Julské Alpy

Aneb když se půl roku plánování megalomanské třítýdenní výpravy do Rumunska a Bulharska potká s realitou, je z toho docela krásný, za dvě hodiny připravený, čtyřdenní výlet do Julských Alp a Triglavského národního parku. Bonus: Pro líné plánovače je v článku odkaz na plán trasy.

Kapitoly článku

Přípravy

Původně jsem plánoval vyrazit na průzkum Rumunska a Bulharska, které bylo cílem projet víceméně křížem krážem za nějaké dva a půl týdne. Půl roku jsem to plánoval, ladil trasu, body zájmu, procházel mapy a cestopisy, apod. Nechtěl jsem ale takovou štreku jet sám – a nakonec se mi bohužel nepodařilo sladit posádku a termíny. Takže je den před dovolenou, motorka skoro sbalená a co teď. Rušit dovolenou nepřipadá v úvahu. Jet tam sám, to taky ne (alespoň pro mě). Takže otevírám mapy a bloudím prstem po Evropě – chci za hranice, chci do hor, aby to bylo pořád relativně kolem komína, žádné velké dálky, v Rakousku a severní Itálii už jsem byl, chtělo by to zas něco alespoň trochu nového... Volba padla na Julské Alpy, Google obratem potvrdil, že by to mělo být pěkné. Takže rychle prvních dvacet vypsaných zajímavostí naházet do mapy, propojit po dostatečně kroucených cestách a doufat, že to bude skvělé.

Mapa trasy je pro případné využití k dispozici tady: https://mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=13.3858544&y=46.7529817&z=8&sid=5d3d927ace02b29f24871b3d. Je to až od Zell am See, tam stejně všichni jezdíme jinudy. Poslední bod je na výjezdu ze Slovinska.

Zvažoval jsem ještě, zda to neprotáhnout až na Istrii v Chorvatsku do Puly a zpět do Slovinska. Vzhledem k předpovědi počasí, kdy mělo od úterý v Alpách pršet, jsem se rozhodl jet raději kratší trasu, navštívit jen Slovinsko, a neriskovat déšť. Chorvatsko počká na jindy.

Sobota. Praha – Kötschach, najeto 619 km.

První prázdninový den, takže pro jistotu výjezd po páté ráno. Doprava prakticky žádná, sice ještě trochu chladno, ale jinak to jde. Ještě jsem nebyl ani na přechodu Strážný a černá kočka přes cestu. To je smůla vždycky. Někdy pro ni (když je TIRák rychlejší), tentokrát pro mě. Při občerstvovací zastávce mi padá helma z motorky. To se stává. Ale že mi obratem spadne podruhé a přitom se ulomí plexi... tak to potěš kočka. Jde tam trochu nasadit, jen se s nim nesmí moc hýbat a získalo novou funkci automatického zavírání nad 60 km/hod. Ale co, má být hezky a teplo a ještě má helma integrovanou sluneční clonu, to se zvládne. Plexi jde do kufru, jede se dál.

První zajímavější bod je až Grossglockner.

Byl jsem tam dva roky zpět autem a všichni to známe, tak jenom novinky. Vybudovali nové odpočívadlo s takovými kamennými skulpturami – na nich je vždy schéma nějakého vrcholku, název a díra skrz ten kámen, kudy je právě tento vrcholek vidět. Pěkně a vkusně udělané. Pokud už to tam bylo dříve, tak jsem si možná jen nevšiml. Jo, a taky instalovali čerstvé ovce, které s chutí ožužlávají přední pneu :).

Následně přejezd na jih Rakouska a potom údolím řeky Gail po silnici B111 na východ směrem ke Slovinsku. Pěkná vlnitá cesta s minimálním provozem. Za Maria Luggau byla však uzavírka a objezd po druhé straně řeky – prašným a kamenitým základem něčeho, co v budoucnu možná bude asfaltka. Na silničních gumách to klouzalo jak zběsilé. Po pár kilometrech byl vidět přes řeku důvod uzavírky – utržený celý svah i se silnicí.

Jedu, dokud můžu a když kolem šesté už nemůžu, zastavuju v Camping Municipal v Kötschach, spaní cca za 14 EUR. Kemp pěkný, sociálky čisté. A příjemná recepční.

Neděle. Kötschach – Kranjska Gora, najeto 298 km.

Ráno vstávačka se světlem, po sedmé odjezd z kempu a přes Passo Pramollo přejezd do Itálie.

Cedule „Pozor krávy“ tady není pro srandu. Z italské strany si to štráduje stádo krav pěkně přes celou silnici. Většina se jich vám vyhne. Ale když si jedna kráva stoupne přímo na dva metry proti vám a koukáte se na sebe, co kdo udělá, tak to není úplně příjemné. Přeci jenom i s dvěstěkilovou motorkou ve vzájemné přetahované budete tahat za kratší konec. Jako ten moudřejší to po pár přemýšlivých přežvýknutích a olíznutí pysků kráva vzdává a obchází mě.

Cestou dolů z passa se otevírají parádní pohledy, zejména městečko Pontebba dole v údolí. Před Slovinskými hranicemi si dělám zajížďku k jezerům Lago di Fusine Inferiore a Lago di Fusine Superiore.

Na superiore jsem líný chodit, tak si obejdu jenom severnější inferiore. Doporučuji ho jít ze severního konce od silnice. Postupně se otevírají nádherné výhledy na Julské Alpy. Také je možné vidět první záblesky Mangartu. V jezeru je úžasná modrá čirá voda. Jakmile s výhledy začnou zase zavírat, tak je lepší se vrátit a kolečko kolem jezera nedělat. Už tam není nic zajímavého a vymočit za bukem se taky nedá, pořád se tam někdo courá.

Vracím se zpět na Tarviso a potom na jih k Lago del Predil. Krátká zastávka u pevnosti s dělem a pak honem na očekávaný Mangart.

Mangart není nic pro slabší povahy. Uzounké cesty, na kraji jen takové betonové zábranky, přes které, kdyby člověk jen upadl s moto na místě, tak se překotí rovnou přes ně. Chce to být opatrný, na kochání si zastavit. Místy se projíždí tunely, které jsou jen vysekané štoly do skály a přísahal bych, že stěny pohlcují světlo. Vidět je kulové, na fotce se to tak nepodařilo zachytit.

Cesta úplně na vrchol byla oficiálně zavřená se zákazem vjezdu, ale většina moto, cyklo i aut jela dál a šlo to, jen občasná kličkovaná mezi sněhovými jazyky a napadaným kamením - mimochodem z vrcholku jsou vidět v dálce jezera Lago di Fusine Inferiore a Lago di Fusine Superiore. Každopádně všechny ty scenérie, které se postupně při výjezdu nabízejí, to nemá srovnání. Každých sto metrů můžete stavět, zírat a utírat slzu, slinu nebo jakoukoliv jinou tekutinu absolutního blaha, kterou z vás ty pohledy vytlačí.

Z Mangartu jsem to vzal směrem na Bovec se zastávkou v pevnosti Kluž. Pevnost je parádně zrekonstruovaná a uvnitř je pěkně a zajímavě udělané muzeum WWI. Mimo jiné např. tam měli řez kmenem stromu, kde ve vztahu k letokruhům ukázali, co ten strom "zažil". Supr nápad. V další místnosti měli vystavenou krychli země. Z hlíny vyčnívaly ze všech stran různé zbytky výstroje a výbavy. Působilo to dost děsivě, když se na to díváte a přitom si člověk uvědomí, že to klidně mohl byt nějaký zavalený zákop kde zůstala velká spousta chlapů. Pitomá kostka hlíny a běhal z toho mráz po zádech.

Po téhle depresi následovalo vyvětrání hlavy na silni SR646 do Itálie. Pěkná hadovka, téměř nulový provoz. Cestou vyletěl z jedné zatáčky cyklista na silničce a sotva mě uviděl, tak začal divoce gestikulovat něco, co na první pohled vypadalo jako vyjádření přátelského pochopení a porozumnění jeho nejlepšímu kamarádovi poté, co zjistil, že mu příležitostně klátí jeho tři sestry a manželku. Ve skutečnosti mě jen chtěl varovat před Carabinieri, kteří si nachystali past o dvě zatáčky dále. Díky mu za upozornění, dal do toho sdělení po italsku veškeré emoce a srdíčko. Zastávku jsem si udělal až v městečku Cividale del Friuli s úžasně fotogenickým centrem.

Potom už fofrem zpět do Slovinska a zastávkou v Kobaridu u památníků WWI – konkrétně kostnice italských vojáků. Je jich tu pohřbených přes sedm tisíc s uvedením jmen a hodností.Z Kobaridu jsem pokračoval zpět na Bovec a směrem na Vršič. Cestou jsem mrknul na Velka Korita Soče, kde to teda lákalo ke koupačce – trošku lituju, že jsem byl líný si dát to cvičení se sundáváním a nandaváním motorkářských hadrů.

Passo přes Vršič bych řekl, že je takový průměr – průměrně hezké, průměrně zatáčkovité. Akorát ho doporučuju jet z jižní strany – je tam v zatáčkách normální asfalt, tj. užijete si pěkně výjezd. Ze severní strany jsou v zatáčkách kostky a alespoň já z nich nemám dobrý pocit. Zajímavá je i stavba ruské kaple, kterou vybudovali ruští váleční zajatci při stavbě cesty přes Vršič. Cestou se dá narazit i na zbytky vojenské kabelové lanovky, kterou byli přes zimu zásobování vojáci v horách.

Po přejezdu Vršiče jsem sehnal spaní v kempu Špik kousek od Kranjske Gory ve vesnici Gozd Martuljek cca za 14 EUR. Kemp pěkný, sociálky čisté. Když si šikovně postavíte stan, tak večerní a ranní výhledy ze spacáku jsou pecka.

Pondělí. Kranjska Gora – skoro Vídeň, najeto 510 km.

Ráno jsem se vrátil přes Kranjska Gora do rezervace Zelenci. Je to jen krátká procházka z parkoviště ale hned tam za keřem se schovává doslova magický koutek. V křišťálové vodě šlo sledovat jak loví pstruzi - lepší, jak v HD televizi.

Další zastávka byl Aljažev dom, odkud je údajně jeden z nejlepších výhledů na Triglav. Až později jsem zjistil, že na vrcholek Triglavu před řadou let vylezl můj děda. Příjezdová cesta je jedna z nejprudších co jsem kdy viděl. 25 %?

Pak už to šlo ráz na ráz. Návštěva hradu Bled – který je pěkně spravený a má hezké muzeum, ale přeci jenom 11 EUR za vstup + 2 EUR za parkování mi přišlo příliš peněz za relativně málo muziky. Jedna věc mě tam vysloveně zaujala - model vývoje hradu v letech, kdy postupné změny byly zachyceny na 3D modýlku. Jo, a bylo to snad jedinné místo, kde jsem za celou cestu potkal davy japonských turistů :)

Následující cesta na Bohinjské jezero byla dosti vytížena turisty – ale jen kousek, vlastně jen z Bledu k jezeru. Ze samotného jezera jsem nebyl nijak unešený, ale pravda, že jsem jen projel tam a zpět. Na příjezdu k jezeru ve vsi Ribčov Laz je památník čtyř chlapů, kteří jako první zdolali Triglav.

Pak už jen přesun jižní cestou do Železniki přes silnici 403. Vcelku nic tam není, ale hezká projížďka, nulová doprava. Stejně tak nic je na silnici 636 přes Kropu směrem k Rakouským hranicím. Pár památníků na válku a super výhledy na krajinu. Těsně před hranicemi s Rakouskem je památník na koncentrační tábor Mauthausen-Ljubelj.

Vzhledm k tomu, že původní cíl byl další den navštívit Vídeň, tak jsem to napálil po dálnici přes Graz na sever. Na sedle jsem useděl až těsně před Vídeň, kde mi vlka zchladil lehký deštík (pozn.: jen slunční clona v helmě do deště opravdu nestačí). Spaní jsem sehnal v kempu Seecamping Massai Mara v Sankt Veit der Triesting cca za 14 EUR. Kemp sice v pořádku, sociálky čisté, ale ze všech navštívených nejméně příjemný. Ne že byl něčím špatný, ale celkově působil divně – taková kombinace minizahrádkářské kolonie, pár karavanů a stanů okolo sinicoidně zeleného kačáku. Stan jsem dostavěl minutu před pořádným slejvákem a stejně tak v noci ještě párkát sprchlo.

Úterý. Skoro Vídeň – Morava, najeto 318 km

Ráno se mi už do Vídně najednou nějak nechtělo. Ranní špičky, motání se hodinu dovnitř, hodinu ven… tak jsem změnil plán, objednal se na přespání k prarodičům na Moravě a vyrazil na Bratislavu, kde jsem mrknul na hrad. Přes veškerou snahu zaplatit v parkovacích garážích, které mi nevydaly lístek a na informacích to nikdo nebral… No, dlužím jim dvě eura. Na vstupu do hradu mě nadchly sochy nad vstupní branou. Nápadité, do detailu vyvedené. Super.

Další zastávka byly vinné sklepy Plže v Petrově. Slunko svítilo, ze sklípků šel zvonivý smích… nic naplat - všude dobře, doma nejlíp.

Den zakončen návštěvou u prarodičů.

Středa. Morava – Praha, najeto 340

Poslední den, nutnost návratu domů. Po D1 jezdím každou chvíli, tak co, zkusíme severní cestu přes Olmík a Hradec. Alespoň se podívám v Hradci na náhradní díly na helmu (je tam servis/partner Shark)... a možná rovnou na nějakou novou. Což o to, cesta by to byla dobrá, kdyby nebyla tak strašně zapráskaná kamionama a autama. Příště asi radši vemzu zase starou známou D1.

Jeden benefit to ale mělo. U Holic jsem zahlédl ukazatel na "Muzeum Dr. Emila Holuba" a říkám si proč ne, zakončit cestovatelský výlet návštěvou cestovatelského muzea se hodí. A teda skvelé. Muzeum má parádně naaranžovnou část sbírek E. Holuba, kterou uvádí krátkým a výstižným filmem. Pokud jste tam ještě nebyli, rozhodně stojí za návštěvu.

Dojezd do Prahy již byla jen nudná formalitka.

Rozloučení prasetem

Cestopis se hodí tématicky zakončit fotkou prasete pradavičnatého z muzea Emila Holuba. Po pěti dnech na cestě začínáme sdíllet podobné charakteristiky. Já, motorka i hadry jsme podobně špinaví, zarostlí, propocení, zablácení a místy z přechodu Rakousko - Itálie zasvinění od tehdy čerstvých kravinců, které se vyznačují extra vysokou přilnavostí. A tak to má být. Kdo dojel jak ze škatulky, cestoval pod svoje možnosti :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist