Kterak důchodci do Kotoru dojeli

Rok se s rokem sešel a náš strašlivý Motogang od Zelené Jedle vypotil další objevnou cestu. Ale nikoliv lehce vtipnou, jako tu na Šukačku nebo těžce naučnou, jako Pivní, prostě dvoutaktní Tour po vlastech československých, nýbrž maje stroje velké ráže, naplánovali jsme Balkán, než to tam Unije celé doj*be. Jasně, dva čtyřicátníci a tři důchodci se strojním parkem NTV650, GL1500, Shadow 1100, CB500 a Intruder 800. Ideální cestovní pekáče, kdejaký větry ošlehaný géesák s hliníkovejma kuframa musí před námi připažit. Zvláště Fandův Introušek, kterému po 150 kilometrech dojde benzín. No, konec srandy, vyrážíme.

Kterak důchodci do Kotoru dojeli

Kapitoly článku

1. Den.

Ráno máme sraz v Chocni na náměstí. Počkáme na Hradečáky a ze Sidecar clubu Nasavrky vypůjčeného Luboše a valíme. Cíl je kemp v Komárně, taková jistota slušného bydla, koupačky ve vývaru z holandských důchodců a večer procházka po starém městě s Budvárkem v Irském domě. Cesta ubíhá…ubíhá… nuda.

 

K tomu kempu – nachází se u fotbalového stadionu a obývají ho devizoví cizinci v drahých bydlíkách. Jezdíme sem už léta. Ceny dobré, poloprázdno, sociálky čisté, teplé vody, co každý chce, vybavená kuchyňka a v ceně ubytování je volný vstup do termálů přes ulici. No, nekup to.

Kousek za kempem je hlavní Komárenská pevnost, kde vás za éčko provedou. Město je pěkné, EU tak před deseti lety na rekonstrukci napumpovala do Komárna spoustu peněz a začalo se vyrábět malebné staré město. No, ale zlaťáčky došly, takže je hotová tak půlka a z druhé půlky je půlka opuštěná. Hlavně, že Irský dům s Budvarem funguje.

 

Dáme koupel, dlabanec a jdeme do města na pár piv. Jediné co stojí za zaznamenání je, že jsem ztratil vstupní kartu od kempové brány, a tak lehce podnapilý přikládám ruce na bradavky (svoje) a dávám si pivní kolečko ještě jednou. Nakonec mě dobíhá klučina od Budvaru a mně se hned usíná o 50 EUR lépe. J

 

2. Den

Ráno při balení zjišťujeme, že Luboš je delší cestou nepolíbený, takže nám nezbývá než si z něj dělat škodolibé žertíky a trochu ho zformovat do použitelného stavu. Pro začátek jsme začali tím, že se nestrojíme dřív, než si Luboš začne nandávat helmu. Dnešní cíl je nějaká česká vesnička v Banátu, kam dojedem, tam dojedem.

Vykumprdíme se z kempu, vezmeme to přes most na Magyar, na první benzínce zaplatíme dálnici a pak už jen nuda až na rumunské hranice. Celníci nás vylustrují a fičíme dál. Nutno podotknout, že tuzemské míry v těchto končinách přestávají fungovat a rumunské (a vůbec balkánské) reálie je třeba brát vážně. Z hranic k Temešváru sice vede krásná dálnice, ale jaksi chybí infrastruktura. Takže benzínky jsou po cestě asi dvě a mají podobu lodního kontejneru a unimobuňky, kde se kasíruje. Navíc všude bordel po kamioňákách a pach moče.

Ale tolik oškliva. Protože úplně nejlepší je jet na Balkán bez mapy, sjíždím po paměti do Temešváru a samozřejmě bloudíme – zas tolik si toho nepamatuju. Sluníčko neúprosně praží a my se po druhém kolečku kolem načančaného obchoďáku chytáme nějakých cedulí na výpadovku a stavíme na benzínce. Švejk „omdlévá“ vedrem a já tedy pod nátlakem kupuji mapu. Orientujeme se a po ujištění, že se máme dát po „autostrade“ do Oršavy se vracíme zpět na dálnici a bereme to na jih. Autostrade vypadá sice trochu jinak, ale cesta je konečně trochu zajímavá. Projíždíme přes vesničky, kde sedí rumunské babičky na lavičkách před vyšlechtěnými domečky, všude vládne klid a pohoda, sem tam toulavý/přejetý pes nebo mávající tmavé dítě, radost pohledět. Projíždíme údolím Karpat, ale žádná Transalpina se nekoná, cesta odsýpá příjemně.

Odsýpá tak příjemně, že najednou vyjíždíme u Oršavy na břehu Dunaje a otvíráme huby v němém úžasu. Když Johann Strauss psal legendární valčík „Na krásném modrém Dunaji“, stvořil melodii tak nádhernou a velkolepou jako Dunaj sám. Silná modrá řeka, sevřená skalami a zdánlivě nezkrotně plynoucí. Oršava na poloostrově jako ze středomořských pláží, na protějším břehu Srbsko.

 

 My jedeme proti proudu a ač se to nezdá, do Svaté Heleny to je dobrých 100 km. Tankujeme a jedeme neuvěřitelně krásnou přírodou. Až si jeden říká, že musí nastat doba, kdy se tenhle kousek světa promění v přecpaný turistický resort. Potom asi nezbyde, než druhý břeh.

Je k večeru a padá rozhodnutí nejet až do Svaté Heleny, ale zkusit Eibentál, který je po cestě trochu blíž. Cesta se krásně vlní, když tu jdu na brzdy a hle – myší díra. A u patníku cedulka „Eibenthal 7 km“. Odbočujeme a stoupáme po sice nové, ale uzoučké a klikaté silničce. Přes některé mosty v zatáčkách není ani zábrana proti pádu, což jak se později dozvídáme je kvůli autobusům, kdy zadní dvoumontáž je nezřídka z poloviny ve vzduchu.

Jedeme a jedeme a najednou konec. Prostě skončila silnice uprostřed polí, aniž bychom cestou narazili na živáčka. Přikládám tedy dlaň k obočí jak Vinetů a identifikuji hřbitov na protější stráni. Sjíždíme níž a po prašné cestě se dostáváme do vesnice, vrtaje nám hlavou, jak to básník myslel. Nebudu vás napínat. Za vším hledej EU. Únije poslala prášule na cestu s podmínkami, že délka musí být deset kilometrů a nesmí vést do vesnice. Takže prostě bylo vyhověno.

Jsme v Eibentálu a teď kde se ubytovat? U druhého domku potkáváme místní a hezky nahlas zdravím „Dobrýýý den!“. Dostává se mi odpovědi perfektní češtinou „Dobrýýý den!“. Povídám, „Jsme pocestní a hledáme ubytování, pomůžete nás, prosím?“. Odpověď – „Lari, máte někoho u dědy? Tam by to šlo“. A hotovo. Příjemná mladá dáma nás zavedla do domečku, který obývá kouzelný dědeček Pospíšil, my jsme sundali hadry a šli k Pospíšilom mladším na večeři. Zní to jako pohádka? Možná, ale my to zažili.

U Pospíšilů nás čekala skvělá večeře a potom jsme šli do hospůdky „Český Krajánek“, kterou pan Pospíšil po večerech provozuje. Sice neměl točené, ale lednička byla plná. Příjemný večer se protáhl do noci v družném rozhovoru a lehce po půlnoci jsme šli k dědovi Pospíšilovi na kutě.

3. Den

 

Ráno nás probouzí cinkot kravského zvonce. To děda Pospíšil sehnal kravku Malinu z pastvy na podojení. Je nádherné ráno a my přemýšlíme, co budeme dělat. Snídáme u Pospíšilů a sedáme na motorky, že pojedeme kouknout na přehradu Železná vrata. Když jsem psal o Dunaji, že plyne zdánlivě nezkrotně, právě tato přehrada dokázala tu obrovskou sílu spoutat. Znalci vědí, tak pro ostatní – přehrada neslouží pouze jako elektrárna, ale i jako hraniční přechod do Srbska. A když jsme si ji chtěli vyfotit, vyběhl na nás týpek s placatou čepicí a ošoupaným kvérem na opasku. Takže focení proběhlo zpoza nějaké skládky o kus dále. No nic, viděli jsme, vracíme se do Oršavy natankovat a na nanuka.

Po poledni jsme zpátky u Pospíšilů a pro změnu jdeme na pěší průzkum. Za vesnicí jsou opuštěné doly na antracit, které za komančů dávaly alespoň nějakou práci místním. Švejk nám nějak klempíruje a Luboš volá nonstop domů, tak vyrážíme ve třech. No nedošli jsme. Na ten pěškobus jsme nějak slabší, takže se vracíme a cestou vlezeme k Medvědovi, kde užíváme stínu a točeného piva.

Paní výčepní, shodou okolností také Pospíšilová se nám zmiňuje, že se snaží schraňovat staré věci, takže jí nakonec ukecáme na exkurzi a ona s námi posílá manžela. No kouzelné. Starší chalupa plná věcí, za které by se leckteré bohatě financované muzeum nemuselo stydět.

Třeba Češi si zde drželi svoji kulturu i jazyk natolik, že například čeština se vyučovala na základním stupni školy a byla k tomu vydaná i učebnice. Samozřejmě že všichni mluví i rumunsky, ale češtinu mají naši krajané nádhernou, používajíce výrazy klidně z předminulého století.

Hospoda U Medvěda. Hospoda u Medvěda je zrekonstruovaná chalupa, kam se organizovaně navážejí čeští turisté autobusem s vlekem na kola. Funguje to asi tak, že se přivezou lufťáci, organizátor je rozstrká po chalupách, kde mají zajištěnou domácí stravu a bydlo a ráno se jde výletovat. Co jsme viděli, probíhá to tak, že nebozí turisté vytlačí kola z vesnice, sjedou krpál k Dunaji a tam je zase odpoledne posbírá autobus. Jinak zdejší kraj přímo vybízí k trekovým výletům a jak jsem koukal, za vesnicí je tak 80 km lesa bez jediného náznaku civilizace.

Po večeři u Pospíšilů v Krajánku večer besedujeme do noci a co mi utkvělo bylo, že na otázku, jestli pocítili na rumunském břehu válku na Balkáně mi pan Pospíšil odpověděl, že když seděli u příbuzných ve Svaté Heleně večer na verandě, viděli a slyšeli protějším břehu výbuchy. Později, na druhém konci Balkánu mi spousta věcí došla.

 

4. Den

Ráno nastává loučení. Nedá se nic dělat, pojedeme dál, i když představa, že bychom tu hodili ještě den guleváloš, nám není vůbec cizí. Děkuji i tímto cestopisem našim hostitelům za skvělé přijetí! A doufám, že všichni ve zdraví přežili i "český kulturní festival", který se v Eibentálu koná na konci prázdnin. Letos tam bylo navezeno 13 vagónů všeho možného. Osobně si myslím, že kdyby do vlaku pustili rumunští pohraničníci čmuchacího psa, tak do Oršavy dojede mašinfíra sám.

 

Razíme proti proudu Dunaje a hranice Srbska překračujeme suchou nohou u města Bela Crkva. Všichni jsme zvědaví na Luboše, protože na otázku „máš pas?“ odpověděl, že ho mít nemusí, že má bumážku z cizinecké (na té bumážce velikosti šatnového lístku bylo napsáno, že k překročení hranic BiH při cestě na Dubrovník stačí občanka, tak jsme zvědaví). Posíláme Luboše prvního. Chvíle jeho typicky pohrkaných pohybů alá splašený robůtek a když vidím jeho nešťastnou tvář, dojíždím za ním. Celník se tváří komisně a povídá „identite karte“, načež mu zmateně Luboš strká pod nos všechny karty co má, včetně Makra, legitimace mladého cyklisty a očkovacího průkazu. Přebírám iniciativu, vytahuji z té změti karet občanku a celník, k údivu nás všech, pouští Luboše do tranzitu.

Tady nás také opouští Švejk, který jede směr Temešvár a domů, dál tedy pokračujeme ve čtyřech. Po úspěšném zdolání hranic si stanovujeme cíl – přejet Srbsko do Monte Negra, protože tam se platí éčky a píše latinkou.

Na úvod zabloudíme hned za hranicemi v městečku Bela Crkva až na místní tržiště, kde se odvážně ptám prodavačky starých škrpálů, jestli nám může pomoci. Odpověď zněla asi tak – „Počkej, manžel je Čech, ten ti poradí“ a skutečně, chlapík očividně potěšen setkáním s krajany nám vše vysvětlil.

 České enklávy na Balkáně jsem měl celkem nastudované, tedy tomu, že jsme se setkali s Čechem v srbském Banátu jsem se příliš nepodivil.  Přivedl mě k tomu kamarád, který za dřívějších časů strávil služebně nějaký čas v srbském městečku Prokuplje, které se nachází v srbské oblasti Pomoraví, kousek od Kosova a prý tu mají Čechy velmi rádi. Ale o této oblasti je dohledání informací velmi obtížné i v dnešní době těch internetů.

Jakmile vyjedeme z městečka, hned dostáváme základní školení balkánského řidiče. První golf, kterého potkáváme, to švihá proti asi 130, alespoň jedním kolem je deset čísel za čárou a z okýnka u řidiče mu visí loket. Značení cest je asi takové, že směrová cedule je omšele žlutá, umístěná zásadně za křižovatkou a číslo silnice na ní nenajdete. I když - proti tomu, co nás čekalo jižněji to bylo stále ještě takové středoevropské. Tedy zbystříme smysly a jedeme.

 

Potřebujeme se dostat na Kovin, kolem Smeděreva na dálnici, sjet na Kregujevač, Čačak a pomalu stoupat do hor tak, abychom se do večera dostali do Černé Hory.

 

Je to jak jsem již v několika cestopisech četl – Srbsko je ze začátku placaté a nudné, postupem cesty se cesta stává zajímavou a nakonec jižní hory člověka uchvátí. Přesně takhle jsme to měli i my. Plochá podunajská krajina s upravenými vesničkami byla za námi, pár kilometrů po velmi dobré dálnici za pár drobných také a jsou před námi kopečky. Sluníčko neúprosně praží, ve stínu to ukazuje přes čtyřicet a my jsme spaření jak nudle v cedníku. Naštěstí za Čačakem se začíná cesta zvedat a okolní teplota se stává snesitelnější.

Odpoledne se pomalu nachýlilo k podvečeru a protože jsem umíněnej mezek, míjíme nádherné modré Zlatiskoje jezero plnou rychlostí. Ano, mohli jsme hodit krásnou koupačku, pivko a baštu za pár kaček, schrupnout si pod hvězdami… přesně jako ti lidé, které jsme tam viděli… Tak jindy, no…

Další úžasná věc, která nám utkvěla v paměti bylo to, že kousek za městečkem Nova Varoš kopíruje silnici i železniční trať zasekaná do skalního masívu. Vláček souběžně s námi jedoucí zajížděl a vyjížděl z tunelů, až mi to chvílemi připadalo jako kolejiště nějakého obrovského modeláře.

 

Vláček nás doprovázel přes hranice až do místa ubytování. Hladoví jak služební vlčáci jsme si sehnali noc na motelu Durmitor v městě Bijelo Polje. Postavili jsme motorky na parkhaus a hned kolem místní indijáni a prý „dej many“ Asi nějaký univerzální pozdrav. Inu dali jsme, ale dětem, které nám domluvily s tátou parkování v zahradě za motelem. Láďův nápad, motorky v bezpečí. Ten nejmenší z party vzal darovanou pětieurovku, zkušeně si ji prohlédl proti světlu a celá tlupa zmizela asi na zmrzku.

Večer klasika – místní specialita z asi půl kila masa, pár místních piveček a pohoda lehce před půlnoc. Z Fandy se v té hospodě kouřilo jak ze sádrovýho trpaslíka, užívaje si to, s čím má v Čechách útrum.

5. Den

Vstáváme, motelová snídaně, nabalit motorky a hyjó na jih. Dnešní plán – Podgorica, možná na skok Albánie, cíl celé cesty Boka Kotorská a asi se dostat do Chorvatska.

 

Vyjíždíme na Mojkovač a Kolašín, kde končí lesy a vjíždíme do nádherných hor. Strmé skály z jedné strany, hluboké průrvy z druhé, vracečky a tunely tesané ve skále bez betonové výztuže, prostě krása. Velmi mě udivilo, že i na těch nejvyšších stráních, kde stěží držela nějaká hlíny a živořilo pár zakrslin, byly chalupy s naprosto zřetelnými pozemky. Už jen představa, jak se tam vůbec vyškrábat, pro mě byla nepochopitelná, natož tam něco stavět.

 

Černá Hora by měla být černá, nicméně barva je spíše světlá, jako od vápence. Černou barvu dodává občasná vegetace. Jedeme ve štrůdlu, předjíždět nemá moc cenu a jako dobrou zkušenost jsme si potvrdili, že do místních neosvětlených tunelů je dobré si z nosu alespoň posunout černé brýle. Tunely jsou často dlouhé přes 200 metrů a když jsme vlítli do jednoho, co se plynule utahoval do zatáčky, měli jsme plné ruce práce. Před jedním tunelem jsme i zkejsli, takže až když jsem se šel podívat, co se děje, zjistil jsem, že se dva kamióňáci potkali uprostřed a ani jednomu se nechtělo kousek couvnout. Naštěstí kluci balkánský nešli až na ostří a mezi nárazníky nechali metr místa, tak nám to stačilo. A asi jsme ukázali i ostatním, jak vyřešit neřešitelné, takže když jsme zastavili na focení, asi za čtvrt hodiny začala jezdit i auta.

 

Po vyjetí z hor se dostáváme na silnici vedoucí do hlavního města Černé Hory Podgorice. Provoz houstne a vjetím na městský okruh to začíná – totální BANGLADÉŠ!!! Jako „zmrzlý držky ze severu“ čučíme a nechápeme. Troubení, chaotické odbočování vpravo, vlevo, couvání z vedlejší na hlavní, blinkr nahrazuje klaksón, cikánka, co somruje ukazováním seschlých cecků na křižovatce… Ve stínu opět čtyřicet a jelikož jsem si já blbec na motorku namontoval teploměr, vidím, že mi teče z chladiče 105°C. A opět nemáme mapu, protože ta rumunská mi došla někde u Čačaku a navigaci na telefonu použít nelze, i ten se přehřívá.

Ve strachu o naše stroje zastavujeme na malé benzínce, dostávám reklamní mapu a zjišťujeme, že odbočku na Albošku jsme jaksi minuli. Asi špatná cedule, no. A jelikož ani pohled na město plné špinavých paneláků nás nijak neláká k návštěvě, rozhodujeme se vypadnout co nejdříve. Nacházíme vysvobození v podobě nové cesty na Boku Kotorskou a konečně trochu jedeme.

Kotor. Městečko v Kotorském zálivu, kde za WW1 byla zašitá Rakousko-Uherská flotila a v podstatě tam přežívala celkem bez úhony. Zajímavostí je, že za CK Mocnářství spousta Čechů sloužila v námořnictvu, a tedy se nacházeli i na lodích kotvících v Boce Kotorské. A aby Češi dostáli svojí pověsti věčně nespokojených kverulantů, zapletli se do zorganizování vzpoury kvůli hladu a vůbec špatným podmínkám na lodích. Vezmeme-li v potaz, že úroveň R-U armády věrně popsal J. Hašek ve svém stěžejním díle Osudy dobrého vojáka Švejka, není se vcelku čemu divit. Rebélie byla nakonec potlačena a čtyři vůdci včetně jednoho Čecha popraveni. A tohle městečko chtěl Fanda vidět. Jak se to povedlo, v to nedoufal ani v nejdivočejších snech.

 

Ale zatím jsme na cestě. Stoupáme vyprahlými vápencovými horami směrem k městečku Cetinje, tam bychom měli sjet na pobřeží a dostat se pohodlně do Kotoru. Tak až k tomu Cetinje bychom to měli správně… Nějak neodbočujeme na pobřeží, ale projíždíme městečko a vyjíždíme podle cedulí "Kotor" krásnou silnicí. Na jednom parkovišťátku zastavujeme a fotíme ty panorámata, tváříce se jako mistři světa amoleta.

 

Asfalt končil za první zatáčkou. Cesta byla v rekonstrukci, takže zpevněné úseky uzoučké staré cesty se střídaly s vápencovým bordelem a pořád do kopce. Nikdo z nás nic podobného nikdy nejel, holt jsme prostí mouchožrouti a polovina navíc na čoprech. A když se proti nám vyřítil naložený troubící autobus a my mu uhýbali opřením motorky o skálu, nervozita dostoupila vrcholu. Okamžik, kdy jsem v těch bílých sračkách zahrabal zadní kolo až po kardan byla už jen taková třešnička na dortu. V tomto pohnutém okamžiku musím pochválit Luboše, který měl před dvěma dny strach vyjet na dvorek k dědovi Pospíšilovi a zde beze slova prostě jel.

 

Trochu nás znepokojovalo, jak jsme vysoko. Z Podgorice to bylo pořád nahoru a z Cetinje pro změnu taky. Po návratu domů jsem to zjišťoval a  - Podgorica 40m – Cetinje 700m a nejvyšší bod, kam jsme se dostali na pár kilometrech byl kolem 1400m. Ale to jsme naštěstí ještě nevěděli. Byli jsme akorát na hodně velkém kopci a pod námi se začaly kroutit serpentýnky vedoucí k planině mezi kopci.

Sjeli jsme a hle – civilizace v podobě restaurace obležené turisty ze dvou zájezďáků. Parkujeme a chceme se najíst, ale ti turisté se chovají poněkud neklidně. Tedy neklidně, vypadá to jako v choceňském Lídlu, když je akce na dětské oblečení a duraloví běžci trhají pro kořist vnoučata. Až máme strach, aby na nás něco zbylo. Nakonec autobusy zatroubily, výletníci nasedli a kolem zavládl klid a mír doplněný o pršut a sýr na talíři. Při poradě utěšuji kolegy, že moře musí být už za prvním kopcem…

Nasedáme na motorky a jedeme k tomu kopci. A tady nám otevírají huby dokořán, jako ostatně již poněkolikáté na této cestě. Pod námi je v obrovské hloubce maličký záliv a sotva rozeznatelné výletní parníky. Jak by řekl velký Mistr – „To jsem vážně nečekal…“.

 

Tak jo, výhled parádní. Ale jak dolů, že? Ano, správně. Asi šestnáct zatáček zatesaných do skály a za těch šestnáct zatáček / 8 km musíme udělat skoro 600 metrů výškových. Jedeme jako připodělaný, ale místní skůtrista za námi taky nespěchá, asi ví proč. A pokud bych měl citovat Láďu, tak asi takhle „no já si musel do tý jedný zatáčky najet nadvakrát, mi to normálně nevyšlo do rejdu“. 😊 Ale vše dobře dopadlo, i moje zadní brzda se chytla, když vystydla a my byli v Boce Kotorské. A začal jsem chápat ty turisty. Při představě, že mě touhle cestou někdo veze vysokým autobusem, bych si chtěl taky užít poslední jídlo.

Kotor. Dojmy? Bangladéš 2. Městečko zoufale ucpané a strženi proudem jsme byli vytlačeni ven jak zubní pasta. Asi jsme o nic nepřišli, takže pokračujeme po pobřeží dál. U jednoho mola stavíme a rychle skáčeme do moře, ale žádné velké osvěžení se nekoná, spíš to připomíná ty komárenské termály. Objíždíme tedy celý Kotorský záliv a vyjíždíme pobřežní silnicí do Chorvatska. A ano - jak je na fotografii níž, z té veliké skály jsme přijeli.

Cesta je hezká, Dubrovník překrásný, ale je k večeru a hledáme nějaký kemp na přenocování. Nacházíme ho až v městečku Trsteno. Stavíme stany a já vyrážím na průzkum „pláže“. Ano, v uvozovkách. Zaprvé je to z kempu prý 600 metrů. To nekecají, ale zapomněli tam dopsat že zároveň i 300 výškových a zadruhé pláž má podobu betonového mola s dvěma žebříky. Zaplavu si a švihám do kopce varovat důchodce, kteří se již šourají hnáni vidinou koupačky. Otáčím je v půli cesty a chudák Fanda s oteklým kolenem si užívá.

 

Na spravení chuti jdeme hledat něco k jídlu a orosený půllitr. Jediná restaurace sice funguje, ale pivko za kilo a nejlevnější pizza za skoro 400,-. Asi takhle, nepovažuji se za nemajetného, ale podporovat zlodějinu nehodlám. Dle hesla o té převlečené žízni kompenzujeme pizzu několika pivky.

Naproti hospodě je pamětní deska s asi třiceti podobiznami místních chlapců/mužů, kteří přišli o život v jugoslávských válkách. A tehdy jsem si vzpomněl na besedu u Pospíšilů. Války na Balkáně nám jsou prezentovány jako nějak nicotný konflikt, který nestojí za to ani zmiňovat. Zasáhly ale celý Balkán, od Slovinska po Makedonii a řešením byly až národní státy, tedy přesný opak toho, kam nás všechny chce dostat pár borců z Bruselu. A to, co viděli ze Svaté Heleny byly bomby, ale „naše“, které jsme spoluposlali národu, ke kterému máme na celém Balkáně asi nejblíže.

6. Den

Krásné ráno, v sedlech jsme brzy. Chceme se dostat nahoru na pobřeží, někam k Zadaru a omočit si řitě řádně v moři. Zpočátku není jiné cesty než pobřežní silnice. Projedeme ten kousíček BiH a nesjíždíme na dálnici, ale trápíme se padesátkou. Panorámata krásná, ale cesta nanic. Na to, že máme ujet kolem tříset mizerných kilometrů a být brzy v moři se s tím prdíme jak s první láskou a čas běží.

U Omiše psychicky nevydržíme a volíme nájezd na dálnici. A opět serpentýnky do kopce, tunely, holt nám je letos přáno. Posledních sto kilometrů tedy jedeme po vyprahlé dálnici, kolem které roste jenom ta chorvatská kleč a slibuji si, že hned jak dorazím domů, musím skočit na chvilku do našeho vlahého lesa.

Z dálnice vypadneme u sjezdu na Benkovac, vracíme se na pobřeží a kemp nacházíme v městečku Sveti Filip i Jakov. No, uděláme stany, jdeme se vykoupat a na pivo a pizzu. Tady nejsou žádné extra zážitky. Moře je slaný, pláž oblázková, pivo za osmdesát a nahatý baby jenom ty šeredný – klasika.

 

7. Den

V noci se začal zvedat vítr a ráno je už docela nepříjemný. Čeká nás dálniční přesun do Maďarska na Balaton, dohromady asi do pěti set kilometrů. Cesta celkem utíká, po výjezdu tou známou kličkou do prvních tunelů akorát vítr fičí tak, že to je občas o strach. Samozřejmě v cestě jsou i protivné mýtné brány s pětikilometrovými frontami, které projíždíme prostředkem, takže by to ještě šlo.

Úspěšně se dostáváme do Maďarska a netrpělivě vyhlížím odbočku na Keszthely. Nacházíme kemp Carina, který mám z rodinné dovči prověřený, platíme každý asi 9 éček, stavíme stany a jdeme na městskou pláž na jídlo.

 

Dovolená na Balatonu. Na vysvětlenou – čtrnáct dní před motovýpravou jsem do našeho stařičkého Transítka narovnal manželku a naše čtyři děti, zapřáhl naši stařičkou karavanovou Ponorku a jel jsem jim ukázat moře.  Kousek od našeho posledního noclehu, v městečku Pakoštane jsme vydrželi přesně tři dny. Děti stačily rozdrbat botičky do vody o šutry, manželka se spálit a já utratit mrtě, ale mrtě peněz za naprosto nesmyslně předražené služby a mýtné. A cestou zpět jsme zakotvili právě na Balatonu u Keszthely v kempu Carina. Naše rozčarování nebralo konců. Nacpané obchoďáky, na nádherně čistých plážích všude samá restaurace, zmrzka, prostě civilizace. Voda je teploučká, trochu zakalená od jemného písku a vlny jako v Chorvatsku. Hloubku stopadesát označuje cedule asi šedesát metrů od břehu. Osobně kdykoliv s rodinou znovu.

A přesně tak to viděli i moji motokolegové. Točená plznička na čtyřicet, maďarská pálenka, gulášek, klobásky, klid a pohoda, večer v kempové hospůdce těžká maňána, všichni vstřícní a milí. Až by si jeden řekl, že v těch médiích, kde vykreslují Maďary a Orbána zvláště jako divochy, co snídají syrová batolata, snad lžou.

Ale co se dá dělat. Poslední noc a zítra domů.

8. Den, poslední

Tak to nastalo. Poslední přejezd domů, asi čtyři sta padesát k nám. Odjíždíme po severním břehu směr Sumeg, Sarvár a najíždíme na novou dálnici na Gÿor. Tak novou, že po cestě není jediná benzínka, což samozřejmě dohnalo Fandu na Introuškovi. Maďaři staví jak o život, aby si taky uloupli z koláčku rakouských a zvláště slovinských dálničních vydřiduchů a trošku odrbali pocestné na pouti „do Chorvatska“. Ono to na kilometry je skoro stejně a stačí malá potíž někde u Slovinska, a jste i o dost rychlejší.

Poslední úsek měl být velmi rychlý. Měl. Nejdřív sháníme benzínku pro Fandu, který sdělal i rezervní třílitrový kanystříček a když natankujeme ještě v Maďarech, motorky se klepou jak drahý čoklíci. Na výjezdu z Bratislavy začíná pršet, takže na Lamači jdeme do nepromoků a vydržíme v nich až domů.

 

Takhle bych mohl skončit, ale závěr cesty se nám ještě trochu zdramatizoval. Před Brnem se odpojuje Luboš, protože pokračuje po D1, má to blíž a my tři zbylí jedeme přes centrum na Svitavy. A v posledním tunelu to přišlo. Láďova Sára škytla, prskla a ticho. Čekáme s Fandou pod viaduktem a za chvíli Láďa, že prý to naskočilo. Vydrželo to přesně na kopeček před Lipůvku a tam si Láďa volá odtah. Jeho věrný stroj ho dovezl přes celý Balkán, aby mu došly síly pár kilometrů před domovem.

Závěr

Takže tolik asi z naší Balkánské cesty. Tři důchodci do Kotroru dorazili, cestou jsme poznali skvělé lidi za kterými se budeme rádi vracet i místa, které jednou projet nestačí. Zážitků máme na dlouho a pokud si někdo myslí, že na velkou cestu nemá věk nebo stroj, tak říkám: „Sednout a jet!“ Díky kolegům, že to se mnou vydrželi a úplně na konec - Luboše jsme do Sidecar Clubu Nasavrky „vrátili“ jako spolehlivého partáka, se kterým rádi pojedeme kdykoliv znovu.

 

Díky, Jirka

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.15
Známkováno: 41x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist