Balkán 2019 aneb cesta ve dvou a návrat v jednom

13. 9. 2019 - 1. den (pátek)

Na Brno Fando!!! 

Takový klasický pátek v práci, před motodovolenou. Shon, maličko stres před cestou, dodělat to nejdůležitější, aby toho po mně bylo co nejméně, nejlépe nic a stejně to člověk vše nestihne. Ono celý ten týden byl nějaký hektický, pátek nebyl výjimkou. Každopádně jsem si řekl, že půl den v práci bude stačit, abych stihl dobalit pár věcí a rozloučit se s rodinkou (manželka + budoucí jelínče, pes a kočka). Po obědě jsem pálil rychle na vlak, abych vše stíhal. Docela to klaplo, jenom v Českém Brodě zdržení. Říkám si, asi pouštíme nějaký vlak, ale když už to bylo 10 min. a průvodčí nic, bylo to divné. Po 15 min. přijela záchranka a naložili pána co nejspíše zkolaboval. Za dalších cca 25 min. jsme pokračovali dále… říkal jsem si, to se stává. Po příjezdu do Kolína a výjezdu z parkoviště, mi automat stále vracel už zaplacený lístek. Říkám si, co to je sakriš. To mě někdo chce co nejvíce zdržovat, ať se nedostanu domů. Každopádně jsem si poradil a frčelo se dál… Doma jsem pobalil zbytky věcí, prošel vše dle seznamu a pak jsem se ve zbytku času věnoval rodince. Loučení bylo pěkné, dojemné a… ale hurá za řídítka a směr Brno!!! S kamarádem Michalem jsem byl dohodnutý, že za ním přijedu do Brna, kde přespíme u jeho mamky a v sobotu brzy ráno vyrazíme co nejdále to půjde přes Slovensko. Jelikož nepoužívám žádnou super echt navigaci, spokojil jsem se se Sygic (placená verze pro Evropu + info doprava) a Mapy.cz. Převážně vše bylo odjeto na Sygic a kolikrát mne dokázal mile i nemile překvapit, stejně jako cestou do Brna, někde v okolí Bedřichova směr na Lysice, kdy volil nejrychlejší trasu přes les asfaltkou té nejhorší kvality... Po příjezdu byla výborná večeře, následoval menší nástřel trasy a povídání o všem možném až do večerních pozdních hodin… Šli jsme na kutě a řekli si, že ráno brzy vstaneme, nasnídáme se a frčíme směr východ.

Info o cestě:

Počasí: Jasno, nějakých 20°C a téměř bez mráčků Nájezd: cca 200km – sucho, převážně okrsky, něco po hlavních tazích (3 hoďky a 20 min v sedle)
Odjezd: 17:15
Příjezd: 20:15

14. 9. 2019 - 2.den (sobota)

Kam až dojedeme (SVK) 

Prý ráno brzy vypadneme, ať dojedeme co nejdál :D… tak to nějak nevyšlo. Původní odjezd cca kolem 8:00 se protáhnul až na 10:00.
Ráno bylo lehce zatažené a vypadalo to všelijak. Než jsme se pořádně probudili, nasnídali a sbalili, slunko začalo vykukovat, a před odjezdem už bylo venku příjemněji. Proběhla rychlá kontrola strojů, vybavení a všech věcí, napsat ženám, že vyrážíme. Kýžená cesta za dobrodružstvím konečně nastala. Na cestu nás přišel vyprovodit postarší starousedlík, se kterým jsme ještě dali řeč na téma motorky :D každopádně to bylo milé rozloučení.

Přijíždíme na první křižovatku, shlédneme situaci na silnici a snažíme se v plout do víru velkoměsta... Jenže ne všichni vyrazí úspěšně. Michal to zmáknul bravurně a já při rozjezdu div nepadnul na zem. Málo plynu dělá svoje a kor když je naložená motorka :D nějak mi to nevyšlo, udělat rychlý výpad do křižovatky, ale nevadí. Pokračujeme…

Vyrazili jsme směr Slovensko, co nejdále dojedeme. Celou dobu jsme kecali přes interkomy. Já se interkomu bránil, ale když jedeš ve více lidech, je to fajne věc, přes kterou si řeknete vše během jízdy, nemusí se dělat zastávky.Ještě v ČR jsme dotankovali nedaleko Mutěnic. Já si radši zkontroloval, dofouknul pneu a udělal nějaké foto před cestou, hlavně gum (předek Continental TKC 80 a zadek Mitas E-09 Dakar). O kterých pak něco málo napíšu ze svých postřehů.

Přejíždíme hranice na Slovensko a valíme směr Pieštěny. Docela pěkné město, i když jen projíždíme, ale zrovna jsme chytli nějakou kolonu... koukáme, co se kde děje. Byla sobota, tak snad nejsou výprodeje v supermarketech!!! Na motorkách se člověk dostane všude snáze, takže jsme vše směle předjeli, až jsme dojeli na místo činu. Nějaký ťukanec aut… Slovenští policajti to tam řídili kyvadlově a lehce se to vše vleklo. Rychle pryč z města a jedeme dále.

 

Už v Piešťanech nám začalo lehce škrundat v břiše, tak jsme koukali, kde bychom se nadlábli. Zalíbil se nám poutač u silnice s názvem Furman a celkem to vypadalo aj pěkně. Když jsme dorazili na místo, opravdu to tam vypadalo jako na tom billboardu. Byla to báječná restaurace (penzion), hned vedle nějaká obora nebo co to bylo. Každopádně vysoká zvěř tam byla jako atrakce při pohledu z terasy restaurace. A co jiného si dát na Slovensku, než jejich vyhlášené halušky s brynzou a slaninou. Zpočátku jsme si říkali, aby nás to po pár kilometrech neztrestalo nebo nám nebylo těžko, ale ta porce byla plně dostačující a nic to s námi neudělalo.

Po této krátké zastávce na výtečném jídle, WC, odpočinku a nástřelu další trasy jsme pokračovali dále směr Zvolen. Ono všechny naše cesty, které už jsou v tomto cestopise zaznamenané, tak jsme vymýšleli na místě. Buď se nám líbila trasa, hodně klikatá nebo byla cesta nádherným zeleným lesem. Případně jsme si prostě řekli, že to vezmeme tudy, protože se nám to zrovna zamlouvalo. To se mi na této cestě líbilo, že jsme si nic nediktovali, zbytečně se nedohadovali a oba se na všem skvěle shodli. Prostě jsme si řekli, jaké body bychom rádi viděli a k nim jsme se dopracovávali, kratší nebo delší cestou. Projíždíme skrze Trenčínsko a Bánskobystrický kraj, kde cesta vede nádhernou zelení lehce se barvící do podzimních tónů. Chtěli jsme si zajet už trošku offroadu, a tak jsme se vydali cestou dle navigace. Nakonec z toho nic nebylo, tak jsme to vše využili k menší pauzičce, odpočinku a naplánování další trasy. Stejně jsme chtěli ujet po Slovensku co nejdále to půjde, navíc offroad tu je zakázaný :P

Za městečkem Žarnovica jsme najeli na rychlostní silnici R1 a pokračovali až do Zvolena, kde jsme napojili naše oře. Michal dotankoval první, a tak jel na odpočívadlo. Tam se ho chytnul nějaký snědší klučík a chtěl nějaké drobné mince. Bohužel byl neúspěšný, jelikož jsme měli Slovensko jen jako transitní stát s jedním přespáním, tak jsme peníze nechali někde hluboko v báglech a vše řešili kartou. Takže chlapec nasedl na kolo a odjel to zkoušet jinam… Když jsme byli na této benzínce, už někdy od hranic ČR se Slovenskem, jsem se nemohl zbavit divného zvuku, který se linul odněkud odspodu motoru… Lehce mi to kazilo pocit z fajn naší cesty. Dělalo to takový drnčivý zvuk, ale jen v určitých otáčkách a když jsem zmáčknul spojku, tak to přestalo… Hned mne polilo horko, že by mohlo být něco se spojkou, tak se bavíme s Michalem a nic moc nevymýšlíme, jen to, že až někam dorazíme, zkusím cinknout svému dvornímu mechanikovi nebo to nechám být a uvidíme. Sice jsem měl nějakých pár tisíc km do nějakého toho servisu, kam spadala i kontrola případná repase spojky, ale to přeci nemůže být takhle znát. Nu což, stejně s tím teď nic nenadělám a budu ten zvuk poslouchat, takže jedeme dále. Pokračujeme stále po různých okrskách co nejdále na východ Slovenska. Dáváme pauzu a odhazujeme pár pytlů s pískem za městečkem Hnušťa. Jelikož se už pomalu a jistě večer hlásí o své, koukáme po nějakém přespání.

Na mapě nám to nachází nějaké ubytování. Rozhodujeme se, které zvolíme. Zaujal nás kemp s názvem Gombasek (divný název, ale proč ne), tak jsme se tam vydali, cestou projeli pár pěkných zatáček. Dle google https://www.gombaszog.sk/ to tam mělo vypadat docela našlápnutě, ale… Při příjezdu kolem 19:00 to vypadalo všelijak, lehce ponuré místo a do toho se ještě sešeřilo. To přidávalo atmosféru jak z nějakého hororu. Vjeli jsme do areálu s tím, že to tam bude aspoň trošku žít a nebo někdo na vrátnici, ale nic z toho se nekonalo… Co bychom také chtěli při 14. září, když už je téměř po sezóně. Dorazili jsme zhruba někam do centra dění, kde to vypadalo, že něco bude, zaparkovali stroje kousek od podia a šli na obhlídku. První, kdo nás vítal, bylo malé kotě a několik větších přátelských psů. Rozhlížíme se všude kolem a procházíme místa, kde by nás někdo mohl přivítat. Nic se nekoná. Koukáme na webovky a voláme na čísla, která tam byla, jenže buď nedostupné nebo to nějak divně přepojovalo Zkrátka to vypadalo jak kdyby kemp ani neexistoval… Po asi 10tém telefonátu jsme to vzdali, dohodli se, že necháme případně nějaká eura ve schránce a ráno v klidu odjedeme. Našli jsme místo kousek od pódia a začalo vybalování stanů. V tu chvíli přijelo auto. Nejspíš majitelé nebo někdo, kdo to tu měl na starosti. Domluvili jsme se na přespání, které bez snídaně vyšlo asi na 6 eur na hlavu. V ceně byla aj sprcha, která pak bodla. Během stavby stanů dorazil ještě další člověk (Jarda) na motorce a dali jsme se s ním do řeči. Tohle je na těch cestách fajne, když člověk potká lidi stejného nadšení a pořád si s nimi má co říct. Prostě tohle mě moooc baví!!! Dali jsme véču, sprchu, zhodnotili dnešek a dali si nástřel na další den. Chvíli ještě pokecali a vydali se na kutě. Byl to vážně báječný první den za řídítky. To se příjemně usínalo, jenže…

Info o cestě:

Počasí: Jasno, 22°C a sem tam nějaký mráček Nájezd: 458km – sucho, převážně okrsky, nějaká ta cesta po hlavních tazích (Cca 7 hodin v sedle)
Odjezd: 10:00
Příjezd: 19:00

15. 9. 2019 - 3. den (neděle)

Dnes konečně do Rumunska (SVK,HUN,RO) 

Noc plná vášní :D !!! Líp bych to asi nevystihl. Teplota v noci byla kolem 2°C, takže se to chtělo dobře obléknout. No jo, ale kde mám polštářek. Nikde!!! Na ten jsem nemyslel a spoléhal na to, že sbalím par triček nebo ručník a pod hlavu s tím… Jenže to není ono, takže pro příště vím, co pořídit 😊 Když se člověk konečně uvelebí, najde polohu, kdy s tím chumlem triček usne, začne ho tlačit něco do zad. Otevřu oko, koukám a karimatka (samonafukovací) někde vypustila duši… Tak jí dopřeju trošku života a fouknu z plných plic, pořádně dotáhnu uzávěr a hurá pokračovat ve spánku.
Jak jsem usnul, tak asi po hodině mě vzbudila docela zima na tvář, uši, nos, prostě na celou hlavu. Ještě že vedle byly kalhoty a v kapse připravená kukla, takže šup a byla na hlavě, spánek může pokračovat. Během noci kolem stanu běhala zvířata (asi ti psi, co nás vítali) a jeden z nich měl snad rolničku a "úžasně" cinkal. Nebo si hráli s nějakou hračkou, ale mám tenké spaní, tak vím, co se kde šustlo.
K ránu jsem ještě jednou oživoval karimatku. Nakonec jsem nějak ještě usnul a vstávačka byla někdy kolem 6:15 s příjemnou teplotou 3°C. Dali jsme s Michelem snídani v místním altánku a kecali tak různě. Padla řeč o tom, že je kousek od Rožnavy zámek Betliar, kde se točil seriál 1890. Nevím o čem to sice je, ale třeba na to někdy mrknu.
Plánujeme na dnešek cestu a vypadá to, že hranice Rumunska konečně pokoříme. Zabookovali jsme si penzion za celkem dobrý peníz (cca 350kč na osobu se snídaní), tak půjdeme pomalu pobalit, ať můžeme jet.

Sluníčko pěkně svítilo a tak jsme rozložili mokré stany k podiu, aby vše lépe uschnulo. Mezitím přijelo pár autobusů a z nich vyskákala docela početná pěchota důchodců. Koukáme, za čím se hrnou a ona jeskyně Gombasecká, tak už bylo vše jasné. S Michalem se dal do řeči jeden starší dědula. Mně tím pádem vznikl trošku čas se rychleji sbalit, protože Michal měl tak nějak vše sbaleno.
S motorkářem Jardou jsem ještě stihl pokecat a dát mu odkaz na „fejsbůk“ na svoje stránky, kam jsem občas přidal nějaké fotky a popisky z cest. Dobaleno, konečně!!! Tak můžeme vyrazit. Nevím proč, ale speciálně já se den co den balil jinak :D v každé brašně nebo i kufru bylo pokaždé vše jinak. Budu muset častěji hrát tetris, ať si v tom dělám lepší pořádek.
Loučíme se s kempem Gombasek a razíme směr Košice. Jedeme kolem vcelku pěkného hradu Krásná Horka, který lehce hyzdí jeřáb, ale je třeba památky udržovat. Profrčíme kolem a valíme na Úhorná, Smolník a Štós.

Projíždíme lesem, který je fakt jak tankodrom, za to ale plný pěkných zatáček. Ty pohledy, kde se nám naskytne malý průzor ven z lesa na údolí, jsou k nezaplacení.

 

Cestou do Košic potkáváme dost vesniček romské komunity a dokonce projíždíme i přes jednu osadu, alespoň tak vypadala. To jsme si říkali v duchu, hlavně tady nezastavovat. Sledovat ty tlupy dětí, jak se pomalu a jistě chystají na příchod chladnějšího počasí a tahají z lesů různé větve, klacky a kusy stromů, zatímco rodiče postávají venku a koukají, co se kde děje, je hodně zvláštní pocit. A psi, ti se vrhají přímo na nás...
Projíždíme obchvatem kolem Košic. Dostihl nás trošku hlad. Jelikož byl čas oběda, zlákala nás ochutnávka „místní kuchyně“. A tak jsme zavítali do… "mekáče". Něco pojíst, zjistit průběžnou cestu a zase můžeme pokračovat.
Jedeme až k hranicím, kde poslední menší zastávkou u železničního přejezdu na Slovensku je městečko Slovenské Nové Město. Opět se mi cestou ozývaly divné zvuky ze spodní části motorky a ne a ne přijít na to, co to je… Zatím jedeme, takže ok. Příjezd do Maďarska nebyl nikterak vzrušující. Točím si přejezd kolem cedule, kde jsou rychlostní limity (asi jako v každé navštívené zemi).
O Maďarsku se říká, že je to placka plná rovinek s minimem zatáček, o čemž se postupně přesvědčujeme také. Čeho jsme si ještě všimli, tak obrovská pole s kukuřicí a slunečnicí. Co chválím, tak jsou řidiči. Jakmile někde byla policejní hlídka, tak nás upozornili, což je fajn. Jelikož jsme Maďarsko brali jako další tranzitní zemi, krom jedné zastávky na dotankování benzínu nezastavujeme.
Pomalu a jistě se blížíme k hranicím s Rumunskem. Kvalita silnice začíná být horší. Člověk si toho všimne, když z asfaltu lezou chomáče trávy. Jinak Maďarské silnice, taková klasika jak u nás 2. až 3.třídy…
Blížíme se k hraničnímu přechodu Petea. Zastavujeme, abychom si připravili pasy na kontrolu. Pouštím kameru na helmě a doufám, že si jí celníci nevšimnou. Moje první pasová kontrola, tak proč si to nezvěčnit :D Blížím se k okénku, předávám pas na maďarské straně a během chvilky je zpět. Pak ještě jednou na rumunské a hotovo… JSME KONEČNĚ V RUMUNSKU!!!
Člověka to vše nakopne. Po tak dlouhé době, než mu vyjde se sem podívat, nasává úplně vše, co vidí.

 

Projíždíme přes Satu Mare a pomalu si to štrádujeme k ubytování. Cestou vidíme, jak tu lidé žijí, někteří mávají, jiní posedávají před domkem na lavičce, koňské povozy tu stále frčí, prostě tak nějak jsem si to představoval.
Cestou na penzion projíždíme skrz obec Odoreu, kde mě zaujaly tři po sobě jdoucí kostelíky v rozmezí asi 200m.

 

Přijíždíme k penzionu Anna a stavíme motorky. Koukáme a voláme majitelce, že jsme na místě. Přijela mladá, černovlasá, hezky vypadající slečna v pěkném autě, která nás doprovodila na pokoj a řekla co a jak. Všechny informace jsme dostali, a tak odjela a my se mohli ubytovat.
Jelikož bylo asi něco po 18:00, vyrazili jsme do městečka Odoreu na nákupy. Tentokrát pěšky. Cestou jsme obvolávali drahé polovičky a rodiny, že jsme v pořádku. Cesta do městečka hezky utekla.
Psů bylo všude dosti, naštěstí jen za plotem, ale dávali hodně hlasitě najevo, že se jim náš příjezd moc nepozdával. Nakoupeno máme, a tak se tu ještě chceme porozhlédnout. Během obhlídky nacházíme pomník a dělo z 1.světové války.

Vracíme se na penzion, kde krom nás a jedné starší paní, která to tu zřejmě hlídá, nikdo není. Je to paráda. S Michalem dáváme večeři. Během ní děláme zhodnocení dne a prokládáme to holandským pivkem. Jelikož toho máme dosti, vytuhneme u TV, kde dávají nějaký akčňák…

Info o cestě:

Počasí: Jasno, 21°C Nájezd: 302km – sucho, převážně okrsky a rozbitý asfalt (Cca 7 hodin v sedle) Odjezd: 9:00
Příjezd: 17:30

16. 9. 2019 4. den (pondělí)

Rumunský offroad, konečná??? (RO)

Probouzíme se do báječného, polojasného dne. Usedáme k velkému stolu a dáváme pořádnou snídani. Koukáme kudy se vydáme, jelikož oba vlastníme nějaké ty příručky Offroad Guide nebo Offroad Romania. Máme z čeho vybírat. Hlavní je se na tom shodnout nebo prostě jen tak jet, kam nás vítr zavane. Inspirace je více než dosti. Razíme směr Săpânța (kde se nachází „Veselý hřbitov“).
S plnými žaludky, vše naloženo a připraveno, technika zajištěna, ještě využít toalety a může se směle vyrazit, protože sami nevíme, kde dneska skončíme. Jedeme skrze městečka Seini a pak na Orașu Nou, odkud dále pokračujeme přes Negrești-Oaș do Săpânțy. Cestou si užíváme nějaké ty zatáčky. Kvalita místních silnic není tak hrozná, jak jsme si mysleli. Prostě nás to potěšilo.
Kolikrát zůstáváme v úžasu, co jsou lidi schopni si tady postavit. Některé ty monumenty nebo stavby zato stojí.

 

Pomalu a jistě se přibližujeme k Săpânțě. Jelikož jedeme kousek od hranic s Ukrajinou, přijdou nám oběma smsky, jenže to ještě netušíme, kolik nám to schroupne dat... :D V Săpânțě se fotíme u jednoho kostelíku, pak se vydáme po stopách bran. Brány symbolizuji ochranu rodin (především bohatších) před chaotickým a zlým světem. Těchto bran je po Rumunsku spoustu. Každopádně jsou různě vyobrazeny, např. symbol hada znamená ochranu domácnosti, vlčí zub chrání ty, kteří branou prochází před čáry a kouzly nebo zkroucené lano, symbolizující spojení mezi nebem a zemí.

Brány jsme viděli, ale ještě se s nimi potkáme, takže to otáčíme zpět a jedem mrknout na ten „Veselý hřbitov“. Jelikož to je turistická atrakce, dáváme snad 5lei za vstup (1 lei = cca 5,50Kč). Veselý hřbitov, co to je :D ve zkratce, je to prostě jiný hřbitov než na který jsme zvyklý. Spousty epitafů vyřezaných do křížů, jenž tu vytvořil místní umělec v roce 1935. U každého zemřelého je nějaká krátká báseň, která zaznamenává všechny podstatné aspekty jeho života. Prostě člověk si tu nepřijde jako na klasickém ponurém hřbitově… Faktem je, že i děti to tu pojmou po svém, takže trošku povyku na tomhle místě, proč ne. Tady se smrt bere jako začátek nového života, a proto zde lidé nesmutní.

A tady končí veškerá legrace. Rozhodli jsme se, že pro dnešek opustíme silnici a vrhneme se do víru offroadu, kvůli kterému tu jsme především. Pojedeme vstříc dobrodružství. Opouštíme Săpânțu, jedeme lesní šotolino-kamenitou cestou směr na jih, dle našich průvodců.
Cestou potkáváme skupinku asi 10-ti motorkářů na lehkých endurech, takže jedeme správně. Jelikož máme interkomy, tak kecáme. Já si držím menší odstup kvůli prachu a kamínkům, které občas odletí od Michala. Pneu máme oba zvoleny dle vzorků na tyto cesty hrubší, tak je konečně využijeme.

 

Oba se kocháme místní krajinou. Podél cesty teče docela čistý potok. Jelikož nejedeme nějakou pilu, to se ani nedá, tak si v klídku vychutnáváme krásny místních různorodých cest a života kolem. Čekáme, co dalšího nám nabídne místní offroad.

 

Jedeme klidnou jízdou, během které potkáváme místní těžaře dřeva v traktorech nebo jiných povozech. Mávneme na sebe, abychom o sobě věděli a s úsměvem pokračujeme dále na jih. Není problém tu potkat koně, co táhnou vozík s dřevem nebo kládou. Potkáváme ale také partičky turistů, které se vydaly buď pěšky nebo autem. Zkrátka, baví nás to. Čím více jedeme do útrob místních lesů, tím více se nám to dostává pod kůži.

