Fidlimydli: Na Redbull Airrace

Romania Air race

 

 Otvevírám mapu a zjišťuji, že na Balaton se nedostanu v žádném případě jinak, než přes Rumunsko a cesta zabere celý týden. Ještě ani nevychladl motor mé Kývačky z dvoutýdenního tripu do Skotska a už zase balím kufry. Tentokrát na Versyse.

 

Začátek prázdnin, Cyrilem prodloužený víkend, dvě hodiny odpoledne, hlavní tah přes celé Slovensko… Horší startovní okno jsem si nemohl vybrat. Ružomberok je totálně ucpaný, tak kličkuji v koloně mezi auty občas zleva, jindy středem a na křižovatku se procpu zprava přímo před příslušníka, který řídí provoz. Prvotní úlek vystřídá lehké uražení, že ho absolutně nezajímám. Před očima orgánu projedu křižovatkou a pokračuji pravou krajnicí. Kluci v čepicích mají jiné starosti a pochopení, za které jim tímto děkuji.

 

Profrčím část Maďarska, na rumunské čáře zamávám občakou a jakoby ze mne někdo shodil okovy. Tady drápy EU prozatím nedosáhly. Tetky vysedávající po lavičkách na návsi netuší, že by se měly někde organizovaně registrovat, když je Andrej při tancovačce před padesáti lety plácnul po zadku, obyvatelé neudržovaných domů nemají ponětí, že jsou vlastně diskriminováni a chudáky ovce ještě nenapadlo, že by měly mít psychickou újmu z toho, že si je bača označil barvou. Lidé tu zkrátka uchovávají své dlouholeté tradice, mezi které patří i sedmdesátka v obci.

 

S dobrou náladou jsem dorazil do krásného zeleného údolíčka národního parku Apuseni, které je využíváno jako veřejné tábořiště. Desítky bezohledných turistů denně se tu snaží ubít přírodu k smrti stavěním stanů, sjížděním aut z cesty a šlapáním po golfovém travnatém koberci, ale neustále se jim to nedaří. Jelikož zde nejsou zákazové tabule, příroda se nemá jak dozvědět, že by měla totálně zkolabovat.

 

Vyrážím na dvouhodinový trek k ledové jeskyni. Vstupuji do obrovského dómu s dírou nahoře, v jehož rohu je i v červenci malý ledopád. S každým metrem hlouběji cítím, jak se vzduch ochlazuje, až se změnila v led i hlína pod nohama. Jeskyně se zúžila a přibyly další ledové útvary. Se smíšeným pocitem obav a nadšení jdu hlouběji až k ledovému splavu, který se začíná pozvolna svažovat a řítí se do hlubin, kam ani čelovka nedosvítí. Stačí jeden krok za horizont a jedete po zadku pryč z tohoto světa. Jsem zmaten. Není tu masivní mříž, kterou mne dobrodinci chrání. Co teď? Snad nebudu muset převzít zodpovědnost sám za sebe?

 

Večer posedím s Čechy u ohně a časně ráno si myslím, že jdu k Ponorným Hradům. Po hodině drápání do kopce k potoku (logicky) se ocitám na horní hraně kaňonu a voda je hluboko pode mnou. Něco je špatně. Snažím se zorientovat v mapě, kterou jsem si vyfotil u tábořiště, ale značky absolutně nesedí s realitou. Dobelhám se zpět k tabuli do tábora, hledím na ni a Kua Kua, já jsem v jiném údolí, než jsem si myslel. Ozval se můj chabrus úpon lýtka, nedošlápnu na nohu, takže atrakci vypouštím. No co. Je chlapské přiznat si, že jsem vůl a radovat se alespoň z toho, že na rozdí od orientace v terénu mám jasno alespoň v té sexuální.

 

Se staženým ocasem startuji motorku, opouštím tábořiště a tvářím se, že jsem si ráno přivstal, a tak mám vše prochozené už v 11 hod. dopoledne. Ve skutečnosti ale můj den teprve začíná. Proháním se úzkou cestičkou planinami a pak klesám serpentýnami zpět do civilizace, abych objel celý park na druhou stranu. Znáte ty skalnaté šestiúhelníkové varhany na kterých stála Pyšná princezna? Jmenují se Panská skála a je to spíš skalka vysoká sotva patnáct metrů. Tady se to jmenuje Detunata Goala a je to celá hora. Do prudkého kopce vede hliněná vymletá cesta, která prověří motorku. Jo. Vše funguje, jak má. Padáky padají a náklonové čidlo vypíná… No co... Chtěl jsem se postarších lidí zeptat na cestu. Místo toho jsem nedošlápl do prohlubně a vyvrátil jsem se před nima hore kardanem jako pes, který chce, aby jste ho poškrábali na bříšku. Cestou dolů už vedla slušná asfaltová cestička. Stačilo jet za křovím paralelně k té vymleté.

 

Původně byl v plánu i nějaký ten urbex, ale Rumunsko je v podstatě jedna veliká lokalita. Přesto jsem odbočil k chladící věži, jaké bývají u elektráren. Rozumu moc nemám, ale štěstí občas vystrčí růžky. Ocitl jsem se v areálu výroby a oprav vlaků. Staré parní lokomotivy uhryzává rez a novější sestřičky jsou už taky hezky nakousnuté i když se to snaží maskovat křovím. Ve zchátralé hale zbyla spousta technologií od tavící pece, přes portálové jeřáby, až po sklad dřevěných modelů součástek. Našel jsem tu mimo jiné dřevěné loukoťové kolo, které se otisklo do písku a odlil se finální výrobek. Dokonce i psi jsou tu mírumilovní a mé nohavice je nechávají chladnými. Asi tady teď nejsou v módě a zase tu frčí gatě do zvonu.

 

Najít nocleh v otevřené krajině není problém, tak si můžete vybírat místa i podle signálu. Rumuni mají 4G skoro všude, ale je to takové rumunské 4G odpovídající našemu 2,8G. Chvíli to funguje, chvíli naskočí E a chvíli vůbec nic.

 

Na kaňon Cheile Ramet jsem se náležitě vybavil tak, jak jsem ještě nikdy necestoval. Vzal jsem si druhé boty. Bylo potřeba počítat, že až na konec se suchou nohou nedostanu, i když jsou v některé části zabetonované železné stupačky. U potoka je malý plácek s pár stany, ale jinak všude mrtvo. Vyrážím kaňonem sám proti proudu a vší silou se snažím žasnout se zavřenými ústy. Kameny střídají hladké skály a vše rámuje vysoká kamenná brána, kterou potok protéká. Mezi stromy prosvítá slunce, do ticha zurčí potok a já tu naprosto sám stojím po lýtka v příjemně chladivé vodě.

 

A teď vzhůru dolů na jih směr Sibiu. Cesty vedou hezkým prostředím a horší kvalita asfaltu vůbec nevadí. Jelikož jsem magnet na déšť, rozhodl jsem se, že ho tentokrát utahám. Budu nepředvídatelně měnit trasu a ho to pronásledování přestane bavit. Následkem této taktiky se ocitám v Sarmetigouze, kde jsem měl být až za pár dní.

 

Sarmetigouza je naleziště jakéhosi starého osídlení. Na hezky udržované travnaté ploše jsou uspořádány kameny do čtverců nebo koláčů a hlavním bodem jsou kůly zasazené v kruzích. Úměrně zvláštně působícímu místu se tu vyskytují i zvláštní individua. Několik indiviuálních něžných pohlaví chodí bosky kolem kruhu, až je mi stydno, že jim tu ve špinavých pohorkách šlapu po auře. Pak se zastavily, obrátily se čelem ke kruhu, zavřely oči, rozpažily jako policajt v dopravní špičce a vtom se to stalo. Do rozpítých obrazců batikovaných triček a režných tepláků jim začala proudit kvanta energie až kůly v zemi praskaly. Jen je škoda, že to nebylo vidět. Ovšem ne všichni byli úspěšní. Skupinka lidí tu lesní pěšinou ze slušného kopce s kořeny nějak dosmýkala invalidní vozík s přikurtovanou paní ve vegetativním stavu, která zjevně neovládala ani tělo, ani mysl s očima upřenýma do prázdna. Je to smutné, ale nevstanula a nepřednesla báseň. Nevím jak to funguje, lesklé časopisy nečtu, ale letní slunovrat stěhováci prošvihli o dva týdny.

 

Večer jsem byl tak utahaný, že jsem sotva postavil stan. Jak ty ženy čerpaly energii, zřejmě jsem se tam nějak přichomejtl a taky mne to trochu štrejchlo. Ráno mne čekal úprk před deštěm na jižní stranu Karpat a k tomu se hodila Transalpina. No dobrý, ale už jsem to jednou jel. Nadšení z výhledů už není, co bývalo. Zpestřením byli jen Maďaři, kteří mi ukazovali fotky medvědů, co nafotili z auta.

 

Kupodivu větší radost mám z pár šutrů v trávě, protože jsem ještě nic podobného neviděl a na rozdíl od tepající Tranalpiny tu nikdo není. Anglicky tomu říkají Growing stones a opravdu to vypadá, jakoby se líhly ze skořápky. Je to pískovna a ze stěny, kde se těží písek trčí další dva podobné kameny, které jsou usazeny v pískovcovém sedimentu. Písek se odtěží, kámen vypadne, prohlásí se za přírodní rezervaci a pár lidí, kteří se o tom bůhvíjak dozví, se na to občas přijdou mrknout.

 

Ráno má pršet, tak se rozhoduji přejet Fagaraš ještě dnes zpět na severní stranu. Zážitek podobný jako z Transalpiny, jen zpestřený debilem v Loganu. V zatáčkách jede krokem a na krátké rovince na to okamžitě šlápne, co to dá. Evidentně závodí. V nestřežené chvíli ho udělám, zmizím v zatáčkách, ale pod kopcem vidím v zrcátku, jak mne dohání. Musí jet i v obci přes 100. Nehodlám měřit pinďoura s magorem v Dacii, ale zároveň mám nějakou hrdost, tak odbočuji na bezvýznamnou cestu, nechám ho projet, aby mne neviděl a v pohodě pokračuji. Být magor je podobné jako být mrtvý. Ty o tom nevíš, ale trápí to lidi kolem.

 

Dnes ráno se povaluji ve stanu jako chcíplý pes. Mám dnes v plánu zajet vyměnit zadní gumu, kterou jsem si před pár dny objednal v automotoservisu u Sibiu. Doma se mi hromadí nedojeté gumy, tak jsem se rozhodl pro výměnu cestou, až ji dojedu. Vše je nachystáno, jak jsme se dohodli a tím si zasloužili zápis na mém kufru. Mechanik kreslí logo firmy, ale můj černý emailový fix mu nestačí. Veliké X uprostřed je přece červené! Než to zaregistruji, září na kufru veliké růžové X. Červená nebyla. Když už mám jezdit jako modrá ústřice, trvám na podpisu autora a jednorázovém poplatku za pronájem reklamní plochy.

 

Ze Sibiu jedu kolem jezera Vidra ke stejnojmennému hotelovému komplexu. Je to hrozná vybydlená komunistická zřícenina panelového typu hyzdící krajinu, na které nízké zapadající slunce vykresluje krásné geometrické obrazcové pole vystouplých balkónů. Tuto úžasnou scenérii dokresluje kontrast rozpraskaného šedého oprýskaného betonu na blankytně modrém nebi a panenskou přírodou kolem. Je bezvětří, absolutní ticho, já tu užasle stojím před touto krásnou budovou úplně stejně, jako ta batikovaná individua o den dříve. Jak to jen ale přiblížit neurbexákovi? Prostě něco jako Chrám svatého Víta. Na urbexu miluji zvláštní paradoxy, které vzniknou mimovolně, nebo třeba tady záhadu myšlenkových pochodů jedince, který ze všech pokojů na patře utrhal splachovací šňůrky i s držadly a položil je před vchod do pokoje. Rád bych tu dal fotky, ale omylem jsem si je smazal a nedaří se je obnocit. 

 

Musím přiznat, že ač je tu spousta místa pro postavení stanu, mám obavu z divé zvěře. Jsem vysoko v horách a co když se bude chtít v noci přitulit jeden z 6000 rumunských medvědů. Ač je to v našich končinách horší, než ignorace hladovějících dětí v Africe, nebojím se to otevřené přiznat. NEMÁM RÁD ZVÍŘATA!!! A to dokonce snad ještě více než lidi. Vedle je pár chatek, které stavěl v akci Z snad ještě Nikolaj Čaušesku a dokonce fungují jako kemp.

 

Jdu se zeptat na cenu. V hlavní budově objevím dva chlapy. Říkám: "Helou, hau mač is for uan najt in tent?" Chvilku se na mne dívají a pak jeden říká druhému: "Ty Franto, jak sa řekne po anglicku, že nerozumím?" Toš byli to Valaši z vedlejší dědiny vzdálené asi 8 km. Postavím stan a jdu se družit před chatku, kde bydlí budoucí přátelé. Není to až tak úplně nezištné přátelství, protože jsem zjistil, že částka není až zase tak moc směšná, když mi do ní chybí 3 Lei. Nakonec se na mne složili.

 

Ráno to balím a jedu se podívat na kaňon… Je to jen krátký úsek říčky zařezané do skály, ale tady příroda fantazií rozhodně nešetřila. Ač to z fotek není patrné, tobogány jsou obrovské. Pár km dále tu má být ještě jeden kaňon, ale znám jen název vesnice. Ha! Ve vedlejší vesnici je infocentrum. Ha! Kupodivu je otevřené. Aha. Chápu. Nejste zdejší a jen zahříváte židli. Jedu tedy k místu, kde by to mohlo být a směle oslovuji domorodce s koněm a žebřiňákem z minulého století. Ten na mne vyvalí oči z kostnaté lebky, začne se křižovat a vykřikuje Biserica! Biserica! Což znamená kostel. Podezřívám jej, že mne považuje za ďábla na pekelném oři, ale nakonec se z toho vyvrbí roadbook, který říká za kostelem vpravo.

 

Přjedu za vesnici na konec hliněné cesty. Hmm. Žádné parkoviště, žádné značení, jen jakýsi normální potok. Tak do mokrých tenisek. Nahoru se musí jít přímo potokem místy po kotníky, místy po kolena, místy po koule ve vodě. Už to je zážitek, ale po hodině mi padne brada. Dlouhá soutěska široká na rozpažení a nad hlavou kolmé skály až do nebe. Řvu nadšením. To je něco pro mne. Netknutá krásná příroda schovaná před nájezdy turistů.

 

Další den ráno mám vybráno neznámé údolí. Do cesty mi skáčí psi fascinovaní mokrýma ponožkama vlajícíma za kufrem. Opravdu, ale opravdu nemám rád zlobivé pejsky, protože jsou to ZVÍŘATA! Pak mi ale do cesty skočí děravá skála skrz kterou teče potok a zase je co zkoumat.

 

Pokračiji krásným údolím s potůčkem, hezkým asfaltem a s travnatými pláněmi, na kterých se volně pasou krávy. Libuji si a pochvaluji krávy, jaká jsou to inteligentní zvířata. Prostě jen stojí a tupě čumí. Když projedete metr od nich, je jim to na rozdíl od psů totálně fuk. V tom to najednou cukne motorkou, jakoby jí někdo trhnul za sedlo dozadu, na pár metrů začne plavat a něco mne pořádně třískne do nohy. Neřeším, jedu dál. Chci podřadit a noha mi po řadičce sklouzne jako po oleji. Snad mi to něco neprorazilo vanu? Bohužel ne. Něco horšího a málem to se mnou sekne. Okamžitě zastavuji, abych co nejvíce eliminoval škody. To něco byl evidentně čerstvý kravinec jako kýbl, který jsem trefil přímo na komoru, takže jsou komplet nahozené obě strany motorky až na kufry a mé boty s nohavicemi od kolen dolů. NENÁVIDÍM ZVÍŘATA! Sjíždím k potůčku, a následující hodinu myju motorku, boty, kalhoty, klacíkem doluju hovna z hlaviček imbusů a hlavně ze žeber chladiče.

 

Občas štěstěna ubere, jindy přidá. Přijíždím k největšímu přírodnímu mostu v Evropě. Cesta na skále, pod kterou je díra, není na první pohled něco extra, ale naproti je poměrně veliká jeskyně. Beru čelovku a jdu na průzkum. Na zemi je naplavené jemné jílové blátíčko, po kterém je téměř nemožné jít a nemůžu se zbavit myšlenky na dvě zápasící blondýny v bikinách… Teda zpočátku v bikinách. Jeskyně je pořádně hluboká. Jak zajdu za roh, ztratí se v dáli otvor, kterým jsem přišel a kolem je absolutní tma. Bez čelovky vidím zcela zřetelné nic a s čelovkou to taky není žádná sláva. Tmavé, členité a matné stěny sežerou veškeré světlo. Je vidět pár metrů. Čím hlouběji se nořím, tím je bohatější krápníková výzdoba. Tají se mi dech. Částečně z té krásy, která je na dosah a částečně z pocitu, že jsem sám kdesi v útrobách kopce a občas trochu nejistě chytám směr ven. Jdu jako kosmonaut, ale stejně sebou lisknu do toho bláta, takže ven nevycházejí sexy blondýny, ale zaprasený debil. Co nebylo od hoven, je od bláta.

 

 

Jedu do Herkulových lázní. Ještě jsem se od odjezdu nemyl. Cesta prďácká, samá zatáčka až k místu, kde na krajnici silnice kempují důchodci a kolem chodí lidé v ručnících. Pod cestou jsou ke skále amatérsky přibetonované jakési bazénky, do kterých přitéká horká smradlavá voda. Jak se vysvlékám, opadává bláto, které ostatní okamžitě roznášejí kolem. Voda smrdí více, než já po těch několika dnech.

 

Už se šeří, tak se vracím na vyhlédnuté místo u silnice. Jsem v horách, nad cestou je 3 m opěrná zeď, nad kterou pokračuje les. Všude ticho. Postavím stan, nafouknu karimatku, vybalím spacák a už ulehám. Najednou slyším nad zdí rozvážné kroky, pod kterými praskají suché větve a zvuk naznačuje, že to nejsou jen klacíky. Za temného šera hledím na to místo s vykulenýma očima a snažím sám sebe přesvědčit, že to je jen nějaká srna. Naráz se ale zatřepe nižší porost a já vidím zřetelně problikávat nějakou diodu. Doprdeledoprdeledoprdele! V té tmě není skoro nic vidět, ale kolouškovi sledovací obojek dávat nebudou!!! Ráno se balím 30 minut, teď to byly tak 3. Okamžitě strhávám stan, spacák narvu jen tak do kufru, tyčky, tropiko i ložnici nacpu za bundu a okamžitě valím dolů, kde na asfaltovém parkovíšti stál český karavan. Navážu družbu, přitulím se ke karavanu a s očima dokořán se snažím usnout. Nevím, jestli jsem to už nepsal, ale NENÁVIDÍM ZVÍŘATA!

 

Raději mám zchátralé domy. Herkulovy lázně byly dříve Mekkou urbexáků, ale ty časy jsou nenávratně pryč. Všechny krásné staré budovy v rozkladu jsou nenahraditelně zničeny rekonstrukcí, protože lázně zažívají boom. Zbyla jen jediná krásná budova i s fontánou a krásnou výzdobou vstupního sálu.

 

Vite, že hned u lázní je další Decebalus? Já ano, tak jedu polem k přírodní skalce, která by jej měla připomínat. Chtělo to zapojit hodně fantazie, ale já jsem momentálně veškerou fantazii upíral ke krásným představám, kolika způsoby by se dalo zabít to rozkošné štěňátko, co mi skáče po nohavici, jako by nevědělo, že: NEMÁM RÁD ZVÍŘATA! Mimochodem, spíše mi připomíná hlavu opičáka.

 

Jsem už skoro týden sám na cestách a je mi asi smutno, protože se jedu podívat na romantický Tunel lásky. Je to část železniční trati, která je celá zarostlá vegetací, že se nebe zavřelo i nad vlakem, který svým provozem zastříhává větvičky. Prd! Nevěřte tomu! Pravda to vzdala už ve zlatých devadesátkách a láska to tady projela na celé čáře s internetovou lží, mou momentální nenávistí k dezinformacím a mou trvalou nenávistí ke zvířatům samozřejmě. Zbyly tu jen rezavé koleje a prales.

 

Našel jsem si klikatící se cestu k dalšímu cíli, kterým je zchátralý hotel Sebes. Kdybych neseděl v sedle, sednu si z té cesty na prdel. Hotel je hodně vysoko a vede tam cesta srovnatelná s Transalpinou. Krása. Nikde nikdo, žádné auto a krásné počasí navrch. Další nečekaná pecka, kterou nemůže pokazit ani cesta posraná od ZVÍŘAT!

 

Následuje tranzit k Balatonu. Hledání místa pro stan je tu trochu obtížnější, protože jsou tu všude akorát pole oddělená remízky s potokem, ale nakonec se podaří. Jakmile postavím světlou ložnici, vrhne se na ni milion malých mušek, ještě než ji stihnu přikrýt tropikem. Ráno za jízdy honím v přilbě červeného mravence, který žere, jako by bránil mladé. Že je to hmyz, je mi fuk. Prostě fuck! Hmyz je u mne taky ZVÍŘE!

 

Přijíždím k Balatonu, s motorkou se dá poměrně slušně zaparkovat a k pobřeží to není daleko. Jen se nějak prodrat těmi davy, abych dobře viděl. Postupným nenápadným driftováním jsem se ocitl až na břehu s parádním výhledem na celou trasu.

 

Čekám na show a přemýšlím, který živý organimus na zeměkouli bych byl schopen tolerovat. Psi jsou jasní, kočky mi chčí na rohy fasády, divá zvěř mi po střetu utrhla šusplech z auta. Ptáci? Urostřed Ostravy se mi na hlavu vysral holub, nemluvě o datlovi, který mi vysekal do čerstvě natřeného štítu na baráku díru jako pěst. Ryby? S těma jejich kostma? To jako vážně? Nakonec jsem se ale uvolil, že s kilem a půl bakterií žijícím na mně a ve mně vycházím celkem slušně.

 

Jo a to jsem vám chtěl ještě poradit. Pokud někdy půjdete na podobnou akci, dobře si naplánujte sled událostí. Zaparkovat motorku, nahodit civil, prodriftovat skrz davy do první brázdy, chvíli tam postát, otočit se, v panickém běhu rozrážet davy proudíci v protisměru, s úlevou a vyplazeným jazykem vytáhnout kliček ze zapalování a vydat se zpět na vydobyté pozice není zrovna šťastné pořadí.

 

Ale Redbull Airrace stál za to. Malinká letadla s devítilitrovými motory řvala stejně silně, jak rychle letěla a perfektně organizovaný závod rychle odsýpal. Zbýval už poslední finálový let, ve kterém bude bojovat Martin Šonka o vítězství. Trochu zklamaně si říkám, že je škoda, že jsem neviděl žádný “pylon hit“ a jen jsem dokončil myšlenku, Martin Šonka uťal křídlem kus kužele. V ten okamžik byly veškeré mrzutosti se zvířaty banální záležitostí.

 

Domů jsem dorazil nadšený. Ve světě bez kamer, radarů, zákazů, příkazů a bez omezení na každém kroku si vždy tak nějak vnitřně odpočinu, i když si připadám jako švec chodící zpívat do země krále Miroslava.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE