Enduromania 2007

Závod začíná v pondělí rozdělením map a rozpravou, poté se zformují týmy minimálně o třech jezdcích. Konec závodu je v pátek, kdy se vyhodnotí, kolik který team nasbíral bodů. Aby se nedaly body falšovat, je zvolena metoda obkreslování vyražených čísel raznicemi na daném místě - kovová destička s čísly od raznic.


Termín odjezdu se blížil a pomalu jsme začali připravovat stroje na odjezd. Nakoupit nové gumy, destičky, vyměnit rozetu, řetěz, oleje a všechny kapaliny. Nakoupit sady páček a věcí, které se dají dost dobře zničit. Vše připraveno a my se můžeme začít těšit na rumunský masakr.
Nastal den Dé, já si ještě před tím skočil na dvě vystoupení do Liberce a Bechyně, proto vyrážíme až kolem osmé večer. Jedeme na noc, snad bude volno. Dálnice Brno, Bratislava, Budapešť a Czeged úplně volná, takže na Rumunských hranicích jsme za 6 hodin (650km). Vjíždíme do Rumunska, zastavujeme za celnicí, že si vyměníme prachy a najednou banda snědých náctiletých kloučků nám začíná matlat okna. Pokus o odehnání se nezdařil, tak vyndáme éčko - člověk by řekl, že za jednou euro budou vděčný a ono je to na opak. Nene, 10 euro, komolí česky. Benžo jim to radši dal, z dálky se blížili zřejmě tatínkové. No nechápeme a raději mizíme do vnitrozemí. Ted už se plížíme, cesty - necesty, domorodci s koňskejma povozama…. takže to tu moc nevalí. Projíždíme města Arad, Timisoara a konečně se před námi začínají zvedat Karpaty. Tady už se to opravdu vleče a na místo určení Brebu nov - 930 m.n.m. se dostáváme v 12:30. Tachometr ukazuje 1050 km.
Vybalení, ubytování - pomalu se začínáme těšit na místní masakr. Bohužel první nedělní vyjížďka je beze mne, zapomněl jsem si pustit benzín a mezitím mi všichni ujeli neznámo kam – nevadí, sjel jsem si jen tak na pohodu po místních kopečkách a honem do školy, kde jsme ubytovaní, na jídlo a potřebný spánek. V pondělí nás čeká opravdu náročný den - rozdání map a hurá na závod, ještě se musíme domluvit, jaké budou týmy.

Pondělí

– vstáváme asi kolem 9:00 a až na několik opozdilců vyjíždíme kolem 10:00, vede nás Jirka z Prahy, který to tu zná. Bere nás na nejvyšší kopec Tarcu 2190 m.n.m. Jsme nadšení, kam se koukneš, samej kopec, ale hroznej hardcore. Konečně jsme na vrcholu a opravdu jen zíráme, že se tady dá všude jezdit. U nás nemožná věc, jako bychom si šli zajezdit třeba do KRNAPu. To by bylo téměř na oprátku… Sjíždíme dolů, samozřejmostí je vypnutý motor – připadám si jak na kole, když valíme třeba 6 kiláků dolu bez motoru. A honem „domů“, začíná se stmívat. Tachometr dnes ukázal 160 km těžkého terénu. Jsme rádi, že si můžeme lehnout, o sezení není po 11 hodinách v sedle ani řeč. Nenapadlo mě, že naše zadky poznají středověk. Ale Benžo, ostřílený Rumun má záchranu… dětskou mast na opruzený zadky. Ách jaká úleva – díky!

Úterý

– ráno oprava a údržba strojů - zatím je to celkem v pohodě, žádné vážnější závady. Dnes už vyjíždíme kolem 12, vede nás Benžo. Je to spíš rychlé ježdění po místních prašných cestách mezi údolími, ale užíváme si to mega moc, takže večer je najeto kolem 140 km. Dáme si lunchmeat, aplikovat hrst masti a už nám zase padají víka.

Středa

– opět údržba, pneu už jsou načatý jsou tak na 75 %. Dnes jsme si slíbili oběd, takže po menším výletu zajíždíme do putiky a dáváme si „mici“, takové masové ruličky, něco jako čevapčiči. Po jídle Benžo povídá: „...pojedem takovým masakrem domu, to budete čučet“. Mezitím při odjezdu prorazím dekl na spojce a ulomím páčku… vše se opraví a hurá na to. Vedoucí se cestou přes řeku ještě řádně nechtěně vykoupe. Moc mu nezávidíme…v té řece plavou odpadky snad z půlky Rumunska... Přijíždíme ke kopci a máme před sebou cca 600 m stoupání kamenitým korytem vymletým od vody. Nešlo to tak ztěžka, jak se na první pohled zdálo, jen těžké čtyřtakty mají problémy, ale nakonec jsme nahoře komplet a valíme domů, jak jinak než za tmy. To jsme cestou ještě ztratili v kopcích Kulíka, ale byl tak dobrej, že nezabloudil a dorazil v pořádku.

Čtvrtek

– ráno už je dost co opravovat, ze strojů jsou docela vraky, ale plánem dne je opět hora „Carka“. Tentokrát z druhé strany po hřebenech – žádná cesta jako v pondělí – ale terén pro pořádné chlapy. Nikdo z kluků, co Manii absolvovali po několikáté, tam zatím nikdy nejeli, tak uvidíme. Bereme vodu, benzín a vyrážíme.
Nejdříve nemůžeme trefit to správné údolí, abychom se dostali pod horu, přes kterou tam pojedeme. Po asi 30km zajížďce se dostáváme na první vrcholek. Sedíme na úpatí hory, pokuřujeme a v dálce je vidět cca 2 km stoupání po krásném úpatí hory – v duchu si říkám, jak to na trojku vylítnu až nahoru. Sjíždíme z prvního vrcholu – není cesty zpět, to už nedáme, a před námi je opravdový brutální krpál. A sakra, jen jedna možná cesta nahoru a ta je šílená…To, co vypadalo jako pěkný hřeben, je spíš střecha a na ní spousta hrbolů. Jdeme na to! Jedinej Jirka to vyjíždí na první ohyb hory, ale to je jen půlka kopce. Dávám 1,2,3 a letím nahoru, najednou se kopec zvedá a řadím 2 a nakonec 1. Jo, 250 ccm nemá nic moc krouťák. Dál stroj nejede, tak znovu dolů, zase se pokouším a znovu to samé. Došel benzín, nalejvám zbytek, co si vezu v batohu. Tak asi na 7 pokus se škrábu do půlky, z toho dost tlačím – jsem v koncích seshora na mě koukaj, jak se trápím, asi mě za chvíli vyškrtnou. Nalézám dobrou stopu – trošku traverzuju, předjíždím Šíšu, kterej se taky trápí, konečně půlka za námi. Ted už je vyhráno, kopec se zmírnil a nechá se jet. Hurá, jsme tu všichni, šťastný, že jsme to zvládli.


Nedokážu si představit, kdyby bylo mokro. To by byl titulek „…turista zhynul v karpatském údolí na totální vyčerpání organismu...“ Hrozná žízeň a hlad, mám přeci ještě litr vody v batohu. A sakra, nic… prasklá flaška. Jirka mi dává jeho poslední jablko – bylo to nejlepší jablko, které sem kdy jedl. Benžo je bez benzínu, zbývá mu asi litr a domu je to 50 kilásků. My ostatní to budeme mít jen tak tak. Jdeme na to, sjíždíme dolů, zase bez motoru a najednou vidíme čtyřkolu a na ní Hegiho, jak letí na nahoru. Záchrana, má benzín! Pokecáme, dolejeme nádrže a jedem směr Brebu nov, cestou ještě přervu řetěz. Následuje cca 40 km na laně terénem za Benžou na Husabergu – nic moc. Ve škole jsme v 22:00, ze stroje teď už ale úplnej vrak. Jdu spát skoro na dně, ale spokojenej.
Ráno naložíme dva šroty do transpíka a jedeme domů.

Něco na závěr

– kdo to nejel, nemůže si to ani představit, kdo nebyl v Rumunsku, neuvěří. Poznali jsme, co je vysílení, hlad a opravdová žízeň. Ale za rok se chystáme zase.
Obyvatelé v horách po vás pořád něco chtějí. Dříve prý byli vděční za bonbony, ale asi jak jsou v tý unii, prahnou po penězích..
Zničil jsem 4 páčky, dekl na spojku, řetěz, jedny gumy a celkové opotřebení stroje bylo značné. Jinak tato sranda vyšla na necelých 20 000 Kč. Domu jsme si přivezli hromadu vzpomínek, diplom a chuť do dalšího závodu 2008.