raceczech_spain



Rumunskem na Jawách

Výlet po Rumunsku spojen s návštěvou nejzajímavějších míst na strojích značky Jawa.

Kapitoly článku

V průběhu loňského roku jsem si pohrával s myšlenkou o dovolené na mé Jawě. Sám bych asi nejel,ale naštěstí dva moji kamarádi Lukáš a Vojta měli stejné představy o dovolené jako já.Dokonce už měli i zvolenou destinaci – Rumunsko.A tak byl cíl cesty jasný.Sám jsem byl velmi zvědavý jestli  všechny ty mýty, které kolují  mezi  Čechy jsou pravdivé,nebo je to jen představa těch kteří Rumunsko viděli pouze na mapě.Vojta naplánoval velmi detailní itinerář naší cesty.Počítalo se se čtrnácti dny na cestě,ve kterých jsme měli spatřit nejzajímavější nikoliv však ta nejznámější místa v Rumunsku.Termín odjezdu byl stanoven na třicátého července z Košic.

 Vyráželi jsme na strojích - Jawa/ČZ  175/356 r.v1956 Vojta na ČZ 250/455r. v 1961 a Lukáš na Jawě 250/559 r.v1965. Zhruba týden před odjezdem jsme každý ladili své mašiny.Já montoval násobič napětí na dobíjení telefonu a navigací po cestě. Vyměnil jsem klasickou spojku  za Ferodo (což se později ukázalo jako velmi prozíravé), zrepasoval jsem tlumiče a „namontoval“ nosič (ten se později vyklubal ve velkou slabinu). Dál jsem koupil od ČS armády dva velké polní vaky vz.60 kterými jsem osedlal boky své jawky a tankistický vak vz.60 – a ten jsem přikurtoval na nosič.

Lukáš svou panelku nijak zásadně nevylepšoval. Pouze ji vylepšil dvěma vodáckými vaky, jenž přidělal na nosič. Zrepasoval přední tlumiče, asi ne teda zrovna vzorově, jelikož začátek cesty tlumiče téměř vůbec netlumily, jen z nich neustále vytékal olej. Tlumit nakonec začaly, nebo tedy spíše byly donuceny tlumit, až po pár dnech strávených na rumunských stezkách.

Vojta si se svou čízou dal o trochu více práce než Lukáš. Obohatil ji o kufry ryze domácí výroby, udělal technickou, GO tlumičů a nasadil nosič, na který přidělal vodácký vak.

Motorky byly připraveny, takže v pátek kolem půlnoci jsme stroje naložili na podval a vyrazili směr Košice. Tam bylo sjednané  parkování auta s vozíkem v Autoservise RON, za což mu patří velký DÍK.

Den 1 (Sobota 30.7)

Kolem poledne jsme zaparkovali auto, sundali motorky z podvalníku a připravovali se na cestu. Jednu hodinu po poledni jsme vyráželi směr Maďarsko. Ale už po několika metrech byl na světě první problém. Řídítka na mé 175 neustála tlak kurty, která ji držela na podvalníku a povolila, zbytek celého dne jsem tak podpíral řídítka levou rukou. A dost to ubralo na komfortu jízdy. Další problém, který se objevil hned záhy a se kterým jsem se potýkal už po celý zbytek dovolené, byl nedostatek výkonu mé přeložené kývačky.

Vojta vedl náš konvoj přes Maďarsko kde rovné cesty svádějí k rychlé jízdě takže společně s Lukášem pelášili v čele peletonu a já vlál někdy i kilometry za nimi. Zhruba kolem páté hodiny odpolední jsme dorazili do města Satu Mare, což je první Rumunské město za Maďarskem. U čerpací stanice každý dotankoval nádrž, nakoupilo se nějaké občerstvení na večer a vyrazili jsme hledat ubytování na dnešní noc. Tím se stala vesnička Potau, konkrétně říčka Szamos u které se jsme pro tuto noc rozbili tábor zhruba kolem půl sedmé místního času (Rumunsko má časový posun o hodinu dopředu). Já ihned po příjezdu opravil řídítka a kluci mezi tím uvařili večeři. Najedli jsme se a šlo se na kutě.

Na cestě:  od 13:00 do 18:30
Ujeto: 224Km
Tankování:-  Vojta(ČZ)-5,68l, Lukáš (panelka) 10l, Já (Kývačka) 10l

Den 2 (Neděle 31.7)

V neděli jsme vstávali kolem půl deváté. Jednak nás vzbudilo slunce, které pálilo už od samého rána, dále pronikavý hlas převozníkadomlouvajícího přes řeku něco s kolegy a v neposlední řadě také písek, který jsme lovili z batohů a klepali ze spacáku ještě několik dnů po té. Po ranní koupeli v řece a snídani na benzince, která se stala tradicí každého rána, jsme vyrazili na další cestu. A za cíl jsme si dali město Turda, konkrétně Solný důl, který je velmi populární i v Čechách.To jsme si později potvrdili, když se k nám na schodech do dolu hlásila dvojice Čechů.

Cesta k němu z Patau byla asi 230 km dlouhá. Naše cestovní rychlost byla 60km/h, plus mínus nějaké ty zastávky na opJawení. Konkrétně se jednalo o štelování prasklého plynového lanka na Lukášově panelce nebo mého několikrát zaseklého plováku na kývačce.Toto všechno prodloužilo cestu asi na osm hodin.V tomto čase je započtena i jedna obědová pauza, během níž jsme poprvé poznali, že zrovna Rumuni nevynikají v provozu restaurací.

Nejprve jsme asi půl hodiny čekali, než si číšník sehnal překladatelku, která by naší základní angličtinu zvládla a přeložila mu tři nealko piva, jednu polívku, guláš a špagety. Další hodinu zabralo oběd uvařit.Na placení už jsme nečekali a šli přímo ke kase na baru.Což se osvědčilo a používali jsme tento způsob placení vždy, když nebyl čas čekat, nebo než se rozhoupal někdo přijít.

Do Turdy jsme přijeli kolem páté hodiny. Parkovné pro motorky bylo zdarma a za 20lei vstupného na osobu jsme nejprve viděli jen nekonečně dlouhé chodby, ale potom i samotnou štolu, která byla vskutku ohromná. Pokud Rumunsko chcete navštívit, určitě doporučuji tento důl neminout!

Po exkurzi jsme dojeli natankovat a následně jsme jeli k městu Sebeş, abychom další den mohli vyrazit co nejdříve na projetí možná nejslavnější silnice v zemi, 67C-Transalpiny.Ten den jsme dojeli jen k městečku Stremț, kde se postavil tábor(rozbalili spacáky) u řeky Geoagiu,každý si něco uvařil k jídlu a šlo se spát.

Na cestě: od 10:00 do 20:30
Ujeto: 300km
Tankování: Vojta(ČZ)-8l, Lukáš (panelka) 10l, Já (Kývačka) 12l

 

Den 3 (Pondělí 1.8)

Pondělní ráno jsme začali každodenní rutinou. Očista u řeky,snídaně na pumpě a kolem desáté už byl náš konvoj připraven na cestu ze Stremtu na jeden velký motorkářský zážitek -Transalpinu.Cesta k pohoří Munții Parâng se odvíjela po hezkých silnících. Těsně pod začátkem stoupání se doplnila nádrž mé kývačkya mohlo se vyrazit.

Cesta údolím krásně ubíhala.Jedna zatáčka střídala další mnohem hezčí, se stále lepším panoramatem. Potom, co začalo stoupání, které kluci na  dvěapůlách téměř nepocítili, moje kývačka začala lapat po dechu. Čím výš, tím menší byla „svěžest“ mé motorky. Posledních 20 kilometrů, kde stoupání bylo největší, jsem jedničku téměř nevyřazoval,až později i Vojta přiznal, že v posledních zatáčkách stoupání už také Lukášově panelce nestačil a musel více podřazovat.Takové problémy jsem já o pár kilometrů pod nimi neměl- zkrátka nebylo kam podřadit…

Kolem poledne jsme se všichni sešli nahoře. Já s vypětím všech sil, ale bez poruchy.Lukáš sice ladně,ale jako daň z kopců si na vrcholu Transalpiny, což je zhruba 2200m.n.m vyměnil spojkové lanko.Vojta jako minulé dva dny bez poruch.Jen otřel Mourka -gumovou kočku, kterou jsme mu minulý den ráno našli na smetišti a přidělali pod SPZ.

Udělali jsme si pár legendárních fotek, prošli stánky s kýčovitými upomínkovými předměty,vyslechli jsme pár obdivných poznámek od ostatních motorkářů. Pak jsme se naposledy podívali na úžasné panorama, skočili na stroje a zahájili sjezd do města Novaci, kde jsme poobědvali pizzu.

Dalším cílem cesty byla určena Transfagarašská magistrála.Je to jedna z mnoha legendárních cest zpopularizovaná hlavně díky magazínu Top Gear. Po obědě jsme se tedy vrátili do sedel a vyrazili. Cesta se nejprve nijak neměnila a po krásném asfaltu rychle ubíhala.Když tu najednou z ničeho nic asfalt skončil a začala kamenitá cesta. Na ní téměř okamžitě zareagovalo moje přední světlo, které stálé nárazy nevydrželo, a ulomil se zobáček, na kterém je přišroubovaná parabola a světlo spadlo přede mě, visíc na objímce. Opjawa nebyla nějak časově náročná, stahovacími pásky se světlo přichytilo zpět a má motorka měla po zbytek cesty tzv. „oprať“.

Ten den jsme dojeli do města Burlusi tam našli kemp hned u hlavní silnice. 40 lei za tři osoby, stan a tři motorky byla cena velmi příznivá. Sociální zařízení bylo pro nás zvyklých na vodu z řeky, luxusní. Stahovala se mračna, takže jsem kluky přiměl postavit stan.Pak se povečeřelo a hurá na kutě. Já se uchýlil do stanu a kluci s tím, že pršet nebude pod širák. V noci názor změnili a spalo se první noc ve stanu.

Na cestě: od 10:00 do 19:25
Ujeto: 280Km
Tankování: Vojta (ČZ)-9,5l, Lukáš (panelka) 10,5l, Já (Kývačka) 16,5l

Den 4 (Úterý 2.8)

Ráno nebylo úplně růžové, Vojtovi nebylo zrovna hej, asi si naše vyvážená strava z plechovek a benzínek začala vybírat svou daň. Takže se chvíli čekalo, než se dá Vojtův žaludek do hromady. Kolem půl jedenácté se tedy v ne zrovna v dobrém rozpoložení vyrazilo. Cesta k Transfagaraši byla nejprve po hladké silničce kolem hradu kde skutečně žil Drákula (ten jsme ale z důvodu velkého počtu schodů nenavštívili), přes silnice doslova vytesané ve skále až k přehradě Lacul Vidraru –odkud nás navigace zavedla na cestu, kterou jsem si před odjezdem tak nějak představoval. Byla to polní cesta zničená těžbou dřeva a bagrem, který čistil příkopy tak, že hlínu házel přímo doprostřed té cesty.Naštěstí jsme tento asi 20 km úsek přejeli bez úhon.

Cesta nás dovedla až pod úpatí pohoří Fagaraš. Pohled na vrchol, který mizel v mlze, byl něco úžasného.Proběhlo občerstvení,nechali jsme vychladnout stroje(hlavně mou 175). Dojeli nás tam nějací Češi, takže se probrala naše a jejich cesta, udělalo se pár fotek a já s hláškou „uvidíme se na hoře“. Nastartoval stroj a začal si budovat náskok, poučen cestovní rychlostí na Transalpině. Stoupání to bylo podobné akorát nezačínalo údolím a lesy kolem, nýbrž holými skálami a cílem v nedohlednu.

Po pár minutách mé jízdy rychlostí asi 20 km za hodinu mě předjeli kluci.Jediné co jsem cestou na horu po nich zaznamenal, byla vůně spáleného benzínu a oleje, zkrátka to co už dnešní bavoráci neumějí.Těsně před vrcholem se projíždělo tunelem,který pro mě s rozbitým světlem byl spíš zkouškou odvahy.Ta se ovšem vyplatila a já stanul na vrcholu Faragaše, vedle BMW,Hond a Suzuki tam stáli také tři jawy, které jak bylo zvykem, budily největší a zaslouženou pozornost.

 

Udělali jsme pár záběrů, fotek, nakoupili suvenýry, potom nasedli na motorky a vyrazili směrem dolů z kopce.

Tak dlouhý sjezd bez motoru jsem jel prvně v životě, jedna zatáčka hezčí než druhá a panorama přesně taková jako byla v Top Gearu s Clarksonem.Už tam jsme věděli, že i kdybychom viděli jen toto, tak to za to stálo.Po tak náročném výkonu následoval oběd. Já s Lukášem jsme si dali tradiční řízek :-D a Vojta rybu, které kvůli ranní nevolnosti moc nedal. Já dotankoval a jelo se směr město Făgăraş.

Pár kilometrů před ním v mé jawě divně zarachotilo,vymáčkl jsem spojku,ale páčka už se ovšem zpět nevrátila. A v motoru doslova pohvizdovalo. Po krátké diagnostice jsem dolil převodový olej, který jsem asi po cestě vykapal na silnici. Znovu našteloval spojku a jelo se dál. Ve městě Făgăraş se ovšem závada zopakovala, takže jsme našli místo u řeky a založili tábor.Sundal jsem víko ze strany spojky a zjistil, že kulička mezi spojkovým automatem a spojkovým košem vůbec není kulatá, ale roztavená do tvaru korálku.Raději jsem jí vyřadil a spojku složil bez ní zpět, ten den se už zkouška nekonala.Odložila se na další den, aby zaschnul tmel a šlo se rychle do stanu, protože mezitím  poprvé za celou cestu začínalo pršet.Déšť to byl krátký ale intenzivní a my, plni zážitků jsme šli po chvíli spali.

Na cestě: od 10:30 do 18:00
Ujeto: 180Km
Tankování: Vojta (ČZ)nic, Lukáš (panelka) nic, Já (Kývačka) 7l + převodový olej

 

Den 5 (Středa 3.8)

Další ráno se nejprve vyzkoušela spojka mé kývačky. Ukázalo se, že včerejší „oprava“ dopadla na výbornou.Takže jsme si zabalili tábor, u benzínky posnídali klasicky kávu s něčím sladkým a vyrazili. Dnes byl cílem Drákulův hrad v Bran se solným dolem ve Slanic. Cesta k hradu nebyla nikterak zajímavá. U Hradu, který byl v obležení turistů a stánků s upomínkovými předměty se zjistilo, že zástup lidí dlouhý asi 30 metrů není zájezd, ale fronta lidí čekající na koupi vstupenek do hradu.Náš čas byl  ovšem drahocenný a tak se prohlídka vynechala.Nakoupili jsme si pohledy a magnetky na lednici s motivem Drákuly a jeho hradu, nasadili helmy a jeli jsme do města Brašov. Prošli si centrum města, zastavili jsme se na oběd, dali si kávičku a dopřáli si trochu toho odpočinku.

Pak vyjeli k městu Slanic, kde je solný důl slanic- prahova, který se mi oproti Turdě zdál daleko větší, sůl tady dokonce vyvěrá na povrch.Za vstupné 20 lei vás „autobus“ pohodlně a rychle odveze úzkou tmavou štolou k hlavnímu vchodu vedoucí k obrovským „místnostem“,s 204 m vysokým stropem. Je to další místo, které rozhodně stojí za to navštívit.Ve zbytku dne jsme se přesunuli za město a poprvé navštívili samoobsluhu, kde se udělal velký nákup na večeři i na zítřejší snídani. Večer jsme postavili stan, Lukáš premiérově natáhl hamku na spaní. Potom si každý připravil večeři a šlo se spát.

Na cestě: od 10:00 do 21:00

Ujeto: 252 Km

Tankování: Vojta (ČZ)6l, Lukáš (panelka) 8l, Já (Kývačka) 8l

 Den 6(čtvrtek 5.8)

Tento den byl ve znamení přejezdu,chtěli jsme se totiž podívat na bahenní sopky v Berce a do ledové jeskyně ve Focul Viu. Na to, ale bylo zapotřebí zdolat kus cesty. Takže ráno se nejprve bohatě snídalo poprvé ne na benzinkách, ale z vlastních zásob.Lukáš si dělal míchaná vajíčka, já mazal na chleba sýry a paštiky, stejně tak Vojta. Prostě včerejší večerní nákup byl vítanou změnou v našem jídelníčku.Kvůli tomu se náš odjezd kapku opozdil. „No a co, je to přeci dovolená.“ Tak se ospravedlnil náš výjezd kolem jedenácté dopoledne.

Cesta to zprvu nebyla nijak zajímavá po silnici E577 sice kilometry hezky ubíhaly, ale zato tam chvílemi šlo o život.Kamiony předjížděli za každou cenu, v silnici byla vyjetá koryta, za které by se nemusela stydět kdejaká řeka.Po několika kilometrech plných hrůzy jsme z této cesty sjeli.A bylo to za minutu dvanáct.Lukášově panelce se během cesty několikrát povolila matice zadního kola, každý den ji poctivě utahoval, takže se to nějak nechávalo být. Tentokrát to ale asi nebylo dotažené dost, protože při zabrzdění se mu protočil buben v kyvce a přetrhl tím lanko zadní brzdy.Ještě že se to stalo už po sjezdu z té silnice, tady tím nikoho neobtěžoval.Snad kromě dělníků, kteří zanechali stavby domu a opření o plot vytrvale sledovali, jak si při opravě vedeme.

Během chvíle bylo lanko vyměněno a pokračovalo se dál.Jízdou mezi vesničkami cesta ubíhala daleko příjemněji.Kolem šesté hodiny večerní jsme míjeli krásné údolí u potoka, ten tam tedy kvůli období sucha nebyl. To místo si úplně říkalo o přenocování.Tento den to tedy bylo takové odpočinkové svezení.Vojta dojel na nákup a já s Lukášem obstarali větve na táborák.Zbytek dne se nesl v relaxačním duchu.

Na cestě:od 11:00 do 18:00

Ujeto:169 Km

Tankování: Vojta (ČZ)9,8l, Lukáš (panelka) 11l, Já (Kývačka) 6,5l

Den 7 (pátek 6.8)

V pátek jsme z benzinky městečka Hales vyrazili kolem desáté ranní.Čekalo nás jen pár kilometrů po nezpevněné cestě k bahenním sopkám v Berce. Jak už to tak v Rumunsku bývá, střídají se lesy s loukami a pak najednou stojíte u místa, které vám vyrazí dech. To přesně byl případ bahenních sopek. Uprostřed nich si vůbec nepřipadáte jako v Rumunsku, ale spíš jako někde na poušti (počasí tomu tedy také velmi nahrávalo). Za 4 Lei vstupného uvidíte něco, co prostě jen tak k vidění není. A určitě je to další věc, kterou stojí za to vidět!

Další naše cesta měla směřovat do jeskyně Focul Viu u vesničky Terca. Asi 60km vzdálená od Bercy. Když píšu „cesta“- mám na mysli polní cestu zpříjemněnou kameny, klacky, blátem a potoky, které ji protínaly. Tady se naplnila moje představa o tom, jaké umí být cesty v Rumunsku. Naše cestovní rychlost se značně snížila, proto jsem také mohl vidět, jak skutečně vypadá chudoba. Pohled na to, jak ženy i děti nesou dva kýble s vodou do vesnice, která byla vzdálená několik kilometrů, mám v hlavě do dnes. Tady člověk teprve docení luxus, jakým je například vodovodní baterie. Dojde vám tu, jak malicherné problémy oproti nim máte.

Cesta se však stále zhoršovala a hlavně se zdvihala.Asi 200 metrů před údajným cílem to již nevydržela moje kývačka,konkrétně spojka,a v tom možná nejprudším místěse z ní vyvalil dým. Motor zhasnul, já chtě motorku zastavit zmáčkl přední brzdu,lanko ovšem prasklo, a bylo hotovo. Naštěstí mě zastavila nepříznivá cesta plná kamení. Motorku jsem tam tedy odstavil do stínu a kluci drželi partu. Zbytek cesty k jeskyni jsme tedy zdolávali po svých.

K vrcholu nás hnala vidina jeskyně plné ledu, jak o ní Vojta celou dobu mluvil. Abych to zkrátil- nenašli jsme jí :-D. „Jediné“, co na kopci bylo, byl oheň „šlehající“ ze země. Tady se to zdá úžasné, ale mě v koženém oblečení a 40-ti stupňovém hicu se to až tak super nezdálo, což jsem dával najevo soustavným brbláním na Vojtovu adresu. Za což se mu tady omlouvám, jinak totiž jeho navigace byla vždy bezchybná. Doma jsem pak jeskyni googlil a existuje, jen to asi není u těch pěti plamínků.Po tomto zklamání jsme sešli kopec zpět k motorkám, osvěžili se v potoce, vychladli (hlavně já), opravili lanko mé kývačky a nastavili další cíl, což byl Bicaz a jeho soutěska. Ten den se dojelo „jen“ do města Ramnicu Sarat, nakoupilo se jídlo a pak jsme si ustlali nad městem v ovocném sadu. Jelikož jsme byli znaveni celým dnem, naše nároky na pohodlí nebyli velké.

Na cestě: od 10:00 do 20:00
Ujeto: 205 Km
Tankování:- Vojta (ČZ)7,7l, Lukáš (panelka)8,2l, Já (Kývačka)10,2l

Den 8 (sobota 7.8)

Plán tohoto dne byl zcela jasný - dostat se z Ramnicu Sarat do města Bicaz, což bylo 300km cesty. Museli jsme teda zvolit cestu , co možná nejrychlejší. A to bylo po hlavním tahu, který lemovala jen města a mezi nimi nic kromě benzinek. Rovina byla po včerejším tankodromu docela vítaná, tedy alespoň prvních 30 kilometrů. Dalších 270 bylo ubíjejících a zpestření přišlo asi 50 km před cílem, kde jsem na benzince zjistil, že moje spotřeba nebude vysoká jen kvůli zatížení, ale i možnou dírkou v nádrži protože motor mojí kývačky byl celý zaprskaný od oleje. Tam bych ale stejně nic nevyřešil, proto jsem dotankoval a pokračovalo se směr Bicaz.

Kolem páté hodiny se před námi objevil slavnostní cíl celodenní poutě a to Bicazká přehrada. Udělali se nějaké ty fotky,

zastavili jsme se na pozdním obědě a jeli si hledat ubytování. Měl to být kemp, ale po jeho návštěvě a stavu v jakém byl, se náš názor změnil. Raději jsme objeli jezero na druhý břeh, kde se zdarma dal postavit stan a nevypadalo to tam tak zuboženě. Docela nás to zklamalo, tak krásná příroda a zničená pet lahvemi a jiným odpadem jak na břehu přehrady, tak i v ní. Nicméně i přes nepořádek se koupání nedalo odolat a voda ač ledová byla pro nás upocené úmornou cestou fajn.

Na cestě: od 9:30 do 18:00

Ujeto: 304Km

Tankování: - Vojta (ČZ)6,6, Lukáš (panelka)10,5, Já (Kývačka)8l

Den 9(neděle 8.8)

Ráno nás vzbudila vůně benzínu, která se čím dál tím intenzivněji linula od mé kývačky.Toto zjištění mě sice znepokojovalo, ale říkal jsem si, že už to nějak vydrží.  Vyrazili jsme tedy nejprve na snídani a potom směrem k našemu dalšímu cíli Săpânța. Cestu nám hned ze začátku zpříjemnila Bicazzká soutěska. Proplétání mezi skalami v kombinaci s přírodou v Rumunsku je něco naprosto úžasného.

Po projížďce soutěskou následovala jízda po krásných okreskách. Po asi sto kilometrech jízdy, kdy kluci pelášili daleko v předu mi prasklo plynové lanko. Řekl jsem si že, se nic neděje. Že je dojedu na tahačku a na první benzině se to dá dohromady. Jen mi to prolétlo hlavou, v motorce zaškytalo a bylo hotovo. K tomu všemu mi ještě došel benzín.

Kluci, kteří nevěděli co se stalo, pokračovali dál a čekali na mě na pumpě,a já na ně zase pár kilometrů zpátky.Když jsem jim po telefonu vysvětlil, jak se věci mají, natankovali mi do kanystru benzín a vrátili se zpět ke mně. Opravili jsme lanko, a když už to bylo rozdělané, zalepila se epoxidem ta prasklina v mé prázdné nádrži. Nalil jsem benzín a s pocitem dobře odvedené práce jsem dojel na tu benzinku, kde kluci předtím čekali.Tam jsem ještě dotankoval plnou a jelo se dál.

Asi po hodině jízdy se ale zjistilo, že práce zas tak dobře odvedená nebyla.Benzín už nekapal, ale přímo vytékal z útrob mé kývačky, u čehož ještě pronikavě syčel.Opětovná demontáž ukázala, že lepením se docílilo zvětšení praskliny na více místech. Opět jsem tedy vypustil všechen svůj benzín tentokrát už do pet lahví, ze kterých už po zbytek cesty byla moje kývačka napájena L. Lukáš ještě jednou ve více vrstvách zalepil díry epoxidem s tím, že se to nechá do zítra pořádně zatuhnout.

Další den se ukázalo, že to bylo zbytečné.Epoxid zkrátka na nádrže není.Ten den jsme chtěli dojet do kempu u města Telciu. Kemp měl být asi 20 km za městem. Já vybaven jednou pet lahví a kluci se zbytky v nádržích,jsme tedy vyrazili s tím, že se někde u kempu natankuje. Po hodině offroad jízdy v mé kývačce zahrkalo a já podle prázdné petláhve poznal, že došlo palivo.To stejné slavnostně diagnostikoval i Lukáš. Vojta tedy s tím co měl, a nebylo toho hodně, se otočil a vyrazil zpět do města Telciu. My zůstali napospas uprostřed ničeho. Bez signálu a bez jakékoliv jiné možné záchrany tam.

Dlouhé dvě hodiny jsme si ukrátili údržbou strojů, a drobnou svačinou. Se stmíváním přijel i Vojta. Začalo se tedy přepouštěním benzínu do obou motorek. Když bylo hotovo, byla již naprostá tma. Vojta ve městě viděl i penzion.Takže byl jednohlasně zvolený návrat do města a ubytování v penzionu.Zrovna jednoduchá cesta to nebyla,mě po tom co mi upadlo světlo, paprsek mířil kamsi do nebe.Lukášovi sice světlo neupadlo, ale s výhledem to měl podobné.

Jelo se tedy za Vojtovou obrysovou žárovkou zadního světla.Z cesty si toho moc nevybavuji, jen to, že jsme vybrali nespočet děr a trvalo to nekonečně dlouho.Když tu se najednou konečně objevily lampy pouličního osvětlení a hlavně ASFALT. Bylo až šokující, jak jsou naše motorky na asfaltu klidné a tiché.

K penzionu se přijelo kolem desáté hodiny večer a problémy s ubytováním vzniké jazykovou barierou se už po celém dni tak nějak rozplynuly.Já a Vojta jsme prvně za celou cestu spali v posteli, ač tedy v manželské a Lukáš ležel pod námi na zemi. Uchýlili jsme se tedy ke spánku bez obav z medvědů,psů nebo deště.

Na cestě: od 9:30 do 22:00
Ujeto: 307Km
Tankování:  Vojta (ČZ)10, Lukáš (panelka)12, Já (Kývačka)13l + něco ještě vysáto od kluků a něco vypuštěno na asfaltL

Den 10 (pondělí 9.8)

Poslední den v Rumunsku začal dobře. Postel byla příjemnou změnou, tedy alespoň pro mě a Vojtu :-D. Před penzionem jsme ještě posnídali, já natankoval do všech pet lahví a vyrazilo se směr Sapanta, kde se nachází další z Rumunských zajímavostí. Konkrétně to je veselý hřbitov a nejvyšší dřevěný kostel v Evropě. Z Telica to bylo zhruba 100km a díky hezkým cestám jsme již kolem oběda stáli na místě. To i s pauzou na sváču a přepuštění pet lahví s benzínem.

Tento hřbitov je další věc, která rozhodně stojí za návštěvu!!. Po prohlídce a nákupu suvenýrů jsem zdůraznil, že už nemám víc pet lahví a že u další čerpací stanice potřebuji zastavit. Když pak dalších 50km žádná nebyla , bylo nad slunce jasné co se stane - došel mi benzín.

„Naštěstí“ se to stalo v momentě kdy zrovna byl před námi několika kilometrový sjezd. Doplachtil jsem tedy ještě celkem daleko, než bylo potřeba podojit Vojtu a ten den to nebylo naposledy. Zastavilo se u první pumpy, kde jsem napustil všechny své pet lahve plus i asi dva litry do mé stále tekoucí nádrže.

Problém ale nastal, když k mému údivu na celé pumpě nebyl olej pro dvoutakty. Nedalo se tedy nic dělat, pořídil jsem své kývačce motorový 10W40.Celou cestu se o tom mluvilo jako o variantě kdyby bylo nejhůř, a tam se to prvně ozkoušelo. Můžeme tedy potvrdit, že motorka na 10W40 normálně funguje.

Cesta dál ubíhala bez problému a kolem třetí hodiny odpoledne se naše trio dostalo k Rumunsko– Maďarským hranicím. Po asi půl hodinové čekačce na odbavení už naše stroje stáli na stejné pumpě jako před deseti dny a tam se vyjednával další postup.

Přímo do Košic to bylo už „jen“ 200 km a pro nás bylo velmi lákavé ten den dojet až tam. K dobru nám hrála odečtená hodina po přejezdu hranic. Takže tento den jsme chtěli dojet až do cíle! Po chvíli bylo rozhodnuto, a tak jsme vyrazili. Cestu přes Maďarsko Vojta zvolil odlišnou,roviny to sice byly stále, ale alespoň je ale lemovaly města a vesnice.Jelo se tedy daleko lépe.

Zhruba v půli cesty Maďarskem nás ještě mile překvapil přívoz přes jakousi místní řeku.Těsně před Slovenskými hranicemi jsem ještě pro jistotu Vojtu stáhl o asi litr benzínu, protože moje pet lahve už byly téměř prázdné.Od přejezdu hranic nás dělilo poslední stoupání a tak hnáni vidinou cíle, který byl doslova za kopcem, jsme dávali motorkám co proto - zejména já na mé už dosti unavené stopěasedmě. Ale už ani Lukášova panelka nebyla tak čiperná jako před odjezdem, a bylo na ní slyšet, že mele z posledního. Reagovala jen na dvě polohy plynu -  nic nebo plnej, a to ani při plném plynu nebyl žádný med.

Těsně před Košicemi mi ještě posté došel benzín, asi aby to nebylo tak snadné. Ale to už jsme viděli cíl a taková drobnost nás nemohla vyhodit z rovnováhy.Něco jsem si tedy zase od Vojty vysál a ve velkém stylu se vjelo do města.Na prvních semaforech kde se čekalo na Lukáše, který jel už jen přískoky mi pro jistou ještě prasklo lanko spojky.Takže jsem přes celé Košice motorku z křižovatek roztlačoval. Do cíle jsme ale „dojeli“, a to kolem deváté večer. Naložení motorek a nasáčkování do auta trvalo asi hodinu a potom už jen cesta domů. Další den ráno kolem osmé už jsme byli doma.

Na cestě: od 9:30 do 21:00
Ujeto:  403Km
Tankování: Vojta (ČZ)5,5, Lukáš (panelka)7,5, Já (Kývačka)9l

Celkem jsme tedy ujeli na motorkách 2700 kilometrů. Spotřebovali jsme 258 litrů benzínu a k tomu přiměřené množství oleje.

Na závěr bych rád poděkoval Vojtovi s Lukášem a těším se příští rok zase na nějaké další dobrodružství.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (31x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist