Křížem krážem po Slovensku

Den 1. Valašská Polanka-Medvedie

Vyjeli jsme už ve středu 30.4. jako polovina naší budoucí výpravy směr Svidník. Suzuki V- Strom 650, řidič Pavel a baťůžek – moje maličkost. Ráno počasí přálo, a tak jsme se už po deváté hodině vydali na cestu z Valašské Polanky směrem na Púchov k našim slovenským sousedům. V plánu bylo vyhnout se dálnicím a užít si každý kousek cesty i přesto, že středa byla vyčleněna hlavně jako den přesunovací do okolí Dukly.  První zastávka byla v Nimnici u vodní nádrže Nosice. Provoz minimální, nad vodou ještě ranní opar a slunce pomalu začínalo pálit, dovolená začínala slibně. V Terchové jsme se občerstvili a pokračovali přes Dolný Kubín a Ružomberok směrem k Liptovskému Mikuláši. Liptovskou Maru, naši pravidelnou zastávku, jsme samozřejmě vynechat nemohli. Od Tater pofukoval chladný vítr, vrcholky hor čnící v dálce byly ještě pokryté sněhem. V Liptovském Mikuláši jsme potkali dalšího motorkáře - cestovatele, který nám vztyčeným palcem (opravdu to byl palec) dával najevo, že naše nadšení pro výlety na motorce naprosto chápe a sdílí.

Slunce sice stále pálilo, ale před námi se nenápadně zatahovalo a černé mračno, které se zdálo jen
malé a neškodné, začalo budit čím dál větší respekt. Proto jsme další trasu trochu poupravili tak, abychom se pokud možno vyhnuli dešti. Místo na Pribylinu jsme pokračovali z Liptovského Hrádku dál přes Východnou až do Štrby. A tady se projevil můj nepříliš dobrý orientační smysl (jsem přece jenom ženská) a místo na Tatranskou magistrálu jsem navigovala přímo na Poprad. Všechno zlé je ale pro něco dobré. Když jsme v Popradu zastavili, ať v mapě propátráme další část trasy, byli jsme rádi, že jsme se Vysokým Tatrám vyhnuli – hory nebyly přes mračna vidět a silný vítr nesl dešťové kapky až k nám. S deštěm v zádech jsme ujížděli dál na Kežmarok a ve Spišské Belé jsme si dali výbornou kapustnicu. Cestu jsme si pamatovali ještě z loňska. Jeli jsme do Staré Lubovni, Malcova, Bardějova a po poslední zastávce jsme dorazili do Svidníku. Odtud už jsme skoro na jisto (až na další nechtěnou odbočku do Údolí smrti vinou mé špatné navigace) jeli směrem na Vyšný Komárník a v obci Hunkovce jsme odbočili na Medvedie, kde bylo naše útočiště pro první 2 noci – penzion Medved. Motorku jsme ukryli pod přístřešek a těšili se na večeři. Jak nás překvapilo, když číšník po vyslechnutí objednávky zmizel a z kuchyně se ozvalo klepání masa na medvědí řízek – zvládl všechno sám :) Penzion můžeme jen doporučit – 15 euro za noc, krásné prostředí, milý a ochotný personál, výborné jídlo – co víc si po cca 400 km cesty přát. Byli jsme tak unavení, že jsme nevyužili bazénu ani vířivky a šli jsme nabrat síly na další den.

Den 2.

Ani ve čtvrtek se předpovědi nevyplnily a budilo nás slunce. Snídaní jsme se nezdržovali a vydali jsme se polehku k polským hranicím. Než otevřeli vyhlídkovou věž, stihli jsme ještě obhlédnout Duklu a polské pohraničí. Malé chalupy, na předzahrádce kravka, dopravní značení obcí úplně jiné než u nás nebo na Slovensku, prostě jiný kraj, jiný mrav. Když jsme se pokochali výhledem z věže, vydali jsme se dál na východ. Přes Svidník a Stropkov jsme jeli k Domaši. Na louce jsme rozložili vařič a udělali si snídani v trávě. Policejní auto projíždějící kolem okamžitě přibrzdilo, ale když jsme na strážníky pokynuli hrnky
s čajem, jeli dál a nerušili nás.
 

Cesta za vodní nádrží Domaša na Strážske je vyfrézovaná, každých pár set metrů semafor a na všech jsme samozřejmě chytli červenou. Nás to ale neodradilo, dál jsme se kochali přírodou a čichali vůni medvědího česneku, která se linula z každého lesa. Michalovce nás mile překvapily udržovaným centrem města, čekali jsme spíš opak, okrajové části jsme neprojížděli. Odtud už to bylo k Zemplínské Šíravě, hlavnímu cíli dnešní cesty, co by kamenem dohodil. Sjeli jsme až k vodě, kde jsme potkali polskou dvojici motorkářů, kteří si na pláži opékali hamburgery. I přes to, že jsme věděli, že je tato vodní nádrž druhá největší na Slovensku, překvapila nás svou rozlohou. Voda sice na začátek sezony nic moc, ale stálo za to se sem podívat.
Po chvilce odpočinku a občerstvení z právě otevřeného kiosku jsme se vydali dál směrem na Ublu a téměř k ukrajinským hranicím. Mračna nás neodradila, déšť nás sice trochu pokropil, ale hlavnímu lijáku jsme stejně jako včera ujeli a než jsme dojeli do Národního parku Poloniny, stihli jsme uschnout. Na vyhlídce nad vodní nádrží Starina jsme potkali slovenského cyklistu, který nám dal pár tipů na další výlety a vzpomněl si na doby, kdy měl Vsetín jedno z nejlepších hokejových mužstev.

 Na zpáteční cestu jsem se obzvlášť těšila, protože mi bylo slíbeno, že navštívíme Havaj. Rovina mezi Humenným a Medzilaborci byla nekonečná, sledovala jsem každou ceduli, kdy už tam konečně budeme – a opravdu, Havaj mají i na Slovensku a my jsme ho našli! :) Pořídili jsme nezbytnou fotodokumentaci, ať se můžeme pochlubit, a vydali jsme se na cestu k Medvedovi.
Plní zážitků a příjemně unaveni jsme v penzionu očekávali příjezd druhé poloviny naší výpravy. Aby jsme si zkrátili čekání a dopřáli Stromovi trochu péče, rozhodl se přítel namazat po dalších najetých cca 400 km řetěz. Když se ale sehnul k zadnímu kolu, zaleskla se na pneumatice hlavička hřebíku. Bylo po odpočinku, navlékli jsme se zpátky do motorkářského a vydali se k nejbližší pumpě. Spray na opravu pneumatik měli sice i v Hunkovcích, kompresor ale nevedli a poslali nás až do Svidníku. Oprava vypadala nadějně, když ale po projetí stále ze zadní pneumatiky kypěla bílá pěna a vzduch za hlasitého syčení unikal, začala jsem propadat panice. Jeden z přihlížejících návštěvníků pumpy nám poradil, že směrem na Bardějov je větší pumpa, kde budou mít i knoty na opravu, a tak jsme se s nadějí vydali tam. Bohužel měli vše vyprodáno, ale nenechali nás bez pomoci. I přesto, že bylo 7 večer, státní svátek, poslal nás chlapík obsluhující na pumpě do nedalekého Vyšného Orlíku za svým známým, který taky propadl motorkám. Defekt nám ochotně opravil, dofoukal pneumatiku a na oplátku si přál jen vychlazený půllitr, až se zase někde potkáme :) Spadl mi kámen ze srdce, myšlenky na to, jak budeme Stroma tlačit 400 km domů se rozplynuly a vrátili jsme se zpátky do penzionu, kde už na nás u večeře čekali naši kamarádi Petr s Lenkou. Po vydatném jídle jsme pokoumali trasu na další den, dali jsme si po kalíšku a šli spát.

Den 3.

V pátek ráno jsme si sbalili kufry a opustili naše první útočiště. Tentokrát už tedy v doprovodu našich přátel na BMW R1150GS. Ještě než jsme se vydali na jih, projeli jsme Údolím smrti a ve Svidníku jsme zastavili u venkovní expozice vojenského muzea.

Pak už jsme přes Stročín jeli dál na Giraltovce. Tryskání Herlianského gejzíru jsme netrefili, přijeli jsme o den dřív, a tak jsme o kousek dál ve Vyšné Kamenici aspoň zastavili na oběd v přírodě. Posilněni polévkou a opět za slunečného počasí jsme dorazili do Košic, kde jsme ani přes hustý provoz a mírně zmatené značení naštěstí nezabloudili. Za Malou Idou začalo přibývat chatrčí, rozpadlé domky byly v každé vesničce. Projeli jsme romskou osadou u Medzevu. Po natankování jsme pokračovali v cestě do Slovenského Krasu a cesta se náhle začala měnit, nový asfalt a množství zatáček připomínalo alpské silnice. Tato nová silnice vedla do Smolníku – pak jsme se náhle ocitli na cestě, která by snadno zapadla do Rumunska, taková off roadová vložka až do Krásnohorského Podhradí. Okolo Rožňavy jsme plánovali najít další nocleh – nebylo to ale vůbec jednoduché, opuštěné domy, restaurace v nedohlednu, kempy prázdné a zchátralé, zkusili jsme i Plešivec, ale marně. Hnal se déšť, blýskalo se ze všech stran a my jsme se otočili zpět k Rožňavě s nadějí, že najdeme nocleh tam. Nakonec jsme v Krásnohorském Podhradí narazili na nově otevřený penzion, kde nás přivítali a nabídli i jídlo v nedaleké restauraci. I večer připravili meníčko, s polévkou i pitím za 3,50 – no neberte to. A ubytování jen za 10 euro.

Den 4.

Největší déšť naštěstí přešel přes noc. Ráno bylo pod mrakem, mírně se ochladilo a my jsme se museli vydat na cestu domů. Naše trasa směřovala do Revúci, přes Muráň do Tisovce a dál do Brezna. Cestou jsme se zastavili na sedle Zbojská, kde jsme obdivovali téměř nedotčenou přírodu, v dálce jen koně a stylová koliba. Čím víc jsme se blížili k Breznu, tím blíž nám byl i déšť. Mračna šla stále před námi, a proto jsme se rozhodli navštívit dobovou železnici a naposledy zakempovat. Na odpočívadle pro cyklisty jsme rozložili vařič, uvařili si párky, kávu, čaj, hotová hostina.

Dešti jsme dali náskok a pokračovali dál k Banské Bystrici, kde jsme natankovali. Harmanec jsme projeli pomalu odpočinkovým tempem, protože byla mokrá cesta a místy ještě sprchlo. Počasí se stále zhoršovalo, modrá obloha v nedohlednu a teplota pořád klesala. Z deště jsme vyjeli až v Pribovcích a odtud stoupali dál na Klačno a Rajec. Čím dál víc promrzlí jsme pokračovali k Považské Bystrici, nakonec jsme museli obléknout i termovložky. V Nimnici už nebyl tak krásný výhled na vodu jako při cestě na dovolenou, všude byla mlha a u Púchova začínalo mrholit. Teplota klesla na 7°C. Mysleli jsme jen na to, až budeme doma, v teple a v suchu. A to se nám i splnilo :)

Závěr: 

Slovensko opět nezklamalo. Krásná příroda, planiny, hory i města, nové asfaltové cesty i téměř off road, příjemní lidé, prostě jsme se nenudili ani chvíli a zažili skvělé 4 dny v sedle. Najeto celkem 1488 km, 1 defekt, celkové náklady cca 110 eur na osobu i s opravou pneumatiky. A ikdyž někteří motorkáři remcají že jedině do Alp atd...myslím že i Sovensko má co nabídnout a nebyl to náš poslední výlet po Slovensku.

Je to náš první pokus o cestopis tak se omlouváme jestli se bude něco opakovat nebo budou nejaké nepřesnosti :)

Pavel a Maruška

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE