sumoto_leden



Šnečí Rumunsko

Koňské povozy, psi, osli, hory, kopce, řeky a do toho ženská na stopětadvacítce. Kdo tohle zase vymyslel…

Kapitoly článku

Přípravy

Na tuhle dovolenou jsem se těšila už od zimy, kdy jsem si z neznámých důvodů vybrala Rumunsko jako letošní destinaci. Týden před plánovaným odjezdem jsem si vzpomněla, že mě nedávno okradli a že se chystám vyrazit bez dokladů. Tak jsem odkráčela na příslušný úřad a tam s širokým úsměvem odevzdala pětistovečku za expresní vyřízení duplikátu řidičáku. Pak jsem zjistila, že prý nestačí mít novou řetězovku v šuplíku, ale že musí být na motorce. Aby toho nebylo málo, za 200 km mi hořel servisní interval a moje zadní guma se na Rumunsko přímo šklebila.
Asi dvanáct hodin před odjezdem jsem se dozvěděla, že nejedeme dva, ale tři. A asi o dvě hodiny později se ke mně dostalo, že nejedeme tři, ale čtyři. Naštěstí to byl už konečný počet. Naplánované nebylo nic, žádná trasa, navíc jsme s sebou neměli ani mapu.

Den první

Jeli tedy nakonec čtyři lidi na čtyřech motorkách: já na krutě nepohodlném španělském pseudoenduru (Rieju Tango 125), táta na krásném nosiči mých zavazadel (BMW R1100R), jakýsi náhodný spolucestující na motorce, co má kýbl na blití místo nádrže (BMW F650CS), a jakýsi další náhodný spolucestující na krutě pohodlném pseudoenduru (Suzuki Van Van 125).
A zatímco já vyjela s novou pneu, novou řetězovkou a novým olejem, v době plánovaného odjezdu olej ze Suzuki teprve vytékal. Jelikož jsme hrozně líní, podařilo se nám vyjet až před jedenáctou a vydali jsme se směr slovenské hranice. Bylo kolem patnácti stupňů a mrholilo, ale byli jsme si jisti, že na Slovensku bude teplo a sucho. A taky bylo.
Až na prvotní asi čtyřicetikilometrový úsek jsou před námi samé zatáčky, ale já si na nové zadní pneu připadám nejistá jako Fred Flintstone v autě se spalovacím motorem. Nakonec se mi to ale zalíbí a na rovinku skoro nenarazíme. Stavíme na benzínce a nedůvěřivě pokukujeme po stavu řetězu na Suzuki. Pokračujeme na zatáčkovitý Harmanec, kde jedu poprvé, a tak se mi zpotila snad i oční víčka. O to víc mě zaráží, že po nádherném úseku jsme se octli na hnusném sídlišti.
Dojeli jsme až do Banské Bystrice, kde jsme bloudili pořád dokola. Mapu Slovenska jsme s sebou sice měli, ale proč si centrum neprojet několikrát. Dostávám hlad a výrazně se otepluje. Kroužíme městem jak uzené makrely, až zastavujeme se slovy otce „jsem v pr…“. Nakonec se vymotáme a zastavujeme na oběd.
Po obědě jsou to zase jenom zatáčky a nic než zatáčky. Sjíždíme na cestu označenou jako nebezpečný úsek. To znamená totálně rozbitou silnici, která prochází lesem. Kupodivu mě to ale dost baví. Tedy do té doby, než nám v zrcátkách zmizí oni dva spolucestující. Chvíli čekáme, jestli se zase neobjeví, ale pak se otáčíme.
Van Vanu spadl řetěz. Na vedlejší silnici uprostřed lesa není zrovna velký provoz, ale po chvilce šaškování s nářadím zastavuje jakýsi chlapec, který nám poskytuje číslo na asi 50 km vzdálený motoshop. Netuším teda, k čemu nám bude motoshop, ale budiž. Řetěz se sice nasazuje zpátky, ale to nic nemění na tom, že je vytahaný jak prsa zralé šedesátnice.
Opatrným tempem skutečně v podvečer dojíždíme do motoshopu, kde se pán chopí nářadí a řetěz zkrátí. Jsme v docela zapadlé lokalitě, a tak se ptáme „Co prodáváte, díly, doplňky?“ „Všetko“. „Jezdí tu hodně motorek?“ „Nie.“
Po pár zábavných hláškách se chlapec se Suzuki děsí, co za to bude pán chtít. Řekl si o jedno euro. Přemýšlejíce, z čeho ten pán žije, se přesouváme dál. Připomínám se, že potřebuji natankovat, moje nádrž má totiž jen 5,5 litrů. Přepínám na rezervu a jako na potvoru benzínka nikde. Pokračujeme dál v cestě a západ slunce společně s obrovským dešťovým mrakem tvoří úžasnou atmosféru s duhou. Začalo pořádně pršet a ti dva vzadu se zase ztrácí. Nemůžeme ale zastavit, jedeme po silnici pro motorová vozidla, která zcela nepochopitelně nemá absolutně žádnou krajnici.
Po chvíli nás dojíždějí, a tak je o problém méně. Trošku mě štve, že jsem nedávno vyměnila své extrémně nepromokavé rukavice za ty extrémně promokavé. A tak, když je za deset minut po dešti, jsem totálně promočená. Jedeme z kopce dolů a já chci přidat plyn a najednou slabá až žádná odezva. Tuhle situaci dobře znám. V domnění, že nemám benzín na vyjetí kopce před námi, zastavuji. Motorka ale nechcípá, a tak jsem přemluvena, ať to ještě zkusím. Naštěstí hned za kopcem je Shellka. Jsme v Rimavské Sobotě, kde taky přespíme.

Trasa: Havířov – Ostravice – Makov (SK) – Bytča – Považská Bystrica – Rajec – Turčianske Teplice – Harmanec – Banská Bystrica – Brezno – Čierny Balog – Lučenec – Rimavská Sobota

Najeto 380 km.

Den druhý

Je horko a my vyjíždíme směrem k maďarským hranicím. Ještě se ve Slovensku zastavujeme v Tescu, kde ale všichni mluví maďarsky a už to tu moc slovensky nevoní. Za neustálého mávání dětí na ulici dojíždíme k hranicím. Když táta tvrdil, že Maďarsko bude nuda a utrpení, říkala jsem si, že to nemůže být tak hrozné.
Ale bylo. Jedeme stále rovně, rovně a rovně. Zatáčka se tu objeví tak co dvacet kilometrů, a to je ještě označená šílenými šipkami, asi aby se toho Maďar nezalekl. Projíždíme několika městy, která jsou ucpaná, a semafory jsou tu nesmyslně seřízené. Do toho je hrozné horko a já potřebuji pauzu.
Stavíme kdesi v centru, abychom si dali v Mekáči zmrzlinu. Parkujeme trošku nešikovně za auty na ucpaném parkovišti. Vydá se k nám nějaký Maďar a začíná mávat rukama a cosi vyřvávat. Odpovídáme mu česky, ale on furt mává dál. Nějak nás to ale nevzrušuje. V Mekáči nejdřív řeknou, že eura berou, ale za chvilku se na nás nevraživě dívají, když dostanou pět centů. Jakýsi chlapec za pultem je pověřen s námi komunikovat, že asi umí nejlíp anglicky, a spustí „We hasn’t, we hasn’t…“. Chvilku se s námi hádají, že cent není euro, a tak raději platíme kartou.
Pokračujeme v naprosto příšerné rovné cestě, stopětadvacítky vytočené na maximum několik km vkuse, jen čekám, až to ten motor nedá. Horko nám taky moc neprospívá. To bude asi daň za ty slovenské zatáčky. Konečně přijíždíme do menšího neucpaného města, pozorujeme spoustu čapích hnízd i podivně řešené okapy, které vedou z domů až do cesty. Všechny vedlejší uličky jsou jedno velké pískoviště a já se jen modlím, ať do žádné nemusíme.
Stavíme na benzínce a kupujeme mapu Rumunska. Jsme stále bez oběda a já začínám mít pořádný hlad. Nicméně vzhledem k tomu, že se nám bleskově krátí čas, je rozhodnuto, že jíst budeme až v Rumunsku. Problém je v tom, že se táta rozhodl poslechnout navigaci v mobilu, a tak po několika dalších km rovné jízdy se otáčíme a skutečně zajíždíme do písečné uličky. Zpočátku je to v pohodě, ale za chvilku už je před námi jen písek. Šíleně v tom plave přední kolo a ani na chvilku není motorka plně stabilní. Nakonec nás to háže zpět na silnici a já jsem ráda, že mám zase pevnou půdu pod nohama.
Přijíždíme k hranicím s Rumunskem, kde nás čeká kontrola dokladů. Jak to táta viděl, vyděsil se, protože mi nevěřil, že Rumunsko není v schengenu. Překvapivě nás kontrolují ale jen na maďarské části hranic. Pán vezme můj pas do ruky, vysloví „Domiňika“ a nechá mě projet. Trochu si vychutnávám ten pocit, že se mi fakt podařilo dojet po ose do Rumunska na dváce. Hned za hranicemi začíná zajímavější cesta, objevují se i první zatáčky.
V prvním rumunském městě zastavujeme, vybíráme z bankomatu a jdeme se najíst podivné pizzy, na kterou čekáme asi hodinu. Mezitím sledujeme rušnou křižovatku. Jezdí tu samé polorozpadlé Dacie a koňské povozy. Lidé naše motorky okukují i fotí. S údivem zjišťujeme, že tady mají o hodinu více a my si musíme pospíšit.
Cesty vedou přes vesničky, kde místní vysedávají venku. Do cesty nám lezou koňské povozy, psi, děti i všemožná drůbež. Povrch není nic moc, ale dá se tu jet slušných 70. Jen je třeba dávat větší pozor – v zatáčkách dost často narážíme na koňský povoz, těch je tu totiž opravdu hodně. Trošku bloudíme a nakonec nám místní radí na benzínce. Všechno je tu takové přátelštější, lidé nám radí, děti opět mávají, koně si očuchávají zadky…

Pokračujeme v cestě a přichází něco nečekaného. Ve snu by mě nenapadlo, že nás v zapadlé vesničce zastaví policajti. Měřili rychlost. Zastavují ale jen otce (protože jede první a změřili jen jeho) a nás ostatní nechtějí. Fotím si policejní Dacii a čekám, co bude. Údajně jsme jeli 63 km/h. Po asi dvacetiminutovém čekání na Godota dostává táta kompletně ručně popsanou ápětku se slovy „no money“, že je to jen napomenutí. Ke všemu nás policista posílá na jinou cestu, než jsme zamýšleli, že je prý lepší.
Za chvilku se ocitáme v poněkud děsivém lese. Cesta je rozbitá a výrazně se ochlazuje. Pořád je ale krásně sjízdná se spoustou zatáček, a tak mi to vyhovuje. Postupně se ale zhoršuje a skoro si nevšimnu, že stoupáme kamsi na kopec. I tady ale musíme dávat bacha na koňské povozy nebo třeba potůček tekoucí do cesty. Občas z lesa vyjedeme do civilizace a hned se zase ponořujeme do lesa. Cesta se zhoršuje stále více, děr je tu hrozně moc a některé jsou tak obrovské, že by se do nich dal chytit mamut. Klesáme, a přestože je cesta už jen špatně sjízdná, hodně mě to baví. Vyráží mi dech, když v protisměru na této ne zrovna široké nepoužitelné cestě potkáváme kamion s cisternou. Ale pak už se ničemu nedivím. Vyjíždíme z lesa a čekají nás polorozpadlé baráky, ale i podivné sídliště, případně kempující Rumuni.
Pomalu ale jistě se stmívá a já si uvědomuji, že po té šílené cestě mám zadek naklepaný jak řízky. Navíc mě ukrutně začíná bolet zápěstí od spojky. Dostáváme se na hlavní cestu. Máme to ještě 60 km do místa, kde máme rezervaci ubytování. Na hlavní cestě poprvé poznáváme místní závodní kamiony. Vyhrává tu zkrátka ten nejsilnější. Všichni jim uhýbají, případně se nechají vytlačit. Začínají totiž předjíždět, i když je v protisměru provoz, pokud usoudí, že někdo uhne. Koukám po okolí a když kouknu zpět na cestu, vidím kamion, jak se řítí na další kamion v protisměru, to vše se odehrává v zatáčce těsně kolem koňského povozu a auta, které nechce kamionu uhnout. Naštěstí na poslední chvíli auto uhne a kolize se nekoná.
Už je úplná tma a osvětlení je tu bídné. Pokud už nějaké lampy jsou, tak většinou nefungují. Taky se dozvídám, že mi nesvítí zadní světlo. Moc dobře na cestu nevidím, navíc je plná rychlých zatáček. To ale nebrání kamionům v předjíždění a já se jen snažím strefovat mezi bílé čáry nalevo a stromy napravo. Nakonec dojedeme tam, kam chceme.

Trasa: Rimavská Sobota – Miskolc (H) – Debrecen – Valea Lui Mihai (RO) – Marghita – Popesti – Alesd - Huedin

Najeto 380 km.

Informace o redaktorovi

Dominika Gawliczková - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (111x):


TOPlist