A zase to Rumunsko…

Něco málo o tom, jak jsme si pojezdili po Rumunsku a nahlédli do vinných sklepů v moldavské Cricově.

Kapitoly článku

Už se to tak nějak stalo pravidlem, že co dva roky vyrážíme pánskou jízdou objevovat krásy Evropy. Letos padla volba na Rumunsko s krátkým odbočením do Moldávie. Na podzim roku 2017 jsem naplánoval trasu a poslal ji Pepovi. Mé snažení však bylo zbytečné, jelikož on to vše překopal k obrazu svému, dal nám to k odsouhlasení a my se mohli 11. 6. 2018 vyrazit (v sestavě já Jirka Honda Varadero XL1000V, Pepa BMW R1200CGS, Kamil Honda XRV 750 Africa Twin a Rachid Honda CRF1000L Africa Twin) vydovádět směr východ. Den před odjezdem mi ještě volal Kamil s tím, že dává do kupy doklady, a že zjistil, že má tři neděle propadlý pas. No, a když ho tam prej nepustí, tak na nás počká někde v Rumunsku. Tak jsem mu vysvětlil, aby o takové hovadině ani nepřemýšlel. Nějak to musíme vymyslet. Zapojil jsem do práce u mne dost odpočívajícího kamaráda Googla, a ten zjistil, že by nás tam měli pustit na občanku. Zvedl jsem telefon, abych se ujistil, že tu Kamil má a hned dodávám, aby si sebou vzal i pas. Když tak budeme dělat blbý. A v nejhorším případě má Pepík Becherovku. Tak jedééém.

   Den 1

Sraz klasicky v sedm hodin u nás v Chlumčanech na kopci. Je mlha, ale předpověď na dnešek slibuje, že se pěkně ohřejeme.  Dnešní noc máme domluvenou v kempu Neresnica ve Zvoleně. Takže jedeme Písek, Tábor, D1, Starý Hrozenkov a Zvolen. Kromě spousta omezení a semaforů (práce na silnici) se mi do hlavy vryly tři věci. Ta první byl laxní a všem účastníkům silniční dopravy život ohrožující přístup zaměstnanců silniční údržby. Ti za obcí Sedlice směrem na Písek prováděli strojní sečení pangejtů stylem uvidíme, koho sestřelíme. Před námi byla lehce pravotočivá zatáčka přes horizont a hned za ním už stálo několik aut, které zastavila červeným praporkem cca sedmdesátiletá důchodkyně kráčející proti nám na úrovni předního kola traktoru. Podotýkám, že ani v jednom směru nebyla značka, která by na tyto práce upozornila. A už vůbec nechápu, proč se tato občanka nepostavila na horizont. Ale na její obhajobu nutno podotknout, že měla oranžovou vestu. Za tohle by někdo potřeboval pořádně pohanit kádrový posudek. Ta druhá byl nehorázný mrtvolný smrad, který by se nechal specifikovat jako útok na zdraví a psychiku občanů mezi obcemi Chýnov a Kámen. Oč vlastně běží jsme zjistili až po dojetí nákladní soupravy z kafilerie. A ta třetí, daleko příjemnější, byla výborná gulášovka na pumpě MOTRANS Střílky před Buchlákama. V poho dojíždíme do kempu. K večeři řízky, po nich několik Zlatých Bažantů a spát.

Dnes 556 km.

   Den 2

Ráno zataženo a nedaleko od nás hromy a blesky. K snídani dojedeme oschlé řízky z domova a začíná poprchávat. Takže do nemoků. To ještě netušíme, že si jich na tomhle výletě užijeme pro nás až nezvykle moc. Na recepci před odevzdáním klíče od chaty Josef zjistil, že nemá rukavice. Vyrazil je hledat. Marně. Dokázal je za těch neuvěřitelných 100 metrů ztratit. Rachid mu půjčil své rezervní, a tak můžeme vyrazit. Bouřka nás minula a po hodince cesty už je parádní teploučko. Za obcí Peťov jsme přejeli do Maďarska a na první pumpě koupili dálniční známku. Přesun touto zemí byl docela nezáživný, ale co se dá dělat. Nějak se do Rumunska dostat musíme. Hranice zdoláváme u rumunské vesnice Petea a dále pak na Satu Mare, Baia Mare a Baia Sprie. Tam nám místní mladík poradil pension Rustic. Ubytování v poho, ale šenkýřka v hospodě byla na ránu. Nepříjemná, očpoulená a hlavně nechtěla a neuměla komunikovat v žádném jazyce kromě rumunštiny a španělštiny. Ještě že tam byl jako host Ital, který nám ochotně poradil s výběrem z jídelního lístku. Popíjeli jsme Staropramen s rumunskými etiketami. Dobrou.

Dnes 500 km.

   Den 3

Obloha zatažená. Směr je do vesnice Breb, kde je něco jako skanzen. Opět začíná pršet a to znamená, že zase smočíme nemoky. Na pumpě, kde jsme si je oblékali, zase perlí Pepa. Nebýt Kamila, tak by tam zapomněl své právě koupené pití, a nebýt Rachida, který si všiml jeho nastartovaného motoru a zařazené jednotky, tak odjel do deště bez helmy. Po tom, co na něj zařval „nemáš helmu“, se od stojanu ozvalo „ty vole no jóóó“. Jak prohlásil Kamil v Rusku „s tím stářím musí mít člověk svatou trpělivost“. Po hodince jízdy vylezlo sluníčko a v tu ránu hic jak kráva. Stavíme na hrázi přehrady Colibita. Pěkné místo. Hlavně ta přepadová roura. No, roura, spíš lochna, do které by propadla ta strakatá Dacie, co tu vedle stála. Luxusní oběd v restauraci Tihuta za našich 600 Kč pro čtyři nenažraný a pokračujeme dál po silnici 175A a pak po 175B, na které je po cca 1 km nádherné vyhlídkové parkoviště, ze kterého je vidět na protějším vrcholu radiostanice. Tak jsme se tam zajeli po takové šotolině podívat. Výhled super. Při sjezdu Pepa uvařil na zadku brzdovku. Jinak 175A a 175B mohu jenom doporučit. Skoro nulový provoz a perfektní svezení. Pokračujeme po 17A až do Vatra Moldovitei, kde stojí klášter Moldovita. Také pěkné pokoukání. Kousek od něj bereme pension Valcan. Paráda za necelé 300 Kč na hlavu a jako bonus kočka servírka, a navíc tuze příjemná. K pití Ursus a k večeři zeleninovošunkový salát. Dobrou.

Dnes 345 km.


 

   Den 4

Ráno do nemoků (zase prší) a vyrážíme. Dnes to máme naplánováno až do Moldávie do města Cricova. První větší zastávka je až ve městě Tîrgu Neamţ na parkovišti pod hradem Cetatea Neamt. Mraky stánkařů nabízejících všechno možný. Hrad je situován klasicky na kopci. Jednohlasně bylo odsouhlaseno, že v tomhle teple se nám tam nahoru nikomu nechce, a že se raději popojedeme podívat na klášter Mănăstirea Neamț. Taky pěkný. Jelikož je čas neúprosný, tak do sedel, a nabíráme kurz směr hraniční přechod Vama Albiţa. Tam nabírá na obrátkách naše nervozita ohledně úspěšného vstupu Kamila na moldavské území. Plán byl vykonstruován tak, že já (jakožto nejlépe rusky hovořící člen výpravy) půjdu první s občankou, abych zjistil co a jak. Za mnou Pepa s Kamilem a poslední Rachid. Ten nemá české občanství. Z tohoto důvodu všude předkládá pas, a tím jsme chtěli provokovat až jako posledním. Jenže celník přišel, a vzal si doklady ode všech najednou. Ale už když si bral mojí občanku, tak bylo jasné, že kámoš Googl nekecal. Cca za třicet minut jsme byli v Moldávii. Na pumpě ve směnárně jsme vyměnili peníze a razíme směr Cricova. Překvapil mě silný vítr, do kterého jsme vjeli po opuštění hranic a trval až do doby, kdy jsme silnici E581 opustili a sjeli na silnici R33. S větrem jako když utne. Cesta byla rozbitá až do Kišiněva. Před vjezdem do města jsem se všiml, že mi voltmetr ukazuje nějaké bludy. Ve městě na pumpě jsem vyndal měřák, a ten naměřil na baterce 6V. A do pr… Ještě by mohla být špatná baterka ve měřáku. Jenomže tu na pumpě neměli. Ale když to normálně startuje, tak bude chyba někde jinde. Byla. Doma jsem zjistil, že umřel jak voltmetr na moto, tak i měřák. Zaplať bůh. Průjezd Kišiněvem byl „fantastický“ asi jako každým městem. Jeli jsme po silnici M21 a za řekou Dněstr je v zátoce přehrady penzion Rusalka. Jenže navigace nás nechala odbočit ještě před mostem a my dojeli na křižovatku s policajtem. Toho zajímalo, kam směřujeme. Uspokojila ho odpověď o ubytování, a my mohli v klidu dojet k přehradě, kde byl zákaz vjezdu a pro změnu voják se samopalem. To už jsme byli trochu nervózní, ale ubezpečil nás, že když to otočíme, tak po dvou kilometrech je odbočka doprava a po té prý dojedeme k ubytování. Prdel vody. Dojeli jsme k obrovským vratům, ze kterých vylezl voják s pistolkou a něco přežvykující. Na naši otázku o ubytování odpověděl, že za vraty je, ale jen pro místní. Paráda. Tak bylo rozhodnuto, že popojedeme za řeku, a tam ve městě musíme 100pro něco najít. Před mostem přes Dněstr nám spadla čelist údivem. Pod maskovací sítí stálo OTéčko s ruskou vlajkou a okolo něj po zuby ozbrojení vojáci. Na mojí otázku, jestli můžeme dál, s úsměvem kývli. Až za mostem u celnice jsme se dozvěděli, že je to vstup do podněsterské republiky a ti ruští vojáci jsou mirotvorci. Doma pak, že si Rus hlídá (protože je kámoš s Moldavcem) vstup na Ukrajinu ohledně Krymu. Nejkratší vstupenka je na sedm dní, a po tom, co celník zjistil, že tam chceme být jen jednu noc, nás nechal otočit a vyprovodil nás. Vojáci u OTéčka se zase tlemili jak měsíc na hnoji a my jeli hledat ubikaci zpátky ke Kišiněvu. Zajeli jsme do Cricovi, kde nám místní chasník pomohl najít a vytelefonovat Stil Hotel ve městečku Stăuceni. Za tuto službu byl odměněn lahví Becherovky. Byl překvapen a spokojen. No, my také. Ještě nám hotel uložil do navigace a tradá. Motorky byly ustájeny ve vedlejším paneláku v podzemních hlídaných garážích. Všechny čtyři za 5€ na noc. Domácí nás v ceně hotelu odvezl do malého obchoďáčku. Tam jsme si mimo jiné koupili v akci tří hvězdičkový koňak. Půl litru za našich 80 korun. Ten pojede do Čech. Byl výborný. Dobrou.

Dnes 478 km

   Den 5

Na tento den máme od 9:00 zabukovanou prohlídku vinných sklepů v Cricově. Takže ráno posnídáme a pomalým přesunem jedeme na parking u sklepů. Ranní slunce dalo vědět, že bude horký den. V 8:15 jsme na parkovišti před sklepy. Jelikož se otevírají až v 9:00 tak vyhráváme první místo. Po nás přijela nějaká moldavská rodinka. Jejich dcerka (odhadli jsme ji na sedmnáct let) nevypadala věru zle. Do té doby, než se otočila zády k nám. Tak chlupatý záda nad kalhotami, jako měla ona, nikdo z nás do teď neviděl. A hned bylo o zábavu postaráno. V devět jsme vyzvedli lístky, dostali jsme tu nejhezčí a nejpříjemnější průvodkyni jakou jen šlo dostat a vyrazili jsme do podzemí. Myslím si, že rozepisovat se o tom, jaká je to paráda, nemá cenu, protože to je nutno zažít na vlastní kůži. Snad jen, že chodeb, kde jezdí auta, je na 120 km, a celkově i s těmi slepými odbočkami na 400 km. Něco po jedenácté hodině nás elektromobil vyplivnul z podzemí ven. Obdarovali jsme průvodkyni lahví Becherovky, aby také ochutnala alkohol z Čech, jehož lahev z roku 1902 je ve sklepích vystavena za sklem, proběhlo rozloučení a vyrážíme teď už mimo Kišiněv po E581 zpět na nám již známou celnici do Rumunska. Opět na stejném místě jako včera foukal ten nepříjemný vítr. Ještě před hranicemi doplnit nádrže (1L – 24,7Kč), na hranicích hamburger, vyměnit zbylé moldavské za rumunské, a jedem. Na rumunské straně to chvilku trvalo, ale pak už frčíme po E581, a z ní uhýbáme na 11A. Ani nevím kde jsme po cestě na Brašov vzali hotel Castel, jelikož se už stmívalo a začínalo mrholit. V hotelu byli jen Maďaři a i personál mluvil jen maďarsky a rumunsky. Večeře a dobrou.

Dnes 406 km

   Den 6

Na dnešek byl v plánu Fagaraš. Obloha vymydlená, tak jsme byli natěšeni na ten parádní výhled. Jenže už v úpatí pohoří mlha jako prase. Viditelnost tak 30m. Byla to zde moje třetí návštěva. Ty předchozí byly za slunečného počasí a teď zima a mlíko. To si to chlapci moc neužijou. Po výjezdu nahoru začala mlha lehce ustupovat a než jsme nakoupili uzeniny a sýry, tak už počasí slibovalo alespoň lepší sjezd dolů. Když jsme projeli tunel, tak to bylo jako nebe a dudy. Sice to nebylo jako na Jadranu, ale oproti výjezdu paráda. Povinná zastávka na hrázi přehrady Vidraru. Tam jsme pokecali s českými motorkáři, a pak další zastávka pod hradem Vlada III Tepese. Chlapcům se nahoru tak nějak nechtělo (asi mám tušení proč). Byl jsem tam v roce 2009. Tak jen foto a pokračujeme po 7C. Z ní pak uhýbáme na 703H, 703G a 7A. Ve vesničce Mălaia bereme penzion SOCOLESCU, a tam se dlouho do noci bratříme se dvěma Rumuny, kteří sem vzali manželky a děti na víkend. Přišla řeč i na Pepou naplánovaný OFF po silnici 66A. Hoši rumunští povídali, že jestli zaprší, tak to prý bude očistec. To jsem na to zvědav. Dobrou.

Dnes 347 km

   Den 7

Ráno jako vymalované od Lady, tak nám počasí na tu šedesát šestku přeje. Křižujeme Transalpinu a fotíme si kříž u kláštera Mănăstirea Obârşia Lotrului. Za Petrosani uhýbáme ze 7A na 66A a těsně před tím, než skončil asfalt, začíná pršet. Tak do nemoků. To, co následovalo, už vícekrát s parníkem nechci zažít. Na tom jsme se víceméně shodli všichni. I kdyby nepršelo, tak nám to nebylo nic platné, protože tu muselo lejt jako kráva v noci nebo včera. Povrch „vozovky“ tvořilo všechno možné, jen ne asfalt. Listí, písek, jehličí, bláto, šutry, větve a louže i 5 m dlouhé a hluboké tak, že Pepík měl čáru ponoru na SPZ jeho R1200CGS na spodních číslech. Vejfuky prej bublaly, jako kdyby měl lodní šrouby. V posledním bahně prohráblo Kamilovi zadní kolo, on nedosáhl na zem, a Africa si v nulové rychlosti ustlala do toho marastu. Odneslo to jen přídavné světlo. Jo a bylo 12 stupňů. Tohle divadlo bylo dlouhé něco přes 50km a trvalo nám okolo třech hodin. Na jeho konci déšť jako když utne. Potkali jsme dva české motorkáře na 12GSech. Ptali se nás, jak to tam vypadá. Obuty měli něco jako Anakee 2. Tak jsme jim vysvětlili co je to za sajrajt, jenže když viděli, na čem to dal Pepa, tak pojali podezření, že to asi trochu nafukujeme. Snad tam nejsou dodnes. Vyprostili jsme se z nemoků, lehce odpočinuli a pokračovali dál až k Dunaji. Tam jsme prapůvodně měli hledat ubytko, ale zpracoval jsem kluky, že těch 80km do Heleny dotáhneme. Bylo teprve 18 hodin. Pepa měl trochu obavy, že to je blbý, otravovat někoho v půl osmé večer, ale nakonec povolil a posléze mi i děkoval, že jsem ho dokopal. Nocleh se nám povedlo sehnat u Marušky a Ferdy Hánů. U nich to dobře znám a vždy se k nim budu rád vracet. Maruška je královna kuchyně. Byl bomba vývar a opečené maso s bramborem. Fantazie. V místní nálevně jsme se potkali se dvěma super maníkama z Kladna a byla prdel až do noci. Dobrou.

Dnes 343 km

   Den 8

Podle komentářů zdejších cestopisů některým čtenářům vadí v těchto článcích řeči a fotky o tom, co kdo kde snědl a vypil. Dle mého máme každý nějakou tu „úchylku“, a já mám zrovna to „žrááádlo“. A mám za to (možná by to potvrdil alespoň 1 z 10 doktorů), že bychom bez jídla a pití takovou cestu nevydrželi. Takže to k sobě tak nějak patří. A proto musím opět vychválit Maruščino kulinářské umění při tvorbě snídaně. Venku lehký opar z mlhy. Nikam nepospícháme, protože zde máme naplánovánu ještě jednu noc a na dnešek jen výlet k soše Decebala a do Eibentálu.Po snídani se jdeme projít po vesnici. Jedna paní nás poslala na svoji zahradu. Že prý tam má meruňky, a že si máme natrhat. Jasně že jsme si ty zahrady spletli, a z darovaného ovoce se stalo kradené. Ale to jsme zjistili, až když nás u této činnosti přistihla majitelka stromu. Omluvu a vysvětlení přijala s úsměvem, a nasměřovala nás na ten správný pozemek. Okolo půl jedné vyrážíme na Decebala. U něho Pepa zjišťuje, že mu pučí gufero na vidli. Opravil to kusem hadru, pár fotek a pokračujeme do Eibentálu. Tam letmá kontrola vesnice a jdeme navštívit Hospodu u Medvěda. Paní hostinská nám nechala udělat na sváču obložené prkno. Taky dobrota. Hlavně ten špek. Po návratu do Sv. Heleny nás čekalo překvapení v podobě vepřa, knedla, zela. To se mi stalo poprvé, abych si v zahraničí dal knedlík. Takový materiál je nutno zapláchnout. V hospodě jsme měli rande s kladeňákama. Od nich jsme se dozvěděli, že projížděli Fagaraš cca dvě hodiny před námi a viděli tam medvědici se dvěma mladými. Jako důkaz předložili foto. Dlouho jsme se družili. Tak dobrou.

Dnes 210 km


 

   Den 9

Na tento den jsme měli naplánovanou Transalpinu. Snad bude počasí přívětivější, než bylo na Fagaraši. Od rána je řádné horko. O snídani nemá cenu hovořit. Vzali jsme si na Hánovi kontakt, rozloučili se a vyrazili cestou při Dunaji a pak do kopců. Konečně cedule Transalpina. Do teď obloha vymetená. S odbočením za městem Bengeşti na silnici 67C se začaly honit mraky. To není normální. Ale snad to bude v poho. Jenže s přibývajícími výškovými metry obloha stále více černala. Zastavili jsme na tržnici se vším možným. Protisměrem přijelo několik motocyklů americké výroby s českými řidiči a jejich spolujezdkyněmi. Nikterak nereagovali na náš pozdrav. „Asi nějací začátečníci“, protože jeden z nich neměl ani pořádné kalhoty. Jel v kraťasech. Hlad a černé mraky nás přemluvily k zastavení v nějaké restauraci ve vesničce Rânca. Naivně jsme si sedli na venkovní terasu. Jídlo jsme již konzumovali uvnitř podniku. Déšť to tak chtěl. Po návratu k motorkám mně a Kamilovi zatrnulo. Moc nescházelo k tomu, aby si naše stroje ustlaly. Voda a nezpevněný podklad moc nesvědčí stojánkům. Výjezd se nesl v duchu mrholení a blížící se mlhy při teplotě necelých 12 stupňů. Jasně, že po sjetí z nejvyšších míst se začalo prodírat slunce a do našeho cíle v hotelu CABANA OASA už jsme jeli v příjemném teple. Hotel super a rádi tady vidí motorkáře. Teda personál. Psi asi taky, ale jako potravu. Jeden sledoval Pepu s Kamilem, když šli okouknout okolí. Vrátili se všichni tři bez úhony. Opět dobrá večeře se Stellou a dobrou.

Dnes 329 km

   Den 10

Probouzíme se do slunečného dne. Při balení postrádám u motorek naše psí společníky. Asi náročná noc. Také jsem zjistil, že se mi na helmě povolilo uchycení plexi. Tak nezbytná oprava a vyrážíme po 67C až do Sebeş, a dále po E81 a A10 do Turdy navštívit solný důl Salina Turda. Motorkáři na Fagaraši nám poradili, abychom nebrali v potaz cedule o úhradě parkoviště. Ty jsou jen pro auta. Tak jsme tak učinili, našli si na narvaném parkingu každý ten svůj kousek a fakt se nás nikdo nevšímal. Za mrzký peníz (našich necelých 250 Kč) si pořídíte časově neomezenou vstupenku do těchto prostor, kde si můžete užít různých atrakcí. Z příjemného chládku vylézáme do výhně. A je tady hlad. Na parkovišti je, co se týče stravování, z čeho vybírat. Jdeme do sedel, najíždíme na silnici č. 75 a ta nám bude dělat společnost až do večera. Sluníčko se začalo schovávat za mraky, ale tento den jsme nezmokli. Kdo v Rumunsku byl, tak mi určitě dá za pravdu, že na silniční předpisy se tam moc nehraje. Ale když dojedete ve vsi starou Dacii, za kterou jede ta nová s nápisem POLICIE, v ní tři placaté čepice a jedou předpisových 50km/h, tak je nebudete předjíždět. Navíc plná čára. Za vesnicí cedule konec zákazu předjíždění, přerušovaná čára, stará Dácie stále 50kou a policajti také. Vepředu jsem viděl levou zatáčku, tak blinkr a davaj. V zrcátku vidím Rachida jak mě následuje. Série zatáček a za mnou jen Rachid. Kamil s Pepou nikde. Tak jsme jeli jako s hnojem v domnění, že se táhnou za policajtama. I jsme zastavili, a když se nám to čekání zdálo dlouhé, tak jsme jim vyrazili naproti. Dobrý. Jedou. Pak nám to Kamil vysvětlil. On ty dva ještě stihl předjet, ale už to bylo na hraně. Po chvilce ale zjistil, že za sebou nemá Josku, ale jen starou Dacii. Tak zastavil. Vedle něj zastavil JEEP. V něm dva Rumuni. Šofér prej smíchem přes slzy na oči neviděl, jen křížil ruce a spolujezdec ukazoval palcem dozadu a povídal „LAPLI POLITI“. Pepova verze: „já vás nechtěl zdržovat, tak jsem je chtěl dát přes tu plnou, ze zatáčky v protisměru vyjelo auto, tak jsem se na ty policajty nalepil, abychom se tam všichni tři vešli vedle sebe, a oni mi roztočili majáky vedle hlavy“. Jen si opsali doklady a pohrozili mu, že ještě jednou, tak už to zadarmo nebude. Že už ho mají v systému. Ještě byl čas, tak jsme popojeli víc, než bylo na tento den v plánu. Ubytování jsme sehnali v Motelu Terra, ale ani nevím, kde to bylo. Při vybalování z kufrů koukám, že mám „načaté“ jedno z několika plechovkových piv, které jsem vezl svému synkovi. Jeho obsah naštěstí pobral spacák. Večeře z vlastních zdrojů, dvě pivka a dobrou.

Dnes 328 km

   Den 11

Dovolená se kvapem blíží ke konci. Na dnešek je naplánován přejezd do Maďarska, tak pokračujeme stále po 75ce, dále pak E79, 764, 1 až na přechod Ártánd. Fronta, celní kontrola stylem my nikam nespěcháme a do toho hic jak prase. Co víc si může motorkář přát. Cesta Maďarskem je jako cesta Maďarskem. Jen jsme se přesouvali k noclehu. Nějak jsem si ale nepoznamenal, kde jsme to spaní sehnali. Navigace nás přivedla k nějakému kempu. Ten se sestával ze zahrady s jedním karavanem a dvěma pokoji v domě. Jeden pokoj byl obsazený a druhý pro dva byl volný. Další dva se mohou vyspat v karavanu. Jenže když nám ho majitel ukázal, tak jsme usoudili, že nikdo z nás nechce domů dovézt vši, blechy a další jiná zvířátka. Humus nad humus. Pokus číslo dvě a zadařilo se. Pěkný penzion, v přízemí cukrárna a vedle pekárna. Večer sledujeme předpověď počasí. Ta slibuje na příští dny déšť a citelné ochlazení. Měníme původní plán, který byl zítra dojet na Moravu a v sobotu domů, na zítra to vzít přes Rakousko rovnou domů. Tak dnes poslední dovolenková noc. Dobrou.

Dnes 423 km

   Den 12

Ráno prší. Nemoky a jedeme. Přestalo pršet, ale nemoky necháváme na sobě. Je v nich teplo. U Lince se domlouváme o našem rozdělení. Kolegové pokračují dál na Deggendorf a Železnou Rudu. Já mám chuť si dát oběd v Češňovicích. Nikdy neodmítnu příležitost se tam najíst. Fakt dobrá kuchyně. Vyhrála svíčková. Doma jsem byl dříve než chlapci.

Dnes 626 km

   Závěrem

Opět parádní moto dovolená. Pokud to bude jen trochu možné, tak se do Rumunska rád vrátím. Velká pochvala našim strojům. Po návratu Kamil vyměnil uražené světlo, Pepa nechal vyměnit gufera ve vidlích a brzdovku a já pořídil nový voltmetr. Už jsou zase jako nové. No a teď už jen vymyslet, kam na přes rok. Ať se daří. Jirka

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (26x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist