sumoto_leden



Fidlimydli - Cesta za zmarem

Nebojte se, nebude to můj další katastrofický zájezd, ale výlet za focením na zde netradiční téma urbex, čili tentokrát to bude o cestování po opuštěných místech.

Kapitoly článku

Velikonoční ukřižování na křižovatce

Jsou velikonoce, tak ve čtvrtek razím na východ a podle očekávání je všude přelidněno. V pátek bude na světě minimálně, o jednoho méně, ale ten v pondělí zase povstane. Jedu přes Bojnice a zvrácený styl věžiček na všem včetně budek na parkovišti mne žene do kolony před křižovatkou. Nikam se neprocpu, tak proklínám Thora, že chtěl zlikvidovat Thanose. Thanosova teorie vybití přelidněné půlky vesmíru není zase tak nelidský nápad. Teda rozhodně ne více nelidský než ty věžičky.

 

Užívám krásné kroucené silničky až ke Kremnici. Stan stavím po večeři, po roce, po tmě, po paměti a po hmatu, ale boj se změtí tyček vyhrávám. Už jen stačí přeparkovat motorku, protože soudruzi z USA vyprojektovali vchod na špatné straně.... přímo do chladiče. V noci je mi pěkná kosa a ráno vše vysvětlují dvě čísla. -3 a +10, přičemž první je venkovní teplota a druhé tepelný komfort kdysi nového spacáku. Zima se blíží ......!

V 6:00 jsem u zlatého dolu, kde už zbývají jen torza cihlových stěn, mezi kterými je spadlá střecha s krytinou, betonová konstrukce haly krásně mramorovaná lišejníky a pár správních budov. Procházím se historií a cestuji v čase. Původní zvětralé cihly ukazují, že se procházím téměř 200 let zpět. Zachovalejší přístavba mne posune o 50let vpřed, novější betonové části mne zase popostrčí v čase, minu své narození, první zoubek, první koitus a končím v současnosti u totálně rozpadlých tvárnic. Na dřevěném schodišti do výtahové věže chybí desky na mezipatrech, tak balancuji u zdi, aby se neutrhly i schody. Kdyby nevydržely, cestuji dokonce časoprostorem.

 

Chytřejší než algoritmy

Pokračuji do Zvolena. Cesta se neustále zužuje, zhoršuje se povrch, až se asfalt ztratí úplně a zůstane jen kamenitá lesní cesta. Jelikož jsem tvor prudce inteligentní, dochází mi, proč jsem musel v tomto 4km úseku nasázet 7 průjezdních bodů, aby mne tam navigace pustila. Nechápal jsem totiž, jak ten hloupý algoritmus vyhodnocuje 35km okliku rychleji, než 4km přes kopec. Cestou plánovaný zámeček je nepřístupný. Stačilo by odmontovat matici na kterou mám i klíč, ale kodex urbexáka je neúprosný. Chodí se jen do přístupných budov bez ničení majetku a odnášejí se jen fotky. 

 

V centru Zvolena je vyarmovaná nedokončená hala. Přes parkoviště za ní se rekonstruuje panelák, tak najdu nejsvětlejšího dělníka. Vozí pytle s cementem nákupním vozíkem, který je chabrus na levé přední kolečko. Přeruším jejich souboj o trajektorii jízdy a zde je doslovný přepis dialogu: „ Dobrý den, pustil by jste mne prosím dovnitř? Rád bych si z horního patra vyfotil tu nedokončenou halu.(Dlouhá odmlka)…....Akú halu??? Tuhle před vámi …... Jáj??? No dobre.“ Evidentně má rychlé reflexy. Nic mu neunikne.

 

 

Motám se po Zvoleně a jímá mne obava, že než se z toho provozu dostanu, tak ta obrovská rozestavěná lázeňská budova co je dál v programu schátrá totálně a spadne.Stihnul jsem to. Jen ji zcela pohltila a místy prorostla vegetace. Je to obrovská sedmipatrová stavba. Představte si, že dáte na sebe 7 paneláků na placato. Ještě teď se třesu, jak jsem šel nahoru po schodišti bez zábradlí a s chybějící venkovní zdí, kde mělo být sklo. Ve vrchním patře už to schodiště s propastí pod ním nebylo pocitově široké 1,5m, ale byla to 20centimetrová kladina. Jsem tak zaujatý velkolepostí stavby, že mi dělá problém udržet pozornost. Lehce se může stát, že zahučíte do díry pro vzduchotechniku, při focení ztratíte balanc a napíchnete se na roxor, nebo v šeru místo do další místnosti vstoupíte do výtahové šachty a proletíte se rychlovýtahem pět pater dolů.

 

Členem gangu

Po dalším ritu na Donovalech se mi na odpočívadle stala taková nemilá nehoda. Předjela mne kolona chopper riderů. V čele nějaký legendární psanec a všichni chladí koule na předkopech, že je v té kose musí mít zatáhlé snad až v krku a krokem se drsně táhnou točitým údolím. Ujel jim dokonce i autobus! Fakt! Nekecám! Nebýt to dálkáč, stíhal by i zastávky. Sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal! Nejde předjet, tak jedu za nimi jako poslední a za mnou se tvoří kolona aut. Samozřejmě si každý myslí, že jsem součástí gangu. Nenávistné pohledy mne pálí na zádech a celé věci neprospívá ani můj nápis „Don´t panic“ s piktogramem Sopařova průvodce vyvedený přes celou zadní plochu kufru.

 

Další ráno je tepleji. Krásný -1C. Cestou mi mrznou prsty a když si tak přemítám, jestli se už oteplilo, nebo už prsty ani necítím, vjedu do zatáčky, zasvítí slunce a já přes zamlžené plexi nevidím naprosto nic. Zkrátka jako by jste zavřeli oči a víčka měli zevnitř bílá. Po zastavení mne bolest šířící se z pod nehtů nenechává na pochybách jaká je odpověď.

 

Přijíždím ke sklárně s vyjímečným a pohnutým osudem. Založena byla r. 1824 a se čtyřmi pecemi se stala největší sklárnou celého Uherska. Později zde jako první v Uhersku zavedli strojové lisování skla a tehdy sklárna vydávala i vlastní měnu. Vexle. V roce 1907 vyhořela do základů od olejového topení, ale za dva roky se opět postavila na nohy a vyrábělo se tu kde co. I ručně foukané baňky do žárovek pro Tungsram.. Po druhé světové se tu rozjela výroba termosek pro celý svět, jenže opět zaúřadoval požár. Sklárna opět povstala z popela, ale jen proto, aby ji po privatizaci nová majitelka zavřela, vytěžila vše železné včetně drahých japonských strojů do šrotu, shrábla peníze a zmizela pryč. Z okolí tak udělala údolí beznaděje se 100% nezaměstnaností. Z původní sklárny zbyly jen cihlové rozvaliny a pár šamotek s nataveným sklem. Z novodobé historie pak vyrabované, zchátralé haly. Továrna dokázala téměř sto let vzdorovat živlům a pak jedním mávnutím ruky vyčůránka padne.

Přesto se dívám na hromadu termoskových střepů s hubou od ucha k uchu. Naprosto živě vidím, jak mi v dětství podklouzly lyžáky na kachličkách a hodil jsem záda, po kterých se mi v zápětí z batohu rozlilo příjemné teplo. Zvláštní pocit stát na tomto pustém místě, kde vznikly zrcadlové střepy, které jsem vybíral z batohu a dívat se na kus plechu z obalu s károvaným vzorem, který měl tehdy každý.

 

Pod Nízkými Tatrami projíždím cikánskými osadami jako ze středověku, míjím rozpadlé domky s ušlapanou hlínou kolem a žebřiňák s koňmi. Jinak je v tomto zapomenutém kraji pusto. Nejbližší supermarket 50km. Snad mi tu neklekne motorka, protože i Staré pušky zpívají: ….. se nikdy nevrátí zpět, tak jako psi co vstoupili do cikánských ghet.

Zastavím před vysokou hutí a jeden spoluobčan táhnoucí podvozek z kočárku na mne mlsně zahlíží. Vsadím se, že koumá, jak naložit motorku na kočárek, až se vzdálím. Úplně mu to vidím v očích: „Aspoň zrzááátkoooo pankooo“. Po návratu je ale motorka na svém místě včetně veškerého příslušenství. Mám rád velkorysé lidi.

 

Huť jsem viděl na fotkách, ale teď na živo..... stojím před ní a zapomínám dýchat. Nádherná, spoutaná tyčema jako Golem a s obrovským charizma.Tentokrát je to i veselejší příběh. Huť byla založena r.1867, dochovala se v dobré kondici, podařilo se ji získat zpět od ukrajinských majitelů a chystá se přestavba na muzeum. To už tu pak ale nenajdete účetní knihu z roku 1965 s fakturou 22/11539/30 od paní Stoškové na 150ks 6V 50W žárovek do důlních lamp á 2,84Kčs dohromady 426Kčs + 100% daň za náhradní díly 426Kčs, celkem tedy 852Kčs. Komanči se s daněma nemazali.

 

Kousek dál je podobná huť, ale stojí na rozsáhlém soukromém pozemku plného železného bordelu, že by to nemohla vytavit ani za těch 150let její existence a majitel mi nadšeně vypráví, jak to zbourá, protože pozemek pod hutí je taky jeho. Tohle už tak optimistické není.

 

Švihák lázeňský

Čeká mne 70km přejezd a já se těším, že si cestou odpočinu od chození po budovách, potože mne bolí nohy až pod ušima. Nechápu, jak někdo dokáže celý den šopovat. Na řadě jsou lázně, ale regenerační kúra se nekoná. Pramen smrdí po hovnech a stejně i chutná. Už vím, proč lidé lázně opustili. Muset to pít denně, taky zahodím fofr hůlky a tvrdím, že jsem zdravý. …. Teda doufám, že to byl léčivý pramen! Nalézám tu rentgen, kterým mi kdysi fotili zlomenou ruku. Na zemi se válí snímky, sušička , nádoby na jejich vyvolávání a dveře jsou pobité olovem. Přicházím k nejkrásnější stavbě celé cesty. Krychlová budova, která má půl každé stěny prosklené a uvnitř vnáší do prostoru světlo dutý sloup z luxferů. Tohle chtělo ve své době opravdu odvahu a nápad. Živě vidím, jak tu vysedávají pánové s prstýnky v kapse a navazují dvoutýdenní románky s postaršími koketními dámami , které se vznášejí v oblacích z toho, jak se o ně chlapi pořád ještě rvou. Že pánům už nepodlamuje kolena jejich krása, ale revma na věci nic nemění.

 

 

Mám jen drobné mezipřistání v Michalovcích, kde je od roku 1988 nedostavěná polovina sídliště. Postapokalyptickou atmosféru dotvářejí havrani a i dostavěná část s industriálně špinavou fasádou působí ponuře. Ač jediné obydlené, je to jednoznačně nejdepresivnější místo zájezdu. Ve špinavých panelácích bydlí lidi a z oken se dívají na katastrofickou scenérii.

 

 

Sedím vedle stroje, do sluchátek mi řve ZZ top a všímám si keramičky. Jdu do toho. Hhledám přístup. Nic. Chci odejít, když tu vidím chybějící svislý luxfer. Zkušeným okem mrknu na úzkou mezeru a na sebe. Možná by to šlo, když budu běhat kolem areálu a něco shodím. Sundám oblečení a zkusím to. Zatahuju břicho, jako by se na mne na koupáku dívaly 18 leté hééérečky a řízeným dýcháním se snažím přepouštět vzduch a přetéct tak dovnitř. Jsem tam. Být ale po vánocích, jsem nahraný. Fotím a tu vidím povědomé tvary. Kdo to dočetl sem, může si udělat kvíz. Co to je? Mrkněte na tenhle zmenšený obrázek, a pak si jej rozklikněte. Je to to, co jste tipovali?

 

 

 

Zdrav, nebo tě  dáme do ozdravovny

Za Zemplínskou Šíravou odbočuji na rozbitou kamenitou cestu, což mi vzhledem k předešlému off GPS výcviku nečiní problém a cítím se jako mazák. Přijíždím do areálu dětské ozdravovny a při tomto  slovním spojení  mi naskočí, jak mne jakožto dítě rodiče pořád napomínali, abych  všechny  zdravil a to i takové starce a stařeny kterým už bylo minimálně 30. Taková blbost a děcko má trauma na celý život. Nemám to někde hlásit? 

 

Revize hasičáku zde datuje poslední turnus do roku 2002. Mám husí kůži a mrazí mne v zádech. Jsem tu uprostřed lesů naprosto sám, daleko od civilizace a kolem jen zpustlé budovy, které v pozdním odpoledni vrhají chladné stíny. Vzduch se ani nehne, tak panuje absolutní ticho, které jen občas přeruší zvířecí zvuky. Uvnitř budov jsou rozbité hračky, zaprášené lavice, po zemi rozházené dětské kresby a jediná místnost, kde zůstala postel je označena štítkem IZOLACE. Scenérii dokreslují zarostlé houpačky, průlezky a pískoviště, které si ještě šedá předjarní příroda svými šlahouny bez listí bere zpět. Tohle není hororový film na gauči. Někoho tam nečekaně potkat, fakt se poseru.

 

Ale není to vždy tak drsné. Zaujme třeba návod: „Videostop na Commodore“ a diskety, předrevoluční dokumenty s označením tajné, nebo tlustý celní sazebník na cokoliv vás napadne. Až povezete na Slovensko po kapsách uran U238, čekejte clo 3,3% a za vyhořelé palivo reaktoru 5%. Naopak s peroxoboritanem si nedělejte hlavu, je od cla osvobozen.

 

Vždy začínám od spodních pater nahoru, přičemž bedlivě sleduji nejen podlahy, ale hlavně stropy. Tentokrát byl přístup až od prvního patra, ale mladá budova nehrozila komplikací. V tělocvičně jsou parkety krásně zvlněné jako moře a úhlopříčně je vstup do vybavené společenské místnosti. To budou fotky! Jenže parkety u dveří jsou trochu tmavější a nějak se mi to nepozdává. Vedu vnitřní boj a vyhrává rozum. Nebudu riskovat. Nejdu tam. Později se dostávám i do přízemí. V místě kde jsem měl jít leží prohnilý strop zřícený na zemi a dívám se ze spodu na 1x2m obnažených parket tvořících past na nezkušené hosty. Dělil mne od ní jeden krok.

 

Nevím, jestli to bylo v tomto úseku, ale vidím ceduli odkazující na gejzír kousek od cesty. Někde jsem o něm už slyšel. Prý je hodně vysoký a je jeden ze dvou svého druhu v Evropě. Když se ten kousek protáhne na 10km, lehce znejistím a když si na ceduli u suché roury přečtu, že erupce jsou co 36 až 40 hodin, jsem dokonce trošku rozladěn.

 

Ze Zemplínské Šíravy, kam jsem jako malý jezdil s rodiči Žigulíkem 2103 na dovolenou si pamatuji dvě věci. Stoupnul jsem si před jakýsi stan, díval jsem se, jak cizí paní vaří oběd a řekl jsem: „Vy se máte. Vy máte rýži“. Ten oběd jsem u paní vysomroval a mí rodiče se propadali hanbou. Druhá věc v mé paměti je zvláštní kruhový panoramatický bar. I když jsem stále roztomilý, dnes jsem si místo somrování koupil hamburger, ale výjimečná stavba na mne zapůsobila ještě více. Z pohledu urbexáka i fandy architektury je to nádherný kruhový objekt propracovaný do detailu. Bohužel stavba to má spočítané. Buď spadne sama, nebo se zde postaví plánovaný luxusní rekreační komplex, jehož součástí bude i její rekonstrukce. Ve skutečnosti rekonstrukci ve studii reprezentuje jedna zaoblená stěna zcela nové několikapatrové budovy.

 

Tanec v dešti

Blíží se večer, tak najdu krásný plácek za horizontem louky na kopci, postavím stan a mrknu na předpověď. Má aura pořád spolehlivě funguje.. Zítra bude všude hezky, jen od východu po Ružomberok, kudy pojedu bude pršet. I am Groot!!! Jsem na travnatém kopci a jak zaprší, ráno pojedu dolů po prdeli. Má to dorazit v 6:00, tak nařizuji budíka na 4:30. Stan jsem postavil na mateřídoušce, tak usínám okamžitě. Je 4:21 a bubnuje do stanu. Chjo. Bivak sbalím rychle jako plešatý chlápek ve Ferarri prsatou blondýnu. Tráva už je řádně mokrá a při sjezdu z kopce mi zadní kolo tančí jako na ledě. Hlína ale naštěstí ještě nerozmokla.  Noční úbor pod mokrou bundou převlékám až za lijáku na první autobusové zastávce.

 

Pokud uvidíte pohádku Perinbaba 2, ničemu nevěřte. Všechno je fejk. Viděl jsem to na vlastní oči! Teda až potom, co jsem v nich rozmrkal písek. Jak se mi tam písek dostal neřešte. To je už jiná pohádka. Každopádně kulisy stojí (touto dobou stály) uprostřed vyschlého odkaliště a tady začíná pravý pískový Dakar. Na širokých 17“ kolech je to jako kočírovat hada kterého někdo mrská po prdeli a držet ho při tom za uši. Polorozebrané kulisy hlídá chlapík, tak se ptám, jestli je stěhují jinam. „Neviem. Platia ma za stráženie, strážim.“ Za zahánění fotografů jej neplatí, tak exponuji čip co to jde. Slováci jsou svérázný národ a asi i proto je mám tak rád.

 

Teď už je to jen tranzit domů, který mi pod nabytými dojmy rychle utíká a už vím, že se budu muset v líčení zážitků z prodlouženého víkendu hodně krotit.  Jak  vidno, nemusíte jezdit do Černobylu fotit  v okně naaranžovaného medvídka , kterého si tam za těžké prachy  jezdí vyfotit zájezdy turistů. Stačí  se jen rozhlédnout po okolí.

Děkuji za pozornost dámo a pánové. ( Třeba to alespoň jedna četla. Jestli ano, dej komentář. )

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (44x):
Motokatalog.cz


TOPlist