 

Jenže jak se tak kochám, zjišťuju, že se mi ztratil nejen signál z interkomu, ale hlavně Michal… Doprčic, co teď. Trasu má jen on v navigaci a naposled si pamatuju, že říkal tady doprava. Já jel asi rovně nebo jedu dobře? Sakra :/ Koukám do navigace. Je tu několik variant, kudy by se dalo jet. Nějaký nástřel trasy si pamatuju, co jsme dávali dopoledne dokupy… Vypínám motor a poslouchám, zda ho někde neuslyším. Z dálky je něco slyšet. Startuju motorku a jedu po cestě za zvukem… Vypínám motor a… nic to byl snad nějaký transit, traktor nebo někdo s pilou. Zkouším telefon, ale bohužel pořád bez signálu… co se dá dělat. Popojíždím kousek dopředu, koukám po stopách v hlíně a blátě. To vypadá, jak pneu od motorky. Startuju a jedu… jedu cca 1 km, nic... Na uzké cestě potkám transit a borce se ptám, zda tu neviděl motorkáře. Nejdřív nevěděl, co chci, ale pak pochopil, že někoho hledám. Bohužel ani ten mi nepomohl. Jedu ke straně, aby mohl projet, jelikož cesta byla jen na jedno auto. Dál nejedu, nemá té cenu. Otáčím se. Jedu zpět na místo, odkud jsme přijeli. Třeba se tam potkáme… Cestou míjím partičku turistů. Zastavím a ptám se, zda tu neviděli motorkáře. Opět bez úspěchu, jedu na začátek... Popojedu asi 500m, když vtom se do interkomu ozve volání z telefonu a naskočí signál. Super, to je Michal!!! Jelikož je obtížné dát dokupy místa, kde oba jsme, tak jsme si dali bod z příručky, kde se potkáme. Nasedám na moto a jedu na smluvený cíl. Cesta začíná být lehce obtížnější s menším stoupáním. Stoupá také počet kamenů, které už jsou podstatně větší. Najet na ně, tak to slušně rozhodí. Přijíždím na místo, dávám voraz. Vyndal jsem příručku a zkoumám cestu, kterou jedeme. Vypadá to skvěle. Mám čas, a tak so dávám něco malého k snědku. Koukám po okolí. Najednou se přes cestu vyloupne místní pastevec s kozami, v doprovodu několika psů, kteří nakonec zůstanou a hlídají mě… Super, to jsem si vždycky přál. O psech a Rumunsku si člověk dost přečte v cestopisech, ale když nejede na motorce, tak mu nic neudělají.

Michal nikde. Volám mu a říkám, že jsem na místě. Zanedlouho dorazí. Mám čas trošku obhlédnout zaprášenou motorku, různě ji zkoumám, poťukávám a zjišťuju příčinu těch „divných zvuků“. Díky těmto cestám se ještě více uvolnily šroubky držící kapotu, ale naštěstí nevypadly. Tak tady byl celou dobu ten "malý" problém. Vše jsem prošel a dotáhnul preventivně všechny. Fakt to dělaly 2 šroubky??? To mi spadl kámen ze srdce. Mezitím přijel Michal. Vykládáme si, kde jsme se asi ztratili a pak mu říkám o problému se šroubky. Měl taky radost, že to byla jen tahle prkotina. Já jen tak ze srandy ťuknul do jeho plastů a měl úplně to samé co já, také povolené šroubky, ale ne tolik. Udělali jsme si menší pauzu, proběhla ještě svačinka, řekli si co a jak, abychom se opět neztratili. Kdo pojede první? Jsou tu ti psi. Jen tak si leží pod stromy a čučí, až to nastartujeme :D Michal se ujímá vedení. Super! Ani jeden po něm nešel. Startuju já, rozjíždím se a začíná štěkot. Naštěstí jen popoběhnou. Pak se zase obrací a jdou zpět, ufff. Tohle setkání dopadlo dobře. Ujedeme asi 500m a otevírá se před námi obrovská louka obsetá stromy. Uprostřed na kopečku vidíme domek nebo chajdu, kam měl nejspíše namířeno i místní pastevec se zvěří. Stavím a dělám nějakou tu fotku, vypadá to moc pěkně.

 

Na rozcestí se rozhodujeme kudy, ale máme dané GPS body z příručky, jedeme dál dle nich. Cesta je stále tak nějak kamenito-hliněno-bahnitá. Většinou jedeme do kopce, každopádně pořád se to dá krásně projet.

 

Cesty jsou už převážně rovinky s menším stoupáním nebo klesáním a začínají být trošku mokré, lehce bahnité, více kamenité.
Na jednom místě trošku zabloudíme, jelikož dojedeme na takovou mýtinu, kde stavíme a koukáme, zda jsme neuhnuli někam jinam. GPS signál trošku zlobil, každopádně tudy jet určitě nemáme. Cesta už nikam moc nevede.

 

Sedáme na moto a vracíme se zpět, na poslední GPS bod, kde jsme pravděpodobně odbočili špatně.

Na mně už byla trošku znát menší únava, jelikož motorka (220kg) + bágly něco váží a do toho se člověk soustředí, aby to neposlal někam bokem nebo na něco nenajel, když v tom… bum bác :D kácím se k zemi a ladným pohybem moto lehce pokládám na pravý bok. Tak jsem první, kdo to položil. Vůbec to byla premiéra s touhle motorkou. V ČR si to nepoložím, já musím jet někam do lesů v Rumunsku a tam to prostě ladně odstavit :D Michalovi do interkomu hlásím hilfe. Pomáhá mi motorku zvednout. Koukám, zjišťuji škody a vůbec nic, ani škrábanec. Ustlal jsem si do kamení a klacků, kterých je cestou spousty. Motorka se opřela o řídítka. Je to také díky pořádným padacím rámům a brašnám, které to vše taky pobraly. Sedám na moto, startuju a můžeme pokračovat. Michalovi do interkomu říkám, že já si to vybral a řada je teď na něm. Oba se tomu smějeme. Jenže o pár desítek metrů už do smíchu nebylo nikomu….
Jedeme a najednou do interkomu slyším zafunění, divný zvuky, nadávku a čuju průser… Stavím motorku. Běžím se podívat, co se stalo. Blížím se k Michalovi. Ten chodí kolem motorky. Z dálky vidím, že přední maska u jeho Tigera je úplně divně otočená, vidím budíky… SAKRA TO NE!!! Blížím se a je jasné, co se stalo. Michal nejspíš najel na kluzký velký kámen nebo větev a podjelo mu přední kolo. Jak motorka padala na levý bok, tak se opřela o brašnu a jelikož měla ještě setrvačnost, řídítka to nepobrala. Odnesla to přední část, která se odporoučela na zem. V ten moment se utrhnul držák přední masky i s budíky…
Zvedáme motorku a koukáme na další škody… Popraskané plasty, ohnutá řadička i její táhlo, stupačka a celý držák prasklý, přídavné světlo zničené, zdeformovaný kryt, utržený blinkr a prasklý deflektor… To byla předběžná bilance tohoto nešťastného pádu v celkem malé rychlosti. Co budeme dělat???

 

Nápad s přiděláním přední masky na řídítka pomocí zdrhovaček jsme hned zavrhli. Cesta byla dost kamenitá, plná překvapení, hrozilo přestřižení kabelů. Jelikož motorka má imobilizér, stačil by jeden blbý „jump“ a je konec úplně… Michal zkouší natočit motor. Ten chytá, což je dobrá zpráva. Jenže jsme zhruba 16 km od Săpânțy, což je nejbližší místo, kam by se dalo dopravit. Tohle v plánu fakt nebylo. Takže motorku tu necháme a pojedeme do vesnice? Michal je zásadně proti, jelikož svůj stroj s věcmi tu nenechá, což chápu, byl bych na tom stejně. Jediné co, tak mohu zajet pro pomoc. Pak se pro něj vrátíme. Stejně mám blbý pocit tu Michala nechávat, takže ještě přemýšlím, jak to dát dokupy, protože se mi ho tu prostě nechce nechávat… Jsme někde uprostřed lesa, kde těžko někdo pojede. Chvíli ještě vymýšlíme co tedy - zda se rozhodnout jet a riskovat dodělání motorky nebo mám vyrazit sám. Bylo už něco po 15:00 a čím dřív odjedu, tím dřív přijedu, možná ještě za světla, s pomocí pro Michala. Jenže… tohle nikdo nečekal. Říkám Michalovi, slyšíš to??? To zní jak auto. Oba na sebe nevěřícně koukáme, co tady by dělalo auto. Pohledy, které si budeme oba pamatovat. Kde se vzal, tu se vzal, cestou jel lesák v terénním autě. Vidí, že máme problém. Okamžitě vyskakuje ven. Snažíme se mu vysvětlit, že motorka není schopná provozu, aby uhnula z cesty… Bylo vidět, že nám chce pomoct. Jediné, co jsme vyšpekulovali, tak dostat motorku k němu do auta a odvést ji. Michal sundal z motorky co šlo, protože samotná váží něco kolem 260 kg. Byla to akce hrrrr, takže myslím, že fotka mluví za vše. Nevešla se tam, tak aspoň nějak uchytit pomocí kurt a může se vyrazit.

Chlapi jeli první, já hned za nimi. Už jsem toho měl plné kecky, jelikož zvedat Tigera ve dvou je docela záhul. Každopádně se nám to povedlo.
Jedeme celou cestu stejnou trasu, kterou jsme přijeli. Michal měl trošku obavu, že to bude stát ranec, celá tahle záchranná akce a ve finále to dopadlo úplně jinak… Dorazili jsme na okraj Săpânțy, kde začínaly domky. Pro nás to znamenalo hledání nějakého ubytování.
Zastavili jsme u prvního penzionu, který byl při cestě a zjišťovali cenu. Vše vypadá dobře. Vyndáme motorku z auta a odstavujeme ji na zahradě penzionu.

Obrovské poděkování lesákovi, který nás nenechal ve štychu. Tohle nás na lidech tady hodně potěšilo. Michal se mu snaží dát nějaké peníze a ne malé, lesák odmítá. Zkouší mu dát naší slivovici, pravou poctivou z Moravy. Stále odmítá, že nemáme zač a chtěl odjet. Jenže to bylo prostě blbý mu nic nedat, tak Michal zkouší konzervu masa z Nového Zélandu a na tu se chytnul. Ještě jednou jsme mu moc děkovali. On vypadal, že tohle se tu bere jako samozřejmost, že si lidi pomáhají, a tak vyrazil dál. Nejspíš domů, svým obouchaným Nissanem Patrol, který nám vytrhnul trn z paty.
Ticho… dali jsme si panáka každý a teď co dál. Koukáme na další poškození motorky… tohle asi dál nepojede.

Michal volá do ČR ohledně pojištění, které jsme měli naštěstí oba zařízeno. V případě nehody, odtah… Ani jeden nevíme, jak tohle funguje, tak zjišťuje info. Dozvěděl se, že pojišťovna zkusí sehnat nejbližší servis, kam moto odtáhnou. Tam zjistí, zda jsou schopni závadu opravit. Pak by se dalo případně pokračovat dále. Moc tomu nevěřím, že by to šlo takhle hladce, každopádně naděje je… Po několika telefonátech máme zajištěný na další den odtahovku, která Michala i s motorkou naloží a odveze do nejbližšího města na servis. Tam se dozví, co a jak. Mezitím jedu do místního krámku koupit něco k pití a jídlu, abychom ten dnešek pořádně spláchli…

Vracím se zpět, vybaluji věci a jdu na pokoj za Michalem. Bavíme se co dále… Už v tom lese mně napadlo, že tohle bude asi konečná, ale ani na vteřinu jsem si to nepřipouštěl. Pokud by se to podařilo opravit, tak počítám cca 2 až 3 dny, že by to mohlo trvat. Já bych mohl pokračovat cestou na jih a Michal by mě pak dojel. Voláme oba domů, hlásíme, co se stalo… Hlavně, že jsme oba v pořádku a zdraví, to je důležitý… Bylo pozdě večer, a tak uleháme. Já koukám na telefon a říkám si, sakra proč tam mám pořád ukrajinského operátora… Ptám se Michala a ten tam má to samé… Předběžně koukáme na vyúčtování. Já v tom byl asi za 800kč, Michal asi za necelé 2000kč… Samozřejmě, že jsme si nezapnuli napevno operátor pro Rumunsko, takže to bralo nejbližší vysílač, což byl ten ukrajinský… Super!!! Uleháme dneškem lehce vyčerpaní. Zítřek bude rozhodující... Dobrou…

Info o cestě:

Počasí: Jasno až polojasno, 24°C Nájezd: 116km – silnice převážně 2.tříd a offroad (cca 35km) Odjezd: 8:50
Příjezd: 17:00

17. 9. 2019 - 5. den (úterý)

Rozhodující den, bude návrat??? (RO)

Brzká ranní vstávačka, jdeme na snídani. Bavíme se, co a jak. Zatím to vypadá, že před polednem dorazí odtahovka. Já budu pokračovat dál na jih, ale tentokrát už fakt po asfaltu. Poprvé za celou dobu je dneska zamračené pošmourné počasí, možná z toho i zaprší… Balím si věci, počkám s Michalem na odtahovku. Ta přijíždí nakonec někdy po poledni…. Pomáhám naložit motorku a Michal si vyřizuje papíry s řidičem, které potřebuje. Nejbližší servis je v Baia Mare, kde si bude muset zajistit ubytování než zjistí, co bude dále s motorkou.

Michal má vše připraveno, s věcmi mu pomáhám. Dáváme je k řidičovi do kabiny. Loučíme se, popřejeme si šťastnou cestu a já tam zůstávám. Jdu zaplatit za ubytování, loučím se s majiteli penzionu, usedám na motorku a jedu ze Săpânțy pryč. V hlavě spoustu myšlenek. Měl to být trip po Balkánu se začátkem v Rumunsku a vypadá to, že to zde bude spíš konec…
Pojedu někam na jih. Nevím ještě kam. Budu čekat na zprávu od Michala, abych věděl, jak je na tom a zda se ještě tady v Rumunsku potkáme. Jelikož nálada je tak nějak na bodu mrazu, pouštím si nějaké písničky. Ani to nepomáhá… Nějak to na mne padlo. V hlavě se mi odehrávají scénáře, že to servis Michalovi to do kupy nedá. A já se pak seberu a pojedu domů… ve dvou to měla být zábava a sám… na to člověk není nějak připraven… Volám domů ženě. Povídáme si o celé situaci. Prostě potřebuju to ze sebe nějak dostat. Ta hned ví, že je něco v nepořádku. Snaží se mě dostat na tu správnou kolej. Však víš, že si to plánoval už několik let a vždycky ti to na něčem ztroskotalo. Byla by velká škoda, se teď otočit a jet domů, když už jsi konečně tam. Má pravdu! Prostě byla by to promarněná šance, jen tak se otočit a vše tady hodit za hlavu. Třeba to tak mělo být a já si to Rumunsko projedu!!!
Lehce mrholí, stav benzínu je na poslední čárce, takže stavím u benzínky a tankuju. Jsem trošku bezradný, jelikož mi to na displeji stojanu něco píše rumunsky. Moc tomu nerozumím. Naštěstí mi na pomoc přichází nějací chlapíci. Vidí, že s tím bojuji, tak se pousmějí, něco pomačkají a já si natankuju doplna. Ta ochota lidí je tu báječná.
Koukám do navigace a rozhoduji se, kam to bude. Tady to vypadá na pěknou cestu plnou zatáček. Silnice vede z obce Mare do Baia Sprie, tak hurá, jdeme na to. To vůbec nevypadá zle. Zatáčky si užívám. Zkouším, co mi pneu dovolí. Jelikož jsou prý na mokru tyhle chlupatý gumy klouzavky, jedu v klídku.

 

Dojíždím k Baia Mare, kde je někde ubytovaný Michal, ale beru to obchvatem. Nechci se dostat do centra, pokračuji na jih.
Pořád si říkám, kam to budu směřovat. Kde bych se rád porozhlédnul. Jsem takový nerozhodný, mám v podstatě velké možnosti. O to víc je to obtížnější. Nakonec se rozhoduji, že chci navštívit ta nejznámější místa v Rumunsku, což jsou Transfăgărășan a Transalpina. Jelikož jsem vyjížděl později ze Săpânțy, tak jsem prostě jen jel a nějak jsem moc nevnímal okolní krajinu. Také bylo pošmourné počasí, pod mrakem s občasným mrholením…. Vůbec nevím, kde dneska budu přespávat, co si dám k jídlu… Pořád pokračuju směrem na jih a koukám se cestou, kde bych to zapíchnul, blížil se čas večerní.
Projíždím městečkem Dej. Koukám, kde by se tu dalo ubytovat a já to mohl pro dnešek zakotvit. Nikde mi nic nepadlo do oka, tak koukám přes Booking a Google na nějaké ubytování. Tohle nevypadá zle, ale je to kousek na východ. To už je jedno, jedu tam. Je to nějaký penzion Maria, ale vypadá to jak motorest a jelikož bylo asi půl 7, bylo to ideální místo. Ve větších městech mě to prostě neláká. Už i ty ceny jsou jinde a já chtěl převážně využívat „lowcost“. Přijíždím, parkuji motorku a jdu se zeptat, zda mají volno, kolik vychází cenově noc se snídaní. Personál sestává většinou z mladých brigádnic, a tak doufám, že se domluvíme aspoň anglicky. Vůbec :D slečny z toho měly trošku srandu, ale nějaká slovíčka jsem se naučil, tak zkouším nocleh, snídani. Spočetly mi to na 70 lei. Říkám, že OK a jdu se vybalit. Po dnešku toho mám dosti… Koukám na tel a nějak mi unikla zpráva od Michala. Čtu, koutky mi padnou… „Fando, motorka je opravitelná nejdřív až za měsíc, takže to je konečná. Nejspíše zítra pro nás s motorkou přijede z Čech odtahovka, takže to nevzdávej a šťastnou cestu, kolama dolů“… tohle jsem trošku čekal, že to nebude hned, ale vidět to černé na bílém, vědět, že naše cesta opravdu končí... co se dá dělat, bohužel i s tímhle se musí počítat.
Dávám sprchu, abych to ze sebe vše dostal a pak jdu na zaslouženou večeři. Dal jsem si pizzu, k tomu jejich pivko. Píšu si s manželkou a kamarády, kteří mi přejí hodně štěstí na cestách po Rumunsku. Tohle vždy potěší a nakopne. Volám si ještě s Michalem, ten mi říká, jak to vše s ním bude. Zítra si pro něj a Tigera přijede odtahovka a pojedou směr ČR... Holt i tohle se stává, to prostě k cestování na moto patří. Každopádně i těch pár dní bylo hodně fajn a máme oba pořád na co vzpomínat. A to nejdůležitější, zvládli jsme to ve zdraví!!!
Vracím se na pokoj, popřeju ženě dobrou noc (+ malému jelínčeti) a zalomím to také. Ráno moudřejší večera.

Info o cestě:

Počasí: Zataženo, místy polojasno, déšť a mrholení 19°C Nájezd: 203km – silnice 1.tříd a okrsky Odjezd: 13:00
Příjezd: 18:45

18. 9. 2019 - 6. den (středa)

Dojedu dneska na Transalpinu??? (RO)

Probouzím se do docela polojasného dne. Vypadá to na parádní výlet.

Už nějak pomalu vstřebávám to, že tenhle trip pojedu sám. Ale těším se za řídítka, kde to ještě více vyventiluji. To počasí dělá s člověkem taky divy. Každopádně i kdyby pršelo, pokračoval bych dál.
Dávám se dokupy, razím na micul nebo někde mic dejun (snídaně). Ta je vcelku vydatná, a tak si dělám foto (jídlo nefotím, ale tady jsem udělal výjimku, celkově dvě :) ).

Docela jsem se nadlábnul. Dávám kávu, koukám do navigace, kudy a kam to dneska střihnu. Rozmýšlím se, zda pojedu na Transalpinu nebo Transfăgărășan. Zatím to vidím na Transalpinu, takže pomalu a jistě jdu pobalit. Vyrážím.
Vracím se kousek zpět kolem městečka Dej a pak dále na jih do městečka Turda. Cesta je víc než příjemná. Do sluchátek v interkomu mi hrají oblíbené songy. Pomalu a jistě se mi do žil dostává cestovatelská chuť. Začínám se na vše moc těšit.
Když projíždím městem Turda, tak skoro na konci je vidět hodně špatná kvalita silnic a také obyvatelstvo, které postává u silnice, kontroluje stav. Trošku mi to připomíná východ Slovenska. Nerad bych tu píchnul a řešil defekt :D ale zatím jsem měl štěstí na samé dobré lidi.

 

Nevím jak, ale ta moje splašená navigace mě vyhnala na dálnici. A to je mám vypnuté. Super!!! Teď si nejsem jist, zda musím mít známku nebo ne… Jedu několik desítek km a říkám si, za jak dlouho si toho asi všimnou policajti a začnou mě nahánět. Dělám si z toho spíše srandu, ale první sjezd hned využívám. Paráda, tam někde je i policejní stanice a já jim jedu přímo do náručí. Stavím, kde je místo, koukám na net a naštěstí dálniční známka není třeba, tak super. Pokračuji dále na jih. Pomalu a jistě se koukám po ubytování, i když mám dost času, přemýšlím, že to někde zapíchnu, odlehčím věci z motorky a pojedu se projet, třeba na tu Transalpinu. Našel jsem jeden pěkný penzion v Săsciori, kde jsou samé kladné recenze, ještě navíc za dobré peníze a Bikers welcome. Tam jedu!!! Cestou na penzion pořizuji pár fotek a točím si nějaká videjka.

Ty scenérie a místa, prostě tohle se mi moc líbí. A člověka to láká tam hned vyrazit…

 

Blížím se k penzionu. Cestou tam se mi naskýtá menší offroad, tak to lehce voroštujeme, ať se práší za kočárem. Přijíždím, vítá mě majitel a je to celkem sympaťák. Předává mi info, platím 50 lei za noc, to je paráda.
Sundávám válec a vyprazdňuji postranní brašny. Připraveno. Vydávám se směr Transalpina.
Ta by měla být kousek odtud. Pojedu a uvidíme, kam až se dostanu. Cesty jsou moc pěkné, dost zatáček a já si tohle prostě užívám. Nikam nekvaltuju, zastavuju u první přehrady, kde jsou i nějaké stánky. Dělám si pár fotek a pak pokračuju dál.

Bylo něco kolem 15:15 a to je takový blbý čas. Jelikož na Transalpinu to je asi 2 hodiny a pak zase zpět… to bych se tam dostal až někdy v 6 a zpět na penzion cca na půl 9. Asi to neklapne, tak se podívám aspoň tady po okolí.

 

Pokračuji dále. Jedu až k jezeru Oașa, kde stavím na odpočívadle. Přijede tam i parta motorkářů ze Slovenska, tak si pokecáme. Běžná konverzace, odkud jedou, kam, co je potkalo na cestách atd… Dostávám důležitou informaci, že byli na vrcholu Transalpiny. Jsou tam asi 2 stupně a fučí silný vítr. Prý ani nestavěli, aby je to neodfouklo. Každopádně se pořádně obléct, pokud tam pojedu.

Pokračuji dál a silnice je místy fakt na prd… už několikrát jsem vjel do díry a všiml si toho až na poslední chvíli, takže asi lehce zvolníme. Jedu dál cestou na Transalpinu, stavím na křižovatce, kde je spousty stánků a různých ukazatelů… Tady jsou to ideální žně pro turisty a hlavně dost motorkářů. Jedu se tedy podívat na jezero.

Jezero je poměrně veliké, tak se obtížněji hledá místo na zaparkování na nějakou kloudnou fotku. Už bylo dost hodin a čekala mě ještě cesta zpět na penzion. A navíc i benzínu bylo méně než půl nádrže. Otáčím to a jedu zase zpět stejnou cestou, kterou jsem přijel. Všiml jsem si, že se sem pořádají různé motorkářské výlety v tlupách třeba 10 motorek ze zemí Evropy, převážně Němci a Italové… asi nějaké poznávací výlety.
Každopádně se s jednou skupinkou naháním a vždycky mě někde dojede. Já jim zase ujedu. Tím se bavím asi hodinku. Pak stavím v Șugag v krámku, něco pokoupit a přemýšlím, co k večeři. Zatím kupuji drobnosti jako sušenky, tyčinky a něco k pití.
Blížím se k penzionu a říkám si, zda si uvařit něco nebo si zajet na něco dobrého???
Neváhal jsem a hned si to štrádoval k městečku Sebeș, kde jsem se stavil na výborný steak s oblohou. Za pozornosti místní omladiny (dvě mladé slečny), která na mne neustále koukala, jak kdybych byl z jiné planety, jsem si vše vychutnával. Při odchodu přijela parta motorkářů a slyším povědomá slova, hele Češi. Usmáli jsme se a dali se hned do řeči. Moraváci jak poleno, ale super parta lidí. Zrovna přijeli z Transalpiny. Popřál jsem jim dobrou chuť, šťastnou cestu a odebral jsem se na penzion. Byl tam majitel a nabídnul mi ochutnat jeho pálenku. Neodmítnul jsem, a tak jsme dali 2 kola a já šel poté na pokoj.
Pořádná sprcha, zavolat domů, že jsme všici v pořádku (moto a já) a těšit se zase na zítřek. A když dneska Transalpina nebyla pokořena, padne zítra. Rozhodl jsem se projet Transfăgărășan a pak Transalpinu. Myslím, že to bylo hodně dobré rozhodnutí… takže dobrou a zítra.

Info o cestě:

Počasí: Polojasno až jasno 21°C Nájezd: 425 km – silnice 1.tříd a okrsky, cesta na Transalpinu místy horší, jinak celkem ucházející silnice
Odjezd: 10:00
Příjezd: 20:00

19. 9. 2019 - 7. den (čtvrtek)

Dneska pokořím obě !!! (RO)

Ráno jsem si trošku přivstal a vyrážím kolem 7:30. Aby taky ne, když mám před sebou docela velký okruh a návštěvu dvou parádních míst v horských oblastech. Jedu zpět do městečka Sebeș. Odtamtud pokračuji na Sibiu, kolem Avrig až k odbočce na Transfăgărășan. Na to se člověk těší nejvíc. Cestou si dávám pauzičku na benzínce s dotankováním do plna. Jak tak sedím, koukám skrze prosklenou výlohu na ty spousty motorek, které mají stejný cíl, tak vím, že jedu správně!!!

Usedám za řídítka a valím. Nemůžu se dočkat. Pomalu a jistě se blížím k tomuto vznešenému horskému úseku. Poslední obec, kterou projíždím je Cârțișoara. Pak už jen výjezd nahoru, který si náležitě užívám.

 

Jak se přede mnou otevírají další a další panoramata, jsem v údivu a úžasu. Wau!!! Pomalu a jistě se dostávám blíž vrcholku. Stavím v jedné zatáčce, abych se trošku pokochal, udělal fotky. Už abych byl tam nahoře, to je úžasný.

 

Čím jedu výše, tím trošku houstne provoz a odlehlá místa se plní turisty. Dělám pár fotek a razím zase dále.

Je to tu vážně parádní. I když je září, lidí tu je všude dost, ale snažím se je moc nevnímat.

Vyjíždím nahoru, užívám si to množství zatáček. Nahoře klasika, stánkaři, turisti a spousty motorek, takže nic pro mě.

 

Koukám do navigace, kam budu pokračovat. Přede mnou je tunel a vypadá, že dlouhý. Vjíždím do něj. Dávám bacha, jelikož v těchto místech je kolikrát dost mokro a navíc teplota byla kolem 6 stupňů. Aby taky ne, vždyť jsem na horách :) Čekám světlo na konci tunelu a co bude dál, to fakt netuším. To, co se ale přede mnou otevřelo, bylo fantastické… ta majestátnost hor, euforie prostě nešlo nezastavit. Projíždím kolem pilířů a stavím na místě, kde nikdo moc nebyl. Jsem pořád v úžasu. Pocity uvnitř se nedají popsat… To se musí zažít!!!

 

Opět nasedám na motorku a sjíždím o něco níže. Předjíždím nějaký teréňák a dále se kochám tím, co mi silnice a okolí na Transfăgărășanu nabízí.

 

Těch úžasných míst je všude spousty. Dělám další zastávku v jedné zatáčce, kde pořizuji nějaké video a fotky.

 

Asi je to frekventované místo, jelikož tu začalo zastavovat více lidí, tak to asi pomaličku zabalím a pojedu. Jenže se se mnou dal do řeči Ital. Líbila se mu moc kombinace pneumatik, co mám a byl děsně zvědav, jak to drží na těchto silnicích. Jsem s nimi naprosto spokojen a povídáme dále. Jedou spolu s parťákem motodovolenou a moc si to tu užívají. Popřejeme si hodně štěstí. Já se ještě chvilku kochám přírodou a říkám si, že už teď pojedu zase do nížin. Jaké to tam asi bude. Co mě čeká, uvidíme.
Najednou mi někdo česky řekne: „Člověče předjedeš a ani nepozdravíš“. Říkám si, co to a otáčím se… Tam dvoumetrovej chlap :D Pozdravíme se a dáváme se do řeči. Taky motorkář, ale letos je tady terénním vozem. Bylo vidět, že to je velký dobrodruh, z toho, co povídal. Ptám se, kam má namířeno. Máme skoro společnou cestu, akorát on to bere momentálně offroadem, kolem jezera Vidraru. Ten mu tiše i nahlas závidím. Bavíme se o všem možném. Padla řeč i na nějakou enduroškolu, doporučil mi jeho hodně dobrého kamaráda Milana Holého, kterého mimochodem sleduji, a rád bych se k němu dostal. Tohle setkání bylo moc fajn, ale není čas, takže sedám na moto a frčím do nížin.

Cesta pěkně ubíhá a já si to štráduju až k přehradě kolem jezera Vidraru, kde stavím. Tuhle fotku s nápisem na stěně jsem už viděl v několika cestopisech a u spousty kamarádů, tak se tu zvěčním i já a přihodím taky :D „Ceresit“, kdo tuší, ví o čem mluvím. Jsem na přehradě s krásným výhledem. Snažím se někde zaparkovat mimo hlavní dění. Moc se to nedaří, ale nevadí. Jdu k přehradě a pořizuji nějaké fotky. Koukám dolů a říkám si, tam spadnout nechci, když vidím, co vše tam dole je… V tom se z tunelu, který vypadá opuštěně, vyřítí auto a já si v duchu povídám, co to je za blázna… a on chlapík, kterého jsem potkal. Staví a kecáme. Říkal mi, že to je zkratka sem k přehradě. O tomhle jsem četl i v Offroad Guide. A taky, že cestou potkal partu motorkářů. Sem se chci někdy vrátit a projet si to!!!

Loučíme se a já pokračuji dál na jih. Cestou mě už moc zatáček nečeká, takže spíš co nejrychleji na Transalpinu. Jsem zvědav, zda bude lepší než Transfăgărășan, ale o tom až na místě.
Ve městě Râureni se dávám na jihozápad, pokračuji v cestě. Překvapuje mě, jak se tu jezdí vcelku svižněji, ale bezpečně. Jediné, co jsem za celou cestu po Rumunsku viděl, tak 1 kamion a 1 koňský povoz ve škarpě. Jet v obci fakt čistě 50-55 km/hod bylo kolikrát hodně riskantní. Předjížděli mě téměř všichni i kamiony, a to je kolikrát fakt natěsno… optimální bylo kolem těch 58-65km/hod. Samozřejmě se to nedalo všude a vždycky, prostě to bylo individuální, ale větší část obcí nebo městeček po hlavních tazích se dalo v tomhle tempu jet.
Jedu až do městečka Râureni, kde tankuji. Dávám si něco dobrého k jídlu a plánuji si cestu na Transalpinu. Projíždím skrze město Horezu, kde jsou cedule a nějaké uzavírky, tak doufám, že to nebude na mojí cestě. Jenže bylo. V další obci Vaideeni mě to dál nepouští, Nějaké práce na silnici… a tak stavím, koukám do navigace, kudy by se to dalo nejlépe objet. Během chvilky byl u mne mladý Rumun. Cca 16 nebo 17 let a říká mi něco rumunsky, ale vůbec mu nerozumím. Zkouším angličtinu, opět bez úspěchu. Takže na něj mluvím česky, že mu nerozumím. Mluvím o městě Novaci pod Transalpinou, kam se potřebuji dostat. To se chytá a ukazuje, jakým směrem mám jet. Ptám se, zda je tam silnice nebo offroad. Jen se směje. Takhle si moc nepokecáme, tak mu vše ukazuju na navigaci a posílá mne cestou, která vypadá na nějaký ten offroad. Čas se pomalu krátí a já se radši vracím než zkoušet cestu, kde mě to může pěkně vypéct. Jedu zpět do Horezu a dávám se směr na Pociovalistea, kam pokračuji do městečka Novaci, odkud se pomalu připravuji na výjezd na Transalpinu. Čím víc se blížím nahoru, tím víc ubývá provozu a hlavně turistů. Je něco kolem 16:00 a asi už to všici zabalili. Pro mě jen dobře. Každopádně silnice je plná „hadů“ záplat, takže jsem na pozoru. A dokonce rumunští policisté, střežící koberec na zemi :D

 

Obloha je lehce polojasná, místy zatažená, ale tady ta krajina a atmosféra, nabírá pro mě úplně jiný význam. Tohle si vážně užívám. V jedné zatáčce stavím a dělám fotku.

Jsou tu nějací mladí studenti. Očividně mají svou zábavu, takže je nebudu rušit a pokračuju dále. Pomalu a jistě se blížím k vrcholku. Vyjíždím na místo, kde jsou 2 karavany a před nimi pes. Stavím, užívám ten balzám. Ticho, jen skučení větru a krom mě a psa, nikdo nikde. Tohle ve mně hodně nechává a já si přijdu jak na vrcholku, kde opravdu nikdo není. Teplota je kolem 4°C, ale i přes to vše, nádhera. Když se koukám kolem sebe, vidím spousty cest a cestiček, které by se daly projet a taky že jo. Sem se chci určitě vrátit!!!

 

Jenže času není nazbyt. Dělám poslední foto, sedám na motorku, pouštím kameru a jedu dále.

Samozřejmě stánkaři tu nesmí chybět, ale co tu vážně chybí, jsou davy turistů. Zastavuju, dělám nějaké fotky, protože tohle mě nenechá klidným. Jedu a najednou koně a bez nikoho.

 

Prostě si takhle jedeš a potkáš divoké koně… projíždím kolem nich s velkou opatrností a pokračuji dále. Měl jsem pocit, že už to bude konečná, ale přede mnou se začaly zvedat další kopce. Takže ještě výše. Nice!!! Tohle je pro dnešek asi to nejlepší, možná i z celého Rumunska, co mě velmi potěšilo. Potkávám hrstku motorkářů, někteří samotáři, jiní ve skupince 2-5 motorek a občas nějaké auto… Každopádně je tu krásně. Projíždím obcí Rânca. Tady bych klidně i přespal, ale musím pokračovat… Třeba jindy.

 

Jedu dál a vyjíždím asi na poslední vrcholek, jenže jak se přesvědčuji, ještě mě čeká pár výjezdů...

 

Cestou točím nějaká videa a fotím. Neskutečné scenérie, ten podzimní čas má tady hodně do sebe. Člověka to nutí se zastavit a relaxovat.

Hltám vše plnými doušky. Čas se pomalu krátí a já už jedu pryč z Transalpiny. Spousty zatáček, vcelku pěkný asfalt a minimální provoz… co víc si na závěr dne přát… jenže to nebylo vše.

 

Loučím se u značky s nápisem Transalpina a koukám, kde dneska složit hlavu.

Tady jsem včera vlastně byl, takže tudy ne. Pojedu do Petroșani. Tam vyberu nějaký penzion. Bylo už kolem 18:00 a tak jedu, ať se nikde nezdržuju. Projíždím lesním údolím. Cesta celkem dobrá, jenže pak konec asfaltu a jen šotolina!!! Paráda, to je víc než bych chtěl! Chci točit, ale došla šťáva ve všech 3 baterkách. Sakra, to je škoda, ale aspoň ty fotky. Hurá do stupaček a jedeme.

Několik km šotoliny mě fakt těší, a pak už je zase asfalt, který je dosti děravý :D potkávám cestou i dodávky, osobáky (nějaké Audi, BMW, Škoda,..) ale jedou fakt pomalu, asi aby si nic nikde nepodřeli. Objíždím je a valím dál. Blížím se do Petroșani. Začínám mít hlad. Podvečer se hlásí o své.
V Petroșani koukám po noclehu přes Booking a Google, ale cenově to je dost nad limit. Sedám na motorku a zkusím jet do dalšího městečka Vulcan. Třeba tam se na mě usměje štěstí, jelikož jsem tam zaregistroval nějaké ubytování.
Stavím na zastávce a koukám, kde by bylo něco k přespání. Samozřejmě ten penzion se mi nedaří najít… Vjedu mezi paneláky. Kousek od nich by to mělo být, jenže nic takového tu není… sakra!!! Bylo už skoro 19:30, já toho měl plné kecky a začalo se dost stmívat. Projíždím skrze sídliště, třeba se něco vyloupne. Jo vylouplo, partička dětí, skoro teenagerů, se rozeběhla mým směrem. Fakt nemám chuť tu teď dělat divadlo. Dělají spíš bordel, rvou se mezi sebou a hází kamení, naštěstí jen ve svých řadách… jedu pryč, páč ty mi asi neporadí. Najednou z pod auta vyběhne pes, kterému se můj příjezd fakt nelíbí, čehož se trošku leknu. Každopádně štěká, jak kdybych mu vjel na jeho asfalt. Odjíždím odtud pryč značně unaven a otráven...
Jedu zpět do Petroșani, kde jsem si při odjezdu všiml nějakého penzionu, tak to zkusím… Stavím motorku a jdu se zeptat. Na recepci paní, docela milá, ale neumí anglicky. Ubytování je i se snídaní, je to tu docela fajn. Platím a ona mi ukazuje pokoj. To nebyl pokoj, byl to spíše mini pokojík. Velikostně snad 4x2m, kde byla postel, skříň s TV, okno na zahradu a dveře na toaletu. Tam byl pouze hajzlík a umyvadlo, ale bohatě to stačilo. Beru věci z motorky a prosím paní, zda bych mohl zaparkovat blíže. Nemá s tím problém a říká, že můžu zaparkovat za rohem, což je fajn, chápe mě.
Jdu na pokoj se převléknout a dát si „sprchu v umyvadle“. Po očistě razím na večeři, jelikož jsem hladovej jak vlk. Dopřávám si několik chodů, plánuju si cestu na zítra. Asi ten Banát, ne? Notně znaven se odplahočím do pokoje a padám na postel. Dnešek se vážně vydařil. Padají mi oči… těším se na další dny.

Info o cestě:

Počasí: Polojasno až jasno 20°C Nájezd: 513 km – silnice 1.tříd a okrsky, horské silnice
Odjezd: 7:30
Příjezd: 20:15

20. 9. 2019 - 8. den (pátek)

Banát – takový návrat do ČR (RO)

Probouzím se, koukám z okna ven a on šedivák. Ty jo pěkný, tak doufám, že než se nasnídám, bude to pryč. Posílám foto domů a na oplátku mi bylo zasláno zamrzlé auto, když ráno žena jela do práce. Koukám, že dnešní ráno bylo aj u nás pěkně ledové. Připravuji si věci, ať se s tím pak nezdržuji a razím na snídani. Je tu celkem narváno, ale místo si najdu. Dávám si vydatnou snídani. Měli celkem pěkně udělané menu. Sice žádné popisky, ani nápisy, jen fotky a ještě černobílé, takže co si asi dám: vajíčka, párek, zelenina, pečivo, to je všude stejné, směle do toho. Během snídaně koukám do mapy. Zadávám si zhruba, kam se dneska podívám. Jdu zpět na pokoj, obléknu se, poberu všechny věci a jdu k motorce. Loučím se s recepční a děkuji jí za pobyt. Ono je docela chladno. Naštěstí mi na moto svítí slunko. Teploměr ukazuje 5°C.

Dneska to vidím někam do Banátu. Pročítal jsem si průvodce a docela se mi líbila maličká vesnička Šumice. Usedám na zahřátou motorku, pouštím vyhřívané hefty a hurá na cestu…

Jedu až do Târgu Jiu a odtud se dávám zase na západ. Snažím se větším městům vyhýbat, protože kolikrát to jsou fakt docela kolony ke křižovatkám nebo kruhákům, ale na motorce se to vyřešit dá. Každopádně, když už tam člověk je, tak se pokouká, jak to tu funguje aspoň ze sedla. Nějak mě neláká se poflakovat po městech… Proto volím radši venkov a odlehlejší místa, která jsou podstatně klidnější.

 

Jedu z nížin o něco výše a už z dálky jsou vidět opět krásné scenérie. To prostě nejde nezastavit.

Pokračuji dál přes Peștișani až do Baia de Aramă a jedu kolem krásných pohoří. Pořád se mi to tu líbí. Podzim vše dává do pestrobarevných kombinací, které lahodí oku. Dneska to beru na pohodu a jedu si klidnou kochací jízdu. Projíždím skrze les a mezi stromy se na mne občas vyloupnou nějaká ta pohoří.

 

Stavím u krajnice a fotím si tu nádheru. Koukám do map, co se to přede mnou objevuje za monument. Je to pohoří Retezat s nejvyšší horou Peleaga.

Už se tam jen vydat. Ty horské silnice a cesty tam mě moc baví. Každopádně tohle je mimo mou cestu, a tak sjíždím do údolí a štráduju si to kolem jezera Prisaca, kde si místy přijdu jak na té naší D1, ty panely jsou fakt „lahoda“.

Občas někde zastavím a dají se se mnou lidé do řeči. Těší mě, když se dokážeme pobavit aspoň trošku anglicky, protože rumunštinu neovládám. Jen pár slovíček, ale i to oboustranně potěší. Snaha se domluvit tam je.
Jedu už přímo do oblasti Banátu do malé vesničky Šumice (Şumiţa). Cestou stavím na jídlo. Je to nějaký lepší penzion s restaurací, ceny mají rozumné i jídlo celkem chutné, tak si dopřávám. Z okna sleduju místní „tunery“ jak dráždí auta a nějaký starší pár lidí obdivuje mou motorku. Po obědě jsem pěkně unaven a zralej na to si lehnout, ale pokračuji dál… Jedu dle průvodce. Něco málo o Šumici jsem si přečetl. Je to jedna z nejodlehlejších a nejseverněji položených vesnic, skýtá fakt minimum obyvatelstva, převážně staršího. Cesta sem je pěkná a silnice úzká, takže dávám v zatáčkách bacha, kdyby se tu někdo vyřítil. Přijíždím do vesnice a z prvního domku kouká starší paní. Projíždím vesnicí, jelikož je maličká, abych viděl, jak to tu vypadá… je to hodně opuštěné místo… Ale mají tu školu, kulturní dům, kostel, poštu, dětské hřiště, tak opouštěné to tu nebude… Objíždím to tu a vracím se na začátek.

 

Stavím a koukám, kde se poptám na nocleh. Vychází stará babička a slyším češtinu. To vám je tak príma, někoho takového slyšet. Je znát, že to není klasická čeština, ale povídáme si. Paní Veverková mi říká, že ji zemřel manžel, a tak tu žije sama. Bavíme se celkově o tomhle místě. Je to taková hodně klidná a tichá vesnička.
Kolem staré paní se pořád motá černá kočka, takový mazel. Dozvídám se, že se jí sem zaběhla a je tu u ní pořád, nechce pryč. Tak mě požádala, zda bych ji kočky nezbavil, jelikož neví co s ní... Jen na to koukám a nějak jsem ztratil nit, ale snažím se z toho diplomaticky vybruslit a paní pak sama řekne, že sem nedávno přijel sousedův syn. Ten by se o to mohl postarat. Prostě jiný kraj, jiný mrav...
Ptám se na ubytování a odkazuje mě na nějakou její sousedku. Ukazuje mi, kde to asi je. Mezitím kolem projedou 2 motorkáři na endurech a já zbystřím. Děkuji paní za pěkné povídání a tip na ubytování. Jedu po jejich stopách. Vidím je a zdravím. Jsou to také Češi, od Brna. Kecáme a jeden z nich se zkusí zeptat majitelky, zda by měla místo ještě pro jednoho strávníka. Ta říká, že ano a já se k nim nenápadně přidávám. Pomáhají mi dostat motorku dovnitř, jelikož mají auta v průjezdu. Oba mají starší Hondy XL (350 a 600).

Borci sem dorazili auty a motorky mají naložené na vozíku. Prostě si sem přijeli vyčistit hlavu. Jezdí sem už nějaký rok. Také mají cestovní endura, ale s nimi si nedovolí to, co s klasickým endurem.
Udivuje mě paní, která tam tomu velí. Majitelce je něco přes 80 let a pořád něco vařila, pekla, hostila. Bavil jsem se s ní a má plno někdy od března do října. To k ní jezdí různé skupiny ze škol, hlavně věřící, různí cestovatelé. Prostě se tu vystřídá hodně lidí a sezónu má plnou… ale už sama říká, že s věkem toho má dost… Už to nestíhá. Občas ji pomáhá sousedka, když je tu více lidí. Každopádně jsem docela ohromen tím, jak to tu funguje. S borcema si sednu a u jídla kecáme. Jsou to pohodáři, enduro je fakt baví. Neměl jsem sebou žádné pivko. Říkám, že si sjedu něco koupit, zda budou také chtít. Říkají, ať nikam nejedu, že se se mnou rozdělí o své zásoby…
Bavíme se o motorkách, Rumunsku, práci atd. prostě o všem možném. Je už zhruba 18:00 a já si jdu zavolat domů. Jsem v pořádku se skvělou partou lidí. Jdu se podívat po Šumici a hlavně to dětské hřiště, které je zahaleno do podzimních barev a totálně opuštěné, ve mě nechává hodně zvláštní pocity. Tady si kdysi hrály děti… a teď se tu maximálně houpou babičky a dědové. Ještě se tu procházím a dělám nějaké fotky.

Vracím se zpět a chystá se večeře… Tu nádheru, kterou paní hostitelka přichystala, jsem si musel zvěčnit. Paní se umí o své hosty postarat, jelikož to jídlo je neskutečně chutné a poctivé. Takhle dobře jsem se dlouho nenadlábnul.

Bavíme se s ní všichni a paní říkala, že z důchodu, co má po manželovi, by vůbec nevyšla, tak proto nabízí ubytování. To jí dost pomáhá. Nedávno si prý nechala zavést teplou vodu. Je to tady jako by se člověk vrátil hodně let dozadu… úplně na mě dýchla atmosféra toho, jak to tu dříve muselo fungovat. Když pak sama začala s tím, že dřív byli fakt závislí na tom, co si vypěstovali nebo někde směnili se sousedy, muselo to být něco. Ne jako dneska, že přijde člověk domů, má narvanou lednici k prasknutí, nic si tam nevybere a pak stejně jede něco nakoupit… tady to je prostě takové, jaké si to člověk zařídí. Je už pozdě a blíží se čas, kdy to pro dnešek zabalíme. Mě se zítra rýsuje asi poslední den v Rumunsku. Koukej si ho užít Fanouši!!! Dobrou…

Info o cestě:

Počasí: Jasno 21°C Nájezd: 200 km – silnice 2.tříd a okrsky, horské silnice
Odjezd: 9:30
Příjezd: 15:00

21. 9. 2019 - 9. den (sobota)

Svatá Helena - Dunaj (RO)

Zase jedno poprvé. V noci to na mně nějak přišlo. Byl nucen využít poprvé suchého záchodu. Zvláštní pocit, hlavně když nad hlavou máte vosí (doufám, že vosí) hnízdo, které jen pobzukává a šramotí a člověk čeká, kdy mu přiletí nějaké pigáro. Ráno výborná a vydatná snídaně, během které se taky dost bavíme o dalších cestách. Já koukám do map a průvodce, kudy se dneska vydám. Jelikož bude asi poslední zastávka ve Svaté Heleně v Banátu, tak si to chci vše náležitě užít a vychutnat plnými doušky. Chlapi mi pomáhají vytlačit motorku ven, jelikož se mi z ní nechce nic sundávat. Hostitelce mockrát děkuji za nocleh, výborné jídlo a chlapům za skvělou společnost. Popřejeme si šťastnou cestu, já si ještě projedu jednou Šumici a razím směr Orșova. Vracím se stejnou cestou, kterou jsem přijížděl. Jen kolem městečka Pecinisca razím přímo na jih. Den je opět nádherný a slunečný, až se mi tomu nechce věřit. Přijíždím do městečka Orșova, stavím a koukám do mapy na nějaké bankomaty. Už nemám žádné RON (Rumunská měna). Jedu kolem Dunaje a na chvilku zastavím, kochám se tou vodou, krajinou a místem.

Bankomaty mi to ukazuje, ale ne a ne najít ten, co potřebuju. No nic, mám ještě dost eur a minimum lei, ale to nějak dám. Ještě než odtud odjedu, tak stavím na benzínce dotankovat, ať se nemusím nikde zdržovat. Odtud jedu pořád při Dunaji a kochám se neskutečnou krásou místní přírody. Provoz trošku houstne, ale jen místy, které jsou turisticky zajímavé. Stavím na různých odpočívadlech a pořizuji fotky. Pořád jsem v úžasu.

 

Koukám do průvodce, kam bych se vyrazil podívat a něco málo pojíst. Výběr padl na Eibenthal (Tisové Údolí). Jedu tam silničkou, která je relativně čistá a místy úzká. Naštěstí cestou nikoho nepotkám a užívám si to. Přijíždím do Eibenthalu, projedu si ho a koukám, kde se nadlábnu. Zhruba uprostřed je celkem nově zrekonstruovaná restaurace, tak stavím u ní a jdu to očíhnout. Přijde číšník, pozdravíme se a nabízí mi výbornou česnečku s pečivem. Neodmítám a udělal jsem dobře. Byla výborná a zaplácla mě natolik, že už další jídlo nedávám. Jen s ním prohodím pár slov a ptám se na turismus, zda tu mají plno, protože krom hrajícího dítka s rodiči, tu nikdo nebyl… Říká mi, že se to tady hodně točí a týdně minimálně jeden bus z ČR dorazí, takže mají o zábavu postaráno. Turismus tady jede na plné obrátky… platím, usedám na motorku a pokračuji dál. Jelikož je Eibenthal v dolíku, vyjíždím nahoru a stavím u jedné cesty, která vede k vysílači. O tomhle mluvili ti Moraváci. Je to kousek, s tímhle to dám. Aspoň nějaký offroad. Jdu do stupaček a vyjíždím nahoru. Je to parádní pocit. Ten výhled! Stavím a dělám fotky, užívám chvilky poobědového klidu. Balzám!!!

 

Udělám nějakou fotku, ale je třeba jet dále.

Sjíždím dolů a stavím u značky Eibenthal. Buď se dám cestou, kterou jsem přijel (onroad) nebo cestou, která mě láká víc (offroad). Co asi vyberu? Dlouho se nepřemlouvám, jelikož mi výjezd k vysílači nestačil. Je to jasná volba. Jedu dolů po štěrko-kamenité cestě. Opět nikdo nikde a já jsem v sedmém nebi…

 

Když sjíždím zpět na silnici, tak stavím a koukám, že mi něco malého uniklo, kde jsem se chtěl zastavit. Vracím se a jedu se podívat na krále Decebaluse. Jedná se o kamenného krále střežící tok Dunaje v Banátu. Jenže těch turistů… Dělám rychlou fotku a valím pryč.

Jedu stále podél pobřeží a užívám si ten prosluněný den a výhledy na Dunaj. Na jednom odpočívadle, cestou k lesu, potkávám partu lidí na endurech. Kecáme spolu a líbí se jim můj stroj, což mne těší. To setkání by nebylo nijak zvláštní, kdyby s sebou neměli taky partu, ale dětí. Měli nějaké "elektrobajky" a dětská endura. To jsem fakt čučel, jak ti špunti to zvládají. Říkali mi, že je zaučují a jedou s nimi do terénu. Tak si popřejeme hodně štěstí a valím dál. Cesta kolem pobřeží je kouzelná, skalní převisy a množství pohledů na tu krajinu přede mnou, fantazie.

Přijíždím do městečka Coronini a jedu už směr Svatá Helena. Vyjíždím na kopec, dělám zastávku. To množství větrných elektráren je docela smutný pohled, ale třeba zjistím, proč tomu tak je.

 

Vjíždím do Svaté Heleny. Z průvodce jsem vyčetl, že hlavní bodem a centrem dění je hospůdka uprostřed, kam zavítám. Sesedám z motorky a jdu se optat na nějaké ubytko. Okamžitě se mě ujímá místní mladík a je vidět, že má dost pod kůží. Vedle sedí ještě další jeho spolupijící parťáci a mají z toho všeho srandu. Koukám, velká párty. Razíme mě ubytovat. Běží přede mnou a já za ním na motorce. Ukazuje mi, kde budu spát a je to ubytovna, kde je zrovna nějaká střední škola z Jindřichova Hradce. Nějak mi to nevadítavím motorku a jdu se převléknout. Ještě mi hlásí, že na 6tou je večeře, kde se potkám i s majitelkou, se kterou budu řešit placení. Děkuji mu za zajištění ubytování a on valí zpět do hospody. Nevím kde, ale našel tam nějakou starou motorku nebo moped. Pomáhám mu ji roztlačit a vidím, jak jede, jenže ne dlouho. Hází tlamu a dost se sedře. Běžím za ním, zda je v pohodě a říká, že v cajku, po troše alkoholu je každý hrdina.
Sedá opět na peklostroj a valí k hospodě. Tady mají lidi asi tuhý kořínek. Na 18:00 jdu na večeři a sedím tam mezi studenty. Zvláštní pocit, jak kdybych byl zpět na střední. Občas dělají blbiny, ale nebyli jsme jiní. Každopádně vychování jim nechybí, takže se v klídku člověk nadlábne.
Po večeři se ptám majitelky, zda nebude problém, když ráno přijdu dříve na snídani, protože chci co nejdříve odjet ať toho stihnu najet co nejvíce. Nemá s tím problém. Ještě se ptám na placení, že zaplatím v EURech a ona říká, že bere klidně i české koruny a ty taky mám. Tak super.
Jdu zpět na ubytovnu a vidím, že studentíci začínají ožívat :D snad v noci bude klid. Jdu do hospody, sednu si tam a dávám pivo. Taková idylka :D Je slyšet cinkot kravských zvonců a najednou se vyloupnou 2 krávy, které zaparkují kousek od nás a živí se trávou u silnice. Za nimi jde zřejmě majitel a důrazně jim dává najevo, že tady se stavět nebude… moc pěkné :D

Dávám se do řeči s partou profesorů a ti mně berou k sobě, kecáme. Místní mladík, co si nabil tlamu na motorce, tam je také. Když na něj dojde řeč, ujme se ho jeden z profesorů a následně ukazuje poskytnutí první pomoci zraněnému, který má odřeniny.
Mezitím si povídám s jedním mladým učitelem. Bavíme se odkud kdo pocházíme. Když se oba dozvíme, že jsme Kutnohoráci, přijde nám to vtipný, že se potkáme tady ve Svaté Heleně v Rumunsku. Bavíme se o životě v Kutné Hoře a také lidech, co nebo koho bychom mohli znát. Něco dáváme dohromady. Ten svět je malý.
Po zbytek večera dávám řeč s profesorem, který je vášnivý motorkář. Máme hodně společného. Před pár lety si pořídil novou Hondu Africu Twin. Vyměnil ji za starou co měl a objíždí s ní Evropu. Tohle povídání by bylo na hodně dlouho, každopádně píše svoje cestopisy. Má je spíš pro soukromé účely, ale i tak mi je malou inspirací si celý tento cestopis zaznamenat a později sepsat.
Fakt si spolu rozumíme. Hledáme témata, která ještě třeba probrat, ale bylo už docela pozdě večer.
Ptal se mě kudy pojedu, jelikož se zítra chci vracet a dojet co nejdále. Ukazuju mu cestu. Říká mi, ať to vezmu raději přes Srbsko, jelikož cesta podél hranic v Rumunsku je jeden obrovský tankodrom a autobusem, kterým sem jeli, to byl velký očistec. Povídá mi, že se Srbska bát nemusím. Pojedu asi 50 km a pak se zase napojím zpět na Rumunsko. Dál budu pokračovat až do Maďarska, ale vyhnu se tomu rozbitému úseku, který bych projížděl dlouho… Zní to dobře, každopádně ráno moudřejší večera. Vracím se na ubytovnu a studenti tu vesele paří. Snažím se být neviditelný a docela se mi to daří. I když je slyším co 2 hodiny, budí mně to, ale jsou ohleduplní a velký bordel nedělají…

Info o cestě:

Počasí: Jasno 22°C Nájezd: 200 km – silnice 1 a 2.třídy, offroad 6km
Odjezd: 10:00
Příjezd: 17:00

22. 9. 2019 - 10. den (neděle)

Zkratkou přes Srbsko až na Slovensko (RO, SR, SVK)

Probouzím se do posledního dne tady v Rumunsku a koukám ven. Je nádherné slunečné ráno. Znavení studenti pospávají a já mám čas se v klidu sbalit. Na půl 8 jedu už rovnou na snídani k hostitelce.
Snídaně je různorodá. Každopádně si vybírám něco sladkého, slaného, masového, prostě jak u mě bývá, prasácká snídaně se vším všudy, ale plnohodnotná, aby vydržela co nejdéle. Povídáme si o jejím životě, jak to tady v Rumunsku chodí atd. Sama říkala, že její děti jsou na studiích ve větších městech, kde pak většinou zůstávají. Tam i hledají práci a sem se vrací na návštěvu. Její manžel má truhlářství. Dostávám vizitku jako pod tácek (ze sololaku), s vyfrézovanými nápisy a z druhé strany mi dává kontakt na sebe, kdybych měl zase cestu kolem. Ptám se ještě na ty větrné elektrárny, zda se lidí ptali, jestli je tu chtějí a je to prý něco za něco. Uděláme vám silnici do svaté Heleny, ale budou tu stát větrné elektrárny.
Samozřejmě to město udělalo a lidí se neptali. Je jich tu prý asi 25, ale měly tu stát stovky těchto elektráren, což si nedovedu představit, jak by to tu vypadalo :/ už takhle to bylo za mě dost hnusný. Dojídám poslední zbytky skvělé snídaně a jdu zaplatit za vše. Jestli mě to vyšlo celé (večeře, nocleh a snídaně) na 200 Kč a zbylých 10 lei, je možná až až, ale ještě přihazuji nějaká eura, loučím se s majitelkou a ta mi přeje šťastnou cestu. Vydávám se zpět k domovině. Bylo něco před 8:00 a jak odjíždím, vidím v zrcátku studenty jdoucí jak zombií na snídani. Včera to musela být párty… Stavím se ještě u značky svatá Helena, dělám foto i s krajinou. Koukám z dálky je vidět něco jak pevnost. A taky že je, pevnost Golubac, nádhera!!!

Sedám na motorku a loučím se svatou Helenou. Pokračuji v cestě na Srbsko. Jedu stále při pobřeží Dunaje a už nejsou tak krásné výhledy, jako byly včera. Cestou stavím na benzínce a dávám si odhad, kam až dneska dojedu. Chci na Slovensko, co nejblíže k českým hranicím. Koukám po ubytování. Našel jsem v Podhajské nějaký penzion a mám to cca 600 km. Hurá, tak směle do toho. Jedu a pomalu se blížím k rumunsko-srbským hranicím. Ještě stavím v jedné zatáčce pro kontrolu trasy a přes Srbsko to vypadá na nějakých 50 km. Pak zase Rumunsko a objedu ten tankodrom. A kde se vzal, tu se vzal starší dědula. Měl otýpku slámy, pozdravili jsme se, ale je mu jsem fakt nic nerozuměl. Pořád něco povídal a koukal na motorku. Říkám, že jsem z Čech a jak když poznal, co říkám. Ukázal na motorku a Jawa. Ještě něco k tomu, ale Jawa řekl několikrát a moc se smál. Byl to taková veselá kopa, až mi bylo líto, že se s ním nemůžu pobavit. Loučíme se a valím dál.
Projíždím přes zalesněnou silničku a užívám si poslední kilometry rumunských zatáček. Předjíždím náklaďáček. Vidím, že na odpočívadle leží psi. Jeden se rozeběhne za mnou. Akorát ho vidím ve zpětném zrcátku a mizím v dáli, psa řešit nechci. Kde mu je dneska konec, nevím, každopádně psi v Rumunsku, hlavně ti zdivočelí, tu jsou. Při jednom přejezdu čtyřproudé silnice jsem viděl taky pár psů se potulujících kolem a někteří i přebíhali… ale potkat ho fakt nechceš. I nějaké sražené a pohozené u silnice člověk potká a vidí taky, jenže to je každodenní boj o přežití. Ten platí pro všechny.
Přijíždím k rumunskému hraničnímu přechodu Naidăș a probíhá kontrola. Nějak moc vědět nechtějí, běžná kontrola dokladů. Říkám to je vše? A oni, že jo. To bylo rychlé. Pokračuji dál a jsem v Srbsku. Moje poprvé a další kontrola a tady dost důsledná. Berou si mne stranou s potřebnými doklady. Nevím, zda jsem byl vytipován na kontrolu, každopádně jdeme na to. Celník chce vidět kufr, který mu otevírám a snažím se s ním mluvit anglicky, což chvilkama jde. Mezitím přichází další, na něco se ptá, ale fakt nerozumím, jelikož angličtina to nebyla. S nepořízenou a úsměvem odchází. Mezitím si jeho kolega probírá můj obsah kufru. Chce vidět úplně vše. Vždycky něco vezme do ruky a já mu řeknu anglicky, co to je, a pak mu zagestikuluji, na co to je. Např. vytáhne z jedné taštičky malou peněženku, kterou jsem dostal jako záložní od manželky. Otevře ji a kouká na peníze, ty dá stranou, ale zajímá ho zelený kamínek. Ptá se, co to je: Říkám anglicky, že to mám od manželky pro štěstí. Udělá jen hm hm, dá to zpět a jde dál. Obal na kameru otevře, prochází a tady se na nic neptá, super. Jdeme dále. Taštička s léky. Super, to může být výživné. Doufám, že nedojde na Smectu :D to nevím, jak řeknu, natož ukážu. Jen to prochází a všímám si pytlíku. Který vytahuje… říkám si v duchu dopr… snad tohle nebude problém. Jelikož mám občas křeče, tak užívám magnézium. A protože jsem nechtěl tahat pixlu, dal jsem si to do uzavíratelného sáčku a naštěstí jsem si ho popsal Hořčík – Magnesium – Mg. To mě možná zachránilo. Jelikož to jsou tabletky forte, cestou se lehce rozmašírovaly, takže část byla na dně pytlíku jako prášek a další v pevné formě. Ptá se co to je. Odpovídám že Magnesium a ukazuju na nohy, že dostávám křeče a mám to kvůli tomu. Otevírá sáček a čuchá k tomu. Je zprvu trošku zmaten, ale pak si přečte název, vše pochopí a sáček vrací. Tohle probíhá asi dalších 20 min. Mezitím projíždí další motorkář. Ten jen ukáže doklady a jede dál. Jasně, zase já, když poprvé, tak pořádně. Projde i obě brašny, kde mi fakt zkoukne i použité fusky a trencle, ale ty do ruky nebere, jen ucítí závan, tak to zavírá a jde dál. Přišlo mi, že do všeho musí strčit nos, aby o něco nepřišel… Poslední zavazadlo nekontroluje, a to je dobře. V botě mám schovanou rumunskou pálenku ze Svaté Heleny. Tu by mi mohl stopit. Ptá se, co tam je a říkám, že tam mám stan, spacák, karimatku, boty, to vidět nechce. Zeptá se jen na alkohol a cigarety, no to samozřejmě nemám. Vrací mi doklady, dostávám poprvé razítko do pasu a já pokračuji několik km do prvního městečka, kde jedou policajti a jedou fakt asi 30 km/h. Mám je předjet. Jak to chodí tady v Srbsku. Není to provokace??? Ještě vyčkám a chci je předjet, ale odbočují. Pokračuji dále...
Je to tu skoro stejné jak v Rumunsku. Nechci nikde moc stavět, jelikož mám před sebou štreku a plnou nádrž, takže to tu profrčím a valím dál.
Projíždím městečkem Vršac, kde jsem měl jet na sever. Byly tam uzavírky, kvůli opravě nebo nějaké slávě, tak jsem svěřil vše navigaci. Ta to přepočítala a brala mě do Podhajské tou nejkratší cestou. Jedu a kochám se místní krajinou a říkám si, kdy asi bude ten přechod. Je to už asi 80 km a pořád nic, a to je divný, to bude hodně zvláštní zkratka. Stavím a koukám se… a samozřejmě, že mě to táhne přes celé Srbsko na západ a pak na sever. Takže na Zrenjanin, Novi Sad až na hraniční přechod srbsko-maďarský Kelebia. Dávám čůrací pauzu, něco malého sním a vypiju. Beru to jako nejkratší cestu. Hurá do sedla a valím.
Srbsko je také hodně zajímavá země a měla být také navštívena v rámci toulek po Balkánu. Jelikož jen jedu a nikde už nestavím, tak stíhám sledovat pouze, co se kde děje a kde stojí případně policajti a měří.
Do sluchátek mi hraje hudba a já si to vše náramně užívám. Zkracuju si cestu zpíváním a různými cviky na motorce.
Přijíždím k hranicím a docela kolony… říkám super, to bude na dlouho, ale projíždím trošku dopředu a zatím vše ok, výhoda motorek. Čekám, mávne na mne celník, ať jedu. Paráda, tak to šlo rychle. Chce jen vědět, zda nemám cigarety nebo alkohol, to říkám že ne. Kontroluje doklady a já valím dál a do Maďarska. Jedu na první benzínku a dávám si něco dobrého k jídlu, dotankuji do plna… Mám čas, volám domů, jak jsem nechtěně díky navigaci projel Srbsko. Protahuju kosti a docela se těším, až budu na Slovensku, protože vím, že mě tady nic překvapivého nečeká, jen rovinky s občasnou zatáčkou. Blížím se ke Slovenským hranicím a projíždím přes Komárno. Zbývá mi asi 50 km, mám toho plné kecky. To už nějak zvládnu a večer si zajdu na něco dobrého. Ještě se stavím dotankovat a hurá se ubytovat. Počasí celou cestu slunečné, což potěšilo, jen tady lehce pod mráčkem, i pár kapek spadlo.
Přijíždím a ubytovávám se. Vypadá to tu pěkně. Cestou jsem koukal, kam bych zašel na jídlo, ale nakonec to padá, jelikož mě dohání menší únava. Dojídám zbytky jídel, které mám s sebou. Bylo něco kolem 19:00 a už se stmívalo, taky hodinový posun je znát. Volám domů a hlásím, že jsem v pořádku na penzionu v Podhajské. Zítra navečer ať mě očekávají. Dávám si pivko a píšu si nějaké drobné poznámky z cest. Vřele doporučuji, kdo si chce tu danou situaci nebo něco vybavit. Stačí si napsat místo, co se tam asi tak stalo nebo v bodech/zkratkách a hned se mu to vybaví, dokáže se o tom rozpovídat. Bylo už nějak po 21:00 a mne padají očiska. Já to pro dnešek balím a těším se na zítřek…

Info o cestě:

Počasí: Jasno, polojasno 22°C Nájezd: 612 km – silnice 1. a 2.třídy
Odjezd: 8:00
Příjezd: 18:45

23. 9. 2019 - 11. den (pondělí)

Návrat k domovině (SVK, CZ)

Ospalé ráno a mě se moc nechce z postele. Koukám ven, je zataženo a trošku pofukuje. Asi padne pár kapek. Jdu se sbalit a naposledy nakládám věci na motorku. Padá na mne trošku stesk a nostalgie z cesty. Zítra touhle dobou budu ještě v posteli, nic mě nebude čekat… ale prd. Každá sranda někdy končí, a proto je třeba návrat do běžného života a věnovat se rodince, domku, práci, prostě tomu, co nás denně naplňuje, utužuje, štve a ve finále dělá šťastnými… aneb každá cesta má svůj cíl.
Ale zpět k návratu. Cestou dávám malou snídani na benzínce a dopřávám si kafíčko a nějaký ten pišingr. Plánuji kudy to vezmu, ale chci se v ČR vyhnout dálnici.

Projíždím přes Nitru až k hranicím s Českem a kousek od Sudoměřic to stáčím na Hodonín. Vítej v ČR… o tom se opět hořce přesvědčuju, vždy kousek za hranicemi. Ale to mám prostě pokaždé. Česká SPZ a už to rve a chce závodit... Nechápu… Jedu si na pohodu a nenechám se rozhodit. Dávám radši bacha, div mne nesundá. A tak to pokračuje až do Brna… Předjíždění na plný čáře, do horizontu, kam nevidím ani já, zbytečně riskantní jízda, všichni mají naspěch a někam se ženou… Ale nějak mě to nechává klidným. Jsem plný zážitku a emocí, pořád na jiné vlně než lidi zde. Projíždím přes Brno a odtud to stáčím na Žďár nad Sázavou, a pak na Kutnou Horu.
Stavuji se u táty, vyprávím mu zážitky z cest v takové zkrácené beta verzi. Dávám mu ochutnat pálenku, kterou sebou vezu a moc mu chutná. Aby ne, volume má celkem obstojné. Usedám za řídítka a valím už konečně domů za ženou a zvířaty. Ještě se trošku projedu a protahuju si cestu o pár km. V jedné levotočivé zatáčce se proti mně vyřítí modrá fábie plná mladých studentíků. Jelikož letěli jak prasata, najely skoro na mně a já musel dost na brzdy a beru to ke krajnici, abych se s nimi nepotkal. Stihnu zaregistrovat, že se v autě neskutečně baví a všichni se tlemí. Ku*va co to bylo!!! Tohle není možný. 5km od cíle mě málem sundala tahle sebranka. Opět to ve mně vzbuzuje to, že patříme k nejhorší řidičům v Evropě. Tohle se mi nestalo ani v Rumunsku, Srbsku, Maďarsku a Slovensku, tohle se musí stát prostě pár km od domu. Chvilku se z toho vzpamatovávám a v helmě dost nadávám… Vše se mi vynahrazuje, když volám ženě, že už jedu a ta na mě i se všemi čeká. Otevřená branka a náruč připravená na objetí s malou dojemnou chvilkou. Konečně doma 😊 takhle nějak jsem si to představoval.
Zpětně si vše dávám dohromady a říkám si, že je strašně moc fajn vědět, že po takové cestě, tě doma někdo čeká, dokáže podpořit na dálku a přes to vše tohle se mnou absolvuje. Jsem moc rád ve zdraví doma a teď budeme plánovat cesty dále…

Info o cestě:

Počasí: Zataženo, polojasno 19°C Nájezd: 400 km – silnice 1. a 2.třídy
Odjezd: 8:00
Příjezd: 17:00

INFO: Většina fotek zde je z GoPro Hero 6 Black a tudíž i videa. Několik fotek je pořízeno i telefonem SAMSUNG A3(2017).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE