invelt_unor2



Rumunsko 2018 nejen on road

soft enduro poprvé

Kapitoly článku

Nastal vytoužený okamžik poznávání krás Rumunska, pro které jsem se rozhodl jakožto cílovovou destinaci pro letošní moto dovolenou. Po přečtení různých cestopisů, a že jich je požehnaně, jsem se však rozhodl jít trochu jinou cestou. Samozřejmě některá ověřená místa jsem začlenil i do svého itineráře. Ale kromě toho jsem si pořídil průvodce pohořím Apuseni, doufaje, že bych mohl zkusit i lehké endurové trasy, které jsou součástí onoho průvodce. Jelikož moc zkušeností s enduro ježděním nemám, vybral jsem trasy s nejnižší obtížností s tím, že se uvidí jak to půjde. Jsem si vědom, že V-strom je spíš cestovní motorka, přesto v sobě skrývá určitý potenciál, čehož jsem hodlal využít. Nicméně jsem byl nucen trochu stromáka dovybavit nezbytnými věcmi pro tento účel. A tak dostal kryt pod motor, zvýšení světlé výšky záměnou kostí, a bačkory s hrubším vzorkem. Pro letošek jsem vyrazil sám, což byla taky nová zkušenost. Batůžek zůstal z časových důvodů doma. Zprvu jsem trochu váhal, zda jet sám či ne. Ale pak jsem si řekl, proč ne, zastavím kde budu chtít, pojedu tak rychle jak budu chtít, budu spát kde budu chtít, a nemusím hrotit hygienu, to byly jasné PRO, tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu.

Den první – tranzit.

V plánu je vyjet brzy ráno, nicméně čáru přes rozpočet mi učinilo počasí, svatý Petr už od večera sesílá dešťové kapky, a nehodlá s tím přestat. A tak posouvám čas odjezdu, místo 7,00 vyrážím kolem 10, a stejně startuju v nepromocích, které shodím až po cca 150 km. Takže začátek nic moc. Nakonec se počasí přece jen umoudří, a pokračuju dál. Přejezd Slovenskem, dále Maďarsko, a večer projíždím hranice s Rumunskem. Kolem dokola postávají spoře oděné slečny, začíná jim pomalu směna:) Rychle najít kemp a ubytovat se, a nezbytný přejezd mám za sebou. Prvních cca 700 km.

Den druhý

Pro druhý den jsem si vybral etapu značenou jako soft enduro s nízkou obtížností. Vybral jsem trasu která vedla z Gilau, kde jsem měl postavený stan, a odkud jsem měl v plánu podnikat po další tři dny výlety po blízkém i dalekém okolí. Po pár kilometrech asfaltem se cesta ubírá do kopce po šotolině, kde je značeno jezero Micesti. Po prvním zdolaném kopci se cesta rozdvojuje, zkouším neznačenou cestu na vrchol kopce, kde se šotolina mění v písčitý povrch se stopami po offroadových autech. Je to pro mě nová zkušenost, kupodivu pneu na tomto podkladu drží dobře s občasným plaváním ve vyjetých kolejích. Ale je to super. Po výjezdu na vrchol se rozprostírá nádherný pohled na hřebeny kopců, které jsou posety písčitými a šotolinovými cestami, kde je možnost jet, kam jen oko dohlédne. Vypadá to velmi lákavě, a tak se courám po hřebenech, a užívám si tu volnost a samotu, poněvadž jsem na vrcholcích sám. Zároveň si zvykám na odlišné ovládání motorky na nezpevněném podkladu. Potím se sice jak prase, na slunci je 40 stupňů ale čím dál víc si to užívám. Lidé co jezdí cross by se mi asi smáli, a projeli tu trasu s prstem v nose, já však na tomto úseku ztrácel pomyslné enduro panictví. A byl jsem sakra rád za zvolené obutí. Kdybych neměl naplánovanou trasu, toulal bych se hřebeny snad do nekonečna. Nicméně itinerář je dán, tak jedu podle plánu.

Vracím se na značenou trasu, a pokračuji ke zmíněnému jezeru. Opět pěkná šotolinová cesta, zprvu jedu opatrně a pomalu, jedna, dva, zrychluji, a s rychlostí roste i sebevědomí, a po chvíli si připadám jak Ondra Klimčivů, trojka, čtyřka, jedu pade, až do doby než se zničehonic objeví hluboký písek. Zadní kolo začíná tančit, předek kmitá, a já se sevřenýma půlkama opatrně přidávám plyn, jak radila Ptáčková v „Moto cestou necestou“. Kupodivu to funguje, nehážu tlamu jak Révai, ale vrátilo mně to nohama zpátky na zem, závodník ze mě nebude. Tak znova a pomaleji. Pak přichází roleta, konečně vím co je to za svinstvo. Baví mně to čím dál víc, brouzdat po hřebenech, a kochat se pohledy je fajn, sem tam jsou na cestě vymleté rygoly, evidentně od tekoucí vody v době deště, naštěstí jsou většinou na přehledném úseku, a tak stačí včas ubrat, a skoro trialovým stylem projíždět mezi hlubokými dírami. Stromák sice mezi rygoly kvůli své nemalé váze tančí jak slon v porcelánu, ale projet se dá. Dojíždím až k jezeru Micesti, dávám pauzu, a po chvíli mažu zpátky. Samotné jezero mně na zadek sice neposadilo, ale cesta jednoznačně stála za to. 

 

Sjíždím na rozcestí a opět na asfalt. A po 107R pokračuju směr Turda. Solný důl v Turdě jsem měl v plánu navštívit tak jako tak, po příjezdu na parkoviště mi zkameněl úsměv, parkoviště natřískáno, tak si naději nedělám. K mému údivu byl vstup bez problému, a já sestupoval dolů k ochozu. Ochozem obcházím horní patro dokola, a je mi šoufle. Pohled dolů, spolu s pohledem na systém, jakým je ochoz přilepený ke skále mi odvahu nepřidá. Nicméně vracet se nehodlám, nechci vypadat jak bačkora :) Poté 13 pater dolů na mezipatro, a pak daších 13. Dolů to jde samo, cesta zpět bude horší. Ale rozhodně stojí za to to vidět i když z toho udělali Rumuni doslova kolotoče.

Po exkurzi dumám co dál, rozhodlo za mně počasí, a tak mám čas psát tento deník, spěchat nemusím. Nicméně pršet nepřestává, tak mi nezbývá než vyrazit za doprovodu kapek deště. Po chvíli déšť ustává, a opět vykouklo slunko. Jedu směr Cluj Napoca a Gilau. Cestou navážu kontakt s místním obyvatelstvem. Projíždějíc vesnicí jsem u cesty postřehl stařenku, která nabírala vodu z pramene. Byl jsem si vědom, že i mé zásoby vody se tenčily tak jsem se optal, zda si můžu taky nabrat. Babička začala rumunsky něco vyprávět, ukazuju, že nerozumím, ale usmívám se, protože vypadá velmi mile, a nechci ji nijak urazit. Tak přešla na ruštinu. Taky vedle, ikdyž jsem kdysi s ruštinou trochu koketoval, ale nenadchla mně. A tak se tyto základní pojmy vytratily z hlavy jako pára nad hrncem. To však pro stařenku není překážkou, a vypráví vesele dál. Jeden druhému jsme sice nerozuměli ale dobře jsme si popovídali:) Dorážím do kempu, vařím něco do žaludku, a suším rukavice. Už loni ve Skotsku se mi osvědčil způsob sušení přes noc ve spacáku, a tak toto aplikuji i tady. U večeře brouzdám průvodcem, a vybírám trasu na další den, a rozhodně nehodlám zůstat jen na asfaltu, fakticky mně jízda mimo asfalt nadchla. S blaženým pocitem jdu spát.

Najeto 170 km.

Den třetí

Ráno po probuzení obloha nevypadá nic moc, zataženo, ale prozatím bez deště. Vařím kafe, posnídám, a vyrážím. Po pár kilometrech sjíždím z hlavní cesty, a míjím po pravici jezero Gilau, jenž je zdrojem pitné vody pro nedaleké město Cluj Napoca.

Jde údajně o druhou největší přehradu pohoří Apuseni. Pokračuji přes hráz, a stoupám po silnici 107P na planinu Marisel. Po cestě si všímám informační tabule se směrovkou na Manastirea St. Vasil cel Mare. Chybí však cesta. Nahoru škrpál s kameny. Nicméně stromák se s tím popasoval hrdě, a po nějakých dvaceti minutách jsem nahoře. Kostelík je evidentně v rekonstrukci stejně jako cesta k němu, vedle muzeum a velmi pěkná vyhlídka. 

V pohodě si to obejdu kolem dokola, udělám pár fotek, a vracím se zpět. Cestou dolů se ta škarpa jeví trochu horší nežli během stoupání, a zadní kolo jdoucí smykem opět dokonale prověří spolehlivost mých hýžďových svalů. Naštěstí jsem se nevyválel, spodky zůstaly bez poskvrny.

Dole si dávám pauzu, spocený jak prase. Pokračuji na další, tentokrát největší jezero pohoří Apuseni, Fantanele. Vypadá nádherně, nízké betonové zábrany lemující přehradu nevypadají dvakrát bezpečně ale výhled nabízí přehrada moc pěkný.

Jedu dál k místu, kde začíná turistická trasa k vodopádům Rachitele. Nicméně výšlap je 7 km tak jsem to z časových důvodů a nevhodnosti oděvu zavrhl, snad někdy jindy.

Během další jízdy zabloudím, čehož si všimnu až po pár km, kdy se šotolinová cesta stává pro mě neprůjezdnou z důvodu bahna a nadměrného kamení. Vracím se tedy zpět, což mi dělá trochu vrásky, neboť během cesty jsem byl nucen vzít pořádně za plyn, ujíždějíc před atakujícím psiskem. Jak jsem tušil, ten prevít věděl, že budu nucen to otočit, a číhal u cesty na svou oběť. Nyní byl vytrvalejší než předtím, a já navýšil svůj rychlostní rekord na šotolině. Narozdíl od svých kolegů, kteří po mně šli včera při odjezdu z benzínky, šel rovnou po mé noze, nikoliv po motorce. Ale šanci k úlovku jsem mu nedal :) Nacházím správnou cestu, která se vine do kopců, a projíždím malebnými vesničkami. Malebnost trochu kazí setkání se s rumunským způsobem recyklace odpadu. Rumuni totiž v rámci očisty obce nashromáždí veškerý odpad na hromadu, a ……...zapálí.

Setkal jsem se s tímto jevem víckrát, takže asi místní folklór. Po příjezdu do vesničky Doda Pilii začíná pršet, klesám pěknými serpentínami až na konec asfaltové cesty, kde by podle průvodce měla začínat dobrá nezpevněná cesta. Polozbořené baráky, neustávající déšť, šotolina a kaluže, váhám. Míjí mně pár ve starém renaultu pick up, a jede bez zaváhání dál. Tak když to zvládne kosočtverec na kapotě, musím to dát taky. Cesta se však zhoršuje, a déšť né a né ustat. Po pár km na mně Rumun mává ať ho předjedu, možná si chce dát s paničkou trochu lesní romantiky, říkám si. Chyba lávky, cesta se mění k horšímu. Jedu za jedna, občas na dvojku, a stále ve stupačkách. Přichází malé brody, cesta se mění v potok, a já jedu jeho korytem. Je to fyzicky náročné, ale od delší pauzy, a i od fotografování těch nejhorších úseků mně odrazuje fakt, že jsem sám, a v živé paměti mám obraz cedule s informací, že ve zdejších lesích se můžeme setkat s bohatou faunou. Nebýt na tabuli obrázek medvěda, bylo by vše o.k, ale takhle se moc zdržovat v tom lese nechci, je to myslím pochopitelné. Pak se cesta ještě zhorší, sem tam hrabu tak, že kdybych zastavil, už se nerozjedu. Slyžím jak šusplech pod motorem odvádí svou práci, dobře jsem udělal jeho montáží. Najednou před sebou vidím v dálce pastevce, což mně trochu uklidní, a po cca pěti km dorážím na vrchol kde se cesta mění v asfalt. Ani nevím kolik km tato enduro vložka měla, ale jel jsem to minimálně hodinu, dala mi fakticky zabrat, ale pocit po zdolání byl nepopsatelný. Dokonce se na obzoru objevuje slunce, tak si dávám trochu voraz, nechám i stromáka odpočinout, a naskýtá se možnost sušení svršků, čehož využívám. Po více jak půlhodině slunění doráží i renault, Rumun na mně šťastně mává, smekám před ním klobouk, a doteď nevím, jestli to někudy neobjel, páč s autem nechápu, jak by to mohl projet.

Sjíždím dolů necelých 30 km do Pietroasy, cesta, motorkářské porno, asfalt bez kazů, a zatáčky jak v Alpách. Cesta se vine kaňonem a lemuje divokou řeku. Dojem úžasný, vážně nádhera, opět stavím každých 10 minut, je stále co fotografovat. Ale stejně, tohle chce zažít.

Pak mně čeká 160 km do Gilau. Volím časově delší možnost vedoucí podhůřím, a ačkoliv jsem už unavený, dobře jsem udělal. Cestou jedno stoupání za druhým, zatáčky perfektní, tak cesta ubíhá rychle. Dorážím do kempu, uvařím večeři, a jdu v eufórii spát. Dnes to bylo náročné ale překrásné.

Najeto 394 km

Den čtvrtý

Ráno budíček, nějak jsem asi zlenivěl, né a né se vyškrábat z brlohu, včerejší porce mi dala zabrat. Dnešní den jsem hodlal pojmout více relaxačně. Procourat se vesničkami a tak. Nicméně jeden cíl jsem si stanovil. Dojet k soutěskám Tureni. Dalo trochu práce je najít, ale podařilo se. Nicméně jsem zřejmě neviděl vše co nabízí, neboť z průvodce jsem pochopil, že jde projet přímo soutěskou, kdežto na místě to tak nevypadalo, tudíž trochu zklamání.

Další soutěsky, tentokrát v Turzii, které jsem chtěl vidět, se už nevešly do časového plánu,byly trochu z ruky. Avšak během hledání a bloudění jsem čistě náhodou objevil jinou soutěsku, bylo to tam nádherné. Na konci se nacházely jakési archeologické vykopávky. Okolí bylo překrásné, a v případě že bych projížděl v plné polní, nabízelo toto místo skvělý prostor k noclehu, byl tam potok i ohniště na mýtině, pohádka.

Během zpáteční cesty do kempu mi zbylo trochu času, který jsem hodlal využít na pomyslné rozloučení s kopci kolem jezera Micesti, a byl se projet po písečných kopcích a šotolinách. Po včerejších deštích to byl zase jiný level. Dokonce jsem stromáka jednou zahrabal, a měl co dělat, abych se od tama dostal.

Vyjel jsem na vrcholky, a rozjímal, byl tam nádherný klid, a nikde ani duše. Den se chýlil ke konci, tak jsem nabral směr kemp, po návratu udělal večeři, nandal kufry a šel spát. Zítra pouť pokročí zase dál.

Najeto 219 km.

Den pátý

Ráno vstávám brzy, v 6 vařím kafe, rychlá snídaně, a balit stan. Hodlám vyjet v 7, nedaří se, vyrážím v půl 8. Směřuju to na jihovýchod. Dálnice směr Turda je nudná a uspávající, ale jakmile sjedu na E81 směr Sebes, je cesta zajímavější. Kilometry ubíhají, a já už se nemůžu dočkat Transalpiny. Ano, tuto profláknutou cestu spolu s Fagaražskou magistrálou jsem si ujít nenechal, je to při cestě do Rumunska skoro povinnost. A nutno dodat, že jsem nelitoval. Počasí mi hraje, co víc si přát. Míjím město Alba Iulia a Sebes, a je tu vytoužená 67C.

Dávám krátkou pauzu, shazuju přebytečné vrstvy oblečení, a míjí mě skupinka Maďarů na emzetách, které později dostihnu na přehradě. Pekelné dvoutaktní stroje zahalí cestu směsicí benzínu a M2T oleje, a tak ještě chvíli počkám,až se dvoutaktní opar vypaří. Poté vyrážím, nejprve opatrně, ale obavy z hrubších bačkůrek jsou ty tam. Drží stejně jako předešlé Tourancky, né li lépe. Dojíždím dvojici na litrovém V-stromu. Je taky v plné polní, ale je mi jich líto. V každé sebemenší zatáčce škrtají hlavním stojanem, řidiče to musí hodně mrzet. Tak je nechávám za sebou, a pokračuji ve stoupání. Dojíždím na první přehradu, dávám pauzu, langoše s bryndzou a kafe.

Pár fotek, a razím dál. Výhledy super, ale pořád jsem v nížinách, a nemůžu se dočkat hor, je to moje slabost. Další přehrada, cesta kolem ní je sice horší, ale dá se. Tady narážím opět na emzetáky.

Sjíždím na rozcestí, dám kafe, a koupím nálepku na kufr. Pokračuji, a po chvíli se dočkám, oficiální značka Transalpina. Stoupám, a zanedlouho se přede mnou rozprostře ona majestátnost hor. Je to krása. Na mém žebříčku „nejkrásnějších míst“ Transalpinu zařazuji bok po boku vedle Skotska, které ode mne dostalo deset bodů z deseti. Počasí je stále vynikající, pouze na chvíli se po přejezdu jednoho hřebenu zatahuje mlha, že by se dala krájet. Ale po chvíli zase mizí. Opět výhledy beroucí za srdce, až se mi z toho rozklepala kolena, jsem holt na tohle měkota. Každých 10 minut stojím, a nevím co fotit dřív. Motorkářů habaděj, všichni mávají, a vypadají šťastně stejně jako já. Cestou dolů míjím dva borce na fichtlech na odpočivadle, o 2 km níž stojí třetí. Zastavuji, ptám se co a jak. Borec, že prý chladí, válec měl údajně do ruda. Zděluji mu, že kousek výš asi chladí další část jeho posádky. Přitakává. Prohodíme pár slov, a s přáním hodně štěstí se loučíme, držím jim palce ať dojedou, měli před sebou ranec cesty, byli totiž na začátku. Respekt jim i československé výrobě těchto pekelných strojů.

Sjíždím dolů, a beru benzín. Na čerpačce jako obsluha dvě slečny, jedna čepuje, druhá kasíruje, asi Feministic petrol station. Slečna mi poradila cestu, a tak peláším dál. Dávám dlabanec a kafe v restauraci za směšnou cenu, a hledám pomalu kde složit hlavu. Kolem motorestu se potuluje několik toulavých psů, čekají, jestli jim někdo z hostů nehodí něco od oběda. I já jim něco málo dám, a pak nemusím ani zamykat moto. Když před motorkou leží dvě psiska, je to lepší než zámek na kotouč :) Jídlo sice není gdovíjaká sláva, obsluha taky nějak vázne ale co, však zatím nikam spěchat nemusím, tak si dám navrch kafe, a dumám nad otevřenou mapou (o které si číšník myslel, že je jídelňák, a já si né a né vybrat, proto mu to asi tak trvalo :), kde bych mohl přespat.

Dle mapy nalézám malý kemp u Curtea de Arges. Je tu útulno, velmi vstřícná recepční vychvaluje jak Alpinu, tak Fagaraš, když zjišťuje, že se naň zítra chystám. Stavím stan, dopisuju deník, a vstřebávám dnešní okamžiky. Jo, pro tyhle chvíle stojí za to jezdit. Mažu řetěz, který mně svými pazvuky už pomalu doháněl k šílenství. A pak zalehnu.

Najeto 400 km

Den šestý

Předposlední den výpravy začína v 6:00. Balím rychle věci, a vyrážím na sever směr Fagaraš. Snídani i kafe tentokrát odpouštím, vyrážím na lačno abych posnídal na břehu jezera Vidraru. Dorážím na místo ale né a né najít nějakou pěknou vyhlídku nad jezerem. Tak zastavuji na jednom z mnoha odpočivadel, které jezero lemují. Vařím kafe, snídám, nespěchám, je brzo, a cesta je ještě vlhká od ranní rosy.

Doufám, že budu mít cestu sám pro sebe, nicméně nejsem asi sám co si to takhle vysnil, a tak než dopiju kafe, kolem už burácí motorky. Asfalt je horší než na Alpině, to mi však nevadí, nutí to člověka jet trochu opatrněji, o to více času mám na to kochat se tou okolní krásou. Kolem cesty je nespočet vodopádů, dole tekoucí řeka a peřeje, nemám slov. Jen co se rozjedu, je zase důvod zastavit. A tak mám vnitřní rozpor jestli jet, nebo fotit. Je to paráda, teplota stoupá, a obloha bez mráčku. A tak vstřebávám ty dojmy, a že jich opět je. Nahoře cirkus, tak se moc nezdržím, a zahajuji klesání. Jsem si vědom toho, že to jsou poslední emoce spjaté s Rumunskem, výlet se chýlí pomalu ale jistě ke konci.

Zbytek cesty už bude pouze tranzit. Dole se s Fagarašem v duchu loučím, a sám sobě slibuju, že se sem jednou vrátím. A s batůžkem, páč bych byl rád, aby tu nádheru taky viděla na vlastní oči. Serpentíny dolů byly úžasné, co k tomu dodat. To chce prostě vidět na vlasní oči. Zprvu jsem si říkal, že ty řeči kolem Fagaraše, že je to jedna z nejkrásnějších cest na světě, jsou kec, můžu s čistým svědomím říct, nejsou. Je to fakt pecka, a všem doporučuji. Po sjezdu dolů mi trochu vyhládlo, a taky jsem si chtěl dát pauzu, tak zastavuju, a hodlám zlikvidovat poslední zásoby jídla, jerky, které jsem si vezl z domu. Žvýkám sušené maso, a začínám brečet. Né z emocí, ale z toho jak mně pekelně pálí v krku. Tahle pikantní žiravina by měla mít na obalu lebku se skříženými hnáty, no jasně že jsem to nedojed, fakt se nedalo. Po vypití zbylých několika litrů vody, což mělo samozřejmě mizivý efekt na můj chřtán, sedám na motorku a jedu dál.

Na benzínce doplňuji palivo, a dávám se do řeči se dvěma Poláky, jeden z nich mně upozorňuje, že místo fronty na placení, stojím ve frontě na hajzlík :), díky za to, čekal bych ještě notnou chvíli. Jedou taktéž z Fagaraše a Transalpiny, a hodlají jet do hor Apuseni, tak si vyměňujeme zkušenosti, a přejeme si šťastnou cestu. Jedu směr Sibiu, Sebes, Alba Iulia a Turda. A jelikož mám dobrý čas, tak se rozhoduji potáhnout to ještě na sever na Satu Mare. Po dvou neúspěšných pokusech při hledání bivaku, nacházím kemp ve městě Tasnad, který je součástí termálních lázní. Cestou mi udělají překvápko „pomahači a chrániči“, to když na mně vybafnou z lesa a na majácích. Když sjíždím ke krajnici, kde stojí další švestka a chlap v poutech na zemi, nechávají mně jet. Nevím co to bylo, ale nehodlal jsem po tom pátrat. Už se pomalu stmívá, a jsem utahaný jak mezek. Po 15 hodinách v sedle jsem rád, že mám kde složit hlavu. Paní na recepci má už pomalu taky padla, tak prý ať si postavím příbytek, a ráno ať se stavím zaplatit. Jdu na kutě. Ani jsem se neoptal, kolik mně to bude stát, ale upřímně, jinam bych nejel, tak snad mně ráno nesedřou z kůže.

Najeto 550 km

Den sedmý

Vstávám do poslední etapy mojí cesty. Jdu s duší na rameni na recepci, a doufám, že mi nespadne čelist, až se dozvím kolik za nocleh. Kemp je totiž součástí termálů, takže cítím, že to asi nebude za hubičku. Starší paní, velmi milá a komunikativní, vyptává se odkud jsem, jestli umím rumunsky, proč nezůstanu dýl, proč už musím domů. Povídá se s ní hrozně fajn, ale pořád nemůžu z podvědomí potlačit myšlenku, kolik po mně bude chtít. Pak mi tedy sdělí to, na co tak netrpělivě čekám. Posadilo mně to na zadek, ale jinak než jsem očekával. Paní si řekla v přepočtu něco kolem 40 korun, dvakrát se ptám, jestli si nedělá srandu. Ještě chvíli si povídáme, ale pak už musím běžet, přece jen, nemám času nazbyt. Pár km před Maďarskem zádrhel, kolona několik km až k hranicím. Začíná být celkem výheň, nicméně nezbývá než čekat. Stojím, a dopisuju deník, co naplat. Nakonec to trvalo skoro dvě hodiny, takže se smiřuju s tím, že doma budu až navečer. Cesta Maďarskem je klasická nuda, samá rovina, ale odsejpá to. Ani se nenadám, a jsem na hranicích se Slovenskem, beru benzín, a dávám kafe. Je fajn slyšet zase srozumitelnou řeč. Porce km je sice ještě přede mnou, ale už je to brnkačka, říkám si. Co mně nemá, u Prešova se zničehonic zatáhlo, a než stihnu sjet na odpočivadlo, padá z nebe taková darda vody, že jsem během půl minuty na kost, to si sv. Petr šetřil na rozloučenou. Jedu krokem, stejně jako auta přede mnou, vjíždím do tunelu, tam je krásně teplo. Jakmile je možnost stavím na krajnici, to už jako mávnutím kouzelného proutku mraky mizí, a slunko začíná hřát. Měním triko za suché, bohužel spodní partie nepořeším. Jedu dál, a míjím auto v příkopu, hasiče atd. Kilometry ubíhají, a já kolem půl 8 večer stavím u baráku, kde mně vítá batůžek a hafani. Je fajn být zase doma, po celkových 3033km.

Co říci závěrem? Stálo to rozhodně za to, najel jsem něco přez 3000km, zakusil jsem šotoliny, polní cesty i písek, dobrý i špatný asfalt. I přes to, že mně hodně lidí od Rumunska odrazovalo (vesměs ti, kteří tam nikdy nebyli), jsem neměl jediný problém s jejími obyvateli, ba naopak. Byli velmi vstřícní, a vždy se snažili poradit, když jsem hledal cestu. Byl jsem ve městě i na vesnici, i ve velmi odlehlých oblastech, a nikdy jsem se necítil nekomfortně, natož nějak ohrožen (vyjma několika případů kdy jsem bral nohy na ramena před útočícími psisky). Divocí psi jsou pro mě asi tím nejsmutnějším obrazem Rumunska. Z pohledu na ty zbědované, a nechtěné psy mi bylo dost ouzko, je jich tam bezpočet. Lidé na vesnicích jsou v pohodě, je vidět, že nemají na růžích ustláno, ale vypadají spokojeně, vesele mávají když projíždíte kolem. Takže pro ty, jež mají Rumunsko v plánu, zahoďte všechny předsudky, a jeďte. Rumunsko je nádherná země, a stojí za to ji navštívit. K motorce taky nemám žádnou výtku, jela perfekně cestou i necestou, a nepotkala mně jediná závada, což je taky fajn.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 25x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist