Kolik motorkářů tančí na špičce Kriváně?

V předvečer svátku upálení M. J. H. nastal dlouho očekávaný okamžik – zajetí 69 koní naší krásný nový Versyny, a to rovnou při tripu na Slovensko.

Je to pro mě okruh “zpátky ke kořenům”. Doteď si pamatuju vůni motorového oleje v dědečkovi garáži, kde měl vystavenou svoji červenou Jawu a kde jsem si jako prcek zkoušel kokosku a snil o řezání zatáček, zatímco jsem rajcoval na dvorku na kole. Právě s dědou a babičkou jsem se dostal cca v 5 letech na Sulov a do kopců Malé Fatry úplně poprvé. Poprvý je to taky teď, s papíry na velkou mašinu. Poprvý na Slovensko s Májou na moto tripu. A na černým hřebci (či klisně?) střední třídy V 650.

Chill-out je důležitý, v plánu je čilovat nejdřív na Sulově, pak za odměnu v termálech. Jakože “na pohodu”.

Startujeme z Prahy, narvaný saky paky od kol až po hlavu, alespoň tu mou (Maja). Dáváme si spanilou jízdu centrem, kol Vltavy, a těšíme se na mraky harleyářů, který se sem sjíždějí na 115. mega pařbu. Potkáváme sotva 2 a půl, většinu pak při cestě na Moravu. Zrovna začal koncert Rolling Stones. Mám pocit, že jsme skoro jediní motorkáři, kteří nemíří do, ale z Prahy. Who cares? Víc východ, víc adventure. (nejsme první, na to přišli minimálně už McGregor a Boorman se svou Dlouhou cestou. Taktéž z Prahy cestujeme přes Kutnou Horu. Když nehlídám otáčky motoru, zařazenou rychlost, zatáčky a dopravní situaci, přemýšlím o paradoxech cestování z pohledu Malého Prince: že spousta lidí míří z bodu A do bodu B a ti z bodu B do bodu A... Kolik km z bodu B do A je potřeba urazit, aby tomu člověk mohl říkat moto dobrodružství? Tak si i teď říkám, že když si tyto řádky o “divokém Slovensku” bude číst někdo z místňáků ze Slovenska, tak se v lepším případě bude hodně chechtat pod vousy :) Nabízíme tedy aspoň několik zajímavých bodů zájmu na nějakou vaši motorkářskou cestu)

Stvořidla

Již tradiční romantickou zastávkou našich mototripů jsou Stvořidla. Maj tam prima pivo a levný panáky (důležitý, v noci bejvá trochu kosno). Nocujeme pod hvězdami v lese, koupel v řece při východu slunce, no bájo. Pak si dáváme okružní vyhlídkovou, víceméně francouzskou rychlostí (80 km/h).

V Poličce piknikujeme v parku pod městskými hradbami ala malé Carcassone. Na náměstí zmerčíme první Davídky a ZZ top vousáče vykukující z okna hotelu. V Moravské Třebové na pumpě potkáváme konečně pořádnou bandu Harleyářů. Nejvíc pozornosti poutá týpek z Ostravy, který dává osolenými bednami na svém cesťáku jasně najevo, že v Praze bude větší mejdan než na Stodolní. Za strašlivého rachotu jeho HD zařval: “A Praha se z toho posere!” a zmizel na západ. Za podstatně skromnějšího bublání dvojválce V nabaleného jako putující cigáni vyrážíme na východ.

Přejezd přes kopce a zatáčky do rovinek Hané je jako vždy příjemný a na pohodu. V Olmiku zdravím letitého kámoše, rovněž motorkáře a snažím se jej u jeho naleštěného Intrudera přesvědčit o výhodách moto čundrování. Snad příště. V Rožnově rabujeme místní Lídl a v šenku pod Horů pak pod pohrůžkou placení platební kartou dostáváme vřelou kyselicu, tů valaši umějů (jeden nese pepřek, druhý zase česnek, třetí cibulú-ú). A pak už jsme to smažili na Bečvu, dolní, prostřední, horní, skrze hluboké lesy a zatáčky ostré jako indické kari (z mého pohledu nejzábavnější přejezd ČR - SR hranic pro motorkáře, máte-li lepší varianty, díky za tip do diskuze!). A pak hop šup na Bytču a z Bytči na Súľovké skály, jejichž koruna tvoří vpravdě dominantu celého kraje a je vidná i z popradského expresu.

Súľov – Hradná

Do Súľovského hniezda vede jen jedna malá asfaltka, je to svět uzavřený sám pro sebe (a pro turisty). Maj tu kemp a dvě hospody - v kempu točej Kozla, na náměstíčku Zlatého bažanta. Jinak je kemp v klidu, děcka utichají se západem slunce, což je v těchto letních dnech, bohužel, až kolem půl desáté večer.

Hlahol dětí je to poslední, co by mě v kempu rušilo, vzhledem k vymletosti a vyfoukanosti mé palice po denním přejezdu. Zatím se s V sžívám, posledních 7 let jsem jezdil po všech čertech ale na skútrech, a synchronizace řízení, celkově jiné těžiště, naložení a nutnost neustálé zvýšené bdělosti mi dávají řádně do těla. Na Sulově jsem už během let kempoval na skvělých místech, ovšem jsem rád, že Máju ukecám k noclehu aspoň nad vesnicí na louce. Problémem č.1 moto-čundrování po Slovensku, resp. nocování v přírodě na Slovensku, se ukázala býti medvědí otázka. Mně to celé přijde jako typicko mužsko-ženské téma. Já jsem nikdy na Slovensku medvědy při trampování moc neřešil, a to ani potom, když jsme s kolegama zažili setkání třetího medvědího druhu v jedné z dolin Velké Fatry a málem jsme si přitom nadělali do kalhot. Mája mi ovšem důrazně vysvětlila, že můj přístup je krajně nezodpovědný a pravděpodobnost setkání s chlupáčem je reálnější, než se mi zdá.

Nazítří hlásí búrky, ráno však pableskuje v oslepující zlatomodré a skály volají, takže balíme hlavně dost vody a čokoládu a vyrážíme vstříc bělostným vrcholkům. Kromě dvou výše zmíněných ingrediencí, co je ještě potřeba pro hemžení se po slovenských (i jiných) kopcích? Pořádný čagan. Je téměř magickou zkušeností, že v hornatém terénu stačí na nějakou trekovou hůl jen pomyslet, a ona už vám sama skočí do ruky. ( :-) ).

Zhruba po hodině meditační chůze do kopce se nám ukazuje Gotická brána, pak Súľovský hrad a nakonec obkružujeme vrchol zvaný Brada. Cestou se znovu a opět přesvědčuji o tuhém kořínku horalů, který je již v zárodku pěstován ve slovenských děckách. Nervy moje! Lenochoda či člověka trpícího jakýmikoliv úzkostmi spolehlivě rozhýbe fakt, že ho právě dohání malý capart (zvlášť pak, když nás tito čtyřletí místní caparti dohnali na vrcholu věže Sulova). Stoprocentně nejvíce mne ale popohnalo hřmění, to když búrka atakovala Žilinu. Časy, kdy mi nevadilo hrát si na hromosvod již minuly, dnes jsme se raději schovali do údolí, v bezpečí hospody, piva a halušek. Tady bych rád doplnil, že od doby, co jsme s Májou potkali v lesích pod Bezdězem z 50 metrů výboj kulového blesku, už též blesky nepodceňuji. Kdyby fakt přišla búrka, tak jsem byl připraven na sestup z hřebene dříve než z rozcestí Pod Roháčom (na hřebeni jsou exkluzivní vyhlídky, stojí za to se projít dál než na hrad). Pak jsme se dobití a přežraní vylepili na louku v kempu a zahájili hybernaci.

Celé Súľovské dobrodružství nám trvalo bratu 4 hodiny, takže den byl ještě mladý… Den sice byl ještě mladý, ale já měl nohy a ruce vytahaný jak orangutan, tudíž jsem tentokrát ustoupil ze své vize nocování v přírodě pod hvězdami a zacáloval nocleh v kempu. Ostatně, bylo to nejen fér, když už tam měli na parkovišti předchozí noc motorku, ale navíc je sulovský kempík překvapivě velmi příjemné a útulné nocležiště s fajn lidmi. 

Lietava

Hybernace proběhla úspěšně jen u jednoho z páru, oba nás však spojovala touha po nových rozhledech, a tak jsme nasedli na oře a vydali se kolem Váhu na nedalekou zříceninu hradu Lietava. Cesta po dešti byla vlhká a z lesů se zdvihaly páry husté, ne nepodobné slavným londýnským mlhám. Ideální čas pro návštěvu trosek hradu, který jako by vypadl z Rains of Castamere. Na hradě však nebyl ani hrdý lord, ba ni jeho neklidný duch, ale partička milých a svérázných lidí, kteří se snaží hrad renovovat, no spíše zachránit. Podle slov Aleše Hoferka, …”a kaple nám odchází dále do údolí”, si udělejte představu sami.

Na Aleše jsme narazili tak, že jsme s Májou řešili, ve kterém století vznikl runový nápis na hradní skále (dříve než tam stál hrad) a jestli to byli opravdu takoví ti echt vikingové s rohy na přilbách a sekyrama, kteří jej tam vytesali. U příležitosti rozhovoru jsme postupně zjistili, že máme blízký vztah k hradům, zejména zříceninám. Kromě toho jsem dokonce vlastnil jednu z Alešových knih o putování po slovenských hradech. Už patnáctý rok ale svoje aktivity soustřeďuje právě zde, do záchranných prací na Lietavě. Podle stavu hradu a rozrůstání dělnictva (kromě kolegy, co letos raději na motorce odjel chytat ryby na Nordkapp) bych řekl, že se jim celkově daří. Příští rok na hradě dostanete už i pivo a chystá se i rekonstrukce původního padacího mostu do jádra hradu nad propastí. Mimochodem vyjet k hradu by šlo lehkým off-roadem, ale na černo, takže moto jsme nechali v podhradí Lietavské Svinné.

Parta je to veselá, vaří nám kafe silný jako dvacet Turků a my pak vystřelený až na Měsíc hltáme historky z historie hradu. Ta je tajemně svázaná i s katem nechvalně proslulé Báthoryčky. Když začne padat soumrak, zvedáme prdelky a mašírujem k mašině, abychom to stihli do kempu na zelňačku s párkem - nestihli.

V Žilině jsem se samozřejmě dezorientován návěstími zamotal a do Sulova jsme dorazili po druhém břehu Váhu. Tak si spravíme chuť alespoň jedním Zlaťákem, který nám dodá sílu i k čarování v ešusu před stanem. Tam se ale dějou věci! Jedině debil (Jamie Oliver) propašuje meruňky do bulgurovýho salátu (podivný darovaný dehydrovaný blaf). Ani slovenská myš by to nežrala…  

Kriváň

Ráno jako malované, v plánu máme veeelký relax v termálech. No money, no honey, a tak máme namířeno do Kalamen, kde je koupačka free a ještě navíc zasazená v přírodní scenérii lesů pod Chočskými vrchy (nejde o prachy, já bych si dal s Rajeckými Teplicemi říct, ale termály tam jsou vkusné jako smysl pro design ruského oligarchy, což se s Májou shodneme a tak jsem dělal ramena, že estetika je u mě hodnotově na prvním místě. Vsadil jsem následně na propagaci doteku přírody a lidového ducha Slovenska). Přejezd ze Sulova na Kalemeny se nám zdál příliš krátký, tak jsme se rozhodli si jej zpestřit.

Shodou náhod vede trasa jízdy přes Terchovou, takřka přes srdce Malé Fatry. Stačí tedy jen dojet k osadě Vrátna, zaparkovat oře ke žlebu a mohli bychom si vylézt na nejvyšší vrchol Malé Fatry, totiž Velký Kriváň (1709 m.n.m). Výletíček by měl něco kolem 1 000 metrů stoupání, ale proč se před termálem trošku nezničit? Jdeme na to!

Čokoláda, voda, čagany a vzhůru k výšinám. Základním předpokladem každého výstupu je moc nemyslet na vrchol, ale užívat si i průběh. Tuto myšlenku vnímají mnozí různě: např. partička motorkářků na těžkých cesťácích evidentně využila lanovky na hřeben, ostatně jako mnozí další návštěvníci doliny. My jsme čundráci tradicionalisti. Míjíme vodopády, borůvky, i turisty sestupující, kteří nám přejí vše dobré po následující 3,5 hodiny. Nemyslím si, že nám to trvalo tak dlouho, ačkoli borůvek se urodilo mraky. Těsně pod hřebenem je pak vydatný pramen, což jistě ocení 3 ze 2 trekkerů. Pak už následuje vytoužený výšvih na hřebínek, a přes vrch Pekelník šup na Velký Kriváň (toužebně pokukuji po Malém a po hřebeni táhnoucím se v modravou dál, ale čas je náš nepřítel). Na hřebeni větry fúkajú, a já bryskně vytahuju flísku. Na parkovišti v nížině je přes třicet Celsiů, tady tipuju tak deset. Pokus o zapsání do vrcholový knihy mi nevyšel, jsou tu jen cáry papíru, tak si aspoň dáme zbytek čaje a kocháme se výhledy do kraje. A jestli jsme tančili? Na vrchu valčíček s větrem kol dokola a pak dolů kozáček; jako kozy horský jsme proskákali sešupem vedoucím pod lanovkou až na parkoviště.

Dole jsme vypadli jak Ufoni na Měsíc, zachránilo nás jakési německé dehydrované light-weight čili kon karne. Toho karne tam ale moc nebylo a fazole chřoupaly, až to nebylo hezký. Po gáblíku na parkovisku jsme se přískoky přes kávy na benzínce vydali jánošíkovými stezkami do termálů.

Kalameny

Přejezd do Kalamen z Vrátné doliny, ačkoli sám o sobě bez aut parádní kličkovaná s báječnými exteriéry, byl dost na krev, neboť před cestou jsem řešil s Májou zásadní otázku, nakolik je osamocené místo při potenciálním noclehu bezpečné před medvědy. Problém jsme nevyřešili, naopak rozkol posádky narůstal. Do toho se už setmělo a sil pro ideální podmínky řízení ubývalo. Cesta lesními stezičkami před Lůčkami stála za to, začínal jsem mít dojem, že už vidím i ty na nás číhající medvědy. Naštěstí situace v Kalamenech nepřipomínala osamocený hvozd s čenichajícími huňáči ani v nejmenším...

 Nevím už přesně, jestli bylo dříve vidět oranžovou zář světel, nebo slyšet dunění hudby, ale bylo to velký. Bylo to přímo masakrózní. Sobotní večer a slovenská zlatá mládež (v tý tmě nebyl věk moc poznat, ale dobře to vystihuje mé pocity). Proudem tekl nejen 38 stupňový sirný pramen, ale taky pivo, vodka a další tekutiny. Do toho začali slovenští ogaři zpívat lidovky. Kolem zářily nejen stany, jako lampionky na louce, ale též rozžhavené grily, cigarety a hlavně, HLAVNĚ nebe plný hvězd! Byl to skoro spirituální zážitek, ležet na zádech v teplé (teplejší než vzduch) vodě a pozorovat Mlíčnou dráhu, Kasiopeu a Velkej vůz. Než nás ovšem mastný dým plující nad jezírkem otrávil natolik, že jsme si odešli dělat vlastní party před náš stan. Ráno jsme pak zjistili, že stan je sice náš, ale pozemek, na kterém stojí, prý ne, ale to už je jiný příběh.

 Eh, zlatá skandinávie, kde je stanování povoleno skoro kdekoli… Normální člověk za sebou uklidí a nenechá známky toho, že tam kdy byl. Obávám se, že dříve či později u jezírka stejně postaví barák, jezírko oplotí a bude vymalováno. Lepší jet do Kalamen, dokud zde stále zurčí pramen svobody. Vy parkujte před loučkou, nebo si vemte nějaký drobný, cokoli, co motorkářská hrdost káže. V Lúčkách jsme nabrali minerálky (Valentína BJ-101), co jsme uvezli, pozdravili s se pánem skútrařem, se kterým jsme se ještě před chvílí cákali v jezírku a vydali se na dlouhou pouť na západ. Plánovali jsme zastávku u rodičů na Moravě a těšili se na gáblík.

Bod zájmu: Bazén u našich

Cesta z Ružomberka byla zasekaná už v centru města a tak jsme vyrazili směr Žilina vrchem opět přes Terchovou, což je ostatně i motorkářsky atraktivnější cesta (díky tímto Majky72 za tip místňáků na vyhlídkové silnice k podobnému cestopisu za krásami Slovenska). Ideální téměř prázdná cesta z Žiliny byla rychlostkou směr Považská Bystrica a pak přes kúpele v Nivnici a Púchov, Lidečko (skvělý místo k zastávce Čertovy šutráky a Pulčiny) až do Vizovic. Co o tom psát, když to každý jel už 100x... Snad jen chování na vozovce, které jsem nikdy dřív z výhledu za volantem zase tak neřešil: z vyvýšeného sedla V jsem viděl ve valašských krpálech hned několik sebevražedných předjíždějících manévrů osobáků v serpentinách před zatáčkami, u kterých mě zatrnulo při představě, že bych jel proti nim v protisměru. Jedenkrát osobáku, který v tom protisměru jel, určitě zatrnulo rovněž. Předjíždějící blbec stihl zařazení před ním asi o vteřinu. Díky všem andělům strážným, co lítaj v serpentinách a chrání všechny účastníky provozu. Amen.

Ryba ve vodě...

 U rodičů jsem našel originál Malého prince a vybavila se mi cesta ze Slovenska, akorát místo vlaků by seděly osobáky:

… „Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“
„To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář.
A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.
„To se už vracejí?“ ptal se malý princ.
„To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“
„Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“
„Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář.
A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.
„To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ.
„Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“
„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. …

Většina motorkářů jsou na tom podle mě jak malé děti: Je jim jedno, kam jedou, hlavně, že jedou a u toho se baví...

 Myslím, že když se jeden zastaví, únava ho dožene, což se přesně stalo i nám. Nechali jsme se zlákat domácí poctivou stravou s meruňkovým koláčem navrch a dívčí část našeho týmu podlehla i svůdně chladivé hladině bazénu.

 A protože život je hořký, Bohudík, oslavili jsme (co vlastně?) šťastný návrat do vlasti několika lačnými doušky Radegasta. Jak pivo ve džbánech ubývalo, postupně se usínalo. No, znáte to...

Návrat do Prahy

Tak krásný ráno, tolik možných zajímavých destinací na Moravě a nás čekal bryskní přejezd do Prahy kvůli odpoledním pracovním závazkům, přes serpentiny keltských Chřibů, s kafíčkem ve Slavkově u zámku a přes off-road schodů D1. Na dálnici jsme míjeli harleyáky v protisměru, s párem francouzských H-D lebkounů jsme se svezli 50 km v malý skupince, na pumpě zahlédli z Iránu (pravděpodobně) se vracejícího Igora Brezovara, pak jsme si tak se všemi zamávali a bylo nám trošku líto, že dobrodružství končí. Ale toto není konec léta a dobrodružství, to je teprve začátek.

 PS:

Tak snad se vám náš mini cestopis líbil! A my jedeme dál, brázdit silnice Tuzemska (a možná i dál). Tak se třeba někde potkáme!

                                                                                                                                              M&M

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE