sumoto_duben



Do Rumunska! Zase. A zase sama.

Vyrazila jsem na druhý pokus do Rumunska a bylo to boží! Na mojí cestu mě, mimo jiné, namotivoval jeden z místních holčičích cestopisů. Jako poděkování za dodání odvahy, a třeba i dodání odvahy někomu jinému, sdílím tu svou.

Kapitoly článku

Do Rumunska! Zase. A zase sama.

V srpnu 2021, po třech letech od dodělání kompletního řidičáku, jsem se rozhodla, že už mi ČR nestačí a ráda bych se podívala někam dál. Naplánovala jsem si s Dukem 390 dva týdny po Rumunsku, které se ale skončily poměrně záhy hned druhý den na maďarské dálnici. (…KTM…). Do Rumunska jsem nedojela, ale zase jsem se přiučila něco o ventilech a pístech… a užila si cestu autovlakem z Košic zpátky do Prahy, což byl ale vlastně taky celkem zážitek.

Odradit jsem se nenechala, Duke dostal generálku motoru a šel do světa a já se rozhodla trochu povýšit. Chtěla jsem něco s přiměřenou kubaturou uzpůsobeného na delší cestování, a tedy s nadějí, že se tentokrát vyhnu modelu „na motorce tam a vlakem zpátky“. Nakonec, po odborných konzultacích, padla volba na Tracera 900 od Yamahy, se kterým jsem od začátku plánovala dát tomu vysněnému výletu druhou šanci.

Přípravy na cestu

Nutná výbava, kterou jsem potřebovala dořešit před odjezdem, byly zejména držáky na brašny a brašny samotné. Držáky jsem objednávala jen s týdenním předstihem z centrálního Yamaha skladu v Holandsku, prostřednictvím jednoho českého e-shopu. Přišly pár dní před odjezdem a instalovat se daly snadno. Nejsem fanoušek pevných kufrů, a tak mám půjčené boží Enduristan brašny, nicméně mě tíží zodpovědnost za jejich vypůjčení, a tak podléhám nadšení, když se mi pár dní do odjezdu podaří sehnat brašny vlastní. V mezičase nakupuju zásoby jak křeček, s podivně pokroucenou představou, že bez zásob tak na měsíc dopředu určitě umřu hlady. Za kopec zbytečností, kterými se musím následujících 14 dní neustále přehrabovat ve snaze najít některou z těch pár věcí, které jsem skutečně potřebovala, si budu, nejen v duchu, nadávat během cesty ještě mnohokrát.

Odjezd

Stojím doma a odhodlávám se vyrazit. Cítím ambivalentní pocity, trochu strach z neznámého a nadšení zároveň. Loni jsem si v téhle předodjezdové fázi dokázala zabouchnout dveře od bytu a ztratit tím několik drahocenných hodin, letos už to má profesionálnější nádech, a tak se mi doma v garáži daří jen ulomit držák na telefon. Na první den je ale cesta jasná, takže to neřeším a provizorní opravu plánuju až večer do kempu.

Jako první mám v plánu se dostat poblíž SK/HU hranic, nechci ale na dálnici, a tak volím D1 jen na nutný začátek, na Benešov sjíždím a už po okreskách si v hlavě idealizuju ty dva týdny, co mám právě před sebou. Na dálnici znovu najíždím až u Jihlavy a první den zakončuji v kempu Potonské Lúky u Malého Dunaje, sotva pár desítek kilometrů od maďarských hranic. Místo je to boží, se skvělou paní majitelkou a cenou 6 e za noc, za motorku nic. Po příjezdu se akorát vystřídáme s dětským vodáckým táborem, a než se vrátím z nákupu fazolí, piva a maďarské klobásky na večer, mám už celý kemp jen sama pro sebe. Před večeří ještě fixuji ten rozlomený držák, provizorní řešení nakonec super funguje a spolehlivě drží ještě i po návratu. Na místním ohništi ohřívám fazole doplněné o klobásu, popíjím pivo a těším se na další den. V noci mám divoké sny a v jednom případě se vlastním křikem budím ze spaní, naštěstí jsem později v naprosté většině případů tak unavená, že odpadám hned, jak si lehnu.

Ráno se loučím s paní majitelkou a vyrážím směr Matészalka. Jde o maďarské městečko poblíž hranice s Rumunskem, kde žije rodina, co mě loni zachránila z dálnice. Tito dobří lidé mě u sebe tehdy nechali týden bydlet, zatímco jsme se společnými silami snažili uvést Duka zase do provozu. To se bohužel podařilo jen částečně, nicméně v kontaktu jsme zůstali, a tak se teď velmi těším, až se s nimi po bezmála roce znovu uvidím. Čeká mě něco kolem 450 kilometrů po maďarské dálnici, a už se nemůžu dočkat, až budu mít tyhle nutné tranzity za sebou. Cestou sentimentálně zastavuji na kamionovém odpočívadle, kde jsem loni trávila s Dukem krušné chvíle a doufám, že mě letos nečeká něco podobného, jen ještě o kus dál.

Po příjezdu do Matészalky si dávám první „offík“, když ta jediná cesta, po které trefím k cílovému domu schovanému ve spleti jednosměrek, je pod rekonstrukcí se zákazem vjezdu. Chvilku hledám alternativu, ale nakonec jako nejjednodušší vychází projet stavbou. Společně „s mými Maďary“ trávíme i přes přetrvávající jazykovou bariéru super večer.

Do Rumunska vjíždím u Satu Mare, stavím na první benzínce na kávu a zároveň jako další v pořadí fixuji helmu, z níž mi odpadává jedna z bočnic. Začínám tušit, že moje růžovka, co jsem si pořídila do začátku jako bezpečnostní prvek, pomalu dosloužila. Zároveň se potkáváme s partou německých důchodců na GS-ech, a moje vize, jak se budu na cestách kámošit, se v tomto případě rozplynula v mlze.

Chlapci čekají, dokud si nezmizím pro kafe, a až potom, co jsem dostatečně daleko, přišla odborná komise trochu blíž zhodnotit motorku. A tak jen opravuju helmu a pokračuju v cestě.

Jako hlavní cíl prvního dne v Rumunsku mám notoricky známý veselý hřbitov v Sapantě, ke kterému se dostávám skrz první zatáčky. Cestu nahoru si užívám, trochu znejistím jen v momentě, kdy mě problikne TIRák v protisměru, ale na poslední chvíli si všímám, že se chlapík za volantem culí od ucha k uchu a ukazuje mi palec nahoru. Jinak provoz na cestě není skoro žádný, počasí je TOP a já v ten moment asi nemůžu být šťastnější. Na odpočívadle nahoře v kopcích se kamarádím s prvními z řady rumunských psů a zároveň se kochám prvními výhledy na hory.

  Hřbitov v Sapantě, navzdory svému dost marnému vztahu k mapám, nacházím vcelku snadno…. i když, ne tak úplně. Myslela jsem, že jedu špatně, odbočuju na parkoviště u kostela, že se otočím a vrátím, ale pak na ten kostel znova koukám, a… byl to on. Parkuju a vydávám se na prohlídku. Vstupné v době mojí návštěvy bylo pět LEI, tj. 25 Kč, karty ani eura vcelku očekávatelně babička v pokladně nepřijímá, a tak se vydávám sehnat nějakou hotovost. Prohlídka je super, celkově jsem očarovaná hřbitovy napříč celým Rumunskem, několikrát mě napadá, že jsou jak z pohádky, takové….roztomilé. Ležet na rumunském hřbitově by mi časem asi nevadilo.

Tradice veselých náhrobků na hřbitově v Sapantě byla založena místním tesařem Stanem Patrasem, který dostal za úkol z dubového dřeva vyrobit jednotlivé náhrobky a kříže. Po účasti na tradičních třídenních pohřebních obřadech se vesničané scházeli k zapití mrtvého, kde mimo jiné docházelo i k vyprávění vtipných příběhů z jeho života, případně odhalování špinavých tajemství. Patras je následně začal vyrývat na jednotlivé náhrobky, z nichž ty první se datují zpětně někde kolem roku 1935. Do své smrti v roce 1977 jich takto vyrobil víc jak 800. Po jeho smrti se této tradice ujal jeho učeň Dumitru Pop a v jejich výrobě pokračuje až dodneška.

Obhlídnu hřbitov, v suvenýrech si koupím od další milé babičky pohled na památku a poprvé se pokusím naučit se něco z rumunského jazyka. Nechávám si vysvětlit základní slovíčka, ale zapomínám je v podstatě obratem.

Po prohlídce pokračuji po silnici 18 směrem na Borsu, kde mám v plánu spát dnešní noc.  Borsa leží v Karpatech na severu Rumunska a průsmykem Prislop spojuje Transylvánii s Bukovinou. Nejvyšší vrchol v regionu dosahuje výšky 2.303 m.n.m a je výchozím bodem pro cesty do Národního parku Rodna. Po příjezdu do města konečně vidím první hory s dosud zasněženými vrcholky, a víc než na cestu koukám na tu majestátní krásu všude okolo. Ubytování si domlouvám až na místě, s angličtinou opět narážím, a tak nám nakonec dělá v komunikaci prostředníka mladičká dcera majitelů. Většinu věcí ale chápeme na základě situace, a tak jazykovou bariéru překonáváme pomocí gestikulace, grimas a cestovatelské znakové řeči, kteréžto combo využiju během následujících dní ještě mnohokrát. Vybaluju nezbytnosti, obhlížím skvělý pokoj za příznivou cenu a vydávám se trochu obhlédnout okolí. Původně jsem se chtěla vrátit až na náměstí, kde doposud stojí zachovalý dřevěný kostel z konce 18 století. Nicméně, zpátky jsou to skoro tři kilometry po silnici bez chodníků, a v momentě kdy mě míjí místní asi influencer rychlostí ani vzdáleně nepřipomínající 50 km/hod, spíš dvojnásobek, a místo koukání na cestu se špulí na selfíčko, vzdávám cestu po silnici a návštěvu kostela, a při první příležitosti překračuji místní říčku a odbočuji do hor.  Místní příroda je krásná, zejména pro pražačku, kochám se, fotím a přes plot se kamarádím se všemi psy v ulici. Opouštím hranice městečka a stoupám do stále prudšího kopce, pomalu se stmívá, celá krajina se koupe v pozdně odpoledním sluníčku a já pořád nemám té nádhery dost. Vracím se, až když už přestává být vidět na cestu a stoupání dosahuje bodu, na který nemám ani čas, ani fyzičku. Cestou zpátky dávám šanci rumunskému pivu a kupuju si na večer pár plechovek. Zároveň tím považuji tuhle zkušenost za splněnou a po zbytek cesty už se k němu nevracím.

Ráno se po silnici 18 vracím pár kilometrů nazpět a odbočuji na jih, abych se přiblížila vysněné Transylvánii a Transalpině. Netrvá dlouho, a čelím prvnímu karambolu. Od příjezdu do Rumunska tuhle zemi z mého pohledu definují tři věci. Rychlost provozu, čápi (a v tomto čase i čápátka) snad na každém druhém sloupu v každé vesnici, a nespočet odboček k monastýrům. Jsem zase na vrchu jednoho z mnoha údolí a nechávám se zlákat odbočkou na jeden z mnoha kostelů, s představou romanticky umístěného kostelíka kdesi na kopci s výhledem do krajiny. Odbočuju a proplétám se drobounkou silničkou, hledajíc to super místo. To nicméně nepřichází ani po několika kilometrech, a navíc se cesta z vrcholu stáčí pod kopec, a mně už trošku dochází trpělivost, dolů se mi nechce. Po krátkém zvažování se rozhoduju otočit a vrátit na hlavní cestu. Nemít místo mozku plastelínu, nešlo by o žádný výjimečný manévr. Možná by to bylo jednodušší, kdybych se to celé nesnažila realizovat v mírně nakloněné rovině. Každopádně, po chvíli neúspěšného zápolení se mi povedlo dostat motorkou z bodu „stojím blbě, ale aspoň na silnici“ do bodu „stojím blbě, a kéž by na silnici“. Motorka je v mírném svahu, předním kolem a celou svojí vahou opřená o vjezdová vrata na něčí zahradu, nejde to dopředu ani do stran, kluzká tráva všude okolo a na to, abych ji proti svahu vytáhla zpátky na cestu, mi připadá moc těžká. V duchu si pogratuluju k celýmu tomuhle geniálnímu nápadu, nikde okolo není živé duše, kdo by mi v tomhle počínajícím zoufalství pomohl. Kempovat tam ale nehodlám, a tak se snažím motorku po centimetrech vytáhnout zpátky na cestu. Pokaždé když už nemůžu, odkládám ji na boční stojan a sbírám síly na další centimetry. To celkem funguje až do chvíle, kdy si nevšimnu, že jsem si ho omylem sklopila, a v momentě, kdy si všimnu, už je příliš pozdě. A tak namísto odložení na boční stojan motorku odkládám úplně. Plastelína. Je mi vedro, v duchu se vztekám, ale aspoň využívám vyplavený adrenalin, motorku zvedám, a najednou je nahoře, sama ani nevím jak. Vyjma pošramoceného ega k žádným škodám nedošlo, a tak nasedám, startuju a odjíždím od monastýru, který jsem sice neviděla, ale rozhodně patří k těm, na které jen tak nezapomenu. V další vesnici se oklepávám, na trhu kupuju pár čerstvých nektarinek na zlepšení nálady, úspěšně se vyhýbám stádu koz, které ani trochu nestresuje fakt, že si pokojně vykračují v ostré zatáčce a dopředu nejdou vidět ani náznakem, a pak už pokračuju na jih, směrem na Kluž a Turdu.

Kolem Kluže jedu chvíli po dálnici, ale nechce se mi na ní být moc dlouho, a tak si tento přejezd zpestřuji okruhem přes silnici 75 do Campeni a 74 do Alba Lulie. Tady už jsem blízko severnímu konci Transalpiny, alias silnice 67C, ale chci jí jet až na druhý den a z druhé strany, a tak majestátní hory obdivuju pořád celkem z dálky a pokračuju blíž k jejímu druhému konci. Dnešní ubytování nacházím v perfektním campu Retezat Retreat Camping.

Je to nejlepší kemp, na který jsem po své cestě narazila. Majitel mluví perfektně anglicky, v blízkých horách létá s paraglidem, mimoto jezdí na motorkách, kemp je udržovaný, k dispozici je ohniště, sociální zázemí, elektřina k dobití všech nezbytností, a platí se formou dobrovolného příspěvku, každý dle svého uvážení. Po příjezdu narážím na dva Australany, kteří přijeli před pár dny účastnit se jedné paraglidingové soutěže, a ti mě směřují právě na Alexe, majitele. Volám mu a dozvídám se, že noc není problém, ať si vyberu místo, kde jen chci. Chvilku nato přichází a probíráme detaily. Mimo jiné má skvělý tip na místní obyvatele, kteří mají domácí produkci všeho možného, a tak navečer vyrážím s jiným místním klučinou z kempu k paní bydlící o trošku dál ve vsi, kde od ní nakupujeme domácí víno a aspoň čtvrt kila poctivého domácího sýru. Vracíme se do kempu, kde si to dělíme s Octavianusem, kterému ale všichni pro zjednodušení říkají David, a s Australany, co jsme se už trochu bavili dřív. Je z toho super večer, a povídáme si o všem možném skoro až do půlnoci. Po příjezdu do kempu jsem se mimo fajn lidí rychle skamarádila i s místním ovčákem. Hráli jsme si značnou část odpoledne, a já si večer chystala spaní vedle motorky s představou poklidné noci pod dohledem majestátního obránce. V duchu jsem si malovala, jak mě tento dobře čtyřicetikilový hafan bude pokojně hlídat celou noc. To ale vyšlo jen částečně, pejsánek si chodil říkat o pozornost pravidelně přinejmenším co hodinu, a když jsem si dovolila nereagovat a zkusit spát, tak vyštěkal celej kemp.

Jako by to samo o sobě nestačilo, ochlazující se okolní hory zařídily pekelný vítr a meluzínu, což bych bývala čekala, vědět něco o termice, ale takhle jsem se jen nemohla dočkat rána. Moc jsem toho nenaspala, a jak se ráno ukázalo, nebyla jsem jediná. Vstávám, omluvně vysvětluju noční situaci a slibuju, že na další noc už budu jinde. S lítostí a díky odmítám Alexovu nabídku double paraglidingu, zdržela bych se ráda, ale výhled počasí není moc příznivý a dnešek vypadá na pár dní jako poslední, kdy bude na Transalpině slunečno a sucho. Loučím se se všemi, dostávám tipy na dobré cesty v okolí a zrovna tak na místo, kde v blízkosti sehnat mazání na řetěz, jehož absenci jsem trochu podcenila. Hlavně že mám zásoby jídla, na které jsem od odjezdu skoro nesáhla. Nejvyšší čas vyrazit směr Transalpina.

Předtím jsem se ale ještě rozhodla zastavit v Hunedoaře, podívat se na místní vyhlášený hrad, a jak se mi záhy potvrdí, ani na druhý pokus to nebyl dobrý nápad. Monastýry a hrady mi letos zkrátka nesvědčí.

Kupuju mazání na řetěz a hledám přívětivé místo k zákroku. Nakonec dospívám k názoru, že u hradu určitě bude nějaké rozumné parkoviště, rozuměj rovina a asfalt. Hrad nacházím snadno, nicméně cesta k němu je zahrazená, že s motorkou neproklouznu z žádné strany, a přilehlé mini parkovišťátko je plné aut. Je vedro jak hrom, nechávat motorku bez dozoru se mi nechce, tak hrad fotím zpovzdálí a hledám místo, kde bych si aspoň poradila s tím řetězem. Očekáváním navzdory žádné vhodné místo nenacházím. Už se ale těším na tu Transalpinu a chci pokračovat v cestě, jenže nebohej řetěz hrůzostrašně chrastí natolik, že parkuju na pankáče u krajnice, stavím motorku na centrál a dělám co třeba. Radost, jak to jde pěkně od ruky končí v momentě, kdy se snažím motorku shodit z centrálu dolů. Mám problém převážit naloženej zadek, a ať se snažím sebevíc, k ničemu to není. Snad jen, že je to dobrý divadýlko pro chlapce ze stavby přes ulici. V duchu se zase vztekám a houpu s tím čím dál víc. O malou chvíli později se opět snažím zvednout padlou motorku, tentokrát jsem si jí ale ještě navíc položila tak blbě, že si k ní nemůžu správně stoupnout, abych si s tím poradila sama. Plastelína. Vysvobozuje mě až chlapík jedoucí okolo, který rychle chápe situaci, přestože slovně si moc nerozumíme, ale situace je jasná sama o sobě. Pomáhá mi to postavit zpátky na kola a před odjezdem se ujišťuje že jsem v pohodě. Zraněný mám vlastní blbostí jenom ego (zase), a tak na něho vesele mávám, znovu děkuju za pomoc a mizím.  

Den 4.450 km

Novaci – Transalpina, jižní strana

Konečně! Nevěřím, že jsem tu. Čím víc se blížím do hor, tím větší se mě zmocňuje vzrušení. Hory miluju obecně, ale tenhle moment posouvá celý zážitek na úplně novou úroveň. Moc neotálím, ztratila jsem nějaký čas epizodkou v Hunedoaře, a tak si fotím vstupní ceduli jako důkaz a začínám stoupat. Je malý provoz, ani motorek tu není moc, a když už, naprostou většinu jich potkávám v protisměru. Cestou nahoru dojíždím polský párek na chopperu, jedou pomaleji než já, ale na předjíždení se necítím, a tak využívám volnějšího tempa ke kochání se krajinou, ze které se mi tají dech. Neustále stavím a fotím, nebo se jen okouzleně rozhlížím a snažím se zapamatovat si každý jeden moment a výhled z této cesty. Je to od začátku cesty poprvé, kdy se dostávám přímo do hor, a těším se z toho jak malá holka.

Dneska mám v plánu dojet do Sebese, jde o necelých 300 km, ale skrz věčné kochací zastávky přijíždím až večer. Ubytování si hledám až na místě, po kempování a nevyspání z předchozí noci se těším na postel, sprchu a klidnou noc. Azyl nacházím přímo v centru, v malém apartmánku, s možností nechat motorku za vraty na dvorku. Ten hlídá, jak jinak, obrovskej překrásnej švýcarskej ovčák. Když si stoupne na zadní, má poctivej metr osmdesát. Po příjezdu dělá trochu drahoty, štěká a tváří se nedostupně, ale kus osušené tortilly nás rychle propojil, a nehne se ode mě na krok. Což je trochu vtipné druhý den ráno, kdy se ho majitelka snaží zahnat, abych mohla v klidu vyjet, ale hafan se odmítá nechat chytit. Nereaguje na úplatky formou hraček, granulí ani pamlsků, a schovává se za mě a za motorku. Kdykoli ale zůstaneme na dvorku sami, přijde, sedne si mi k noze a směje se na celou tlamu. Nedá mi to a směju se taky. Přechází mě to, až když vidím frustraci ve tváři majitelky, nakonec musím do domu já, to ho namotivuje, běží taky, hlídače zavírají, ten smutně kouká zpoza okna a já můžu zase vyrazit k dnešnímu cíli. Transfagaraš.

Cartisoara, vesnice na začátku TF ze severní strany je mým tempem daleko jen zlehka přes hodinku. Stále zpracovávajíc zážitky z Transalpiny tedy vyrážím, zvědavá, jestli překonám včerejší dojmy. Někteří mají radši Transalpinu a Transfagaraš vnímají jako až moc zprofanovaný, jiní to mají naopak a souzní s názorem, že TF je TOP. Já jsem hlavně zvědavá a nemůžu se dočkat. Cestou trochu podcením tankování a k Lukoilu na odbočce k TF dojíždím doslova na výpary. Cestou jsem potkala pár zavřených benzínek, se kterými jsem počítala, a v tomto případě jsem posledních pár desítek kilometrů velmi doufala, že neskončím bez benzínu kdesi vprostřed rumunských polí. Naštěstí pro mě rezerva vydržela, tankuju, kupuju si čokoládičku za odměnu a vzápětí propadám mírné skepsi. Je teprve před polednem, přede mnou skoro celý den na přejezd přes pohoří Fagaraš, nicméně ten se topí v černých mracích, citelně chladno je i na úpatí a zvedá se vítr. Sedím venku, popíjím kávu, sleduju obsluhu benzínky, jak narychlo už v solidních nárazech větru stahuje slunečníky a přemýšlím, co teď. Že se v tomhle počasí nahoru nevydám je jasné, před horami a jejich proměnlivostí mám respekt, i když je zrovna slunečno. Navíc je celá atmosféra v daný moment až trochu strašidelná, masivní hory na pozadí černé oblohy působí dramaticky.

Na jednu stranu obdivuju tu sílu a moc přírody, zároveň mne ale trochu mrazí, a to nejen náhlým ochlazením. Nakonec volím variantu ubytování v okolí, předpověď hlásí déšť jen na noc, a druhý den vypadá už celkem příznivě. Ubytování nejdřív zkouším ve vesnici vedle Curtisoary, ani nevím proč, ale beztak ho tam nenacházím. V jediném kempu se snažím dohodnout, zda by neměli i pokoj a střechu pro motorku, ale bohužel jediné, co je v nabídce, je místo pro stan, což aktuálně nevnímám jako dobrý nápad. Zvlášť když cestou do vsi potkávám četu odklízející následky bouře z některého z předchozích dní. Potrhané elektrické dráty a popadané stromy o průměru půldruhého metru mi na klidu nepřidávají, vzdávám to a vracím se do Curtisoary.

Pokojík nakonec nacházím u fajn rodiny, kteří motorce dokonce i ochotně uvolní místo v garáži, čehož si s ohledem na předpověď velmi cením. Odpoledne trávím mimo kontinuálního sledování počasí v družném rozhovoru s panem majitelem, který, jak se ukazuje, má syna ve Státech, kam za ním přes zimu se ženou pravidelně létají. To vysvětluje jeho bezvadnou angličtinu, zve mne na domácí víno a probíráme všechno možné i nemožné. Celou dobu přitom z terasy s výhledem na hory sleduju vývoj těžkých mračen. Trochu se trápím výčitkami, že jsem ztratila celý den, zvlášť když pár hodin po tom, co se ubytuju, vychází sluníčko, a všechno najednou vypadá výrazně přívětivěji než dopoledne. Odpoledne se jdu k horám projít trochu blíž a zvažuju pro a proti na další den, nejistota jestli vyrazit mě pak průběžně sžírá i celou noc. Mraky se navečer vrátily, bušící kapky mě budí ze spaní, a tak toho ani pořádně moc nenaspím. Přemýšlím, co ráno…“Co když bude pořád pršet. Anebo už nebude, ale v nížinách je vždycky líp, cesty v horách budou po takové noci ještě celé mokré, s jízdou v dešti/na mokru nemám dobré zkušenosti, bojím se, a to není moc dobrá kombinace na to, kam se chystám. Na druhou stranu, jsem na cestě už týden, Transfagaraš letos otevřeli o dva týdny dřív než je obvyklé, pouhé tři dny předtím, než jsem přijela. A já jsem tu, přímo na úpatí, atmosféru toho místa cítím všude kolem sebe, přece to teď nevzdám….“ Byla to dlouhá a neklidná noc.

Ráno neprší, ale voda je ve vzduchu cítit pořád. Hory se ovšem tváří přívětivěji než předchozí den, vrcholky se topí v mlze, ale na déšť to nevypadá. V očích mých dnešních hostitelů vidím trochu nejistotu, když ráno zjišťují, jak jsem se rozhodla, ale já vím, že to potřebuju, nevydržela bych sama se sebou, kdybych to teď vzdala. Děkuji jim za příjemný azyl, couvám z garáže, trochu balancuji na mokré trávě, ale tentokrát se mi daří všechno ustát, a o chvilku už stojím na silnici za vsí, před sebou jen to úctyhodné pohoří. Cítím vnitřní nervozitu a zároveň nadšení, moc neotálím a pokračuju. Vím, že ze severní strany, ze které přijíždím, jsou ty notoricky známé zatáčky, a tak si vychutnávám každý jeden metr, a stejně jak na Transalpině, snažím se všechno si pamatovat. Zároveň ale od začátku cítím, že přestože Transalpina je krásná cesta s ohromujícími výhledy, moje srdce bije pro tohle pohoří. Propadám mu okamžitě. Nevím, jestli je to tím mlžným oparem, ve kterém stoupám, horami a soutěskami, které jsou tady tak nějak blíž, temnou zelenou, která mne obklopuje ze všech stran, ale celé stoupání na mne působí hluboce magicky, jako bych se ocitla uprostřed filmu. Jsem nadšená, v duchu se směju a když projíždím těmi známými serpentýnami, už se směju nahlas. Dávám průchod všem těm emocím z posledních dní a užívám si, že jsem to zvládla.

Čím výš stoupám, tím větší je zima, nahoře už trochu lituju, že jsem si doposud nestihla implementovat vyhřívání do řídítek, což je znát hlavně na absenci fotek z posledního úseku severní části. Navíc mě nahoře dohnala mléčná mlha, se kterou jsme koketovaly během celého stoupání, a fotit tak stejně moc není co. Po dávce euforie projíždím tunelem na jižní stranu, kde je počasí úplně opačné, svítí sluníčko a na obloze jen sem tam mráček. Vůbec to nekoresponduje s tím, z čeho jsem akorát přijela. Stavím a fotím, což ostatně dělám příštích sto kilometrů skoro pořád. Cestou dolů potkávám rumunskou dodávku, ze který na mě mává tlupa místních chlapíků, osobně se potkáváme u vodopádu o pár set metrů níž. Jsou nadšení z motorky, prosí o selfíčko, s čímž vyhovím, snažíc se nemyslet na to, co se s těmi fotkami stane později. Dlouho ale neotálím, čeká mě ještě dlouhá cesta přes Bran do Brašova a dál až do Sighisoary. Na úpatí jižní strany trpím z mizerné kvality silnice, mám co dělat, abych se stíhala vyhýbat všem nástrahám v asfaltu. Doposud byly rumunské silnice co do kvality srovnatelné a často lepší než doma. Za odměnu ale potkávám první (a poslední) rumunské medvědy! Nejdřív mladého medvědího puberťáčka, a o pár kilometrů dál dokonce medvědici s mini méďou. Další zážitek checked, i když jako „divoký medvěd v přírodě“ se tihle asi označit nedají. Sedět tam v autě, asi bych se cítila o trochu komfortněji, ale medvědi jsou v pohodě, líně posedávají na krajnici a občas si dojdou pro nějaké pamlsky, co jim lidi hážou z aut. Motorkám naštěstí nevěnují pozornost. U medvědice u mě zastavuje partička ze SK, se kterou se znovu potkáváme u kávy o pár kilometrů dál u přehrady. Jde o jediné skoro krajany, co cestou potkávám. Příjemné setkání 😊

Pomalu rozmrzám, u přehrady trochu něco pofotím a už vyhlížím Drákulův hrad Bran a Brašov. Je sobota, takže u Branu je kopec lidí, necítím se na odstavení motorky a prohlídku, obávám se o věci, navíc už je zas dost horko. Spokojuji se tedy jen s fotkou Drákulova hradu ze silnice a vydávám se do Brašova. Výjimečně nebloudím, a po chvilce parkuju v Brašově na náměstí, přímo pod kostelem. Jsem nadšená, historické centrum s největším gotickým kostelem v Rumunsku je působivé, stejně jako velký nápis BRAŠOV svítící z Karpat nad městem. Město má svojí specifickou atmosféru, kterou jsem zatím jinde v Rumunsku nezažila, a příště bych si tam na návštěvu určitě vyhradila víc času. Tentokrát jen obcházím kostel a náměstí, a po pár desítkách minut se vracím k motorce. Dnešní noc plánuji strávit v Sighisoaře, jde o další z krásných a historických míst, jejíž centrum je zapsané na seznamu UNESCO. Poprvé za cestu si bookuji pokojík přes booking, a těším se, že si vynahradím tu náročnou předchozí noc. Přijíždím unavená, navíc to na první dobrou nemůžu najít, tu správnou odbočku jsem dokázala nejdřív snad čtyřikrát minout, a tak pocítím značnou úlevu, když jsem konečně úspěšně na místě. Posledních dobrých sto kilometrů už se vidím v posteli.

Parkuju a snažím se spojit s hostitelem, na moje zvonění ale nikdo nereaguje. Podaří se mi dovolat na číslo z Bookingu, ale opět narážíme na jazykovou barieru, jediné, co pochopím je, že snad ať radši napíšu zprávu. A tak píšu, čekám dalších asi patnáct minut, během kterých se nic neděje, když najednou vidím pána vycházet z protějšího domu. Míří ke mně a podává mi telefon. Beru si ho a začínám chápat. Mluvím se synem, který si ověřuje mojí rezervaci, a když si vyjasníme kdo jsem a co chci, tak mě něžně upozorní, že se mnou sice počítají, nicméně že mám rezervaci až na další den. Nevěřím, kontroluju booking a vidím to černý na bílým. Nevšimla jsem si při rezervaci špatně navrhnutého období, a tak mám rezervaci až na zítra. Plastelína strikes again. Snažím se přemýšlet, i když toho mám po celém dni plný kecky. Ptám se, jestli by neměli nějaký tip na jiné ubytování v okolí, a jestli je nějaká naděje, že by mi tu mojí špatnou rezervaci zrušili a vrátili platbu, i když tuším, že šance nejsou nic moc. Podstupujeme po telefonu vyjednávací kolečko já -> syn -> otec -> syn -> já. Během toho si všeho si ale se synem fajn pokecáme, a pomalu se začíná rýsovat možnost. Ukazuje se, že syn má v přilehlé budově svůj osobní byt, nicméně je aktuálně pracovně v jiném městě, a nabízí mi ho k přespání. S obrovskou vděčností přijímám. Povídáme si dál a občas předávám telefon panu otci, který trvá na tom, že mi to tam připraví. Nechci obtěžovat a snažím se vysvětlit, že mi úplně stačí sprcha a gauč, ale po tom, co zmíním, kam se chystám dál, dojdou k závěru, že se potřebuji vyspat pořádně, a tak mi pan táta nakonec převlíká celou postel a přináší čisté ručníky, zatímco si po telefonu povídáme s jeho synem o mých cestách a jeho práci v rumunské armádě. Jsem dojatá, jsou ke mně zlatí, a já zas a znova děkuju za to, na jaké lidi mám po cestě štěstí. Na večeři mám další z konzerv, co se mnou jedou už z Prahy, a těším se z toho, že si zase uvolním v brašnách trochu místa.

Ráno po sobě všechno uklízím a pomocí google translatoru vyjadřuju panu otci omluvu za komplikace, co jsem způsobila špatnou rezervací, a zároveň hluboký vděk za jejich super vstřícnost. O chvíli později opět zjišťuju, že jsem si večer na tom kačírku zaparkovala tak chytře, že se není kde otočit a vytlačit to skrz vrstvu drobnýho kamení, do kterýho se všichni boříme, dost dobře nejde. Společnými silami to z kačírku taháme s pantátou dohromady, což se naštěstí úspěšně daří. Následné loučení je dojemné, a já si cestou na sever zase říkám, jak intenzivní a unikátní vztahy si člověk na cestách dokáže vybudovat, přestože jsou jen v rámci hodin. Cítím se, jako bych je oba znala roky.

Dneska mám v plánu Bicaz, největší rumunskou přehradu a dojet chci až k Putně, na sever blízko ukrajinským hranicím. Vodu obecně miluju podobně jak zlatej retrívr, a tak se těším a moc neotálím. Po dobrých 4. hodinách na cestě stavím u přehrady. Je ještě monumentálnější, než jsem si představovala, dávám si kávu a sním o tom, že nemusím pokračovat další ještě víc jak tři hodiny na sever, ale namísto toho stavím stan a koupu se celé odpoledne. Během dalšího pokračování se k té úvaze ještě párkrát vrátím a zalituju, že jsem se tak nakonec nerozhodla. Nicméně mám načteno, že cesta z Bicazu do Putny stojí za to, a tak po krátké pauze vyrážím dál. Nejdřív po silnici č. 15, která, vedoucí těsně nad nekončící masou vody, nabízí překrásné výhledy, a pak pokračuji po17B na Vatra Dormei a dál na silnici 17A, slibujíc působivé zatáčky. Litovat výběru silnice začínám pár desítek kilometrů za přehradou, když najíždím na sice vyasfaltovanou, nicméně vyfrézovanou silnici. Nečekám to, a tak se nejdřív snažím v těch kluzkých asfaltových brázdách získat zpátky trochu rovnováhy, a dost si oddychnu, když tento pekelný úsek po asi kilometru končí. Přidávám plyn z radosti z nového asfaltu, aby mě na vrcholu první vracečky čekalo to stejné překvapení. Ustojím to jen tak tak a přemýšlím, jakej sakra důvod někoho vede k tomu, aby tohle vybudoval a nechal tak. To ale pořád ještě netuším, že v tomto duchu pojedu příštích 80 kilometrů (!) a v momentě, kdy mi to konečně dojde, cítím slzičky na krajíčku.  Ke konci úseku přijíždím vyčerpaná z nonstop balancování, a z následujících serpentin na 17A už ani nedokážu cítit radost. K tomu se přidává intenzivní doprava, všude samej kamion, a silnice je sice zatáčková, ale taky samá díra.

Na chvilku stavím u malebné říčky, abych se trochu oklepala z celého odpoledne, a domlouvám si kemp na večer. Slečna po telefonu mluví anglicky, což je super, a říká, že ten kemp ještě není hotový, a že teda za tu noc ode mě ani nebudou nic chtít. Říkám, že toho k životu moc nepotřebuju, jediné, co bych ocenila, je možnost sprchy, přeci jen je dost vedro a jsem od rána na cestě. Tím zjišťuju, že tam není ani takové zázemí, ale už je mi to fuk, nechce se mi hledat nic jiného, a tak se smiřuju s osudem a pokračuju v cestě. Pomalu se začíná stmívat, cítím únavu, ale už to mám jen asi 30 kilometrů, když přijíždím k outdoorovému areálu. Mimo všelijakých jiných aktivit tu nabízejí 1,5 kilometru dlouhou zipline. Srdce mi zaplesá, vždycky jsem to chtěla zkusit, a tak si to plánuji za odměnu na další den ráno.  S chlapci od obsluhy si skrz jazykovou barieru do písku kreslíme podmínky, čas otevření a cenu, a já cítím příval energie tak akorát potřebný na zbytek cesty do kempu.

Do kempu přijíždím po několika kilometrech polňaček už skoro za tmy a všímám si, že “začátek podnikání a budoucí kemp” je ve skutečnosti přesně to, jak to zní. Louka. Bez ničeho. Zároveň si ale všímám zprávy od majitelky, která píše, že ta sprcha nakonec nebude problém. V domě na druhé straně cesty žije její bratr, a když budu chtít, tak mě určitě nechá dát si sprchu v domě. Akorát dočítám, když si všímám, že přichází. Rychle se domlouváme, tak jako na cestě už tolikrát, nic není problém a sprcha je to nejmenší. Omluvně se směje a říká, že sestra mu sice řekla, že někdo přijede, ale už ne kdy, a tak ať se nezlobím, že tam musí nejdřív trochu poklidit. Nezlobím se ani trochu, jsem šťastná, že mám místo, kde můžu v klidu zůstat přes noc, a v mezičase vybaluju a stavím stan. Po chvíli se vrací, že mě zve do domu na prohlídku, abych věděla, co a jak. V domě mi nejdřív ze všeho ukazuje ledničku s pivy z grilovačky z předchozího dne – „vem si, jestli chceš“, a nahoře i samotnou koupelnu. Jsem strašně unavená a vděčná. Chvíli si ještě povídáme, když říká, že má vlastně s kámošema domluvený fotbal, a nakolik nevěděl kdy přijedu, potřeboval by jít. Dům mi nicméně nechal otevřený, abych se mohla zařídit podle potřeby. Vrátila jsem se k motorce pro věci, když vidím, že se ještě vrací. Přišel mi říct, že si uvědomil, že má vlastně nahoře ložnici pro rodiče s nejlepší matrací v domě, a s ohledem na další přejezd, co mám v plánu na další den mi nabízí, že se můžu pořádně vyspat tam. Jako už tolikrát, dojímá mne vstřícnost a ochota lidí, které cestou potkávám, tentokrát ale nabídku s díky odmítám, už mám venku vše připravené a navzdory všudypřítomnému očekávání, že to musí být noci za trest, se mi tak spí celkem dobře.

Zipline ráno otevírá až v 10, nemám tedy moc kam spěchat a stíhám ráno zastavit u místního vojenského hřbitova pro pár fotek. Plánuji si to, abych přijela přímo na otevření, čeká mě dneska dlouhý den, a tak nechci ztrácet čas. K ziplině přijíždím na čas, ne tak ovšem kolegové Rumuni, a nějaké první auto přijíždí teprve o půl jedenácté. Jak se záhy ukazuje, jde o rumunskou rodinu, co se přišla taky svézt a já pomalu propadám skepsi, že to nestihnu, touhle dobou už jsem chtěla být dál na cestě. Dneska mám v plánu dostat se až do Tulcey k moři, což i s ranní zajížďkou vychází na skoro 700 kilometrů. Partička od zipline naštěstí přijíždí krátce po rodině, s jejímž otcem jsem se mezitím dala trochu do řeči. Lámanou angličtinou mi říká, že zařídí, že už to půjde rychle, abych mohla pokračovat, a když zjistí, kam se chystám, zjišťuju, že on s rodinou v Tulcee žijí, a tak dostávám ještě tipy na cestu, na přívoz a na kemp s ohledem na můj plán jít další den na plavbu po deltě Dunaje. Šťastná náhoda. Zase. Zipline si užiju, dokonce dostanu i krátké video v mizerné kvalitě, a vyrážím na asi nejhorší cestu, co mě během tohohle výletu čeká. I v porovnání s vyfrézovanou asfaltkou z předchozího dne. Je vedro, palubní teploměr ukazuje něco přes 40 stupňů, ale já nechci nic riskovat, a tak se poctivě navlíkám do kevlarových gatí a černé kožené bundy. Potím se strašlivě, celou cestu jedu v hustém provozu s nespočetně mnoha kamiony, rychlostní silnice střídají místy krátké úseky dálnic, ale ani rychlost už nepomáhá k ochlazení. Jediné, co mě motivuje pokračovat, je delta Dunaje, slyšela jsem o ní skvělé věci a strašně se na ní těším. Nicméně po celém dni na této cestě si říkám, že jsem fakt zvědavá, jestli mi to za to bude stát. Neužila jsem si snad ani kilometr, a jakmile jsem vyjela z Karpat a odbočila dál na východ, krajina je těžká nuda, suchá rovná placka, všude jen ten provoz a úmorné vedro. Stýská se mi po horách.

Další zážitek mě čeká v Galanti, přijíždím k přívozu, na který mě upozorňoval chlapík v Karpatech u zipline. Kupuju si lístek a řadím se mezi auta k nalodění, když přibíhá zaměstnanec přívozu, a z gestikulace chápu, že stojím úplně blbě. Následuju teda jeho navigaci a řadím se v prudkém sjezdu k řece za jiné auto. Pomalu se rozhlížím a dochází mi, že to auto, za kterým, těsně samozřejmě, v tom kopci stojím, je tam zaparkované a na přívoz se naloďovat nebude. Nemám sílu to řešit nikterak víc, než když konečně v tom grilu dostanu pokyn k nájezdu na trajekt, ukážu na auto, na motorku a pokrčím rameny na znamení, že sama tady z toho místa při nejlepší dobrý vůli nevyjedu. Chlapci jsou naštěstí celkem chápaví, a tak mi pomáhají vytáhnout motorku o kus zpátky nahoru, kde už se vytočím, drobné pobavení všem okolo stojícím čekajícím na nástup působím ještě o malý moment později, kdy se snažím přejet nezanedbatelný obrubník, kterého jsem si předtím nevšimla.

To se nakonec ale s další drobnou pomocí a lehkými obavami o podvozek daří a konečně najíždím na loď. Výjezd už naštěstí proběhl v klidu a já pokračuju do doporučeného kempu. Přijíždím v pozdním odpoledni, šťastná že to mám celé za sebou, vařím si něco k jídlu a rozbaluju spaní. S majitelem se domlouvám na organizaci plavby další den, když vidí, že nerozbaluju stan a pokládám si spacák vedle motorky, tak se, jako již tolikrát, smiluje a přichází mi nabídnout chatku za stejnou cenu jako stan. Já se ale těším, že budu ze spacáku v noci pozorovat noční oblohu, množství viditelných hvězd je tu, nečekaně, oproti mojí běžné pražské obloze, trochu někde jinde, a tak s díky odmítám. To ale ještě netuším, že náměstíčko před chatkami bude celou noc osvětlené solárními lampami, a já jsem tak nonstop oslněná namísto krás noční oblohy solární zářivkou.

Ráno jsem nevyspalá, rozlámaná, a těším se na kávu. Po chvilce ale začínám být i trochu rozmrzelá, protože i když jsem přijela značně unavená, docela dobře si vzpomínám, že taštičku s hořákem jsem si přes noc spolu s pár dalšími věcmi nechala na nejbližší lavičce, a přestože vyskládám všechny věci, co mám, abych si byla jistá, tuším, že jí někdo přes noc pomohl změnit lokaci. Nakolik je v kempu kromě mě jen partička postarších důchodců, podezírám z nějaké nekalosti dva místní psy. Obhlížím okolí, jestli ji nenajdu někde poblíž, ale bohužel neúspěšně, a tak píšu Alexovi o pomoc. Přiklání se k tomu, že to asi bude psí záležitost, a slibuje mi, že se vrátí a projde známé skrýše. Zjevně to není poprvé, protože za chvíli přichází a vrací mi trochu rozžvýkanou VAR taštičku, a moji cestu k ranní kávě. Obal mě moc nemrzí, hořáku naštěstí není nic a brzy je všechno zase růžové. Setkání na plavbu je domluveno na 10 v přístavu. Ráno zjišťuju, že přístav je po silnici 3 km s dopravou po vlastní ose, a nakolik motorku a věci nevím, kde bych tam nechala, vyrážím pěšky. Cestou se u mě jako doprovod vystřídá několik místních hafanů, z nichž jeden se mnou jde až k lodi. Tam ho chudáka trochu dramaticky vyhnala místní smečka, je mi ho líto a doufám, že ho cestou zpátky ještě někde potkám. Platím 500 lei a čekám na zbytek osazenstva. Vyrážíme dopoledne krátce po 10. a návrat nás čeká až později odpoledne, kolem 17.00.

Jak se brzy ukazuje, jsem na naší lodi jediná cizinka a náš pan průvodce angličtinou nevládne ani v množství menším než malém, a tak z detailního rumunského výkladu ke zbytku spolucestujícím k okolním krásám nic moc nemám. Po prvních pár větách se začínám smiřovat s tím, že zajímavosti k místům kudy se plavíme, si budu dohledávat na Googlu, když zaslechnu něco jako „inglés“ a ze situace pochopím, že se snaží najít někoho, kdo by mi aspoň částečně věděl něco přeložit. Oceňuju snahu a překvapeně sleduju, že se výzvy jedna paní skutečně ujímá. Zkraje se chvilku oťukáváme, ale po chvíli už se solidně rozmluví a za další chvilku mi představuje celou svoji rodinu a rodinné přátele, se kterými sdílíme loď, a dělá mi komunikační spojku až do konce. Dozvídám se, že pracuje v některém z turistických center v Bukurešti a angličtinu se naučila sama tak nějak za pochodu. Po mých dosavadních rumunských zkušenostech je fajn změna, že ke komunikaci nepotřebuju žádný onlinový překladač, a tak s upřímným zájmem naslouchám jejímu životnímu příběhu.

Samotná dunajská delta moje očekávání nejen naplnila, ale významně předčila. Zkraje míjíme rybářské osady, nejprv ty turistické, ale postupně se dostáváme do míst, kde stále ještě trvale žijí místní lidé. Dočetla jsem se, že je tu i malá, leč trvalá populace Čechů a Slováků. Míjíme Ceausescovu vilu a pokračujeme dál směrem k Černému moři.

Poprvé v životě vidím orla ve volné přírodě, stejně jako ohromná hejna pelikánů. Při ladném projíždění rákosovými úžinami pokrytými kvetoucími koberci leknínů se mi tají dech. Vidíme spousty žab, líně relaxujících na tuhých leknínových listech, občas se někde zavlní vodní had a neuvěřitelnou pestrost vodních ptáků. Připadám si jako v obrovské ZOO, ale bez klecí, mříží a příkopů. Míjíme malé ostrůvky s padlými kmeny, plné hnízdících racků, pelikánů, kormoránů a volavek. Nejintenzivnější moment přichází po asi dvou hodinách plavby, připlouváme do jednoho z mnoha jezer, na jehož konci se termickým vzduchem nechávají unášet hejna různých druhů ptáků. Rozdělení podle druhů do obrovské spirály nemusí mávat křídly, samotné proudění je vynáší pořád výš. Dívám se na tu zhmotněnou svobodu a krásu, a síla momentu mi vhání slzy do očí.

Pokračujeme v plavbě do pralesa Caraorman, kde nás čeká krátká zastávka a ve spojení s lidmi z jiných výletních lodí projížďka pralesem, tentokrát dokonce i s anglicky mluvícím průvodcem. Později pak oběd v podobě grilované ryby z Dunaje, místního vína a dezertu - domácích koblížků. S celou naší partičkou z lodi už jsme kámoši, objednáváme si další víno nad rámec obědového balíčku, a po obědě se nevyhnu povinnému, leč milému focení se členy rodiny. Tuším, že možná ještě dneska pojedu o kus dál, a tak i přes nátlak zůstávám u jedné společenské sklenky, i když je to trochu boj 😊 Po obědě se už napřímo vracíme zpátky, odkud jsme vyjeli, a já po mizerně prospané poslední noci, sklence vína a koblížkách celou cestu zpátky solidně usínám. Vracím se pěšky do campu, kam docházím kolem šesté hodiny a přemýšlím co dál. Dnešní noc jsem chtěla strávit ještě tu, jsem dost unavená a na cesty se mi moc vydávat nechce, zároveň ale mě tu ta prvotní noc moc nepřesvědčila, celkově se v tom kempu moc dobře necítím, navíc mám dojem, že se trochu zvedá vítr a vůbec….můj ještěrčí instinkt celkem jednoznačně vysílá signály, že bych se měla o kus posunout. Na intuici věřím, a tak balím, bookuju si ubytko na dnešní noc a pomalu vyrážím. Jako další bod mám v itineráři vesničku Vama Veche, příjemné místo u Černého moře, navigace říká že je to jen 200 kilometrů, vzdálenost, kterou jindy vnímám už jako v podstatě cílovou rovinku. Napůl v polospánku a od první chvíle se těšící až budu na místě, balím věci a vyrážím. Hned po výjezdu z města nicméně v duchu děkuju svému instinktu, protože přestože předpověď byla na dnešní noc příznivá, na město se valí obrovský černý mrak, vidím blýskání, slyším dunivé hřmění a cítím zlověstnou atmosféru. Rázem se probouzím a přidávám, doufajíc, že se mi to podaří objet, aniž bych se dostala do centra dění. To se naštěstí daří, a po pár desítkách kilometrů začíná být zřejmé, že jsem z nejhoršího venku a já i bouře máme každá svůj vlastní, naštěstí jiný, směr. K moři pokračuju po celkem nudných a rovných silnicích a mám co dělat, abych udržela oči otevřené. Na zkrácení dlouhé chvíle si zpívám a snažím se vyhlížet moře, na které jsem si ale musela počkat až úplně na závěr.

Už jsem skoro na místě, projíždím předposlední vesnicí, co mě dělí od sprchy a postele, když si všimnu, že na mne z vedle jedoucího auta gestikuluje chlapík, zjevně se mi snažeje naznačit, že mám problém. Osobně si ničeho podivného nevšímám, nicméně pro jistotu zastavuji a kontroluju uchycení zavazadel, protože mi přišlo, že o to v té gestikulaci šlo. Jak se ukazuje o chvilku později, problém nebyly brašny, ale zas ten řetěz. Snažil se mi vysvětlit, že je moc volný a rozhodně je třeba ho dotáhnout, a že má kámoše, kterýmu už volal a ten že to zařídí.  Kontroluju stav, shodujeme se, že je asi o něco volnější, než by bylo ideální, ale není to tak dramatické, jak se zdálo na začátku. Znovu ho promažu a nechávám tak. Pán, co se mi snažil pomoct mezitím kamsi zmizel, a tak po této malé epizodce pokračuju v cestě. Až zpětně si uvědomuju, že to nebyl nejmoudřejší přístup k tomu celému, a jsem vděčná, že v celé té věci šlo skutečně jen o řetěz.

Po příjezdu k apartmánku mě čeká další komunikace přes translator, naštěstí jsem si tentokrát bookla správný čas příjezdu, a tak jediné co řešíme je, jak dostat motorku na dvorek, protože vjezd je možný jen uzounkou brankou. Na ulici to nechat nechci, a tak poprvé odstrojuji všechny věci a odnáším je na pokoj. Sprchu si dávám už víceméně v polokómatu.

Druhý den ráno už byl ale o dost veselejší. Konečně jsme se s motorkou dostaly na pláž! Ledová káva, sluníčko a poloprázdné pláže byly úplně za odměnu, líbí se mi tu, a tak i když jsem původně chtěla rovnou pokračovat dál, nakonec to přehodnocuji a rozhoduji se tu zůstat celý den. V původním ubytování se mi ale zůstávat nechce, je daleko od moře, a tak se ráno přesouvám do kempu, kolem kterého jsem jela už předchozí den. Je teda spíš pro karavany než stany, namísto trávy všude drobné kamení, ale nejsem přehnaně vybíravá, parkuju a vím, že jednu noc pod širákem vedle motorky tam asi přežiju. O chvilku později diskutujeme s majitelem kempu, který mi navrhuje skvělé místo na stan přímo dole na pláži, ale na můj dotaz že co s motorkou, odpověď nemá. S díky i trochou lítosti tuhle nabídku odmítám, vybaluji plavky a vydávám se na průzkum okolí. Od rána se udělalo docela větrno, chladno a vlny, koupání v moři se teda prozatím vzdávám a namísto toho zamířím pro něco k jídlu a očíhnout místní obchůdky pro nějaké dárečky a památky z cest. Rozhodně je z čeho vybírat. Vyberu si nějaké tipy na později a pokračuju v procházce po pláži. Zastaví mě až bulharská hranice, přibližně 2 km od centra. Po úzké pěšince šplhám na útes a propadám nadšení. Našla jsem svůj dnešní camping spot! Skvělá loučka přímo nad mořem s all inclusive výhledem, a navíc pod dohledem bulharské stráže hlídající hranice, jen pár stovek metrů od místa, které jsem si akorát vybrala. Zaskočím k jednomu karavanu parkujícímu poblíž zjistit, jestli nebude problém přijet s motorkou a postavit si tu na noc stan, a po potvrzení s nadšením vyrážím zpátky pro motorku. Cestou se stavím nakoupit nějaké víno na večer, který si užívám sledujíc lovící kormorány při pobřeží, skvělý západ slunce a skupinky lidí procházející se po okolo vedoucí pobřežní stezce. Nijak mi to ale nevadí, většina mě pokojně ignoruje a každý si hledíme svého, jen jeden chlapík se přijde zeptat, jestli si může odfotit motorku, že má kamaráda, co pořád mluví o nějakém takovém výletu na svojí motorce, ale nikdy s ní pořádně nikde nebyl, tak že by mu poslal takovou fotku jako malé pošťouchnutí. Směju se a souhlasím, tento přátelský teasing je mi sympatický. Chvíli si pak ještě povídáme, zjišťuju, že jejich výborná angličtina je daná životem v Kanadě, ze které se teprve nedávno vrátili zpátky do Rumunska. Byl to výborný večer a jednoznačně nejlepší campingové místo, které jsem si na téhle cestě vybrala.

               Ráno zajdu za klukama z pohraniční stráže. Cílem je zjistit, jestli by mě nenechali překročit hranici do Bulharska touhle pobřežní polňačkou, aniž bych se musela vracet na hlavní cestu na oficiální hranici Přestože mám s sebou všechny doklady a snažím se působit mile, je mi to k ničemu, a po chvilce vyjednávání se vracím k motorce s nekompromisní instrukcí vrátit se na hlavní silnici.  Při té příležitosti se na mě vyřítí místní pes očividně zaujatý proti motorkám, dost se leknu a přidávám, sice mu ujedu, ale tep se mi zklidňuje ještě příštích snad dvacet minut.  Na hranici je fronta jak hrom, ale mně se nechce předjíždět, a tak v té koloně stojím a představuju si, jak jsem se mohla krásně kodrcat po té polní cestě nad mořem. Dnešní cíl je projet Bulharskem a dojet až do řecké Alexandrupoli, celkem asi 600 km. Bulharsko mě moc nebaví, nevybrala jsem si zrovna příznivou cestu, navíc nám to spolu nějak nejde. Věčně na mě někdo bliká, po čase soudím, že asi proto, že mají dojem, že mi nesvítí jedno světlo, krajina je celkem nuda, až na občasné lány s kvetoucí levandulí, projíždím Varnou, kde je provoz jak na Václaváku před Vánoci, a tak celkově se nic moc zajímavého neděje. Poprvé si po cestě pouštím do helmy nějaké podcasty, aby mi to aspoň líp ubíhalo. Byl to další z těch tranzitních dní, kdy jsem v jednu chvíli měla dojem, že až do Řecka nedojedu, že je to až moc daleko a mě se opět zmocňovala únava. Podcasty ale pomohly, a tak do Alexandrupoli kolem 8. večer nakonec přijíždím. Propadám nicméně trochu mrzutosti, v okolí nejsou žádná kempingová místa, a dávat 50e za noc se mi nechce. Chvilku vymýšlím alternativy, ale nakonec se s tím smiřuju a jedno ubytování vybírám. Jako již tradičně s angličtinou neuspěju, ale po dobré půlhodině čekání se zjevuje členka rodiny, se kterou si rozumíme. Odsouhlasíme si podmínky a já si večer užívám horkou vanu, dobrou postel a poslední z konzerv, které vláčím s sebou. Dospívám k rozhodnutí, že se ale další den vrátím zase do Bulharska. S kempy to není o moc lepší ani dál směrem k Soluni, a navíc v době války jsou ceny benzínu v Řecku na úrovni džínů z Tuzexu, takže si nacházím krásnou trasu podél moře až do Kavaly, a odtud to pomalu směřuju k Sofii. V Řecku si nicméně užívám jejich kuchyni, krásná přímořská městečka a vůni! Už od přejetí hranic celé Řecko krásně voní.

Do Bulharska přejíždím v odpoledních hodinách, našla jsem si cestu podél říčky, u které plánuju spát dnešní noc. Tohle „druhé“ Bulharsko výrazně vylepšuje můj první dojem, klikatící se cesta mezi skalami, podél vody, s nízkým provozem a super asfaltem mě hodně baví, a tak pokračuju v cestě až do chvíle, kdy se pomalu začíná stmívat. Nejhorší na hledání místa na spaní je, že každý sjezd k vodě zpravidla přejedu a pak už se mi nechce vracet, ale nakonec jedno super místo nacházím, přestože ani tohle se mi nepovedlo trefit napoprvé a musela jsem se otáčet. Kromě dobrého místa na stan má i výborný vstup do vody, a tak večer začínám v řece velkým prádlem spojeným se super koupačkou. Později večer slyším přijíždět auto, vylézám ze stanu a doufám, že můj pobyt nebude někoho zbytečně dráždit. Pan postarší Bulhar si ale jen přijel zkontrolovat plácek a proti mně žádné výhrady nemá. Chvilku tipuje, odkud jsem, a pak mě tam zase nechává samotnou. Ráno suším věci od solidní rosy, snídám ořechy a těším se zpátky do Rumunska. Výlet se mi už pomalu krátí, z naplánovaných míst k vidění mě čeká ještě Banát.

Na rumunskou hranici přijíždím kolem poledne, venku je zase přes 40 stupňů, stojím v koloně na betonové ploše před celnicí a poučená z bulharských hranic se rozhoduju nečekat. Ve všem tom oblečení se nedá vydržet, a přestože si dávám záležet, abych pravidelně a hodně doplňovala tekutiny, cítím slabost a čím dřív budu pryč, tím líp. Celníci jsou ale plní pochopení a nikdo proti mému předjíždění nemá námitek. A tak jsem za chvilku v Rumunsku. Teda, myslela jsem si, jen jsem si v celém tom vedru nevšimla, že jsem asi někde u Sofie tak trochu špatně odbočila, a namísto hranic do Rumunska překračuju ty do Srbska. Zase trochu znervózním, azbuku neumím, místní měnu nemám, dochází mi benzín a jako bonus jsem v tom vedru uvařila telefon, takže ani pořádně nevím, kde jsem, a správný směr jen tuším. Plánu dojet na večer do Banátu se nevzdávám, ale v Srbsku prvních 50 kilometrů jedu po maličké silničce sice s krásnými zatáčkami a krásnou přírodou, ale bez benzínky a bez Dunaje, který v těchto místech tvoří srbsko/rumunskou hranici.  S mírně vzrůstající nervozitou, že se po všem co mám za sebou nakonec uvařím kdesi v srbské divočině, nacházím v jednom městečku značku k rumunským hranicím. Jaj! Na výpary nacházím i benzínku a tuším, že vše se v dobré obrací. Do Rumunska se vracím mini přechodem po mostě přes Dunaj a cítím se skoro jako doma. Dostat se do Banátu už je hračka, kochám se silnicí 57 podél Dunaje, ale nezastavuju. Vedro je nesnesitelné, strachy nestrachy už jsem odložila i bundu, a i tak je každý moment, kdy se nehýbu, čisté utrpení. Na noc se chystám do Eibenthalu, jedné z českých vesnic v Banátu, místa konání pravidelného českého letního festivalu. Ubytování dopředu domluvené nemám, spoléhám na to, že se mi něco podaří dohodnout na místě. To se nakonec skutečně děje a na noc se mě ujímá jedna z místních dobrých duší. Na večeři si U Medvěda dávám vepřová žebra, porci pro tři chlapy, čímž řeším jídlo na další tři dny, a užívám si místní atmosféru.

Ráno se balím brzy a pomalu vyrážím na cestu domů. Cestu zpátky beru zase přes Maďarsko, odkud další den vyrážím na posledních skoro 900 kilometrů. Celou cestu se cítím jako kuře pečené na horkovzduch, nepomáhá ani svižné tempo, vedru se nedá uniknout. Největší trápení jsou průjezdy Budapeští a Bratislavou, na dálnici si bez všeho oblečení netroufám, ale kolem hlavních měst jsou samá omezení provozu, uzavírky, hustý provoz, takže často popojíždění a kličkování mezi kamiony… na zastavení a svlékaní nemám sílu, beztak bych to musela brzy zase navlékat, a tak se to snažím vydržet. Ale na benzínku za Bratislavou přijíždím už s dvojitým viděním a na pokraji kolapsu. Dávám si pauzu na osvěžení, ale vím, že to nejhorší už mám z téhle návratové cesty za sebou.  Domů přijíždím večer, zničená, ale šťastná, stálo to za to ve všech ohledech, a jsem si jistá, že to nebyla poslední cesta tímhle směrem.

Díky Rumunsko, jsi super!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (86x):


TOPlist