Poprvé v Rumunsku 2024

Kdo už v Rumunsku byl vícekrát, tak se asi nic nového nedozví (pokud to vůbec bude číst), ale já tam byl poprvé, takže mám plno zážitků, které můžou někomu přijít vhod, minimálně jako inspirace. Tenhle trip jsem měl v hlavě už vloni, ale z různých vnějších vlivů z toho tak nějak sešlo. Ale zase bylo přes zimu dost času vymýšlet trasu, zkouknout pár videí, a taky našetřit nějakou tu korunu. Jasno jsem měl v několika bodech. Jednak, že pojedu sám (kdo by taky byl zvědavý na moje odbočky a zastávky na hledání kešek). Se spaním jsem rezignoval na stan, protože jsem nechtěl být až tak závislý na počasí. Takže jsem hledal přes net cestou různých bookingů. Chtěl jsem pokud možno jezdit co nejmíň po dálnicích. No a plán byl jet před prázdninami - jednak kvůli množství lidí (to vyšlo), a pak taky aby nebylo takové vedro (to tak úplně nevyšlo). Měl jsem vymyšlených pár míst, které bych určitě chtěl vidět, a všechno ostatní se už nějak vyvrbí..

Den 1.

Je pátek a já ráno po osmé konečně vyrážím směrem na Pardubice a Žďár nad Sázavou. Tady zastavuju podívat na bývalé zemské hranici mezi Čechy a Moravou, jsou tady pěkné skulptury. Pokračuju na Velkou Bíteš, kde najíždím na slavnou D1 - s Fanánkem jsem si zanotoval „na hájveji číslo jedna, vyjetejma kolejema“. Mezi trucky, co jezděj beze strachu, se proplétám až někam před Brno. A tady najednou - světe div se - nemůžu nohou nahmatat řadičku. Takže prvním exitem ven a zjišťuju, že se mi na naší kvalitní autostrádě uvolnil jeden ze dvou šroubů, co ji drží. No, kdyby jen uvolnil.. on prostě vypadnul a zmizel.. Pokusy o provizorní opravu pomocí elektrikářských pásek a vázacího drátu poněkud selhaly, jediným výsledkem byl prst spálený o výfuk. Tak jsem po Mac Gyverovsku vyšrouboval jeden (podle mě) zbytečný šroub někde od nádrže, obalil ho izolační páskou, nacpal do příslušného otvoru a jakž takž to celé zprovoznil. Jízdou maximálně na trojku (abych nemusel moc často řadit) jsem se kolem Grand Prix doploužil do nějaké moto dílny, která měla na dveřích papír, že zrovna dnes se neordinuje. Tak ještě o dvě vesnice dál, do Střelic, kde jsem v servisu vytrhnul majitele přímo od oběda. Veleochotně mi našel a instaloval příslušné šrouby a ani za to nic nechtěl. Takže ještě jednou díky! Pak už jsem k českým dálnicím nadobro ztratil veškerou důvěru (nechtěl jsem přijít o další potenciálně důležité součástky) a „valil“ jsem to silničkami druhých, třetích a možná i čtvrtých tříd až k Hodonínu. Přes Senicu a hřeben Malých Karpat jsem se dostal až do Trnavy, kde jsem zaskočil obhlídnout historické centrum. Pak na Šalu a z ní pohodovou silnicí č. 573 pořád podél řeky Váh až do Komárna. Pokochal jsem se Dunajem a okouknul (jen za plotem) poslední zde stojící těžký objekt československého předválečného opevnění - pěchotní srub Ko-S 3 Ústředna (který v 60. letech upgradovali na garáž). Odtud pak podél Dunaje směr Štúrovo. Zastávku na nejjižnějším bodu Slovenska jsem musel vynechat, protože díky nedávným skoro povodním bych k jeho zdolání potřeboval rybářské broďáky nebo vor. Takže až do Štúrova (po maďarsku Parkány), kde jsem měl ubytování. Po check-inu pak už pěšky podívat podél řeky do města. Naproti přes Dunaj krásně svítila v zapadajícím slunci katedrála v Ostřihomi (Esztergom).Ta ale bude na pořadu dne až zítra, teď večer byl pravý čas se odměnit haluškami a Zlatým Bažantem. Dnes najeto 468 km.

Den 2.

Ráno jsem přejel přes parádní „železňák“, alias most Marie Valerie, spojující už od 19. století Parkány a Esztergom, a šel se pak podívat na katedrálu. Je hezky opravená, monumentálně veliká a je od ní úžasný výhled na řeku. Když pak začaly postupně houstnout davy důchodců, kteří vyskákali z několika autobusů (asi bude mše, bych tipnul), tak se před přesilou dávám radši na ústup.

Přejíždím zpátky na Slovensko a podél řeky se za chvíli zas dostávám zpět do Uher, a jedu po levém břehu pěkným údolím přes Nagymaros na Aszód. Až tady najíždím na dálnici M3 (elegantně jsem se vyhnul Budapešti, kam se mi vůbec nechtělo) a po ní jedu pár kiláků, abych u Füzesabony zase sjel na silnici č. 33, která směřuje na Debrecen. Cesta je docela pěknou krajinou, přejíždí se přes řeku Tisu, všude ve vesnicích je mrtě sloupů s čapími hnízdy (i s čápy samozřejmě). Před Debrecenem uprostřed asi 15 kilometrové roviny, kde není vůbec nic, na mě bliká auto naproti a zachraňuje mě před hlídkou s radarem. Debrecen jen objedu kolem a razím na malý přechod Letavertes. Rumunsko ještě v Schengenu není, takže tady číhá malá buňka, ve které sedí jeden četník Maďar a jeden Rumun, přede mnou i za mnou ani auto. Během pár minut hotovo a můžu vyrazit na rumunské silnice. Předem poučen z cestopisů zkušenějších kolegů nasazuji ve vesnicích standardní rychlost kolem 70, abych držel krok s místními (a někdy je i to málo). Co si zpětně vybavuji, tak za celé Rumunsko jela padesátkou v obci jen autoškola a pak jeden dědek, který byl rád, že skrz půllitry viděl přes volant. Každopádně bez úhony dorážím do města Oradea, kde mám zabookované ubytko jen kousek od centra, s parkováním v uzavřeném dvoře. Takže pak za chvíli vyrážím už pěšky do města.

Historický střed je úžasně opravený (a co není, tak se zrovna opravuje), je tady spousta secesních a kdo ví jakých ještě budov, v kostele v šest večer svatba, plné zahrádky, všechno moc pěkný. Dávám večeři a rumunskýho beera Ursus. Dnes najeto 378 km.

Den 3.

V noci byl poněkud bugr na dvorku, ubytovaná mládež dělala diskotéku, takže super. Nicméně vyrážím po silnici DN76 přes Beius, za ním pak odbočuji na DN75 přes hory a doly. Cesta je pěkná, spousta zatáček i panoramat, sem tam se po silnici volně pohybují koně a krávy. Údolím nějaké říčky pak až do městečka Campeni, za ním je na zrušené úzkokolejné trati vystavený parní vláček i s vagóny. Pak dál po DN74 přes Abrud zase pěkným údolím.

Za obcí Patrangeni sjíždím jen tak nazdařbůh podle šipky k nějakému klášteru v lese. Ten je úžasně opravený i s celým okolím. Ony obecně veškeré sakrální památky jsou v Rumunsku na jiném levelu, než u nás. Postupně pak dorážím až do města Alba Iulia, kde mám ubytování snad jen 300 m od vstupu do pevnosti.

Takže sprcha a hurá na vycházku. Jen jsem prošel bránou, tak jsem si vybavil slova klasika: Kelišová, alespoň zavřete hubu, když se divíte. Nevím k čemu to přirovnat - třeba jako kdyby barokní pevnost v Josefově stála uprostřed města, ale kompletně opravená, využitá, fungující.. Jsou tady muzea, římskokatolický kostel i pravoslavná katedrála, parádní vycházka po okolních valech a šancích, univerzita, bary, zahrádky a kavárny. Ale vše naprosto vkusně udělané. Do toho jsou různě po pevnosti sem tam postavené bronzové sochy, jako třeba vojáci u brány, mnich s dětmi, Říman, dáma a jakýsi mušketýr.. prostě atmosféra je tady jako hrom. Lidí přiměřeně, i když s přibývajícím večerem trochu zhoustli. Za mě musím říct, že Alba Iulia je naprostá paráda. Jinak dnes najeto 257 km.

Den 4.

Ráno bloumám po městě a hledám elektru, abych nahradil nabíječku telefonu, co mi odešla do věčných lovišť. Sice mám i USB zásuvku na řídítkách, ale pro jistotu.. (ta mi ostatně vypověděla službu po pár dalších dnech). Slavím úspěch hned v prvním obchodě (mimochodem - anglicky se tady člověk domluví relativně bez problémů), tak můžu konečně svištět jižním směrem přes Sebes na DN67C, tedy slavnou Transalpinu. Předpověď je na dnešek bezchybná, tak to snad vyjde. Prvních pár (desítek) kilometrů se jede údolím potoka, i kolem známé přehrady Lacul Oasa, kde potkávám několikero jednostopých (asi poprvé i českých) kolegů. Jeden z nich zapochybuje, zda je Transalpina vůbec otevřená, protože včera večer mu navigace ukázala uzavírku. To mě trochu znejistí, ale asi to bude tím, že se oficiálně přes noc (mezi 18. a 8. hodinou) TA zavírá. To se každopádně uvidí už za pár km.

 Předtím ještě kousek před křižovatkou Obarsia Lotrului málem vletím do neoznačeného asi 50 metrů dlouhého šotolinového úseku (ale to je jediný zádrhel na celé Alpině), ale dobrzdil jsem. O kousek dál už začíná skutečná TA a je to od začátku do konce Paráda (s velkým P). Nádherná silnice, zatáčky, panoramata, minimální provoz (možná i proto, že je pondělí). Sem tam na svazích ve stínu zbytky sněhu, jinak kopce jsou už zelené, na nich stáda ovcí. Člověk má nutkání každých tak 100 metrů zastavit a něco fotit. Na jednom z vrcholků, kde je pár stánků (ani nevím s čím, většina je beztak zavřená a kvůli nim tady nejsem) potkávám skupinku krajanů na ČZ a Jawinách, tak se dáváme chvilku do řeči. Přidává se i pár, který přijel českým autem (to bylo za celé Rumunsko jediné auto s CZ značkou - když nepočítám ty zaparkované v Banátu, ale k tomu dojdeme). Společně konstatujeme, že jsou v Rumunsku lepší silnice než v ČR. Takže pohodově přískoky popojíždím, kochám se, fotím.. Parkuju na nejvyšším bodě Alpiny a pěšo si vyšlápnu až nahoru (vrchol Urdele, 2228 m). Je tady nějakých 16 stupňů, ale jak svítí sluníčko, tak je to příjemně tak akorát. Odsud pak už zase cesta pomalu začne klesat dolů, na jih.

Je parádní výhled do kraje, do roviny směrem k Dunaji. Projíždím přes horské středisko Ranca s vleky, a dávám polívku v nějaké putyce u cesty. Tady se opět potkávám s Jawisty i dalšími motorkáři, se kterými jsme se průběžně předjížděli až sem. Postupně sjedu až do městečka Novaci (tady už je zas 27 stupňů pana Celsia), poblíž kterého mám rezervovaný pokoj v penzionu. Jdu ještě projít po vesnici a pak relax na terase. Celý den bylo nádherně, jen pár mráčků, takže počasí mi vyšlo úplně na jedničku. Dnes najeto jen 165 km, ale zato parádních.

Den 5.

Ráno po snídani odjíždím už rovinou na město Targu Jiu, které je teda pěkně hnusné (alespoň tam, kde jsem projížděl já). Z něj pak už zase hezkou zvlněnou krajinou po silnici DN67D na Baia de Arama, odkud cesta stoupá údolím do kopců přes nějaký průsmyk a zase dolů podél řeky Obarsia a Cerna. Trochu mi to tady připomíná Bosnu nebo vnitrozemí Chorvatska. Hezkým údolím řeky Cerna dojedu až do lázní Baile Herculane (Herkulovy lázně). Ty tady prý jsou už od římských dob a největší rozkvět zažily za Rakouska - Uherska. Však je tady spousta (kdysi) krásných budov.

 

Bohužel se tady údajně nějak nepovedla privatizace a lázně dopadly asi jako naše v Kyselce. Takže některé objekty vypadají, že zítra už musí spadnout, naopak něco už je parádně opravené. Tak snad jim to vyjde. Teploměr ukazuje 35 stupňů, mám otevřené všechny větrací zipy, ale začíná to stát za to. Pak najíždím na nějakou hlavní silnici na Bukurešť, takže je to tady jeden truck za druhým. Po pár kilometrech v městečku Orsova se zas dostávám k Dunaji. Je tady ale poněkud širší, než jsem si ho pamatoval ze Štúrova. Jedu po jeho levém břehu pár kilometrů po proudu až k přehradě Železná vrata, o které jsem se učil už na základce. Pokoukám, vyslechnu si kázání o zákazu focení od opěšalého policisty, který má zřejmě za úkol takto odhalovat cizí agenty a záškodníky, a o kousek dál si stejně fotku udělám. Přes korunu hráze se dá přejet, je tady hraniční přechod do Srbska, ale tam zatím nechci, takže jedu zpět stejnou cestou na Orsovu a kousek za ní odbočím zkouknout klášter sv. Anny. Úžasným údolím Dunaje jedu proti proudu až k ve skále vytesané soše nějakého dávného krále Dacie, nesoucího jméno Decebalus Rex. Potom už jen kus k odbočce do jedné z českých vesnic v oblasti Banátu - do Tisového údolí (Eibenthal). Ta odbočka je uzoučká asfaltka, která se vine od Dunaje nahoru asi 8 kilometrů. Vesnice je sevřená v kopcích, mají tady český kostel, školu, obchod, dvě hospody. Parkuje tady pár aut s CZ značkami i jeden bus. Tady žádné ubytování předem zamluvené nemám, tak jdu do místního pohostinství zjistit co a jak. Nějaký školní výlet (základka z Turnova tím českým busem, prý Expedice Banát) má zrovna nástup na odběr stravy. Říkám si - to jsou věci, já když byl na ZŠ, tak jsme jezdili tak leda do Ratibořic a na Kuks. I když to bych kecal - v osmičce jsme byli na týden ve Vysokých Tatrách. Jenže to bylo pořád ještě Československo, žádná cizina. Každopádně paní hostinská správně usoudila, že mám už poněkud žízeň, rovnou mi natočila místní pivo, a až pak jsme začali řešit (samozřejmě česky) nějaký nocleh. Říkala, že tady spousta lidí ubytovává u sebe v soukromí, k tomu je před sezónou, takže to není nejmenší problém. Nakonec jsem zůstal u ní doma (teda jako ne jen u ní - měla tam i manžela, dvě děti, psa, slepice, husy a nevím co ještě). Samostatný (asi dřív dětský) pokoj, sprcha společná s domácími. Takhle to tady funguje. Cenovka asi 450 korun. Když jsem se převlíknul, tak jsem vyrazil na vycházku do kopců nad vesnici, jsou tu pozůstatky štol po těžbě chromu a spousta výhledů po okolí. Kromě toho tady v Banátu je i nám známé barevné turistické značení tras od KČT. Zaskočil jsem do restoránu na večeři a pak ještě kouknout na místní hřbitov. Náhrobky nesou jména českých „kolonizátorů“ z posledních 200 let, texty mají leckdy poněkud svéráznou češtinu. Dnes jsem ujel 302 km.

Den 6.

Ráno jsem stavil pro snídani v místním koloniále, který je zásobený jak místními, tak českými potravinami (i včera v hospodě měli točenou kofolu, ta šla mezi mlaďáky na odbyt). Jinak v obchodě sice nešlo platit kartou, ale zase tady berou české koruny. Při nezbytné fotce s cedulí Eibenthal na začátku vesnice jsem si blbě postavil motorku a skácela se mi na bok. Bylo to na trávě, takže žádné následky jsem nezjistil - alespoň dokud jsem neotevřel tankvak s tou snídaní. Koupený jogurt prasknul a jaksi se z kelímku přemístil do dokladů, mobilu a všeho.. nádhera. No nevadí, snídani bez jogurtu určitě přežiju. Sjíždím zpět k Dunaji a pokračuju jeho údolím tam, kde jsem včera jízdu přerušil. Na celou tuhle cestu podél Dunaje jsem se taky hodně těšil a nezklamala. Opět skoro ani auto, na řece sem tam nákladní loď, na druhém břehu je celou dobu Srbsko. Na konci celého tohohle údolí dělám odbočku do další české vesnice Svatá Helena. Ta je taky hezky umístěná v kopcích nad Dunajem, jen si to tam bohužel nechali zprznit hromadou větrníků - vrtulníků - elektráren. Ale údajně za to prý dostali nějakou úlitbu ve formě infrastruktury nebo nevím čeho. No, proti gustu.. Tady už je zase poněkud vedro, tak ani moc nemám chuť na nějaké procházky a rovnou zapadnu do místní občerstvovny, kde si dávám vychlazený birell. Paní majitelka mi ukazovala, jak tady měli někdy minulý týden bouři s kroupami, že půl vesnice má rozbitá okna, střechy, auta.. Barák tady prý nemá pojištěný prakticky nikdo. Pak už se přehoupnu jen přes jeden hřeben a na malém přechodu Kaludjerovo přejíždím do Srbska. Opět nikde ani noha (kromě celníka v budce). Zavelím si do helmy „na Bělehrad, paní Müllerová..“ a jedu pak vcelku pěknou krajinou přes města Bela Cerkev, Kovin, Pančevo. Jak se blížím k metropoli, tak houstne provoz a krásně leze teplota nahoru. Bělehrad jsem chtěl původně objet, ale navigace mě tam tak nějak zatáhla, aniž bych to úplně chtěl. Jen na vysvětlenou - mobil s mapy.cz nemám na řídítkách, ani pod slídou na tankvaku, protože se brzo začne přehřívat, ale uvnitř. Takže přes BT mám do helmy jen hlasové pokyny, což někdy není úplně super, i když musím říct, že už jsem se s navi za tu dobu víceméně naladil na společnou vlnu. Ale v odpolední špičce mě přes centrum Bělehradu tahat nemusela, obzvlášť když při stání na semaforech pak teploměr šplhá až na 37 C. Takže jsem rád, že vyjedu na dálnici A3, po které pak pár kilometrů chladím motor i sebe. Pak už jen kousek přes hřeben nějakých kopečků a sjíždím na začátek Sremske Kamenice, asi předměstí města Novi Sad. Ubytovávám, dávám i bazén (ten po dnešku potřebuju jako sůl) a až navečer vyrážím jen tak nalehko dolů do města.

Nejdřív jedu podívat na Petrovaradinskou pevnost na pravém břehu nad Dunajem, je odtud hezký výhled. Sjíždím pak do města na druhý břeh, jdu se projít a na kafe - katedrála, pěší zóna se zahrádkami, parky, všude kupa lidí. Pak ještě navštívím místní večerku pro nějaký proviant a hurá k mašině. Všechno hodím do topcase, startuju, říkám si, jak jsem všechno v pohodě pořídil a teď se na ubytku najím. Kopnu tam jedničku, rozjíždím a už ležím na zemi. Já hlupák, hlava děravá, jsem se rozjel s předním kolem zamčeným skrznaskrz lankovým zámkem. To se mi za ty roky stalo poprvé. No, holt bylo dneska už hodně teplo.. Nic moc se nestalo, ještě že mám na motoru padáky a že jsem neměl s sebou boční kufry. A hlavně že byla tma a nikdo mě neviděl, protože to by se potrhal smíchy. Tak to už by pro dnešek radši stačilo, máme to dnes za 342 km.

Den 7.

Dost bylo velkých měst, tak ráno jedu po pravém břehu na silnici č. 119, řeku pořád vedle sebe, přes Beočin až k srbsko - chorvatské hranici Neštin - Ilok. Opět ani auto, mám nějak kliku na výběr přechodů. Dál směr Vukovar, před ním odbočuju k farmě Ovčara, kde je památník na jeden ze srbských válečných zločinů - masakr civilistů z obklíčeného Vukovaru v roce 1991. Pak jen kousek do Vukovaru, kde je další známá památka na občanskou válku - Srby rozstřílená vodárenská věž, coby symbol obléhání města. Nahoře je vyhlídka, ale v kase je mi sděleno, že je tady nějaká privátní akce a otevřou až za hodinu a něco. Je sice vedro, ale sem jsem se chtěl taky podívat, tak se válím v parku po trávě jak bezdomka a čekám.

Nahoře je parádní kruhový výhled, v nižším patře promítají fotky a videa z války, zajímavý. Vstup na věž 10 E. Odtud pak přes Osijek a Donji Miholjac až na maďarskou hranici. Přes Maďarsko docela hnus, ani ne tak krajinou, ta je tady pěkně zvlněná, ale rozbitými silnicemi. Jedu kolem Pécs a Kaposvár, až za ním je nová silnice k Balatonu. Nacházím ubytování v Balatonberény, a jdu pak rovnou vykoupat. Voda vcelku teplá, ale taková balatonská, tj. trošku rybniční a zakalená.. Dneska jsem urazil 396 km.

Den 8.

Ráno posnídám, lámanou němčinou se rozloučím s paní majitelkou (říká, že je půl Maďarka a půl Rakušanka) a razím dál směr Sárvár, Csorna, Rajka, kde zaskočím podívat na trojmezí hranic SK - A - H. Přes Blavu se mi nechce, tak zůstávám na rakouské straně a jedu po silnici B49 podél řeky Moravy - mimo jiné kolem místa bitvy Přemysla Otakara II. na Moravském poli, kde v roce 1278 padnul. U Břeclavi vjíždím do ČR, pak na Mikulov a různýma vedlejšíma šoustkama na Náměšť nad Oslavou a Žďár nad Sázavou. Tady dávám pozdní oběd a při něm sleduju všemožný předpovědi a radary, jak se blíží od západu pěkný hnusy, průtrže mračen, trakaře a tak všelijak podobně. No nic, dneska to už dojedu. Tak to posledních sto kiláků valím, jak to jde, ale stejně tomu neuteču (neujedu). Za Lázněmi Bohdaneč začíná pršet, tak na autobusáku lezu do nepromoků - alespoň je vyzkouším, zatím nebyly potřeba. Takže v dešti jedu těch posledních 20 kilometrů z celých tří tisíc. No, kdybych si odpustil ten oběd, tak ani to ne, ale zas ten smažák stál za to. Za dnešek to bylo 586 km, takže nejvyšší denní nájezd z celého tripu.

Podtrženo, sečteno, za 8 dní jsem projel 7 států, ujel jsem celkem 2894 km, s průměrnou spotřebou asi 4,4 litru. Nejlevnější benzín byl v Rumunsku (34,80 Kč) a nejdražší naopak v Srbsku (40 Kč).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE