S naháčem a sportem do Rumunska

Den 1. 16.6.2018 (Najeto cca 650 km)

Vyrazili jsme z Vacenovic cca o půl 9 ráno, a protože odjezd byl naplánován na 8:00, tak jsme se kupodivu ani moc nezdrželi. Plán byl jasný. Zkusit se dostat do Rumunska hned první den, takže jsme z toho udělali den přesouvací. Tím pádem jsme jeli jenom po dálnicích. První zastávka byla kousek od Břeclavi (no vlastně v Hodoníně) na benzince, kde jsme natankovali plnou nádrž a pokračovali jsme směrem na Bratislavu. Cesta byla jak asi každý motorkář zná, nudná, a proto jsme museli častěji zastavovat, aby jsme se zregenerovali a nabrali znovu sílu a energii na další cestu. Takhle cesta pokračovala až k maďarským hranicím. Po příjezdu na hranice jsme byli trochu zmatení, protože to byl náš první výjezd do zahraničí, a tak jsme hledali, kde koupit dálniční známku. Našli jsme to až podle nekonečné fronty k okénku :). Poté jsme se přes Budapešť dotrmáceli k Segedínu, kde jsme se konečně stočili směrem k Rumunsku. Na hranicích nás zastihl déšť, ale neotáleli jsme, navlékli pláštěnky a jeli dál. Konečně Rumunsko!

Na hranicích jsme v euforii udělali pár fotek s nápisem Romania a zanedlouho už jsme vysvlékali pláštěnky, protože se obloha rozzářila. Natankovali jsme na poslední benzince před Aradem, kde byla velice příjemná obsluha (česky hovořícímu pánovi jsme řekli, že jedeme do Banátu, a hned nás přetáhl přes dlouho frontu u pokladen, jelikož z Banátu pocházel). Konečně sjíždíme z dálnice a máme první možnost vidět Rumunsko, jako takové. V Temešváru jsme zjistili, že nám hodiny na telefonu ukazují o hodinu víc, než na motorkách. No tím pádem jsme rychle spěchali najít místo na přespání, protože už bylo 7 hodin večer. Za Temešvárem, který se nám velice líbil, jsme našli pěkné místo na spaní u řeky, kde jsme postavili stan a strávili jsme zde první noc.

Den 2. 17.6.2018 (Najeto cca 390 km)

Ráno nás probudil budík 6:45, byli jsme nevyspaní kvůli posunu času, ale vzpamatovali jsme se celkem rychle. Proběhla ranní hygiena a šli jsme balit stan. V průběhu balení jsme si všimli přicházejícího stáda ovcí v čele s bačou, který se nemilosrdně řítil směrem k nám. Přivítali jsme ho slivovicí, kterou dozajista neodmítl. Prohodili jsme s ním (i když neumíme rumunsky, ale vždycky se dá nějak domluvit) pár slov a rozloučili se. Při odjezdu byla velká mlha, ale postupně, jak hodiny nabývaly, ustupovala. Moravita, Oravita, kde jsme dotankovali, a už jsme jeli směrem na Svatou Helenu. Ještě jsme se zastavili chvilku u Dunaje, kde jsme udělali pár fotek a záběrů na GoPro.

Po příjezdu do sv. Heleny jsme zamířili do centra dění, do hospody. Dali jsme si nealko pivo a prohodili pár slov s místními. Vyzvídáme něco o historii českých vesnic a jak se v Banátu žije, je to mazec! Však si to jeďte sami poslechnout :).

Dále jedeme podél Dunaje po Rumunsko - Srbských hranicích. Byli jsme nadšení přírodou a co pár kilometrů jsme zastavovali něco fotit. Nejvíce nás překvapil vytesaný Decebalus do skály, měli jsme ho v plánu, ale jedeme, jedeme, najednou potkáváme nějak víc lidí, motajících se po silnici, dáváme pozor, abychom někoho nesrazili, v tom se podíváme doleva a tam Decebalus, „Aha, už jsme tady.“ si říkám v duchu. Poprvé jsme si šli v Rumunsku něco koupit, doposud to byl maximálně benzín. Ve stáncích hledíme, jak je vše levné. Konečně jsme v zahraniční zemi, kde pro nás není draho! :).

Po příjezdu do Orsova jsme natankovali a nakoupili, hlavně pivo na večer. Chtěli jsme ochutnat něco zdejšího, a tak jsme koupili pivo, které jsme často viděli u místních (viz foto, tohle pivo jsme si zamilovali a nechybělo v každém nákupu, určitě ochutnejte). Poté vyrážíme směrem na Motru. Zakempovali jsme až za Motru na louce, kde nás opět odchytil místní bača, dali jsme si slivovicu a “popovídali si” pomocí mimiky celého těla. Ještě si vyptal cigaretu a po strašení s velkou bouřkou odešel. Rozdělali jsme stan a oheň, na vařiči jsme si ohřáli konzervu a jdeme spát. Uvidíme, co přijde v noci a zítra.

Den 3. 18.6.2018 (Najeto cca 250 km)

Bouřka v noci nepřišla, za to nám uprostřed noci něco šustilo a prohrabávalo věci okolo stanu. Pěkně nás to vystrašilo. Když jsme sebrali odvahu a vyskočili ze stanu, koukal na nás s provinilým pohledem bačův pes vylizující zbytky z konzerv. Je ráno a dnes máme před sebou Transalpinu! Byla to jedna z věcí, na kterou jsme se těšili úplně nejvíc z celé dovolené. Sbalili jsme stan, posnídali kovbojské fazole s chlebem, namazali řetězy a vyjeli jsme směrem na Targu Jiu - Novaci. Po cestě, jak jsme předpokládali, nás dostihl déšť. Oblékli jsme si pláštěnky a pokračovali. Ještě jsme chvilku zvažovali, jestli nenechat Transalpinu na jiný den, ale nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme. V Novaci jsme zastavili natankovat a odpočinout si, mrknuli jsme na meteoradar a když jsme viděli, že nemá cenu čekat, až déšť přejde, najeli jsme na Transalpinu. Asfalt byl krásný, ale to počasí...

Čím výš jsme byli, tím to bylo horší, a o husté mlze ani nemluvím, takže jsme byli rádi, že jsme viděli pár metrů před sebe a o nějaké vyhlídce nebyla ani řeč. Později, v nižších polohách se přece jenom ukázala Transalpina v celé své kráse. Zastavovali jsme snad každých 5 minut a fotili přírodu ze všech stran. Nesmím opomenout ani krávy, které nejen, že se volně pásly u silnice, ale také se po ní volně procházeli, takže člověk měl někdy co dělat, aby to ubrzdil (kráva hned za zatáčkou). V Sugagu jsme zastavili na benzince, a protože vysvitlo sluníčko, tak jsme hned vyslékali věci a začali sušit všechno, co šlo (boty, ponožky, bundu, přilbu, prostě všechno...). Tady jsme se také rozhodli, že dnes nestrávíme noc ve stanu, ale někde v penzionu, kde se po celodenním lijáku umyjeme a usušíme. Na bookingu jsme si našli nějakou Vilu David. Takže jsme jeli na adresu. Čekal nás nezapomenutelný zážitek. Přijíždíme na adresu, žádnou vilu nevidíme, jen obyčejný řadový domek. O to by vůbec nešlo, ale poté, co seniorům z domku říkáme, že zde máme objednaný pobyt, na nás jen hledí, nerozumí (v Rumunsku je celkově poměrně problém domluvit se anglicky). Zavolají svou dceru, která aspoň trochu anglicky umí. Ta nám ale řekne, že oni nikoho neubytovávají, prostě že se nejedná o žádnou Vilu David a že o žádné takové ani v okolí neví. Aha. Chvilku na sebe hledíme a nevíme co máme dělat, jelikož už jsme měli noc zaplacenou online. Ještě se chvilku bavíme o tom, že nás nejspíš někdo oj*bal. Našli jsme tedy penzion na okraji Alba Iulija, což nebylo daleko. Cena byla příjemná, 150 Lei/pokoj. Penzion se jmenuje Perla Muresului. Konečně jsme se osprchovali, venku si dali točené pivo a šli spát.

Den 4. 19.6.2018 (Najeto 323 km)

Po vydatné snídani v penzionu jsme se ještě na cestu osprchovali a přesunuli se po dálnici kousek za Sibiu, až do vesnice Cartisoara, kde jsme natankovali a začali stoupat nahoru po Transfagarasan. Počasí nám vyšlo perfektně. Po cestě jsme koupili pár suvenýrů a jiná skupina motorkářu z Anglie, sjíždějící z Transfagaraše dolů, nám říkala, že je tam zákaz vjezdu. Zákaz jsme samozřejmě ignorovali, jako většina, projeli jsme a vydali se nahoru. Jestli jsem o Transalpině řekl, že je nádherná, tak nevím, jak popíšu Transfagaraš. Prostě úžasné.

Krásné počasí tomu ještě přidávalo na kráse a každou chvilku jsme zastavovali a fotili, točili a prostě si to užívali. Nahoře jsme si udělali větší pauzu, kde jsme strávili asi hodinu a vychutnávali si ten nezapomenutelný zážitek. Cesta dolů byla taky krásná. Prostě není co dodat. Poslední zastávku jsme dali u jezera Lacul Vidraru, přesněji u obrovské přehrady (9. největší v celém světě), zde zatáčkový úsek prakticky končí.

Projíždíme krásným kaňonem. Po cestě jsme si ještě vyfotili dráculův hrad Poenari, kde jsme se chtěli podívat, ale bohužel jsme si neuvědomili, že je to právě tento hrad, a projeli jsme (i přes nespočet penzionů s názvem Dracula...). Pokračovali jsme směrem na Brasov, v Campulungu jsme si nakoupili potraviny a začali hledat ubytování (opět ve stanu). Protože jsme byli opět v horách a ubytování se tady hledalo těžko, našli jsme u silnice kemp Panorama s krásným výhledem. Cena byla příjemná - 50 lei za 2 osoby a stan dohromady. Rozdělali jsme stan a pivo. Nějaký taťka s klukama si tady dělal večeři nad ohněm a po chvilce nám 2 malí kluci přinesli v misce opečené špízy. Byli jsme z toho překvapení, tak jsme pánovi nabídli slivovici, kterou ochutnal, ale moc se na ni netvářil. Pochutnali jsme si, podívali se na fotky z dnešního dne, kterých nebylo málo, a chystali se ke spánku.

Den 5. 20.6.2018 (najeto 199 km)

Dnes jsme cestu moc naplánovanou neměli. Jenom jsme věděli, že pojedeme na hrad Bran u Brasova a poté se přes Brasov přesuneme blíž k Bicazské soutězce. Situace se ale trochu změnila. Ráno jsme vstali a protože jsme spali v kempu, šli jsme se umýt, dali sprchu, nechali chvilku na slunci vysušit stan mokrý od ranní rosy. Pomazlili jsme se s místními domácími mazlíčky, jeden z mazlíčků bylo krásné malé bílé štěně, to se nám neustále dralo do stanu a při balení odnášelo věci po celém kempu. Vyrazili jsme.

Přijeli jsme do města Bran a vyhlíželi hrad. Přijeli jsme k parkovišti, přibrzdili a hledali parkování. V tom na nás doslova zařvali 3 pánové. “Ty vole zdar!”, ozvalo se. Hned jsme zastavili a dali se do řeči. Jakou cestou kdo jel, kde byli atd. Dozvěděli jsme se, že se byli podívat ve vesnici Rosu nad Brasovem na vyhaslou sopku Racos. Řekli jsme si, že by to mohlo být zajímavé a začali to zvažovat. No a protože jsme neměli na tento den naplánovaný další cíl, bylo rozhodnuto. Zaplatili jsme každý 8 Lei parkovné na 2 hodiny, převlekli jsme se do kraťasů, věci jsme si nechali v pokladně a šli na hrad. Shodli jsme se, že hrad vypadal zvenku líp, jak zevnitř, ale aspoň jsme se podívali, čím se to pan Stoker inspiroval při líčení Draculova hradu. Po prohlídce hradu jsme si dali burger v restauraci a vydali se směrem na Brasov. První jsme chtěli v Brasově chvilku zastavit, abychom se podívali po městě, ale nakonec jsme od toho upustili, skrz motorky (kdo by nám hlídal brašny...). Zadali jsme tedy do navigace vesnici Racos a jeli se podívat na vyhaslou sopku. Chvilku nám sprchlo, ale věděli jsme, že je to jenom malý mrak, tak jsme počkali. Jakmile začalo svítit sluníčko, sopka opravdu překypovala barvami.

Fotek bylo opět nespočet. Zanedlouho jsme zjistili, že hned vedle sopky je ještě jezero Emerald Lake, kam jsme se jeli samozřejmě také podívat. Rybařili tam kluci okolo 15 let, kteří uměli trochu anglicky, tak jsme se s nimi chvilku bavili a po pár desítkách minut jsme jeli dál. Protože se čas nachyloval ke konci dne, byla před náma otázka, kde budeme spát. Jestli stan na volno, v kempu nebo zase penzion. Protože jsme se nemohli rozhodnout, kterou možnost vybereme, řekli jsme si, že pojedeme dál a pokud se nám bude líbit některé z těchto zmiňovaných míst, prostě tam zastavíme. Nakonec vyhrál penzion Elena si Maria hned na kraji vesnice Saschiz, který za 120 Lei na noc vypadal opravdu skvěle. Chtěli jsme jít do místního obchodu koupit večeři a potraviny na snídani, ale po cestě z penzionu nás odchytl pan domácí, jestli si nedáme jeho domácí pálenku. Domácí byl nadšený pěstitel a kamioňák, když jsme mu řekli, odkud jsme, tak přesně věděl, kde to je, jelikož tudy často jezdí. Jak je ten svět malý. Ochutnali jsme jednu, dvě, tři a museli jsme jít, aby nám nezavřeli v obchodě. Po večeři jsme den zakončili pivem na terase s krásným západem slunce.

Den 6. 21.6.2018 (Najeto 318 km)

Ráno jsme chtěli vstát dřív, nechat motorky v penzionu a jít se podívat na místní hrad nad vesnicí. Po zazvonění budíku jsme se rozhodli, že na to nemáme energii a proto jsme posunuli budík vyjímečně až na půl 9 s tím, že nikam nepůjdeme. Takže jsme pobalili věci na motorky a jeli jsme směrem na jezero Lacu Rosu a Bicazskou soutěsku. Z radaru jsme věděli, že dnes bude celý den pršet a tak jsme s tím počítali. Déšť nás chytil asi ve 3 hodiny, až u Lacu Rosu, kde jsme si zrovna dali oběd a chvilku čekali, až déšť přejde (aspoň, abysme se stačili obléct do nepromoků), což se povedlo a potom už to byl obrovský slejvák. Déšť na Transalpině byl oproti tomuto nic. Projeli jsme nádhernou Bicazskou soutěsku, kde jsou skály tak vysoké, že musíte úplně zalomit hlavu, abyste uviděli nebe. Dále před námi bylo jezero Lacul Izvorul Muntelui, které je hned za městem Bicaz. Byli jsme rádi, že už jsme skoro uschli, ale v tom nastala další průtrž mračen. Podél celého jezera jsme jeli v dešti. Řekli jsme si, že večer dáme zase penzion, abysme posušili věci, chtěli jsme dojet až do Vatra Dornei. Mrkli jsme na booking, zabookovali jsme penzion a jelo se dál. Cesta dobrá, až na ten šílený déšť. Asi 15 km před Vatra Dornei začaly blesky (přímo nad náma), při přejíždění holých kopců jsem měl doopravdy poprvé v životě strach, že nás trefí blesk, tak jsme chvilku zastavili na benzince a čekali, až bouřka přejde. To už jsme byli asi 3 km od penzionu. V penzionu jsme dali sušit věci, ještě jsme koupili něco k jídlu, popsali den do cestopisu a utahaní po náročném dni šli spát. Dnes to bylo fakt peklo.

Den 7. 22.6.2018 (Najeto 418 km)

Ráno jsme vyjeli cca v 9 hodin. Předpověď ukazovala opět déšť, ale kupodivu asi až do 3 hodin vůbec nepršelo, naopak bylo krásně. Cíl byla Turda a solné doly. Po pár zastávkách na odpočinek jsme to zvládli. Cca 4 hodiny cesty za náma a čekala nás Salina Turda, kam jsme se velice těšili. Po předchozím dni, kdy jsme byli jak vodníci, to byl zase super den. Byl to opravdu zážitek, solný důl je obrovský a to jakože fakt hodně. Všude samá sůl, celé prostory jsou vyhloubené v solných krystalech, každá stěna je doopravdy slaná, to můžeme potvrdit. V nejnižším dole si dokonce půjčujeme loďky a obeplujeme “ostrůvek“ uprostřed dolu, ano, i voda zde je slaná :).

V Salině Turdě jsme dohromady byli asi 2 hodiny, koupili nějaký ten suvenýr a protože bylo asi 5 hodin, rozhodli jsme se, že se ještě přesuneme do města Hunedoara, kde jsme chtěli vidět největší hrad v Rumunsku (Corvin Castle), který byl podle fotek opravdu famózní. Po šťastném příjezdu jsme našli ubytování, protože jsme po odpolední cestě opět brutálně zmokli. V penzionu byli zrovna také ubytovaní organizátoři nějakého mezinárodního offroadového závodu, který probíhal kousek od Hunedoary. Na dvorku při obdivování jejich offroadové káry si chvilku pokecáme. Smějou se nám, že obdivujeme jejich auto, které je prý jen doprovodní vůz, a tak nám na telefonu ukazují fotky pravých offroadů, které závodí. Pan domácí nám ještě nabídl domácí jahody ze zahrádky, které jsme neodmítli, nakoupili jídlo v Kauflandu, povečeřeli a po únavném dni si šli lehnout.

Den 8. 23.6.2018 (Najeto 771 km)

Dnešní cíl byl jasný. Dostat se domů (pokud to půjde). Ráno jsme se ještě chtěli podívat na již zmiňovaný Corvinův hrad v Hunedoaře. Otevírali tam až v 9 hodin, takže jsme namazali řetězy, pobalili věci a zajeli na hrad. Nechali jsme si věci v boudě na parkovišti a šli na hrad. Hrad byl doopravdy krásný a hlavně velice zachovalý.

Po prohlídce jsme vyrazili směrem k domovu. Před náma bylo neúprosných cca 750 km. Po asi hodině jízdy jsme najeli na dálnici směrem na Temešvár a Arad a už jsme jeli. Byla celkem zima, takže jsme se trošku přioblékli a kilometry jenom ubývaly. Domů jsme dorazili krátce po 18. hodině, takže jsme jeli i s pauzama na tankování (a chvilku odpočinku) zhruba 9 hodin.

Závěr:

Dovolenou jsme původně plánovali jen pod stanem. Nakonec nás většinou déšť, ale i naše pohodlnost, donutily přespat v penzionu. To nám ve výsledku vůbec nevadilo, jelikož jsme díky tomu měli možnost poznat fajn lidi. Rumunsko je nádherná země s krásnou přírodou, jen by si jí teda mohli Rumuni víc vážit, všude jsme potkávali spoustu odpadků. S divokými psy jsme žádný problém neměli, naopak jsme jim sem tam dali nějaké jídlo, někteří byli opravdu krásní. Silnice v Rumunsku? Většinou krásný nový asfalt (drtivou většinu jsme jezdili po hlavních tazích). Provoz v Rumunsku? Rumuni jezdí hodně rychle a to i ve vesnicích. Na druhou stranu jsou ale velice milí, a to i na silnici. Co nám občas vyrazilo dech, byly jejich dopravní řešení, to člověk doopravdy nechápal, jak to mohli páni inženýři takhle pos*at. Byla to krásná dovolená, která proběhla bez jediného problému "ťuk ťuk", snad budou takové i další.

Níže můžete vidět naši trasu. Dále se můžete podívat na video z naší cesty, které je nahoře. Je poměrně dlouhé, za to ale uvidíte všechno co nás potkalo. :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE