nás rozdělili do skupin a postupně nás  s průvodkyní pouštěli. Tentokrát jsme audio průvodce neměli, tak jsme se museli spolehnout jen na naši angličtinu. Jak jsme procházeli jeskyní, nebyli jsme z toho nijak odvaření. Jen samá skála, žádné krápníky, jen chlad a šero -  protože se tam nesmí moc svítit kvůli netopýrům. Byli jsme poslední ve skupině a chlápek před námi i přes zákaz fotil vše, co ho napadlo a to i poté, co ho napomenula průvodkyně, když slyšela uzávěrku jeho foťáku. Musela jsem ho předběhnout, nemohla jsem se na něj už dívat. 🙈 Po nějaké chvilce jsme vyšli zpoza rohu a před námi se rozprostřelo něco neuvěřitelného. Obrovský prostor s vysokým mohutný stropem, dole protékala říčka a v dálce se mihotala malá světélka lemující tenký chodníček podél jedné ze stěn jeskyně. Bylo to něco tak velkolepého, neměla jsem slov. Bylo to jak z filmu Do nitra Země, absolutně jsem nechápala, jak něco tak obrovského může vzniknout. Jeskyně byla tak obří, že by se do ní vešla řada paneláků!

fotka: https://www.objevuj-slovinsko.cz/skocjanske-jeskyne/

Tohle místo je povinností pro všechny, kteří se v okolí budou pohybovat! Jen bych chtěla varovat jedince se strachem z výšky, že tady jsem na pár místech už problém měla. Chodníček je místy dost u kraje propasti a hlavně v půlce prohlídky je jen most, který má zábradlí "průhledný", takže vám při přecházení moc nepomůže. Když jsme vyšli ven, mohli jsme buď výtahem vyjet nahoru k východu, anebo to projít ještě přes rokli a po schodech nahoru. Jelikož nejsme žádné bábovky, šli jsme pěšky. Byli jsme v moto oblečení, protože do jeskyň je to ideální, ale při výstupu do kopce a v tom teplu, jsme měli co dělat. Nahoře jsme si vzali hned zmrzku na ochlazení a mohli jsme odjet zpět do kempu. Ondra mi pak klíče do ruky už vůbec nedal. 😆

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE