sumoto_leden



Rumunsko 2017

Jak jsem a kamarádi jel po druhé do Rumunska

Kapitoly článku

2700 km zážitků

Je pátek 9.června 18 hodin a naše banda vyráží směr Praha na autovlak.

 

Příjezd na nádraží vyšel na minutu přesně i s menším zdržením ohledně Peeteeho spojkového válečku, protože se rozhodl, že bude téci. Odborně jsme to opravili tím, že se nádržka dolila na maximum.

Na nádraží chaos a aktivní nádražáci. To si asi umí každý představit sám, co to je za podnik. Nejdříve se naložila auta, potom motorky. S naší otázkou, proč se nakládají nejdříve auta, když motorky je potřeba přikurtovat, což zabere nějaký čas, se zaměstnanci drah příliš nezabývali. Odpověď zněla jasně a výstižně, prostě proto.


Po menších stresech jsme měli naloženo a přikurtováno. Sakra, vlak s lůžkovými vagóny, který stál na vedlejší koleji, je v čudu a zůstala tu pouze nákladní část. Tedy naše obavy ze ztráty času při kurtování motorek se naplnily. Prý máme jít na 6. kolej, která byla cca 0.5 km daleko. Ale jak se tam dostat se všemi zavazadly. Měli jsme 2 stany, každý měl 3 kufry na motorku, spacák, karimatku, přilbu. Takže nastala panika, že to je nesmysl, to nestihneme. Kdybychom tak neposlechli rady spolucestujících motorkářů, že nám z motorek vše ukradnou a nemáme na nich nic nechávat, tak bychom si vzali každý jen batoh s oblečením a hygienou. Povedlo se mi ukecat náhončího, ten vzal elektro drožku a všechnu bagáž nám odvezl na 6ku. Všechno honem do kupé, každý se cpe, jsme spocení v motorkářském oblečení. V tu chvíli to vzdávám a na nástupišti se svlékám z motorkářského. Ostatní mojí akci komentují: „Hoši on je v trenclích, přiteplenej zájezd z Turnovska.“ Moje očekávání prostorného kupé ztroskotalo pohledem z nástupiště skrz okénko. Ježíši, to je vlak do Osvětimi a ne na dovolenou. Viděl jsem hodně, ale toto kupé bylo pro tři lidi s kufry a bagáží opravdu více než těsné. Spolucestující mi při každém pokusu vylézt do své podstropní ubikace drtil části mého těla. Prostě si ze mě udělal schůdky. Bylo štěstí, že to byl praktický lékař ze Sokolova. Navíc národností Ukrajinec, takže kdyby něco, tak má prý s sebou vodku „tabletnaja.“ V rámci šetření a prý poruchy nám v noci vypli klimatizaci, takže jsme se celou noc nevyspali a potili se pěkně jak při chřipce, protože ani okna nešla otevřít.

Konečně ráno a Košice. Vše ven, sundat motorky, naházet na ně věci a pryč dokud je čas a dráhy nás neodvezou ještě někam dál. Tímto chci poděkovat paní průvodčí, která nám ukázala, jak to chodí v nekuřáckém vlaku, tedy jak se to dá udělat, aby byli nekuřáci i kuřáci spokojeni. Kdyby někoho napadla stejná cesta jako naše, tak zvažte variantu bez autovlaku.

Vyrážíme směr Maďarsko, dále do Rumunska. V Karpatech plánujeme první nocleh na divoko. Jedeme směr Oradea, za vesnici Stei odbočíme na silnici č.75 a hned za první vesnicí Nuceret stavíme tábor.

Prostorná louka, studený potok, lavice, stůl, ohniště. Co víc můžeme chtít. Večeře je hotová, pivko vychlazené. Koupel v ledovém potoku dali jen sněžní muži Pepa a Lukáš. Pepa rozjel sprcháč od Oldspajce a bublin bylo, že se Lukáš nemusel mydlit o 100 metrů níže. Ještě naplánovat zítřejší cestu u večeře v mém podání - kotlík À la Honza. 

 

Potom spánek. Kdo už spal někde mimo civilizaci, ten ví, kdo ne, ať to zkusí. Slyšíš houkat sovy, hudrat lišky a informace o vlcích klidnému spánku taky nepřidá. Je ráno, zkontroluji nohy a kolegy, jestli nejsou okousáni od vlků, kafe, snídaně, zabalit tábor a jedeme směr Abrud Zlatna, Alba lulia.

 

Mohl bych tu popisovat, že ta silnice je božská, ale radši popíši naší sestavu. Já Honza na DL 1000, Pepa to samé, Milan také a poslední je Lukáš na Transalpu a celý v kožené kombinéze z CBRka, navíc má ještě síťové spodky pod kombinézu. To byla sestava jako od Modré Ústřice. Projíždíme zmiňovaná města a míříme na Transalpinu. Jako vloni spíme na stejném místě u cedule upozorňující návštěvníky na medvědy. Je lehoučce pod mrakem a poprchává, nikomu to nevadí, koupel ve studeném horském potoce a cosi k jídlu z kastrolu od mé maličkosti nám naladí pohodu a my můžeme jít v klidu spát. 

 

Opět nám ale v průběhu noci nabíhaly myšlenky na vlky a na medvědy, na které upozorňovala cedule opodál našeho tábořiště. Ráno vstáváme do mokra lehce prochladlí, živí a šťastní, sbalíme mokré stany a vyrážíme vstříc nejkrásnější silnici v Evropě. Krásný asfalt, přehledné zatáčky, žádný provoz a naprosto úžasné a dechberoucí výhledy. 

Stavíme na vrcholu u jakéhosi tržiště. Někdo dá kávu, někdo nějaký guláš, jiní špásují s opodál se pasoucím oslíkem. Ten nás tak fascinoval, že jsme úplně přestali pokukovat po drahých motorkách, na kterých přijeli dederáci a snažili jsme se osla chytit. Se slovy za….osel, na něj se…. jsem spocenej jak kráva, jdeme ke strojům. Jelikož jsem si den předtím koupil na trhu kravský zvonec a přidělal na motorku, strhává naše výprava zvoněním onoho zvonce pozornost.

 

 Nikdo už nekouká po Němcích v kůži, ale na nás. Jo, jsem za idiota, ale co už, jsme vtipní Češi ne? Ty trhy byly něco jako dožínky a byl to fičák po rumunsku. Opouštíme vrcholky hor a vjíždíme do mraků, pokračujeme dále ve znamení doleva, plyn, doprava, brzda. Když se dostaneme do vesnice pod horou, vyměňujeme si dojmy. Někdo nadšený z panorámat, někdo zase z asfaltu, někdo z nově nabyté kožešiny. Každý si našel to své. Stáčíme to dál na Targz Jiu na silnici 67D a do Orsova. Tato část cesty byla krásná, jen dost rozbitá, máme však chlapská endura, tak co. Z Orsove je 15 km nuda, ale potom nastává úplně něco jiného nepopsatelného. Široká silnice, mírné táhlé zatáčky, žádný provoz a policie v Dacii, co jen kouká. Také aby nekoukali, když kolem prolétly jen čtyři čmouhy. Málo kdo vlítne do vesnice ve 180 km/h. Za hodinu jsme o 120 km dál v české vesnici Svatá Helena. První kroky vedou do místního obchodu, kde na otázku, co to bude pánové, odpovídám, že bychom rádi jedli, někde se umyli a přenocovali. Pán bere telefon a česky nám domlouvá ubytování u jeho příbuzných, také potomků Čechů, kteří se do této oblasti dostali před necelými 200 lety za dob Rakouska-Uherska. V té době zde byla lidem převážně z okolí Šumavy, Klatovska, Domažlicka a Plzeňska nabídnuta práce při těžbě dřeva a následně hlídání hranice podél Dunaje. Lidé se nechali nalákat především proto, že v té době byla v celém Rakousko-Uhersku po napoleonských válkách špatná ekonomická situace. Zde jim bylo slíbeno přidělení půdy, osvobození od vojenské služby a od roboty. Klobouk dolů, za pět minut už bydlíme. Domek jak z Moravy, připadáme si jak v Čechách.

Paní domu se omlouvá se slovy, že večeře bude déle. Nevadí, sprcha a káva vše kompenzují. V osm hodin je večeře na stole, vše domácí, brambory, klobásy, polévka. Lukáš i my ostatní na veškeré jídlo pěje chválu a já mám podezření, že doma jíme otruby a takový ten jiný bordel. Ještě nás čeká naplánovat trasu na další den a můžeme jít spát. Další úplně jasný den, další den v sedle. Říkám si proč, vždyť už teď mám ze zadku langoš. Jedeme na přívoz a do Srbska.

Srbové, to je taky kapitola sama pro sebe. Přívoz přes Dunaj je rezavý, z podlahy roste tráva a remorkér, co to táhne, měl být před 35 lety už v muzeu šrotu. Srbsko postrádá ukazatele směru a cedule s varováním, že za zatáčkou na hlavním tahu končí asfalt a je už je šotolina a díry. To nejde popsat, to chce zažit. Mě osobně se na Srbsku líbilo to, že mají levné cigarety. Ze Srbska se vracíme přes Dunaj po přehradě Železná vrata. Deset km do Orsove a pak „kudla“ do Heleny. Každodenní klasika, večeře, plán na zítra, něco se dozvědět od domácích a spát. Je ráno a my se chystáme do okolí, do dalších českých vesnic. První je Gernik, prostorná stěrková cesta cca 20 km od hlavní silnice. V dědině dáme kávu, pito a pivo. Nabíráme směr východ do Rovenska. Cestu domlouval Milan s panem domácím, ten říkal před mostem doleva, hlavně ne doprava. Milan už měl asi večer nějaké pivko navíc, tak to popletl a prý doprava, hlavně ne doleva. Tak jsme jeli. Co nás tam čekalo za překvápko?

 Jednoduše bahno, koleje 0,5 m hluboké, písek, kameny. Dvě hodiny se táhneme totálním nesmyslem a před brutálním stoupáním to vzdáváme. Cesta zpátky byla o něco rychlejší. Na onom mostě potkáváme auto s brněnskou SPZkou a že prý jedou z Rovenska. Milan a „síťka“ (nová Lukášova přezdívka) to vzdávají, já a Pepa jedeme pokořit kótu s názvem Rovensko. Kopec jak svině s vymletými koryty po vodě, na samém vršku Rovensko a po dědině nádherný asfalt.

 

 Popovídáme s místními, já jim sdělím slušně řečeno, že tu mají krásně, ale žit bych tady nechtěl ani za nic. Něco Ti dojde a ty musíš jet buď stezkou odvahy, nebo 50 km obloukem a také po štěrku. Strejcové hodí vražedný pohled a my radši zdrháme. Rumunsko je veliké a jednoduše se ztratíš u někoho ve stodole za blbé kecy. Když sjíždíme dolů k Dunaji, mám půlky dost stažené, konečně rovina a my s Pepou za to taháme, nějak nám ten terén sedl a už po šotolině valíme 80kou. Po návratu do Heleny musíme udělat nezbytnou údržbu, navěsit kufry, vše zabalit a počkat na večeři. Jídlo je opět úplně luxusní. Síťka je v sedmém nebi a my mu připomínáme, co ho čeká za pár dní. Pan domácí nás navečer sveze po okolí služebním Dusterem a my za ochotu povozíme jeho děti na motorkách. Večer plánujeme trasu a síťka si pere síťku. Brzy ráno vyrážíme směr Moldava, Timisoara, Szeged a do Komárna. Po přejezdu slovenských hranic sháníme ubytko. Na dotaz v místním obchodě, kde se dá ubytovat, na nás koukají jak tele na nová vrata. Jo, asi jiný oddíl. Najdeme sami hotel Lenor. Kluci mají standardní pokoj a na mě s Pepou zbyl novomanželský. Kýčovitá výzdoba a úplně debilní nebesa. Mám za to, že kdybych tam byl s nevěstou, tak  nic. Protože v tom hnusu by to stejně nešlo. Po proslovu Milana, že komáři nejsou a že je na ně brzy, se do nás pouští halda komárů. Bereme roha do pokoje. No jo, holt nejsou, tak nejsou. Po ranní smutný a dost hladový snídani jedem dál k našim domovům. Brno, Svitavy atd. Ucpaná silnice, semafory, déšť. Šestkrát jsme lezli do nepromoků a zase je svlékali. Dnes můžu říci, že jsem na to odborník.

Na závěr shrnutí: benzínu propáleno od 140 až do 168 litrů na 2700 km. Ubytovaní v lese zdarma. Svatá Helena 400 Kč na hlavu se snídaní a večeří, celkem tedy za tři noci 1200 Kč. Hotel Ludra 20€ na hlavu. Jo a obrovské čevabčiči v Rumunsku, 6 lei za kus. Milan a Lukáš několik piv.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):


TOPlist