raceczech_spain



Rumunskem za 7 dní

Já a kamarádi jsme se vydali do Rumunska.

Kapitoly článku

Pokusím se o napsání našeho tripu do Rumunska a snad budu motivovat další dobrodruhy, jako jsme my. Milan – Suzuki DL-1000,  Jirka - Honda Blackbird,  Lukáš - Honda CBR a nakonec já - Honza, také V-Strom jako Milan.

Plán odjezdu stanoven na 2. července v sedm ráno, od Milana. Jirka měl oslavu narozenin dcery a odjížděl déle s tím,  že  se večer sejdeme u Balatonu. Aby nejel sám, přidal se k němu i Lukáš. Co čert nechtěl, zapomněl jsem doma camelvak. Vrátíme se pro něho pár kilometrů. Milan si neodpustil připomínky, a proto se mu cestou začalo povolovat zavazadloJ. Konečně jedeme, směr Hradec, Brno, Bratislava. Co se týče Čech a Slovenska, vše naprosto v pohodě. Počasí krásné. První zádrhel nastal hned na hranicích s Maďarskem. Jakýsi pouliční obchodník pro nás měl neuvěřitelně výhodný obchod. Mobil Samsung „ten nejlepší co dělají“, pouze za sto euro. Chtěl jsem využít životního obchodu, ale měl jsem jen čtyřicet euro a slzák. Slzák mi Milan zakázal a eur bylo málo. Z obchodu sešlo. Protože jsme jeli první prázdninový víkend, byli jsme fakt rádi, že jsme si předem koupili online dálniční mýtné na maďarské dálnice. Fronta tak na půl dne.  Sedáme na stroje a jedem hledat Balaton. Nešlo mi do hlavy, že tak obrovský rybník není z dálky už vidět. Měl jsem podezření, že to bude faik. Našli jsme ho! Už jen musíme najít nocleh. Náš první tábor měl být někde u vody, pod golfovým hřištěm. To jsme taky našli. Vyskytl se jen malý problém - železniční koleje. Motorky jsme protáhli kolem zábradlí pro pěší přecházení trati. Podařilo se. Krásná travnatá pláž se stromy, okolí lemované rákosím. V sedm večer doráží zbytek výpravy, stany stojí, káva se vaří, vedro a komáři. Nebyli to obyčejní komáři, byli to vlkodlaci. Doporučuji hodně repelentu. V noci nás vzbudil šílený vítr, blesky, chcanec. Stan Jirky nedal maďarský vítr a začal se sunout směr Rumunsko. Nemohl jsem je nechat v nouzi a šel zajistit statiku prchajícího stanu. Kluci byli mokří, ve stanu vody jak v akvárku. Tato noc, katastrofa. Spal jsem tak dvě hodiny, Milan ten měl prášky na spaní - pivo. 

 

2. den, plán: Deva

Ráno vše zabaleno, náklad těžší o nějaké to kilo. Voda, jak jinak. U nejbližší pumpy dáváme kafe, mažeme řetězy a jedem. Celou cestu přes Maďarsko foukalo jako sviňa, posed na stroji byl v křeči a krční páteř měla pré. Hranice s Rumunskem 30 km, psala cedule. Super. Info. od Lukáše „já nemám benzín“. Ještě, že Jirka měl rezervní kanystr, ale prázdný. To byla výprava! Bejt na Sibiři tak je po nás. Pumpu jsme našli až na Rumunské straně, v jakési zapomenuté osadě. U pumpy v Rumunsku jsou vždy malé, žebrající, neodbytné děti. Cíl dnešního dne byla Deva. Někde se utábořit, dát pivko, odpočinout. Jelikož jsme zastavovali víc, než bylo naplánováno, do Devy jsme to dát už nemohli. U hlavní silnice jsem se ptal domorodců na nějaký camp. Pán byl ochotný, a že klidně můžeme zde. Ukázal na travnatý plac, za neurčitým nižším porostem. Mám za to, že to byl trávník před obecním úřadem. Bohužel Jirka to zamítl se slovy „vždyť nás okradou, zabijou a zahrabou“. Do dneška nevím proč se jich bál, asi je měl za hrdlořezy a vrahy. Začalo se stmívat a dělat chladno. Hele odbočka, opustíme hlavní. Dojeli jsme na nádhernou louku. Všude voněla máta a mateřídouška. 

 

Fakt super do doby, než se člověk svlékl. Komáři, miliony komárů. Repelent do helmy, helmu na hlavu a radši se udusit než být mumifikován. Vlastně celé údolí mezi Aradem a Devou je líheň obrovských komárů. Začali jsme mu říkat, i z důvodu husté dopravy a ostrých nepřehledných zatáček, údolí smrti. Dále by nikdo nevěřil, k čemu je ešus ještě dobrý, když kempujete na rozmočené louce. Jako podložka pod policajta, jinak motorku nebylo možné postavit. Rozdělali jsme oheň. Stálo nás to asi tři litry benzínu, protože mokré dřevo fakt dobře nehoří.  Komáři v tom smradu dali pokoj, šli spát, aby měli dost energie na ranní teror.

3. den, plán: Deva, Sebes a vysněná Transalpina.

V Rumunsku je pořád na co koukat. Zchátralé domky, lidé, i ti psi. V kontrastu nové obří stavby silnic, mostů a dálnic z dotace EU.  Ale je to nádherná země s krásnou přírodou. Nebudu tu vše popisovat ani se chlubit, že jsem čuměl ve vsi na hnízda čápů a málem to narval do nadzemního rozvodu plynu, který je zde naprosto normální. Žluté trubky lemující ve výšce cca půl metru oplocení domků. Plynoměr pak lehce přidrátován na plotě. Nebudu kazit iluze, že silnice jsou peklo. Když je nový asfalt, a zatáčky co by se daly, jsou zesraný od krav a koňů, nebo v jedné z těch do které nevidíte, stojí rohatá. Chce to zažít. Musím jen pochválit policajty. V dědině, kde je padesát, jedeme trochu víííc a v okénku policejního vozu vidíme jen svěšený radar a vysmátého strážníka, který nám mával. Doufám jen, že to není jejich výzva k zastavení. Sem si nějak nevšiml v tý rychlosti. Najíždíme na Transalpinu, bomba super. Nádherná krajina, chybějící asfalt nahrazen štěrkem. Chudák Lukáš, si říkám. To CBRo na to fakt není. Že na to není, zjistí i Lukáš když protrhne gumu. Tím náš den končí. Snažíme se opravit kolo, ale marně. Díra je tržná, větší než malá a knoty to nedávají. Stan, jídlo a zasloužená koupel v ledovém potoku.

4. den, plán: oprava kola

 

V nejbližší vsi opravit kolo, pak projet Transalpinu, najet na Transfaragashan. Lukáš si půjčuje stroj od Milana, kurtuje kolo z CBRa a jede s ním do nejbližší vesnice.  Zbytek výpravy má osobní volno. V jedenáct je Lukáš zpět s úsměvem, že to v nějakém garážovém „pneuservisu“ opravili. Za 10 E. Můžeme vyrazit. Nastává nepopsatelný zážitek. Desítky zatáček po široké krásné silnici, občas kráva, přehrada, Dacia, kůň s cigánem. Po opuštění Transalpiny míříme na Transfagarasu. Tato trasa byla o dost horší. Je to silnice č. DN7A. To jsme posrali. Most, na kterým chybí asfalt a leze z betonu armatura. Most co chybí úplně, jedem po kamenech a kládách. Sjíždíme do městečka, musíme natankovat a doplnit zásoby. Občas se stane, že blbě odbočíme, ale nevadí - už najíždíme na Transfaragasu. Přišlo mi to boží, začátek vracečky, mosty, tunýlky a obří přehrada. Zde zastavujeme, foto a cigo. Začali jsme lehce řešit nocleh. Něco najdeme někde výš. Jedem! Bylo už dost pozdní odpoledne a nějak mě to nebaví. Silnice mizerná, provoz, neustále dva, tři, dva, brzda, plyn. Bylo to náročné, ale najednou jsme našli úžasný plácek u silnice. V místě kde ještě rostou vzrostlé stromy, ale dále výš jsou jen kleče a holé vrchy.  Jirka tím blahem zastavuje a padá s motorkou na zem. Ne blahem, ale moták z rychlého překonání nadmořské výšky a únava. Klasika jíst, spát a klepat klendru. Na Rumunsku je pro nás dobré, že neví, co je to chráněná krajinná oblast. Takový termín v rumunštině není. Asi to tak dobře není, ale pokud se člověk chová čistotně, tak proč ne.

 

 

5. den, plán: vychutnat Transfaragasu

Balíme tábor. V noci byla fakt kosa. Milan se ani neslíknul z motorkářských hadrů. Cca 4°C. A jedem nahoru. Opravdu zážitek, doporučuji všem. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Sluníčko svítí, je vidět do údolí a na vrcholky Karpat. Na vrcholu pauza a sjezd do údolí. Cestou potkáváme pár motorkářů co čistí příkop, chce to s rozvahou. K civilizaci to stáčíme na Sibiu, Sebes, Deva. V Devě sháníme nocleh někde na louce. To po dvou hodinách vzdáváme. Jsme limitováni Jirkovou bludnou představou o vraždění turistů. Hurá penzion, se slovy „já spím tu a vy si jeďte třeba do…hor“, kluci svolují a poprvé spíme na posteli.  Sprcha, záchod, chlazený pivo a podobný vymoženosti. Hustý. Jirka si neodpustil slova „Honzo, jestli nás okradou, tak uvidíš“. Trošku už hudrám a Jirka asi ze stresu platí všem ubytování. Cena za všechny, 40,- E. V ceně motorky ve dvoře.

 

6. den, plán: návrat s noclehem

Svižně jsme projeli údolím smrti, dál nuda.  Dálnice, vítr, kukuřice, slunečnice, kukuřice, kukuřice. Dostal jsem geniální nápad. Jedem do Tater. Milan z toho není urvanej, u Budapešti se odděluje a jede směr Čechy. My do Tater. Večer se dozvídám, že Milan to dal na zátah do Čech. 1100 Km. Klobouk dolů! My jedem Nové Zámky, Brezno, kotel zatáček přes Bocu. Kluci jsou v euforii a dávají si pasáž zatáček ještě jednou. Já počkám pod kopcem a po chvilce navážeme spojení a valíme do Pribyliny.  Ubytko platím já, proč ne když to je náš barák, dědictví mé tchýně. Hodně náročný den.

 

7. den

Den závěrečný, nejhorší a nejúnavnější. Přes Slovensko. Dobrý. Ale Čechy - utrpení, peklo, semafory, fronty. Den, kdy jsem si sáhl na dno sil a kluci taky. Podělanejch 500 km jedem asi 8 hodin. Ty krávo, jsme doma!

            Když to shrnu: Bomba! Super! a doporučuji všem. Rozpočet? Hodně jsem se bál.  Dost lidí říkalo jak je to drahé. Není, když se člověk nerozcapuje. Do sedmi tisíc jsem se vešel. Jídlo z konzerv a cigára nepočítám, to bych projedl a prokouřil i doma. Najeto něco přes 3000 km za šest dní. Asi dobrý, ne?

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (36x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist